Co nám dal Pobyt pro mámy a dcery?

Sedíme v kruhu tvořeném dvanácti holčičkami přitulenými ke svým maminkám, uprostřed hoří svíčka a ve vzduchu to jiskří emocemi. Hlavně těmi radostnými a veselými, i když občas se vynoří i ty bolavé. Ale i ty tu mají své místo.

S Amálkou se držíme za ruce a mně je moc hezky a zároveň trochu do pláče. Vidím, kolik lásky tu mezi námi je, jak kouzelné a jedinečné jsou naše dcery, a jak úžasné a jedinečné jsme my, jejich mámy, ale zároveň jak často samy sebe v myšlenkách bičujeme, nevěříme si a jsme plné pochybností a strachů, které si na sebe, často pod tlakem vlastních nebo společenských očekáváních, nabalujeme.

A mně je z toho vedle té radosti z úžasného Pobytu pro mámy aminidcery maličko smutno, protože sama vím, jakou bolest na duši si tím způsobujeme a zároveň jak osvobozující je si přiznat, že nejsme dokonalé, ale i přesto jsme právě pro svoje děti ty nejlepší mámy na světě.

Ale abych se vrátila úplně na začátek…

O víkendu jsme s Amálkou vyrazily na ryze holčičí pobyt pořádaný inspirativní a úžasně ženskou ženou Luckou Ratajskou a díky tomu jsme s Ami krásně opečovaly náš vztah, dosytily vzájemnou blízkost i pozornost, které je někdy doma, kde to překypuje tou klučičí hlučnou a bojovnou energií, méně, než bych si přála.

Už cesta na Rusavu, která nám v pátečním provozu zabrala čtyři a půl hodiny (aneb, když vás program tak nadchne, že se někam přihlásíte dřív, než zjistíte, kde se to vůbec koná :-D), se nesla v úplně jiném duchu, než když někam cestujeme s celou smečkou.

S Amálkou jsme si povídaly, pouštěly písničky, zpívaly, dělaly zastávky na čůrání a nanuky a fakt hodně se těšily. A to celé v klidu, bez křiku, dohadování a provokování ozývajícího se ze zadních sedadel. Příjemná změna.

Každopádně po příjezdu nás Lucka vřele uvítala, my jsme povečeřely, ubytovaly se v dvoulůžkovém pokojíčku a pak jsme se sešly s dalšími ženami a holčičkami na prvním společném kruhu.

A od té chvíle už jsme jen plynuly na vlně krásné mateřské a ženské energie, pozorovaly svoje holčičky, sdílely, navlékaly náramky, procházely se, tvořily živou mandalu, zpívaly, pletly věnečky, smály se, občas plakaly a jednoduše byly spolu.

Krásným momentem pak byl hýčkací podvečer, kdy jsme se s holčičkami nejdříve vyřádily při tanci, pak jsme se vzájemně masírovaly, malovaly henou, a nakonec předaly holčičkám dárečky.

Bylo pro mě krásné mít prostor a čas, ze kterého mě nevytrhávali kluci ani domácí povinnosti, v němž jsem mohla Amálku pozorovat a vnímat, jak mi rozkvétá před očima, jak je plná lásky, jak spokojená je v houfu nových kamarádek, jak je vnímavá, moudrá a ve své podstatě dokonalá.

Měla jsem možnost si prožít pocit obrovské pokory a vděčnosti, že právě já můžu být Amálčinou maminkou.

Večerní ženský kruh, tentokrát bez holčiček, v pomyslném červeném stanu pak krásně zapadl do mozaiky celého víkendu. Jsem ráda za možnost takového společného sdílení v bezpečném prostoru, protože vidím, jak léčivé může být a jak ho snad každá z nás potřebuje.

Sdílení, za které nás nikdo neodsuzuje, nevysmívá se. Sdílení prosté nevyžádaných rad, ale plné účasti a pochopení. Sdílení bez hodnocení a srovnávání se. Zkrátka sdílení plné podpory a uzdravující síly ženské pospolitosti.

Moc bych přála každé mamince a dceři, aby si dopřály podobný prožitek, který se může stát krásným pilířem jejich vztahu.

A tak na závěr děkuju Lucce za to, že něco takového jako jsou Pobyty pro mámy a (mini)dcery pořádá.

Děkuju všem ženám a holčičkám za báječnou atmosféru.

A především děkuju Amálce a sobě, za všechno, co mezi námi o víkendu vzniklo, zaniklo, proplynulo a z čeho se budeme ještě dlouho tetelit a nést se na růžovém obláčku vzájemného souznění.

(A příště? Příště už prý na pobyt pro velké holky, kde, jak hned po návratu Amálka informovala tatínku, „už budem moct do červeného stanu a tam si budem povídat o menstuaci!“ 😊.)

