Školkové dilema

Matýskovi budou čtyři. Na Silvestra. Všichni počítají s tím, že nastoupí do školky. Je to přece normální, prospěje mu to. Potřebuje děti. Potřebuje kolektiv. Bude se doma nudit. Děti se zkrátka v tomhle věku do školky dávají. 

Jenže Matýsek do školky nechce. A v pondělí tam ani nenastoupí.

Jsem tak trochu za matku kverulantku a potížistku. Pořád odpovídám na dotazy položené se zdviženým obočím.

„A proč ho tam nedáš?“

Nedám, no. Sám se rozhodl. A mně to nevadí. Jediné, co mi vadí je, že naše rozhodnutí musím stále vysvětlovat a dokonce obhajovat. Já se taky nikoho neptám, proč své děti do školky dává, protože věřím, že dotyčný to dělá zkrátka proto, že chce a cítí to jako správné rozhodnutí nebo musí a nikdy by mě nenapadlo takové rozhodnutí zpochybňovat.

Jsem doma na rodičovské dovolené, nepotřebuju nutně zajišťovat hlídání a mám za to, že kolektivní výchovy si užije dost i v pozdějším věku. S Amálkou si konečně vyhrají a nedají bez sebe ani ránu. Zkrátka mi školka zatím nepřipadá jako něco, bez čeho bychom se neobešli.

A hlavně...

Kdybych měla pocit, že to zvládnu, klidně bych doma děti později i učila. Nelíbí se mi systém, v jakém všichni vyrůstáme a z něhož mnohdy v pokročilejším věku hledáme složité cesty ven. Chodíme na semináře, workshopy a kurzy, v nichž se snažíme znovu nalézt sami sebe.

A přitom na svět přicházíme s obrovským potenciálem, citlivostí a vnímavostí. To všechno ale zpravidla u dětí co nejdřív pohřbíme pod nánosem společenských pravidel, konvencí a vzorců chování i myšlení. Je to jednodušší než ponechat dětem svobodu a jasné vidění světa. 

Ani já to nedokážu. Ne tak, jak bych si přála. Pořád opakuju staré rodičovské zvyky a stereotypy. Ale snažím se a hledám cesty, jak dětem být dobrým průvodcem, ne dozorcem a vychovatelem.

Možná jsem za exota, ale řídím se vlastní intuicí a pocitem, že dělám dobrou věc. A když nemusím, institucím zatím děti nepředám, ale raději spolu s nimi budu ještě chvíli objevovat svět a sama se od nich učit.

Protože děti jsou naši největší učitelé. Jen na to často zapomínáme.

Přátelský oheň

Jako dítě a později i jako dospívající jsem každý rok trávila čtrnáct nezapomenutelných prázdninových dní na táboře. Pěkně klasicky. Ve stanech s podsadou, bez elektřiny a s jídlem z ešusu. Mytí ve studené vodě, noční hlídky, večerní slavnostní nástupy, to všechno k tomu patřilo.

V sobotu jsme díky mužovu kolegovi z práce dostali příležitost připomenout si staré časy a vyrazit na takový minitábor. Samozřejmě i s dětmi.

Hned po příjezdu se na nás vrhli předáci lanařící nás do svých stavebních společností. Přijeli jsme totiž na divoký západ, kde přestřelky byly na denním pořádku a železnice byla teprve v plenkách.

Ani nevím, kdo se nakonec bavil nejvíc, jestli muž, který s maximálním nasazením, sobě vlastním perfekcionismem a touhou vyhrát, budoval transkontinentální „železnici“ a vyhledával s mokrým obličejem hrací kostky v pekáči s moukou. 

Nebo děti, které si vyzkoušely střelbu z luku, Matýsek i ze vzduchovky, kterou si dokonce sám nabíjel. Celý den se popelily kolem potoka, do kterého Matýsek neopomněl spadnout. A ve finále si užily i nefalšovaný obří táborák.

Amálka mi usnula kolem sedmé v náručí za poslechu kytarové produkce, aby pak ještě v deset mohla křepčit kolem ohně. Matýsek vydržel do deseti a nakonec si ustlal pěkně na dece u táboráku a při vyhlašování výsledků tvrdě usnul. Ani si nevychutnal vítězství, které náš tým vybojoval.

