pondělí 4. února 2019

Dětské záchvaty vzteku na veřejnosti a čtyři tipy, jak je ustát


Klečím na hlavní nákupní pardubické třídě před knihkupectvím, na mě visí Vilém a řve tak, že ho nejspíš slyší i babička v Hradci, a já v duchu přemítám, jestli se dá za největší Viliho záchvat vzteku považovat scéna dnešní, a nebo ta loňská, v obchodě u mrazáku kvůli zmrzlině.
V tu chvíli ovšem Vilda ve svém zoufalství přitvrzuje a jeho jekot proráží bubínky, přičemž se stále nemůže rozhodnout, jestli do mě má raději bezradně bušit nebo se přitulit a nechat se obejmout, a tak pro jistotu provozuje obojí najednou.
A to je přesně ta chvíle, kdy je nanejvýš jasné, že máme vítěze.
Ve čtvrtek 31.ledna na Třídě míru v Pardubicích absolvoval Vilém svůj nejdokonalejší záchvat vzteku. Možná jste ho viděli. Nebo alespoň slyšeli…



Ale abych se vrátila na začátek.
Již tradičně chodíme za vysvědčení kupovat knížky, a tak jsme, tentokrát společně s mou maminkou, vyrazili i ve čtvrtek.
V prvním obchodě si vybral Vili knížku Kdo vyleká velkého zlého vlka?, protože vysvědčení nevysvědčení, i u školkáčka se dá oslavit konec prvního pololetí, načež jsme se přesunuli do inkriminovaného obchodu číslo dvě.
Vybral si Maty, vybrala si Ami a vybrala jsem si i já, když tu se Vili sekl, že tu první zakoupenou knížku vlastně nechce a chce jinou, o přírodě, bez které si život prostě neumí představit. Vysvětlili jsme a dobrý. Jenže pak cestou k pokladně uviděl knihu o vlacích, a to už začalo přituhovat.
Jelikož vím, že kombinace Vildovy únavy a býčí tvrdohlavosti umí být nevypočitatelná, s vysvětlováním jsem ho čapla a deportovala k pokladně, kde však uviděl pohledy se psy (!!!), které ho dorazily.
A dostavil se pláč, řev a mám dojem, že mezi vzlyky jsem zaznamenala i nějaké to sprosté slovíčko.
Přesunula jsem nás tedy před obchod, abych ušetřila alespoň nebohé knihkupkyně, dřepla si před Viliho, tiše vysvětlovala, poslouchala a čekala, až se mu podaří dostat vztek pod kontrolu. Ovšem když už to začalo vypadat nadějně, vyšel Matěj s Amálkou a babičkou a v rukou si nesli dárky (!!!), co z nějakého důvodu dostali ke knížkám.



No a pak už vadilo všechno. Já, čepice, brácha, knížky, ségra, nudle, babička, kapesník, lidi, zima….
Ve Viliho životě zkrátka nastal ten zcela zásadní moment, kdy se proti vám spikne celý svět, nikdo vás nechápe, nemáte ani knížku s rychlovlaky, ani pohled se psy a brácha se ségrou ještě dostanou baťůžky!
Když se snažím hodně vcítit, vlastně ho chápu. Ale ustát to v klidu, to chce hodně hlubokých nádechů.
Ale i když mám v ten moment zlost, je mi trapně a když popustím uzdu fantazii mám chuť nacpat tomu malému zlosynovi do pusy roubík, dovláčet ho k autu a zamknout ho tam, ideálně do kufru, vím, že by to bylo k ničemu.
Že bych v tu chvíli ulevila velice krátkodobě svojí frustraci, ale Vilda by se dost pravděpodobně vztekal dál. I v tom zamčeném kufru.
Jako mnohem náročnější, ale užitečnější se mi tedy jeví: vydržet.
Vysvětlovat, dát najevo pochopení, nastavit hranice a nabídnout náruč.
Minimálně Vilík se mi do té náruče totiž dřív nebo později vždycky stulí, schová se před tím hrozným světem, se kterým si ještě tak úplně neví rady, přestane řvát a přes tiché vzlykání se nakonec dostaví úleva.
No a za pět, deset minut už vlastně (na rozdíl ode mě a zbytku Pardubic) neví, že se něco dělo.



