středa 4. září 2019

Prázdninová rekapitulace


Září udělalo tečku za naším pohodovým prázdninovým režimem, a tak nezbývá než se vrhnout vstříc novým dobrodružstvím a s lehkou nostalgií se ohlédnout za těmi letními.
Pozvolný start
Západy slunce u vody na písáku, obrovské množství zmrzliny, výlety s kamarády, návštěvy rodiny a vůbec takové to pěkné ladění se na skutečnost, že toho, co teď „musíme“ je nádherně málo.
Tak přesně tahle nám prázdniny začaly….




Tulácký ráno…
V batohu spacák a plecháček, pusy od lesních jahod a borůvek, chytání kobylek, lezení po skalách, přeskakování potoka, v nohách pár kilometrů a noc pod plachtovým přístřeškem kdesi v remízku u lesa.
Tak to byl náš puťák, ze kterého jsme plynule navázaly na malou dovolenou s naší velkou rodinou.
Za ty dva dny jsme ušli necelých dvacet kiláků, hodně se nasmáli, a ještě víc se unavili. Ale hlavně jsme byli neodvolatelně a intenzivně spolu.






A tak jsem pozorovala děti, muže i sebe a užívala si ten pocit svobody a štěstí, kdy zkrátka jdete loukou, posloucháte cvrčky v trávě, hledáte žlutou značku, nikam nespěcháte, když máte hlad (což u dětí přichází asi tak každých dvacet minut), tak vytáhnete svačinu, když bolí nožičky, svalíte se na chvíli mezi kopretiny a při tom všem si zpíváte, vyprávíte nebo jen mlčíte.
Večer jsme pak na plynovém vařiči uvařili polívku z pytlíku, kluci postavili přístřešek a se západem slunce jsme na sebe natáhli všechno náhradní oblečení, vlezli si do spacáku a po vyprávěné pohádce o kobylce Hermioně a víle Kopretince jsme všichni svorně usnuli…
Přiznávám, noc byla trochu krušná, neb po Vysočině se potulovala uprchlá puma, a tak jsme se s mužem na střídačku budili ze snů o šelmě, která nám vytahuje děti ze spacáků, a navíc mi Vilík ve tmě počůral baťoh…
Ovšem když ráno člověk vyleze z „postele“ rovnou na louku, muž uvaří kafe a pod pomalu sílícím sluncem si všichni začnou postupně sundávat noční vrstvy, včetně čepic a lyžařských ponožek, které přibalila i přes mužovo koulení očima hyperprotektivní matka, má to zkrátka své nepopiratelné kouzlo.




Tradiční „verlkorodinná“ dovolená
Snad devět let už jezdíme na pár dní s mamčinými třemi sourozenci a jejich „dětmi“ na malou dovolenou, kde je vždycky krásně vidět, jak se rozrůstáme, jak se z nás, sestřenic a bratranců stávají rodiče a z našich dětí nová generace naší velké rodiny.
Zpravidla odtud nic moc nesdílím a zásadně nefotím, ale o to víc si vychutnávám to hemžení a skutečnost, že je tu spousta strýčků, tetiček, babiček a dalších příslušníků, kteří rádi vezmou děti na procházku nebo na šlapadlo a já si můžu třeba číst.



Indiánský příměstský tábor
Patnáct dětí a k nim jedno batole, to byla celý týden naše indiánská smečka.

Od rána do odpoledne lítali všichni u nás doma, po zahradě, v lese, na hřišti, kolem pole nebo u potoka. Plnili úkoly indiánských Duchů a taky osobní „bobříky“. Skládali mapu, hledali ofáborkovanou trasu, lovili bizony, svazovali zajatce, hráli na lov skalpů, vyráběli totemy a lapače snů, snědli litry svíčkové a poslední den v týpí absolvovali závěrečný obřad plný vůně šalvěje a bubnování.
Bylo to intenzivní, plné zážitků a já padala po přípravách na druhý den a objíždění okolí s fáborky, do postele úplně hotová.
Nicméně, otestovala jsem na dětech Indiánskou bojovku, jsem nesmírně ráda, že děti tak pohltila a jsem ráda, že spousta z vás už ji má doma taky!
Protože takové indiánské (babí) léto, to je zkrátka prázdninová klasika.







