Jak jsem se dostala do nové pracovně-životní etapy

Škola a já. To je velké téma. Alespoň pro mě určitě.

Když jsem kdysi řešila, co Maty a první třída, jestli jít do domácího vzdělávání nebo zvolit nějakou alternativu, protože do klasiky jsem ho rozhodně dávat nechtěla, namanula jsem se do skupiny rodičů, kteří smýšleli podobně a společně jsme se rozhodli založit školu „vlastní“.

Po dlouhých schůzkách, běhání po úřadech, hledání prostor a ujasňování si, co vlastně každý z nás od školy chce, vznikla ZŠ V Pohybu. Moje srdcová záležitost a vypiplané školní miminko.

Původně jsem se ve škole, která mi zároveň vyřešila i další z mých dilemat: co budu dělat jako absolventka bez praxe a se třemi dětmi po mateřské?, chtěla být jen takovým pomocným přicmrndávačem.

Dopadlo to ale tak, že jsem se do školy vrhla po hlavě, se školou v hlavě chodila spát, se školou v hlavě se probouzela, přípravy mi vyplňovaly vzácný čas mezi desátou večerní a druhou ranní, ale i přes únavu mě to s naší partou šesti prvňáčků, s nimiž jsem si připadala jak s takovou rodinnou skupinkou domškoláků, opravdu bavilo.

Většina „výuky“ probíhala v kroužku na koberci, kde jsme si četli, studovali encyklopedie, atlasy, globus, společně jsme googlili a dlouze a intenzivně diskutovali. Učili jsme se venku, v parku, na výletech, ve městě. Při projektech jsme tvořili asijské muzeum, na vlastní kůži jsme si zrekonstruovali proces egyptské mumifikace, při bojovce jsme poznávali život amerických indiánů a dramaticky jsme ztvárňovali české pověsti…

Hodně jsme se nechávali vést zájmem školáků a jejich zaujetí a aktivní utváření celého učebního procesu pro mě bylo asi tou největší odměnou.

V druhém roce naskočilo sedm nových prvňáčků a jak trefně poznamenala jedna kolegyně, „do obýváku nám vtrhla škola.“

Spousta věcí nám ve vyšším počtu a s novými individuálními potřebami, temperamenty a charaktery nových školáků najednou nějak nefungovala, objevily se i pochopitelné rodičovské strachy, jestli děti budou umět „všechno, co by umět měly“ a všechno se tak začalo trochu utahovat a institucionalizovat.

Jenže se ukázalo, že ač jsem si myslela, že to je stále ještě v mezích, které jsou pro mě v pohodě, tak moje tělo, dřív než hlava, usoudilo, že v pohodě to není ani trochu.

Ubyla energie, přibylo bolestí břicha, ubylo radosti a přibylo splínů a depčiček.

Nejdřív jsem se pořád snažila sama sebe nakopnout, vylepšit si náladu, hledat štěstí a radost v maličkostech… A ono to pomáhalo. Ale vždycky jen na malou chvíli.

Až jsem usoudila, že takhle to dál nejde.

Ano, miluju práci s dětmi, jejich bezprostřednost, naše společné diskuze, povídání, sdílení, objevování, malování, snění a to, jak mi rozšiřují obzory pomalu ještě víc, než já jim a tohle všechno mě nabíjí.

Ale systém školního vzdělávání, který z mého pohledu bere dětem i mě svobodu, ten je mi zkrátka proti srsti. Sice jsme oproti klasické škole udělali úžasný krok směrem, který je mi blízký, přesto mi za dobu, kdy jsem měla možnost děti při "vyučování" pozorovat, došlo, že pro mě je ta míra svobody pořád malá, a že mým ideálem by byl nejspíš naprostý unschooling. 

Vzpomněla jsem si, jak jsem na začátku chtěla být jen ten zmiňovaný „přicmrndávač“, aby mi zůstalo dost času na rodinu a to, co mě spolu s dětmi naplňuje nejvíc, psaní. Jenže z přicmrndávání se rychle stalo odevzdání se škole, psaní z mého denního rozvrhu téměř vymizelo a po vyučování a dalších konzultacích ve škole jsem svoje děti nejraději viděla spící v posteli…

Tohle jsem si sesumírovala někdy v březnu, kdy jsem napsala i článek O nelehkýchrozhodnutích a hledání světla, kterým jsem ze sebe vypustila a nahlas si přiznala věci, které jsem si dlouho přežvykovala jen sama v sobě.

