sobota 30. května 2015

5 tipů pro rodinné focení s dětmi


Očekáváte-li od článku užitečný návod, kterak se nechat portrétovat spolu s vašimi drahými mrňavými ďáblíky, můžete ho rovnou zavřít. Domnívám se totiž, že nemáte-li v úmyslu nadrogovat potomky opiovou tinkturou, která by jim na tvářích vykouzlila něžné úsměvy a jejich tryskomyší tempo proměnila v letargii, na bezproblémové focení více než dvou dětí můžete zapomenout.

Přesto se s vámi nyní ráda podělím o několik svých poznatků, k nimž se budu vracet pokaždé, jakmile dostanu ten bláznivý nápad, nechat naši náročnou rodinku opět zvěčnit.

1. Nepodceňte přípravu

Garderobu je třeba promyslet dopředu a připravit včas! To aby se vám půl hodiny před odjezdem na focení nestalo, že zběsile, oděni pouze v kalhotkách, pobíháte domem s žehličkou v ruce a své pruhované a ke zbytku rodiny ladící tričko nakonec stejně najdete zatuchlé na dně prádelního koše.

Taky je vhodné vyhradit si čas na případné líčení a úpravu vlasů! Neboť vezmete-li si kosmetickou taštičku s sebou s vidinou nanášení řasenky během cesty a česání na místě, skončíte pravděpodobně s fotkami, které sice vyzdvihnou vaši přirozenou krásu, ale na kterých vypadáte jako neupravená jezinka, jelikož muž vás posadí za volant a místo, abyste těsně před pózováním zušlechťovali sebe, češete nakonec děti.



2. Potomstvo oblékněte do ozkoušených kousků

Chcete dítě fotit v nových kalhotkách s kšandami? Nedělejte to. Dítě pravděpodobně stráví většinu času jejich stahováním.

Chcete dítě fotit v nových balerínkách? Nedělejte to. Dítě se pravděpodobně bude na devadesáti procentech fotek ksichtit, jelikož mu do bot padají kamínky a na zbylých deseti si bude zoufat, že se mu boty vyzouvají.



3. Zachovejte dospěláckou přesilovku

Tak tohle je položka, která je pro naši naddimenzovanou rodinu trochu passé, nicméně vám vřele doporučuji, držet se poměru minimálně jeden na jednoho. Jinak totiž většinu focení strávíte lovením potomka, na kterého už vám nezbyly ruce.



4. Zvolte správnou motivaci

Problémem focení malých dětí zpravidla je, že tyto nechápou, proč by měly být fotografického procesu účastny, notabene proč by mu měly být nápomocny. 

Rodinné portrétování jste si totiž pravděpodobně vymysleli vy! A fotkami se na facebookové či domácí zdi budete chlubit taky vy! Vyčítat proto dětem jejich bojkot a k dokonalosti dotaženou nespolupráci není na místě.

Nicméně, teorie je to krásná, ale v případě, že jste strávili hodinu v autě na cestě k fotografce a chystáte se jí zaplatit nezanedbatelný obnos, pravděpodobně nechcete, aby výsledkem vašeho nasazení byly fotky, na kterých budou v lepším případě dětská záda, v tom horším zbytek utíkající končetiny.

V takové situaci vám nezbývá než se obrnit trpělivostí, hodit všechny moudré výchovné poučky za hlavu a rozjet nečestnou hru. Pusťte se do citového vydírání, vyhrožování a manipulace pomocí příslibu největší zmrzliny v okrese.

Když budete mít štěstí, budou děti natolik konsternované vašimi netradičními výchovnými metodami, že se před cvakajícím foťákem úplně zapomenou ukrýt do houští.



5. Vyberte si skvělého fotografa

Toto je nejdůležitější rada na závěr. Protože jen díky skvělému fotografovi, i navzdory výše zmíněným bodům, nakonec do rukou dostanete krásné fotky, pro které rádi a rychle zapomenete, kolik svých výchovných zásad jste při jejich vzniku porušili.

Nám se to povedlo a nyní se hluboce klaním před Ywonn, která byla velice trpělivá, usměvavá a jejíž fotky mě rozněžňují a baví pokaždé, když se na ně podívám :-)



A jaké jsou vaše zkušenosti s rodinným focením?

pátek 29. května 2015

Byla jsem wellnessovou pannou

Včera večer mi zavolala kamarádka, že opouští manžela a děti. 

