Pozvánka na besedu o alternativách ve vzdělávání

Verča Hurdová, kterou možná znáte jako Krkavčí matku, nedávno sdílela takovou malou agitku na zvýšení porodnosti, když si libovala v tom, jak je to se třemi dětmi fajn, a jak se učí navzájem, aniž by sama věděla jak, poněvadž u toho většinou vlastně ani není.

A já se musela smát tomu, jak je to pravdivé a jak podobně to sama vnímám.

Zpravidla stačí, aby si u nás doma nějakou dovednost osvojilo jedno dítě, a mají-li ostatní zájem, brzy se dovednost rozšíří úplně sama na celou smečku. Bez rodičovského úsilí a někdy i tomu úsilí navzdory (jedná-li se o věci, které by rodič naopak raději vymýtil).

A tak jsem včera, když mě Vili tak nemile vyklepnul u pexesa, zjistila, že už nějak pochytil velkou část abecedy a taky si kartičky zhruba do patnácti umí s přehledem spočítat. Osvojil si pár anglických slovíček, včetně číselné řady do deseti a stejně jako Amálka si chce psát „deníček“.

To vše bez dospěláckého přičinění, zkrátka jen proto, že chce a vidí v tom pro sebe smysl. Odborně řečeno, má vnitřní motivaci.

A přesně to je jeden z hlavních důvodů, proč mě to tak táhlo ke vzdělávacím alternativám, proč jsem zvažovala domácí vzdělávání, a nakonec se stala součástí skupiny rodičů, kteří se rozhodli založit si „vlastní“ školu, která funguje na principech, jež nám dávají smysl.

Je mi ctí, že mě právě k povídání o tomhle tématu pozvala Míša z blogu Hrajeme si jinak na zítřejší besedu, kde kromě mě bude ještě Hanka Žežulová vzdělávající děti doma, a věřím, že to bude inspirativní večer pro všechny zúčastněné

Pokud je tedy tohle téma lákavé i pro vás a navíc jste ještě z Prahy, moc rádi se s vámi zítra potkáme!

Všechny informace jako kdy, kde a s kým najdete TADY. 

Potkáme se ? ;-)

Jak jsem se dostala do nové pracovně-životní etapy

Škola a já. To je velké téma. Alespoň pro mě určitě.

Když jsem kdysi řešila, co Maty a první třída, jestli jít do domácího vzdělávání nebo zvolit nějakou alternativu, protože do klasiky jsem ho rozhodně dávat nechtěla, namanula jsem se do skupiny rodičů, kteří smýšleli podobně a společně jsme se rozhodli založit školu „vlastní“.

Po dlouhých schůzkách, běhání po úřadech, hledání prostor a ujasňování si, co vlastně každý z nás od školy chce, vznikla ZŠ V Pohybu. Moje srdcová záležitost a vypiplané školní miminko.

Původně jsem se ve škole, která mi zároveň vyřešila i další z mých dilemat: co budu dělat jako absolventka bez praxe a se třemi dětmi po mateřské?, chtěla být jen takovým pomocným přicmrndávačem.

Dopadlo to ale tak, že jsem se do školy vrhla po hlavě, se školou v hlavě chodila spát, se školou v hlavě se probouzela, přípravy mi vyplňovaly vzácný čas mezi desátou večerní a druhou ranní, ale i přes únavu mě to s naší partou šesti prvňáčků, s nimiž jsem si připadala jak s takovou rodinnou skupinkou domškoláků, opravdu bavilo.

Většina „výuky“ probíhala v kroužku na koberci, kde jsme si četli, studovali encyklopedie, atlasy, globus, společně jsme googlili a dlouze a intenzivně diskutovali. Učili jsme se venku, v parku, na výletech, ve městě. Při projektech jsme tvořili asijské muzeum, na vlastní kůži jsme si zrekonstruovali proces egyptské mumifikace, při bojovce jsme poznávali život amerických indiánů a dramaticky jsme ztvárňovali české pověsti…

Hodně jsme se nechávali vést zájmem školáků a jejich zaujetí a aktivní utváření celého učebního procesu pro mě bylo asi tou největší odměnou.

