pátek 31. srpna 2012

Výroční výlet

Když se zdá pracovní týden příliš dlouhý, není nic lepšího než si udělat malý víkend, třeba už ve středu.
Nám se to podařilo minulý týden.
Svátečně oděni u příležitosti rodičovského výročí jsme vyrazili na místo činu. Tedy místo, kde jsme si před třemi lety řekli ono obligátní ano.
Tenkrát pršelo. A celkově to byl chvílemi adrenalin.


Pan farář v parku zabloudil a obřad začal se zpožděním. Štěstí mám napršelo až do důchodu. A jako bonus se v době obřadu právě vyhlašovaly výsledky nedaleko se konajícího parkuru.
Být méně pozitivní, snad svou vlastní svatbu vzteky propláču.
Ale takhle se to zdálo být celkem legrační.
K oltáři mě vedla moje maminka, která má evidentně stejně špatný orientační smysl jako já. Protože jsme na parkových cestičkách taktéž zabloudili a svatebčané, včetně mírně nervózního ženicha si tak mohli vychutnat pohled na to, kterak se šaty zvednutými nad kolena prcháme zdánlivě pryč, abychom našli správnou pěšinku.
Podepisování úředních listin se nakonec muselo přesunout na zámek, stejně jako focení, neboť papír si, jak známo, s vodou příliš nerozumí.
A jako bonus se můj milovaný bráška v roli svědka (zřejmě z vypětí způsobeného zodpovědnou rolí) přepsal a my dodnes trneme hrůzou, že náš mokrý, rozpitý a špatně podepsaný oddací list není platný.
Aby toho nebylo málo, po obřadu a focení nás měl odvézt na místo hostiny kočár. Bohužel, kočího už v dešti čekat nebavilo a tak ujel. Ale tomu jsme se už smáli společně a jako manželé.


A doufám, že se společně prosmějeme do důchodu (i když ten nás možná mine) a ještě dál.
Protože smích opravdu potřebujeme, abychom se občas nezbláznili. Jak je pro nás typické, i náš výlet byl nakonec takovou malou adrenalinovou jízdou.
Opět pršelo. Slibovaní koně ve výbězích nebyli. Pes nerespektoval pokyn k chození po vyznačených parkových cestách. A z večeře v restauraci jsme se málem plížili zadním vchodem.
Nakonec však v autě usnuli jak děti, tak pes.
A my, ujíždějíc vstříc zapadajícímu slunci, jsme na sebe zamilovaně hleděli přes řadící páku. Jo, jo, tomu se říká rodičovská romantika.



středa 29. srpna 2012

Království za spánek

Žádné dítě není tak roztomilé, aby matka nebyla šťastná, když konečně usne.
Ralph Waldo Emerson

Kde jsou ty časy...

Nevěříte? Tak to asi ještě nemáte děti.
Emersonův výrok platil stejně před dvěma sty lety jako dnes. A že Emerson o tom musel něco vědět, když měl děti čtyři. (Jen mi přijde pravděpodobnější, že mu tenhle výrok do úst vložila paní Emersonová.)
Já své děti miluju nade všechno, ale když usnou, miluju je snad ještě víc. A to prosím, jsou mé děti velice hodné. I když pochopitelně občas ječí, řvou, mlátí do sebe i věcí okolo sebe, vztekají se, kňourají, nechtějí jíst, nechtějí spát popřípadě se čistě převlečení vydají prozkoumat nejbližší kaluž.
Ovšem to k dětství patří a já to ani nepokládám za zlobení. Ostatně občas se vztekám i já a jen dlouholetý trénink mě dělí od toho, abych někdy s řevem a bezstarostně mlátila do věcí okolo.
Ale jsou dny, jako například ty právě uplynulé, kdy na mě padá vyčerpání z celodenního rodičovského nasazení v roli slaměnné vdovy. A chvíle, kdy děti usnou, mě přitahují jako poutníka oáza.
Jen děti na to mají snad nějaký radar.
V okamžiku, kdy mě už dělí od spánku podobajícímu se kómatu jen vteřiny, ony chytají druhý dech a s elánem malých dráčat se dožadují pozornosti. K jejich velké nelibosti zpravidla neúspěšně.
Závěrem mám proto jedno důležité upozornění pro všechny budoucí potenciální matky. Naspěte si tak rok dva do zásoby! Ne, že by vám to pomohlo, ale ještě rádi na to budete vzpomínat.

