neděle 26. června 2016

Ze života „spisovatelky“



Když jsem napsala zatím pouze jednu knížku, která navíc vyjde až za pár měsíců, můžu si vůbec říkat spisovatelka?
Asi ne.
Ale já to slovo prostě miluju. Spisovatelka... Má v sobě tolik příslibů, příběhů a tajemství.
A když si tak dopisuju s nakladatelstvím, občas si tak vážně připadám. Aspoň trochu.
Každopádně, když jsme byli v Itálii zrovna v nejlepším, napsala mi z nakladatelství redaktorka, že je hotová sazba knížky a já mám za úkol provést poslední autorskou korekturu.
To znamená poslední možnost jakkoli do textu zasáhnout, protože pak už fičí rovnou do tiskárny.
Nervozitou se mi zhoupnul žaludek a s rozechvěním jsem se pustila do posledního čtení svého díla. Na pláži. S mořem za zády. A studeným pitím při ruce.


Vypadalo by to (alespoň na fotce) naprosto idylicky, kdybychom s mužem nemuseli uplatit každého z potomků pendrekem, aby aspoň pět minut nelezl nikdo z nich do záběru, nic po mě nechtěl a nechodil se ptát, co to dělám a kdy už si půjdu hrát.
Ovšem nakonec se mi povedlo knížku přečíst, udělat dvě drobné úpravy a celá se rozněžnit nad tím, jak to moje literární dítko dostává čím dál jasnější a hmotnější obrysy.

  • Kromě toho bylo rozhodnuto, že knížka nevyjde pod hlavičkou Ikaru, ale pod hlavičkou nakladatelství YOLI, což je další z odnoží, které spravuje obří Euromedia. U YOLI bude mít Copatá máma tu výhodu, že bude první původní českou beletrií! Prý plusové marketingové body, říkali mi.

  • Dalším krokem kupředu je datum vydání. Nejprve bylo stanoveno na 1. září. Teď se posunulo na 23. září. A já si tak v duchu říkám, že šoupnout ho ještě o tři dny dál, vyjde mi má prvotina k narozeninám.
  • Obálka, navržená Lelou Geislerovou, je už téměř hotová.

  • Jo, a když si Copatou mámu vygooglíte, najdete ji dokonce už i v některých e-schopech!

Už se to prostě rýsuje a blíží.
A spisovatelka ve mně jásá!
PS: Pokud si chcete Copatou mámu předplatit a podpořit naši úžasnou školu V pohybu, můžete tak učinit přes Startovač, kde si knížku koupilo už 6 lidí. Za tu cenu, hustý! A já vám všem moc děkuju! I přes to, že mi vůbec není jasný, proč si tam tuhle estrogenem nadupanou záležitost kupují hlavně chlapi… :-)

čtvrtek 23. června 2016

Co má škola společného s hiphopem?


"Sedět pořád ve škole, to nám fakt nevoní, my chcem radši zjara čuchat vůni jabloní..." přesně takhle začíná první hiphopový song na jehož textu jsem se podílela.
A já vás konečně můžu pozvat k jeho poslechu a zhlédnutí!


A nejen to. Ruku v ruce s poslechem na vás mám jednu obří prosbu!
Naše škola ZŠ VPohybu, která se od září stane Matyho almou mater a mým pracovištěm, vytvořila na Startovači kampaň, s jejíž pomocí bychom rádi vybrali pár korun na vybavení. Jde nám totiž o to, že: "zatím máme prázdnou třídu, nemáme tam ani křídu, potřebujem lavice, k tomu nějaký police, šikla by se knížka, tužka, ať ta škola není fuška!"
Všechno o tom proč a nač finance potřebujeme, se dozvíte na Startovači. Stejně jako co z toho můžete mít vy. Odkaz najdete zde:

ZŠ V Pohybu na startovači 

Já bych tu ráda vypíchla především jednu „odměnu“, kterou, spolu s dobrým pocitem, můžete v kampani získat.
Tou odměnou je Copatá máma s podpisem!
Je to neuvěřitelný, ale včera večer už si takhle jedna ze čtenářek knížku stihla předplatit a ještě podpořila dobrou věc. Tedy naši školu. (Tímto Simče ještě jednou děkuju!)
A já se tetelím blahem, protože je to vlastně má první prodaná knížka! A to ještě ani není vydaná!
Ale abych vás nalákala ještě víc, prozradím vám jednu dosud utajovanou informaci. A sice, kdo je autorem copaté obálky…
Chvíle napětí… A je to Lela Geislerová! A vážně je moc povedená ;-)
Nicméně, dost knižního tetelení.
Možná totiž dáte přednost kreativitě a budete nám chtít pojmenovat lavici či tabuli nebo zatoužíte stát se na jeden den žákem či učitelem V Pohybu. Věřím, že si vyberete.
A pokud ne, pomůže nám i „pouhé“ šíření informací.
Takže pokud chcete a můžete, tak prosím lajkujte a sdílejte na FB, pište blogy a dejte světu vědět, že v Pardubicích startuje super škola, kam by chtěl chodit každý ;-)
Předem vám moc děkuju a krásný ráno vinšuju!

