pondělí 31. srpna 2015

Kam to dítě upíchnout?

Je to skoro rok, co jsem napsala článek Proč nepošlu děti do klasické základky? 

Z dotazů pod článkem i reakcí na iDNESu, kde měl článek sice téměř 16 tisíc přečtení, ale zato jsem tam byla důkladně rozcupována, jsem usoudila, že než abych se neustále obhajovala (což stejně nemám zapotřebí) nebo po jednom odpovídala na opakující se otázky (na což jsem, přiznávám se a omlouvám se, líná), raději to pěkně shrnu do úhledného balíčku. A napíšu rovnou sérii článků se školní tematikou.

Chcete-li si přečíst první z nich a dozvědět se  

Kam to dítě upíchnout aneb V jakých institucích lze realizovat povinnou školní docházku?


račte kliknouti :-)

Doporučuji i tazatelům, které zajímá vznikající škola V Pohybu a její formální náležitosti.




A pokud je vám nějaká škola srdečně ukradená, počkejte si na články ohlížející se za prázdninami. Pravděpodobně budou obsahovat málo textu, hodně fotek a extrémní množství nostalgie, že už je to za námi ;-)

sobota 29. srpna 2015

Jak jsem byla na radě města

V článku o naší nově vznikající škole V Pohybu jsem nastínila, že jedním z důležitých kroků, který máme před sebou, je schválení projektu radou města. 

Udělali jsme pro to, co se dalo. Neodbytně cpali letáčky radním při osobních setkáních. A nakonec vyrazili na radu města, abychom se patřičně odprezentovali.

Spolu s naší budoucí učitelkou L. jsme předaly každá své tři potomky jejich otcům a daly si sraz u morového sloupu.

Byl krásný slunečný den, náměstí zvolna ožívalo čilým dopoledním ruchem a mně to bylo úplně jedno, protože mě konečně dostihla nervozita.

Jedno rychlé a křivé foto radnice a jde se na věc ;-)
Naštěstí je L. velice pozitivně smýšlející dobrou duší a tudíž jsme k zasedací místnosti dorazily nečekaně vysmáté a dobře naladěné. Spolu s dalšími dvěma „subjekty“ doufajícími ve schválení chvíli poseděly na chodbě a nakonec jako první předstoupily před radu.

Jako správný nervák jsem na rozdíl od L. zapomněla v podstatě všechno, co jsem měla a chtěla říct, a tváří v tvář těm vážně působícím představitelům jsem se lehce zakoktala. 

Ale mám za to, že ve výsledku jsme nepůsobily jako úplně pošahané alternativní matky, které chtějí sebe i děti odívat výlučně do batiky a odevzdat veškerou zodpovědnost za vzdělání dětí do rukou óóó mocného vesmíru a matky země. (Jak si nás možná někteří představovali.)

Naopak jsme ukázali, že víme, co chceme, jak to chceme a co proto musíme udělat.
Snad i to nakonec přispělo k tomu, že nás rada města…

…chvíle napětí…

Schválila!!!

Tímto děkuji všem, kteří nám drželi palce! 

A prosím o jejich přidržování i v následujících týdnech či měsících, kdy bude naše věc postoupena formou žádosti ministerstvu školství, jehož stanovisko je pro nás nyní životně důležité! 

(V tomto směru je jediné, co mě uklidňuje fakt, že na to ministerstvo už osobně nemusíme ;-) 

úterý 25. srpna 2015

Svatba po šesti letech manželství


"Kdo se chceš plavit po moři, pomodli se. Kdo jdeš do války, pomodli se dvakrát. Kdo se ženíš, pomodli se třikrát."
Tímhle starým příslovím začala v sobotu farářka svatební obřad, při němž se ženil můj bratránek, a my s mužem jsme si připomněli vlastní svatbu.
Odehrávající se na den přesně před šesti lety.
V manželství jsme se hodně naučili. A byly i chvíle, kdy jsme měli pocit, že teď už nám zbývá jen ta modlitba. Protože jsme se navzájem vytáčeli. Nerozuměli si. Hádali se. Chtěli to zabalit…
Ale neudělali jsme to.
Protože toho dobrého je mezi námi víc.