neděle 26. srpna 2012

Na pouti

„Přijela pouť a lidí proud...“
Dál si text Gottovi písničky nevybavuju, ale i ten začátek dokonale ilustruje uplynulý víkend.
Jeho velkou část jsme totiž strávili na pouti u babičky. Pouť se tam koná každoročně a pro celou širokou rodinu je tahle akce velkolepým a symbolickým ukončením prázdnin.
Na pouťový víkend se týden předem připravuje zejména babička, jelikož hostí naši početnou rodinu, jejíž členové se rozrůstají téměř geometrickou řadou. Letos počet kulminoval a dostal se až k rekordním 26 lidem, kteří měli usednout u svátečního stolu. (To se pochopitelně z praktických důvodů nepodařilo, tudíž jsme jedli na etapy.)
Z let minulých, tedy předtětných, mám pouť spojenou s tunami cukrové vaty zapíjené ledovou tříští těch nejchemičtějších barevných (a ostatně i chuťových) odstínů. S hodinami jízdy na všemožných, zvracení vyvolávajících, atrakcích. A též s prvním setkáním s alkoholem, do něhož mě zasvětila jedna z mých drahých sestřenek.
Ovšem poslední roky se můj zájem obrátil od centrifugy k autíčkovým kolotočům. Od supersladké vaty a neonové tříště se snažím děti udržet co nejdál. A rum s kolou je to poslední, co bych si toužila připomenout.
Kdysi jsem zvládla dvě centrifugy a tři řetízkáče za sebou, aniž by to můj žaludek zaznamenal. Tentokrát bylo mým největším triumfem zdolání tří jízd na labutích. A to jen proto, že jsme s Matýskem měli smůlu na prokleté nelétavce.
Nejdřív fialový drak, který se nevznesl ani o píď.



Byla nám tedy vyhádána náhrada v podobě další jízdy zdarma.
Nasedli jsme do zeleného kačera a už při prvním kole slyším, jak na nás snědý stařík obsluhující atrakci ječí „Pani, máte zase špatnýho ptáka!“
Pochopitelně, kačer svůj oprýskaný zadek od země neodlepil.
Matýsek byl nešťastný a chtěl ještě, a pokud možno „naholu“. Já byla taky nešťastná a to hlavně z představy, že bych si to měla zopakovat.
Odložili jsme proto jízdu číslo tři na další den, a byli pak u labutí za machry, když jsme světáckým „Pozor, ten nelítá,“ odrazovali důvěřivé jedince od jízd na zlovolných kačerech, potažmo dracích.
Matýsek a kupodivu i Amálka si však nakonec pouť, zdá se, užili.
My ostatní jsme přežili.
A mě nakonec přemohla ta pouťová atmosféra natolik, že jsem se dokonale přecpala falešným gyrosem, vatou a svítivě žlutou limonádou, za což mě můj žaludek ještě teď proklíná. Ale jednou za rok se to snese a člověk překousne i ten hluk, i ty davy a chuť si spraví mandlemi v cukru. A pak doufá, že o kolotoče a cukrovou vatu do příštího srpna ani okem nezavadí.
A jaké jsou vaše zážitky z poutí?

čtvrtek 23. srpna 2012

Vavříny ověnčená

V blogerském světě se stále cítím být trochu nováčkem. Zřejmě proto jsem měla dosud jen mlhavé tušení o tom, že existuje něco jako putovní blogerské ocenění, které si blogerky, potažmo blogeři, navzájem udělují.
Má radost byla tedy spojená s příjemným překvapením, když mi milá blogerka jménem kivi, jedno takové ocenění udělila. Tímto tedy velice kivi děkuji a posílám vás omrknout její blog, kam chodím pro tipy na zdravé moučníky.