Byl to krásný den. Spousta skvěle naladěných lidí. Maminek šátkařek, špinavých, ale spokojených dětí a ke každé špatnosti svolných tatínků. Zpívání u ohně i bez něj, indiánské představení a pocit, že jsme zase o trochu blíž přírodě.

Jen víc, takových krásných zážitků.

 

Čtvrté výročí

Můj muž je můj nejlepší kámoš, prohlásila jsem nedávno. A myslela jsem to vážně. Moc se mi ten pocit líbí.

Mám dojem, že jsem jako dítě nikdy velké štěstí na kamarády neměla. Sotva jsem se někomu otevřela a pustila ho k sobě, přišlo stěhování, změna školy nebo názorů. Mrzelo mě to.

Pak jsem potkala svého budoucího muže, skamarádili jsme se a zamilovali. Po čtyřech letech jsme se vzali. A po dalších čtyřech letech jsme stále nejlepší kámoši a k tomu manželé, rodiče, milenci...

Je to krásné, mít tak blízkého člověka, kterého si vážím a který mě umí rozesmát. 

Abych byla realista, samozřejmě se ty blažené pocity nevylučují s tím, že mi občas leze na nervy a jeho výbušnost bych ráda vyměnila za méně reaktivní vlastnost. Ostatně on by se zase zajisté obešel bez mého bordelářství a naivního optimismu.

Ale na druhou stranu, jsme si navzájem i velkými učiteli. Pro to, co je mezi námi rozdílné, i pro to, co máme společné.

Neměnila bych. Ani za Pištu Hufnágla :-)

Krásné čtvrté výročí, muži!

Po čtyřech letech na místě činu :-)

S tatínkem

Že tatínek je hodně v práci, to děti nepřekvapuje. Ale aby ho téměř dva týdny neviděli, protože odchází, než se ony probudí a přichází v rozmezí deváté a druhé hodiny ranní, to se stalo poprvé.

Věta, tatínek je v práci, se proměnila ve stálici našich denodenních rozhovorů a otázka, kdy už přijde, pomalu z dětského slovníku vymizela.

Ale nakonec jsme se dočkali. Nadešel víkend a s ním tatínek na plný úvazek a k dispozici dvacetčtyři hodin denně. 

Pro něj značný šok, pro mě malá úleva.

V sobotu jsme muže nechávali dospat. Děti kolem ložnice kroužily jako supi a Matýsek se chodil každých pět minut ptát, jestli už tatínka může jít vzbudit. Nakonec jsem je musela odlákat na zahradu. Interval s dotazem se díky tomu prodloužil na deset minut.

Když jsem konečně svolila, vrhli se rozvášnění potomci na tatínka jako divá zvěř. Chudák, nejsem si jistá, jestli to bylo úplně příjemné probuzení. Ani když si chtěl o chvíli později dát sprchu, neobešlo se to bez dětské asistence. Obě děti se hned svlékly, a že se jdou sprchovat s tatínkem. Muž proto přehodnotil plány a vlezl si s nimi do vany.

Jo, tatínek byl v kurzu.

Abychom si ho dostatečně užili, výletničili jsme o víkendu jako o život.

V sobotu jsme navštívili výstavu zahradních železnic a projeli se starým motoráčkem. Sfoukli každoroční výroční návštěvu Slatiňanského zámeckého parku, kde jsme se před čtyřmi lety brali. A k večeru se vydali ještě na Kočičí hrádek, kde se děti notně vyřádily a unavily. Do postelí jsme je z auta přendávali spící a špinavé.

Neděle měla být klidnější. Dopoledne procházka s tatínkem a maminkou doma u plotny. A odpoledne výlet na rozhlednu Bára. Tam Matýska uchvátil lanový park. Po počátečním ostychu se pěkně rozjel a trasu za tatínkovy asistence prošel několikrát. Večeři jsme si chtěli dát v kilometr vzdálené restauraci. Cestou jsme se však dokázali ztratit. Mě štípla vosa. A začalo se stmívat. Ale nakonec jsme restauraci našli, děti zabavil šlapací traktůrek a muž se po večeři vydal pro auto, abychom znavené děti nemuseli vláčet zpět. Do postelí putovaly děti opět spící a opět špinavé.

Víkend to byl zkrátka intenzivní, tatínka jsme si pořádně užili a do dalšího týdne vyhlížíme s nadějí, že jeho pracovní nasazení se zmírní. Přáli bychom mu to.