Kdo vyhrál Domácí bojovku?

Pár dní se u nás teď neslo v duchu lehkého lazaretu, jehož chovanci jsme se kromě muže stali všichni, a já skoro litovala, že jsem si Domácíbojovku vyplácala na Viliho narozky, protože teď by se fakt hodila… Pokud by mi tedy zbyla nějaká energie na její realizaci.

Každopádně třem, doufám, že šťastným ženám, brzy balíček s bojovkou dorazí a my jsme si alespoň zpestřili den napínavým losováním.

Vyráběli jsme číslované kartičky, losovali, a taky to všechno natáčeli, takže pokud chcete vidět tři malé losovače v pyžamech přímo v akci, můžete mrknout do Instastories.

A já bych ještě ráda poděkovala bezmála sedmdesáti účastníkům soutěže, kteří na blogu, instagramu nebo facebooku nechali svůj komentář týkající se obdarovávání a dárků, u spousty z nich jsem si i zaslzela dojetím a pokud někdy tápete čím komu udělat radost, schválně si je projděte a třeba vás inspirace cvrnkne do nosu.

Ale teď už k tomu nejdůležitějšímu!

Tam ta da dá!

Balíček s tištěnou Domácí bojovkou poputuje k…

.

.

.

Eva Konečná (facebook)

Ja.juna (Instagram)

Míša Tošovská (blog)

.

.

.

Jupííí.

Tak tedy všem účastníkům ještě jednou děkuju, výherkyním gratuluju a pro všechny, kteří mě sledujete mám malé bojovkové překvápko… Tak když děti neprokašlou noc a zítra už vyrazí do světa, věřím, že budu mít čas vám ho představit. Tipnete si, co by to tak mohlo být? ;-)

Špatné počasí, nemoci nebo narozeninová oslava? Připravte dětem bojovku!

Dva týdny doma s nemocnými dětmi a všem zúčastněným už dochází dobrá nálada a nápady, jak se nedestruktivně zabavit? Špatné počasí, které venkovnímu dovádění příliš nepřeje, zatímco děti srší energií? Oslava narozenin a dům plný dětí?

Tyhle situace známe asi všichni a ať jste sebeklidnější, možná už jste v podobných okamžicích taky pocítili alespoň na malou chviličku touhu vystřelit děti na Mars…

Já tedy přiznávám, že ano :-D

Ale tahle myšlenka mě vlastně kdysi přes oslí můstek přivedla na skvělý nápad.

Nějakou dobu už se u nás marodilo, ale těsně před tím jsme byli v divadle na dětském představení o popleteném kosmonautovi Milanovi a mně se to v hlavě všechno nějak pospojovalo se vzpomínkou na táborová léta, s mužem jsme dali hlavy dohromady a za chvíli vymysleli bojovku.

Já byla mozek, muž realizoval a výsledek si nakonec užili všichni…

Začalo to po setmění. Seděla jsem s dětmi u pohádky, když tu najednou se ozvala venku za dveřmi rána. Amálka vyběhla, aby zjistila, co se děje. 

Její výkřik hoří! přilákal i Matýska. 

Otevřeli jsme dveře a za nimi ležel „padák“ s kufrem a kolem hořící úlomky „meteoritu“ (kousky pevného podpalovače zveného pepo 😉 )

Děti byly zcela konsternovány. Matýsek se přesto duchapřítomně rozběhl pro svůj hasící přístroj a když bylo nebezpečí požáru zažehnáno, otevřely děti tajemný kufřík a nalezly dopis. 

Ahoj Amálko a Matýsku,

vzpomínáte si na mě? Jsem kosmonaut Milan, viděli jsme se v divadle.

Píšu Vám proto, že se mi stala taková nemilá věc. Však víte, jsem děsný popleta, a tak jsem zase něco pomotal.

Měl jsem za úkol odeslat na Zemi přísně tajný balíček s přísně tajným obsahem. Jenže když jsem zadával do přepravního modulu souřadnice pro přistání, nějak jsem to popletl a místo do střediska v Houstonu jsem ho poslal do Živanic.

Hrůza, co?

