Nová kamarádka do nepohody

Včera mi přišla zpráva od kamarádky. Jestli jsem prý už neporodila, že ty bouřky porodům vyloženě svědčí.

Tak tedy, neporodila. Ale hecla jsem se a sbalila si tašku do porodnice. (Jupííí!)

Přeci jen, dnes mám první termín, tak už bylo načase.

 

Ale stejně si říkám, že už jen proto, jak neustále mluvím o tom, že miminko se může narodit každým dnem, budu tu s bříškem strašit ještě v půlce května.

No aspoň miminku stihneme vybrat jméno. A taky vyprat, co ještě vyprané není. Třeba šátek na nošení.

A když už jsme u toho praní (sledujte ten geniální oslí můstek!), dnes se k nám domů nastěhovala moje nová kámoška.

Pořídil ji muž.

Byl totiž nucen přebrat od své funící ženy většinu domácích prací a jako správný chlap by si je chtěl co nejvíc ulehčit. (V čemž mu nesmírně fandím, protože co se domácích prací týče, jsem mentalitou taky spíš chlap.)

Když se proto na vlastní kůži přesvědčil, jaké martýrium může být neustálé praní, věšení a sbírání prádla. Tuto v posledních dnech velice intenzivní zkušenost propojil s vidinou jeho narůstajícího množství. A uvědomil si, kolik času tím stráví. Padlo jednoznačné rozhodnutí.

Koupíme sušičku!

V pátek se tato myšlenka vyloupla. V sobotu muž tu nejlepší a nejpraktičtější krasavici vytipoval. V neděli objednal. A dnes už ji máme doma.

Děti si z ní prozatím udělaly prolézačku. A já se těším, že až v noci dorazím z přednášky, bude mě místo sušáku v chodbě vítat koš voňavého a suchého prádla.

Díky, muži!

Zkouška trpělivosti

Nevím, zda by souhlasila celá rodičovská obec, ale dle mého soukromého pozorování, je jednou z nejtěžších rodičovských disciplín večerní uspávání. 

Je to moment, který je mnohdy velice stresující. O to více, že jeho završením je tolik vytoužený klid. A čím víc se na ten klid člověk těší, tím méně se dětem chce spát. A čím méně děti spolupracují, tím víc je rodič nervózní, stresovaný a náchylný k výbuchům.

Výkřiky typu „Tak už konečně spi!“, kterými zoufalý rodič naprosto živé dítě častuje, se ovšem zpravidla míjejí účinkem a nezřídka se tak stává, že ve výsledku odpadne otec či matka dříve, než rozjívený potomek. (Muži se to stává celkem pravidelně.)

Sami jsme si od narození dětí prošli několika uspávacími etapami.

Od pohodlného uspávání u kojení, přes hodinové žmoulání rukou až po samostatné usínání.

Mohlo by se zdát, že ve chvíli, kdy je dítě schopno usnout samo, má dospělák vyhráno. Samostatné usínání tak zpravidla bývá nejvyšší večerní rodičovskou metou. Souhlasila bych u dětí nechodících. 

Nicméně u těch, které jsou schopny nejen chodit, ale též svévolně opustit lůžko, potažmo otevřít dveře ložnice, už to takové terno není.

To si člověk sní o tom, že si užije příjemný a nerušený večer. Před osmou děti pěkně uloží, přečte či odvypráví pohádku, zaspívá ukolébavku a poděkuje andělíčkům za ochranu. S milým úsměvem děti poobjímá, opusinkuje, přikryje, zhasne a odejde.

A pak to začne.

Po pěti minutách přijde Matýsek, protože ho prý Amálka bouchla. Jdu to vyřešit a s úsměvem děti opět ukládám.

Za chvíli dorazí Amálka, že potřebuje čůrat.

 

Poté Matýsek, že ho Ami zatahala za vlasy.

O chvíli později Amálka, že má škytavku.

Potom Matýsek, že chce čůrat.

Pak Amálka, že ji Maty praštil do brady.

Následuje opět Matýsek, že mu Ami sahá na postel.

Vzápětí se Amálka dožaduje pití.

Matýsek přichází vyřídit, že nám chce Ami něco říct.

Amálka potřebuje přikrýt.

Matýsek nemůže usnout.

Amálka má hlad.

Matýsek přijde a už si ani nevymýšlí výmluvy.

Amálka dorazí taktéž…

Míra trpělivosti rodičů se snižuje. Úsměv mizí. A láskyplná slova nabádající ke zklidnění a odpočinku ze sebe člověk dostává jen stěží, neboť ze všeho nejvíc se mu chce ječet a ty dva v ložnici prostě zamknout.

Nejsem světice. Ani muž není dokonalý. Občas nám nervy ujedou. 

Dnes jsme to ale ustáli.

A já si musím přiznat, že i když mě děti svou neochotou na pokyn zalehnout a okamžitě spát, vytáčejí, naprosto jim rozumím.

Nebyla jsem jiná. Ani teď nejsem. Na rozkaz prostě neusnu.

