Jak jsem byla hledat prameny dětské spirituality

Před chvílí jsem se vrátila z celodenního semináře v Praze. Jsem vyčerpaná a celá ztuhlá, ale především neuvěřitelně nabitá. 

Ještě včera mi můj drahý muž, vědom si mého neexistujícího orientačního smyslu, připravil dokonalou mapu s vyznačenou trasou mezi hlavním nádražím a místem konání semináře. A aby byla echt blbuvzdorná, přidal i fotonáhledy důležitých bodů cesty.

Přiznám se, že ačkoli na Václavské náměstí jsem dorazila jako suverén, u koně už jsem pokorně vytáhla mapu a se svým cestovním manuálem vyrazila jak při bojovce za pokladem. Sice se mi, naprosto proti zákonům vší logiky, podařilo mírně zabloudit, ale cíle jsem nakonec dosáhla. 

Naštěstí. Protože tak inspirativní a silnými informacemi a prožitky nasycený den jsem už dlouho nezažila.

Seminář nesl název Pramen dětské spirituality a vedla ho úžasná žena, Tereza Kramerová, kterou jsem dosud znala pouze jako virtuální osobnost a spoluzakladatelku stránek Vědomé mateřství. Její meditace pro naladění na děti mě provázely a provázejí už od prvního těhotenství.

Na semináři se nás sešlo zhruba třicet žen a jeden muž. Někdo si přinesl vlastní témata a problémy k řešení, někdo, jako například já, se přišel dozvědět něco nového a inspirovat se v tom, jak pomoci dětem zachovat jejich potenciál, který mají, když přicházejí na tenhle svět, jak jim porozumět, jak lépe vidět svět jejich očima...

Svým způsobem jsem se dozvěděla všechno a ještě mnohem víc.

O svém vnitřním dítěti. O uvědomování si vlastního i dětského JÁ. O práci s dětským strachem či bubáky. O dětech a jídle. O vlastní nedokonalosti, kterou si člověk může bez výčitek dovolit a připustit i „nutnosti“ přijímat děti takové jaké jsou a nesnažit se je „vylepšovat“ či „zdokonalovat“, ani když máme pocit, že by jim to v životě pomohlo.

Těch podnětů k zamyšlení je zkrátka spousta a já je v sobě musím nechat všechny pěkně doznít a usadit. Ale z dnešních prožitků budu jistojistě žít ještě dlouhé týdny a určitě se k nim mnohokrát vrátím.

Pro tuhle chvíli jsem spokojená. Mám dobrý pocit z toho, že jsem překonala svůj strach i nedůvěru v sebe sama a jako rodič se řídím intuicí a snad kráčím tou správnou cestou. Třeba ne správnou pro všechny. Ale pro nás určitě ano. 

Uvidíme, kam nás tahle společná cesta zavede. Já však věřím, že ke světlu a radosti.

Domácí zábavy

S nástupem mínusových teplot se většina našich aktivit přesouvá do vnitřních prostor. Ty tam jsou několika hodinové toulky lesem a hrátky na zahradě. Děti jsou totiž tuze zimomřivé. 

Asi po mamince.

A tak zatímco jiné matky honí své děti po ulicích se zoufalým: „Počkej! Musíš si obléct rukavice!“ Náš Matýsek o rukavice škemrá už od října a v mnohých rodinách nenáviděné punčochy jsou v zimě jeho nejoblíbenějším kusem oblečení.

Ten kdo přišel s tvrzením, že "neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení", evidentně neznal našeho Matýska. Neboť jsem ještě neobjevila termoprádlo, v němž by náš synek dokázal byť jen přejít od domu k autu, aniž by si nepostěžoval, že je mu zima.

Ale být po většinu dne „zavření“ doma, naštěstí neznamená, unudit se k smrti. Obzvláště s našimi všetečnými potomky a Matýskovou vášní pro zkoumání všeho druhu.

Momentální top aktivitou jsou u nás vodní pokusy. Abych se trochu inspirovala, půjčila jsem si o nich i knížku. Ale nechat dětem volné pole působnosti se stejně ukázalo být podnětnější.

A tak zkoumáme vztlakovou sílu a zkoušíme ji demonstrovat na skutečnosti, že kulička z modelíny se potopí, ale lodička z téhož, zůstane plavat.

Zkoumáme, co všechno je dost lehké na to, aby to plavalo a co naopak klesne ke dnu.