No, ale pak jsem si vzpomněl, že v Živanicích bydlíte vy dva a že byste mi možná mohli pomoci. Vytvořil jsem pro Vás mapu, kde je zakreslená pozice, kam modul nakonec přistál. Bohužel při odesílání se balíček s mapou srazil s meteorickým rojem, mapa se potrhala a její kousky přistály kdo ví kde.

Ale snad by se ještě daly najít a poskládat. Zkusíte to, prosím?

Mám dojem, že jeden kousek přistál u Vás v posteli, když jste větrali v ložnici. Možná byste se tam mohli skočit podívat.

Hodně štěstí!

S pozdravem,

kosmonaut Milan

Ještě jsem ani nedočetla a děti už běžely do ložnice.

Následující hodinu jsme strávili plněním úkolů, které nás postupně dovedli k sestavení mapy. A mapa k místu, kde jsme za svitu svíček v zavařovačkách nalezli do Houstonu adresovaný balík, pochopitelně opět s „padákem“.

Těžko říct, jestli dětem udělaly větší radost marťanské lentilky, ruční vesmírný fotoprojektor nebo samotná bojovka, každopádně sotva jsme s mužem usedli, abychom si vydechli a poplácali se vzájemně po ramenou, už před námi stála Amálka a dožadovala se dalšího luštění a hraní.

A tak nějak se u nás tedy zabydlela tradice bojovek.

Tvoříme bojovky narozeninové, mikulášské, adventní, dračí, domácí, u moře, na horách, v lese i ve škole 😊

Taky byste si s dětmi rádi užili trochu bojovkového dobrodružství, ale chybí vám nápady nebo čas na jejich vymýšlení?

V tom případě by vás mohla zajímat Dračí bojovka, která je k dispozici buď v tištěné verzi nebo ve formátu PDF, a při které se pustíte do luštění dračího jména a záchrany pohádkového království.

Nebo nejnovější Domácí bojovka, která je připravená na míru právě domácím potřebám.

Výhodou je, že po Domácí bojovce můžete sáhnout klidně OPAKOVANĚ, protože soubor obsahuje 24 míst s více než 140 šiframi, z nichž si můžete sestavit libovolnou trasu.

Součástí bojovky jsou v základu také dvě legendy, Princeznovská a Pirátská.

U té první děti na trase sbírají korálky a pomáhají princezně Malvíně najít cestu domů při jejím útěku od černokněžníka. A v pirátské variantě zase dávají dohromady mapu cesty k pokladu kapitána Rudovouse.

Hru oceníte třeba i v případě, že se svým starším školákem potřebujete potrénovat počty či s předškolákem první písmenka.

Zkrátka a dobře, Domácí bojovka je nesmírně variabilní a záleží jen na Vás, jak těžkou, dlouhou a napínavou ji nakonec dětem připravíte.

Ale ať už se pustíte do přípravy bojovky vlastní nebo využijete některou z těch mých, věřím, že si díky tomu s dětmi užijete skvělou aktivní zábavu.

A jedna otázka na závěr.

Ocenili byste další bojovkové tipy, inspiraci na luštění a nápady k legendám, které děti vtáhnou do hry? Budu ráda, když mi napíšete do komentáře.

Mých osm minut rozhlasové „slávy“

Celé to začalo tím, že jsem dostala pozvání na Den podnikavých žen, kde jsme s Annou Musilovou (autorkou knihy Černooká) a Svatavou Vaškovou (autorkou blogu Coolinářka a několika kuchařek), měli mít takové spisovatelské okénko s autogramiádou

Akce byla vydařená, já byla celá rozjuchaná, a k dovršení mé „slávy“ si mě s diktafonem odchytla redaktorka Mladé fronty k rychlému rozhovoru.

Z toho vznikl malý článeček o mě, Dračí bojovce a Adventním putování v novinách. Na základě článku mi zavolali z pardubického rozhlasu a pozvali mě na malou předtočenou reportáž právě o Putování, a nakonec jsem dostala pozvání ještě do ranního vysílání. Živého vysílání…

A to je docela něco jiného než natáčení s diktafonem, kde můžete jednu větu opakovat klidně třikrát, pokud se do ní zamotáte, a laskavá reportérka vás potom decentně vystříhá. V živém vysílání všechny přeřeky, zakoktání i parazitní slůvka jakoby, prostě, vlastně, zůstanou.