V druhém roce naskočilo sedm nových prvňáčků a jak trefně poznamenala jedna kolegyně, „do obýváku nám vtrhla škola.“

Spousta věcí nám ve vyšším počtu a s novými individuálními potřebami, temperamenty a charaktery nových školáků najednou nějak nefungovala, objevily se i pochopitelné rodičovské strachy, jestli děti budou umět „všechno, co by umět měly“ a všechno se tak začalo trochu utahovat a institucionalizovat.

Jenže se ukázalo, že ač jsem si myslela, že to je stále ještě v mezích, které jsou pro mě v pohodě, tak moje tělo, dřív než hlava, usoudilo, že v pohodě to není ani trochu.

Ubyla energie, přibylo bolestí břicha, ubylo radosti a přibylo splínů a depčiček.

Nejdřív jsem se pořád snažila sama sebe nakopnout, vylepšit si náladu, hledat štěstí a radost v maličkostech… A ono to pomáhalo. Ale vždycky jen na malou chvíli.

Až jsem usoudila, že takhle to dál nejde.

Ano, miluju práci s dětmi, jejich bezprostřednost, naše společné diskuze, povídání, sdílení, objevování, malování, snění a to, jak mi rozšiřují obzory pomalu ještě víc, než já jim a tohle všechno mě nabíjí.

Ale systém školního vzdělávání, který z mého pohledu bere dětem i mě svobodu, ten je mi zkrátka proti srsti. Sice jsme oproti klasické škole udělali úžasný krok směrem, který je mi blízký, přesto mi za dobu, kdy jsem měla možnost děti při "vyučování" pozorovat, došlo, že pro mě je ta míra svobody pořád malá, a že mým ideálem by byl nejspíš naprostý unschooling. 

Vzpomněla jsem si, jak jsem na začátku chtěla být jen ten zmiňovaný „přicmrndávač“, aby mi zůstalo dost času na rodinu a to, co mě spolu s dětmi naplňuje nejvíc, psaní. Jenže z přicmrndávání se rychle stalo odevzdání se škole, psaní z mého denního rozvrhu téměř vymizelo a po vyučování a dalších konzultacích ve škole jsem svoje děti nejraději viděla spící v posteli…

Tohle jsem si sesumírovala někdy v březnu, kdy jsem napsala i článek O nelehkýchrozhodnutích a hledání světla, kterým jsem ze sebe vypustila a nahlas si přiznala věci, které jsem si dlouho přežvykovala jen sama v sobě.

Teď máme září, já jsem odvezla děti k nám do školy, kde ony jsou zatím spokojené, Vili řádí v lesní školce a já sedím v kavárně a píšu.

Odpovídám na dotazy a krásné zpětné vazby, které mi chodí k Dračí bojovce, pracuju na nové bojovce adventní, dělám si poznámky ke knížce, která se mi už nějakou dobu líhne v hlavě a snažím se pochytat všechny tvůrčí nápady, které kolem mě krouží.

A jsem ráda, že jsem se zase posunula dál.

První dva zářiové týdny jsem se totiž ještě pěkně naplno smočila ve školním prostředí a byla denně se školáky ve výuce, za což jsem byla moc ráda, ale zároveň mě to utvrdilo v rozhodnutí, že tohle v tuhle chvíli dělat nechci.

A jak to tedy se mnou a se školou letos bude?

Dvě odpoledne v týdnu budu trávit se školáky ve družině a zbytek času bude patřit mému psaní a bojovkám, mé rodině a mně samotné.

Co mi to přinese a jak to bude dál vůbec netuším, ale teď a tady jsem spokojená.

A to vnímám jako to hlavní.

Život je zkrátka cesta se spoustou vrcholů, údolí, slepých uliček a zatáček, u kterých netušíme, co se za nimi ukrývá. A já se učím po té cestě jít, nelpět na tom, co bylo a co bude a zkrátka jen tak plynout, přijímat, otevírat se možnostem a být přitom co nejvíc v souladu se sebou samou.

Tak kéž se to co nejlépe daří nám všem <3

Vymývaná klovatina aneb kouzlo v umyvadle

Dnes jsme ve škole třídili obrázky a největší nadšení se ozývalo při přebírání výkresů tvořených technikou vymývané klovatiny, tak jsem si říkala, že vám je sem pro potěchu oka i pro inspiraci taky dám.

Třeba je pro někoho tahle technika ještě nepoznaná a ač se to může zdát trochu jako prasárnička, po níž budete půl dne uklízet, tak vás můžu uklidnit, že taková hrůza to není a zvládnou to i menší děti s asistencí.

