Osmý dopis pro Matýska

Milý Maty,

Dnes je Ti osm let a celý svět bude za pár hodin slavit konec starého a příchod nového roku stejně, jako tenkrát, když jsi mi jako právě narozené miminko ležel v náručí a já měla pocit, že celý svět oslavuje nás dva. Novopečenou nejistou ale šťastnou mámu a jejího novorozeného chlapečka s moudrýma očima.

 Z toho baculatého miminka jsi vyrostl v úžasného kluka, který si přeje být vědcem nebo vynálezcem (a nebo možná popelářem, prý ještě uvidíš 😉), který nás často překvapuje svými moudrými myšlenkami a který umí být nesmírně pozorný, laskavý a vtipný.

Miluješ objevování a rozebírání věcí, v nářadí se už dávno vyznáš mnohem líp než já a Lego Technic Ti musíme pořizovat s nápisem minimálně: pro děti 10-14 let, protože to pro osmileťáky je to pro Tebe až příliš jednoduché. Obdivuji, jakou máš trpělivost, s jakou touhou a zapálením přicházíš věcem na kloub a jak dokážeš hodiny a hodiny něco skládat, rozkládat, zkoumat nebo vyrábět.

Jen málokdy Tě člověk potká bez šroubováku, nůžek, lepící pásky, kalkulačky, tužky nebo nějaké stavebnice. Už se těším, až mi jednou vyrobíš ten samovysávací koberec nebo automatický skládač prádla, jak jsi mi nedávno slíbil.

Mrzí mě, že to poslední dobou mezi námi občas skřípe, ale ve vztahu rodičů a dětí jsou asi i taková období potřebná a mně nezbývá než věřit, že nás i ty nepříjemné chvilky něčemu naučí a někam nás posunou.

Právě teď za to nejspíš může můj nedostatek trpělivosti a Tvá potřeba dělat si všechno po svém.

Slibuju, že se budu snažit být zase trpělivější a víc Ti naslouchat a Tobě bych ráda řekla, že vědět co chceš a jít si za tím, to je úžasná věc a já bych si přála, aby sis tuhle schopnost uchoval, nejlíp navždycky. Ale prosím, pamatuj, že někdy můžeš svým jednáním, třeba i neúmyslně ubližovat lidem kolem sebe, nejčastěji právě těm, které máš rád. Nezapomínej proto ani na ohleduplnost a k ostatním se chovej tak, jak by sis přál, aby se oni chovali k Tobě.

Protože nikdo není horší ani lepší než Ty, stejně jako Ty nejsi horší ani lepší než ostatní.

Moc bych Ti přála, aby sis napořád uchoval svou zvídavost a otevřenou mysl, citlivost a vnímavost, se kterou mě často přijdeš obejmout, když vytušíš, že mi není do zpěvu, vědomí, že dokážeš cokoli, co si jen budeš přát, budeš-li ochotný tomu věnovat dostatek času a pozornosti…

Přála bych si pro Tebe spoustu věcí, ale nakonec je jen na Tobě, jakou cestou se v životě vydáš a jaká rozhodnutí na ní učiníš.

Tak snad jen, buď šťastný a v souladu se sebou samým!

Mám Te moc ráda,

Tvá maminka 

Co mě naučily moje nejhorší Vánoce?

Bylo mi devět a byly to ty nejhorší Vánoce na světě.

Taťka se opil. Zase. Ale tentokrát si to nenechal na večer, až budeme spát, aby si to pak „odskákala“ jen mamka.

Seděli jsme na chodbě v křesle, brácha a já u mamky na klíně, a tiše, nebo možná i nahlas, brečeli. Taťka rázoval kolem a řval a vyhrožoval a…

Z těch Vánoc si nic dalšího nepamatuju. Ani stromeček, ani dárky. Nic. Jen tu dětskou úzkost a strach.

O pár dní později, po mnohem děsivější scéně, jsme jednou v noci utekli. Pryč od taťky, z domu, ze školy, z města…

Od té doby jsem prožila dalších osmnáct Štědrých dnů a svátků, které byly krásné, dojemné, radostné, sentimentální, vzrušující, těhotné, první dětské, druhé dětské, třetí dětské a kdo ví jaké ještě. Ale vždycky jsem je prožívala s mamkou, i za cenu toho, že si kvůli tomu posuneme Štědrý den. V tomhle zimním vánočním čase pro mě byla víc než kdy jindy přístavem bezpečí a příslibem, že ať se děje cokoli, „všechno bude zase dobrý“.

Letos to ale bylo jinak. Letos jsem poprvé trávila Vánoce bez mamky.

Ano, je mi osmadvacet, jsem vdaná a mám tři děti. Ale tohle mě vzalo.

Racionálně jsem to chápala, mamka s nebiotatínkem totiž odletěli do Thajska za bráchou, ale emocionálně jsem se ocitla zase na úrovni té vyděšené devítileté holky.