A přesně tak to bylo i tentokrát. Vili se uklidnil, zašli jsme si společně na večeři a když jsme odcházeli, servírka prohodila: „To je úžasný, vy máte tak hodný děti!“
S prodavačkami v knihkupectví by se asi neshodli, ale i tak to potěší…
Z legrace říkám, že Vili se mi narodil proto, abych si o sobě nemyslela, kdo ví jak nejsem skvělá matka, když s Amálkou a Matym bylo vždycky možné se v klidu domluvit. Protože to evidentně nebylo mým zazračným respektujícím přístupem, ale zkrátka jejich povahou.
Mám teď pro rodiče s dětmi válejícími se v supermarketu po zemi daleko větší pochopení.

A na závěr pro vás mám čtyři tipy, jak ustát (nejen) veřejné scény, které se osvědčily mně:

11.     Nekoukám se na lidi kolem!
Naučila jsem se dřepnout si k malému vzteklínovi a soustředit se jen a jen na něj, případně na zpacifikování těch starších dvou. Nezvedám hlavu, nerozhlížím se, kdo se na nás dívá a neřeším, co si kdo myslí. Není to brnkačka, ale pomáhá to a je to pro mě základní pravidlo scén na veřejnosti.

22.      Mluvím klidně a tiše.
Osvědčilo se mi nepřilévat olej do ohně mým vlastním křikem a na vzteklína mluvit klidně. Snažím se trpělivě vysvětlit co, proč a jak, případně nabídnout způsoby, jak můžeme situaci vyřešit bez řevu. Zvát k hledání řešení samotného vzteklína v amoku většinou úplně nefunguje…

33.      Uznávám, že má právo cítit se, jak se cítí.
I když mě většinou vytáčí, kvůli jakým malichernostem se Vilém ve vzteklína mění, uznávám, že na to má právo. Má právo cítit se rozčileně, naštvaně i zoufale, protože ten nanuk právě teď prostě hrozně chce. A na mně je, pomoct mu se i s těmi neveselými emocemi naučit pracovat. Ale bez toho, aby tím ubližoval svému okolí.

44.      Nabízím náruč, chovám a tulím.
I když jsem rozčilená, snažím se dát vzteklínovi najevo, že ho mám ráda i v tuhle chvíli, a když neví co se sebou, může se třeba vybrečet u mě v náručí.



Na závěr bych jen ráda dodala, že nejsem světice a často doma taky vybouchnu, řvu, vyhrožuju, bouchám dveřmi a na nějakou trpělivost a klidný tichý hlas zvysoka kašlu. Ale i přesto vím, že když vydržím, vždycky se to vyplatí.
Ale jsme lidi, ne stroje, máme svoje vlastní emoce, bolístky, PMS, únavu, stres a nejsme dokonalí.
A tak si jen můžu gratulovat ke scénám, které ustojím a namísto sebemrskačství k sobě být vlídná, když to neustojím.
A vám přeji to samé!
...

Co vy a veřejné vzteklé scény? Znáte nebo vás jich děti ušetřily? 😉

středa 30. ledna 2019

Videorozhovor o mateřství, přijetí a odpuštění


Když mi Míša z blogu Hrajeme si jinak napsala, že když už pojedu do Prahy kvůli besedě o alternativách ve vzdělávání, ráda by z toho vymáčkla maximum a natočila se mnou svůj (i můj) premiérový videorozhovor, trochu jsem se při té představě orosila...
Ale poměrně rychle jsem se na tuhle novou zkušenost začala těšit, protože Míša mi byla po sítích moc sympatická, a když jsme se konečně potkaly naživo, měla jsem pocit, jako bych se sešla s kamarádkou, kterou jsem jen dlouho neviděla
Zřejmě proto jsem pak v rozhovoru byla dost otevřená a namísto nervozity jsem si ho užívala.
Míše proto moc děkuju za pozvání a zajímavé otázky.
A vás zvu k poslechu našeho povídání o tom, jak vznikla "nevyléčitelná optimistka", co pomáhá při zpracovávání dětských bolístek, o mateřství, dětech, odpuštění a třeba i o tom, na co se mě občas někdo zeptá...
"Je ta příběhová linie o tátovi v Copaté mámě napsaná podle skutečnosti?"
A pokud jste Copatou mámu, knížku o dívce, která se pod vlivem nečekaných těhotenských okolností mění v ženu a nebojí se to s ironií sobě vlastní komentovat, ještě nečetli a chtěli byste, tak mrkněte SEM.