Dětské záchvaty vzteku na veřejnosti a čtyři tipy, jak je ustát

Klečím na hlavní nákupní pardubické třídě před knihkupectvím, na mě visí Vilém a řve tak, že ho nejspíš slyší i babička v Hradci, a já v duchu přemítám, jestli se dá za největší Viliho záchvat vzteku považovat scéna dnešní, a nebo ta loňská, v obchodě u mrazáku kvůli zmrzlině.

V tu chvíli ovšem Vilda ve svém zoufalství přitvrzuje a jeho jekot proráží bubínky, přičemž se stále nemůže rozhodnout, jestli do mě má raději bezradně bušit nebo se přitulit a nechat se obejmout, a tak pro jistotu provozuje obojí najednou.

A to je přesně ta chvíle, kdy je nanejvýš jasné, že máme vítěze.

Ve čtvrtek 31.ledna na Třídě míru v Pardubicích absolvoval Vilém svůj nejdokonalejší záchvat vzteku. Možná jste ho viděli. Nebo alespoň slyšeli…

Ale abych se vrátila na začátek.

Již tradičně chodíme za vysvědčení kupovat knížky, a tak jsme, tentokrát společně s mou maminkou, vyrazili i ve čtvrtek.

V prvním obchodě si vybral Vili knížku Kdo vyleká velkého zlého vlka?, protože vysvědčení nevysvědčení, i u školkáčka se dá oslavit konec prvního pololetí, načež jsme se přesunuli do inkriminovaného obchodu číslo dvě.

Vybral si Maty, vybrala si Ami a vybrala jsem si i já, když tu se Vili sekl, že tu první zakoupenou knížku vlastně nechce a chce jinou, o přírodě, bez které si život prostě neumí představit. Vysvětlili jsme a dobrý. Jenže pak cestou k pokladně uviděl knihu o vlacích, a to už začalo přituhovat.

Jelikož vím, že kombinace Vildovy únavy a býčí tvrdohlavosti umí být nevypočitatelná, s vysvětlováním jsem ho čapla a deportovala k pokladně, kde však uviděl pohledy se psy (!!!), které ho dorazily.

A dostavil se pláč, řev a mám dojem, že mezi vzlyky jsem zaznamenala i nějaké to sprosté slovíčko.

Přesunula jsem nás tedy před obchod, abych ušetřila alespoň nebohé knihkupkyně, dřepla si před Viliho, tiše vysvětlovala, poslouchala a čekala, až se mu podaří dostat vztek pod kontrolu. Ovšem když už to začalo vypadat nadějně, vyšel Matěj s Amálkou a babičkou a v rukou si nesli dárky (!!!), co z nějakého důvodu dostali ke knížkám.

No a pak už vadilo všechno. Já, čepice, brácha, knížky, ségra, nudle, babička, kapesník, lidi, zima….

Ve Viliho životě zkrátka nastal ten zcela zásadní moment, kdy se proti vám spikne celý svět, nikdo vás nechápe, nemáte ani knížku s rychlovlaky, ani pohled se psy a brácha se ségrou ještě dostanou baťůžky!

Když se snažím hodně vcítit, vlastně ho chápu. Ale ustát to v klidu, to chce hodně hlubokých nádechů.

Ale i když mám v ten moment zlost, je mi trapně a když popustím uzdu fantazii mám chuť nacpat tomu malému zlosynovi do pusy roubík, dovláčet ho k autu a zamknout ho tam, ideálně do kufru, vím, že by to bylo k ničemu.

Že bych v tu chvíli ulevila velice krátkodobě svojí frustraci, ale Vilda by se dost pravděpodobně vztekal dál. I v tom zamčeném kufru.

Jako mnohem náročnější, ale užitečnější se mi tedy jeví: vydržet.

Vysvětlovat, dát najevo pochopení, nastavit hranice a nabídnout náruč.

Minimálně Vilík se mi do té náruče totiž dřív nebo později vždycky stulí, schová se před tím hrozným světem, se kterým si ještě tak úplně neví rady, přestane řvát a přes tiché vzlykání se nakonec dostaví úleva.

No a za pět, deset minut už vlastně (na rozdíl ode mě a zbytku Pardubic) neví, že se něco dělo.

A přesně tak to bylo i tentokrát. Vili se uklidnil, zašli jsme si společně na večeři a když jsme odcházeli, servírka prohodila: „To je úžasný, vy máte tak hodný děti!“

S prodavačkami v knihkupectví by se asi neshodli, ale i tak to potěší…

Z legrace říkám, že Vili se mi narodil proto, abych si o sobě nemyslela, kdo ví jak nejsem skvělá matka, když s Amálkou a Matym bylo vždycky možné se v klidu domluvit. Protože to evidentně nebylo mým zazračným respektujícím přístupem, ale zkrátka jejich povahou.

Mám teď pro rodiče s dětmi válejícími se v supermarketu po zemi daleko větší pochopení.