Já sama si na tohle kouzelné malování pamatuju ještě ze svojí dětské výtvarky, kdy jsem tu magii odehrávající se pod tekoucí vodou úplně milovala, a když jsem s ní seznámila školáky, byli stejně zaujatí jako já 😊

Ale dost okecávání, pojďme na věc.

Potřebovat budete:

Čtvrtky

Klovatinu (lepidlo, k sehnání běžně v papírnictví)

Štětec

Suché pastely

Nejprve si na čtvrtku pomocí štětce namalujete klovatinou obrázek. Je třeba myslet na to, že to, co namalujete bude tvořit bílé obrysy.

Po zaschnutí (doporučuje se přes noc, ale my jsme pokračovali už po hodině a měli jsme sucho) vybarvíte celý výkres suchými pastely. Je dobré dotahovat až ke klovatině a klidně i přes ní a nenechávat na obrázku bílá místa.

A nakonec přichází ta nejvíc vzrušující část.

Výkres strčíte do umyvadla pod tekoucí vodu a vymyjete jak klovatinu, tak přebytečný prach z pastelů, a budete sledovat, jak se z ušmudlaného papíru vyloupne kouzelný obrázek.

Pak už stačí jen nechat opět uschnout a nezbývá než se kochat 😊

Cesta do středověku aneb hravá škola v přírodě

Týden bez signálu, bez sociálních sítí, bez spojení s okolním světem a bez odpočinku.

Ale taky týden se školáky, se spoustou her, příběhů, povídání (upřímně řečeno, často jsem začala mluvit kolem sedmé ráno a skončila dlouho po půlnoci…) a s dobrým pocitem z toho, že děti i mě to baví.

I tak by se dala shrnout naše škola v přírodě.

Ale taky by se o ní dalo říct spoustu jiných věcí.

Tak třeba…

První den jsme našli zprávu na propáleném „pergamenu“ od středověké princezny Krasomily z Krasnice, sestavili stroj času a odcestovali do roku 1018, abychom zde osvobodili krasnické království od nadvlády hrůzu nahánějícího Drakodlaka, čaroděje měnícího svou podobu (chvíli drak, chvíli vlkodlak).

Hledali jsme kousky mapy, abychom odhalili místo, kde se čaroděj ukrývá, přišli jsme o Kačku, naši asistentku, která druhý den zmizela a my museli kromě princezny pátrat ještě po ní, luštili jsme zprávy, chodili na výpravy, poznávali stromy, stavěli skřítčí domečky, kreslili draky, vyráběli meče, pořádali rytířské souboje a plnili rytířské „bobříky“.

Na závěr jsme si uspořádali středověký bál, sestavili mapu, zneškodnili Drakodlaka, zachránili Kačku, získali odměnu v podobě pokladu a těsně před odjezdem jsme se ještě díky stroji času vrátili zpátky do roku 2018.

Bylo to intenzivních pět dní, ve kterých jsem hodně těžila z báječných letních táborů v Prorubkách u Starého mlýna, kam jsem patnáct let jako dítě i praktikantka jezdila, a ve kterých jsem se zase přesvědčila o tom, jaký způsob trávení času s dětmi, ale také „vzdělávání“, dává mně osobně obrovský smysl.

Líbilo se mi, jak se v našem komorním počtu můžeme večer slézt na jednom pokoji a číst dětem pohádku, že každý tu má prostor vyjádřit se, že mezi námi panuje skoro rodinná atmosféra, kdy nás děti oslovují jménem a často se přijdou svěřit s trápením i radostí.

A i když bych se moooc ráda obešla bez nočních překvápek jako je třeba pozvracená postel, chodba i koupelna, jsem za prožití uplynulého týdne vděčná a navzdory nemalé únavě jsem si ho skvěle užila.

Je povznášející kamarádit se s dětmi 😊

Praktické inspirační okénko:

Letos jsem pro bojovky s dětmi začala využívat jednu skvělou věc, aplikaci na telefonu měnící hlas. Stáhla jsem si první, na kterou jsem narazila, ale jsem s ní zatím nadmíru spokojená.

Jedná se o Modifikátor hlasu.

Člověk díky tomu nemusí na všechno psát pro děti zdlouhavé zprávy nebo je jen suše informovat, ale může zapojit hlas skřítků, víl nebo robotický hlas, kupříkladu pro palubní počítač ve stroji času. Zprávu člověk může nahrát na poslední chvíli a využít tak aktuálního dění a děti to nesmírně baví, i když valná většina tuhle hru samozřejmě záhy prokoukne 😉

...