úterý 21. června 2016

Italská divočina s kapkou patosu

Ještě před tím, než se začnu v článcích zaobírat tím, co se u nás děje teď, musím se chtě nechtě vrátit do Itálie.
To mě nabíjí, to mě baví, tam bych se hned zas vrátila. Aspoň na skok.
Třeba na divokou pláž, která má asi dvacet kilometrů, obklopená je piniovými lesy a za ní se zvedají kopce s pirátskými věžemi. Přírodní park Maremma.



Celý den jsme si hráli na Robinsony z italské divočiny. Z vyplaveného dřeva stavěli domečky, „bubnovali“, pobíhali ve vlnách a zdobili se tím, co bylo po ruce.





Tu vzpomínku si chci zakonzervovat.
A pak, když se mi zasteskne, kouknu alespoň na fotky a video a jsem zase tam. Cítím slanou vůni moře, horký písek mezi prsty a v uších mi zní píseň vln a pokřikování racků.


Ale žít v minulosti, i když krásné, nedávné a lákavé je blbost. A tak se pokochám a vrátím zpátky, do svého tady a teď (přičemž tohle slovní spojení asi z mého slovníku brzy vymizí, neboť začíná být šíleně zprofanované…ale k tomuhle patetickému článečku se hodí)
Nádherně tam bylo.
Nezbývá však než si připomenout, že pocit štěstí si člověk nosí v sobě. A i když kulisy udělají hodně, vlastně to na nich nestojí.
A tak nám všem v té dnešní rozněžnělé náladě plné totálních klišé přeju, ať v sobě dokážem štěstí probouzet kdekoli. V Itálii, na Mácháči nebo v paneláku. Protože vo tom to je ;-)




pondělí 13. června 2016

Závěrečná zkouška



Jsme doma. V pořádku a nadšení.
Ačkoli, jak již z optimistického Facebooku někteří vědí, závěr se nám tak úplně podle plánu nevydařil.
Někdo tam nahoře se chtěl zkrátka ujistit, že nejsme žádný šméčka a naházel nám pod nohy pěkných pár klacků. Možná i menší kládu…
Poslední den v Římě (moc děkuji všem, kteří tipovali! a vylosované dámy, které již vědí, se mohou těšit na pohled :-) jsme si protáhli o něco víc, než jsme měli původně v plánu. Na druhé pobřeží Itálie jsme proto dorazili až kolem třetí ráno. Aniž bychom věděli, kde budeme spát.
Našli jsme si proto opuštěnou pláž, spící potomky nasoukali do spacáků a užili si noc pod širákem s vlnícím se mořem jen pár metrů od nás.
Ráno nás ovšem čekalo lehké rozčarování. Z naší, v noci romanticky působící noclehárny, se totiž vyklubala psí pláž. Přímo naproti rafinerii.
To se ovšem stalo naším nejmenším problémem ve chvíli, kdy jsme zjistili, že nám někdo vykradl auto…


V nastalé situaci se člověk může sesypat, může prohlásit celou dovolenou za "ten nejdebilnější nápad na světě" a může odjet domů s pocitem, že to všechno stojí za hovno.
Nebo si prostě zanadává, dá si rande s italskou policií, užije si poslední den na psí pláži a vyrazí domů s pocitem, že i tak to všechno stálo za to a celé tohle dobrodružství nám tisíckrát víc dalo, než vzalo.
My si vybrali tu optimističtější variantu. Což u mě je vcelku očekávatelné, ale od muže, cholerika a materialisty v jednom, jsem takový přístup snad ani nečekala. Ale je to borec a i dostaveníčko s carabiniery ustál s obdivuhodným klidem.
Jsem za to vděčná. Muži, sobě, dětem i celé té „nešťastné“ události.
Znovu a znovu se přesvědčuju o tom, že na všechno, co se nám v životě děje, se můžeme dívat z různých úhlů pohledu. Záleží jen na nás, jak se k tomu postavíme. Jestli si vybereme pocit, že je to v prdeli. Nebo si řekneme, že nás to zase něco naučilo, někam nás to posunulo a že to mohlo být vlastně i horší.
Koneckonců, můžeme být rádi, že nám neukradli rovnou celé auto :-)

středa 8. června 2016

Když optimistka jásá, rozdává pohledy

Jsou dny dobré, skvělé, úžasné a perfektní. Ten včerejší si zaslouží poslední označení.
Byl vážně perfektní.


Moře, které mě zkrátka nepřestává fascinovat.
Pláž, z níž si tak půl kilo stále nosím ve vlasech.
Informace z nakladatelství, že Copatá máma má hotovou sazbu a brzy se chystá do tiskárny.
Vilík, který konečně učinil další krok ve svém verbálním projevu a naučil se vyslovit Amálčino jméno, přičemž neustálým vykřikováním „AMI, AMI!“ šíleně iritoval Matýska, jehož spolu se mnou stále oslovuje MAMI.
A v neposlední řadě 5. místo v anketě MAMAblog roku 2016!
Za posledně jmenované vděčím jen vám, mí drazí čtenáři, a proto vám patří mé obrovské poděkování! Stejně jako Míše z blogu Baby bistro, která celou akci zorganizovala. Děkuju!
A protože na mě prý čeká dokonce několik dárků, ráda bych udělala alespoň symbolickou radost i vám.
Zkuste si tipnout, do jakého italského města s bohatou historií a ještě bohatší výbavou památek se dnes přesouváme a já odtud třem z vás pošlu pozdrav i s pohlednicí!
Tipovat můžete do dnešní půlnoci.

