čtvrtek 6. prosince 2018

Mých osm minut rozhlasové „slávy“


Celé to začalo tím, že jsem dostala pozvání na Den podnikavých žen, kde jsme s Annou Musilovou (autorkou knihy Černooká) a Svatavou Vaškovou (autorkou blogu Coolinářka a několika kuchařek), měli mít takové spisovatelské okénko s autogramiádou



Akce byla vydařená, já byla celá rozjuchaná, a k dovršení mé „slávy“ si mě s diktafonem odchytla redaktorka Mladé fronty k rychlému rozhovoru.
Z toho vznikl malý článeček o mě, Dračí bojovce a Adventním putování v novinách. Na základě článku mi zavolali z pardubického rozhlasu a pozvali mě na malou předtočenou reportáž právě o Putování, a nakonec jsem dostala pozvání ještě do ranního vysílání. Živého vysílání…
A to je docela něco jiného než natáčení s diktafonem, kde můžete jednu větu opakovat klidně třikrát, pokud se do ní zamotáte, a laskavá reportérka vás potom decentně vystříhá. V živém vysílání všechny přeřeky, zakoktání i parazitní slůvka jakoby, prostě, vlastně, zůstanou.
A tak přišel den D.
Přespala jsem raději u rodičů v Pardubicích, abych eliminovala ranní stres pouze na stres z rádia, a ne z hledání stejných dvojic ponožek, neuspokojivých snídaní a rozvozu dětí do institucí. A cestou do rozhlasu jsem si nahlas opakovala všechny jazykolamy, na které jsem si vzpomněla, což nejednomu kolemjdoucímu pozvedlo obočí.
Ranního chrapotu se mi tedy zbavit podařilo, ale opuchlých očí, jak vidno z fotografie, na níž vypadám jako po lehkém zásahu Hermioninou Žihadlovou kletbou, nikoli…



Nicméně, když jsem nakonec opravdu usedla před mikrofon, nervozita opadla a já si celé to naše krátké povídání opravdu užila.
Až mě skoro mrzelo, že sotva jsem se rozmluvila (má oblíbená činnost 😉 ), byla písnička a za chvilku už konec. Z velké části za to jistě mohl moderátor Jakub Malý, kterému nesmírně děkuji, protože z rozhovoru udělal mnohem méně stresující záležitost, než jak jsem si celou tuhle akci, v živých a většinou trapasem zakončených barvách, představovala.
A kromě toho se zdá, že jsem přeci jen mnohem extrovertnější člověk, než jsem si kdy myslela…
V každém případě, přikládám odkaz na archiv Českého rozhlasu Pardubice, kde najdete jak článek, s lehce bulvárním titulkem Zbouchnutá maturantkavyrostla v nevyléčitelnou optimistku. Dětem dělá bojovky, tak i samotný rozhovor.
Přiznávám, že já jsem si ho zatím pustit netroufla, čekám, že odvahu seberu za pár týdnů až měsíců, až budu mít pocit dostatečného odstupu a nadhledu, ale vy si ho třeba ze zvědavosti poslechnete rádi 😊

Rozhovor i článek k poslechu ZDE :-)





středa 21. listopadu 2018

O dobrých znameních s úryvkem z Andělského putování


Bylo půl jedné ráno, já seděla v autě a vracela se z města domů.
Toužící zaplout hned do postele, ale s vědomím, že ještě naposledy musím projít celé Adventní putování, než druhý den zmáčknu tlačítko odeslat a putování zamíří k vám…
Když tu mi do silnice vběhlo zvíře.
Dupla jsem na brzdu a sledovala, jak mi přímo před autem přechází liška.
Jsem u nás před vesnicí zvyklá na srnky, kočky i ježky.
Ale liška mě překvapila.
O to víc, že je důležitou postavou a průvodkyní Dorotky a Vincenta v Adventním putování, okolo něhož se už nějakou dobu točí skoro všechny moje myšlenky.



