S vděčností přijímám, co bylo a jdu dál

Když jsem svému taťkovi dávala Copatou mámu, napsala jsem mu do ní věnování se slovy: jsem ráda, že jsme nedopadli jako v knížce…

V knížce totiž Lucčin otec, prvotřídní záporák, (pozor, spoiler!) umře…

Tahle linie vztahu otce a dcery se mi do knížky vloudila tak nějak sama. Vůbec jsem ji neplánovala. Ale byla tak neodbytná, že jsem se jí nechala vést až k závěrečné emotivní scéně velkého odpuštění, kterou jsem při psaní celou probrečela.

A to i přesto, že příběh Lucie a jejího táty nebyl napsaný podle skutečných událostí. Ovšem to podstatné tam zůstalo.

Bolest malé holky, která si se vztahem k vlastnímu tátovi neví rady.

Tyhle emoce jsem si já sama „hýčkala“ od svých devíti let, kdy jsme spolu s mamkou a bráchou jedné lednové noci utekli před taťkou z domu. A už se nevrátili.

Jen díky neuvěřitelné laskavosti mé maminky, kterou by leckdo pochopil a ještě podpořil, kdyby nás od taťky držela dál, jsme si k němu znovu našli cestu.

Když za námi do našeho nového bytu, v novém městě, přijel poprvé, schovali jsme se před ním s bráchou v posteli a plánovali si, že jestli si na večeři, kam nás chtěl vzít, objedná byť jen jedno pivo, okamžitě předstíráme odchod na záchod a utečeme.

Postupem času jsme ho zase přijali. Ale strach, i když hluboko pod povrchem, zůstal. A taky spousta šrámů, které se na první pohled zacelily, ale občas se nečekaně znovu objeví a nám nezbývá, než ty hnisající rány zase vyčistit.

Ale přesto přese všechno jsem se pomalu dostala do fáze, kdy můžu říct:

Děkuju Ti, tati, za to pěkné, co jsme s Tebou prožili, i za všechnu bolest, kterou jsi nám způsobil, protože i ta nám pomohla stát se takovými, jakými dnes jsme. Přijímám to dobré i to špatné s vděčností a věřím, že to mělo svůj smysl, který se mi nemusí líbit, ale který snad dokážu respektovat.

Dnes jsme se loučili po víkendu stráveném v domě, se kterým mám spojené ty nejkrásnější i nejděsivější vzpomínky z dětství, mým dětem se odtamtud vůbec nechtělo, protože „děda Honza“, je správňácký freestylista a já si uvědomila, jak velký kus cesty už jsem ušla.

A že na sebe můžu být hrdá.

Protože střádat v sobě bolest a křivdy, i kdyby byli sebeoprávněnější, s sebou nese jen spoustu vnitřního žalu, hněvu, ublíženosti a dalších sžíravých emocí, kterými ve výsledku otravujeme život zase jen sami sobě. A to je ohromná škoda.

Věřím, že takové malé, velké i obrovitánské vnitřní bolístky má spousta z nás. A vím, že přenést se přes ně není nic jednoduchého. Ale vážně to za to stojí!

Kdybych to kupříkladu nedokázala já, ochudila bych děti o dědu, který tu pro ně sice není často, ale je tu. A právě ony si ho třeba jednou budou pamatovat úplně jinak než já. A tahle „rodová linie“ skončí dřív než se stačí rozvinout a zamořit další generaci bolestí, výčitkami a předsudky…

Moc bych to samé přála nám všem!

Mise dne: přežít aneb cyklická matka v akci

Papiňák, sopka a nášlapná mina v jednom. To jsem celá já. Alespoň dnes.

Pokud někdy z mých článků nabýváte dojmu, že jsem jakási superžena, která se svým dětem vlídně a s láskou věnuje čtyřiadvacet hodin denně, ze zásady nekřičí, pro všechno a všechny má hluboké pochopení a sluníčkově se usmívá i když šlápne do psího… exkrementu.

Pak vás můžu uklidnit.

Nejsem.

Dost často o to sice usiluju a občas se tomu možná i přiblížím (aspoň za něco se dnes pochválit musím), ale pak jsou dny, kdy je mým cílem jediné.

PŘEŽÍT.

Když jsme s bráchou byli mladší, měla mamka na dveřích toalety kalendář, kde si kroužkovala „své dny“. Jakmile ji začalo vytáčet všechno, co jsme řekli. Každá pohozená věc si vysloužila hysterický monolog. A místo milého „dobrou noc“ jsme si vyslechli jen prásknutí dveřmi. Stačilo mrknout do kalendáře a měli jsme jasno.

Ááá, máme tu další PMS.

