středa 26. července 2017

Nejsme z cukru

Prosté žití a bytí. Tak by se dal shrnout náš chalupářský skorotýden na Sečské přehradě.
Bez spěchu, bez stresu, jen tak si plynout, v souladu se sebou navzájem (a po večerech pak se sebou samou).
Tohle mi poslední (školní) rok často chybělo.
Takové to mateřské bytí bez tíže, bez velkých povinností, bez ranního budíčku a rychle zhltnutých snídaní. Bytí pospolu, a ne ztraceni navzájem, a možná i sami sobě, někde v letu.
A tak jsme se na sebe ladili, po loukách chytali kobylky, smáli se, vztekali se, hráli karty, jezdili na šlapadle, chodili na poháry, koupali se, sledovali bouřku, hledali kešky, lezli po zřícenině, promokli jsme, a nakonec jsme zase vždycky uschli. Nejsme totiž z cukru…











A abychom na závěr tu poeticky rozjímavou notu článku trochu uzemnili, podělím se s vámi o jeden náš Sečský šlapadlovo-radarový zážitek trochu detailněji (facebookáři již zajisté vědí).


Ona: "Ty mraky vypadají zlověstně, mně se to moc nezdá. A teď dokonce zahřmělo!"
On: "Neboj, podle radaru nás to úplně mine!" A doprovodí svá slova přezíravým mávnutím ruky, v níž svírá svůj geniální telefon.
...
O půl hodiny později, na šlapadle někde uprostřed přehrady.
Bouře nad hlavou, slejvák jako blázen a mladší děti začínají propadat panice. 


Na kost promoklí stojíme na kraji lesa, nad dětmi držíme ručníky a muž hlásí, že už to přestává. Podle radaru už tady ten obří černý mrak, ze kterého se valí proudy deště vlastně vůbec není!
...
O další půlhodinu později.
Déšť je opravdu pryč. Podle radaru už nám nic nehrozí. A konečně má ten "chytrej" krám pravdu!
Osušujeme si sedátka, naloďujeme se a ta pravá rodinná idylka na šlapadle může začít.

Toliko k poetičnosti našeho pobytu u přehrady... ;-)

pátek 14. července 2017

Jednorožci kam se podíváš

Chudák holka, která trpí vážnou nemocí zvanou Akutní nedostatek fantazie, jeden asistenční jednorožec na předpis z lékárny a spousta velkých kouzelných ilustrací.
To je momentálně Amálčina nejoblíbenější knížka.
Justýnka a asistenční jednorožec.



Když jsem ji před pár týdny uviděla v knihkupectví, neváhala jsem ani minutu, i kdyby jen kvůli tomu, jak je knížka krásná na pohled. Ale ono to u kochání vizuálního naštěstí nekončí.
Knížka má totiž i roztomilý a mile vtipný příběh, u jehož čtení jsem se nenudila ani já.
U některých dětských knížek, těch překladových obzvlášť, mám někdy problém s tím, že řeknu-li to bez obalu, jsou napsané tak pitomě a stylisticky zoufale, že si pak při čtení text stejně raději upravuju a vymýšlím…
V tomhle směru ale autorka, Kateřina Maďarková, opravdu zabodovala a ve spojení s ilustracemi Lény Brauner, je to jedno velké dívčí ÁÁÁCH. 




Nicméně u nás se od té doby o jednorožcích čte, jednorožci se malují, jednorožci se vyskytují na oblečení a v posteli dělá Amálce společnost jednorožec plyšový.
Jednorožčímu mámení jsem ovšem neodolala ani já. A tak když jsem u kamarádky, fotografky, ilustrátorky a Matýskovy učitelky výtvarky v jednom, uviděla tyhle rozkošné lněné tašky, hned jsem začala jednu (nebo spíš rovnou dvě, aby mi ji Ami nebrala…) nutně potřebovat.