Aspoň na dvě tři hodiny. A jestli bych prý neprchla s ní.

Vyhlídka na několik dětíprostých chvil je pro mě nesmírně lákavá. I kdyby jen proto, že školkou nám jako plíživý stín obchází další střevní virus a já se pokouším psychicky připravit na možnost, že nás čeká další kolo nedobrovolné jarní očisty.

Z vidiny večerního volna jsem tak nadšená, že se málem zapomenu zeptat, kam vyrážíme?

„Do wellnessu. Sauna, vířivka, znáš to.“

No, neznám. V sauně jsem byla naposledy se školkou a odnesla si odtamtud dva poznatky. V sauně je nesnesitelné vedro. A ochlazovací bazének je nesnesitelně studený. Pro mé po harmonii a rovnováze bažící tělo a duši tedy nic moc.

Ale kvůli několika hodinám samoty skočím klidně i do sněhu, takže kamarádce její plán odkývám.

Muži, který vzhledem k rychlosti akce neměl čas začít ani protestovat, přenechávám nakojeného a spícího Viliho a bdící Amálku s Matýskem. Na poslední chvíli si holím nohy. A nakonec dle instrukcí balím lahev vody a ručník.

Po vstupu do wellnes zóny, toho času vyhrazené pouze ženám, je mi trochu divně. Všichni jsou tu nahatý! Nicméně odbourávám hluboce zakořeněný stud, odhazuji ručník a odhaluji své strie, celulitidu, poporodní kila a další nedostatky, na kterých je krásný, že tu nikomu nevadí.

Dnes je to výsostně ženské území, kde není třeba zatahovat břicho a předstírat, že ta pushupka a stahovací kalhotky jsou děsně pohodlný…

Postupně vyzkoušíme všechno. Bylinnou lázeň (krásně voní a je tu snesitelné klima). Solnou lázeň (klima přituhuje). Tureckou lázeň (dlouho nevydržím). A klasickou finskou saunu (to je masakr!). Co se bazénku týče, k němu se neodhodlám. Smočila jsem tam prsty u nohou a ochlazená jsem byla do konce pobytu.

Nejvíc času jsem ovšem věnovala vířivce. Voda a bublinky, to je moje.

Každopádně, byla to paráda a já se do dámské jízdy ve wellnesu asi zamilovala, takže chudák muž netuší, že teď budu každý čtvrtek večer žumrat o propustku :-)

Díky, Ivi!


A co vy? Jste wellnes mazáci nebo je to pro vás doposud neprobádané území?

čtvrtek 21. května 2015

Skryté poslání střevní chřipky

Jakmile se u nás doma octne nějaký bacil, už žhavím informační kanály, abych se poinformovala, jaké že poselství nám nezvaný návštěvník přináší. 

Pro někoho alternativní kravina, pro jiného běžná rutina.

Mou osobní zkušeností však je, že když se v tom trochu ponimrám, připustím si nepřípustné a opustím v rámci pohledu na situaci svou komfortní zónu, zpravidla zjistím, že nějakou psychosomaticko-společenskou příčinu nemoc má. Přiznávám však, že tento proces je nepohodlný, protivný a občas dost masochistický.

Jednou jsme se s mužem pohádali. Rozhodla jsem se, že tentokrát mu to nedaruju a dokud nepřizná, že přestřelil, zavedu doma institut tiché domácnosti.

Vydržela jsem čtyřiadvacet hodin.

Děti začaly kašlat. Starší dva se v noci počůrali. A nejmladší dostal teplotu.

Sebemrskačsky jsem usoudila, že jsem ohavná matka vystavující úmyslně své nevinné potomstvo manželským neshodám a tichou domácnost pro jistotu odvolala. 

Kašel a horečka během odpoledne zmizely. Počůrávání se již neobjevilo…

(Kéž by to šlo vždycky vyřešit tak „snadno.)

Tentokrát nás rodinná střevní anabáze nevarovala před nebezpečím malicherných rozmíšek, ale zcela nečekaně nám poskytla jiné „pozitivum. Společný čas. Poslední dobou jsme se doma nějak míjeli. Pořád jsme něco řešili, upravovali, budovali. Byli jsme sice spolu, ale vlastně nebyli.