Teď máme září, já jsem odvezla děti k nám do školy, kde ony jsou zatím spokojené, Vili řádí v lesní školce a já sedím v kavárně a píšu.

Odpovídám na dotazy a krásné zpětné vazby, které mi chodí k Dračí bojovce, pracuju na nové bojovce adventní, dělám si poznámky ke knížce, která se mi už nějakou dobu líhne v hlavě a snažím se pochytat všechny tvůrčí nápady, které kolem mě krouží.

A jsem ráda, že jsem se zase posunula dál.

První dva zářiové týdny jsem se totiž ještě pěkně naplno smočila ve školním prostředí a byla denně se školáky ve výuce, za což jsem byla moc ráda, ale zároveň mě to utvrdilo v rozhodnutí, že tohle v tuhle chvíli dělat nechci.

A jak to tedy se mnou a se školou letos bude?

Dvě odpoledne v týdnu budu trávit se školáky ve družině a zbytek času bude patřit mému psaní a bojovkám, mé rodině a mně samotné.

Co mi to přinese a jak to bude dál vůbec netuším, ale teď a tady jsem spokojená.

A to vnímám jako to hlavní.

Život je zkrátka cesta se spoustou vrcholů, údolí, slepých uliček a zatáček, u kterých netušíme, co se za nimi ukrývá. A já se učím po té cestě jít, nelpět na tom, co bylo a co bude a zkrátka jen tak plynout, přijímat, otevírat se možnostem a být přitom co nejvíc v souladu se sebou samou.

Tak kéž se to co nejlépe daří nám všem <3

Ach ti rodiče!

Oficiálně se stáváme rodiči ve chvíli, kdy se nám narodí první potomek. Teoreticky bychom se na něj měli podívat, nechat se zaplavit mateřskou, potažmo otcovskou láskou a od té chvíle vědět, jak na to.

Je to přeci přirozené, je to v nás.

Problém je, že naše přirozená mateřskost je ukrytá pod nánosy našich zkušeností a strachů. Pod vrstvou všech dobře míněných a zpravidla nevyžádaných rad a pouček. Pod hromadou očekávání a představ. A dokonce i pod nezahojenými, ale často umně maskovanými traumátky z vlastního dětství.

Jistá psychoterapeutka zkoumala nejrůznější příčiny problémů, které lidé ve svých životech řeší. Od prostého vlivu rodičů prošla široké spektrum „spouštěčů“, aby se nakonec k rodičovské příčině opět vrátila.

Nakonec všechny složité poučky zredukovala na jednoduchý povzdech.

ACH TI RODIČE!

Zdálo by se, že tím můžeme vlastně skončit ještě dřív, než jsme začali.

Nevím, kdo to řekl, ale tak trochu alibisticky ráda cituji tuhle větu: Ať se budeme snažit sebevíc, naše děti budou vždy mít co říct svému psychoterapeutovi.

Tohle tvrzení by v nás mohlo vzbudit pocit marnosti, frustrace a naprosté rezignaci.

Ale já bych ve vás na následujících řádcích ráda vzbudila pravý opak!

Přála bych si, aby vás toto poznání (stejně jako mě :-), přimělo k tomu, že se budete svou rodičovskou úlohou méně stresovat a více si ji užívat! Budete se brát méně vážně a více se s dětmi smát a dívat se na svět jejich očima.

Protože stát se rodičem pro mě znamená, stát do určité míry znovu na začátku a prožívat objevování světa spolu s dětmi. Protože ony nejsou my a naším úkolem není vysochat z nich za pomoci „osvědčených“ výchovných postupů osobnost, která bude splňovat naše představy.