A na závěr pro vás mám čtyři tipy, jak ustát (nejen) veřejné scény, které se osvědčily mně:

11.     Nekoukám se na lidi kolem!

Naučila jsem se dřepnout si k malému vzteklínovi a soustředit se jen a jen na něj, případně na zpacifikování těch starších dvou. Nezvedám hlavu, nerozhlížím se, kdo se na nás dívá a neřeším, co si kdo myslí. Není to brnkačka, ale pomáhá to a je to pro mě základní pravidlo scén na veřejnosti.

22.      Mluvím klidně a tiše.

Osvědčilo se mi nepřilévat olej do ohně mým vlastním křikem a na vzteklína mluvit klidně. Snažím se trpělivě vysvětlit co, proč a jak, případně nabídnout způsoby, jak můžeme situaci vyřešit bez řevu. Zvát k hledání řešení samotného vzteklína v amoku většinou úplně nefunguje…

33.      Uznávám, že má právo cítit se, jak se cítí.

I když mě většinou vytáčí, kvůli jakým malichernostem se Vilém ve vzteklína mění, uznávám, že na to má právo. Má právo cítit se rozčileně, naštvaně i zoufale, protože ten nanuk právě teď prostě hrozně chce. A na mně je, pomoct mu se i s těmi neveselými emocemi naučit pracovat. Ale bez toho, aby tím ubližoval svému okolí.

44.      Nabízím náruč, chovám a tulím.

I když jsem rozčilená, snažím se dát vzteklínovi najevo, že ho mám ráda i v tuhle chvíli, a když neví co se sebou, může se třeba vybrečet u mě v náručí.

Na závěr bych jen ráda dodala, že nejsem světice a často doma taky vybouchnu, řvu, vyhrožuju, bouchám dveřmi a na nějakou trpělivost a klidný tichý hlas zvysoka kašlu. Ale i přesto vím, že když vydržím, vždycky se to vyplatí.

Ale jsme lidi, ne stroje, máme svoje vlastní emoce, bolístky, PMS, únavu, stres a nejsme dokonalí.

A tak si jen můžu gratulovat ke scénám, které ustojím a namísto sebemrskačství k sobě být vlídná, když to neustojím.

A vám přeji to samé!

...

Co vy a veřejné vzteklé scény? Znáte nebo vás jich děti ušetřily? 😉

Videorozhovor o mateřství, přijetí a odpuštění

Když mi Míša z blogu Hrajeme si jinak napsala, že když už pojedu do Prahy kvůli besedě o alternativách ve vzdělávání, ráda by z toho vymáčkla maximum a natočila se mnou svůj (i můj) premiérový videorozhovor, trochu jsem se při té představě orosila...

Ale poměrně rychle jsem se na tuhle novou zkušenost začala těšit, protože Míša mi byla po sítích moc sympatická, a když jsme se konečně potkaly naživo, měla jsem pocit, jako bych se sešla s kamarádkou, kterou jsem jen dlouho neviděla ❤️

Zřejmě proto jsem pak v rozhovoru byla dost otevřená a namísto nervozity jsem si ho užívala.

Míše proto moc děkuju za pozvání a zajímavé otázky.

A vás zvu k poslechu našeho povídání o tom, jak vznikla "nevyléčitelná optimistka", co pomáhá při zpracovávání dětských bolístek, o mateřství, dětech, odpuštění a třeba i o tom, na co se mě občas někdo zeptá...

"Je ta příběhová linie o tátovi v Copaté mámě napsaná podle skutečnosti?"

A pokud jste Copatou mámu, knížku o dívce, která se pod vlivem nečekaných těhotenských okolností mění v ženu a nebojí se to s ironií sobě vlastní komentovat, ještě nečetli a chtěli byste, tak mrkněte SEM.

Výlet na hory aneb Když se jeho a její představy tak úplně neprotnou

S pohledem na tu naši bahnitě zelenohnědou polabskou nížinu jsem si jednoho dne povzdechla, že by mohlo být báječné popojet si někam na hory, za sněhem.

Moje představa byla dost romantická a obsahovala zejména procházku malebně zasněženou krajinou s bíle oděnými stromy, závějemi měkkými jako prachové peřiny a azurově modrou oblohou. V té představě jsme se s dětmi vesele smáli, koulovali se, stavěli sněhuláky, a nakonec zapluli do nějaké útulné horské chalupy s restaurací a u sálajících kamen si vychutnali poctivou domácí polévku.

Leč mužova představa byla (snad až na tu azurovou oblohu, které jsme se nedočkali ani jeden) poněkud odlišná…

Hory v zimě, to přece značí sjezdovky. Ovšem jelikož ani jednoho z našich potomků lyžování prozatím neokouzlilo, adekvátní náhradou sjíždění na lyžích, je sjíždění na bobech. A k tomu je samozřejmě třeba vhodná lokalita, ideálně v lyžařském středisku, a ještě ideálněji se stánkem langošů nesoucích sebou nostalgické dětské vzpomínky, na dosah.

