úterý 24. února 2015

Sváteční očistec

Náš Matěj má dnes svátek. Což je příležitost k malému daru a, jak se ukázalo až příliš pozdě, velkým nervům. 

Mates jde zřejmě do prepuberty, a tak se mu člověk jen tak něčím nezavděčí. I vzala jsem si to k srdci a vyhlásila svátek dnem návštěvy hračkářství. Synek si tam vybere sám, já se nebudu muset zabývat jeho zpruzeným výrazem následujícím v případě, že se mu netrefím do vkusu a všichni budou spokojení.

Jak já byla naivní!

Odchod ze školky a přesun do hračkářství jsme sice zvládly v rekordním čase, ale tím jakýkoli progresivní vývoj skončil.

Po eskalátorech směrem k hračkářství jsme ještě jeli pěkně ruku v ruce, plni entuziasmu a dobré nálady. Vilík si v manduce pobrukoval a udržoval mě ve střehu dobře mířenými výflusy dudlíku. Ami si prozpěvovala. A s Matym jsme probírali podmínky nákupu, jako finanční strop a embargo na nákup čtvrtého hasičského auta.

Když jsme hračkářství procházeli po desáté, entuziasmus mě opouštěl. Při patnáctém kolečku přešla dobrá nálada i Amálku a Vili začal klimbat. 





Po Matyho padesátém třetím zvolání „to chci“, prohlédnutí si předmětu zblízka a jeho opětovném vrácení do regálu se slovy „tohle vlastně nechci“, jsem měla chuť pohřbít synka pod legem a s řevem prchnout.




První etapa našich muk trvala hodinu.

Pak jsem děti násilím odtáhla k pokladně, abych koupila alespoň Amálkou tvrdě vyžumrané bonbony. Ovšem nebylo za co. Peněženka zůstala v autě.

Takže přes celý obchoďák do garáží a zase zpět, tentokráte do hračkářství číslo dva.

Vili usnul, Amálce jsem zacpala pusu v kabelce nalezenými mentoskami a z Matýska se snažila co nejlíbeznějším hlasem vytáhnout, co že by si to vlastně přál.



Ve druhém hračkářství jsme stihli jen dvě kolečka, než se ozval oslavenec, že chce čůrat. Abych nevzbudila Vilíka, ovládla jsem se, a nezačala vztekle dupat a ječet, že jsme před deseti minutami kolem toalet šli a já se adresně každého z dětí minimálně třikrát zeptala, zda-li si nechce odskočit. 

Má svátek! Má svátek! Má svátek!

Opakovala jsem si v duchu a ze všech sil se snažila zůstat milá při hromadném čůrání, návratu do hračkářství číslo dvě, i zdlouhavém bloumání tamtéž. Po další půlhodině, během níž jsem se nejméně tisíckrát proklela za ten stupidní nápad nechat dítě s mou genetickou výbavou samostatně si vybírat, jsem už nevydržela.

Ten kluk po mě mohl zdědit takových dobrých vlastností a on si vybere zrovna nerozhodnost!

Hračkářství číslo dva jsme opustili s pláčem. Ami ze sebe pumpovala slzy, protože došly mentosky. Mates se pochopitelně dožadoval slíbeného dárku.

Cestou ke garážím jsme to zkusili ještě v hračkářství třetím. 

A víte co? Matýsek si tam zase nic nevybral!

Nakonec jsem uchlácholila tryskající emoce všech zúčastněných zmrzlinou, Matymu slíbila, že až se rozhodne, co by mu udělalo radost, tak to koupíme a sobě slíbila, že takovou pitomost, jako vzít děti na tour de hračkářství už neudělám.


A abych nezapomněla. Všem Matýskům přeju alespoň krásný sváteční večer a dobrou noc! :-)
 

pondělí 23. února 2015

Správná trojka

Minulý týden jsme měli jarní prázdniny. Tedy děti měly. Ale já se spolu s nimi přenesla tak trochu do minulosti.

Kdysi, ještě jako náctiletá školou povinná, jsem trávila většinu (nejen) jarních prázdnin s bráchou a sestřenkou Té. Říkali jsme si Klub správná trojka, plavili se na voru, budovali bunkry, prolézali kanály a vůbec dělali věci, ze kterých mi při zpětném pohledu vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Obzvláště představím-li si při nich své vlastní potomstvo.

