Klečím na
hlavní nákupní pardubické třídě před knihkupectvím, na mě visí Vilém a řve tak,
že ho nejspíš slyší i babička v Hradci, a já v duchu přemítám, jestli
se dá za největší Viliho záchvat vzteku považovat scéna dnešní, a nebo ta
loňská, v obchodě u mrazáku kvůli zmrzlině.
V tu chvíli
ovšem Vilda ve svém zoufalství přitvrzuje a jeho jekot proráží bubínky, přičemž
se stále nemůže rozhodnout, jestli do mě má raději bezradně bušit nebo se
přitulit a nechat se obejmout, a tak pro jistotu provozuje obojí najednou.
A to je přesně
ta chvíle, kdy je nanejvýš jasné, že máme vítěze.
Ve čtvrtek
31.ledna na Třídě míru v Pardubicích absolvoval Vilém svůj nejdokonalejší
záchvat vzteku. Možná jste ho viděli. Nebo alespoň slyšeli…
Ale abych se
vrátila na začátek.
Již tradičně
chodíme za vysvědčení kupovat knížky, a tak jsme, tentokrát společně s mou
maminkou, vyrazili i ve čtvrtek.
V prvním obchodě
si vybral Vili knížku Kdo vyleká velkého zlého vlka?, protože vysvědčení
nevysvědčení, i u školkáčka se dá oslavit konec prvního pololetí, načež jsme se
přesunuli do inkriminovaného obchodu číslo dvě.
Vybral si Maty,
vybrala si Ami a vybrala jsem si i já, když tu se Vili sekl, že tu první
zakoupenou knížku vlastně nechce a chce jinou, o přírodě, bez které si život
prostě neumí představit. Vysvětlili jsme a dobrý. Jenže pak cestou k pokladně
uviděl knihu o vlacích, a to už začalo přituhovat.
Jelikož vím, že
kombinace Vildovy únavy a býčí tvrdohlavosti umí být nevypočitatelná, s vysvětlováním
jsem ho čapla a deportovala k pokladně, kde však uviděl pohledy se psy
(!!!), které ho dorazily.
A dostavil se
pláč, řev a mám dojem, že mezi vzlyky jsem zaznamenala i nějaké to sprosté
slovíčko.
Přesunula jsem
nás tedy před obchod, abych ušetřila alespoň nebohé knihkupkyně, dřepla si před
Viliho, tiše vysvětlovala, poslouchala a čekala, až se mu podaří dostat vztek
pod kontrolu. Ovšem když už to začalo vypadat nadějně, vyšel Matěj s Amálkou
a babičkou a v rukou si nesli dárky (!!!), co z nějakého důvodu dostali
ke knížkám.
No a pak už
vadilo všechno. Já, čepice, brácha, knížky, ségra, nudle, babička, kapesník,
lidi, zima….
Ve Viliho
životě zkrátka nastal ten zcela zásadní moment, kdy se proti vám spikne celý
svět, nikdo vás nechápe, nemáte ani knížku s rychlovlaky, ani pohled se
psy a brácha se ségrou ještě dostanou baťůžky!
Když se snažím
hodně vcítit, vlastně ho chápu. Ale ustát to v klidu, to chce hodně
hlubokých nádechů.
Ale i když mám
v ten moment zlost, je mi trapně a když popustím uzdu fantazii mám chuť
nacpat tomu malému zlosynovi do pusy roubík, dovláčet ho k autu a zamknout
ho tam, ideálně do kufru, vím, že by to bylo k ničemu.
Že bych v tu
chvíli ulevila velice krátkodobě svojí frustraci, ale Vilda by se dost
pravděpodobně vztekal dál. I v tom zamčeném kufru.
Jako mnohem
náročnější, ale užitečnější se mi tedy jeví: vydržet.
Vysvětlovat, dát najevo pochopení, nastavit
hranice a nabídnout náruč.
Minimálně Vilík
se mi do té náruče totiž dřív nebo později vždycky stulí, schová se před tím
hrozným světem, se kterým si ještě tak úplně neví rady, přestane řvát a přes
tiché vzlykání se nakonec dostaví úleva.
No a za pět,
deset minut už vlastně (na rozdíl ode mě a zbytku Pardubic) neví, že se něco
dělo.
A přesně tak to
bylo i tentokrát. Vili se uklidnil, zašli jsme si společně na večeři a když
jsme odcházeli, servírka prohodila: „To je úžasný, vy máte tak hodný děti!“
S prodavačkami
v knihkupectví by se asi neshodli, ale i tak to potěší…
Z legrace říkám,
že Vili se mi narodil proto, abych si o sobě nemyslela, kdo ví jak nejsem skvělá
matka, když s Amálkou a Matym bylo vždycky možné se v klidu domluvit.
Protože to evidentně nebylo mým zazračným respektujícím přístupem, ale zkrátka
jejich povahou.
Mám teď pro
rodiče s dětmi válejícími se v supermarketu po zemi daleko větší
pochopení.
A na závěr pro vás mám čtyři tipy, jak ustát (nejen) veřejné scény, které se osvědčily mně:
11. Nekoukám se na lidi kolem!
Naučila jsem se dřepnout si k malému vzteklínovi
a soustředit se jen a jen na něj, případně na zpacifikování těch starších dvou.
Nezvedám hlavu, nerozhlížím se, kdo se na nás dívá a neřeším, co si kdo myslí.
Není to brnkačka, ale pomáhá to a je to pro mě základní pravidlo scén na veřejnosti.
22. Mluvím klidně a tiše.
Osvědčilo se mi nepřilévat olej do ohně mým vlastním
křikem a na vzteklína mluvit klidně. Snažím se trpělivě vysvětlit co, proč a
jak, případně nabídnout způsoby, jak můžeme situaci vyřešit bez řevu. Zvát k hledání
řešení samotného vzteklína v amoku většinou úplně nefunguje…
33. Uznávám, že má právo cítit se, jak se cítí.
I když mě většinou vytáčí, kvůli jakým malichernostem se
Vilém ve vzteklína mění, uznávám, že na to má právo. Má právo cítit se
rozčileně, naštvaně i zoufale, protože ten nanuk právě teď prostě hrozně chce.
A na mně je, pomoct mu se i s těmi neveselými emocemi naučit pracovat. Ale
bez toho, aby tím ubližoval svému okolí.
44. Nabízím náruč, chovám a tulím.
I když jsem rozčilená, snažím se dát vzteklínovi najevo,
že ho mám ráda i v tuhle chvíli, a když neví co se sebou, může se třeba
vybrečet u mě v náručí.
Na závěr bych
jen ráda dodala, že nejsem světice a často doma taky vybouchnu, řvu, vyhrožuju,
bouchám dveřmi a na nějakou trpělivost a klidný tichý hlas zvysoka kašlu. Ale i
přesto vím, že když vydržím, vždycky se to vyplatí.
Ale jsme lidi,
ne stroje, máme svoje vlastní emoce, bolístky, PMS, únavu, stres a nejsme
dokonalí.
A tak si jen
můžu gratulovat ke scénám, které ustojím a namísto sebemrskačství k sobě být
vlídná, když to neustojím.
A vám přeji to
samé!
...
Co vy a veřejné
vzteklé scény? Znáte nebo vás jich děti ušetřily? 😉