Má romantická představa tak vzala za své, jakmile jsme zaparkovali na přeplněném parkovišti u přeplněného kopce hned vedle silnice. Našeho bobovacího cíle celé výpravy.

A pokračovalo to dál.

Místo chaloupky s kamny a polévkou jsme nakonec pro přelidněnost restaurací vzali zavděk bistrem s hranolky a smažákem. Koulovat jsme se mohli leda zmrzlými sněhovými krustami. Při snaze o skok do „závějí“ bychom si pravděpodobně uhnali minimálně zlomenou klíční kost. A ten vysněný langoš si muž nakonec taky nedal…

Přiznávám, byla jsem místy kyselá, to jsou ta očekávání, nad která se ještě často neumím povznášet.

Na druhou stranu, co mi jde opravdu dobře, je hledání pozitiv i na tom, co se mi vlastně tak úplně nelíbí.

A tak si cením příjemných povídacích chvilek s mužovou rodinou, celodenní husté mlhy zakrývající nelichotivý výhled na silnici, parkoviště a do hněda ohoblovaný kopec, super rychlých bobovacích sjezdů s Amálkou, po kterých jsme měli sníh i v kalhotkách a především skutečnosti, že děti si v tomhle směru na očekávání vůbec nepotrpí, malebnou krajinu nevyžadují a hranolky se smažákem za katastrofu už vůbec nepovažují.

Zkrátka si z nich příště musím vzít příklad.

Případně bychom s mužem naše představy o horsky stráveném dni mohli příště probrat nejpozději v autě… 

Taky se občas s partnerem ocitnete každý na trochu jiné vlně? ;-)

Mých osm minut rozhlasové „slávy“

Celé to začalo tím, že jsem dostala pozvání na Den podnikavých žen, kde jsme s Annou Musilovou (autorkou knihy Černooká) a Svatavou Vaškovou (autorkou blogu Coolinářka a několika kuchařek), měli mít takové spisovatelské okénko s autogramiádou

Akce byla vydařená, já byla celá rozjuchaná, a k dovršení mé „slávy“ si mě s diktafonem odchytla redaktorka Mladé fronty k rychlému rozhovoru.

Z toho vznikl malý článeček o mě, Dračí bojovce a Adventním putování v novinách. Na základě článku mi zavolali z pardubického rozhlasu a pozvali mě na malou předtočenou reportáž právě o Putování, a nakonec jsem dostala pozvání ještě do ranního vysílání. Živého vysílání…

A to je docela něco jiného než natáčení s diktafonem, kde můžete jednu větu opakovat klidně třikrát, pokud se do ní zamotáte, a laskavá reportérka vás potom decentně vystříhá. V živém vysílání všechny přeřeky, zakoktání i parazitní slůvka jakoby, prostě, vlastně, zůstanou.

A tak přišel den D.

Přespala jsem raději u rodičů v Pardubicích, abych eliminovala ranní stres pouze na stres z rádia, a ne z hledání stejných dvojic ponožek, neuspokojivých snídaní a rozvozu dětí do institucí. A cestou do rozhlasu jsem si nahlas opakovala všechny jazykolamy, na které jsem si vzpomněla, což nejednomu kolemjdoucímu pozvedlo obočí.

Ranního chrapotu se mi tedy zbavit podařilo, ale opuchlých očí, jak vidno z fotografie, na níž vypadám jako po lehkém zásahu Hermioninou Žihadlovou kletbou, nikoli…

Nicméně, když jsem nakonec opravdu usedla před mikrofon, nervozita opadla a já si celé to naše krátké povídání opravdu užila.

Až mě skoro mrzelo, že sotva jsem se rozmluvila (má oblíbená činnost 😉 ), byla písnička a za chvilku už konec. Z velké části za to jistě mohl moderátor Jakub Malý, kterému nesmírně děkuji, protože z rozhovoru udělal mnohem méně stresující záležitost, než jak jsem si celou tuhle akci, v živých a většinou trapasem zakončených barvách, představovala.

A kromě toho se zdá, že jsem přeci jen mnohem extrovertnější člověk, než jsem si kdy myslela…

V každém případě, přikládám odkaz na archiv Českého rozhlasu Pardubice, kde najdete jak článek, s lehce bulvárním titulkem Zbouchnutá maturantkavyrostla v nevyléčitelnou optimistku. Dětem dělá bojovky, tak i samotný rozhovor.

Přiznávám, že já jsem si ho zatím pustit netroufla, čekám, že odvahu seberu za pár týdnů až měsíců, až budu mít pocit dostatečného odstupu a nadhledu, ale vy si ho třeba ze zvědavosti poslechnete rádi 😊

Rozhovor i článek k poslechu ZDE :-)

Zrestartovaná...

Jednou za čas, když se zapomenu dost často a intenzivně zastavovat a věnovat se odpočívání a jen sama sobě, upadnu do stavu naprostého odpojení se od světa. Nechci s nikým mluvit, nikoho vidět, sociální sítě ignoruju a jedu v ultra úsporném režimu.