Tak tedy, ještě jednou díky a já už se moc těším, až vám budu vypisovat ty liebesbriefy :-)

pondělí 6. června 2016

Naše italské dobrodružství

Někteří lidé tvrdí, že cestovat s dětmi je zbytečnost, že z toho děti nic nemají, že jim je stejně nejlíp doma a rodiče to beztak dělají jen sobecky sami pro sebe.
Do určité míry mají vlastně pravdu. Dětem jistě nevadí být doma a rodiče to opravdu dělají proto, že sami chtějí.
Ale mám za to, že ve výsledku z toho těží všichni (a možná i vy, pokud sledujete optimistický facebook :-D)…


Po sáhodlouhých úvahách, jakým způsobem letos strávíme čas dovolené, jsme totiž došli k závěru, že si splníme náš předdětný cestovatelský sen.
Než jsem byla mužem uvedena pár týdnů před maturitou do jiného stavu, měli jsme v plánu na motorce procestovat Itálii.
Místo do Itálie jsem však před šesti lety zamířila do porodnice a náš sen byl odsunut na neurčito.
Letos jsme se rozhodli, že je načase přestat se vymlouvat na to, že máme děti, že jsme nikdy na vlastní pěst necestovali a že naše jazykové znalosti jsou přinejlepším průměrné, a začali jsme plánovat.
V pátek 27. května jsme od plánů postoupili k činům a od té doby jsme stále na cestě.


Naše italské dobrodružství jsme odstartovali spontánní návštěvou u kamarádů na jižní Moravě, kde jsme byli napojeni, nakrmeni a vínem vybaveni (děkujime, Ivi!). Děti se pěkně vyřádily. A my dospělí jsme plni entusiasmu nastoupili kolem jedenácté hodiny noční přejezd k Benátkám.
Hned z první etapy jsem měla lehké obavy, nicméně potomstvo cestu prospalo, muž a já jsme se napájeli Redbully a střídali se za volantem, a když jsme se pak před osmou ráno vybatolili na pláž, byla to ta nejlepší odměna.



Po nasycení se plážovou atmosférou jsme se vydali hledat místo, kde přenocujeme.
Nakonec jsme na dva dny skončili v mobilním domku v kempu u pláže.
Následovala cesta lodí do Benátek, kde jsme zažili bouři s průtrží mračen, podařilo se nám zabloudit a ještě k tomu nám ujela zpáteční loď. Naštěstí nebyla poslední.





Další zastávkou byla Florencie, kde jsme si přes server airbnb na dvě noci pronajali byt v centru, jen dvě uličky od katedrály Santa Maria del Fiore.


Z Florencie jsme pak zamířili přes středověké město San Gimignano, kde jsme opět šíleně zmokli, do kempu u městečka Castiglione della Pescaia.




 V místním kempu se nacházíme stále a ještě pár dní se tu nacházet budeme.




Jen v pátek jsme si zajeli do Pisy, podivili se nad tím, jak je ta šikmá věž fakticky šikmá, dali si zmrzlinu a přesunuli se na pláž Cala Violina. Tady se prý natáčely scény s Jamesem Bondem a písek tu má ve větru hrát jako housle.



To sice potvrdit nemůžeme, zato vám můžeme sdělit, že v okolních lesích jsou tisíce světlušek. Právě ty nám totiž dělaly jako jediné společnost, když jsme o půl desáté v noci táhly děti dva kilometry zpět k autu.
O dobrodružství tu zkrátka nemáme nouzi a celá naše italská cesta nám připomněla jednu důležitou věc.
Dětem je vcelku jedno, kde jsou. Zvládnou bez problémů dlouhé čekání, úmornou cestu i průtrž mračen. Nepotřebují hotel all inklusive ani supr trupr hřiště. Nevadí jim hrát si chvíli na bezdomovce, netušit, kde dnes budou spát ani svačit na obrubníku…
Stačí jim přítomnost rodičů, kteří (slovy mého brášky) nedělají hned ze všeho Stanley cup, a kteří dětem i jejich životaschopnosti zkrátka důvěřují.
Ne, že bychom jim tedy chtěli dělat z dovolené výcvikový tábor, ale zjistili jsme, že je pro obě strany výhodnější připustit, že děti nejsou z cukru. Můžeme si pak totiž celý svět zažít na vlastní kůži, osahat si ho a najít v sobě zdroj síly, ke kterému pak máme přístup kdykoli potřebujeme.

A kdybychom si z celé naší cesty přivezli byť jen toto poznání, určitě stála za to :-)