Před třemi lety, kdy vznikl tento článek, jsem byla v mnoha věcech týkajících se školy a vzdělávání lehce naivní, naše Základní škola V Pohybu teprve vznikala a já toho měla spoustu načteno, na vlastních dětech a sobě samé ozkoušeno, ale ve školní praxi naprosto neověřeno.
Dnes musím konstatovat, že ač mě spousta věcí ve školní realitě překvapila a možná i zklamala, s tím, co jsem napsala o školním stresu, naprosto a beze zbytku souhlasím:
K čemu je dobrý školní stres? K ničemu!
Škola
bez známek, zkoušení, písemek a domácích úkolů? Proboha proč? Nepřeskočilo vám?
Jo vy je nechcete stresovat! Ale to se přece musí! Jak jinak by si na stres
zvykli? V životě na ně přeci nějaký ohledy nikdo brát nebude! Otužovat se
musej už odmala!
Výše
uvedenou litanii slýchám ve chvílích, kdy se řeč stočí na projekt naší školy
V Pohybu, poměrně často.
Stává se
vám to taky? A chybí vám palebná síla v podobě vědecky
podložené argumentace?
Tak
právě pro vás (a pro sebe jako tahák na příští slovní přestřelku) jsem napsala
tento článek.
A
začneme pěkně zeširoka, abychom si ujasnili pojmy.
Co je to stres?
Stres
je stav, kterým jedinec reaguje na nadměrnou zátěž. Výsledkem stresu je pak tzv. stresová reakce, vyvolávající v těle psychické i
fyziologické změny.
Jen si
představte, jak stojíte před tabulí nebo před šéfem, cítíte se pod tlakem,
začínají se vám potit dlaně, rudnout uši a co se znalostí týče, máte najednou
totální okno.
Je tohle
ideální podhoubí pro proces učení? Dle mého naivního, přecitlivělého názoru,
není.
Co není stres?
Abychom
si tu ale nehráli na to, že z dětí chceme dělat skleníkové květinky, je
třeba podotknout, že přiměřená (školní) zátěž není stres. Dostatek podnětů, mezi nimiž
jsou leckdy i ty nepříjemné, naopak děti motivuje. Tyto podněty však zpravidla
přirozeně vyplývají z běžného života, a není třeba je uměle vytvářet.
Míněn je
zde například přiměřený přísun informací, potřeba naučit se fungovat
v kolektivu různorodých povah a temperamentů, nutnost komunikovat i
s lidmi, kteří nám nejsou úplně sympatičtí…
Když se propojí učení se stresem
Příroda
proces učení podmínila klidem, příjemnými pocity a hravostí.
Stresovou
reakci naopak vytvořila proto, aby byl živočich schopen útěku či boje a
myšlení, které by ho vlastně jen zdržovalo, příroda v takové chvíli raději
zablokovala.
My lidé
jsme si to však ve škole trochu zvrhle propojili.
Nutíme
děti do učení, stresujeme je známkami, vyvíjíme tlak na výkon…
Problémem
je, že když se u dětí stres s procesem učení trvaleji propojí (což ve
škole plné písemek, zkoušení, pětiminutovek a přemíry nevstřebatelných
informací nemusí trvat dlouho), spustí se vlastně stresová
reakce pokaždé, jakmile mozek jen zavětří, že by se musel učit.
Děti tak
postupem času školní učení nejenže nebaví, ale často k němu pociťují přímo
odpor.
Pracovní versus školní stres
Obhájci
školního stresu často operují také tím, že v práci budou děti taky
jednou ve stresu. Opomenut je tu ovšem fakt, že mezi učením se něčemu novému
(ve škole) a prováděním v podstatě naučených úkonů (v práci) je značný
rozdíl.
Při
učení se totiž tvoří v mozku zcela nové spoje, zatímco při práci jde o využívání spojů již
vytvořených. A tak zatímco vliv stresu při práci tak fatální důsledky nemá, pro
učení se je vysloveně škodlivý.
Proč má tedy stres ve školách stále své pevné místo?
Je to
smutné, ale zdá se, že pedagogika, jakožto věda, nám trošku usnula na
vavřínech.
Dle slov
Karla Rýdla, prorektora Univerzity Pardubice, který se výzkumem alternativního
vzdělávání zabývá od 90. let., se klasické školství novými poznatky
o způsobu učení, kupříkladu z oboru psychologie či neurovědy, neřídí.
I
přesto, že dnes už lépe rozumíme tomu, jak lidský mozek funguje, a že se lépe a mnohem efektivněji učí v příjemném prostředí bez
stresů než pod tlakem, pedagogika to ve svých teoretických
východiscích dosud nezohlednila.
A právě
proto vzniká tolik „alternativních“, často rodiči iniciovaných, škol.
Jak ustát školní stres?
Asi se
všichni shodneme na tom, že chceme-li eliminovat stres, jakým někdy vzdělávací
instituce na děti působí, je značně kontraproduktivní nervovat děti školou
ještě doma.
V ideálním
případě bychom tedy neměli tlačit děti k excelentním školním výkonům,
vyžadovat jedničky a trestat za pětky, dvacet tisíckrát za odpoledne připomínat
domácí úkoly nebo se dokonce vysmívat dětským školním útrapám.
Když už
bezpečné prostředí pro vstřebávání nových informací nevytváří škola, měly by děti nacházet pocit bezpečí alespoň doma.
A to bez
obav, že dostanou výprask za poznámku. Že budou nuceni opět si vyslechnout
monolog o tom, kterak skončí u lopaty, jestliže si tu známku z matiky
nezlepší. Případně že jim bude zakázáno jít ven, dívat se na pohádku či hrát na
počítači, jakmile se v žákovské objeví nepřijatelná číslovka.
To
všechno dětskou motivaci k učení a vztah ke škole jen zhoršuje. A navyšuje
míru stresu, s níž se děti potýkají.
Buďme
raději rodiči, kteří mají pro děti pochopení, uvědomují si, že děti by se
neměly učit pro známky, a že chyby nejsou zlo, ale ideální způsob, kterak se
poučit pro příště. Rodiči, kterým děti důvěřují a před nimiž mohou odhalit své
obavy. Rodiči, které bychom sami chtěli mít.