Experimentujeme s podvodní sopkou pomocí obarvené vody a pozorujeme olej tvořící vrstvu na hladině.

A nakonec stačí přidat trochu jaru, poskytnout brčka a dokonalé bublinkové hrátky jsou na světě.

Naposledy jsme u dvou misek s vodou strávili dvě hodiny. Nestačila jsem zírat.

Další oblíbenou činností je malování. Na stole a malém papíře brzy omrzí. Ovšem velká role papíru, vodovky a kuchyňská podlaha k dispozici, tomu se už dá říkat zábava! Co na tom, že nakonec to skončí tak, že podle dětských přání maluje poněkud umělecky retardovaná maminka?

Důležité je, aby v žádném případě umění nepřišlo vniveč. Je proto třeba ho náležitě vystavit. Naše stěny se tak mění v uměleckou galerii a všude se to hemží Amálčinými abstrakcemi a Matýskovými hasiči a plachetnicemi. (Díkybohu za washipásky.)

No a když už nám doma hrabe, nabalím děti i přes hlasité protesty do žádoucích vrstev a řádně namotivované je vypustím třeba do lesa. 

Jako motivační prvek k nezaplacení se u nás ukázal být „stolek ročních období“, respektive hromada přírodnin doplněná postavičkami.  Stačilo „uplstit“ dvě podzimní víly a děti se už postaraly o to, aby se jejich podzimní koutek pěkně zaplnil. Z každé procházky tak přibude nějaká šiška, kámen či větev. 

A Matýsek se už těší, až upgreadujem víly na zimní a pořídíme jim pidi vánoční stromeček.

Taky se těším.

Užívat si svět alespoň občas dětskýma očima a nadchnout se pro maličkosti, to je zkrátka žůžo. A že těch maličkostí je kolem nás spousta... Jen je objevit!

Malý velký zázrak

V posledních dnech si užívám takové malé privátní potěšení, které mi často vykouzlí na tváři úsměv i v těch nejméně očekávaných situacích.

Naše miminko, provizorně pokřtěné Rozinka, už totiž není jen tichým a nenápadným nájemníkem mé dutiny břišní. Právě naopak. Rozinka už krásně dává vědět, že se má čile k světu.

Začalo to kolem patnáctého týdne. Říkala jsem si, že to je moc brzo, ale sem tam jsem zkrátka měla dojem, že miminko cítím.

Teď, o dva týdny později, už se ovšem nemusím strachovat, že je to jen sugesce. Rozinka totiž opravdu kope! A je vážně důrazná.

Tohle okopávání, je pro mě na těhotenství jednou z nejkrásnějších věcí.

V takových chvílích mám chuť se zastavit a jen se přihlouple culit, hladit si břicho a být šťastná. V takových chvílích skutečně intenzivně vnímám, že ve mně roste nový člověk. A to je opravdový zázrak.

A mě nezbývá, než za něj, stejně jako za ty starší dva, denodenně děkovat!

...

Na zázrak v praxi se můžete podívat na přiloženém videu. Neuvěřitelně komplikovaný proces, tohle stvoření :-)

Na rozloučenou

Babička si nepřála pohřeb. Nikdy neměla ráda velké akce. Obzvláště pak ty, které by se měly nedejbože točit kolem ní.

Bylo jí vyhověno.

Sešli jsme se doma. Děda, její děti a vnoučata. Bylo nás sedm.

Smáli jsme se. Brečeli. A vzpomínali.

Ale já jako bych ji pořád nedokázala pustit. Snad proto, že jsem neměla příležitost se rozloučit.

Až dnes dopoledne. Vyrazila jsem s dětmi do lesa. Povídala jsem si s nimi, stavěla domeček pro skřítky a učila lézt Matýska na strom.

A někde mezi tím vším konečně přišla úleva. Snad za to mohl ponurý lesní klid. Nebo to, že jsem po těch několika podivně hektických dnech mohla být zase sama s dětmi.

Smutek sice zůstává. Ale s ním i klid a poznání, že to zřejmě tak mělo být.

...

Na rozloučenou

Snad anděl, co ti u lože stál,

měl smysl pro humor a něco ke čtení ti vzal,

na tu dlouhou cestu, co tě čeká,

neznámou, jíž mnohý z nás se leká.

Možná vyprávěl ti cestou vtipy,

nebo dával tajné tipy,

k tomu, co dál se bude dít,

a jak tu zkrátka v klidu být.