A tak, vzhledem k tomu, že jsem lišku nepřejela, jsem si to vyložila jako takové požehnání či dobré znamení, že je Adventní putování připraveno.
A opakovala jsem si to i ve čtyři ráno, kdy jsem Kátě napsala poslední připomínky, i v devět ráno, kdy jsem chtěla jít odesílat, i v devět a deset minut, kdy jsem zjistila, že soubory jsou moc velké a na své uložiště je neprotlačím, i v deset třicet, kdy bylo zkomprimováno, i v jedenáct, kdy jsem všechno třikrát překontrolovala a prozkoušela, a nakonec i ve dvanáct, kdy jsem konečně klikla na ODESLAT.
Zdá se to jako banalita, ale ta liška mi opravdu pomohla.
Taková malá i velká znamení jsou pro mě signálem, že na věci nejsem sama, že mě obklopuje něco většího, něco, o co se můžu opřít a s důvěrou se odevzdat vědomí, že vše se děje tak, jak má.
Ne z alibismu, ale z prosté víry, že jsou věci, které mě přesahují, věci kterým nepotřebuju tak úplně porozumět, stačí je přijmout.
A jsem ráda, že něco málo z mého naladění sklouzlo i do příběhu Dorotky a Vincenta, příběhu, ze kterého bych vám tu kousek ráda poodkryla 😊

(Ilustrace a foto: Kateřina Pappová)



Ukázka z úvodního příběhu Adventního putování

Maminka s tatínkem už spali, když se děti v zimních kabátcích, pletených kuliších, šálách a rukavicích tiše vyplížily ven a zamířily k lesu. Noční nebe pomalu zakrývaly mraky a k zemi se začal tiše snášet sníh.
„Nemůže to být daleko, hvězda spadla přímo za lesem, když si pospíšíme, do rána jsme zpátky a maminka s tatínkem si vůbec nevšimnou, že jsme zmizeli,“ prohlásil sebevědomě Vincent a prošlapával cestu zasněženou pěšinkou, zatímco Dorotka za ním vesele poskakovala a pokoušela se chytit poletující sněhové vločky.
Děti se prodíraly lesem, jen matně osvětleným svitem měsíce vykukujícím mezi mraky. Počáteční nadšení a víru v to, že hvězdu za chvilku najdou a ještě před rozedněním budou zpátky ve vyhřátých postelích, vystřídala únava a rozmrzelost.
Dorotka už neposkakovala a Vincent se přestal tvářit sebevědomě. Děti pomalu obestíral závoj strachu. Ještě si to nechtěly tak úplně přiznat, ale bylo čím dál jasnější, že se ztratily.
Ale i přesto, že to tak vypadalo, ani na okamžik nebyly samy.


Celou tu dobu, ba co víc, po celý jejich život, nad nimi bděla jejich strážná Andělka. Opatrovala jejich první krůčky, kolébala je ve své neviditelné náruči, když jim bylo smutno, a dodávala jim odvahu, když je přepadl strach.
A odvahy, té budou nyní potřebovat opravdu hodně, povzdychla si Andělka ustaraně a sledovala, jak vzal Vincent Dorotku za ruku, když zakopla, a jak se Dorotka ze všech sil snaží zadržet slzy.
Andělka si přála, aby mohla děti vzít do náručí a odnést je zpátky domů, ale věděla, že takový její úkol není. Může dětem být oporou, ale rozhodnutí a následné činy, ty jsou jen v rukou samotných lidí.
A Vincent s Dorotkou se rozhodli.
Vydali se na cestu, a i když se jim její zákruty rychle přestávaly líbit, nebylo už možné vrátit se zpátky. Museli po ní dojít až na konec, ať už byl kdekoli.



Andělka sice nemohla zasáhnout a změnit, pro co se děti ve své touze udělat mamince a tatínkovi radost rozhodly, ale bylo v její moci být dětem nablízku a na cestě jim pomáhat.
A protože usoudila, že pomoci na cestě budou Vincent s Dorotkou potřebovat opravdu hodně a možná ne vždy bude stačit ta andělská, rozhodla se vyslat zprávu o cestě svých dvou svěřenců do světa.
Doputovala zpráva a vyprávění i k Vám?
A chcete to být právě Vy, kdo Vincentovi a Dorotce pomůže?
Začít můžete tím, že dáte těm dvěma i jejich Andělce vědět, že jste s nimi. Tím, že jim dáte naději a posvítíte jim na cestu.
Ptáte se bezradně jak?
Nic se nebojte, to určitě zvládnete!
Postavte večer, až se setmí, do okna zapálenou svíčku a vyšlete její světlo do světa. Andělka už se postará o to, aby její jas dosáhl až k Vincentovi a Dorotce, a brzy Vám dá jistě vědět, jak se jim daří, jestli už našli spadlou hvězdu, a hlavně, zdalipak už se vrátili zpátky domů…








