Jak jsem rodinu téměř k šílenství přivedla

Začalo to nevinně. (Jako většina bláznivých věcí, které nakonec shodou nepříznivých okolností vyústí v nervydrásající finiš způsobující tik v oku a rozklad celé domácnosti.)

 

Přečetla jsem si u Lucie článek o plánované výměně pytlíkových aktivit, usoudila, že tu trochu volného času, co občas mám, věnuju něčemu užitečnému a přihlásila se.

Pro ty co tápou, krátce vysvětlím. Výměna pytlíkových aktivit je akce, v níž se sejde několik tvořivých lidí (zpravidla matek), z nichž každá si vybere didaktickou, zábavnou, či jinak zajímavou aktivitu a tu pak vytvoří v  počtu kusů, odpovídajícímu počtu matek. V našem případě se jednalo o 23 matek a jednu školku v Keni, kam poputuje jedna aktivita navíc. Balík aktivit je následně odeslán organizátorce, ta vše roztřídí a odešle zpět. Ve výsledku se každá z účastnic může těšit na 23 pytlíků nadupaných zábavou pro své ratolesti.

V praxi to pak může vypadat různě. Buď jste dokonalý plánovač, vše si perfektně zorganizujete a balík v klidu a ještě s předstihem odešlete. Nebo jste chaotik, kterému onemocní děti, pošta mu pozdrží balík s výrobním materiálem a vy pak po nocích zkoušíte bojovat téměř předem prohranou bitvu s časem.

Můžete hádat, jaký tip účastníka jsem já...

Měsíc před termínem odevzdání jsem svědomitě vybrala aktivitu, plstěnou Sluneční soustavu, a objednala vlnu v barvách, které mi chyběly.

Pak jsem se pustila do Merkurů a zlomila všechny plstící jehly. Děti postupně podlehly kašlům, rýmám a jiným neduhům. A balík s vlnou kdesi zabloudil.

Ale stále jsem byla v klidu. Mám přeci ještě dva týdny.

Balík dorazil, nové jehly byly zakoupeny, já dodělala Merkury, Marsy a pustila se do Venuší. To už zbýval sotva týden a začalo jít do tuhého.

Nejzazší termín pro odeslání. Sobota 14:00.

Úterý. Spánek jsem omezila na čtyři kojením přerušované hodiny denně, jídlo připravovala pouze dětem a přestala jsem si mít vlasy.

Středa. Mám hotové  Země a Saturny. Nestíhám a prosím o pomoc muže. Muž pro mě do půlnoci tvoří kartičky a já do čtyř ráno plstím Urany a první Jupitery.

Čtvrtek. Dostávám zánět prsu. Mám horečku a zdá se mi o ovcích ve vesmíru. S vypětím všech sil dodělávám Jupitery.

Pátek. Je mi prachbídně. Muž mi do tří ráno stříhá kartičky a podklady pro vesmír. Já do pěti ráno vystřihuju a lepím Slunce a dělám základ pro Saturny.

Sobota. Ráno. Dělám prstence Saturnům a modlím se, aby Vilík spal aspoň hodinu.

Poledne. Muž s dětmi se vrací zvenku a nachází mě obklopenou Saturny a fanaticky přepočítávající, zda žádný nechybí.

Zbývají necelé dvě hodiny. Opustit dům musíme do 13: 30. 

12:30. Muž se v obavě o mé duševní zdraví ujímá vedení a organizuje třídění planet. Já dopisuju a tisknu informační lístky, nahá pobíhám po domě a přemýšlím, kdy jsem si naposledy čistila zuby nebo česala vlasy.

13:00. Začínáme rozdělovat planety do pytlíků. Poté co zapomenu vložit Saturn, do dalšího pytlíku nacpu dva Neptuny a pak panikařím, že jsem tam nedala Venuši, mě muž od této aktivity vyhání a posílá mě kojit.

13:20. Maskuju mastné vlasy čelenkou, oblékám děti a nervózně pokukuji po muži, který dopisuje adresu a přelepuje balík.

13:32. Opouštíme dům a skáčeme do auta.

13:50. Vbíhám na poštu a čekám frontu. Ačkoli jsem to nikdy nedělala, mám chuť začít si nervozitou kousat nehty.