A když už jsme u toho, napadlo mě, zda byste třeba na léto ocenili nějakou inspiraci na hravou bojovku pro děti, s „legendou“ a tipy na zprávy, šifry a podobně? Pokud ano, budu ráda, když mi dáte vědět do komentářů.

O nelehkých rozhodnutích a hledání světla

Poslední měsíce jsem pořád psala a mluvila o hledání vnitřní rovnováhy, utřídění priorit, o vyčerpání a splínech, až jsem tím byla chvílemi sama sobě protivná. Najednou ze mě optimismus nestříkal v gejzírech, ale jen zlehka odkapával jak ze špatně utaženého kohoutku.

Byla jsem za to na sebe trochu naštvaná a trochu se litovala, což mě pak štvalo ještě víc, protože objektivně vzato se mám přece báječně, tak co ty chmurné myšlenky, vyčerpání, bolení břicha a pocity marnosti mají ksakru znamenat!

Ale jestli něco v takových okamžicích opravdu nepomáhá, je to vztek obrácený k sobě samé a výčitky, že nic nestíhám, pořád bych jen spala, nemám energii na děti a často se přistihnu, jak funguju naprosto nevědomě, na autopilota.

Pořád jsem se snažila sama sebe nakopnout, vylepšit si náladu, hledat štěstí a radost v maličkostech… A ono to pomáhalo. Ale vždycky jen na malou chvíli.

Protože ten pravý pocit štěstí a spokojenosti nemůžeme najít nikde venku, ale jen uvnitř nás samých, a to je někdy zatraceně těžká „práce“.

Já sama jsem věděla, co mi tak ubírá energii a z čeho jsem pořád tak vypsychlá, ale připustit si to a něco s tím udělat, to je vždycky ta obtížnější část. Nakonec mi nesmírně pomohlo přestat si hrát na hrdinku a tvářit se, jak to všechno zvládnu sama a vyhledat někoho, s kým jsem všechno mohla opravdu otevřeně probrat, kdo mi pomohl získat nadhled, najít nové souvislosti a uvědomit si, co vlastně dělám, v kontrastu s tím, co vlastně dělat chci.

Celou dobu šlo totiž hlavně o jedno: o naši školu.

O školu, kterou jsme společně s dalšími rodiči založili, ve které jsme loni skoro jen ve dvou táhly celý školní rok, do které jsem poslední dva roky vkládala spoustu sil, energie, času a lásky.

A s níž jsou v poslední době spojené všechny ty řeči o rovnováze, prioritách, vyčerpání a splínech.

Naše škola je totiž moje srdcová záležitost a vidím v jejím založení ohromný smysl, ale zdá se, že jsem se v ní trochu „vysvítila“.

Když jsem byla doma s dětmi, opravdu jsem zářila. Pro sebe samu, pro děti, pro celou naši rodinu, a když se objevil projekt školy, vrhla jsem se do něj s nadšením a snažila se svoje světlo šířit i do ní. A šlo mi to vážně dobře.

Jenže se ukázalo, že systém, v němž jako škola musíme fungovat, a fakt, že navzdory mému idealismu ještě neumíme všichni jednat otevřeně, s respektem a úctou, si moje světlo bral, ale na oplátku nedával skoro nic.

Ano, miluju práci s dětmi, jejich bezprostřednost, naše společné diskuze, povídání, sdílení, objevování, malování, snění a to, jak mi rozšiřují obzory pomalu ještě víc, než já jim a tohle všechno mě nabíjí.

Ale systém školního vzdělávání, který z mého pohledu bere dětem i mě svobodu, ten je mi zkrátka proti srsti. Sice jsme oproti klasické škole udělali úžasný krok směrem, který je mi blízký, přesto mi za dobu, kdy jsem měla možnost děti při "vyučování" pozorovat, došlo, že pro mě je ta míra svobody pořád malá, a že mým ideálem by byl nejspíš naprostý unschooling. 