Naštěstí ne na dlouho. I když je pravda, že Štědrý den (pro mě) nebyl úplně nejveselejší. Připadalo mi, že nás pět je pořád nějak málo, že Vánoce by člověk přeci měl slavit s rodinou…

Hned na první svátek vánoční jsme ovšem prostředí změnili i my. Sice jen o pár kilometrů, zato do hotelu (Jezerka na Seči), kde jsme se nemuseli dívat na domácí neumytá okna, šuchrat po všech těch koutech naší domácnosti, které by tak akutně potřebovaly debordelizovat a fungovat ve vyježděných domácích kolejích.

Místo toho jsme prostě jen byli, procházeli se, povídali si, drželi se za ruce, dováděli v bazénu, jedli, snili a nimrali se v sobě (tedy, posledně jmenované aktivitě jsem se věnovala zřejmě jen já). A tak jsem došla k dalšímu ze svých oblíbených AHA momentů.

Vždycky si tak nějak myslím, že minulost už mám „vyřešenou“, že už jsem v ní identifikovala a „uzdravila“ všechny kostlivce, kteří mě z v ní jako dítě chodívali strašit. Ale jednou za čas se ukáže, že jsem své zvědomovací schopnosti zase přecenila. Že je tu ještě něco, co je třeba vytáhnout na světlo, oprášit, opečovat, někdy odpustit, jindy prostě jen přijmout a pak to zase vrátit zpátky do minulosti, ať si to plyne, kam má.

A nejinak tomu bylo i tentokrát.

Zase jsem proto vzala opatrně do rukou několik vzpomínek a poslala si do nich tolik lásky a přijetí, kolik jsem jen dokázala. A pak jsem je jako balónky naplněné heliem vypustila k nebi a nechala je doletět až tam, kam patří. Do mého kousek po kousku se prosvětlujícího dětství, nad kterým ještě docela nedávno visel velký černý mrak, který ovšem po každém takovém láskyplném zásahu slábne, rozpouští se a mizí. Možná jednou zmizí úplně. A možná taky ne…

Ovšem teď další řetízek svazující mě s bolavou minulostí praskl a já se zase cítím o něco svobodnější, lehčí a méně závislá na rozhodnutí a chování lidí okolo mě. Včetně rozhodnutí našich, odletět na svátky do Asie 😉

Protože ovlivnit, jak se budeme cítit a jak budeme věci kolem sebe vnímat, můžeme jen my sami. Přestože vinit z našich negativních emocí druhé bývá tak lákavé.

Tak se tedy při hledání štěstí, libých pocitů a úlevy obracejme raději do sebe, než abychom čekali, že nám je přinesou ostatní. Tam to totiž všechno je! I když někdy aby to člověk lupou pohledal… 😊

Časopis, škola i já, všichni jsme V Pohybu

Ve druhé třídě jsem se v noci počurávala hrůzou z matematických pětiminutovek, na gymplu jsem zvracela při představě zkoušení z fyziky a po obdržení titulu Bc. se dvěma dětmi a třetím na cestě jsem si řekla: Konec! Se školním vzdělávacím systémem už nechci mít nic společného.

Ale jak praví otřepaná fráze: Nikdy neříkej nikdy.

Nějak jsem si tenkrát neuvědomila, že škole neuteču. Ne se třemi, jednoho dne, školou povinnými dětmi.

Ale představa, že je svěřím někomu, jako byla má hrůzu nahánějící paní učitelka Pytelková z 1.A, mě spolu s vnitřním přesvědčením, že to přeci musí jít i jinak, přinutila hledat cesty nové.

Na začátku svého hledání jsem napsala článek: Proč nepošlu děti doklasické základky? Tenkrát jsem si kladla spoustu otázek a vůbec netušila, kam mě tahle nová cesta dovede.

Po roce od napsání článku se daly věci do pohybu, vesmír odpověděl, a já se stala součástí skupiny rodičů, kteří se pro své děti rozhodli založit „ideální školu“.

Byli jsme plní ideálů a možná trochu naivní. Já tedy určitě.

Přesto se nám povedla úžasná věc a pod rukama nám vyrostla Základní školaV Pohybu, škola, která jde s dětmi.

Nejsem si tak úplně jistá, jestli tady moje cesta za touhou po svobodnějším a přirozenějším vzdělávání končí. Možná tu teprve začíná…

Ale jsem si stoprocentně jistá, že tenhle projekt vykoupený mnoha prodiskutovanými hodinami, probdělými nocemi, popsanými a podepsanými lejstry i nezanedbatelnými financemi mnoha z nás, kteří jsme se s velkými sny, plány a snad i iluzemi začali před lety scházet po hospodách či hřištích, měl a má ohromný smysl.

A já jsem ráda, že jsem toho mohla být od počátku součástí, že ve škole můžu fungovat jako průvodce, a že možná víc, než můžu děti naučit já, učí naši školáci mě.

Děkuju! Vážím si toho.

Sobecky možná i proto, že až díky spoluzaložení „vlastní“ školy jsem si splnila jeden dlouholetý sen, podpořený sledováním Gilmorových děvčat a dosud neuskutečněný pro bezbřehou neprůbojnost, nesebevědomost a tak trochu zbabělost mého náctiletého já…

Vždycky jsem tajně snila o psaní do školního časopisu, ale nesebrala na to odvahu.