Jako v uplynulých několika dnech.

V takových chvílích si tělo přizve vcelku logicky na pomoc nějakou dostatečně zákeřnou a utlumující nemoc. Dobře poslouží kupříkladu taková výživná žaludeční viróza, což znamená, že kromě introvertních znaků se koná i nejedení, což mě vcelku účinně připoutá k posteli, kde následně prostě jen a pouze JSEM.

Je to jako když restartujete počítač.

Třeba když jede už dlouho bez přestávky, bez vypnutí, začíná se sekat a zpomalovat. Tak prostě zmáčknete tlačítko restart, obrazovka zčerná a pak to všechno pomalu zase naskočí, sem tam i s nějakou aktualizací.

A takhle nějak je to se mnou.

Pár dní jsem jako ta černá obrazovka, nejsem schopná zvedat telefony, odpovídat na zprávy a děti zásadně odkazuju na tatínka, babičky a jiné nárazové pečovatele (díky, bráško), kteří se okolo vyskytnou.

Pak se tělo i hlava dostanu zase trochu do rovnováhy a systém naskočí. Nejdřív začnu zase víc mluvit, odpovím na zprávy, které se dotazují, jestli ještě žiju, když jsem se tak dlouho neozvala, vylezu z postele, a nakonec i ven, mezi lidi...

Lehce přemňouknutá, těžce zrestartovaná a pomalu se vracející do spokojeného soužití se sebou samou, světem a lidmi kolem.

Nemám tyhle svoje útlumy moc ráda, připadám si trochu jako zombie, ale vážím se jejich zvednutého prstu a poselství, která v nich nacházím.

A řekla bych, že to neplatí jen pro mě….

Takže BACHA, když se nebudeme starat v první řadě samy o sebe, těžko se pak můžeme postarat o někoho dalšího.

Tak na sebe mysleme raději preventivně, a ne až ve chvíli, kdy svět kolem zčerná ❤

Jak jsem se dostala do nové pracovně-životní etapy

Škola a já. To je velké téma. Alespoň pro mě určitě.

Když jsem kdysi řešila, co Maty a první třída, jestli jít do domácího vzdělávání nebo zvolit nějakou alternativu, protože do klasiky jsem ho rozhodně dávat nechtěla, namanula jsem se do skupiny rodičů, kteří smýšleli podobně a společně jsme se rozhodli založit školu „vlastní“.

Po dlouhých schůzkách, běhání po úřadech, hledání prostor a ujasňování si, co vlastně každý z nás od školy chce, vznikla ZŠ V Pohybu. Moje srdcová záležitost a vypiplané školní miminko.

Původně jsem se ve škole, která mi zároveň vyřešila i další z mých dilemat: co budu dělat jako absolventka bez praxe a se třemi dětmi po mateřské?, chtěla být jen takovým pomocným přicmrndávačem.

Dopadlo to ale tak, že jsem se do školy vrhla po hlavě, se školou v hlavě chodila spát, se školou v hlavě se probouzela, přípravy mi vyplňovaly vzácný čas mezi desátou večerní a druhou ranní, ale i přes únavu mě to s naší partou šesti prvňáčků, s nimiž jsem si připadala jak s takovou rodinnou skupinkou domškoláků, opravdu bavilo.

Většina „výuky“ probíhala v kroužku na koberci, kde jsme si četli, studovali encyklopedie, atlasy, globus, společně jsme googlili a dlouze a intenzivně diskutovali. Učili jsme se venku, v parku, na výletech, ve městě. Při projektech jsme tvořili asijské muzeum, na vlastní kůži jsme si zrekonstruovali proces egyptské mumifikace, při bojovce jsme poznávali život amerických indiánů a dramaticky jsme ztvárňovali české pověsti…

Hodně jsme se nechávali vést zájmem školáků a jejich zaujetí a aktivní utváření celého učebního procesu pro mě bylo asi tou největší odměnou.

V druhém roce naskočilo sedm nových prvňáčků a jak trefně poznamenala jedna kolegyně, „do obýváku nám vtrhla škola.“

Spousta věcí nám ve vyšším počtu a s novými individuálními potřebami, temperamenty a charaktery nových školáků najednou nějak nefungovala, objevily se i pochopitelné rodičovské strachy, jestli děti budou umět „všechno, co by umět měly“ a všechno se tak začalo trochu utahovat a institucionalizovat.

Jenže se ukázalo, že ač jsem si myslela, že to je stále ještě v mezích, které jsou pro mě v pohodě, tak moje tělo, dřív než hlava, usoudilo, že v pohodě to není ani trochu.

Ubyla energie, přibylo bolestí břicha, ubylo radosti a přibylo splínů a depčiček.

Nejdřív jsem se pořád snažila sama sebe nakopnout, vylepšit si náladu, hledat štěstí a radost v maličkostech… A ono to pomáhalo. Ale vždycky jen na malou chvíli.