Premenstruační syndrom tak nějak patřil k měsíčnímu domácímu koloritu a my jsme nad ním zpravidla jen zvedali oči v sloup.

Přešla léta a máme ho tu zas.

V hlavní roli jsem ovšem já a těmi, kdo se pomalu učí koulet na mě zpruzeně očima, jsou mé děti a můj muž.

Nástup této fáze je u mě celkem snadno dekódovatelný.

• Bordel v domě, který mě po zbytek cyklu nechává vcelku netečnou, se náhle stává nepřítelem číslo jedna a já většinu času, který strávíme doma, šmejdím místnostmi a každou chvíli zařvu něco jako: „Jestli si okamžitě neuklidíte to lego z kuchyně, vyházím to všechno do popelnice!“ (Pokud to nezabere, beru si odpadkový pytel a metajíce blesky do něj vážně to lego začnu strkat. Nutno podotknout, že tento radikální krok, za nějž se nejpozději večer začnu stydět, pokaždé zabere…)

• Nemám pochopení pro dětské hrátky vyžadující mou asistenci, spočívající ve vytváření výše zmíněného bordelu a doprovázené hlukem vyšším než je průměrný šepot.

• Zavírám se v koupelně a reaguji pouze na urgentní žádosti o mou přítomnost s odůvodněním, že někdo krvácí nebo že zvoní pošťačka.

• Pokud to není nezbytně nutné, nevycházím mezi lidi, nepoužívám řasenku, fňukám, že jsem tlustá a mým jediným přáním je, aby mě všichni nechali na pokoji.

Frustrující, ale pochopitelné je, že čím víc jsem já (s prominutím) nasraná na celý svět, tím víc mi to svět dává sežrat.

Potomstvo systematicky vysypává jednu bednu hraček za druhou, rozbíjí skleničky a na nevhodných místech se počůrává. Vilík v hracích koutcích knokautuje cizí batolata. Amálka si s řevem div nelehá na zem v obchoďáku. Mates vytrhává police ze stěn. A já zavařuju mixéry a náušnice mi padají do záchodu.

Zkrátka cyklický galimatyáš jak vyšitý.

Abych přežila, pomáhá jediné.

Být k sobě vědomě LASKAVÁ a taky pro jistotu všechny upozornit, aby mi šli raději z cesty.

Závěrem už jen jediné. Díky Cyklická ženo za osvětu, konečně si začínám rozumět a zjišťuju, že být jednou za měsíc tak trochu za hysterku je vlastně úplně normální :-)

Cyklická žena :-)

A co vy? Pozorujete na sobě jednotlivé fáze svého menstruačního cyklu? A abychom mužské čtenáře úplně nevyšachovali, pozorujete milí mužové podobné stavy u svých partnerek? ;-)

PS: Chcete-li se na téma ženský cyklus trochu pobavit, doporučuju shlédnout následující rozhovor, na němž jsem svému muži kdysi demonstrovala, proč je život se mnou tak trochu jako jízda na horské dráze ;-)

 

Kterak Vilík doma na svět přišel

Množí se dotazy, jak že to bylo s tím naším rozením. Bylo to doma v plánu? Nebo jsme to „jen“ nestihli?

Jdu s pravdou ven. Rodit doma jsem chtěla.

Chápu, že to není pro každého. Rozumím tomu, že vlivem mediálně šířených informací (a u některých i vlastní zkušeností) je porod doma vnímán jako extrémně riskantní. Ale my jsme se pro něj rozhodli naprosto vědomě, informovaně a s přesvědčením, že děláme to nejlepší pro miminko i pro nás, jako rodinu.

Porodnice byla záložním plánem. S porodní asistentkou jsem byla domluvená, že všemu necháme volný průběh. Kdybych se sama necítila, nebo ona naznala, že doma to nepůjde, byli jsme připravení přesunout se do „rukou lékařů“.

Nakonec to ale nestihla ani porodní asistentka…

Probudila jsem se před třetí hodinou ranní s pocitem, že je to tady.

Pro jistotu jsem vzbudila muže, abych mu sdělila, že si jdu napustit vanu, neboť zřejmě rodím, ale on ať si ještě v klidu pospí. Ačkoli prohodil něco ve smyslu, že to jako bych mu oznámila: Lásko, dům je v plamenech, ale ložnice zatím nehoří, v klidu spi. Zůstal v posteli a nechal mě dělat, co uznám za vhodné.

Ve vaně se mi kontrakce nejdřív zastavily. Pak se ovšem rozjely znovu a to v silnější a pravidelnější podobě. Nebylo pochyb. Miminko je vzorňák a žene se na svět přesně na termín.

Pustila jsem si mantry, které jsem poslouchala ke konci těhotenství a vylezla z vody. Potřebovala jsem se hýbat.