neděle 11. listopadu 2018

Adventní putování aneb předvánoční „bojovka“ s příběhem




Ještě nikdy jsem se neladila na Vánoce tak brzy jako letos, kdy už od srpna poslouchám vánoční melodie, pálím vanilkové vonné tyčinky a skořicové olejíčky v aromalampě, do knihovny chodím pro knížky o adventu a pořád si někde čmárám vánoční stromky a sněhové vločky.
Mohlo by se zdát, že tím pádem už budu mít i dárky, naklizeno a pomalu budu zaplavovat domácnost vánočním cukrovím.
Ale ráda bych uklidnila všechny, kteří se na tyhle věci chystají týden před Vánoci…
Zřejmě tak totiž taky dopadnu!
Na Vánoce se totiž ladím pouze mentálně a pracovně, jelikož jsme se s kamarádkou a ilustrátorkou KáťouPappovou pustily do kouzelného projektu jménem  Adventní putování.



Adventníputování je další z řady plánovaných Bojovek s příběhem a mladším sourozencem bojovky Dračí. Ale na rozdíl od akční Dračí bojovky, kde se hodně luští, hledá, skládá a zaklíná, je Adventní putování spíš o společném ladění se na kouzlo Vánoc.
Je to vlastně soubor 24 ilustrovaných dopisů, jeden na každý den adventu, ve kterém můžete s dětmi sledovat příběh Dorotky a Vincenta, kteří chtěli dát rodičům ten nejkrásnější vánoční dárek a vydali se na dlouhou cestu plnou nástrah a nečekaných setkání.
Skrze Dorotku a Vincenta se můžete setkat se svatou Barborou, Lucií, Mikulášem i Ambrožem, zlomyslnou čarodějnicí nebo nebezpečnými loupežníky a postupně odkrývat, co je vlastně na Vánocích to nejkrásnější.
Já se zcela nepokrytě přiznám, že jsem se při psaní do jejich příběhu zamilovala, a když mi k němu Káťa v průběhu posílala svoje něžné ilustrace, často to dopadalo tak, že jsme se vzájemně celý večer dojímaly 😉




Pokud tedy mají vaše děti rády příběhy a vy byste rádi ozvláštnili obsah adventních kalendářů, je Adventní putování rozhodně pro vás.
Ale aby to nebylo jen o „suchém“ čtení, je samozřejmě Adventní putování takovou lehce interaktivní záležitostí.
V úvodním dopise totiž Andělka, strážný anděl Dorotky a Vincenta, požádá vaše děti o pomoc, a ty pak můžou celou dobu plnit úkoly, odpovídat na otázky a luštit tajenky, aby Andělce s jejími svěřenci pomohly.
Vzhledem k tomu, že putování jsme tvořily s ohledem na vlastní potomstvo, předpokládáme, že může zaujmout děti ve věku cca 4 až 10 let, přičemž úkoly jsou hodně různorodé, takže něco pro sebe tu objeví mladší i starší, ale vesměs je zvládnou všichni (ti starší pravděpodobně i s prstem v nose 😉).
Děti tu najdou omalovánky, tajenku z obrázků a jejich prvních písmen, spojovačku, bludiště, skládačku a další „papírové“ úkoly na střídačku s výzvami k činnosti, jako je utržení barborky, domácí koulovačka, pečení perníčků nebo dobré skutky.



A pro ty, co rádi nahlížejí i do větších hloubek, jsou tu věci jako vyprávění o strachu a inspirace, jak s ním pracovat, léčivá pohádka nebo povídání se strážným andělem. Pro tuhle rovinu příběhu mám sama obzvlášť slabost...
No zkrátka, nebudu vám lhát a ohánět se falešnou skromností, z Adventního putování jsem upřímně celá naměkko a rozněžnělá a skoro se mi bude po práci na něm stýskat…
Ale jen skoro, protože v téhle chvíli už se víc těším na to, až se do něj s dětmi 1. prosince pustíme a budeme rádi, když se do něj pustíte s námi.
Takže pokud byste se letos chtěli na Vánoce pěkně naladit, strávit s dětmi příjemný čas a místo čokolády nabídnout v adventním kalendáři něco jiného, zvu vás k pořízení Adventního putování.
Ještě tenhle týden v předprodeji a příští týden, jakmile doladíme technické detaily, korektury a podobně, začneme rozesílat Adventní putování přímo do vašich mailových schránek.
Na vás už pak jen bude soubory v PDF stáhnout, vytisknout a začít se těšit na Vánoce