13:56. Jsem na řadě. Paní za přepážkou poznamenává, že už jdu skoro pozdě a ptá na podací lístek. Nemám. Dostanu ho a třesoucí se rukou vyplňuju. Lidi za mnou remcají, že to jsem měla dělat, než jsem vlezla k okénku.

13:58. Hotovo. Paní za přepážkou k mé úlevě konstatuje, že jsem to stihla. Balík bude zítra na místě. Hurá! Mám chuť skákat radostí, ale nejsem toho schopna. Ploužím se ven a raduju se vnitřně. Zvládli jsme to!

Rekapitulace na závěr.

192 planet. 

214 kartiček. 

24 vesmírných podložek.

5 zlomených jehel.

Obří poděkování mému muži, který ke své roli střihače, laminovače a třídiče přišel jak slepý k houslím, ale nenechal mě v tom.

A spánkový deficit, který už snad nikdy nedoženu.

Tak snad se alespoň budou planety líbit :-)

Andílci

Přes den se často řežou jak koně...

...kvůli poslednímu kousku koláče

...kvůli architektonickému skvostu z lega

...o to, kdo Vilíkovi podá dudlík

...o to kdo první vyjde ven ze dveří

...kdo přívolá výtah

...kdo zapne rádio

...kdo bude dřív ve vaně

...provokují se

...honí se

...občas se navzájem majznou něčím po hlavě

A v noci pak člověk přijde do ložnice a najde je takhle :-)

Vesmírná bojovka

Domácí internace už je pro všechny zúčastněné poněkud vyčerpávající. 

Dětem trochu otrnulo a horečka z nich už nedělá pomalu se pohybující zombíky se skelným pohledem. Takže se rvou, provokují a dělají naschvály, v důsledku čehož se pak vztekají, ječí a brečí.

Nejvyšší čas zasáhnout a napřít jejich obnovující se energii méně destruktivním směrem.

Dali jsme s mužem hlavy dohromady a vymysleli pro ně bojovku.

Já byla mozek, muž realizoval a výsledek si nakonec užili všichni…

Začalo to po setmění. Seděla jsem s dětmi u pohádky, když tu najednou se ozvala venku za dveřmi rána. Amálka vyběhla, aby zjistila, co se děje.

Její výkřik hoří! přilákal i Matýska.

Otevřeli jsme dveře a za nimi ležel „padák“ s kufrem a kolem hořící úlomky „meteoritu“.

Děti byly zcela konsternovány. Matýsek se přesto duchapřítomně rozběhl pro svůj hasící přístroj. Když bylo nebezpečí požáru zažehnáno, otevřely děti tajemný kufřík a nalezly dopis.

Ahoj Amálko a Matýsku,

vzpomínáte si na mě? Jsem kosmonaut Milan, viděli jsme se v divadle.

Píšu Vám proto, že se mi stala taková nemilá věc. Však víte, jsem děsný popleta a tak jsem zase něco pomotal.

Měl jsem za úkol odeslat na Zemi přísně tajný balíček s přísně tajným obsahem. Jenže když jsem zadával do přepravního modulu souřadnice pro přistání, nějak jsem to popletl a místo do střediska v Houstonu jsem ho poslal do Živanic.

Hrůza, co?

No, ale pak jsem si vzpomněl, že v Živanicích bydlíte vy dva a že byste mi možná mohli pomoci. Vytvořil jsem pro Vás mapu, kde je zakreslená pozice, kam modul nakonec přistál. Bohužel při odesílání se balíček s mapou srazil s meteorickým rojem, mapa se potrhala a její kousky přistály kdo ví kde.

Ale snad by se ještě daly najít a poskládat. Zkusíte to, prosím?

Mám dojem, že jeden kousek přistál u Vás v posteli, když jste větrali v ložnici. Možná byste se tam mohli skočit podívat.

Hodně štěstí!

S pozdravem,

kosmonaut Milan

Ještě jsem ani nedočetla a děti už běžely do ložnice.

Následující hodinu jsme strávili plněním úkolů, které nás postupně dovedli k sestavení mapy. A mapa k místu, kde jsme za svitu svíček v zavařovačkách nalezli do Houstonu adresovaný balík, pochopitelně opět s „padákem“.