Jeseníky s kamarádkou
Pár dní s kamarádkou, se kterou, jak jsme se první večer nad láhví vína dopočítaly, se známe už víc než dvacet let, což obnáší spoustu vzpomínek na školy v přírodě, první platonické lásky nebo první jízdu stopem.
A tak jsme, místo spánku a nabírání sil na dny s neunavitelnými dětmi, trávily noci nad skleničkou...nebo třemi, a snažily se tlumit záchvaty smíchu, probrat všechno, co se probrat dá a na chvíli jsme skoro zapomněly, že jsme matky, kterým táhne na třicet, a místo toho se z nás stávaly zase ty uřehtané patnáctileté puberťačky.
Alespoň než přišlo ráno…





Každopádně, kromě toho, že jsme si pravděpodobně prodloužily život o několik let díky opakujícím se záchvatům smíchu (a následně ty roky zase vynulovaly díky nervům z těch našich místy se vztekajících zlatíček), začala jsem taky přehodnocovat svou tendenci nabádat děti k opatrnosti, protože se to zpravidla obrátilo proti mně.
Zejména tehdy, kdy jsem asi třikrát napomenula Viliho, ať kouká před sebe, aby na rašeliništi nesletěl z toho dřevěného chodníčku a vzápětí jsem šlápla do prázdna já...
Nebo když si Mates chtěl vzít lístek na lanovku k sobě a já je se slovy "bude lepší, když všechny vezmu já, aby ti nespadl, budeme je pak potřebovat k přestupu na druhou lanovku", shrábla do batohu.
A co čert nechtěl, ve chvíli, kdy jsem vytahovala telefon, že nás na lanovce fotograficky zvěčním, uletěla moje jízdenka kamsi hluboko pod nás...
To, že jsem pak Viliho zapomněla v restauraci nebo strhla Amálku do bahna při hledání zelené značky nad srázem Vražedného potoka, to už byla jen taková třešnička na dortu.
Před závěrečným loučením s kamarádkou jsme se (zase) neudržely a rozesmály se, když Vili už zhruba po stopadesaté během hodiny začal vztekle dupat, protože jsem nepochopila, co po mě chce, a kamarádka utírající si slzy smíchu prohodila: "My jsme teda hrozný matky..."
Ale víte, co si myslím?
Že nebrat sebe, mateřství, děti, výchovu a vůbec celý život, tak vážně, je ta nejlepší cesta, jak se z toho všeho nezhroutit a naopak, pěkně si to užít.
Takže za mě, je houšť.





Krkonoše s kamarádkou
Dětem co nejvíc svobody, matkám co nejvíc pohody a recept na další vydařený prázdninový týden s kamarády je na světě.
S Elis jsme se poprvé viděly na chodbě v porodnici, naši nejstarší se narodili jen pár hodin po sobě, a i když jsme každá jiná, jedno jsme už od začátku měly společné. Chtěly jsme být pro svoje děti ty nejlepší mámy.
A to platí i téměř o deset let, spoustu životních kotrmelců a další tři děti později…
Jen tenkrát to bylo hlavně o kontaktním rodičovství a společných diskuzích na téma respektující výchova, zatímco dnes je to o aperolu na zápraží a ponechání dětí jejich osudu, protože to se momentálně zdá být, spolu s otevřenou bezpečnou náručí pro případ nouze (jako jsou hlavy rozbité o kamení nebo ramena opíchaná vosami…), to nejlepší, co pro tu naši smečku můžeme udělat.
Důvěřovat jim a nechat je objevovat svět…
Jo, a taky je vytáhnout na pár horských výšlapů, společně poslouchat Viliho hysteráky, svézt se na lanovce, smočit si nohy v každém horském potoce, který potkáme a tisíckrát za hodinu zodpovědět otázku: Báro, kdy už tam budeme???
Ale i to k prázdninám zkrátka patří.