čtvrtek 11. října 2018

Sedmý narozeninový dopis pro Amálku


Amálčiny narozeniny proběhly sice v době mého restartu a nemocného útlumu, ale narozeninový dopis jsem napsat zvládla, a tak si ho pro sebe, pro vás, pro Amálku, ukládám i sem…
Milá Amálko,
těžko se mi věří, že z té malé princezničky s krátkými culíčky, co nosila růžové šaty přes maskáče po bráchovi, jsi už stihla vyrůst v úžasnou sedmiletou slečnu s vlastním názorem a citem pro to, co se k sobě hodí, což znamená, že maskáče v kombinaci s tylovou sukní už jsou u tebe naprosto passé.
Občas kromě princeznovské módy společně řešíme i Tvoje princeznovské móresy a někdy si tak říkám, co nás asi čeká v pubertě, ale věřím, že to spolu vyladíme a uchováme si ten kouzelný, speciální a holčičí vztah mámy a dcery napořád.




Ráda bych Ti řekla, že čím dál víc obdivuju Tvou houževnatost, sílu a odhodlání, které by v tak malé těle možná málokdo čekal.
Jsi neuvěřitelně hbitá a miluješ pohyb snad ve všech jeho podobách. Ráda poskakuješ, lezeš po výškách (případně se z těch výšek věšíš, ke zděšení okolních rodičů nejčastěji hlavou dolů), na kole předjedeš i Matyho a po zimním zaujetí bruslením na ledě přišla i vášeň pro brusle kolečkové.
Se stejným odhodláním jako do učení se hvězdy nebo zdolávání překážek se vrháš i do učení čehokoli jiného, jsi bystrá, vnímavá a já smekám před tvou schopností logického a matematického myšlení, věř mi, holčičko, že tohle rozhodně nemáš po mně 😉
Dokážeš okouzlovat svým úsměvem, něžností a vlídností, a i když se občas stydíš, okolí z Tebe a Tvých sklopených řas taje i tak.



Někdy trochu vzdycháš a se slovy: „proč zrovná já musím mít dva bratry!“, se mě nenápadně snažíš udolat k tomu, abych Ti povila ještě vytouženou ségru, ale i přes to, to se svými brášky dokonale umíš. Dokážeš se přizpůsobit Matyho složitějším hrám a být mu rovnocenným parťákem, stejně jako vlídně bereš pod ochranná křídla Vilíka a hraješ si s ním na maminku a miminko.
Je krásné pozorovat, jak jsi čím dál samostatnější a toužíš čím dál častěji roztahovat křídla a vylétávat z bezpečné domácí náruče. Pomalu rozšiřuješ pole působnosti ze zahrady na hřiště u domu, a dokonce i toulky po vesnici a návštěvy u kamarádů, které já znám jen od vidění. Buduješ si vlastní svět a vlastní přátelství a já se učím dávat Ti důvěru, volnost a možnost objevovat okolí na vlastní pěst.
Moc bych Ti přála, aby sis uchovala svou vlídnost, otevřenost a víru v kouzla, dobro a lásku. Abys zůstala veselá a Tvůj smích byl stejně nakažlivý jako teď. Přeju Ti, holčičko, abys měla ráda sama sebe, a stejně tak i svět a lidi kolem a aby sis uchovala radost ze života, která z Tebe tak silně vyzařuje už od malička.
Krásné narozeniny, Málinko, mám Tě nesmírně ráda,
Tvoje maminka



středa 10. října 2018

Zrestartovaná...


Jednou za čas, když se zapomenu dost často a intenzivně zastavovat a věnovat se odpočívání a jen sama sobě, upadnu do stavu naprostého odpojení se od světa. Nechci s nikým mluvit, nikoho vidět, sociální sítě ignoruju a jedu v ultra úsporném režimu.
Jako v uplynulých několika dnech.
V takových chvílích si tělo přizve vcelku logicky na pomoc nějakou dostatečně zákeřnou a utlumující nemoc. Dobře poslouží kupříkladu taková výživná žaludeční viróza, což znamená, že kromě introvertních znaků se koná i nejedení, což mě vcelku účinně připoutá k posteli, kde následně prostě jen a pouze JSEM.
Je to jako když restartujete počítač.
Třeba když jede už dlouho bez přestávky, bez vypnutí, začíná se sekat a zpomalovat. Tak prostě zmáčknete tlačítko restart, obrazovka zčerná a pak to všechno pomalu zase naskočí, sem tam i s nějakou aktualizací.
A takhle nějak je to se mnou.
Pár dní jsem jako ta černá obrazovka, nejsem schopná zvedat telefony, odpovídat na zprávy a děti zásadně odkazuju na tatínka, babičky a jiné nárazové pečovatele (díky, bráško), kteří se okolo vyskytnou.
Pak se tělo i hlava dostanu zase trochu do rovnováhy a systém naskočí. Nejdřív začnu zase víc mluvit, odpovím na zprávy, které se dotazují, jestli ještě žiju, když jsem se tak dlouho neozvala, vylezu z postele, a nakonec i ven, mezi lidi...
Lehce přemňouknutá, těžce zrestartovaná a pomalu se vracející do spokojeného soužití se sebou samou, světem a lidmi kolem.



