pátek 24. ledna 2014

Zpověď citlivčina

Pro ženy přecitlivělé až emočně labilní (tedy pro mě), by měl někdo sepsat speciální iformační manuál či prováděcí příručku na děti. Respektive na situace, které zákonitě s dětmi nastanou. 

Kupříkladu že budou muset být vypuštěny do toho velkého nebezpečného světa a považte, dokonce mezi neznáme lidi!

Možná se sepisování obdobné příručky ujmu sama. Jednou. Až přijdu na to, kterak ovládnout vlastní hyperprotektivní choutky.

Pořád jsem dumala nad tím, čím to je, že zatímco většina matek uroní slzu a zaachá si. Já vypláču slz vědro a achám kdykoli, kdy jsem sama. Naštěstí to není moc často.

Asi jsem na to přišla.

Moje maminka je úžasná bytost, které si nesmírně vážím a miluju ji. Ale s dětstvím mám v prvé řadě spojená malá traumátka spjatá s alkoholem, agresivitou, náhlými změnami... Většinou žiju v domnění, že už jsem přeci velká holka. Všechno to mám vyřešený. A co bylo, bylo.

Jenže občas to vyplave na povrch a já zjišťuju, jak nepříjemně dokážou člověka takové rádoby uzavřené věci ovlivnit.

Třeba v tom, že se teď až úzkostně snažím, abych vlastní děti jakýchkoli nehezkých emočních prožitků ušetřila. Ba co víc. Nejraději bych je chovala jako v bavlnce a měla neustále pod vlastními ochrannými křídly.

Alespoň v záležitostech srdečních. Poněvadž, když si rozbijí koleno, lezou po stromech, padají do rybníka a učí se jiným potenciálně nebezpečným záležitostem, tak moc mě to netankuje. Tedy, hrůzou trnu jaksi standartně. 

Ale jakmile přijde na řadu stýskání a slzy způsobené odloučením od těch nejbližších, nejistotou, jsem v háji.

Racionálně vím, že je to pitomost. Je mi jasné, že uchránit je absolutně od všeho nemilého není v mé kompetenci a už vůbec by to nebylo do budoucna žádoucí. Ale podvědomí je sviňa.

Nicméně první krok jsem učinila. Našla jsem skrytá ložiska vlastní přecitlivělosti. Teď už zbývá jen to nejtěžší. Nějak se s tím vyrovnat a v ideálním případě svou emocionální nestabilitu ukotvit ve snesitelných mezích.

Snad to zvládnu dřív, než budou chtít děti opustit své rodné hnízdo a s ním i svou bláznivou matku natrvalo. Poněvadž už jen ta školka ze mě dělá koktavou plačku, co bude dál, na to se neodvažuju ani pomyslet!

Po dopoledni ve školce je vláčkodráha v odpoledním obležení :-)

7 komentářů:

  1. Baru, to bude dobrý.
    Olga

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju... já vím, že bude. Ideálně co nejdřív, prosím :-)

      Vymazat
  2. Bari, jestli tě to uklidní ... i já jsem byla v tomhle období "profesionální plačka" ... a víš co ???? Přešlo to ... chi, chi ....Marki

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marki, dík, že mě v tom nenecháš. Už jsem si začínala připadat jak blázen ;-) A že to přejde? To slyším ještě raději :-)

      Vymazat
  3. Myslím, že dětem to jen pomůže, když se naučí trochu zvládat emoční krize. ;) Hele, já byla asi od pěti zvyklá jezdit na tábory, sice jsem tam byla s tátou, ale byla jsem pryč od maminky. Ale byla jsem v pohodě a v pokročilejším věku jsem v klídku zvládala úplný odloučení. Ve třetí třídě na škole v přírodě nejedna holka fňukala, že jí chybí maminka. Já na to ani nepomyslela. Takže klid. Možná se ti to nezdá, ale pro ně je to fakt lepší... ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vím, vím, vím. Rozumově.
      Ale jak to dostat do pocitů? To už nikdo neporadí :-)
      Taky jsem jezdila na tábory a podobně a vím, že i moje děti si projdou nejednou emoční krizí, ale mateřský instikt velí: chránit za každou cenu! :-) Musím ho asi nějak občůrat :-)

      Vymazat
  4. Baru, já ti tááááááááákhle rozumím. Litry slz sice neprolévám (především proto, abych k tomu nemotivovala Matyáška), ale trpím přitom jako zvíře, to jo.
    Teď zrovna řeším, že na jaře bych měla z domova něco málo pomáhat do práce. Když jsem to takhle dělala před dvěma lety, makala jsem po nocích, když Matyáš spal. Tentokrát mi manžel pořád říká, že můžem na pár hodin týdně najít paní na hlídání (babičky u nás bohužel příliš nefungují), abych mohla v klidu něco udělat přes den. Moc se mi to nezdá. Včera jsem koukala (jen cvičně) na nějaké inzeráty a představa, že svěřím děti někomu úplně cizímu, je pro mě prostě zatím naprosto nepřijatelná - co když je nebude zvládat, co když se o ně bude starat tak, že je posadí před televizi, co když se jim nebude líbit, co když je bude bít, co když je unese nebo dokonce zavraždí???? Manžel mi říká, že jsem na hlavu padlá, já vím, jenže ... co když???
    Ještě teď trochu dořešujem školku (tak za dva týdny napíšu víc na bloku) a přestože Matyášek už to nějak zvládá, já pořád moc ne. A hned bych je měla ještě svěřovat někomu cizímu? Ne-e ... práci v noci zdar!
    Tak na tebe moc myslím, ať to taky nějak zvládnete!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)