Letos mi evidentně sebevědomí konečně stouplo, protože nejen, že jsem do školního časopisu ve svých osmadvaceti začala psát, ale já ho se svým nebiotatínkem v roli grafika dala dohromady prakticky celý! S velkou dětskou ilustrativní pomocí a především inspirací. 

Časopis bude k zakoupení na akcích školy a premiérově na zítřejším Vánočním jarmarku, takže pokud jste z Pardubic, jste srdečně zváni! (Samozřejmě i pokud z Pardubic nejste, ale zase bych ráda předešla zklamání nadšenců, kteří by k nám vážili cestu přes půl republiky, tak velkolepé to u nás zase není… 😉)

PS: Toto měl být stručný text k fotce školního časopisu na facebooku. Ale asi jsem vážně šílený grafoman! Nebo mi to psaní prostě jen bytostně schází...

Tři příznaky blížících se Vánoc

Vánoční koncert, vánoční stromeček a vánoční večírek. Tři příznaky nezadržitelně se blížících svátků vánočních.

Často mi až díky těmhle každoročním tradicím dochází, že Vánoce jsou už opravdu zase tady.

Vánoční koncert

Moje maminka zpívá ve sboru, který pořádá každoroční vánoční koncert na pardubickém zámku. Tuhle akci mám vážně ráda, jednak mi každý rok konečně navodí tu správnou sváteční náladu a jednak za námi po každém koncertě už sedm let chodí v průměru tak šest sboristek (a letos i dva sboristi!), aby nám sdělili, jak máme úžasné děti, jak se celý koncert vzorně chovaly a jak jim tam v té první řadě zvedaly náladu.

A na to já každý rok čekám!

Protože i kdybych si celých dvanáct měsíců připadala neschopná a naše děti bych připodobňovala k nezvedené zvěři, tak na maminčině koncertě dostane mé mateřské sebevědomí takovou injekci chvály, že mám pocit, že z ní budu žít aspoň do léta.

Bohužel, dnes mě zachvátila žaludeční viróza, děti se od rána hádaly při zdobení vánočního stromečku, systematicky ničily jednu památeční ozdobu za druhou a já už se zase pomalu uchylovala k těšení se na příští vánoční koncert, kde alespoň desetkrát za večer uslyším: "Vy máte tak neskutečně hodný děti!"

Vánoční stromeček

S dětmi a kárkou si pro něj už pár let jezdíme k nedalekým sousedům.

Děti se obvykle nadšeně vrhnou na jeho zdobení, roztřískají pár skleněných koulí, naštvou se, protože jim „nedovolím“ pověsit na stromeček půlku krabice s hračkami, a tak po deseti minutách je to zdobení přestane bavit.

Ale letos! Se děti vrhly na zdobení, roztřískaly pár skleněných koulí, NEchtěly na něj navěsit půlku krabice s hračkami, a dokonce jeho zdobení dotáhly až do zdárného finále. Je vidět, že mi ta omladina roste a moudří a stromeček je rok od roku osobitější 😉

Vánoční večírek

Půlku noci jsme strávila s hlavou v záchodě, dopoledne vyčerpaně prospala a svátečně nedělní oběd nechala v mužově režii (byly zapečené tousty).

Takový start dne nevyzníval právě příznivě pro účast na tradičním rodinném večírku a já už začínala propadat chmurám, že zatímco já se budu vinout k míse toaletní, zbytek rodiny se bude vrhat k mísám s cukrovím.

Naštěstí, žaludeční virózy na mě většinou rychle udeří a rychle zmizí, a tak jsme i třetí vánoční tradici dostáli.

Bylo to veselé a hlučné. Byla tam spoustu jídla i příbuzných. A nechyběl ani zpěv koled za zvuku houslí, kytary, piana a bubnů.

Byl to zkrátka rodinný vánoční večírek se vším všudy a na mě už to konečně jde… To pozvolné těšení se, lechtivé očekávání a sváteční nálada.

Protože jak by řekla naše pytlíčky na adventním kalendáři každodenně odpočítávající Amálka: „Už jen sedmkrát se vyspíme a přijde Ježíšek!“ 😊

Co právě vzniká pod mým perem?

Jsem veskrze tvůrčí bytost. Na ruce sice trochu levá, ale v hlavě jsem tvořivá tolik, že to ty ruce celkem pěkně vyváží. A protože levé ruce mě limitují v přenášení mých fantazií na velkolepá, romantickoepickáplátna, přešla jsem celkem záhy k uměleckému odvětví spisovatelskému.

Ve třetí třídě jsem napsala první divadelní hru o lesní královně, Zemíkovi a Stromíkovi. Bohužel, k její dramatizaci nikdy nedošlo, neb jsem se těsně před premiérou pohádala se svou nejlepší kamarádkou, která měla hrát lesní královnu, představitel Zemíka dostal angínu, a nakonec to všechno zazdily letní prázdniny.