S Karkulkou na Slovensku
Po roce zase s Karkulkou na cestách a řeknu vám, byla to opět jízda, ale to už určitě víte, pokud jste četli můj poslední článek



Hon za výroční fotkou
Desáté výročí svatby a tradiční výroční fotka, která nám letos dala docela zabrat.
Původně jsme si sem chtěli zaskočit někdy jindy, ale když naše cesta na stanování s kamarády vedla tak příhodně přes Slatiňany, a to zrovna v den výročí, vyskákali jsme nakonec i přes lehce uválený zjev z Karkulky, a že si tedy na tu fotku skočíme.
Jenže park nám zavřeli, okolí jezírka, na jehož břehu jsme si s mužem tenkrát řekli ANO, rozbagrovali, a nám nezbývalo nic jiného než se improvizovaně uchýlit k zámecké bráně, kde jsme po neúspěšných pokusech s telefonem opřeným o kámen odchytili nebohou kolemjdoucí paní a svou výroční fotku přeci jen ukořistili.
Fotka, stejně jako my a naše manželství, není dokonalá, ale pro mě je nejdůležitější, že si ani v jednom případě na nic nehrajeme a jen tak se po prvním neúspěchu nevzdáváme.
A snad právě proto nám to celých těch deset let klape a věřím, že ještě několik dalších desítek let klapat bude.



Stanování v kempu Moře u rybníka Řeka
Tahle akce je u dětí každoročně jedna z nejpopulárnějších a já mám dojem, že důvodem je skutečnost, že se několik dní nemusí příliš intenzivně zabývat hygienou, spát chodí až když už se míra kňourání a pádů stane neúnosnou a příděl hranolek a kroket je na naše poměry také neobvykle vysoký…
Ale hlavně je to zkrátka báječná pohoda.
Ráno se člověk brouzdá k umývárkám rosou, celý den je venku, večer si rozdělá oheň nebo riskne „koncert“ v hospůdce a když má štěstí, narazí na poměrně dobré folkaře, se kterými si zavzpomíná na táborové večery se Stánky, Frankym Dlouhánem a Ptáčaty.
Zkrátka takové kouzelné pozastavení se v tom běžném uspěchaném světě.
Letos jsme si navíc zopakovali i výlet do údolí řeky Doubravy a lehce tak navázali na všechny ty slovenské výšlapy plné můstků a řetězů nad řekou. Pokud byste si tedy s dětmi chtěli užít podobné dobrodružství v menším měřítku a bez nutnosti navštěvovat Slovenský ráj, tak Doubrava je ideální výletní místo, kde potkáte i raky.








Pouťové finále
Už od dob mého dětství patří ke konci prázdnin „pouť u babičky“ s dalším velkým rodinným setkáním.
Jako dospělá bych pouť sice klidně oželela, ale už tu máme další dětskou generaci, která se těší na řetízkáč a střelnici a buchty u babičky, a tak nezastavujem a jedeme prodloužené jízdy dál…



Koneckonců, tvoří nám takovou pěknou tečku za tím naším prázdninovým životem.
A jaké prázdniny jste měli vy?



středa 21. srpna 2019

S Karkulkou na cestách: Slovenská výprava a hlavně hory


Po roce zase s Karkulkou na cestách a řeknu vám, byla to opět jízda.