Když jsme se školou začínali, pořád jsem tvrdila, že chci být jen takový „přicmrndávač“, aby mi zůstalo dost času na rodinu a to, co mě spolu s dětmi naplňuje nejvíc, psaní. Jenže z přicmrndávání se rychle stalo odevzdání se škole, psaní z mého denního rozvrhu téměř vymizelo a po vyučování a dalších konzultacích ve škole jsem svoje děti nejraději viděla spící v posteli…

Dlouho jsem si to nechtěla připustit, protože jsem do školy opravdu vložila svoje srdce, a to se přece jen tak neopouští, ale teď už vím, že někdy to jinak nejde a já k životu a práci potřebuju větší míru svobody, než můžu ve školní instituci najít.

A tak hledám způsob, jak se u nás ve škole stát opravdu jen tím „přicmrndávačem“, který se nemusí  neustále přemáhat a dělat ve jménu ministerstva, inspekce a někdy i rodičů, věci, kterým nevěří. Jak zase do svého života vrátit víc svobody, rozmanitosti, psaní a radosti z času stráveného s vlastními dětmi. A jak v sobě zase vydolovat pocit a důvěru, že všechno je tak, jak má, že já jsem správně tak jak jsem a život se zkrátka odvíjí v souladu s nějakým vyšším záměrem.

A proč vám to všechno píšu?

Protože celá tahle záležitost se pro mě stala nesmírně cennou, někdy bolavou a někdy nádhernou lekcí, ze které rozhodně ještě nejsem venku, ale která třeba může inspirovat i někoho z vás, kdo se teď brodí v podobných pocitech, jaké pronásledovaly celou zimu mě.

Protože stejně jako příroda v zimě stahuje svou životní sílu pod zem, ke kořenům, tak i my se pocitově obracíme dovnitř, do sebe, kde máme možnost nechat ve vlastním tichu zrodit odpovědi na naše otázky.

A protože za rohem už číhá jaro, a právě v něm se může z naší vnitřní „temnoty“ a v tichu zrozených odpovědí, zase vylíhnout něco nového a krásného. A my zase začneme zářit. Nejdřív pro sebe, pak pro svou rodinu a když budeme chtít, rozsvítíme nakonec třeba i celý svět.

K čemu je dobrý školní stres? K ničemu

Před třemi lety, kdy vznikl tento článek, jsem byla v mnoha věcech týkajících se školy a vzdělávání lehce naivní, naše Základní škola V Pohybu teprve vznikala a já toho měla spoustu načteno, na vlastních dětech a sobě samé ozkoušeno, ale ve školní praxi naprosto neověřeno. 

Dnes musím konstatovat, že ač mě spousta věcí ve školní realitě překvapila a možná i zklamala, s tím, co jsem napsala o školním stresu, naprosto a beze zbytku souhlasím:

K čemu je dobrý školní stres? K ničemu!

Škola bez známek, zkoušení, písemek a domácích úkolů? Proboha proč? Nepřeskočilo vám? Jo vy je nechcete stresovat! Ale to se přece musí! Jak jinak by si na stres zvykli? V životě na ně přeci nějaký ohledy nikdo brát nebude! Otužovat se musej už odmala!

Výše uvedenou litanii slýchám ve chvílích, kdy se řeč stočí na projekt naší školy V Pohybu, poměrně často.

Stává se vám to taky? A chybí vám palebná síla v podobě vědecky podložené argumentace?

Tak právě pro vás (a pro sebe jako tahák na příští slovní přestřelku) jsem napsala tento článek.

A začneme pěkně zeširoka, abychom si ujasnili pojmy.

Co je to stres?

Stres je stav, kterým jedinec reaguje na nadměrnou zátěž. Výsledkem stresu je pak tzv. stresová reakce, vyvolávající v těle psychické i fyziologické změny.

Jen si představte, jak stojíte před tabulí nebo před šéfem, cítíte se pod tlakem, začínají se vám potit dlaně, rudnout uši a co se znalostí týče, máte najednou totální okno.

Je tohle ideální podhoubí pro proces učení? Dle mého naivního, přecitlivělého názoru, není.

Co není stres?

Abychom si tu ale nehráli na to, že z dětí chceme dělat skleníkové květinky, je třeba podotknout, že přiměřená (školní) zátěž není stres. Dostatek podnětů, mezi nimiž jsou leckdy i ty nepříjemné, naopak děti motivuje. Tyto podněty však zpravidla přirozeně vyplývají z běžného života, a není třeba je uměle vytvářet.