Jako dospívající jsem si libovala zejména v temných básničkách. Moje nejoblíbenější začínala slovy: Rakev klesá níž a níž, už ho nikdy nespatříš…

Pak jsem přešla na romány. Napsala jsem jich asi deset až patnáct, ale nakonec jsem se vždycky zasekla. Zhruba někde za první úvodní scénou. Ačkoli jeden čítal už dobrých padesát normostran a ani dneska, po letech, mi z větší části nepřijde jako něco, co by se hodilo tak maximálně na podpal v kamnech, a tak si tak říkám, že jednou, možná, až budu mít čas, chuť a s Amálkou začne cloumat puberta, abych si ty emoce trochu oživila, možná se k němu ještě vrátím.

Nicméně, na romány jsem neměla výdrž, a proto jsem přešla na povídky. Ty mě bavily, nezabraly moc času a zpříjemnily mi nejeden odpolední spánek našich dětí. Potíž byla v tom, že kdy už jsem si nějakou postavu, třeba jako Evu z Vánočního přání oblíbila, skončil její příběh dřív, než jsem stihla zjistit, co všechno nosí na dně kabelky, kam by ráda vyrazila na dovolenou a jak by to s ní asi bylo dál, kdybych konečně sebrala odvahu napsat ten román.

Pak jsem na nějakou dobu vyměnila psaní umělecké za psaní „odborné“ a moje po příbězích bažící dušička se musela spokojit se seminárkami na téma „těžko vychovatelné děti“ či „následná péče o propuštěné trestance“.

Ale po bakalářce s názvem Sebepojetí ženy v roli oběti domácího násilí, konečně přišla moje chvíle a já se pustila do psaní příběhu, který mi v hlavě dozrával už pár let, byl tak trochu můj, a tak trochu smyšlený, byl o tom, jak překonávat i těžké životní chvilky s nadhledem a optimismem, byl to zkrátka příběh, který jsem se rozhodla napsat pro své vystrašené, nejisté, a hlavně zbouchnuté devatenáctileté Já. Byla to Copatá máma.

Mazlila jsem se s ní dlouho (a v tištěné podobě to s ní občas dělám i dnes 😉), ale nakonec jsem ji vypustila do světa a v mé hlavě se na nějakou dobu rozlilo zvláštní příběhůprosté prázdno.

Časem se ovšem vynořili zase, příběhy, postavy, dialogy, emoce, zápletky a touha je všechny zachytit, dát jim život a spolu s ním něco ze sebe samé. Touha psát.

A víte jak to dopadlo? Letos o prázdninách jsem napsala první kapitolu. Hlavní hrdinka se jmenuje Ema, ráda kreslí, má manžela, dvě děti a děsně nízké sebevědomí. Emin příběh mi ožívá v hlavě, ale na papír se ne a ne dostat.

Namísto toho jsem objevila dosud netušená zakoutí psaveckého světa. Úřední papíry! Reporty o činnosti! Roční plány! Tematické plány! Zápisy o konzultacích! Zápisy z pedagogických rad! Zápisy o navržených podpůrných opatřeních! Plány pedagogické podpory! Plány výchovného poradce! Vyhodnocování výchovného poradce! Deník výchovného poradce! A jako třešinka na dortu, zprávy výchovného poradce o chování žáka!

Mám z toho osypky a úplně cítím, jak mi při psaní dalšího Reportu o činnosti školního asistenta, řvou mozkové buňky v laloku krásné literatury a centru básnických obratů, hrůzou.

A proč vám to píšu?

Asi proto, abyste věděli, že bych moc ráda svět, vás a všechny budoucí generace obdarovala další skvělou knihou!

Ale nejde to.

Musím jít dopsat Vyhodnocení tříměsíčního pozorování žáků...

Tak mějte prosím strpení, já se o trpělivost taky pokouším, ze svých psaveckých přetlaků se vypisuju alespoň vám tady na blogu a na optimistickém facebooku a věřím, že tahle děsivě netvůrčí fáze jednou skončí. 😉

PS: Pokud byste ještě zatoužili po Copaté mámě, která by neměla chybět pod žádným vánočním stromkem, okolo něhož se vyskytuje ženské pohlaví, můžete si ji u mě ještě ultrarychle objednat! :-)

O pikosekundách štěstí, na kterých záleží

Mezi okamžikem, kdy nás muž ráno vyložil na Čerňáku a odfrčel si na seminář a tím, kdy si nás vyzvedl v restauraci na Letné, jsem měla asi tak tři sta pětapadesátkrát chuť ty svoje tři „poklady“ čapnout za kapuce a odtáhnout na vlak směr Pardubice. Ale neudělala jsem to. Protože těch milých chvilek, kdy jsme my čtyři společně prostě jen byli, tak trochu ztraceně bloumali a nikam se nehonili, bylo mnohem víc. A takové chvilky jsou mi poslední dobou nesmírně vzácné.

Když muž nahlásil, že v neděli odjíždí na celý den do Prahy, řekla jsem si, že toho využijeme a uděláme si s dětmi výlet. Svého unáhleného rozhodnutí jsem začala litovat přesně v sedm ráno, kdy jsem se snažila dospat hodiny strávené s kamarádkou den předtím na improshow a v baru, a kdy mě muž nelítostně vytáhl z postele (dle mého názoru nevhodně vesele a protivně svěže).