Cítím, že naším úkolem je být dětem průvodci na jejich vlastní cestě životem. Můžeme jim být oporou, můžeme jim ukazovat, co je podle nás dobré a špatné. Můžeme jim dát do rukou vše, co podle nás budou v životě potřebovat. Ale dál už je to na nich…

Nicméně věřím, že každý z nás je tím nejlepším rodičem právě pro své děti. (Včetně našich vlastních matek a otců.)

A když budeme děti „vychovávat“ jak nejlépe umíme, nemusíme mít žádné výčitky svědomí.

Jak jsem ke „svému poznání“ došla?

Tak přesně o tom je příběh zbouchnuté středoškolačky a její cesty za vědomým mateřstvím, který jsem se s vámi rozhodla sdílet na následujících stránkách.

…

Právě jste si přečetli úvod k Optimistickému průvodci mateřstvím a v ideálním případě byste se měli začít šíleně těšit na to, až bude celá tahle „knížka“ na světě. V tom méně ideálním případě je vám to sice úplně jedno, ale to mi zase tolik nevadí.

A víte proč?

Protože jsem zjistila, že když píšu, musím to dělat hlavně pro sebe. Když jsem psala Copatou mámu, měla jsem neustále před očima své „zbouchnuté“ a nejisté devatenáctileté já. A psala jsem pro něj.

Optimistický průvodce mateřstvím bude další mé papírové alterego. Tentokrát ale bez příkras a beletristických kliček.

A bude pro mě, stejně jako pro každou mámu, která občas tápe, ale ví, že spásu nemůže hledat v dokonalých návodech, kurzech či příručkách, ale jen sama v sobě.

Tak tedy sama sobě přeju, abych to nevzdala a psala a psala a psala...

Protože přesně to je můj záměr pro rok 2018 😉

A jaký je ten váš?

Co právě vzniká pod mým perem?

Jsem veskrze tvůrčí bytost. Na ruce sice trochu levá, ale v hlavě jsem tvořivá tolik, že to ty ruce celkem pěkně vyváží. A protože levé ruce mě limitují v přenášení mých fantazií na velkolepá, romantickoepickáplátna, přešla jsem celkem záhy k uměleckému odvětví spisovatelskému.

Ve třetí třídě jsem napsala první divadelní hru o lesní královně, Zemíkovi a Stromíkovi. Bohužel, k její dramatizaci nikdy nedošlo, neb jsem se těsně před premiérou pohádala se svou nejlepší kamarádkou, která měla hrát lesní královnu, představitel Zemíka dostal angínu, a nakonec to všechno zazdily letní prázdniny.

Jako dospívající jsem si libovala zejména v temných básničkách. Moje nejoblíbenější začínala slovy: Rakev klesá níž a níž, už ho nikdy nespatříš…

Pak jsem přešla na romány. Napsala jsem jich asi deset až patnáct, ale nakonec jsem se vždycky zasekla. Zhruba někde za první úvodní scénou. Ačkoli jeden čítal už dobrých padesát normostran a ani dneska, po letech, mi z větší části nepřijde jako něco, co by se hodilo tak maximálně na podpal v kamnech, a tak si tak říkám, že jednou, možná, až budu mít čas, chuť a s Amálkou začne cloumat puberta, abych si ty emoce trochu oživila, možná se k němu ještě vrátím.

Nicméně, na romány jsem neměla výdrž, a proto jsem přešla na povídky. Ty mě bavily, nezabraly moc času a zpříjemnily mi nejeden odpolední spánek našich dětí. Potíž byla v tom, že kdy už jsem si nějakou postavu, třeba jako Evu z Vánočního přání oblíbila, skončil její příběh dřív, než jsem stihla zjistit, co všechno nosí na dně kabelky, kam by ráda vyrazila na dovolenou a jak by to s ní asi bylo dál, kdybych konečně sebrala odvahu napsat ten román.

Pak jsem na nějakou dobu vyměnila psaní umělecké za psaní „odborné“ a moje po příbězích bažící dušička se musela spokojit se seminárkami na téma „těžko vychovatelné děti“ či „následná péče o propuštěné trestance“.