úterý 22. ledna 2019

Horská romantika v Kozím chlívku


Na začátku ledna měl muž narozeniny a jelikož si raději dáváme dárky zážitkové než hmotné, dostal poukaz s datem minulého víkendu a nápisem:
Víkend pro dva aneb Romantika v Kozím chlívku



Vím, zní to trochu podivně, ale Kozí chlívek není žádný pofidérní eufemismus, ale okouzlující penzion v Deštné v Orlických horách (mimochodem, vzhledem k herničce a celkovému ladění je skvělý i pro pobyt s dětmi ;-). A jelikož muž je milovníkem hor a Deštná je místo, které má spojené s nostalgickými dětskými vzpomínkami, zdála se mi tahle lokalita pro náš společný víkend ideální.
A musím říct, že ani já, která má k zimě značně rozporuplný vztah, jsem nebyla zklamaná. Právě naopak...
Samozřejmě jednak proto, že jsme si mohli užít víkend ve dvou, což je samo o sobě vztahově povznášející a terapeutické, a jednak proto, že hory nám ukázaly, jak nádhernou zimu umí vykouzlit.






Vyšlo nám slunečné počasí a při procházkách jsme měli pocit, že jsme se octli v kouzelné zimní pohádce. V Kozím chlívku bylo útulno a výborně vařili. Dopřáli jsme si rozmařilou hodinku ve vířivce s lahví šampaňského (a v mém případě i báječnou relaxační masáž). Při měsíčku jsme objevovali zákoutí starého kostela sv. Matouše, který si muž pamatoval z dětství. Zapadávali jsme do závějí, a nakonec lezli i po čtyřech při snaze jít po nevyšlapaných turistických stezkách. A celou dobu jsme si povídali, plánovali, snili, smáli se a nebo prostě jen byli. Spolu.





Najít si ryze partnerský čas pro sebe navzájem je v případě, že máte malé děti, vážně fuška. Obzvláště, když nemáte hlídací babičky, tetičky či jiné dostupné chůvičky. S mužem jsme si v tomhle směru taky prošli krizí.
Hlavně v době, kdy jsem kojila Amálku a Vilíka současně, celý den jsem byla dětem k dispozici, nosila je, mazlila a věnovala jim většinu své pozornosti a celou svoji náruč.
To jsem pak často večer cítila, že potřebuju být spíš sama, aspoň na chvíli, a poslední po čem jsem toužila bylo, aby mě otlapkával ještě muž…
Ale slibuju, že tohle je jen období!
V danou chvíli se zdá být nekonečné, ale děti povyrostou a váš osobní prostor začne být z velké části zase jen váš.




A pak třeba můžou na řadu přijít i romantické víkendy ve dvou, my jsme ten náš první po osmi letech rodičovství strávili společně loni a pevně doufám, že se budou opakovat, ideálně co nejčastěji.
Ale v každém případě, ať už ve velkém s hlídáním, nebo jen v malém, v obýváku s lahví vína po uspání dětí, jsou pro vztah právě tyhle drobné i celovíkendové společné chvilky léčivé, povzbuzující a stmelující.
Být vědomě spolu, sdílet, naslouchat si, nesoudit, smát se a nebrat to celé tak vážně!
To je moje partnerské doporučení, pokud byste o něj snad stáli 😉
A skvělé na tom je, že to jde jak na těch pohádkových horách, tak u vás doma v kuchyni 💗