Lítost druhá přišla, když jsme poprvé zabloudili na těch zhruba tři sta metrech mezi obchodním domem Černý most a stanicí metra Černý most. Třetí lítost mě zachvátila během onoho bloudění, když Vili začal kňourat, že mu mrznou „jučičky“ a bolej ho „nožičky“, Amálka, že má hlad a Mates, že už ho to nebaví a chce si jet domů stavět lego. Pak už jsem to přestala počítat.

Nicméně, takhle je to vždycky. Po prvotním těšení se a nadšení z nápadu, podniknout nějakou společnou „výpravu“, přichází krize. Přichází bez varování, v okamžiku, kdy už si člověk říká, že tentokrát to třeba fakt dopadne! Tentokrát to bude růžový a sluníčkový hned od začátku!

Ale ono né.

Taková krize má prověřovací a zocelovací charakter a když jí (tu první z mnoha) člověk překoná, povznese se nad okolnosti a rozhodne se, že si to užije i zmrzlým „jučičkám“ navzdory, pak teprve přichází euforický pocit prazvláštní apatie, v němž pouze přijímáte, co přichází, (pokud možno) adekvátně na to reagujete a těšíte se z každé pikosekundy štěstí, které probleskují mezi mračny kvičení, vztekání, smutnění a hysterčení (ať už dětského nebo vašeho).

Mně se tohoto stavu podařilo dosáhnout až poté, co jsme absolvovali cestu metrem, obhlídku davového vánočního šílenství na Staromáku, vystání čtyř front na děsně nezdravé pochutiny a promenádu Pařížskou ulicí směrem k Letné.

Někde mezi Pradou a Guccim mi došlo, že zase vyšiluju úplně zbytečně, že Viliho ještě nějaký ten kiláček unesu, a že bych se měla párkrát zhluboka nadechnout, doufat, že mráz umořil veškerý pražský smog, a začít s dětmi plynout na jejich klidnější vlně.

A povedlo se.

Letenské sady (místo navigací avizované patnáctiminutovky jsme si to tu protáhli na hodinu a půl…), Zemědělské muzeum s parádními interaktivními expozicemi (zejména ta rybářská a traktory měly úspěch), vyhazov těsně před zavíračkou a zjištění, že venku sněží. 

Bloudění s vybitým telefonem směrem k restauraci, která měla zavřeno, ukrytí se ve vchodu, z něhož se dle zvonků vyklubal vchod Třeštíkových, které s radostí stalkuju na facebooku, nalezení restaurace náhradní a v ní dobré jídlo, jazzový hudební podkres a hlavně teplo. Šťastné shledání s mužem, kterému jsem s telefonem v posledním tažení poslala rychlou instrukci, kde nás má hledat a doufala, že nás opravdu najde a cesta domů, osvětlenou Prahou, s dětmi unaveně ztichlými a zážitky naplněnými.

I já jsem naplněná. Zejména vděčností za to, že spolu tohle umíme. Být, vyladit se, sdílet, hrát si, mít se rádi, pohádat se, odpustit si a nakonec za to všechno poděkovat a jít spát.

Protože i když se někdy zapomenu a zadoufám si, že se mi v životě začnou dít velké věci spojené s ještě většími zážitky, ve skutečnosti je můj život právě tohle.

Tohle každodenní i svátečně nedělní hledání rovnováhy, užívání si optimistických maličkostí a víra, že můj život se odvíjí tím nejsprávnějším možným směrem.

Kéž by mi tohle vyladění zase na nějaký čas vydrželo 😉

O hledání ztracené rovnováhy

Hledání rovnováhy je takový můj celoživotní úděl, který bych snadno mohla svést na skutečnost, že jsem se ve znamení Vah narodila. Ale nesvedu. Nebudu alibista ;-)

Nicméně, poslední týdny až měsíce moje váhové ručičky divoce kmitají a já ne a ne najít ten pokojný, osvobozující a úlevu přinášející střed.

Hledám rovnováhu v mateřství. Hledám rovnováhu ve škole. Hledám rovnováhu v míře životní a osobní svobody. Hledám rovnováhu sama v sobě.

Hledám a nenacházím.

Možná proto, že se snažím až příliš, možná proto, že se nesnažím dost.

Ale s jistotou vím jedno. Potřebuju vystoupit z toho každodenního kolotoče a na všechno se podívat trochu z nadhledu.

…

To jsem si říkala dlouhé týdny.

A pak přišla nabídka od mé maminky a nebiotatínka. První CELOVÍKENDOVÉ hlídání, po téměř osmi letech rodičovství! (Díky, díky, díky!!!)

Všechno šlo stranou. Přesně to jsme potřebovali. Oba.

Vyrazit si jen ve dvou. Na hory. To pro ten nadhled. A taky vzduch, ticho, sníh a panoramata.

Zhluboka jsme dýchali, pomalu se courali, dobře jedli, střídmě pili, dlouho spali, trochu plavali, lehce se potili v sauně, skoro pořád mluvili, chvílemi sdílně mlčeli a hlavně jsme se hodně a taky nahlas smáli. Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem zvládla takový maraton záchvatů smíchu! (Což možná postřehli vlastníci instagramových účtů, kteří měli tu pochybnou čest spatřit některá z našich autentických instastories…)

Odhodili jsme alespoň na dva dny všechny povinnosti, starosti a těžkosti dospěláckého žití a užívali si prostého pubertálního bytí.