Ocenění je pro mě příjemná zpětná vazba, která mému egoističtějšímu já pěkně přizvedla sebevědomí. Také mě  utvrdila v tom, že mé milované psaní, dělá lidem radost. A to nejen těm nejbližším, kteří byli původními čtenáři. Ale i těm dalším, momentálně 33 lidem, kterým stojí za to, občas k nevyléčitelné optimistce zavítat.
Kromě toho je to motivace k pokračování, jelikož jsem si už začínala zoufat. Přestávám být totiž zajímavým vypravěčem. Všichni už všechno četli a vědí, co se kdy u nás šustlo.
Asi bych se měla halit do tajemnějšího hávu a nevystřílet si všechny historky na blog, protože poslouchat věty typu: „Jé, to jsem četla! To je dobrý! To jsem se zasmála““ Je sice lichotivé, ale já ubohá pak přicházím o radost z mluvení a dobře načasované pointy!
Ale tahle milá cena mi to všechno vynahrazuje a tak hurá do dalšího psaní.
S oceněním jde ovšem ruku v ruce také zodpovědnost. A mě tedy čeká radostná povinnost předat štafetu dál a vybrat dalších pět blogů, které snad virtuální „medaile“ potěší stějně jako mě.
Výběr byl o to těžší, že jakožto rozená váha, jsem věrna svému znamení a rozhodování je jedna z mých nejneoblíbenějších činností. Ale výběr byl učiněn a doufám, že zmíněným blogerkám udělá radost.
http://srdcovcesta-brigit.blogspot.cz/ Srdcová cesta je opravdu srdečným místem plným čistých emocí a životem ověřených skutečností. Brigit, která návštěvníky svou Srdcovou cestou provází, je mým dobrým vistuálním andělem, který mě svými články nutí k zamyšlení.
http://allyinworld.blogspot.cz/  Ally.in.world je optimistickým blogem přinášejícím pozitivní články a krásné fotografie, který píše sympatická Ally.
http://janina.kutik.info/ Janiny blog je místem plným inspirativních fotografií a milých textů, který, mimo jiné, ukazuje, že mateřstvím člověk nemusí ztratit šarm.
http://northwestrm.blogspot.com/ Na blogu elFamilia mi učarovaly především články cestovatelské, které mě přenášejí z mého zápecáckého života do míst za hranicemi naší obce i země.
http://ubary.blogspot.cz/ Posezení u Báry je takovým blogspoťáckým přistěhovalcem a hlavně je plný příjemných článků. Navíc ho píše má jmenovkyně a za to má u mě jedno malé bezvýznamné plus.
Závěrem tedy ještě jednou děkuji za udělené ocenění a pro pořádek přidávám pravidla této blogerské oceňovací štafety:
  1. poděkovat osobě, která ocenění udělila
  2. odkázat zpět na osobu, která mi ocenění udělila
  3. navrhnout dalších 5 blogů na ocenění s méně než 200 čtenáři
  4. informovat bloggery o nominaci na ocenění
  5. umístit ocenění na blogu

středa 22. srpna 2012

Jak jsem čarovala

Vždycky jsem chtěla být čarodějkou.
Ale ne ve smyslu Hermiony, suverénně mávající kouzelnou hůlkou. (Tedy, ne že by mi vadilo, kdybych na své jedenáctiny dostala dopis z Bradavic.)
Stačilo by mi pobíhat při úplňku po lese a sbírat bylinky. Vařit nápoje lásky. Meditovat při svíčce s kouzelnou formulí ukrytou v záňadří. Rituálně volat na pomoc živly a vdechovat vůni kadidla.
Milovala jsem veškeré knížky o magii. A hltala informace o talismanech. Zkoušela jsem vykládat karty. I číst svůj osud ve hvězdách.
Z něčeho jsem vyrostla a něco mi zůstalo.
Ale moje největší kouzlo, to vážně fungovalo.
Začalo to nevinně. Bylo mi šestnáct a potkala jsem kluka. Líbil se mi. Do té doby jsem byla knihami obklopená a nepolíbená naivka. (Čerpající zkušenosti z románů a jedné platonické táborové lásky.) A najednou jsem byla zamilovaná až po uši.
Jenže on byl starší. A zkušenější. A z jiného města. A prostě příliš nedosažitelný.
Jenže já se vzdávat nechtěla, a tak jsem si vzala k ruce jednu ze svých čarodějnických knížek. Zdálo se mi to tehdy, ani nevím proč, jako lepší způsob jak získat kluka, než třeba flirtování, v němž jsem skutečně nevynikala. A v knížce jsem objevila kouzlo na přivolání lásky.
Vypadalo to celkem jednoduše. Stačilo napsat jméno vyvoleného na papír. Ale pozor, bylo třeba napsat ho pozpátku. A následně si ho ukrýt pod polštář. Poté si každý večer měla zamilovaná dívka, tedy já, představovat sebe s oním vyvoleným tak, jak by si přála, aby se vztah vyvynul a dokola opakovat jeho jméno pozpátku.
Všechno jsem udělala. Napsala jméno, představovala si jak se vodíme za ručičky, sem tam nějaká ta pusa, samozřejmě, a u toho monotónně bručela „valsorajřávčebvalsorajřávčeb“. A ač to zní praštěně. Ono to vyšlo.
Ten kluk se do mě zamiloval.
A nejen to. Dnes je to přesně tři roky, co jsme se s tím klukem vzali!