A tak přišel den D.

Přespala jsem raději u rodičů v Pardubicích, abych eliminovala ranní stres pouze na stres z rádia, a ne z hledání stejných dvojic ponožek, neuspokojivých snídaní a rozvozu dětí do institucí. A cestou do rozhlasu jsem si nahlas opakovala všechny jazykolamy, na které jsem si vzpomněla, což nejednomu kolemjdoucímu pozvedlo obočí.

Ranního chrapotu se mi tedy zbavit podařilo, ale opuchlých očí, jak vidno z fotografie, na níž vypadám jako po lehkém zásahu Hermioninou Žihadlovou kletbou, nikoli…

Nicméně, když jsem nakonec opravdu usedla před mikrofon, nervozita opadla a já si celé to naše krátké povídání opravdu užila.

Až mě skoro mrzelo, že sotva jsem se rozmluvila (má oblíbená činnost 😉 ), byla písnička a za chvilku už konec. Z velké části za to jistě mohl moderátor Jakub Malý, kterému nesmírně děkuji, protože z rozhovoru udělal mnohem méně stresující záležitost, než jak jsem si celou tuhle akci, v živých a většinou trapasem zakončených barvách, představovala.

A kromě toho se zdá, že jsem přeci jen mnohem extrovertnější člověk, než jsem si kdy myslela…

V každém případě, přikládám odkaz na archiv Českého rozhlasu Pardubice, kde najdete jak článek, s lehce bulvárním titulkem Zbouchnutá maturantkavyrostla v nevyléčitelnou optimistku. Dětem dělá bojovky, tak i samotný rozhovor.

Přiznávám, že já jsem si ho zatím pustit netroufla, čekám, že odvahu seberu za pár týdnů až měsíců, až budu mít pocit dostatečného odstupu a nadhledu, ale vy si ho třeba ze zvědavosti poslechnete rádi 😊

Rozhovor i článek k poslechu ZDE :-)

O dobrých znameních s úryvkem z Andělského putování

Bylo půl jedné ráno, já seděla v autě a vracela se z města domů.

Toužící zaplout hned do postele, ale s vědomím, že ještě naposledy musím projít celé Adventní putování, než druhý den zmáčknu tlačítko odeslat a putování zamíří k vám…

Když tu mi do silnice vběhlo zvíře.

Dupla jsem na brzdu a sledovala, jak mi přímo před autem přechází liška.

Jsem u nás před vesnicí zvyklá na srnky, kočky i ježky.

Ale liška mě překvapila.

O to víc, že je důležitou postavou a průvodkyní Dorotky a Vincenta v Adventním putování, okolo něhož se už nějakou dobu točí skoro všechny moje myšlenky.

A tak, vzhledem k tomu, že jsem lišku nepřejela, jsem si to vyložila jako takové požehnání či dobré znamení, že je Adventní putování připraveno.

A opakovala jsem si to i ve čtyři ráno, kdy jsem Kátě napsala poslední připomínky, i v devět ráno, kdy jsem chtěla jít odesílat, i v devět a deset minut, kdy jsem zjistila, že soubory jsou moc velké a na své uložiště je neprotlačím, i v deset třicet, kdy bylo zkomprimováno, i v jedenáct, kdy jsem všechno třikrát překontrolovala a prozkoušela, a nakonec i ve dvanáct, kdy jsem konečně klikla na ODESLAT.

Zdá se to jako banalita, ale ta liška mi opravdu pomohla.

Taková malá i velká znamení jsou pro mě signálem, že na věci nejsem sama, že mě obklopuje něco většího, něco, o co se můžu opřít a s důvěrou se odevzdat vědomí, že vše se děje tak, jak má.

Ne z alibismu, ale z prosté víry, že jsou věci, které mě přesahují, věci kterým nepotřebuju tak úplně porozumět, stačí je přijmout.

