středa 25. listopadu 2015

Se "školou" na hory

„Komunitní škola s rodinnou atmosférou. 

To jsou první slova, která si o nás přečtete na našich stránkách. První, která od nás uslyšíte, potkáme-li se na živo. A první, která byste si měli při pohledu na náš barevný domeček na kolečkách vybavit.


Protože kde jinde se děti mohou učit lépe, než v bezpečném prostředí, mezi lidmi, jimž důvěřují?


Že jen planě neplácáme, ale myslíme to s tou rodinnou atmosférou vážně, o tom zajisté svědčí i uplynulý víkend, strávený společnou rekreací v Orlických horách.“

Takto začíná má malá REPORTÁŽ o utužovací akci rodin nakumulovaných kolem vznikající školy V Pohybu.



Bylo nás hodně (17 dospělých a 19 dětí). Hladina hluku se pohybovala lehce nad snesitelnou mezí. A člověk si musel dávat velký pozor, kam šlape, jinak se totiž mohlo lehce stát, že mu pod nohou skončí v lepším případě batole, v horším lego.

Ale byla to paráda.

Muž a já jsme se obdobné multirodinné akce zúčastnili poprvé. Pravděpodobně proto, že jednak nejsme členy žádných vhodných part a druhak proto, že většina našich přátel z řad vrstevníků dosud nepovila ani jednoho potomka, což nás s našimi třemi staví do poněkud mimózního světla.

Každopádně se ukázalo, že všechny naše děti jsou mnohem společenštější, než jsme si mysleli, jelikož v rámci těch několika málo dní jsme je viděli v podstatě jen u jídla a při snaze zahnat je do postele. Po zbytek času se prostě vyskytovaly někde kolem spolu s gangem ostatních nezletilců, a jelikož stížnosti na ně nepřišly, pravděpodobně se nevěnovaly žádným protispolečenským činnostem.

Ačkoli, málem bych zapomněla. Kromě uspokojování základních biologických potřeb jsme svou rodičovskou užitečnost prokázali ještě na sněhu. Zde jsme se osvědčili v roli tahače, navlékače rukavic a nosiče příslušenství.

V případě Viliho, který se hned v první závějí seznámil se sněhem doslova „face to face“, jsme pak posloužili ještě jako jističi, zvedači a odstraňovači sněhu z očí úst a nosu.

Takže ve výsledku to s tou naší postradatelností vlastně nebude tak horké :-)







čtvrtek 19. listopadu 2015

Jak jsem chtěla být online a in

Dnes jsme měli s Vilim lehce hektické dopoledne. 

Starší potomky jsme svěřili do laskavé institucionální péče. (Opět s mírným zpožděním.) A následně, poháněni úředním šimlem, pilně poletovali městem. V dešti.

Jaká tedy byla má úleva, když Vili, zavrtaný v kočárku pod pláštěnkou usnul a mně se naskytla vytoužená chvilka klidu.

Jelikož jsem si ji hodlala vychutnat skutečně důkladně, zaparkovala jsem synka před kavárnou a usadila se u barevného stolečku. 

S krémovým caffè latte a křehkou makronkou.

Ten soulad dokonalého bezdětného okamžiku, kávového aroma a sladkého příslibu mě tak okouzlil, že jsem zatoužila podělit se o něj s celým online světem.

Naaranžovala jsem si hrníček, vyzkoušela několik úchopů makronky, přesunula cukřenku, která mi překážela v záběru, znovu naštelovala makronku, aby vypadala neodolatelně a celé to naprosto přirozené zátiší vyfotila.

Ale hodit svůj výtvor do vod sociálních sítí jen tak, to by byla bezpochyby naprostá společenská sebevražda. Projela jsem tedy fotku několika instagramovými filtry, které sice neumím používat, ale zdá se, že pro ten správný dojem jsou naprosto nezbytné. Napsala strašně duchaplný status. A vložila na všechny své myslitelné profily.



Jo, tomu říkám sladký život blogerky. Pogratulovala jsem si v duchu a konečně se vrhla na makronku.

Už, už jsem cítila, jak se mi na jazyku rozplývá jemná mandlová hmota následovaná nakyslou chutí malinové náplně…

Když tu se ode dveří ozvalo: „Mladá paní, v kočárku se vám něco vzbudilo.“

Otevřela jsem oči, vrátila se do reality a došla si pro Vildu. Ten mi snědl půl makronky, namočil si rukáv v kafi a pod stolem rozsypal křupky.