Až jsem usoudila, že takhle to dál nejde.

Ano, miluju práci s dětmi, jejich bezprostřednost, naše společné diskuze, povídání, sdílení, objevování, malování, snění a to, jak mi rozšiřují obzory pomalu ještě víc, než já jim a tohle všechno mě nabíjí.

Ale systém školního vzdělávání, který z mého pohledu bere dětem i mě svobodu, ten je mi zkrátka proti srsti. Sice jsme oproti klasické škole udělali úžasný krok směrem, který je mi blízký, přesto mi za dobu, kdy jsem měla možnost děti při "vyučování" pozorovat, došlo, že pro mě je ta míra svobody pořád malá, a že mým ideálem by byl nejspíš naprostý unschooling. 

Vzpomněla jsem si, jak jsem na začátku chtěla být jen ten zmiňovaný „přicmrndávač“, aby mi zůstalo dost času na rodinu a to, co mě spolu s dětmi naplňuje nejvíc, psaní. Jenže z přicmrndávání se rychle stalo odevzdání se škole, psaní z mého denního rozvrhu téměř vymizelo a po vyučování a dalších konzultacích ve škole jsem svoje děti nejraději viděla spící v posteli…

Tohle jsem si sesumírovala někdy v březnu, kdy jsem napsala i článek O nelehkýchrozhodnutích a hledání světla, kterým jsem ze sebe vypustila a nahlas si přiznala věci, které jsem si dlouho přežvykovala jen sama v sobě.

Teď máme září, já jsem odvezla děti k nám do školy, kde ony jsou zatím spokojené, Vili řádí v lesní školce a já sedím v kavárně a píšu.

Odpovídám na dotazy a krásné zpětné vazby, které mi chodí k Dračí bojovce, pracuju na nové bojovce adventní, dělám si poznámky ke knížce, která se mi už nějakou dobu líhne v hlavě a snažím se pochytat všechny tvůrčí nápady, které kolem mě krouží.

A jsem ráda, že jsem se zase posunula dál.

První dva zářiové týdny jsem se totiž ještě pěkně naplno smočila ve školním prostředí a byla denně se školáky ve výuce, za což jsem byla moc ráda, ale zároveň mě to utvrdilo v rozhodnutí, že tohle v tuhle chvíli dělat nechci.

A jak to tedy se mnou a se školou letos bude?

Dvě odpoledne v týdnu budu trávit se školáky ve družině a zbytek času bude patřit mému psaní a bojovkám, mé rodině a mně samotné.

Co mi to přinese a jak to bude dál vůbec netuším, ale teď a tady jsem spokojená.

A to vnímám jako to hlavní.

Život je zkrátka cesta se spoustou vrcholů, údolí, slepých uliček a zatáček, u kterých netušíme, co se za nimi ukrývá. A já se učím po té cestě jít, nelpět na tom, co bylo a co bude a zkrátka jen tak plynout, přijímat, otevírat se možnostem a být přitom co nejvíc v souladu se sebou samou.

Tak kéž se to co nejlépe daří nám všem <3

Krásné prázdniny!

První prázdninový víkend by se dalo podniknout spoustu věcí.

Výletničit, grilovat, číst, koupat se, vyrazit do kina, objet babičky, roztřídit výkresy a vůbec všechny ty nezbytnosti dovezené ze školy, posekat zahradu, ostříhat levandule, vyplít záhony, udělat si drink a s nohama nahoře pozorovat západ slunce…

Ale já vůbec nic z toho nedělám!

Ne, že by mě to nelákalo.

Ale energie došla.

Takže jediné, na co zmůžu, je spánek.

Spím zhruba tak patnáct hodin denně a stejně je mi to málo.

Před chvíli jsem tupě civěla do skříně, muž ke mně přistoupil a opatrně, trochu jako na cvoka, na mě začal tichým hlasem mluvit:

„Co to děláš?“

„Hledám pyžamo.“

„Lásko, ale to máš přece na sobě…už od pátku!“

Takže asi tak :-D

Všem učitelkám, asistentkám, vychovatelkám a dalším školním zaměstnancům přeji krásné prázdniny 😉

Když voda a mysl kouzlí…

Když voda a mysl kouzlí…

Tenhle týden se plácám zase v pěkně nepříjemných emocích, rozhovorech a rozhodnutích. Něco graduje a přicházejí změny. A přesto, že vím, že změna je život a všechno je to jen o úhlu pohledu a když se jedny dveře zavřou, další se otevřou a bla, bla, bla… Tak ty průvodní emoce, to je slušný masakr.

Asi poprvé v životě jsem před dvěma dny dorazila domů a jen tak na stojáka ve dveřích špajzky, jsem si dala dva panáky rumu „na uklidnění“, doufajíc, že alkohol zastaví to, co moje střízlivá mysl nedokázala, že zastaví ten kolotoč v hlavě, žaludek na vodě a třesoucí se ruce.