A jsem ráda, že něco málo z mého naladění sklouzlo i do příběhu Dorotky a Vincenta, příběhu, ze kterého bych vám tu kousek ráda poodkryla 😊

(Ilustrace a foto: Kateřina Pappová)

Ukázka z úvodního příběhu Adventního putování

Maminka s tatínkem už spali, když se děti v zimních kabátcích, pletených kuliších, šálách a rukavicích tiše vyplížily ven a zamířily k lesu. Noční nebe pomalu zakrývaly mraky a k zemi se začal tiše snášet sníh.

„Nemůže to být daleko, hvězda spadla přímo za lesem, když si pospíšíme, do rána jsme zpátky a maminka s tatínkem si vůbec nevšimnou, že jsme zmizeli,“ prohlásil sebevědomě Vincent a prošlapával cestu zasněženou pěšinkou, zatímco Dorotka za ním vesele poskakovala a pokoušela se chytit poletující sněhové vločky.

Děti se prodíraly lesem, jen matně osvětleným svitem měsíce vykukujícím mezi mraky. Počáteční nadšení a víru v to, že hvězdu za chvilku najdou a ještě před rozedněním budou zpátky ve vyhřátých postelích, vystřídala únava a rozmrzelost.

Dorotka už neposkakovala a Vincent se přestal tvářit sebevědomě. Děti pomalu obestíral závoj strachu. Ještě si to nechtěly tak úplně přiznat, ale bylo čím dál jasnější, že se ztratily.

Ale i přesto, že to tak vypadalo, ani na okamžik nebyly samy.

Celou tu dobu, ba co víc, po celý jejich život, nad nimi bděla jejich strážná Andělka. Opatrovala jejich první krůčky, kolébala je ve své neviditelné náruči, když jim bylo smutno, a dodávala jim odvahu, když je přepadl strach.

A odvahy, té budou nyní potřebovat opravdu hodně, povzdychla si Andělka ustaraně a sledovala, jak vzal Vincent Dorotku za ruku, když zakopla, a jak se Dorotka ze všech sil snaží zadržet slzy.

Andělka si přála, aby mohla děti vzít do náručí a odnést je zpátky domů, ale věděla, že takový její úkol není. Může dětem být oporou, ale rozhodnutí a následné činy, ty jsou jen v rukou samotných lidí.

A Vincent s Dorotkou se rozhodli.

Vydali se na cestu, a i když se jim její zákruty rychle přestávaly líbit, nebylo už možné vrátit se zpátky. Museli po ní dojít až na konec, ať už byl kdekoli.

Andělka sice nemohla zasáhnout a změnit, pro co se děti ve své touze udělat mamince a tatínkovi radost rozhodly, ale bylo v její moci být dětem nablízku a na cestě jim pomáhat.

A protože usoudila, že pomoci na cestě budou Vincent s Dorotkou potřebovat opravdu hodně a možná ne vždy bude stačit ta andělská, rozhodla se vyslat zprávu o cestě svých dvou svěřenců do světa.

Doputovala zpráva a vyprávění i k Vám?

A chcete to být právě Vy, kdo Vincentovi a Dorotce pomůže?

Začít můžete tím, že dáte těm dvěma i jejich Andělce vědět, že jste s nimi. Tím, že jim dáte naději a posvítíte jim na cestu.

Ptáte se bezradně jak?

Nic se nebojte, to určitě zvládnete!

Postavte večer, až se setmí, do okna zapálenou svíčku a vyšlete její světlo do světa. Andělka už se postará o to, aby její jas dosáhl až k Vincentovi a Dorotce, a brzy Vám dá jistě vědět, jak se jim daří, jestli už našli spadlou hvězdu, a hlavně, zdalipak už se vrátili zpátky domů…

Adventní putování aneb předvánoční „bojovka“ s příběhem

Ještě nikdy jsem se neladila na Vánoce tak brzy jako letos, kdy už od srpna poslouchám vánoční melodie, pálím vanilkové vonné tyčinky a skořicové olejíčky v aromalampě, do knihovny chodím pro knížky o adventu a pořád si někde čmárám vánoční stromky a sněhové vločky.