Jen my dva, hory, dobré jídlo a povídání o všem i o ničem.

Báječně jsme se měli.

A i když nemůžu říct, že moje váhové ručičky náhle jako zázrakem přistály na středu ve všech oblastech mého, poslední dobou lehce neurotického života, těší mě, že jejich kmitání se lehce zpomalilo a když budu hodně napínat zrak, možná už konečně někde v dálce před sebou zahlédnu tu vytouženou rovnováhu.

V tomhle směru jsem zkrátka nevyléčitelná optimistka ;-)

Šestý dopis pro Amálku

Milá Amálko,

Dnes je Ti šest let. Uf. Přijde mi to jako neúměrně vysoké číslo vůči mému pocitu, že jsi pořád moje malá holčička.

Ale kdo ví, jestli tenhle pocit vůbec někdy zmizí…

I přesto Tě však vnímám jako úžasnou citlivou a silnou osobnost.

Když sleduju, jak místo chůze pořád poskakuješ, když se směješ, když tancuješ a skáčeš v kalužích, když si vybíráš, jaké šaty si dnes vezmeš na sebe, když pečuješ o mladší děti, když se mnou chodíš do školy a překvapuješ mě svým logickým myšlením, když sníš o jednorožcích, když maluješ a hraješ si s panenkami, když se mi vrhneš kolem krku a dáš mi pusu, když vedle mě prostě jen jsi…cítím z Tebe neuvěřitelnou radost ze života, něhu a lásku.

Samozřejmě, že se taky umíš vztekat, ječet, provokovat a házet kolem sebe lehce povýšené a znuděné (pre)pubertální pohledy, ale asi by bylo podezřelé, kdybys nic z toho nedělala ;-)

S tebou odhaluju spoustu ženských bolístek a šrámů někde uvnitř sebe a díky Tobě se mi daří je uzdravovat. Kvůli sobě, i kvůli Tobě, abys pak (když se nám to podaří) nemusela jív v některých mých šlépějích a bojovat s nízkým sebevědomím, neláskou ke svému tělu nebo třeba sklonem rozdat se pro druhé a skoro ztratit sebe sama.

Moc bych si proto přála, aby Ti zůstal ten krásný, čistý pohled na svět, Tvá vnitřní síla, která se občas schovává za Tvou nerozhodností (tu máme, má milá Váho, společnou, ale neboj, dá se s tím žít ;-), Tvé sny a víra, že se můžou splnit.

Zkrátka bych si moc přála, abys v sobě tuhle éterickou šestiletou dívenku uměla kdykoli probudit bez ohledu na svůj skutečný věk a byla šťastná.

Mám Tě ráda.

Maminka

Čtyřiadvacetihodinová manželská terapie

Páteční podvečer, náročný týden za námi. Jedeme v autě, sami dva, bez dětí, slunce právě zapadá a zbarvuje všechno měkkým oranžovým světlem, kulisy pro start našeho manželského výletu už snad ani romantičtější být nemůžou a my…

My se strašně hádáme. Ječíme na sebe kvůli nedodrženým slibům, pozdním příchodům, nepředaným informacím, kvůli nemocným dětem, pracovnímu vytížení a hlavně kvůli nám dvěma.

Konečně můžeme být spolu a zatím to vypadá na hádku roku. Máme chuť to vzdát. Otočit se. Vrátit se domů. Lízat si každý své rány. Vyspat se z toho. Na všechno a zejména na toho druhého se vykašlat.

Když už nemůžeme přijít na nic, co bychom si vzájemně vyčetli, rozhostí se ticho.

Ale není to ticho napjaté, nepříjemné. Je spíš úlevné, vzduch se vyčistil, všechny křivdičky, stresy a frustrace jsme pustili ven. Symbolicky otevírám okno a nechávám vítr ať je odnese pryč.

Pomohlo to.

Tak přesně takhle začal náš „romantický“ výlet ve dvou. Naše vytoužené a dlouho očekávané manželské dostaveníčko, od kterého jsme si slibovali mnohé, ale jistojistě ne to, že se hned v prvních dvaceti minutách takhle poštěkáme. Ale stalo se.

Jistě, mohli jsme ten nahromaděný stres z náročného startu školního roku ventilovat a zvládnout elegantněji, civilizovaněji, harmoničtěji, zůstat nad věcí a chovat se jako dva rozumní dospělí lidé, kteří si o všem dokážou v klidu promluvit.

A my to tak většinou opravdu děláme. Ale jsou chvíle, kdy nás emoce pohltí tak silně, že už to zkrátka v klidu vyřešit nejde. Není to ideální, ale i takhle je to v pořádku.

Byly doby, kdy jsem se za takové hádkové selhání lynčovala, vyčítala si je, nesnášela se a pachuť z něj ve mně zůstala i dlouhé dny.

Dnes se k sobě chovám vlídněji. Mám pro sebe i muže pochopení.