Tak jen buď šťastná, milá babi,

a nezbývá než Ti popřát aby,

byl kolem tebe stále smích,

ať už jsi na zemi, či v oblacích.

...

Malý raketový vědec

Matýskovi byly sotva dva měsíce a v jeho okolí už se to hemžilo mužskými sudičkami, které našemu novorozeněti předpovídaly hvězdnou sportovní budoucnost a viděly v něm dalšího rodinného sportsmena. 

Poněkud „rozladěna“ touto iniciativou jsem tenkrát napsala článek A na just z něj bude baleťák. 

Bylo mi jedno, co nám z Máti vyroste. Jestli nadšený sportovec nebo někdo, kdo se do míče netrefí ani z pěti centimetrů. Ovšem naše rodinné muže myšlenka, že by se z Máti mohl vyklubat třeba tanečník baletu, značně znepokojila.

Teď se však zdá, že je všechny můžu uklidnit. Baleťák z něho asi nebude. Ale profesionální hokejista asi taky ne.

O pohybové aktivity téměř všeho druhu Matýsek jeví pramalý zájem. Míčům se vyhýbá, svou sbírku hokejek pořízenou strýčkem hokejistou používá výhradně k účelům, k nimž jistojistě zamýšleny nebyly. A co se kola týče, bere Matýsek na milost jen to odrážecí.

Naše letní snaha představit mu i variantu se šlapkami se po prvním pokusu setkala s Matýskovým zamítavým vrtěním hlavou a prohlášením typu: „Maminko, tatínku, tohle je na mě příliš nebezpečné. Na kole se naučím, až budu starší.“

Zdá se však, že sportovního ducha u Matýska nahrazuje duch technický až vědeckokutilský. 

Začalo to brzy. Nářadí všeho druhu ho lákalo od peřinky víc než všechna chrastítka světa. Kde co, rozebral. A s akušroubovákem byl největší kámoš ještě před druhými narozeninami.

Teď jsme se posunuli na další level.

Matýskův nejoblíbenější pořad na Déčku je Nina a neurony. Vědecký pořad pro děti o tom, jak funguje kupříkladu myčka, zámek nebo proč se čokoláda v ruce rozpouští.

A jeho novým velkým zájmem jsou rakety! 

Povídáme si o nich. Hledáme je doma v encyklopediích. Pohádky na youtube jsme vyměnili za sledování raketových startů a přistávání modulů na měsíci. Jsem nucena rakety dokonce i kreslit či vyrábět z papíru. Na jednu takovou papírovou jsem obzvlášť pyšná. Jen Matýsek by rád, abych mu k tomu vyrobila ještě startovní ranvej i s výtahem pro kosmonauty. Skutečná výzava!

No a každý večer pak vyprávíme raketové pohádky.

Právě teď nejvíc frčí ta o kosmonautovi Matýskovi, co přistál na Marsu, kde mu musel nový kamarád Marťánek zapůjčit vysokananánskou anténu, aby se Matýsek mohl spojit se základnou, jelikož mu nešly nastartovat raketové motory. 

Zřejmě nejoblíbenější pasáží pohádky je pak podrobný popis hledání závady a její opravy, kterou si Matýsek rád přehrává i naživo. Samozřejmě za pravidelného hlášení, že mu už dochází kyslík. Případně, že ještě dva malé kyslíky našel. (Miluju dětskou představivost.)

Nedávno jsme taky vyrazili do Národního technického muzea, abychom Matýskovy zájmy podpořili. 

Oddělení dopravy mělo značný úspěch, zejména u mašinek, letadel a lodí jsme se zasekli na opravdu dlouhou dobu. A když Matýsek překonal roztrpčení nad tím, že v celém muzeu nemají ani jednu malinkatou raketku, shrnul celý výlet jako povedený.

V parubické knihovně jsme pak nasyslili vesmírné encyklopedie a zatímco Matýsek se kochá obrázky a přeříkává si pro sebe názvy planet Sluneční soustavy. Já studuju raketové motory, schémata a další kosmické zhůvěřilosti, abych byla sto, fundovaně na Matýskovy věčné dotazy odpovídat. Nutno přiznat, že se mu stejně vždycky podaří mě zaskočit.

Tak uvidíme, jakým směrem se zájmy našeho malého raketového vědce budou ubírat dál. Mě nezbývá než doufat, že s ním zvládnu udržet krok alespoň do doby, kdy to bude potřebovat.