Původně jsme měli v plánu vyrážet celé jaro na víkendové výlety po krásách českých, jenže muž se pustil do projektu na naší zahradě (nádrže na dešťovou vodu a spousta, spousta trubek 😊), který spolkl všechen jeho čas prakticky na několik měsíců, a tak jsme sice ve dvou někdy v březnu Karkulku pro letošek zasvětili, ale na větší cestu jsme se vypravili až teď.
A kam?
Na Slovensko!
Neměli jsme tentokrát moc času a jelikož moje mořské choutky byly uspokojeny jarním putováním po Španělsku, bylo na čase splnit zase mužovo přání a vydat se někam do hor.
Nabalili jsme tedy Karkulku, dali si královskou snídani v Dobrém kafi a vyjeli jsme.
Bílé Karpaty
První zastávkou se staly Bílé Karpaty, kde jsme přenocovali pod rozhlednou a museli se trochu sžít s tím malým prostorem, kdy se v pěti nacpeme na ty naše improvizované palandy. Ale i přes Matyho brblání, že ho Amálka ve spánku utlačuje a Vildovo okopávání nás rodičů, jsme první noc přežili a ráno jsme si dopřáli dlouhou snídani, kafe do plecháčků a dětské dovádění na louce.






Trenčín
Další rychlou zastávkou měl být Trenčín, tedy hlavně jeho hrad.
Ale na hradě byla výstava lega, sokolníci, možnost střílet z luku, výhled z věže… A tak se rychlá zastávka proměnila v zastávku celodenní, zakončenou výbornou zmrzlinou a slejvákem, který se stal v tom vedru největší dětskou atrakcí.






Když jsme totiž konečně vyjeli z Trenčína, byla už skoro tma. Kdesi u rybníka jsme si uvařili večeři a nastala nejadrenalinovější část dne. Hledání místa, kde přenocujeme.
Spíme-li v kempu, je to pohoda.
Ale na divoko je to vždycky tak trochu sázka do loterie…
V každém případě, ještě jsme trochu popojeli, abychom se přiblížili ke Slovenskému ráji, a nakonec jsme lehce před půlnocí, se spícími dětmi v sedačkách, zahnuli na jakousi polní cestu u lesa.
Vypadalo to na docela pěkné spací místo, když tu muž nečekaně a sprostě zařval.
Přiznávám, lekla jsem se šíleně a už hledala ve tmě chlápka s motorovou pilou, který se nám postavil před auto a jde nás vyvraždit přesně, jako v těch děsných béčkových hororech, kterých jsem v době dospívání zhltla až nezdravě moc…
„Naštěstí“ to bylo „jen“ bláto.
Ale bláto, do kterého jsme zapadli a zadek Karkulky nám v něm začal ujíždět kamsi do podmáčené trávy, ze které by nás vytáhl asi jedině traktor.
Nicméně po několika velice krušných, adrenalinem a nadávkami prosycených, okamžicích Karkulka vyjela, my se přesunuly na pevnější podloží a celí vyklepaní se uložili k zaslouženému spánku.
Slovenský ráj
Ráno jsme se co nejrychleji přesunuly do Bojnice, zašli si do kavárny na snídani, abychom se po té noční blátivé anabázi trochu vzpamatovali, pak na procházku kolem zámku a konečně směr Slovenský ráj a kemp Podlesok.



Kemp Podlesok má velkou výhodu, že přímo od něj vede spousta tras po Slovenském ráji a člověk už z něj nemusí nikam popojíždět.
Muž nám vybral trasu vedoucí přes Prielom Hornadu, prý nejdelší soutěsku Slovenského ráje, přes Kláštorisko a zpět do kempu, kde se nám opět potvrdila zajímavá úměra, kterou jsme s dětmi objevili.
Čím horší a náročnější cesta, tím rychlejší tempo a pochopitelně i větší zábava.
V praxi to pak vypadá tak, že po úhledné rovné cestě se vždycky neskutečně vlečeme a každých pět minut posloucháme stížnosti na bolavé nožičky a požadavky na pití, svačinu nebo přestávku, zato jakmile se před námi objeví kořeny, kameny, potoky, můstky a žebříky, nasadí ta naše trojka tak zběsilé tempo, že jí sotva stačíme.
Ve Slovenském ráji tak děti nadšeně lezly po skalách s řetězy, šplhaly nad potokem po můstcích a já jsem na ně byla jednoduše mateřsky pyšná a zároveň to ve mně otevřelo otázku strachu.











