pondělí 28. března 2016

Skanzen v Krňovicích

Poslední týdny mám dojem, že žijeme v poklusu a tak pro nás uplynulé čtyři dny volna byly přímo požehnáním. 


Nikde jsme nemuseli být na čas, nic jsme nemuseli v termínu odevzdávat a jediným stresem tak místy bylo, udržet střemhlavého Viliho při životě.
Zejména včera, kdy jsme si udělali výlet do Podorlického skanzenu Krňovice.


Všechno se zdálo být ideální. Slunce svítilo, potomstvo se prohánělo mezi domky a zkoumalo starou zemědělskou techniku, když tu se najednou ozval řev.
Vili, který jen pět minut před tím vypadl z kočárku, to tentokrát narval v běhu hlavou do vystaveného pluhu.
Pláč, krev a obavy o benjamínkův zrak naštěstí během dvou minut vystřídala úleva. Jakmile totiž Vilík zmerčil, že Maty leze na starý vůz, rozseknutý koutek byl zapomenut a náš malý nebojsa už se hrnul do výšek za bratrem...
Tímto uzavírám dnešní úrazové okénko a jdu vám k návštěvě doporučit samotný skanzen ;-)
V Krňovicích jsme byli poprvé, ale mám dojem, že určitě ne naposled.
Místo je to malebné, v roubené chalupě tam pečou chleba a množství rezavých strojů, oracích zařízení a ozubených kol uspokojí i technicky založené nadšence jako je náš Matýsek, kterého nazdobené světničky moc neberou.


Amálka si zase přišla na své v připravených velikonočních dílničkách a u ohrady s ovcemi a koňmi.
Skanzen je opravdu maličký (v porovnání například s Veselým kopcem, který je naší výletní stálicí), a když budete spěchat, proletíte ho za pět minut (my tam přesto strávili zhruba tři hodiny). Ale jako další milý cíl pro rodinný výlet je ideální. A pro ty, kteří do tmy nebudou sedět na břehu slepého ramene Orlice jako my, je okolí ideální i k pěším toulkám.
A jakým výletem jste slunečné počasí oslavili vy? :-)



 

pondělí 14. března 2016

O mužově úžasňákovitosti

Znáte ty vtípky a povzdechy adresované mužům, kteří zapomínají na výročí, svátky a narozeniny?
Tak v tomhle případě jsem chlap.
Minulý týden se muž vrátil z práce a hned ode dveří se ke mně hrnul s kytkou.
Já blbec se zeptala: „To je ke včerejšímu MDŽ?“
Načež mě muž solidně setřel: „Ne, to je k dnešnímu desátýmu výročí.“
Toliko k mé skleróze.                                                       
O mužově úžasňákovitosti však budeme mluvit dál.
Můj drahý choť se totiž rozšoupnul, zajistil u mé maminky hlídání dětí a to dokonce přes noc! (Což je svátek hodný ohňostroje, jelikož za šest let mateřství to byla teprve má druhá noc, kterou jsem strávila bez dětí.) A rezervoval nám stejný pokoj, ve kterém jsme trávili svatební noc.
Pokoj s kovaným nábytkem, snídaní do postele a hlavně s vířivkou přímo v ložnici!
Celé hodiny jsme tak věnovali povídání, jídlu, saunování, vířivkování, spaní, procházkám bez zastávek u kanálů a bez kapes narvaných šiškami a kamením…
Krásné to bylo. Stejně jako těch deset let, které uplynuly od naší první pusy.
Nejraději bych si ten intenzivní společně strávený čas zakonzervovala pěkně do zavařovačky a dávkovala si ho ve chvílích…
…kdy si začínáme lézt vinou mého premenstruačního syndromu na nervy.
…kdy se přes únavu sotva dostaneme k letmému hovoru alespoň o provozních záležitostech.
…kdy se hádáme o to, kdo s kým mluvil jakým tónem.
…kdy si vyčítáme, kdo kam přišel pozdě a kdo kam nezavolal.
Zkrátka ve chvílích, kdy se nám v každodenním shonu podaří zapomenout na to, jak moc se máme rádi a jak moc nám je spolu ve skutečnosti dobře.
Díky, muži, že tě mám, a že si tak pěkně pamatuješ významná data ;-)