Ale po bakalářce s názvem Sebepojetí ženy v roli oběti domácího násilí, konečně přišla moje chvíle a já se pustila do psaní příběhu, který mi v hlavě dozrával už pár let, byl tak trochu můj, a tak trochu smyšlený, byl o tom, jak překonávat i těžké životní chvilky s nadhledem a optimismem, byl to zkrátka příběh, který jsem se rozhodla napsat pro své vystrašené, nejisté, a hlavně zbouchnuté devatenáctileté Já. Byla to Copatá máma.

Mazlila jsem se s ní dlouho (a v tištěné podobě to s ní občas dělám i dnes 😉), ale nakonec jsem ji vypustila do světa a v mé hlavě se na nějakou dobu rozlilo zvláštní příběhůprosté prázdno.

Časem se ovšem vynořili zase, příběhy, postavy, dialogy, emoce, zápletky a touha je všechny zachytit, dát jim život a spolu s ním něco ze sebe samé. Touha psát.

A víte jak to dopadlo? Letos o prázdninách jsem napsala první kapitolu. Hlavní hrdinka se jmenuje Ema, ráda kreslí, má manžela, dvě děti a děsně nízké sebevědomí. Emin příběh mi ožívá v hlavě, ale na papír se ne a ne dostat.

Namísto toho jsem objevila dosud netušená zakoutí psaveckého světa. Úřední papíry! Reporty o činnosti! Roční plány! Tematické plány! Zápisy o konzultacích! Zápisy z pedagogických rad! Zápisy o navržených podpůrných opatřeních! Plány pedagogické podpory! Plány výchovného poradce! Vyhodnocování výchovného poradce! Deník výchovného poradce! A jako třešinka na dortu, zprávy výchovného poradce o chování žáka!

Mám z toho osypky a úplně cítím, jak mi při psaní dalšího Reportu o činnosti školního asistenta, řvou mozkové buňky v laloku krásné literatury a centru básnických obratů, hrůzou.

A proč vám to píšu?

Asi proto, abyste věděli, že bych moc ráda svět, vás a všechny budoucí generace obdarovala další skvělou knihou!

Ale nejde to.

Musím jít dopsat Vyhodnocení tříměsíčního pozorování žáků...

Tak mějte prosím strpení, já se o trpělivost taky pokouším, ze svých psaveckých přetlaků se vypisuju alespoň vám tady na blogu a na optimistickém facebooku a věřím, že tahle děsivě netvůrčí fáze jednou skončí. 😉

PS: Pokud byste ještě zatoužili po Copaté mámě, která by neměla chybět pod žádným vánočním stromkem, okolo něhož se vyskytuje ženské pohlaví, můžete si ji u mě ještě ultrarychle objednat! :-)

Očekávání jsou mrchy

Znáte to? Jak si ve své bujné fantazii malujete svou budoucnost růžovými barvami, už už se vidíte povalovat v houpací síti s knížkou nebo na břehu rybníka s notesem, kterak do něj zaznamenáváte celé odstavce své budoucí skvělé knihy, jež vás celý školní rok pronásledovaly, zatímco vy jste si je schovávaly právě pro tyhle chvilky dovolenkového klidu, kdy váš milovaný muž, věrný svému slibu, baví vaše potomky a dává prostor vaší vytoužené chvilce tvůrčí pohody?

No, možná si nepředstavujete právě tohle, ale dost pravděpodobně nějaká malá, maličká očekávání od své dovolené máte.

Jenže pak přijde dovolenkový strašák zvaný dětská nemoc a vy se se svým tvořením vysoké literatury u rybníka a knížkou v houpací síti můžete jít bodnout…

Následuje  zklamání, smutek a pokud jste se hooodně těšili a hooodně očkávali, možná vás nemine ani vztek a frustrace.

Nenaplněná očekávání zkrátka umí s duševní pohodou nepěkně zamávat.

A se mnou teda přímo zametla.

Moje očekávání i Matyho chřipka.

Nejdřív jsme tyhle dvě potvory chtěli společně vyležet na hotelu. Ale ukázalo se, že stonat v hotelovém pokoji, není žádná výhra, a tak jsme to včera vzdali.

Muž s Amálkou a Vilíkem zůstali na Vysočině se zbytkem naší široké rodiny a Maty a já jsme se vrátili domů.