Filozofické okénko
Kupodivu jsem se nezaobírala strachem svým, ale obavami některých "spolušplhajících".
Někdo jen obdivně poznamenal, že ty naše děti jsou jak kamzíci. Další prohodil, že to by s dětmi tedy nedal. A jedna paní se s námi na tohle téma pustila do řeči s tím, že by se o děti bála a jak to děláme, že s tím nemáme problém?
Moje odpověď je: důvěra.
Kdybych dětem nebyla schopná tuhle základní důvěru, nejen v lezení po žebřících nad vodopády, dát, asi bych ze strachu o ně zešílela.
Jistě, stát se může cokoli a já odmítám domýšlet, co všechno to může být, ale cokoli se může stát i v případě, že o ně budu mít strach, nic je nenechám zkusit a při všem je budu zběsile jistit.
A tak jim zkrátka raději věřím.



Přála bych si totiž, aby si věřily i ony samy, aby znaly své možnosti, ale i hranice, a aby si (úměrně věku) zakusily i následky svých rozhodnutí a činů. I za cenu nějakého toho odřeného kolene.
Protože věřím, že právě tím se naučí být mnohem opatrnější a zodpovědnější, než kdybych kolem nich stále probíhala jako kvočna.
Když prší…
Výlet ve Slovenském ráji měl u celé posádky ohromný úspěch, ale vzhledem k tomu, že jsme našlapali a našplhali okolo 16 kilometrů, byli jsme taky příjemně unavení, a tak jsme cestou do Vysokých Tater zamířili do termálního koupaliště ve Vrbově a tam strávili upršený den naložení v horké vodě.



K večeru jsme se pak konečně přesunuli pod Tatry, do kempu Rijo ve Staré Lesné, ze kterého je to jen kilometr ke stanici místní električky (tramvaje), která propojuje obce pod Tatrami a díky níž jsme opět z kempu nemuseli vyjíždět Karkulkou a stačilo vyrazit pěšky.
Nicméně první podtatranský den nám celý propršelo a probouřilo a my měli příležitost otestovat rodinnou pospolitost na malém Karkulčině prostoru. Na řadu tak přišly hry, knížky, malování hennou, natáčení videí na Instagram, a nebo třeba výroba popkornu v oboustranné pánvi, kterou jsme nově pořídili a příjemně nám na cestách rozšířila vařící možnosti.





Tatry
Přiznávám, noc před naším výšlapem byla pro mě dost krušná. Byla šílená zima, vlhko, a já pořád kontrolovala děti, spící dokonce i v čepicích, jestli jim není zima, protože já sama se prostě ne a ne zahřát.
Ráno, a s ním konečně i slunce, tak bylo pro mě dočista vysvobozením.
I tak jsme ovšem vyrazili (jako obvykle) s lehkým zpožděním oproti mužovu na minuty propočítanému plánu a električku do Tatranské Lomnice jsme stihli jen tak tak. V Lomnici nás čekal ještě přesun na lanovku s obří frontou a pak už konečně samotné HORY.
Kabinkovou lanovkou jsme vyjeli jsme ke Skalnatému plesu, děti snědly první svačinu a pak přišla ta největší zábava.





Šplhání do kopce, stezky z obřích balvanů, ledové potůčky, a hlavně ty výhledy.
Děti šplhaly jak kamzíci, my s mužem jsme se kochali a vzpomínali na to, jak jsme tudy šli před třinácti lety, kdy mě sem muž vzal na zatěžkávací dovolenou (ve které jsem evidentně obstála…), a i když jsme si pěkně mákli, byla to jedna velká paráda.
Vyšplhali jsme na Velkou Svišťovku, na které jsme se dětem pochlubili, že tenkrát jsme zdolali Jahňací štít, který se tyčil v dálce před námi, a pak přišlo strmé klesání do údolí k Zelenému plesu, okořeněné úsekem přes vodopád s řetězy.