Míněn je zde například přiměřený přísun informací, potřeba naučit se fungovat v kolektivu různorodých povah a temperamentů, nutnost komunikovat i s lidmi, kteří nám nejsou úplně sympatičtí…

Když se propojí učení se stresem

Příroda proces učení podmínila klidem, příjemnými pocity a hravostí.

Stresovou reakci naopak vytvořila proto, aby byl živočich schopen útěku či boje a myšlení, které by ho vlastně jen zdržovalo, příroda v takové chvíli raději zablokovala.

My lidé jsme si to však ve škole trochu zvrhle propojili.

Nutíme děti do učení, stresujeme je známkami, vyvíjíme tlak na výkon…

Problémem je, že když se u dětí stres s procesem učení trvaleji propojí (což ve škole plné písemek, zkoušení, pětiminutovek a přemíry nevstřebatelných informací nemusí trvat dlouho), spustí se vlastně stresová reakce pokaždé, jakmile mozek jen zavětří, že by se musel učit.

Děti tak postupem času školní učení nejenže nebaví, ale často k němu pociťují přímo odpor.

Pracovní versus školní stres

Obhájci školního stresu často operují také tím, že v práci budou děti taky jednou ve stresu. Opomenut je tu ovšem fakt, že mezi učením se něčemu novému (ve škole) a prováděním v podstatě naučených úkonů (v práci) je značný rozdíl.

Při učení se totiž tvoří v mozku zcela nové spoje, zatímco při práci jde o využívání spojů již vytvořených. A tak zatímco vliv stresu při práci tak fatální důsledky nemá, pro učení se je vysloveně škodlivý.

Proč má tedy stres ve školách stále své pevné místo?

Je to smutné, ale zdá se, že pedagogika, jakožto věda, nám trošku usnula na vavřínech.

Dle slov Karla Rýdla, prorektora Univerzity Pardubice, který se výzkumem alternativního vzdělávání zabývá od 90. let., se klasické školství novými poznatky o způsobu učení, kupříkladu z oboru psychologie či neurovědy, neřídí.

I přesto, že dnes už lépe rozumíme tomu, jak lidský mozek funguje, a že se lépe a mnohem efektivněji učí v příjemném prostředí bez stresů než pod tlakem, pedagogika to ve svých teoretických východiscích dosud nezohlednila.

A právě proto vzniká tolik „alternativních“, často rodiči iniciovaných, škol.

Jak ustát školní stres?

Asi se všichni shodneme na tom, že chceme-li eliminovat stres, jakým někdy vzdělávací instituce na děti působí, je značně kontraproduktivní nervovat děti školou ještě doma.

V ideálním případě bychom tedy neměli tlačit děti k excelentním školním výkonům, vyžadovat jedničky a trestat za pětky, dvacet tisíckrát za odpoledne připomínat domácí úkoly nebo se dokonce vysmívat dětským školním útrapám.

Když už bezpečné prostředí pro vstřebávání nových informací nevytváří škola, měly by děti nacházet pocit bezpečí alespoň doma.

A to bez obav, že dostanou výprask za poznámku. Že budou nuceni opět si vyslechnout monolog o tom, kterak skončí u lopaty, jestliže si tu známku z matiky nezlepší. Případně že jim bude zakázáno jít ven, dívat se na pohádku či hrát na počítači, jakmile se v žákovské objeví nepřijatelná číslovka.

To všechno dětskou motivaci k učení a vztah ke škole jen zhoršuje. A navyšuje míru stresu, s níž se děti potýkají.

Buďme raději rodiči, kteří mají pro děti pochopení, uvědomují si, že děti by se neměly učit pro známky, a že chyby nejsou zlo, ale ideální způsob, kterak se poučit pro příště. Rodiči, kterým děti důvěřují a před nimiž mohou odhalit své obavy. Rodiči, které bychom sami chtěli mít.

Vyrobte si model ruky a plic aneb učíme se hrou

 „Báro, co budeme dneska vyrábět? Máš něco vymyšlenýho?“

Tuhle větu od dětí ve škole slýchám pořád. A úplně jí rozumím. Taky jsem si (vlastně nejen) jako dítě všechno chtěla ohmatat a vyzkoušet a je skvělé, že výtvarka nemusí být jen o malování zátiší s hruškou a kolážích z novinového papíru, ale můžeme s ní vylepšit jakékoli téma.