Nemám tyhle svoje útlumy moc ráda, připadám si trochu jako zombie, ale vážím se jejich zvednutého prstu a poselství, která v nich nacházím.
A řekla bych, že to neplatí jen pro mě….
Takže BACHA, když se nebudeme starat v první řadě samy o sebe, těžko se pak můžeme postarat o někoho dalšího.
Tak na sebe mysleme raději preventivně, a ne až ve chvíli, kdy svět kolem zčerná 



středa 26. září 2018

Návod na výrobu (bezpečných měkkých) mečů


Právě procházíme přechodem mezi létem a podzimem (ačkoli někde to už skoro vypadá, že jsme hupsli rovnou do zimy), obdobím, kdy vše ve své vnější kráse uvadá, ale o to víc sílí to, co je uvnitř. Tento přechod může být náročný a vyžaduje mnoho sil, jenže my na to v naší civilizované společnosti příliš nemyslíme.
Jedeme si pěkně na výkon celoročně, ale přeci jen, kdesi na pozadí nemůžeme zabránit tomu, abychom se přirozeným cyklem roku nenechali ovlivnit.
Moc se mi líbí, jak tímto obdobím děti provádí waldorfská pedagogika, symbolikou boje archanděla Michaela s drakem…



A protože k takovému boji kromě draka rozhodně patří meč, Michael má svátek právě v sobotu (29.9.), před námi je prodloužený víkend a vy si můžete pořídit Dračí bojovku, abyste si ho s dětmi zpříjemnili a využili ho třeba k rituální podzimní slavnosti, tak pro vás mám konečně návod na výrobu jednoduchého a do jisté míry i bezpečného meče pro děti.
Sama jsem podobné meče a kopí poprvé viděla na výstavě Karla IV. v dětské galerii GUD v Praze, kde je měli připravené pro děti na vyzkoušení v rámci interaktivní expozice a naše potomstvo z nich bylo pochopitelně nadšeno.
A když jsem vzápětí zjistila, že izolace na vodovodní trubky, která tvoří základ meče, máme ještě z rekonstrukce domu plnou stodolu, vrhli jsme se na výrobu jak doma, tak ve škole a pro velký úspěch i na loňské škole v přírodě v duchu středověku, kde jsme je využili při rytířských turnajích a jiných kratochvílích.



Ačkoli dřevěné meče se mi líbí mnohem víc, tahle varianta měkkých a bezpečných „zbraní“ mi přijde jako skvělá věc. Obzvláště třeba ve větším kolektivu, kde je těžší děti uhlídat.
Ale i s měkkými meči se děti rozhodně vyřádí a pokud jejich výrobu spojíte i s Dračí bojovkou, kdy se na cestu za rozluštěním drakova jména vydáte řádně ozbrojeni, určitě u dětí zabodujete.
Teď už ale dost okecávek a tady je stručný návod.
Co potřebujete?
Izolaci na vodovodní potrubí, ideálně ve dvou průměrech (já jsem použila průměr 5 a 3,5 cm) – seženete je v hobbymarketech
Lepící pásku
Nůžky
 


Jak na to?
Postup je opravdu jednoduchý a vhodný i pro děti.
Nejdříve si nůžkami nastříhejte izolační trubku na požadovanou velikost. Širší trubka bude delší, tvoří základ meče, užší trubka bude kratší, tvoří záštitu, tedy předěl mezi rukojetí a jílcem.


Následně delší trubku prostřihněte naskrz v místě, kde chcete meč předělit.
Do vzniklého otvoru nasoukejte užší krátkou trubku a voilà, základ je hotov.


Ale pro lepší vzhled je lepší zastřihnout špičku pěkně do špičata, a aby se meč nerozpadal, je dobré ho zafixovat vedle prostřiženého otvoru ještě páskou.