A najednou bum! Octli jsme se zavření doma. Všech pět členů smečky pěkně pospolu, ve stavu dalekém jakéhokoli budování.

Když opadla horečnatá deliria a toaletu jsme navštěvovali v průměru nižším než jednou za hodinu, otevřel se nám prostor pro drobné radosti.

Sledování pohádek bez nutnosti něco u toho poklidit. Kreslení a vybarvování omalovánek bez hlášek jako „maluj si sám a já ještě dodělám oběd.“  Nebo jen povalování se v posteli bez výčitek, že bychom ten čas mohli využít praktičtěji.

Úklidu jsme totiž stejně nebyli schopní. Obědy sestávaly z piškotů. A zevlování na lůžku se zdálo být tou nejsmysluplnější činností.

Zase nás to trochu stmelilo. 

Což sice společné utrpení umí velice dobře, ale zopakovat bych si to rozhodně nechtěla. Proto bychom asi měli zpomalovat častěji a zcela vědomě a nečekat, až se ze všech těch povinností, úkolů a plánů zase po… :-)





středa 20. května 2015

Z toho by se jeden po…

Mít velkou soudružnou, na stejné vlně jedoucí rodinu, je krásná věc. Ovšem taky to znamená, že dotáhne-li si jeden z členů kupříkladu nechutný střevní virus, do týdne se z toho solidárně posere celá domácnost. 

Omluvte prosím mou nečekanou vulgaritu, ale uvažování v rovině eufemismů mě přešlo někdy kolem včerejší třetí ranní, kdy jsme s mužem div nesvedli bitvu o to, kdo si půjde užívat luxusu toalety s podlahovým topením a komu budou vedle mrznout nohy.

Taky jsem dnes musela zrušit schůzku na hygieně, kvůli požadavkům na školní prostory, jelikož vzhledem k naší toxicitě se k nám hlídací babičky zrovna nehrnou. Navíc, nakazit odbor Hygieny dětí a mládeže střevní chřipkou by sice bylo zvráceně poetické, ale nebudu mrcha.

Ovšem zůstaňte na příjmu, věřím, že až nás nemilý virový návštěvník opustí, opět se vrátí články plné optimismu, sluníčkovosti a dobré nálady ;-)


pondělí 11. května 2015

Jak Matýsek šlapal a já zneužila svého muže

Na dnešek jsme měli plán A, plán B i plán C. Plán A onemocněl, plán B nebral telefon a do plánu C se nám nechtělo.

Rodinná rada, toho času zahrnující mě a děti, tedy rozhodla, že se pojede na výlet. Na kole. A protože nejsme žádný šméčka, dáme si to rovnou do Pardubic a zpět, což je sečteno a podtrženo rovných 36 km. A stihneme to do pěti, protože V 17:35 musím být zpět v Pardubicích a schůzovat ohledně školy.

Kolem desáté jsme tedy s bojovým pokřikem naskočili do vozíčků a do sedel a vyrazili.

Kolem dvanácté byl cíl stále v nedohlednu a my se zasekli na třetím pikniku.

Kolem jedné jsme konečně minuli ceduli s nápisem Pardubice, za což jsme se odměnili již zhruba desátou svačinou, ačkoli k plánované zastávce u restaurace s hřištěm zbývalo přejet ještě celé město.

Kolem třetí jsme si s úlevou objednali oběd v restauraci s hřištěm a já byla nucena přiznat, že domů to do pěti nestihnem.

Zavolala jsem proto svému (drahému, dokonalému, schopnému a ochotnému) muži, zda by děti nevyzvedl a kolmo se s nimi nedopravil domů, zatímco mně by zůstalo auto a možnost stihnout školní schůzi. Muž účast na mém (drzém) plánu přislíbil a v pět dorazil na hřiště. V košili a v botách vhodných leda tak do tanečních, ale rozhodně ne k cykloturistice.

Na místě byl pak nemile překvapen, když jsem mu opatrně sdělila, že Matýsek se při hře s kamarádčinými dětmi natolik odrovnal, že zpáteční cesty pravděpodobně nebude schopen. Ale bez obav, dodávala jsem rychle, i tenhle zádrhel má řešení! Matyho kolo dáme do auta a muž odtáhne domů všechny tři děti poskládané v dvojvozíčku a cyklosedačce.