Mohlo by se zdát, že tím pádem už budu mít i dárky, naklizeno a pomalu budu zaplavovat domácnost vánočním cukrovím.

Ale ráda bych uklidnila všechny, kteří se na tyhle věci chystají týden před Vánoci…

Zřejmě tak totiž taky dopadnu!

Na Vánoce se totiž ladím pouze mentálně a pracovně, jelikož jsme se s kamarádkou a ilustrátorkou KáťouPappovou pustily do kouzelného projektu jménem  Adventní putování.

Adventníputování je další z řady plánovaných Bojovek s příběhem a mladším sourozencem bojovky Dračí. Ale na rozdíl od akční Dračí bojovky, kde se hodně luští, hledá, skládá a zaklíná, je Adventní putování spíš o společném ladění se na kouzlo Vánoc.

Je to vlastně soubor 24 ilustrovaných dopisů, jeden na každý den adventu, ve kterém můžete s dětmi sledovat příběh Dorotky a Vincenta, kteří chtěli dát rodičům ten nejkrásnější vánoční dárek a vydali se na dlouhou cestu plnou nástrah a nečekaných setkání.

Skrze Dorotku a Vincenta se můžete setkat se svatou Barborou, Lucií, Mikulášem i Ambrožem, zlomyslnou čarodějnicí nebo nebezpečnými loupežníky a postupně odkrývat, co je vlastně na Vánocích to nejkrásnější.

Já se zcela nepokrytě přiznám, že jsem se při psaní do jejich příběhu zamilovala, a když mi k němu Káťa v průběhu posílala svoje něžné ilustrace, často to dopadalo tak, že jsme se vzájemně celý večer dojímaly 😉

Pokud tedy mají vaše děti rády příběhy a vy byste rádi ozvláštnili obsah adventních kalendářů, je Adventní putování rozhodně pro vás.

Ale aby to nebylo jen o „suchém“ čtení, je samozřejmě Adventní putování takovou lehce interaktivní záležitostí.

V úvodním dopise totiž Andělka, strážný anděl Dorotky a Vincenta, požádá vaše děti o pomoc, a ty pak můžou celou dobu plnit úkoly, odpovídat na otázky a luštit tajenky, aby Andělce s jejími svěřenci pomohly.

Vzhledem k tomu, že putování jsme tvořily s ohledem na vlastní potomstvo, předpokládáme, že může zaujmout děti ve věku cca 4 až 10 let, přičemž úkoly jsou hodně různorodé, takže něco pro sebe tu objeví mladší i starší, ale vesměs je zvládnou všichni (ti starší pravděpodobně i s prstem v nose 😉).

Děti tu najdou omalovánky, tajenku z obrázků a jejich prvních písmen, spojovačku, bludiště, skládačku a další „papírové“ úkoly na střídačku s výzvami k činnosti, jako je utržení barborky, domácí koulovačka, pečení perníčků nebo dobré skutky.

A pro ty, co rádi nahlížejí i do větších hloubek, jsou tu věci jako vyprávění o strachu a inspirace, jak s ním pracovat, léčivá pohádka nebo povídání se strážným andělem. Pro tuhle rovinu příběhu mám sama obzvlášť slabost...

No zkrátka, nebudu vám lhát a ohánět se falešnou skromností, z Adventního putování jsem upřímně celá naměkko a rozněžnělá a skoro se mi bude po práci na něm stýskat…

Ale jen skoro, protože v téhle chvíli už se víc těším na to, až se do něj s dětmi 1. prosince pustíme a budeme rádi, když se do něj pustíte s námi.

Takže pokud byste se letos chtěli na Vánoce pěkně naladit, strávit s dětmi příjemný čas a místo čokolády nabídnout v adventním kalendáři něco jiného, zvu vás k pořízení Adventního putování.

Ještě tenhle týden v předprodeji a příští týden, jakmile doladíme technické detaily, korektury a podobně, začneme rozesílat Adventní putování přímo do vašich mailových schránek.

