sobota 31. prosince 2016

Sedmý dopis Matýskovi



Milý Matýsku,
máme tu zase konec roku, lidé kolem slaví, bilancují a odpalují ohňostroje a já nostalgicky vzpomínám na náš první společný Silvestr před sedmi lety.
Bylo Ti sotva pár hodin a sestřičky mi Tě přinesli na kojení. Tenkrát jsem si ještě neuměla dupnout, že Tě chci mít u sebe rovnou na celou noc, byla jsem vyplašená sotva dvacetiletá holka, kterou děsilo a vzrušovalo zároveň, že je z ní máma. Ale každičký okamžik s Tebou pro mě i přesto znamenal malý velký zázrak.
Byl jsi ten nejlepší možný učitel, který mě mohl do mé nové mateřské role uvést a já jsem Ti za to nesmírně vděčná.
Trpělivě jsi snášel moje třesoucí se ruce, kterými jsem Ti overálky zapínala natřikrát, protože mi ty patentky vždycky někde ujely. Snaživě a hladově ses přisával, takže nás sestřičky brzy přestaly kontrolovat. A uvnitř mě jsi rozsvítil úplně nové světlo prodchnuté láskou, kterým jsem nám oběma svítila na cestu během uplynulých sedmi let.
Ale zdá se, že moje role toho nejdůležitějšího člověka spolu s tatínkem pomalu končí.
Jsi čím dál samostatnější a na svět sis už vytvořil spoustu vlastních názorů.
Bylo mi ctí, stát Ti po boku a budu tak činit do té doby, dokud mě budeš potřebovat, ale nezbývá mi, než se pomalu připravovat na to, že se z Tebe stává malý mladý muž.
Za sebou máš své první sedmiletí, svoje nejranější dětství strávené v srdci naší rodiny, ale před Tebou je spousta nových obzorů, kamarádů, školních zážitků a z mého každodenního průvodcování se najednou častěji stává spíš pozorování.
Děkuju, že sis vybral právě mě, aby ses skrze mě narodil do téhle bláznivé doby. A moc Ti přeju, abys byl v životě šťastný, v souladu se sebou samým a na svět jsi pohlížel s otevřeným srdcem, sebevědomě a s pokorou.
Mám Tě ráda!
Maminka



středa 28. prosince 2016

Jak jsme si přesunuli Vánoce



Každý rok si říkám: letos se nebudu tolik stresovat, řešit dárky a vyčítat si, že jsem zas neumyla okna.
A musím se pochválit. Každý rok je to lepší a lepší.
Nevím, do jak výrazného bodu ignorace vánočního stresu se dostanu za rok, ale už letos jsem vcelku spokojená.
Cukroví – už pár let děláme jen perníčky. Tedy spíš, děti dělají…


Úklid – děti umyly okna! Nejsou bez šmouh, ale aspoň nestíhaly dělat bordel jinde.
Stromeček – v uplynulých letech jsem mívala estetické záchvaty a snažila se o sladěnost. Letos jsem odevzdala zdobení do rukou dětem a náš strom je vážně šmrncovní. Ty retro muchomůrky, vedle vlněných koulí ze školky a plechových letadel, zanechávají v nezúčastněném pozorovateli opravdu jedinečný dojem.


Dárky – dětské jsem delegovala a dospělácké vyřešila vstupenkami, masážemi, večeřemi a domácím burákovým máslem, protože hmotu my můžem nějak čím dál míň.
Štědrý den
No, tak to je kapitola sama pro sebe. My ho totiž naprosto zazdili. Alespoň ten, který se konal 24. prosince.
Skutečný Štědrý den jsme si šoupli na pětadvacátého, sešli se v hojném desetičleném seskupení lidí a dvou psů. Dali si oběd, procházku, vystřídali se v kuchyni i v dětském pokoji, povečeřeli a šli vyhlížet Ježíška.
Tuto večerní akci jsme si chtěli zpestřit prskavkami, leč ukázalo se, že Vili nemaje pudu sebezáchovy, je schopen přismahnout si ruku i při této na první pohled nevinné zábavě. Po zacinkání jsme se proto napůl vrhli ke stromečku a napůl k mrazáku pro chladivý led.
Nicméně večer se vydařil, děti postupně odpadly (až na Matýska, který pokořil při skládání lega Star Wars svou první půlnoc) a pro mě to byl jeden z nejpohodovějších Štědrých dnů.
Což mě vede k velkému poděkování naší rodině, která si s námi dala nedělní opáčko, protože Vánoce s rodinou jsou pro mě ještě pořád ty nej!