Vždyť ti dva toho mají teď až nad hlavu, jsou borci, že to vydrželi tak dlouho, že nebouchli před dětmi, že se dokázali ovládnout natolik, aby si slovy zbytečně neubližovali, že se dokázali včas ztišit, všechno to vypustit a začít zase znovu, bez výčitek a pocitu ublíženosti!

Protože i taková hádka s velkým H nás může posunout, pomoct nám vzájemně se pochopit a hlavně, vypustit ven všechno, co v sobě dusíme a vnitřně nás užírá, vypustit na denní světlo i naše temnější stránky, za které se trochu stydíme, z kterých máme strach, nechceme jimi nikoho obtěžovat nebo máme prostě jen pocit, že se to nesluší.

Důležité ovšem je, umět včas přestat, samoúčelně si vzájemně neubližovat, umět si odpustit a když přijde ta správná chvíle, poslat celý ten černý hádkový mrak pěkně oknem ven. A nevracet se k němu jako ke zdroji dalšího kolotoče výčitek a obviňování!

My jsme v pátek ten mrak zdárně nechali rozmetat někde v prachu za koly našeho auta mířícího vstříc té vytoužené manželské romantice.

Zašli jsme si do sauny a vířivky pod hvězdami, dali si výtečnou večeři a pak opustili hotelový luxus, kde jsme na poslední chvíli, kdy nám vyvstalo hlídání, už nesehnali volný pokoj a přesunuli se na louku k lesu. Já jsem si oblékla svoje tři svetry, rozložili jsme si deku, muž mě držel v náručí a když měsíc zašel za les, vlezli jsme si v autě do spacáku.

Ráno jsme si uvařili kafe do plecháčků a hodiny si povídali, smáli se i mlčeli. Jen tak mimochodem jsme našli košík hub, leželi v trávě a vymýšleli, jak si koupíme autobus a přestavíme ho na obytňák a pak budeme hrozně nezávislí a projedeme s dětmi celou Evropu, v autě jsme si zpívali s Country radiem písničky od táboráku a pozdě odpoledne se vrátili domů.

S pocitem, že jsme si zase o kousek blíž, s novými společnými sny a plány a s vděčností za to, že jsme se na tomhle světě našli a můžeme jít životem spolu.

A tak bych přála sobě i vám, abychom se pokud možno nehádali, ale když už to mezi námi přeci jen bouchne, abychom takovou hádku dokázali využít ne k ubližování si, ale k prostému vyčištění vzduchu a pak ji i se všemi těmi bouřlivými emocemi s vděčností poslali do háje a bez výčitek jeli zase dál.

Protože to, že se máme, není samozřejmost, tak si to dělejme hezký! ;-)

"Ten pocit totální bezmoci dítěte vůči dospělým..." vzpomínáte si na něj?

Z deníčku mého třináctiletého já

Umřel mi křeček Jerry. Áda mu udělal rakvičku a já ho na zahradě zakopala. Je to strašnej den!

Ještě k tomu jsem se pohádala s mamkou. Mám pocit, že to s Jerrym je jí úplně jedno. Možná jí křivdím, ale vypadalo to tak. Jako vždycky, když mi není dobře, šla jsem si číst a ona se kvůli tomu na mě rozkřičela, že mám radši umejt nádob,í a že život jde dál. Tak jsem na ni taky zakřičela a pohádala se i s Ádou.

Nevím, jak to mají ostatní, ale já i když mám dobrou mamku a její přítel Áda je taky většinou OK, mám někdy obrovskou chuť zakroutit jim oběma krkem. I když to zní možná dost morbidně, ten pocit totální bezmocnosti dítěte vůči dospělým a rodičům obzvlášť, je hroznej!

…

Já vím, puberta, řeknete si, ale mně bylo až úzko, když jsem si na svoje tehdejší pocity vzpomněla a uvědomila si, jak často, byť třeba nevědomě a neúmyslně je nechávám prožívat svoje děti.

V jiných situacích, jiných podobách, ale ten základ je stále stejný.

BEZMOC.

My dospělí máme tu výhodu, že jsme větší, silnější, starší a máme dojem, že nejlépe víme, co je pro naše děti dobré, jak by se měly chovat, řešit problémy a mnohdy i to, jak by se měly cítit.

Bezmoc, vztek a frustrace v akci

Včera děti strávily většinu odpoledne dohadováním se, pošťuchováním se a hádkami. Všichni jsme byli po uplynulém týdnu unavení a nikdo neměl pro nikoho pochopení, křičely děti, křičeli jsme my s mužem a večer to vyvrcholilo scénou při níž Maty strčil Amálku ze stoličky v koupelně.

Vyvlekla jsem ho vztekajícího se a řvoucího z koupelny a měla chuť mu už vážně jednu vrazit. Cítila jsem se bezmocná a frustrovaná a unavená…

A v tu chvíli mi to došlo.

Došlo mi, že Maty se cítí úplně stejně. Že ho taky něco trápí, že má taky důvod k tomu, aby se choval tak, jak se chová, i když z mého dospěláckého pohledu je takové chování naprosto neadekvátní situaci.

Došlo mi, že se cítí bezmocně, protože se ho v tu chvíli vůbec nesnažíme pochopit, ale jen ho z pozice moci peskujeme za to, jak se projevuje.