Na chvilku to zabralo, účel to splnilo a já se nesesypala v rohu, ale zvládla jsem přečíst dětem pohádku a být u toho dokonce i veselá, ale že bych se rumovým dostaveníčkům chtěla věnovat častěji, to určitě ne… 😉

Ale dnes jsme se (konečně!) zase dostali k vodě a s tou já jsem si vytvořila mnohem příjemnější rituál než s rychlým panákem (který mi ani nechutná) ve špajzu.

Voda, to je totiž můj živel a vodě já prostě všechno to „svinstvo“ odevzdám.

A tak zatímco děti se popelily na břehu v písku, já jsem doplavala k bójce, lehla si na vodu, zavřela oči a začala „kouzlit“.

Představila jsem si všechny ty strachy, frustrace, smutky, výčitky, nepřijetí, pochybnosti i svou nelaskavost k sobě samé jako špínu, která na mně ulpěla a obalila mě neprostupnou vrstvou, tak trochu jako nějaká lepkavá pavučina. V tu chvíli jsem měla pocit, že ji mám snad i za nehty, zapletenou ve vlasech, a dokonce se mi přes ni i špatně dýchá…

Vzápětí jsem v myšlenkách požádala vodu, aby mi všechen ten hnus pomohla smýt.

A v ten moment jsem úplně cítila, jak se ze mě vrstvičku po vrstvičce odlupuje jedna obava za druhou, jak se všechny ty negativní emoce rozpouštějí a odplouvají pryč ode mě.

Ležela jsem na hladině, broukala si andělskou písničku Terezky Kramerové a nechávala se v mysli vodou očistit od všeho, co jsem vědomě a na úrovni rozumu zpracovat nedokázala.

Když jsem pak vylezla z vody, bylo mi dobře, pocit tíže v žaludku zmizel a já měla konečně zase dojem, že všechno je, jak má být…

A i když to není stav trvalý a jsou situace a dny, kdy bych se uprostřed mělického písáku potřebovala máčet asi každých dvacet minut, stejně jsem nesmírně ráda, že jsem pro sebe tuhle emoční berličku, která mi pomáhá dostat se zpátky do rovnováhy, zbavit se nervozity nebo se jenom uklidnit, našla.

Na mě funguje voda, na někoho možná les, hory, kostel, postel, a nakonec už si člověk vystačí jen se svou vlastní myslí a obrazy, které v ní dokáže vykreslit.

V každém případě je báječné mysl a její obrazotvornost trénovat a umět použít k tomu, abychom v sobě nepříjemné pocity nebo bolesti zpracovali a sami sobě lépe porozuměli.

A co vy? Je to na vás už moc velká „ezoblbina“, jak nedávno pronesl jeden můj pragmatický známý, nebo se sebou taky rádi kouzlíte? 😉

Karkulka: Dodávka, svoboda a první výlet

Svoboda je pocit, možnost, nastavení, způsob života a myšlení, nad kterým v posledních měsících přemýšlím čím dál intenzivněji. A protože já přemýšlím a sním prakticky pořád, ale s realitou mám někdy trochu potíže, byl mi zřejmě shůry seslán dokonale praktický protějšek.

Já jsem u nás doma tedy od toho, abych stavěla vzdušné zámky a muž mi je buď boří, přestavuje, případně, mám-li štěstí, je zkrátka rovnou realizuje.

A tak mi před dvěma týdny v pondělí dopoledne zavolal, že domů sice bohužel dorazí až v noci, ale pokud to klapne, nedorazí sám…

A nedorazil. Přijel totiž s Karkulkou, dodávkou, o které jsme už nějaký čas hypoteticky mluvili, ale kterou jsem tak trochu pokládala za další ze svých „zámků“.

Jenže tentokrát jsme se do toho zámku bláznivě zamilovali oba, nakazily jsme tímhle poblázněním i děti a muž se po hlavě vrhl do práce.

Tímto mu veřejně skládám poklonu, protože to, co za týden v naší Karkulce vykouzlil, jsem vlastně ani nečekala.

Představovala jsem si, že na první výlet pojedeme s několika matračkami naházenými v zádní části auta a na vaření použijeme stanovací propriety. Muž namísto toho stihl po nocích položit na zem „podlahu“ (chybí už jen vrchní vrstva lina), vyhrát si s kuchyňkou do níž koupil i luxusní dvouplotýnkový vařič, a hlavně dát do kupy komfortní dvoupatrové ležení pro celý náš rodinný gang!

Sám ještě zdaleka není spokojen (to on se svým puntičkářským přístupem bývá málokdy), ale zbytek posádky, tedy děti a já, jsme z Karkulčiny přestavby v sedmém nebi.