Od té doby prakticky pořád jen spíme, jíme, hrajeme si, koukáme na pohádky, léčíme Viliho spáleninku a Amálčinu sedmou dětskou nemoc, po nocích s mužem (ne)romanticky debordelizujeme dům a vstáváme před jedenáctou, kdy už děti přestane bavit demolovat obývák, který jsme dávali do půl čtvrté ráno do pořádku…
Ale abych nám nekřivdila, včera jsme vystrčili nos a zkusili procházku. Po dvaceti minutách nás ovšem vichr, slejvák a kroupy zahnaly zpátky do tepla. Asi nějaké znamení shůry, že letošní vánoční prázdniny máme vážně jen tak proflákat a nabírat síly…


A jaké Vánoce jste měli u vás? :-)

úterý 13. prosince 2016

5 důvodů proč letos nadělovat Copatou mámu



Říkala jsem si, že bych měla Copatou mámu trochu zpropagovat, aby si vychutnala alespoň kapku té vánoční štědrosti.
Nicméně ukazuje se, že bych byla mizerný markeťák.
Nepřišla jsem totiž na žádný vhodný slogan, který by nikoho nenechal na pochybách, že tuhle knížku musí mít!
Asi proto, že neumím být stručná…
A tak se tedy nebudu žinýrovat a napíšu vám celých 5 důvodů, proč by knížka neměla chybět pod žádným stromem okolo něhož se vyskytuje ženské pohlaví.
1.       Pokud je vám pod dvacet, rodiče jistě uvítají, že knížka má potenciál fungovat jako skvělá antikoncepce.
2.       Jste-li v očekávání, s hlavní aktérkou, Lucií, můžete během několika čtivých hodin prosvištět celým těhotenstvím a možná se i nechat inspirovat tím, jak se Lucie vyrovnává se svými strachy a nejistotami, jak komunikuje se svým miminkem v břiše nebo jak přemýšlí o všem, co jí život přihrál do cesty.
3.       Vyskytují-li se ve vašem životě nedořešené vztahy a rodinná traumátka, třeba se necháte nakopnout k jejich rituálnímu uzavření.
4.       Máte-li již těhotenství za sebou, můžete zkrátka jen nostalgicky zavzpomínat.
5.       A nepatříte-li ani do jedné z výše uvedených kategorií, je pravděpodobné, že vás knížka alespoň zahřeje na duchu a pobaví, protože to Copatá máma fakticky umí!
Tak se nenechte dvakrát pobízet, ať vám balíček, třeba i s mým drzým věnováním, stihne přifrčet ještě před kaprem! :-)

Nová zásilka z nakladatelství dorazila, jsme připraveni :-)

 

úterý 6. prosince 2016

Jak z krize? Optimistická vize…


Pravidelní čtenáři blogu (tedy má maminka a můj muž) zajisté zaznamenali jistý blogový úpadek. Než se proto pokusím vrátit zpět do svého blogerského sedla, mám potřebu se tu v sobě veřejně trochu ponimrat a terapeuticky se vypsat…
Vážení a milí, jsem totiž v krizi.
Moc ráda bych to svedla na podzim, školu, stres, Viliho marodění, nedostatek světla, času či spánku, ale nebudu alibista.
Jsem si totiž jistá, že si za to můžu sama.
Ačkoli se totiž tvářím jako jedinec veskrze pohodový, pozitivně naladěný a trpělivostí oplývající, což se může zdát fajn, pravda je taková, že v běžné realitě jsem lehce nepoužitelná.
Pregnatně a velice laskavě to nedávno vyjádřil můj muž: Ach jo, lásko, ty seš tak… zajímavá osobnost. Jak je možný, že jsi tak inteligentní a přitom tak strašně nesystematická!
A vo tom to je!
Potýkám se s nedostatkem času a energie, protože jsem naprostý chaotik.
Doma s dětmi mi to ještě celkem procházelo, ale v pozici taxikařící matky pracující, byť jen na částečný úvazek, je tahle vlastnost katastrofální.
Většinu času někam chvátám, něco řeším, něco nestíhám a jsem z něčeho zlehka vypsychlá.
A to se mi nelíbí. Vůbec se mi to nelíbí!
Proto je na čase s tím skončit.
Ještě jsem sice nepřišla na to, jak z toho koloběhu zapomenutých akcí a v autě hltaných snídaní ven (a kdybyste měli nějaké zázračné tipy, jsem jedno velké bohémské ucho!), ale došla jsem k úlevnému závěru.
Přestanu to řešit.
Přestanu si vyčítat doma zapomenuté svačiny, nezapsané termíny i nevyzvednuté poštovní zásilky. Přestanu se pranýřovat za nezodpovězené e-maily, prázdnou ledničku i nedostatek čistých ponožek. Zkrátka přestanu toužit po dokonalém zvládání každé situace, a to ještě s úsměvem a schopností vše shrnout do trefného a vypointovaného článku.
Nechám věci zkrátka víc plynout a budu na ně míň tlačit. A na sebe taky.
Přijmu se taková, jaká jsem a vrátím se k soustředění se na svoje silné stránky, bez výčitek za to, že do diáře si tajně zapisuju rozhovory od vedlejšího stolu místo termínů rodičovských schůzek.
A v neposlední řadě zpomalím a budu chodit spát dřív než ve dvě ráno.
Shrnuto a podtrženo, hodím se zase do pohody.
Hezký plán, což?
Tak teď už jen ta realizace…