Moje očekávání byla rozdrcena pod koly našeho k domovu se řítícího Jožina a ze zadního sedadla kašlající Maty udával směr našim příštím dnům.

A jako prázdninová idylka to v tu chvíli rozhodně nevypadalo.

Poskytla jsem si proto to jediné, co jsem mohla. Čas.

Alespoň pár hodin, po které si nebudu vyčítat, že se utápím v naprosto sebestředné, sobecké a z komára velblouda dělající sebelítosti.

Maty vděčně zalezl do postele na pohádku, já si namíchala létem vonící Aperol, vzala knížku a usadila se na zahradě. Bez houpací sítě a rybníka, ale tak aspoň něco.

Po první kapitole, kdy se můj depresivní stav prohloubil zjištěním, jak dobře Třeštíková píše, a že já bych se snad raději do další vlastní knížky pouštět ani neměla, jsem raději dopila, zaklapla a vrátila se k Matymu.

V devět už jsme oba spali a činili jsme tak i po následujících dvanáct hodin.

Můj limit pro sebelítost vypršel.

Očekávání proto posílám do háje, což je taková "malá" celoživotní výzva, jejíž plnění plnění má značně kolísavou tendenci, mezi hraním šibenice, pexesa a karet hltám Třeštíkovou a na naší domácí dovolené ve dvou si hledám to lepší.

Protože ono tam „to lepší“ vždycky někde je… ;-)

Moje nové úchylky (a radosti)

Mám spoustu drobných (ale neškodných!) úchylek. Očichávám knížky, prokřupávám si prsty na rukou, z bramborového salátu preparuju hrášek…

A od úterý se alespoň jednou denně mazlím s Copatou mámou a v knihkupectvích ji nenápadně povytahuju z regálů, aby byla dobře vidět.

V úterý jsme totiž s mužem vyrazili do Prahy pro mých 110 výtisků knížky, které mě konečně přesvědčily, že se mi to fakt nezdá. Copatá máma vážně opustila moji hlavu a začala si žít vlastním životem.

 

A to z velké částí díky vám!

Pořád mi to chvílemi přijde neskutečné, ale pak jsou okamžiky, kdy si ten pocit vychutnávám naplno.

Když mi napíšete, že jste nemohli přestat číst a knížku zhltli na posezení a fakt se vám líbila.

Když mi posíláte fotky z knihkupectví, kaváren i vlaků, kde vám Copatá máma dělá společnost.

Když mi na ulici pogratulujete.

A dokonce, i když si hraju s knížkou na modelku.

Za poslední bod vděčím kamarádce Kateřině Pappové, kterou si poslední dobou uzurpuju tak moc, že už bych ji mohla nazývat svou dvorní fotografkou a ilustrátorkou.

Jen kvůli ní lezu po zídkách, ignoruju zírající kolemjdoucí, nahazuju „něžný úsměv“, nechávám si kvůli fotce ze správného úhlu vystydnout kafe a dokonce jezdím s knížkou na kole.

Někdy si připadám jako pitomec a dost často jako blázen. Dostávám křeč do tváří a dusím výbuchy smíchu. Ale výsledek?

Káťa je prostě kouzelnice :-)

Ještě jednou děkuju za milé maily a tu spoustu objednaných knížek, dělá mi to neskutečnou radost a pokud svou Copatou mámu s podpisem ještě nemáte, můžete si ji objednat tady ;-)

PS: Jen mi prosím nepište, že chcete nějaké vtipné věnování. Jakmile si totiž tenhle požadavek přečtu, moje uvolněné já mizí hrůzou ze zklamaných očekávání pod stůl a s perem v ruce tam zůstává jen trapná Bára, která naprosto postrádá smysl pro humor a ještě navíc se jí třese ruka... Takže na to bacha, prosím! :-)

Libo-li jednu Copatou mámu?

Volejte sláva a tři dny se radujte!

Copatá máma spatřila světlo světa :-)

Moje knižní děťátko se podle mých posledních informací z nakladatelství mělo sice na svět vykulit až dnes, ale k mému převelikému údivu mě včera přepadla kamarádka s prosbou o podpis.