Takže bych to čarování tak úplně nezatracovala. I když je fakt, že by možná stačilo jen pozitivní myšlení. Protože věřte tomu nebo ne, síla myšlenky je ohromná! A taky síla lásky, pochoopitelně, ale o tom třeba příště.

úterý 21. srpna 2012

Naše adrenalinová dobrá jitra

Rána jsou pro mě nejkrušnější částí dne. Zpravidla se totiž probouzím nevyspalá, nevrlá a nekomunikativní. Kvůli dětem ovšem poslední dobou piluji sebeovládání a až na drobné výkyvy, se mi celkem daří nepronásledovat své děti po ránu vražednými pohledy. A to ani tehdy, když vyhlásí budíček v pět ráno. Nebo když mě probudí radostným poskakování po rodičovské posteli, případně rodičovských končetinách. A to, jistě uznáte, chce už pěknou dávku sebeovládání!
Ovšem poslední dva dny se rána nesla ve znamení stresu, shonu a vyplavování značného množství adrenalinu.
Den první.
O půl šesté mě probudilo mužovo zlostné dupání po domě, třískání věcmi a tlumené nadávky. V očekávání katastrofy v podobě vykradeného obýváku či vytopené koupelny, jsem opustila (nerada) postel a kupodivu dosud spící děti a opatrně se vydala na výzvědy.
Od soptícího muže jsem se dozvěděla, že Matýsek zřejmě předchozího dne zcizil a ukryl klíčky od firemního tranzita, kterého jsme měli vypůjčeného. A který měl už dávno stát ve firmě a chystat se na cestu za čekajícími zákazníky.
Nejraději bych se zbaběle odplížila zpět do ložnice. Leč jako řádná manželka jsem začala spolu s mužem, jehož rozčilení dosahovalo vrcholu, prohledávat celý dům. A také prostranství před ním. Jako na potvoru zrovna toho dne znovu otevřeli školku po prázdninové pauze a několik mírně zaskočených tatínků tak mělo možnost mě zahlédnout, kterak ve sporém nočním úboru lezu téměř po kolenou kolem domu a pátrám po stupidních klíčích od auta.
Napětí vrcholilo. Muž volal do práce. A já začala bezmyšlenkovitě poklízet na komodě v chodbě. V duchu jsem na pomoc svolávala všechny anděly. A světe div se. V šuplíku komody, kam jsem shrnovala nepořádek, jsem objevila onen zpropadený klíč!
Den druhý
Užívala jsem si skutečnost, že děti znavené vedrem, dováděním v bazénu a návštěvami z předchozího dne spí, ačkoliv je již skoro osm ráno, když začal zvonit telefon. Muž volal, aby mi oznámil, že zhruba za hodinu vypnou v celé naší vesnici vodu na dobu blíže neurčenou. (Trochu pesimistický manžel poznamenal, že to může být klidně i na týden.) A zaúkoloval mě urychleným dofouknutím a napuštěním bazénku na zahradě. A taky napuštěním vany, škopků a flašek do zásoby.
Zatímco jsem tedy proklínajíc prasklé potrubí, pobíhala po zahradě i domě. Samozřejmě opět v pyžamu. Narychlo vytírala podlahu, drhla vanu, zalévala kytky a myla si vlasy. Vzbudily se děti hlasitě se dožadující svých ranních rituálů. Amálka kojení a Matýsek „toustíku s madelánoj“ (čti s marmeládou).
Myslím, že jsem ještě nikdy v životě nebyla po ránu takhle aktivní.
Teď mám jen trochu hrůzu ze zítřejšího rána. Říká se přeci, do třetice všeho dobrého, ne?