Stačí jen lehce, ale máte-li doma páskového maniaka jako já (nejbizarnější Matyho narozeninové přání před lety bylo, že chce co nejvíc barevných lepících pásek…), můžete omotat, nebo nechat děti omotat, celý meč.


Čímž ho jednak zpevníte a druhak ho můžete barevně upgradeovat.


No a pak u zbývá jen uspořádat rytířský turnaj!
Nebo zkrátka nechat děti, ať se řežou, jak je jim libo, protože i když je to, zejména nám maminkám, leckdy proti srsti, děti, a kluci obzvláště, tu svou bojovou energii někde vybít musí 😉




úterý 18. září 2018

Jak jsem se dostala do nové pracovně-životní etapy




Škola a já. To je velké téma. Alespoň pro mě určitě.
Když jsem kdysi řešila, co Maty a první třída, jestli jít do domácího vzdělávání nebo zvolit nějakou alternativu, protože do klasiky jsem ho rozhodně dávat nechtěla, namanula jsem se do skupiny rodičů, kteří smýšleli podobně a společně jsme se rozhodli založit školu „vlastní“.
Po dlouhých schůzkách, běhání po úřadech, hledání prostor a ujasňování si, co vlastně každý z nás od školy chce, vznikla ZŠ V Pohybu. Moje srdcová záležitost a vypiplané školní miminko.
Původně jsem se ve škole, která mi zároveň vyřešila i další z mých dilemat: co budu dělat jako absolventka bez praxe a se třemi dětmi po mateřské?, chtěla být jen takovým pomocným přicmrndávačem.
Dopadlo to ale tak, že jsem se do školy vrhla po hlavě, se školou v hlavě chodila spát, se školou v hlavě se probouzela, přípravy mi vyplňovaly vzácný čas mezi desátou večerní a druhou ranní, ale i přes únavu mě to s naší partou šesti prvňáčků, s nimiž jsem si připadala jak s takovou rodinnou skupinkou domškoláků, opravdu bavilo.
Většina „výuky“ probíhala v kroužku na koberci, kde jsme si četli, studovali encyklopedie, atlasy, globus, společně jsme googlili a dlouze a intenzivně diskutovali. Učili jsme se venku, v parku, na výletech, ve městě. Při projektech jsme tvořili asijské muzeum, na vlastní kůži jsme si zrekonstruovali proces egyptské mumifikace, při bojovce jsme poznávali život amerických indiánů a dramaticky jsme ztvárňovali české pověsti…


Hodně jsme se nechávali vést zájmem školáků a jejich zaujetí a aktivní utváření celého učebního procesu pro mě bylo asi tou největší odměnou.
V druhém roce naskočilo sedm nových prvňáčků a jak trefně poznamenala jedna kolegyně, „do obýváku nám vtrhla škola.“
Spousta věcí nám ve vyšším počtu a s novými individuálními potřebami, temperamenty a charaktery nových školáků najednou nějak nefungovala, objevily se i pochopitelné rodičovské strachy, jestli děti budou umět „všechno, co by umět měly“ a všechno se tak začalo trochu utahovat a institucionalizovat.
Jenže se ukázalo, že ač jsem si myslela, že to je stále ještě v mezích, které jsou pro mě v pohodě, tak moje tělo, dřív než hlava, usoudilo, že v pohodě to není ani trochu.
Ubyla energie, přibylo bolestí břicha, ubylo radosti a přibylo splínů a depčiček.
Nejdřív jsem se pořád snažila sama sebe nakopnout, vylepšit si náladu, hledat štěstí a radost v maličkostech… A ono to pomáhalo. Ale vždycky jen na malou chvíli.
Až jsem usoudila, že takhle to dál nejde.
Ano, miluju práci s dětmi, jejich bezprostřednost, naše společné diskuze, povídání, sdílení, objevování, malování, snění a to, jak mi rozšiřují obzory pomalu ještě víc, než já jim a tohle všechno mě nabíjí.