Muž ví, jak mě rozesmát i jak mě dojmout. Říká mi, jak mi to sluší, i když jsem rozcuchaná a s oparem přes půl obličeje. Podporuje mě v mých bláznivých nápadech. Je skvělým tátou. O víkendu mě nechá ráno přispat, protože ví, že jsem si do dvou ráno četla. Kouká se mnou na romantické filmy, které ho moc nebaví. Je mým nejlepším kamarádem a zná moje slabé stránky.
V manželství jsme zranitelní, ale zároveň silní. Právě proto, že jsme dva.
Ale někdy mi přijde, že ve vztazích, obzvláště partnerských se zapomíná na rovnováhu. Razíme si svůj „JÁismus“ a odmítáme dělat kompromisy, protože se přece nenecháme omezovat. Je pro nás důležitější hrdost než přijetí vlastního podílu na vznikajících problémech. Hýčkáme si svoje ega a máme pocit, že tak je to správně, protože přeci máme nárok na svobodu a vlastní prostor.
Ale jako můžeme v tom, že jsme dva nacházet sílu, může nás to i srážet na kolena.


Jistě, všichni, i v manželství potřebujeme svobodu a vlastní prostor. Ale ne na úkor toho druhého.
A právě harmonie mezi tím, co chci já a co chce on, je velkou manželskou výzvou.
Šest let ji zvládáme udržovat s menšími výkyvy.
Věřím, že když si i nadále budeme jeden druhého vážit, budeme se umět smát (i sami sobě) a budeme si vzájemně naslouchat. Můžeme to dotáhnout na několik dalších šestiletek.
Protože se máme rádi, a když to vezmu kolem a kolem, máme vlastně skvělé a šťastné manželství :-)
Takže muži, opožděně, ale přece, krásné výročí!





středa 19. srpna 2015

E-book 10 optimistických fejetonů


Poslední dobou je to jedna novinka za druhou a můj ubohý prázdninový deníček smutně šoupe nohama v koutě. Ale snad to ještě chvíli vydrží, protože dnes tu mám pro vás další výživné překvápko.
Doba dovolených se sice chýlí ke konci, ale třeba se ještě někomu do čtečky či chytrého telefonu pro zpříjemnění odpočinkových chvil bude hodit...


Najdete v něm texty již publikované, stejně jako ty, které dosud oko čtenářovo nespatřilo.
Jedná se tak o výběr pro nováčky i letité příznivce. A v neposlední řadě pro mou babičku, internetem nepolíbenou, ale po tvorbě své optimistické vnučky lačnící.
Stejně jako ukázku z Copaté mámy, i fejetony obtěžkaný e-book si můžete stáhnout buď zde na Nevyléčitelné optimistce, a to pomocí formuláře umístěného pod obrázkem v pravém horním rohu. Případně na stránkách www.barborabecvarova.cz.
Pustíte-li se do čtení, přeji příjemnou zábavu, a pokud mi napíšete, jak se Vám výběr líbil, budu se tetelit blahem.
PS: Slibuju, že teď už si dám s těmi novinkami trochu oraz ;-)
Krásný den!

neděle 16. srpna 2015

Jak nás zachraňovala horská služba


Trochu jsem se letos bála, jestli si děti prázdniny dostatečně užijí.
Žádné velké plány jsme neměli, na daleké cesty se nechystali a dobrodružství se zdálo být v nedohlednu.
Nakonec jsme si vzrůša užili spoustu. Pod stanem, ve skalách, u vody…
Ale zlatým hřebem adrenalinových zážitků je bezpochyby zážitek nejčerstvější.
S kamarádkou Alicí jsme, stejně jako loni, vyrazily na chalupu mých drahých příbuzných do Krkonoš. Opět v sestavě 2 matky a 5 dětí.
A stejně jako loni jsme si naplánovaly výlet na Dvoračky. 