Na druhou stranu, děti moje historky milují. Bezkonkurenčně největší úspěch má ta, v níž jsem si skrz naskrz propíchla nohu hřebíkem a zakrvácela celou chodbu. (A pak ať mi někdo tvrdí, že děti jsou od přírody outlocitné…)

Každopádně, u příležitosti letošních prázdnin k nám zavítala sestřenka Té s mladší ségrou Ká, zastavil se brácha a nakonec se tu mihla i teta Gé. 

Teta Gé, která mívala tu pochybnou čest, mít nás na starost, na mě má vůbec zvláštní vliv. Dřív jsem na každé návštěvě něco zapomněla, rozbila, rozlila nebo se projevila jako tele jiným způsobem. Tak nějak si myslím, nebo alespoň doufám, že z těch nejhorších telecích let jsem už vyrostla. Ale vedle Gé jako by mi bylo zase dvanáct.

Což může být fajn. Tak jako s ní a sestřenkami jsem se už dlouho nenasmála. Ale bez pocitu, že určitě zase něco zvorám, bych se klidně obešla.

Ovšem síla myšlenky se opět projevila…

Návštěvě jsem slíbila k obědu pizzu. Dělám ji ráda a často. Nedá se na ní v podstatě nic zkazit. A všichni ji mají rádi.

Ráno jsem si připravila ingredience do domácí pekárny, nastavila program těsto a vyrazila s ostatními ven. Po návratu domů jsem zjistila, že pekárna byla sice nastavená, ale ne zapnutá. Nevadí, času dost. Chybu jsem napravila.

Po hodině jsem přišla zkontrolovat, jak těsto kyne. Jenže těsto na pizzu připomínalo spíš směs na lívance. Na dvojitou dávku vody jsem totiž použila jen poloviční množství mouky. Fajn, dosypala jsem mouku a znovu zapnula.

Při kontrole číslo tři jsem s hrůzou shledala, že místo kynutí se mi těsto rovnou peče! Zapnula jsem špatný program.

Kilovou hroudu poloupečeného „pizzabochníku“ jsem vyklopila a probojovala se ke středu, kde bylo těsto ještě syrové. Z něj jsem pak stvořila dvě malé ubohé pizzičky. V té době už suplující leda tak pozdní svačinu.

Riziko předsudků a očekávání je zkrátka nedozírné a ze mě se tak v přítomnosti tety Gé stává levoruké nemehlo. 

Nicméně i přes pizzakatastrofu byla návštěva povedená a až si sestřenky zotaví své nervové soustavy po útoku našeho dětského trojčlenného komanda, zajisté si to zopakujeme :-)

Naše děti s milovanou sestřenkou Ká :-)



Mimochodem, taky máte nějakou slabou stránku, která se s vámi táhne už od dětských let?

pondělí 16. února 2015

Vesničančata

Kdysi na gymplu, nebo možná ještě na základce, jsme měli napsat úvahu na téma život ve městě versus na vesnici. Jako správná váha jsem rozvažovala o té lepší variantě tak dlouho, až jsem nenapsala nic a k domácímu úkolu z nenáviděné matiky mi zbyl ještě sloh. 

Nedávno jsem ho doma objevila. Evidentně pocházel z mého pseudointelektuálského období, neboť je prošpikovaný přemírou cizích slov a věty zpravidla dosahují délky pěti a více řádků. K uspokojivému závěru jsem se ovšem nepropsala. Zato sousloví „na druhou stranu“, „ale“ nebo „nicméně“ se tu vyskytuje alespoň desetkrát.

A tak je to se mnou pořád.

Všechno je pro mě relativní. Všechno má svá pro a proti. A na všechno se dá hledět z různých úhlů.

Ale.

S naším životem na vesnici blízko města jsem momentálně spokojená.

A děti zdá se taktéž. Dnes kupříkladu strávily plodnou hodinku na poli.

Zatímco jsme s kamarádkou pohupovaly naše nejmenší v kočárcích vedle brázdy, starší potomci se vesele ryli v hlíně. Nosili nám k nohám poklady v podobě kamení, kořenů a plastových víček. A hráli si na traktoristy.

Tak jen doufám, že až jednou dostanou za úkol vyplodit obdobnou úvahu jako já, nevyčtou svým trapným rodičům, že je místo do parku vodili na pole a místo u bazénu je nechávali bahnit v kalužích :-)





A malá nostalgická vzpomínka na naši půlden trvající vesnickou zimu se sněhem :-)






A jaký je ten váš ideál? Vesnice nebo město?