A vy? :-)

Malování

Jestli je nějaký den a noc zcela nevhodný pro příchod našeho miminka na svět, je to ten dnešní.

Aneb jak řekl muž.

Když se měl narodit Matýsek, připravovali jsme byt. Když se měla narodit Amálka, budovali jsme dům. A když se teď má narodit potomek třetí, rozhodli jsme se alespoň vymalovat společnou ložnici.

K tomuto bohulibému rozhodnutí došlo před několika týdny. Realizace padla na dnešek.

Šmolkově modrý klenutý strop a bílé stěny. Na hvězdy a sluneční soustavu na přání Matýska čas bohužel nezbyl. Ale vše je v plánu!

Dnes tedy společně nocujeme na matracích v obýváku. Velké dobrodrůžo.

Jen nezbývá než doufat, že miminko si opravdu počká. 

V ideálním případě ještě alespoň deset dní, neboť 29. dubna, tedy na první oficiální porodní termín, mám lístky do Prahy. A přednášku Naomi Aldort, uváděnou Jaroslavem Duškem, bych si nerada nechala ujít.

Ale kdo ví… :-)

Jak by to jednou mohlo vypadat... :-)

Pinterest

Velký šopovací pátek

Až je mi stydno, že jsem dnešek nestrávila tichým rozjímáním, jak by se slušelo. Nicméně včerejší poslíčci na mě měli přímo aktivizační účinky a já tak den zasvětila poletování po městě a dohánění nákupních restů. 

Amálce nové jarní boty. Matýskovi tepláky do školky. Miminku mini ponožtičky. A všem třem jarní čapky. K tomu tisíc nezbytných maličkostí.

Pak nechat seřídit a vytunit kočárek.

A ve finále doplnit zásoby, neb vyjedenost naší ledničky již počínala hraničit s hladomorem.

Přiznám se, že my to zase na dlouho stačilo.

Domů jsem se vrátila vyšťavená, s prázdnou peněženkou a navíc s pocitem, že navštěvování míst s větší kumulací nervózních rodičů a dětí zřejmě není nic pro mou labilně rozcitlivělou duši. 

Ano, taky na děti houknu. 

Dnes jsem například musela nelítostně a macešsky přerušit hru svých potomků, při níž si pro vlastní potřebu proměnili polstrovný dětský koutek v zápasnický ring. Úzkostné „opatrně“ se po deseti minutách změnilo v námitky nepřipouštějící „okamžitě odcházíme“, když Maty neodhadl svou mužskou sílu a Amálku z ringu po hlavě vyautoval. 

Ale některá slova, která padají z úst „milujících“ rodičů kolem, mi působí osypky.

„Vypadni“ či „drž hubu“ se střídá s něžným oslovením „hajzle mrňavej“ a „spratku nevychovanej“. To vše korunováno ryze mateřským konstatováním „chovej se normálně nebo tě už fakt zabiju“.

Slova mají velkou moc. Dokáží tvořit i ničit. Těšit i ubližovat. Vyvolávat smích i pláč. A dětskou duši umí pozvedávat, ale taky mrzačit.

Kéž bychom všichni dokázali víc přemýšlet nad tím, co říkáme…

Krásné Velikonoce!

...

Snaha o portrétování dětí v nových čapkách se minula účinkem. Ale zase byla legrace :-)

A co teprve když se foťáku zmocnil Máťa :-)

Kdo má dnes narozeniny?

Že budu rodit, to vím. Že to může být brzy, to je mi taky jasné. Ale až když jsem dnes hodinu strávila rozjímáním nad tím, jestli jsou to „jen“ poslíčci nebo už je to fakticky tady, začala jsem to brát vážně.

Pro začátek jsem proto povlékla dětskou postýlku, oblečky naskládala do komody a slíbila si, že zítra už si tu tašku do porodnice vážně zabalím.

Ovšem když jsem si tak dumala nad tím dnešním dnem, jako dnem potenciálních narozenin našeho miminka, uvědomila jsem si, že na dnešní den už jedny narozeniny připadají.

Onomu oslavenci jsou právě dnes dva roky.

 

A je to … chvíle napětí ... blog Nevyléčitelná optimistka!!!

Blog je mým virtuálním deníčkem, prostředkem sdílení i výpustí mých grafomanských vášní. 

Ráda se se slzou v oku vracím ke starším příspěvkům a čtu si o vlastních dětech věci, které dnes už snad ani nejsou pravda. Tak rychle to letí. 

A moc ráda se vracívám i ke komentářům. Za ně pak patří tisíceré díky Vám, čtenářům. Asi bych psala i bez Vás, ale s Vámi mě to baví mnohem víc :-) Děkuju!!!

Tak tedy, než se mi to tu rozplyzne do patetického tlachání a áchání. 

Milý blogu, přeji ti mnoho nových článků, spokojených a vracejících se čtenářů a doufám, že za rok se tu sejdem znovu. Pokud možno u oslavy tvých a nikoli miminčích narozenin.

Krásný večer a moc děkuji za přízeň! Vážím si toho.

Vaše Nevyléčitelná optimistka Bára