To mi ta chvilka na oko skvělého online života přišla draho, pomyslela jsem si a chtěla se alespoň potěšit tím, jak mi můj hlubokomyslný status všichni lajkují.

Smůla.

„Nahrávání fotky selhalo.“ 

Asi mi zkrátka není souzeno být online a in.

...

Taky se jen marně pokoušíte žít online? Nebo tak činíte s přirozenou noblesou? Případně jste, zřejmě jako já, na celou tu šarádu rezignovali?  ;-)

středa 18. listopadu 2015

O konferenci a jednom zákulisním postřehu

Když jsem v pátek usedla v kině BIO OKO do pohodlného křesla, které se mi podařilo ukořistit díky pro mě nezvykle včasnému příchodu, byla jsem natěšená, ale vlastně jsem se snažila nemít od konference s názvem Svobodné vzdělávání žádná očekávání.

Snad proto mě nemohla zklamat a já si domů přivezla zápisník plný těsnopisných a leckdy nerozluštitelných poznámek a zesílený pocit, že to všechno má smysl. 

Že má smysl usilovat o změnu vzdělávacího paradigmatu. O to, aby se naše děti mohly vzdělávat svobodně. O to, aby se věcné argumenty stavící se proti systému tradičního školství dostávaly mezi co nejvíce lidí. 

A hlavně, že má smysl zakládat školy a snažit se začít u sebe.

Podrobněji si o některých řečnících a především myšlenkách, které mě oslovily, můžete přečíst v článku Výběr z konference Svobodné vzdělávání 2015.





Zde snad už jen malá perlička ze zákulisí.

Jelikož jsem si sebou nevzala žádného konverzačního parťáka, většinu přestávkového času jsem strávila drzým posloucháním rozhovorů ostatních, což v mých očích dodalo celé akci další neočekávaný rozměr. 

Jako milovnici a pozorovatelce mezilidských vztahů (zejména těch mužsko-ženských) mi rozhodně nemohla uniknout fascinace některých dam z publika (a možná všech, jen ty introvertnější o tom mlčely) moderátorem celé akce.

Ve frontě na dámských záchodech se probírala jeho tělesná stavba. U vchodu do sálu jsem zaznamenala stížnosti na jeho rozptylující přítomnost na kraji pódia, kde svým … charismatem údajně zastiňoval většinu řečníků. A při aukci knihy Svoboda učení dokonce z publika zazněl hlas navrhující, zda by součástí odměny nemohla být i večeře s moderátorem.

O svém osobním názoru raději pomlčím, neboť můj blog čte i můj muž.

Nicméně, celou akci to pro mě hned posunulo do lidštější roviny. 

Přesně tam, kde by se mělo pohybovat i ono diskutované vzdělávání ;-)

neděle 1. listopadu 2015

Z letargie ke slunci

Moje sluníčkovost dostává na podzim pořádně zabrat.
Brzká tma, málo tepla a podivný příkrov melancholie mě uvádí do stavů mírné letargie, rýmy a zpruzenosti.
Nicméně slunečný víkend mě trochu probral a alespoň na chvíli zapudil mé touhy zalézt si do peřin a probudit se až na jaře.
Jo, to slunce dělá vážně divy.



A tak jsme vyrazili na výlet. Pouštět draky. Brouzdat lesem. Kochat se podzimním barevným aranžmá. Na Babiččině dvorečku opéct buřty…
Byla to paráda.
Pomineme-li fakt, že Ami si hned zkraje výletu šlápla v poli do močůvky. A Maty zanedlouho následoval jejího příkladu a smočil se pro změnu v řece.
(Vili naštěstí nezahučel nikam, ač se o to s úsilím sobě vlastním pokoušel, neb byl po zkušenosti se staršími sourozenci bedlivě střežen.)









Závěrem snad jen ještě malá poznámka.
Ačkoli se sama sobě jevím podzimně depresivní, v porovnání s mužem na tom zjevně budu vždycky mnohem "sluníčkověji". Tuto skutečnost lze názorně ilustrovat na našem povýletním počínání, kdy jsme se oba rozhodli jednu z pořízených fotek použít jako profilový obrázek...


Inu zdá se, že protiklady se skutečně přitahují ;-)