A jaká bývají vaše rána?

neděle 19. srpna 2012

O vaření s dětmi

Řekla bych, že vlastní děti ovlivňují v podstatě každou část mateřského života. Zasahují do osobního prostoru, trávení volného času (tedy já už si vlastně moc nepamatuju, co to vlastně volný čas je), do spánku i stravování. A tak není žádným překvapením, že ovlivňují i proces vaření. A to nejen v ohledu výběru toho, co bude podáváno, ale též v samotné přípravě zvolených pokrmů.
Já mám to štěstí, že mě vaření alespoň baví, většinou (zatím). Narozdíl od mé maminky, která je sice velice dobrou kuchařkou a též mou zasvětitelkou do základů vaření, leč sama tuto činnost z duše nesnáší.
Její filozofii celkem chápu. Koneckonců, když připravujete jídlo, a je jedno zda tomu věnujete půl hodiny či půl dne, které je během několika málo minut doslova sežráno a vám zbude jen špinavé nádobí, je to vlastně vcelku frustrující.
Obzvláště tehdy, živíte-li hokejistu ve vývinu, který nikdy nemá dost, jeho první otázkou po příchodu domů bývá „Mami, co bude dnes k večeři?“, a jehož běžné porce by vystačily pro tři průměrné strávníky na týden.
To u nás doma naštěstí Otesánka neživíme. On by se taky leckdy načekal a zřejmě by i umřel hlady, než bych mu za dětské asistence něco k snědku přichystala.
S mými „všehosechcizůčastnit“ dětmi je totiž vaření i pečení velice zábavné a též velice zdlouhavé. (Raději se snažím zapomenout na loňské Vánoce, kdy jsem jeden plech perníčků s Matýskem na pozici vykrajovače připravovala dvě hodiny. A následně, poté co usnul, pokoutně zbytek dopékala do jedné ráno, abych se zbaběle vyhnula jeho perníkářskému nadšení.)
Nedávno jsem si to zkoušela stopnout. Zatímco v době, kdy děti spaly, mi příprava banánových muffinů zabrala zhruba deset minut. S oběma dětmi v zádech se celý proces, od vytažení formiček ze skříně po jejich zastrčení do trouby, protáhl na třičtvrtě hodiny. Ale není to tím, že by děti úmyslně zdržovaly. Ne, ony by rády pomáhaly.


Matýsek tedy sype mouku. Chvíli do k tomu určené mísy, chvíli na kuchyňskou linku a chvíli mladší sestře na hlavu. Míchá mléko s vehemencí centrifugy. V době, kdy zbavuji Amálku nánosů mouky ve vlasech, přimíchává do těsta neznáme množství cukru a soli. A v domění, že to jsem opomněla, přidává do mísy také vaječné skořápky. Mizení nakrájené čokolády a banánů je jen poslední kapkou, která mě již nemůže rozházet.
I přes všechny nástrahy z naší kuchyně zpravidla vycházejí pokrmy, které nejen, že se dají jíst, ale občas bývají označovány dokonce za chutné, velmi dobré a někdy dokonce za vynikající.
Považuji tedy své děti za kuchařské maskoty a střídavě si přeji, aby je jejich nadšení pro pomoc v kuchyni opustilo a nebo jim vydrželo co nejdéle. (Má přání se pak mění dle stupně jejich kreativity v rámci způsobování kuchyňských katastrof.)

čtvrtek 16. srpna 2012

Co andělé prozradí

Věříte na anděly? Já jo.
A taky na spoustu jiných věcí, ke kterým se snad raději ani nebudu přiznávat, abyste nezačali pochybovat o mém duševním zdraví.
Každopádně, v naší rodině, která je celá taková esoterikou políbená a se skřítky spřažená, se vcelku nedávno rozšířila krásná věc. Jsou to karty. Ale nehraje se s nimi prší (což je mimochodem téměř jediná karetní hra, kterou zvládám), ani se s nimi nemastí poker. Tyhle karty jsou přímo andělské.
Nesou název Poslové světla a jsou ideálními společníky jak v dobách radosti (kterou zpravidla svými poselstvími násobí), tak v dobách smutku (který většinou rozhání). A je to s nimi úžasně jednoduché. Samozřejmě se s nimi dá dělat spousta věcí, ale úplně postačí si sem tam karty promíchat a jednu vybrat. A přitom se můžete ptát, nebo si jen přát nějakou tu dobrou zprávu.