Než si muž stačil těch osmnáct kilometrů se zátěží zhruba šedesáti kilogramů představit, rozdala jsem pusy na rozloučenou a zmizela na schůzku. 

Až tam mi došlo, že zatímco všichni ostatní dorazili včas, slušně oblečení a pečlivě učesaní. Já se přiřítila pozdě, se zpocenou ofinou připláclou k čelu, do ruda spáleným obličejem, pupínkem rašícím na bradě a oděvu poznamenaném lesem, pískem, přesnídávkou a žmolky křupek.

A tak zatímco já jsem se nadšeně, s rukou ležérně maskující pupínek, účastnila diskuze o praktických otázkách ideální školy, muž v potu tváře a v lakýrkách táhl naše děti k domovu. 

Každý jsme si zkrátka ten vlahý jarní podvečer užívali po svém.

PS: Nutno dodat, že Matýsek si při šlapání cestou do Pardubic počínal velice statečně, nekňouravě a s překvapivou výdrží. Muž s dětmi nakonec dorazil domů v pořádku a duši nevypustil. A i mě se nakonec doma dostalo vřelého přivítání, neboť na to, aby mi spílal, už neměl muž sílu :-)

Pokus o cykloselfie :-)


středa 6. května 2015

Vilíkovy první narozeniny

Je tomu na minutu přesně rok, co se Vilík doma vyklubal na svět. 

(Dojetím se mi mlží oči, takže raději stručně, ať se tu regulérně nerozbulím.)

Do své role rodinného benjamínka vplul Vili obdivuhodně harmonicky a s klidem. Neplakal, jen se na mě díval a vypadal děsně moudře. Dlouho jsme spolu jen tak byli a svět kolem se zastavil.

Pak do naší poporodní bubliny vtrhly Vildovy sourozenci a bylo po rozjímání. Ale i nájezd mazleníchtivé Amálky a o pupečník se zajímajícího Matýska vzal Vilík s evidentně vrozeným klidem.

Jako pohodář se už zkrátka narodil a jako pohodář teď slaví i své první narozeniny.

Po většinu času z něj přímo srší dobrá nálada, do všeho se vrhá po hlavě, a ačkoli nechodí, překonává vzdálenosti i překážky rychlostí blesku.

Říká máma, táta, bába, baf baf a pak něco jako tady, tam, toto a teta. Děti tvrdí, že prý umí říct i náklaďák, ale dost o tom pochybuju.

Je vděčný strávník a sní všechno, co mu přijde pod ruku. Včetně hlíny, kytek, písku a kamení.

Má rád společnost a nevadí mu ani brutálnější hrátky starších sourozenců a jejich přátel. Že mu sem tam spadne něco na hlavu nebo ho někdo přišpendlí k zemi, bere zjevně jako přijatelnou daň za vzrušující akci.

Miluje koupání a je mu lhostejné zda ho provozuje ve vaně, kyblíku s dešťovou vodou či misce určené k umytí ředkviček.

Vede dlouhé důvěrné hovory s Berniem, který nejmladšího člena smečky zbožňuje, jelikož pod jeho židlí se vždycky nadlábne.

V exhibicionistickém rozpoložení ochotně předvádí „paci paci“, „jak jsi veliký“ a „pápá“. Jelikož však není cvičená opička, má většinou nějaké trdlování dost na háku.

I když vypadá jako svatoušek, umí sourozence pěkně vytočit. Amálku tahá za culíky, Matymu boří lego a to vše s příšerkovským výrazem sadistického uspokojení.



Na povely reaguje zřídkakdy a často svévolně a s ďábelským úsměvem udělá pravý opak požadovaného.

Vilda je zkrátka smíšek a živel. Mazel i záškodník. Trochu mamánek a velký milovník bráchy a ségry. Ale hlavně, totální pohodář.

Všechno nejlepší k prvním narozeninám, Vili!


(Fotky pocházejí z kouzelného objektivu fotografky Ywonn. Kromě Viliho byl za synchronizovaného ksichtění, fňukání a zdrhání zvěčněn i zbytek rodiny, ale o tom někdy příště… :-)