U plesa občerstvení a osm kilometrů ostrou chůzí zpátky k lanovce, abychom si tu cestu do Tatranské Lomnice trochu zkrátili.
Lanovka končila v sedm, my jsme do ní naskočili s vyplazenými jazyky a uklopýtanýma nohama v 18:50 a byl to dokonale vítězný pocit.
Víc než 7 hodin chůze, 20 kilometrů a naprostá únava.
Naše největší a nejobtížnější túra, kterou jsme kdy s dětmi absolvovali, a kterou děti naprosto úžasně zmákly a znovu mi připomněly, že mají daleko tužší kořínek, než si já, lehce hyperprotektivní matka, občas myslím.








Štrbské pleso
Jelikož následující den se nám počasí zase zhoršilo, zabalili jsme Karkulku a přesunuli se ke Štrbskému plesu. Po včerejším výšlapu byla rovinka kolem jezera dost čajíček, ale vzhledem k tomu, že na mě vlezla teplota a pocit, že už se asi nikdy v životě nezahřeju, byl to vlastně ideální výlet.
Navíc se tu odehrálo jedno nečekané a moc milé setkání.
Najednou ke mně přistoupila paní se slovy, že mě asi zná, protože si ode mě koupila bojovku!
Vzhledem k tomu, že mi bylo fakt bídně, jsem nebyla příliš výřečná, ale rozhodně mi to udělalo nesmírnou radost, takže pokud se někde potkáme, klidně se se mnou dejte do řeči a pokud paní čte blog, moc jí zdravím a děkuju za zpříjemnění dne!




Skanzen v Rožnově
Nicméně, jelikož ze Štrbského plesa nás vyhnal další brutální slejvák, ve kterém jsme pěkně promrzli, rozhodli jsme se, že na Slovensku to balíme a jedem se přiblížit k domovu. Muž se tedy ujal noční jízdy, nechal mě na sedadle spolujezdce pospávat a kolem jedné ráno nás přivezl k přehradě kousek od Rožnova pod Radhoštěm.
Tam jsme strávili noc, ráno se protáhli u přehrady a na hřišti a domluvili se, že když už jsme tady, stavíme se v rožnovském skanzenu.
Jenže to jsme netušili, že se tu zrovna koná Starodávný jarmark a bude tu šíleně narváno.
Naštěstí, všichni byli dole v Dřevěném městečku, a nahoře ve Valašské dědině bylo skoro prázdno, takže jsme měli kam utéct za trochou klidu a dolů jsme se vrátili až k večeru, kdy se městečko trochu vylidnilo.



V každém případě nám návštěva skanzenu udělala takovou pěknou tečku za tím naším letošním karkulkovským putováním a kolem půlnoci už jsme stěhovali spící děti do jejich domácích postelí…
Shrnuto a podtrženo
Naše cesta na Slovensko byla plná naprosto úžasných zážitků jako bylo šplhání ve Slovenském ráji, a hlavně výšlap v Tatrách, a stejně tak momentů, kdy jsem jen tiše fňukala, že je mi zima a chci domů.
Takové cestování v dodávce zkrátka není jen idylka.
Na druhou stranu je to úžasná lekce vděčnosti za všechno, co jinak člověk považuje za samozřejmost (teplou suchou postelí počínaje a splachovacím záchodem konče). Velkou „zkouškou“ kvality rodinných vztahů, ve které jsme naštěstí obstáli. A hlavně, báječným způsobem, jak si vychutnat tu naprostou svobodu v tom, kam jet, jak dlouho tam zůstat a kdy se zase vrátit domů.
A my jsme se sice domů docela těšili, ale už teď vymýšlíme, jakým směrem se vydáme příště a pokud jde o mě, rozhodně hlasuju pro jih! :-D