Co se týče mého aktivního zapojení do kutilských prací, měla jsem jeden zásadní úkol: nepřekážet! Ukázalo se totiž, že daleko praktičtějším pomocníkem je pro muže náš osmiletý Mates, který na rozdíl ode mě pozná i nářadí, jehož název bych si já musela vygooglit, a kupříkladu na to, jak se sklápí sedačky, přišel dokonce dřív než muž.

Ale teď už se zase vracím zpátky k oné svobodě z prvních řádků.

Právě větší míru svobody, minimálně na poli cestovatelském a dobrodružném, si totiž od Karkulky slibujeme a po prvním testovacím výletě můžeme zvolat jen: jooo, to je ono!

V sobotu odpoledne, po posledních Karkulčiných úpravách, jsme si na google mapách píchli prst do mapy u rybníka poblíž Opočna a vyrazili jsme. Vpředu muž a já, vzadu děti a pes a po počáteční fázi „on mě provokuje!“, „ona mi sahá na sedačku!“, „on mi drká do pití!“, „ona se mi posmívá!“, „on se na mě dívá!“, kdy jsme v rámci pudu sebezáchovy udělali někde u pole první zastávku a nechali potomstvo řádně vylítat, už nám v Karkulce panovala jen báječná pohoda.

Prostě jsme jeli, občas zastavili, vyběhli na kopec, porozhlédli se u rybníka, a nakonec jsme kvůli komárům u vody popojeli kousek dál, k lesu. Záhy se sice ukázalo, že, co se komárů týče, moc jsme si nepomohli, čehož budiž důkazem fakt, že moje nohy ještě teď vypadají jako při brutálních neštovicích, ale i tak to bylo ideální místo pro naši zátěžovou testovací první noc.

Obhlédli jsme okolí, dali si večeři, vyčistili zuby, přečetli pohádku, uspali děti a pak jsme si s mužem rozdělali víno, lehli si na deku, koukali na hvězdy a odháněli komáry. Zkrátka idylka.

Jen z toho spaní jsem měla trochu obavy.

Netrpím sice klaustrofobií, zato jsem si po povídkách E. A. Poea prošla pubertálním obdobím hrůzy z pohřbení za živa a, ač to muž jen nerad slyší, naše „palanda“ takovou útulnou širokou rakvičku za tmy trochu připomíná…

Ovšem jen na první pohled. Po vyzkoušení musím konstatovat, že místa kolem i nad sebou máme my dole i děti nahoře dosatatek, Vili s Amálkou se na horní posteli dokonce posadí, takže až pořešíme lepší matrace, než jsou naše stanovací samonafukovačky, nebude mi v noci ke štěstí chybět vlastně nic. Možná jen ty zatemňovací záclonky, kvůli kterým se snad začnu učit šít 😉

Nicméně i bez matrací jsme se vyspali do růžova, dali si velkou snídani s kafem do plecháčků, ze kterých mi chutná vždycky o moc líp a po ranní hygieně u kanystru s vodou jsme se ještě pocourali kolem, složili postele a vyrazili do Opočna. Na zmrzlinu, do parku a kolem zámku.

Když začalo pršet, zabalili jsme to a popojeli někam dál, kde panovalo slunečno, uvařili si oběd, pojedli v „restauraci U bezu“, na zbytek odpoledne se uklidili k rybníku a domů se nikomu z nás vlastně ještě vůbec nechtělo.

Ovšem, shrnuto a podtrženo, muž byl rád, že jsme za dva dny utratili jen 180 korun za zmrzlinu v Opočně a nanuky u rybníka (ne, že by byl takový škrt, ale vidina lowcost cestování ho velice láká :-D ), já byla nadšená z toho pomalého tempa a společného času a děti?

Děti, jak jsme si už tolikrát ověřily, jsou spokojené prakticky kdekoli. Ze všeho si vezmou to nejlepší, všude najdou něco, čím se zabaví a když jsme při tom ještě navíc pohromadě, je to podle mě vlastně to nejlepší na celé téhle Karkulkovské vizi.

Někdy se totiž vlivem všech těch každodenních faktorů jeden druhému vzdalujeme, ztrácíme se „v překladu“, neposloucháme se a jsme vlastně jen nepřítomně vedle sebe, ale málokdy opravdu spolu.

A právě s tímhle by nám Karkulka mohla pomáhat.

Když se začneme ztrácet a povinnosti, starosti a hádky nás začnou až příliš pohlcovat, zabalíme tašku oblečení, přepravku jídla, naházíme do Karkulky deky a polštáře a vyrazíme. Možná jen o pár kilometrů dál nebo třeba až k oceánu. Ale budeme při tom spolu, a i tu svobodu si nasejeme do zásoby.

K praktickým otázkám:

Protože fotky trochu zkreslují a já navíc nejsem kovaná ve všech těch zdokonaleních, která pro nás muž do Karkulky vymyslel, říkala jsem si, že bych vám, kteří jste se mě na celou dosavadní přestavbu a její výsledek ptali, natočila raději video, takovou virtuální prohlídku… Uvítali byste ji? 😉