Mimochodem, i v případě, že vás jednorožci vůbec netankují, nenechte si ujít Kátiny instagramové účty papp.ka a Pappeterie (případně facebook Pappeterie) odkud jsem si drze zapůjčila Kátiny fotky, protože na kochání jsou opravdu skvělé a u nás doma se už kromě plátěnek vyjímá i pár zarámovaných skvostů. Třeba tenhle, tak trochu na míru :-)


Každopádně, abychom to pro dnešek ukončili, bylo by ještě záhodno dodat, že v posledních týdnech Amálčiny představy o vlastní budoucnosti nabírají nový směr.
Donedávna totiž Amálka považovala za svůj osud stát se princeznou.
Nyní zvažuje variantu, otevřít si spolu s kamarádkou veterinární ordinaci. Pro jednorožce.
Netuším sice, která z nastíněných životních cest nakonec bude tou pravou, ale mám za to, že jestli Amálce něco nechybí, je to fantazie. Tak to asi jednorožce na předpis nedostanem… ;-)


čtvrtek 6. července 2017

Očekávání jsou mrchy

Znáte to? Jak si ve své bujné fantazii malujete svou budoucnost růžovými barvami, už už se vidíte povalovat v houpací síti s knížkou nebo na břehu rybníka s notesem, kterak do něj zaznamenáváte celé odstavce své budoucí skvělé knihy, jež vás celý školní rok pronásledovaly, zatímco vy jste si je schovávaly právě pro tyhle chvilky dovolenkového klidu, kdy váš milovaný muž, věrný svému slibu, baví vaše potomky a dává prostor vaší vytoužené chvilce tvůrčí pohody?
No, možná si nepředstavujete právě tohle, ale dost pravděpodobně nějaká malá, maličká očekávání od své dovolené máte.
Jenže pak přijde dovolenkový strašák zvaný dětská nemoc a vy se se svým tvořením vysoké literatury u rybníka a knížkou v houpací síti můžete jít bodnout…
Následuje  zklamání, smutek a pokud jste se hooodně těšili a hooodně očkávali, možná vás nemine ani vztek a frustrace.
Nenaplněná očekávání zkrátka umí s duševní pohodou nepěkně zamávat.
A se mnou teda přímo zametla.
Moje očekávání i Matyho chřipka.
Nejdřív jsme tyhle dvě potvory chtěli společně vyležet na hotelu. Ale ukázalo se, že stonat v hotelovém pokoji, není žádná výhra, a tak jsme to včera vzdali.


Muž s Amálkou a Vilíkem zůstali na Vysočině se zbytkem naší široké rodiny a Maty a já jsme se vrátili domů.
Moje očekávání byla rozdrcena pod koly našeho k domovu se řítícího Jožina a ze zadního sedadla kašlající Maty udával směr našim příštím dnům.
A jako prázdninová idylka to v tu chvíli rozhodně nevypadalo.
Poskytla jsem si proto to jediné, co jsem mohla. Čas.
Alespoň pár hodin, po které si nebudu vyčítat, že se utápím v naprosto sebestředné, sobecké a z komára velblouda dělající sebelítosti.
Maty vděčně zalezl do postele na pohádku, já si namíchala létem vonící Aperol, vzala knížku a usadila se na zahradě. Bez houpací sítě a rybníka, ale tak aspoň něco.
Po první kapitole, kdy se můj depresivní stav prohloubil zjištěním, jak dobře Třeštíková píše, a že já bych se snad raději do další vlastní knížky pouštět ani neměla, jsem raději dopila, zaklapla a vrátila se k Matymu.


V devět už jsme oba spali a činili jsme tak i po následujících dvanáct hodin.
Můj limit pro sebelítost vypršel.
Očekávání proto posílám do háje, což je taková "malá" celoživotní výzva, jejíž plnění plnění má značně kolísavou tendenci, mezi hraním šibenice, pexesa a karet hltám Třeštíkovou a na naší domácí dovolené ve dvou si hledám to lepší.
Protože ono tam „to lepší“ vždycky někde je… ;-)