Uvažovala jsem chvíli, co za nepodepsané lejstro nám ve škole ještě chybí, jelikož poslední dobou nepodepisuju nic jiného než papíry s jezdícím domečkem. Ale kamarádka překvapila a pod nos mi strčila zbrusu novou, neosahanou a ještě z tiskárny voňavou COPATOU MÁMU!

Přiznám se vám, cítila jsem se trochu ukřivděně, že se o vylíhnutí mého čtvrtého potomka dozvídám až jako poslední, ale ta radost, ta byla mnohem větší.

A abych se o ni mohla podělit i s vámi, kteří odoláte touze (já neodolala ;-) běžet ihned do knihkupectví a svůj výtisk si tam vlastnoručně ulovit (mimochodem, nechoďte pro ni do pardubického Kosmasu, mám dojem, že tam jsme ji už včera vykoupili), vrhla jsem se střemhlav na dlouho odkládané úpravy na stránkách, do čtyř ráno se v nich vrtala a nakonec usnula s hlavou v klávesnici…

Po mě na gauči zůstalo úhledné doupě z posmrkaných papírových kapesníčků, na stolku několik upatlaných koleček a na webu speciální prodejní stránka, na níž si můžete objednat Copatou mámu i s podpisem!

COPATÁ MÁMA v prodeji ZDE 

Kromě toho jsem pro vás s kamarádkou a ilustrátorkou Kateřinou Pappovou  (které vděčím i za nový webový kabátek) připravila dárek v podobě dosud nepublikované povídky Jitka a její tajné přání, která vám dorazí na mail a pomůže tak zkrátit čtenářsky úmorné čekání na onen Copatý skvost ;-)

Takže, nemáte-li ještě doma svou Copatou mámu, objednávejte a já se budu třást nedočkavostí až mi napíšete, jak se vám líbila!

Hezký den a moc děkuju za vaši čtenářskou přízeň :-)

Jak jsem se ve spisovatelích mýlila

Kdysi jsem si představovala, že spisovatelé jsou takoví prazvláštní rozevlátí bohémové, kteří žijí jednou nohou ve světě svojí fantazie a tou druhou se, trochu marně, snaží udržet krok s realitou. 

Že nad kritiku se dokáží povznést, pokud ji vůbec vezmou na vědomí, a co si o jejich dílech kdo myslí je jim vlastně jedno, jelikož píší hlavně proto, že musí. 

Že je něco uvnitř pudí a nenechá je v klidu spát, dokud nezasednou k postaru klapajícímu psacímu stroji a nevdechnou život novým světům a postavám, do kterých se pak já, jako čtenář znovu a znovu nadšeně nořím.

Jak je vidět, žádného spisovatele jsem tehdy neznala.

Napsala jsem knížku, za necelý měsíc se ocitne na pultech knihkupectví a najednou bych i já mohla patřit do té bohémské partičky, kterou jsem si vysnila.

Jenže, jsem to pořád jenom já.

Trochu trhlá matka tří dětí, která mezi přemýšlením o další knížce utírá dětem zadky, vaří večeře a snaží se nezapomenout na žádné narozeniny, svátky ani výročí. Žena, která miluje svého muže a randí s ním v obýváku plném lega a hromady neposkládaného prádla. Holka, která se štítí pavouků, má plnou hlavu nejrůznějších snů a na to, aby zhubla, nemá dost pevnou vůli.

I když bych si to přála, není mi jedno, co si o mě i mojí knížce kdo myslí a už teď pátrám po nějaké psychologické fintičce, která mi pomůže ustát kritiku.

A stejně tak, když někdo o knížce napíše hezky nebo o ní vůbec napíše, vyšiluju z toho ještě dva dny.

Včera se ke mně kupříkladu dostal článek Zářijové knihy, kterých se nemůžeme dočkat. A víte co? Byla tam. Copatá máma tam byla ve společnosti nového Hercula Poirota a, to se podržte, osmého Harryho Pottera!

Pořád mám pocit, že se to všechno děje jen ve snu.

Ale on je to fakt.

Jen já jsem vlastně pořád stejně obyčejně neobyčejná a moje představa o té bohémské partičce spisovatelů se pomalu rozplývá…