Ale systém školního vzdělávání, který z mého pohledu bere dětem i mě svobodu, ten je mi zkrátka proti srsti. Sice jsme oproti klasické škole udělali úžasný krok směrem, který je mi blízký, přesto mi za dobu, kdy jsem měla možnost děti při "vyučování" pozorovat, došlo, že pro mě je ta míra svobody pořád malá, a že mým ideálem by byl nejspíš naprostý unschooling. 
Vzpomněla jsem si, jak jsem na začátku chtěla být jen ten zmiňovaný „přicmrndávač“, aby mi zůstalo dost času na rodinu a to, co mě spolu s dětmi naplňuje nejvíc, psaní. Jenže z přicmrndávání se rychle stalo odevzdání se škole, psaní z mého denního rozvrhu téměř vymizelo a po vyučování a dalších konzultacích ve škole jsem svoje děti nejraději viděla spící v posteli…
Tohle jsem si sesumírovala někdy v březnu, kdy jsem napsala i článek O nelehkýchrozhodnutích a hledání světla, kterým jsem ze sebe vypustila a nahlas si přiznala věci, které jsem si dlouho přežvykovala jen sama v sobě.
Teď máme září, já jsem odvezla děti k nám do školy, kde ony jsou zatím spokojené, Vili řádí v lesní školce a já sedím v kavárně a píšu.


Odpovídám na dotazy a krásné zpětné vazby, které mi chodí k Dračí bojovce, pracuju na nové bojovce adventní, dělám si poznámky ke knížce, která se mi už nějakou dobu líhne v hlavě a snažím se pochytat všechny tvůrčí nápady, které kolem mě krouží.
A jsem ráda, že jsem se zase posunula dál.
První dva zářiové týdny jsem se totiž ještě pěkně naplno smočila ve školním prostředí a byla denně se školáky ve výuce, za což jsem byla moc ráda, ale zároveň mě to utvrdilo v rozhodnutí, že tohle v tuhle chvíli dělat nechci.
A jak to tedy se mnou a se školou letos bude?
Dvě odpoledne v týdnu budu trávit se školáky ve družině a zbytek času bude patřit mému psaní a bojovkám, mé rodině a mně samotné.


Co mi to přinese a jak to bude dál vůbec netuším, ale teď a tady jsem spokojená.
A to vnímám jako to hlavní.
Život je zkrátka cesta se spoustou vrcholů, údolí, slepých uliček a zatáček, u kterých netušíme, co se za nimi ukrývá. A já se učím po té cestě jít, nelpět na tom, co bylo a co bude a zkrátka jen tak plynout, přijímat, otevírat se možnostem a být přitom co nejvíc v souladu se sebou samou.
Tak kéž se to co nejlépe daří nám všem 



pondělí 3. září 2018

S Karkulkou do Francie - Magické útesy a cesta domů



Den jedenáctý
Probouzíme se u písečné duny a za hukotu moře, vedle nás bivakuje partička francouzských hippíků ve starých Volkswagenech a my opět odvážně oblékáme plavky a vyrážíme na plážovou piknikovou snídani.







Fouká, je zataženo, do vody se nám moc nechce, a tak se spontánně dělíme na holčičí a klučičí partu a stavíme hrady z písku.
Amálka a já máme hrad ozdobný, lehce fantaskní a vysoce ženský.
Maty s mužem mají hrad opevněný, plný střílen a vysoce mužský.
No a Vili si vykopal velkou díru 😊








Do stavění hradů jsme se tak zabrali, že jsme prošvihli těch pár vzácných slunečných minut a když se konečně rozhoupeme, že si skočíme i přes chlad a vítr do vody, abychom se odpískovali, začíná pršet. No, prima, v dešti jsme se tu ještě nekoupali, ale má to své kouzlo.
Když se ovšem jemné mrholení změní v přívalový déšť, kašlem na moře a utíkáme se schovat do Karkulky.
A tady vyvstává jedna z těžkostí cestování dodávkou.
Prší, my jsme mokří, obalení pískem a mačkáme se na našich pěti metrech čtvereční, což znamená, že na každého z nás připadá metr krát metr manipulačního prostoru.
Za chvíli už se ale ručníky i plavky suší na palubní desce a každé myslitelné stěně, děti si vesele zanáší písek do postele a já se vrhám na přípravu oběda.
Může se to zdát jako vopruz, ale (dokud se děti nezačnou neskutečně provokovat), je z toho nakonec taková nečekaná dodávková idylka.