My jsme si tento týden ve škole začali povídat o lidském těle, a tak jsme se s lehce nemocným Matym pustili do příprav, které jsme pak ve škole náležitě zužitkovali.

Protože čím větším počtem smyslů k nám nové informace proudí, tím lépe si je pamatujeme. Ve škole proto s dětmi často vyrábíme, ochutnáváme (joo, asijský týden byl báječný!), posloucháme hudbu, díváme se na videa, vyhledáváme v encyklopediích a na internetu, chodíme do přírody, města, muzea, knihovny, galerie… a já se vlastně často učím úplně stejně jako naši školáci. Učím se dívat na věci z nových úhlů pohledu, přehodnocovat svoje názory a rozšiřovat si obzory.

Tentokrát jsme si připravili kromě pomůcek ve formě skládaček, encyklopedií a interaktivních knížek nebo pracovních listů pro vytvoření knížečky s názvem „Moje tělo“ i dvě „vyráběcí“ aktivity.

Než tu ovšem začnu zasvěceně „poskytovat návody“ ráda bych řekla, že většinou na náměty pro tvůrčí aktivity chodím na Pinterest, kde podobných věcí najdete desítky, nebo na mě vykouknou jinde na internetu, takže ze mě si příklad tak úplně brát nemusíte.

To, co vzejde zpod mých nůžek je totiž většinou velmi amatérské, oblemcané a zubaté a není těžké to zaměnit za výrobky mých drahých školáků (nutno dodat, že někteří jsou na tom možná i lépe než já…ještě že nemám velké umělecké ambice a ego)

A teď už k „modelům“:

Plíce

Nejprve jsme se pustili do plic, na kterých lze fungování dýchacího aparátu pěkně zjednodušeně demonstrovat.

Návod jsem objevila TADY

Na uvedené stránce si můžete stáhnout i šablonu, ti šikovnější si takový plicní průřez jistě dokážou namalovat sami.

Krom papírových plic pak budete potřebovat brčka (ohýbací), lepící pásku, oboustrannou lepící pásku a mikrotenové sáčky (čím menší, tím lepší, protože je skutečně zvládnete na jeden nádech nafouknout a vyfouknout, my jsme měli příliš velké, a tak jsme je o polovinu ustřihli).

Po vystřihnutí „plic“ podle šablony už zbývá jen vše slepit.

Ideálně nejdřív přilepte pytlíky na brčka (prostě to celé omotejte páskou). Pak brčka k sobě, opět páskou, a nakonec všechno na obrázek plic, zase pomocí pásky. Celou parádu pak doplníte pusou a nosem (přilepte oboustrannou páskou), aby bylo jasné, jaké otvory k dýchání používáme (my jsme si to pak ve škole i náležitě názorně zkoušeli).

A pak už jen foukejte, zkoumejte a hlídejte, ať z toho funění do igelitových pytlíků někdo neomdlí…!

Ruka

Papírová ruka, co se fakticky hýbá a můžete s ní zamávat nebo ukázat jednoduché sprosté gesto, to je věc, kterou jsme s Matym i ve škole prostě museli zkusit!

Z pedagogického hlediska je samozřejmě také užitečná, neb se na ní dá krásně pozorovat systém malých kůstek v prstech a způsob jejich pohybu…

Návodů po internetu koluje (i mnohem sofistikovanějších a propracovanějších!) hodně, my jsme zvolili variantu co nejjednodušší, aby děti potřebovaly co nejmenší dospěláckou asistenci. Jeden z návodů najdete TADY

Potřebovat budete papírovou ruku (obkreslíte svou vlastní a vystřihnete, prsty pěkně od sebe), pět brček, tentokrát nemusí být ohýbací, provázek a naši nejlepší kámošku, lepící pásku.

Brčka nastříhejte, na každý prst potřebujete tři malé článečky a jeden dlouhý, krom palce, který má články pouze dva. Nastříhaná brčka pak přilepte páskou do jednotlivých prstů (ne příliš blízko k sobě, prstíky se pak hůř ohýbají) a nakonec jimi provlékněte pět provázků, které na špičkách prstů opět připevníte páskou.

No a pak už se můžete jen bavit (a učit!) tím, co všechno vaše mechanická ruka po zatahání za provázky umí.

Tak příjemnou zábavu a máte-li v rukávu třeba čůrací močový měchýř nebo jinou super vychytávku, dejte mi vědět, moc rádi si s dětmi rozšíříme obzory!