Na vás už pak jen bude soubory v PDF stáhnout, vytisknout a začít se těšit na Vánoce ❤

Návod na výrobu (bezpečných měkkých) mečů

Právě procházíme přechodem mezi létem a podzimem (ačkoli někde to už skoro vypadá, že jsme hupsli rovnou do zimy), obdobím, kdy vše ve své vnější kráse uvadá, ale o to víc sílí to, co je uvnitř. Tento přechod může být náročný a vyžaduje mnoho sil, jenže my na to v naší civilizované společnosti příliš nemyslíme.

Jedeme si pěkně na výkon celoročně, ale přeci jen, kdesi na pozadí nemůžeme zabránit tomu, abychom se přirozeným cyklem roku nenechali ovlivnit.

Moc se mi líbí, jak tímto obdobím děti provádí waldorfská pedagogika, symbolikou boje archanděla Michaela s drakem…

A protože k takovému boji kromě draka rozhodně patří meč, Michael má svátek právě v sobotu (29.9.), před námi je prodloužený víkend a vy si můžete pořídit Dračí bojovku, abyste si ho s dětmi zpříjemnili a využili ho třeba k rituální podzimní slavnosti, tak pro vás mám konečně návod na výrobu jednoduchého a do jisté míry i bezpečného meče pro děti.

Sama jsem podobné meče a kopí poprvé viděla na výstavě Karla IV. v dětské galerii GUD v Praze, kde je měli připravené pro děti na vyzkoušení v rámci interaktivní expozice a naše potomstvo z nich bylo pochopitelně nadšeno.

A když jsem vzápětí zjistila, že izolace na vodovodní trubky, která tvoří základ meče, máme ještě z rekonstrukce domu plnou stodolu, vrhli jsme se na výrobu jak doma, tak ve škole a pro velký úspěch i na loňské škole v přírodě v duchu středověku, kde jsme je využili při rytířských turnajích a jiných kratochvílích.

Ačkoli dřevěné meče se mi líbí mnohem víc, tahle varianta měkkých a bezpečných „zbraní“ mi přijde jako skvělá věc. Obzvláště třeba ve větším kolektivu, kde je těžší děti uhlídat.

Ale i s měkkými meči se děti rozhodně vyřádí a pokud jejich výrobu spojíte i s Dračí bojovkou, kdy se na cestu za rozluštěním drakova jména vydáte řádně ozbrojeni, určitě u dětí zabodujete.

Teď už ale dost okecávek a tady je stručný návod.

Co potřebujete?

Izolaci na vodovodní potrubí, ideálně ve dvou průměrech (já jsem použila průměr 5 a 3,5 cm) – seženete je v hobbymarketech

Lepící pásku

Nůžky

 

Jak na to?

Postup je opravdu jednoduchý a vhodný i pro děti.

Nejdříve si nůžkami nastříhejte izolační trubku na požadovanou velikost. Širší trubka bude delší, tvoří základ meče, užší trubka bude kratší, tvoří záštitu, tedy předěl mezi rukojetí a jílcem.

Následně delší trubku prostřihněte naskrz v místě, kde chcete meč předělit.

Do vzniklého otvoru nasoukejte užší krátkou trubku a voilà, základ je hotov.

Ale pro lepší vzhled je lepší zastřihnout špičku pěkně do špičata, a aby se meč nerozpadal, je dobré ho zafixovat vedle prostřiženého otvoru ještě páskou.

Stačí jen lehce, ale máte-li doma páskového maniaka jako já (nejbizarnější Matyho narozeninové přání před lety bylo, že chce co nejvíc barevných lepících pásek…), můžete omotat, nebo nechat děti omotat, celý meč.

Čímž ho jednak zpevníte a druhak ho můžete barevně upgradeovat.

No a pak u zbývá jen uspořádat rytířský turnaj!

Nebo stáhnout, vytisknout a připravit Dračí bojovku!

Nebo zkrátka nechat děti, ať se řežou, jak je jim libo, protože i když je to, zejména nám maminkám, leckdy proti srsti, děti, a kluci obzvláště, tu svou bojovou energii někde vybít musí 😉