Naštěstí po obědě déšť trochu ustává a jelikož odliv odhalil obří skaliska, která se původně jevila jako nedosažitelný a vlnami omývaný ostrov, vydáváme se na průzkum.
A právě tohle místo se pro mě stává jednou z největších lásek našeho putování.
Šplháme bosky nahoru, kolem burácí vlny a fučí vítr, moře se přelévá z temně šedivé do tyrkysové a útesy i maják v dálce se ztrácejí v cárech mlhy. Je to tu magické a na pár okamžiků, kdy stojíme na vrcholku kopce, který se při přílivu stává ostrovem, my přijde, jako bychom na světě zůstali jen my.
Jen nás pět, semknutých k sobě, držících se za ruce a obdivujících divokou krásu skalisek, mlhy a vlnícího se oceánu. Ve vzduchu sítím slanou vůni a svobodu racků poletujících kolem
Dolů a zpátky se mi vůbec nechce…
Ale pomalu nás čeká cesta domů.







Za znovu sílícího deště dobíháme ke Karkulce, balíme a jedeme.
Měli bychom to už zvolna stáčet k domovu, povinnosti volají…ale cesta nás pořád vábí, a tak se shodujeme, že si ještě užijeme podvečer v pár kilometrů vzdáleném pirátském městě Saint-Malo.
Karkulku necháváme na parkovišti nedaleko starého města a protože pláží, i těch temně šedivých, ještě nemáme dost, vrháme se hned po schodech dolů, mezi strašidelné kmeny, sloužící pravděpodobně jako vlnolamy, a vychutnáváme si místní ponurou atmosféru.




Po pláži dojdeme až k hradbám opevněného starého města, kde je naší první a největší starostí nalezení záchodů a pak už nezbývá, než si vychutnat náš poslední, plně francouzský podvečer.
Nejdřív si tak dopřáváme návštěvu cukrárny s obřími dorty, které u dětí způsobují stejně obří nadšení, později si poslechneme místní námořnickou kapelu a na hradbách si vychutnáme západ slunce, na který se jako zázrakem rozestupují mraky, a nebýt dvou týpků, kteří dle Matyho „odborného“ názoru, k němuž dospěl na základě naší pařížské diskuze, určitě právě obchodují s drogami, byl by to jistě vrcholný zážitek dne 😉








Nakonec se stavujeme ještě na pirátské večeři, kde už dětem pomalu padají hlavy do talířů, a tak bereme Ami a Viliho na záda, Matyho za ruce a vydáváme se do Karkulky.
Dětem vyčistit zuby, do pyžam, dát pusu na dobrou noc, zabalit do deky, připoutat a otáčíme to k domovu…



Během následujících dvou dnů znovu projíždíme kolem Paříže a loučíme se alespoň z dálky s Eiffelovkou, vaříme na odpočívadlech, pořád dokola posloucháme Holky z naší školky, přejíždíme do Německa, do České republiky, v Praze si dáváme u Vltavy oběd na stejném místě, kde jsme před dvěma týdny naši pouť začínali, vyzvedáváme si v podkrkonoší u taťky Bernieho a nakonec se unavení, ale zážitky nabití vracíme do naší polabské nížiny s jedinou touhou.
Vykoupat se, vzít si čisté prádlo a jít spát 😊
Naše francouzské putování s Karkulkou bylo náročné, úžasné, vysmáté, uječené, dojemné a hlavně, rodinné.



A asi ho nemůžu uzavřít jinak, než dalším z mých filozofických okenék:
Není to vždycky idyla. Dost často je to naopak trochu psycho.
Děti se provokují, nemůžeme najít místo na spaní, prší, je zima, všichni mají hlad a poslední bageta v nás zmizela těsně potom, co zavřely všechny obchody, v kempu nemají místo a my už nemáme čisté oblečení, není signál, nefunguje navigace, hádáme se a je nám do pláče...
Ale pak jsou tu ty báječné západy slunce, strmé útesy, sbírání mušlí, chytání krabů, hraní na honěnou, otužilecké koupání v moři, hlasité zpívání, rozlámání poslední sušenky na pět kousků, večerní chvilky s mužem a ciderem, vypraná trička, umyté vlasy, hřející slunce, kouzelná místa, a ještě kouzelnější okamžiky...
V dokonalém světě by ten první seznam vůbec neexistoval.
V našem světě nám naopak pomáhá uvědomit si, jaké štěstí pak cítíme při prožívání druhého seznamu
Černá a bílá. Dobro a zlo. Jing a jang. Radost a smutek.
Život je zkrátka o prožívání duality světa a nacházení rovnováhy.
Naše putování nám to zase pěkně intenzivně připomíná a učí nás vážit si každé optimistické maličkosti
Děkuju




Předchozí část cestovního deníčku: S Karkulkou do Francie - Melancholická Bretaň