Těžko říct, jestli dětem udělaly větší radost marťanské lentilky nebo ruční vesmírný fotoprojektor, každopádně sotva jsme s mužem usedli, abychom si vydechli a poplácali se vzájemně po ramenou, už před námi stála Amálka a dožadovala se dalšího „překvapení“.

A tak už dumám, jakou že bojovku to dětem připravíme příště...

A jak je to u Vás? Máte taky rádi bojovky? Nebo jste tábory nepolíbení a takové infantilnosti Vás nechávají zcela chladnými? :-)

Vilíkův půlrok

Je to už půl roku, co se nám Vilík doma vyklubal na svět.

Budu trapná a budu se opakovat, ale… Ono to opravdu uteklo a utíká tak neuvěřitelně rychle!

Z toho čerstvého, bezmocného novorozence je už zvídavý a veselý kojenec. Nic mu neujde. Miluje svoje sourozence, pozornost, šátek, moje prsa. (Ne nutně v uvedeném pořadí.) Nesnáší mrkev. Umí se přetáčet na břicho, rotovat kolem své osy a přemisťovat se aniž by někdo věděl, jak to dělá.

Občas se zkrátka ocitne na druhé straně pokoje. Buď se umí teleportovat, potají trénuje plazení nebo ho poponáší Mates s Ami. Ani jedna varianta se mi nezdá moc pravděpodobná, takže jsem trochu v koncích.

Nicméně dnes Vilík oslavil své půlroční „narozeniny“ vskutku stylově. Kromě toho, že má zánět průdušek, se dnes naučil nový trik. Vyhoupne se na kolena, chvilku u toho soustředěně mručí a pak se buď opatrně a s úsměvem spustí na břicho. (Varianta A je zdokumentována na přiložených fotografiích.) Nebo se neopatrně vrhne vpřed a přistane na nose. (Z důvodu nutnosti rychlého zásahu nezdokumentováno.)

Těsně před spaním projevil také snahu o posun nohou. Bohužel zapomněl, že má i ruce. Po několika marných pokusech korunovaných děsivě vypadajícími držkopády se vrátil k tréninku statického pérování na čtyřech. Prozatím.

Už se nemůžu dočkat, co za kousky si připravil na zítřek, každopádně věřím, že další půlrok s naším Vilibaldem bude neméně pestrý :-)

Synchronizované marodění

Solidarita je pěkná věc. Ale vocaď pocaď. 

Jakmile se jedná o solidární a synchronizované marodění veškerého potomstva, tato vlastnost ztrácí své kouzlo.

Posledních pár dní se můj vesmír smrskl na utírání nosů, přemlouvání k utírání nosů a násilné odsávání nosů. Podávání sirupů na kašel a teplotu. A snahu diplomaticky potomstvo přesvědčit o vhodnosti aplikování nosních kapek (nutno podotknout, že v této disciplíně mám silné rezervy).

Maty vše nese se stoickým klidem střídaným záchvaty hysterie, pláče a tulivosti.

Amálka je plačtivější, ale zase je skvělá pacientka, neboť miluje veškeré medikamentózní látky sirupoidního charakteru. Občas mám dokonce pocit, že tu horečku ze sebe přímo násilím vypotí, jen aby mohla dostat lžíci jahodového panadolu.

No a Vili, ten je pohodář každým coulem. Jen mu plný nos brání v uklidňujícím dudání. Nepřítomnost dudlíku brání ve spánku. A jeho nespaní pak brání ve spánku mně.

Když pak jako zombie usedám k počítači, abych se alespoň virtuálně přesvědčila, že svět tam venku ještě existuje, jako na potvoru se ke mně dostávají zprávy od spousty spokojených známých.

Většinou se nacházejí někde v cizině. V kurzu je Florida, Nový Zéland, Británie, Sicílie nebo Island. Jsou bezdětní. A stoprocentně happy. 

Statečně bojuji se závistí a s nadějí vyhlížím lepší zítřky. Třeba takové, v nichž se dostanem aspoň na zahradu. Pro začátek by mi to stačilo :-)

Tak zhruba někde tady se vidím v ideálním světě :-)