Poklidila jsem si obývák za pravidelného pohupování a prodýchávání kontrakcí a ve čtyři hodiny jsem si řekla, že raději zavolám porodní asistentce. 

Stahy přicházely po dvou až třech minutách, ale jelikož přesně tak to probíhalo i u předchozích porodů, a děti se nakonec vylouply na svět až po poledni, měla jsem za to, že mám dost času.

I když jsem si tak v duchu snila o tom, že to s miminkem sfouknem, ještě než se vzbudí Matýsek s Amálkou. Ideálně tak do šesti…

Porodní asistentka byla na cestě, obývák uklizen a tak jsem došla pro muže, že už může.

Dostal za úkol připravit mi „porodní hnízdo“. Pro jistotu igelit, pro pohodlí deky a polštáře. A já si zatím bloumala mezi obývákem a koupelnou, hučela a zpívala při kontrakcích a cítila se kupodivu skvěle. Tak nějak jistě. Tělo přesně vědělo, co má dělat a já jeho pokyny následovala. Rozum se vypnul, zůstala jen intuice a instinkty.

Při jednom z koupelnových návratů, kdy muž z vlastní iniciativy doladil porodní atmosféru svíčkami, jsem jen tak prohodila, že už cítím hlavičku.

Muž to zhodnotil slovy: To si děláš srandu! Ale další komentáře si naštěstí odpustil.

Sranda to nebyla.

Zdálo se to neuvěřitelné, ale všechno se opravdu řítilo do velkého finále.

Zaklekla jsem ke gauči. Procházely mnou obrovské vlny energie. Cítila jsem, že už jsme blízko.

Tak, pojď miminko! Jdem na to!

Matně si vybavuju, že jsem zatínala ruce do polštáře a vrčela jako tygřice. Dokonale jsem vnímala, jak se miminko uvnitř otáčí a hlavička se prořezává. Byla to síla. Ohromná.

Několik zatlačení a hlavička byla venku. Muž nevěřil vlastním uším a očím, tak brzy!

Pak vyklouzlo celé tělíčko. Chytila jsem ho do rukou a spolu jsme se svalili do polštářů.

Je to kluk! Vítej na světě, Vilíku!

Muž nás přikryl a zkontroloval čas. 4:56.

Vilíku, ty jsi rychlík. Do šesti je ještě času.

Náš chlapeček se v klidu nadechl. Po chvíli otevřel oči. V tom pohledu je všechno. Vůbec nepláče, jen si nás prohlíží. Je kouzelný.

A tak jsme seděli na zemi u pohovky. Muž, Vilík a já. A užívali si tu posvátnou chvíli.

Po půl hodině přijela porodní asistentka. Vilík se právě vzorně přisál. Zhodnotila nás jako zdravou rodičku i novorozence. Přestřihla dotepaný pupečník, pomohla mi porodit placentu a pak nás nechala sžívat se a zasedla k papírům.

Amálka s Matýskem se postupně probudili. Přivítali se s miminkem.

Všechno plynulo úplně přirozeně…

Pořád tomu nemůžu uvěřit. Byl to neskutečně intenzivní prožitek. Tím, že jsem nemohla přenést zodpovědnost na nikoho jiného, byla jsem schopná naslouchat svému tělu a miminku mnohem víc, než u předchozích porodů.  A byla to zřejmě ta nejiniciativnější zkušenost, která mě jako ženu mohla potkat.

Jsem na sebe hrdá. A moc děkuju svému muži, bez jehož podpory bych se k porodu doma neodhodlala. Byl mi přesně takovou tichou a nenápadnou oporou, jakou jsem potřebovala.

Velké díky patří také mé porodní asistence, jakož i jejím kolegyním, které i přes legislativní nepřízeň, umožňují ženám přivádět děti na svět přirozeně, bez zásahů a v prostředí, kde se ženy cítí v bezpečí.

Dlouho jsem váhala nad tím, zda takto intimní porodní příběh zveřejňovat. Porod doma je sám o sobě ožehavým tématem, které vyvolává širokou škálu emocí a pro mě je nyní i tématem velmi osobním. Ale mám za to, že ti, kterým má podobné vyprávění co říct, pochopí. A ti ostatní? To už je zkrátka jejich problém…

...

Moc děkuji za všechny gratulace a milá slova k Vilíkově narození. Vážím si jich a udělaly mi ohromnou radost!


A jak přišli na svět Matýsek s Amálkou? Každý jinak a jinde...

Jak se narodil Matýsek

Jak se narodila Amálka

Narodilo se nám miminko…

…je to chlapeček a dostal jméno Vilém. 

Na svět přišel dnes ve 4:56 ráno. Doma.