Aby se dětem dobře šlapalo, vymýšlely jsme do jedné ráno bojovku. Tajně kolem chalupy pašovaly zprávy od krkonošských skřítků. A další indície pak podstrkovaly cestou.
A klapalo to.
Ratolesti, kromě Vilíka klimbajícího v Manduce, luštily jak divé a motivovány nálezem další zprávy nasadily nevídané tempo.


Když začalo pofukovat a spadlo prvních par kapek deště, ještě jsme si s Alicí libovaly, jak to krásně osvěžilo vzduch. Když uhodil první hrom, řekly jsme si, že to je někde v dálce. Když se regulérně rozpršelo, věřily jsme, že je to jen přeháňka. A když začaly padat kroupy, byly děti v sedmém nebi.

Po více než půl hodině, strávené v lese pod stromy, kde na nás fučelo, pršelo a kroupy přestaly být zábavné, se bouřka přihnala přímo nad nás. Hromy v kopcích duněly tak, že se člověku vibroval i žaludek. Blesky jsme raději moc nesledovaly. A Amálka propukla v pláč, protože byla stejně jako my ostatní totálně promočená.
Jako správná nedokonalá matka jsem totiž nebyla vybavena pláštěnkami a dokonce ani bundami, neboť jsem se nechala ukolébat všudypřítomným suchem a vedrem.
Holandští turisté ukrytí o dva stromy vedle, nás soucitně pozorovali, a mezi dětmi se začala zvedat lehká hysterie.
Byl čas zavelet k ústupu.
Čaply jsme každá své dva potomky za ruce a vyběhly z úkrytu směrem dolů, na rozcestí Ručičky, k jedinému úkrytu široko daleko.
Vpředu Alice s vlajícím Maxem a Leou. Za ní já s Vilim na břiše, vřískající Amálkou nalevo a plačícím Matýskem napravo.
Sprintovali jsme z kopce za zvuku sílící bouřky, promočení na kost a bití kroupami.
Musel na nás být vskutku netradiční pohled.
Na Ručičkách jsme se vmáčkli do nacpaného přístřešku.
Mates s Ami poplakávali, že jim je zima, Vili drkotal zuby, ale statečně se usmíval na „spolubydlící“ a já se snažila zvednout své malé smečce náladu.
Rozdala jsem sušenky se slovy, že cukr je dobrý na nervy a doufala, že mi optimismus vydrží ještě dostatečně dlouho.
Déšť neustával a napětí v přístřešku stoupalo, neboť se roznesla zpráva, že kdesi směrem na Harachov se nějakému pánovi ztratila manželka s dítětem.
Naštěstí pro nás to znamenalo přivolání horské služby.
Matýska přestal zajímat chlad a začal toužit po tom, aby horská služba odvezla domů i nás. Nejlépe na skůtru!
Zřejmě toužil opravdu hodně, jelikož zanedlouho se opravdu objevil vůz spolu se záchranářem.
V tu chvíli začalo několik starostlivých turistů mateřsky vykřikovat, ať hlavně odvezou ty ubohé, promrzlé děti a tak jsme za chvíli seděli ve vyhřátém autě horské záchranné služby, sjížděli k chalupě a stylově tak zakončili vskutku adrenalinem prosycenou výpravu.

Holt jsme si pro děti přály bojovku a Krkonoše nám nečekaně vyšly vstříc.
Příště budu muset dát na svá přání větší pozor ;-)
PS: Další bouře nás naštěstí postihla v restauraci pod lanovkou, takže jsme ji přečkali ve stylové společnosti palačinek a dortů. A zbytek společného pobytu pak proběhl veskrze poklidně a mírumilovně :-)