úterý 8. ledna 2019

Pozvánka na besedu o alternativách ve vzdělávání


Verča Hurdová, kterou možná znáte jako Krkavčí matku, nedávno sdílela takovou malou agitku na zvýšení porodnosti, když si libovala v tom, jak je to se třemi dětmi fajn, a jak se učí navzájem, aniž by sama věděla jak, poněvadž u toho většinou vlastně ani není.
A já se musela smát tomu, jak je to pravdivé a jak podobně to sama vnímám.
Zpravidla stačí, aby si u nás doma nějakou dovednost osvojilo jedno dítě, a mají-li ostatní zájem, brzy se dovednost rozšíří úplně sama na celou smečku. Bez rodičovského úsilí a někdy i tomu úsilí navzdory (jedná-li se o věci, které by rodič naopak raději vymýtil).



A tak jsem včera, když mě Vili tak nemile vyklepnul u pexesa, zjistila, že už nějak pochytil velkou část abecedy a taky si kartičky zhruba do patnácti umí s přehledem spočítat. Osvojil si pár anglických slovíček, včetně číselné řady do deseti a stejně jako Amálka si chce psát „deníček“.
To vše bez dospěláckého přičinění, zkrátka jen proto, že chce a vidí v tom pro sebe smysl. Odborně řečeno, má vnitřní motivaci.
A přesně to je jeden z hlavních důvodů, proč mě to tak táhlo ke vzdělávacím alternativám, proč jsem zvažovala domácí vzdělávání, a nakonec se stala součástí skupiny rodičů, kteří se rozhodli založit si „vlastní“ školu, která funguje na principech, jež nám dávají smysl.
Je mi ctí, že mě právě k povídání o tomhle tématu pozvala Míša z blogu Hrajeme si jinak na zítřejší besedu, kde kromě mě bude ještě Hanka Žežulová vzdělávající děti doma, a věřím, že to bude inspirativní večer pro všechny zúčastněné
Pokud je tedy tohle téma lákavé i pro vás a navíc jste ještě z Prahy, moc rádi se s vámi zítra potkáme!
Všechny informace jako kdy, kde a s kým najdete TADY
Potkáme se ? ;-)



neděle 6. ledna 2019

Experiment s výrobou zmrzliny na sněhu


Když už nám i tady v Polabí napadl sníh, chtěli jsme si s dětmi zopakovat zmrzlinový experiment, který jsem kdysi se „svými“ prvňáčky zkoušela ve škole.
Tenkrát jsme ho dělali uprostřed zamrzlé Chrudimky, kde to mělo své nepopiratelné kouzlo, nicméně, zamrzlá řeka slouží jen pro efekt a rozhodně není podmínkou.





Ovšem, než jsme se tentokrát k opáčku dostali, přišla k nám obleva…
Pokud se ale u vás ze sněhové nadílky ještě pořád radujete, určitě si nenechte tohle sněhovo-zmrzlinové kouzlo ujít.
Celé to funguje na principu snížení teploty sněhu vlivem přidání soli (teplota klesne asi na -15°C), což je jev, kterého v zimě využívají silničáři při solení silnic. Chtete-li však znát odbornější názvosloví a souvislosti, určitě doporučuji tohle polopatické video pro badatele začátečníky.
A teď už ke zmrzlinovému experimentu…



Co potřebujete:

Sníh
Smetanu (použila jsem kelímek smetany ke šlehání)
Cukr (dle chuti, použít lze i balíček vanilkového)
0,5 kg soli
Velkou a malou misku
Lžíci

Jak na to:

Do velké mísy dejte sníh a do sněhu vmíchejte sůl. Na osolený sníh posaďte menší misku, vlijte smetanu, oslaďte a pak už jen trpělivě míchejte, míchejte a míchejte.
Smetana začne pomalu při okrajích tuhnout a „přimrzat“ a za zhruba 10 minut (záleží i na okolní teplotě), vám vznikne nefalšovaná smetanová zmrzlina!
Pak už stačí jen všem zúčastněným rozdat lžičky a pustit se do té nejlepší části celého experimentu: ochutnávky 😊




A pokud hledáte další zábavu pro děti, co takhle vyzkoušet Dračí bojovku? Úkolovou hru s příběhem, ve kterém se děti stanou hlavními hrdiny 😉