Všechno bylo tak, jak jsem si vysnila. Pořád tomu ještě nemůžu uvěřit.

Porod trval dvě hodiny. Porodní asistentka přijela až dvacet minut po Vilíkově narození. Byl to fofr. Ale krásný. Neměnila bych.

První okamžiky patřily jen miminku, muži a mně.

Nikdo nikoho neodnášel, nestresoval a Vilík si nás moudře prohlížel. Naprosto bez pláče.

Později se k nám připojily děti a z brášky byly celý paf. Dopoledne pak strávily tím, že mu kreslily a vystřihovaly obrázky, zatímco jsme se s Vilíkem tulili pod peřinou na gauči. Pohoda.

Sama jsem pořád tak trochu v rauši.

A užívám si to.

Je to prostě neskutečný zázrak a já za něj nesmírně děkuji.

Čekání

Čekání na porod, to je snad ještě horší než čekání na Godota. 

Obzvláště je-li člověk nepoučitelný a i po dvou těhotenstvích předešlých opět všem po pravdě vyslepičí, kdy že to má potomek dle lékařských výpočtů přijít na svět. 

S přibližujícím se termínem tak dochází ke zvýšení počtu smsek a telefonních hovorů. Dokonce i tady na blogu v posledních dnech stoupla návětěvnost. Všichni jsou celkem pochopitelně zvědaví, zda UŽ!

Chápu to. Jakmile se v mém dosahu vyskytne těhotná osoba, stává se ze mě s přibližujícím se datem porodu zvědavá Kelišová. Nemůžu si pomoct. A proto svému okolí rozumím. Ale neznamená to, že mě to mírně neznervózňuje.

My už jsme první termín prošvihli. Druhý, ten ultrazvukový, je stanoven na zítřek. 

Máme tedy s miminkem ještě pár desítek hodin, než budeme zařazeni do kolonky „přenášející“ a tudíž si na nás doktoři zase smlsnou. 

Což je vcelku paradox. Neboť dosud se jim zdálo, že mrňousek je až moc mrňavý. A když se tedy chce ještě takříkajíc dopéct, nelíbí se jim, že mu to trvá tak dlouho. Člověk se jim zkrátka nezavděčí.

Ale nebýt onoho doktorského Damoklova meče, je nám s miminkem v podstatě príma. 

A tak jsme si i víkend užívali celkem aktivně. V sobotu otvírání lázeňské sezóny v Bohdanči. V neděli den otevřených dveří u hasičů v Hradci. 

Jen já se pořád ne a ne otevřít :-) 

 

 

Devátý měsíc

Velké finále se nezadržitelně blíží. Teď už jsme opravdu nachystaní a připravení. 

Každý den miminko ujišťuju, že teď už může.

S mužem jsme stihli divadlo (Holky z kalendáře). S kamarádkami přednášku (Naomi Aldort). A s dětmi dokonce i čarodějnice (u koní).

Všechno bylo báječné. Všechno jsem si užila.

Mám dojem, že s každým dalším těhotenstvím jsem paradoxně čím dál aktivnější. Vydržím víc. A nebýt lékařského strašení, že je miminko podměrečné, jsem naprosto zdravou a bezproblémovou těhulí.

Je to zvláštní. Rodinná přítelkyně z Mongolska mi vykládala, kterak se u nich v Mongolsku všem maminkám doporučuje být co nejvíc v pohybu, aby miminko bylo menší a dobře se rodilo. 

Tady jsou na všechno tabulky. Pod tři kila je miminko moc malé. Nad čtyři zase moc velké. Trefit se do požadovaného průměru je vážně věda.

U Matýska i Amálky se mi to jen tak tak povedlo. Tentokrát to asi nevyjde.

Jenže u dětí předchozích jsem na sebe měla víc času. Hodně jsem jedla, spala a kulatila se. Tentokrát těhotenství prožívám v našem velkém domě, s velkou zahradou, velkým množstvím pohybu a s větším množstvím dětí majících na maminku velké nároky.

Ale nestěžuju si.

Každé těhotenství pro mě bylo velkou lekcí a přineslo mi do života spoustu učební látky. A stejně tak mateřství. Neměnila bych. A i když sem tam toužím po samotě někde hluboko v lesích, kam žádný dětský křik ani pláč nedolehne, každý den děkuju někam nahoru za to, co mám a prožívám.

A těším se na to, co mě teprve čeká.

Takže miminko šup šup, ať se moje těšení naplní a příští článek zdobí fotky na našeho novorozeňátka :-)

Devátý měsíc v obrazech

 Trampolíná v neustálém provozu...

V divadle na Holky z kalendáře...

Matýskova nová sekyrka a opékání buřtů...

Čarodějnice v Apolence u koní...

Ze série bříškových fotek...