A vzpomněla jsem si na svůj nedávno objevený deníček.

…

No a co má takový dítě udělat? Buď ztropí scénu o bezprávnosti a omezování dětí, práskne dveřmi a jde se někam uklidnit. Nebo jen nevraživě kouká a představuje si, jaký by to bylo, shodit danou autoritu třeba ze schodů a nebo prostě soptí jen v duchu a v klidu odejde a radši si začne psát do deníčku.

A nebo taky může dělat od všeho trochu. Jako já.

…

Ano, to zvládne puberťák, prostě práskne dveřmi, pohádá se nebo uraženě odkráčí.

Maty ve svých osmi letech využíval zase jiné naučené „strategie“ pro dosažení cíle, ne tak přímočaré jako pubescent, a ne tak sofistikované, jaké by se dali očekávat u dospělého, ale zkrátka ty, které odpovídají jeho věku.

Novorozenci pláčou, batolata se klidně vzájemně přetáhnou lopatkou po hlavě a my dospělí zvládáme třeba i strategii vyjednávací. Ale to všechno jsme se museli naučit a stejně jednou za čas sáhneme po těch méně vyspělých způsobech jednání.

U dětí pro to to ale máme pramalé pochopení. Často máme dojem, že nám to všechno dělají naschvál! Jak to, že se nedokážou domluvit, přistoupit na kompromis, logicky argumentovat?

Možná to prostě zatím neumějí a nebo to neumějí tak dobře, aby tak jednali i ve stresu, ve chvíli kdy cítí právě onu naprostou bezmoc… Protože přiznejme si to, ono i když se o nějakou tu argumentaci pokusí, my je leckdy stejně vážně nebereme. Vždyť jsou to přeci teprve děti!

Zkusme si vzpomenout…

Ale jak se to stane, že tak snadno zapomeneme na to, co jsme kdysi jistě sami cítili, jak velká bezmoc s námi lomcovala, když jsme byli konfrontováni se světem dospělých?

A možná to není ani tak o zapomnění, ale spíš o tom, že „já to taky tenkrát musela vydržet, tak si to chlapečku vyžer stejně jako já“?

Nebo nám to prostě jen nedochází?

V tomhle směru se mi moc líbil kurz Katky Králové, Nevýchova, kde mají velký prostor právě audionahrávky, při nichž se můžete dokonale vžít právě do pocitů malého dítěte. Do jeho bezmoci.

Už před lety, když jsem nahrávky poslouchala, to pro mě byl silný zážitek, ale na takové věci se bohužel někdy snadno zapomíná.

Díky deníčku jsem se tentokrát zase rozpomněla.

A místo abych odvlekla Matyho po koupelnové anabázi s Amálkou a stoličkou do pokoje a tam na něj řvala, sedla jsem si k němu a začala mu opravdu naslouchat.

Nakonec jsme brečeli oba. Ale byl to pláč očistný a pomohl nám najít k sobě cestu skrze porozumění a přijetí.

Pocit bezmoci na obou stranách alespoň pro tentokrát zmizel.

S dětmi jako s parťáky

Moc bych si přála, abychom se všichni častěji snažili vcítit do toho, jak se asi děti cítí, proč dělají nebo říkají to, co nám může připadat nevhodné, drzé, neposlušně, agresivní…  Ale abychom i my, rodiče šli v tomhle dětem příkladem a klidně na rovinu řekli, je mi dnes smutno, mám špatnou náladu, jsem šíleně navztekaná, potřebovala bych obejmout, být chvíli sama, jít si zaboxovat…

Buďme k sobě víc upřímní, berme děti opravdu jako partnery a ne jako někoho, koho potřebujeme vmanipulovat tam, kde ho chceme mít.

…

Večer jsem si šla s mamkou promluvit. Snažila jsem se jí vysvětlit, co cítí dítě, když ho rodič nebo jiný dospělák začne strašně štvát, že i když se jim to nezdá podstatné, dítě to bere úplně jinak. Cítí hroznou bezmoc a ptá se samo sebe, jestli dospělý vážně mají právo terorizovat ho těmi svými mnohdy nesmyslnými požadavky a proslovy. Mluvila jsem v množném čísle, ale vlastně nevím, jestli to ostatní v mém věku mají stejně. Ale řekla bych že jo.

Když jsem mluvila, mamka se mě snažila chápat, ale mám takový pocit, že mi moc nerozuměla, ovšem to jsem tak trochu čekala.

Třeba se jednou vzájemně pochopíme…

…

Buďme k sobě laskaví

A malé upozornění na závěr!

Pokud nám rupnou nervy a na nějaké pochopení se zvysoka vykašleme, buďme k sobě laskaví! A po odvanutí těch nejsilnějších emocí k sobě přistupujme stejně jako k dětem. S laskavostí, pochopením a upřímnou omluvou.

Kromě toho, ať už se budeme jako rodiče snažit sebevíc, naše děti stejně jednou za čas budou mít příležitost napsat si do deníčku: dneska je strašnej den, naši mě štvou, vůbec nikdo mi nerozumí!

Ale vzdávat předem bychom to, drazí rodičové, stejně neměli!  ;-)