Karty jsou veskrze optimistické a pozitivně laděné, takže se rozhodně nemusíte bát, že si po ránu vytáhnete kartu s nápisem Dnes zemřeš! Právě naopak, karty, které představují jednotlivé anděly, vás příjemně nabádají k ralaxování, či trávení času v přírodě. Předkládají vám témata k přemýšlení a nezřídkykdy ukazují věci, které třeba zatím ani sami nevidíte...
Ovšem s tím souvisí také malé nebezpečí. Jakmile se totiž taková věc, jako jsou tyhle, byť vcelku jednoduché, karty rozšíří po vašem blízkém okolí, vaše soukromí se octne v nebezpečí. Andělé jsou totiž hrozní práskači.
Snadno se vám tak může stát, že si jen tak potichu vychutnáváte své malé sladké tajemství, když tu k vám přistoupí maminka s potutelným úsměvem a dotazem mířícím přímo do černého „Nejsi náhodou těhotná?“
A vám spadne brada, protože jste se to sami právě dozvěděli a rozhodně jste si to chtěli nechat nějaký čas pro sebe. Jenomže to už vám maminka před nosem mává tím malým bonzákem. A není to, jak byste si mohli myslet, zapomenutý těhotenský test, ale karta s nápisem „Vaší rodinu čeká nový přírustek!“
Tomu přírustku je dnes deset měsíců a já trnu hrůzou, co na nás karty napráší příště.

úterý 14. srpna 2012

Autovači

Čeština je krásný jazyk. A zdá se, že nejlépe ji dokážou využívat děti. Tedy náš Matýsek určitě. Jeho pokusy o správné interpretování známých slov, tak často končí kouzelnými patvary, které vystihují původ řečeného daleko lépe než originální znění. (Tedy alespoň uším pyšné matky to zní rozhodně libozvučněji.)
Doma se tak již vcelku vžilo označení pro naušnice „ušinky“, kečupu se neřekne jinak než „čupík“ a věci jako sluníčko či, velice oblíbená, míchačka, byly překřtěny na „slunínko“ a „míchanku“. Pojem otevřeno získal nový rozměr ve slově „otemento“ a když je něco dobrý, tak je to jasně „dlobý“. A dobrý jsou třeba uvařený brambůrky zašifrovaný pod přezdívkou "blanďánky".
Hitem se ovšem stal pojem „autovači“. Toto označení Matýsek stvořil pro osobu hrající si s dětskými autíčky. Nejčastěji jsou tak zváni právě Matýsek s Amálkou, která v této činnosti bratrovi nadšeně sekunduje, a to včetně doprovodného zvuku napodobujícího předení motoru, v ktérémžto umění mě mimochodem obě děti již dávno předčily.

Autovači na našem skvoterském dvorku
 
Velký brácha starající se o ségřin pitný režim

Na druhou stranu, taková krásná dovednost, pro někoho přízemnějšího možná spíše neschopnost, komolit slova, může leckdy přivést dospělého i do úzkých. Tak například má sestřenka, zhruba ve věku kolem dvou let, měla malý problém s vyslovováním některých písmen. Kupříkladu zcela nevinného „cé“. Babička, která, neočekávajíc nic zlého, vyrazila s vnučkou na nákup, byla ovšem konfrontována s tímto logopedickým problémkem vcelku kuriózně, když se vnučka začala hlasitě vyptávat: „Babi, kde je piča?“
Mám dojem, že pizzu, které se má milá sestřenka tehdy dožadovala asi nekoupily, protože zostuzená babička pod palbou zvídavých, pohoršených i veselých pohledů opustila prodejnu raketovou rychlostí. Historka se však zachovala a stala se milým rodinným folklórem.
Čeština je přímo stvořená k hrátkám, tak nebuďme zkostnatělí a buďme raději jako děti. (I když, tu piču bychom si mohli odpustit.)



neděle 12. srpna 2012

Z kopce do kopce

Když se tak člověk šplhá do kopce, často si říká: „Proč já blázen nezůstal dole? Co mi tam chybělo?“
A když to ještě navíc dělá dobrovolně, v čase dovolené a s očekáváním příjemného výletu, můžete si ho snadno splést s masochistou. Obzvláště, v případě, že kromě váhy své musí na vrchol onoho kopce dostat i dalších pár desítek kilo v podobě kočárku, dvou dětí a kola, na němž to starší z dětí odmítá jet. 
A přesně takhle probíhal náš první horský výlet.
Krev (Matýsek si odřel koleno), pot (ten se valil ze všech) a slzy (ty ronila Amálka sjíždějící z kočárku). Tak by se dala charakterizovat první fáze naší malé tůry.
Ale hned u první horské chaty jsme se zbavili Matýskova kola, doufajíc, že do zavíračky se tudy již budeme vracet a kolo nám nebude zkonfiskováno. A dál jsme se vydávali naladěni optimističtěji, jelikož nás čekala cesta po vrstevnici.
Naše tempo rozhodně nebylo vražedné (mužův telefon nám spočítal průměrnou rychlost na 1,8 km za hodinu), ale o to víc jsme si mohli vychutnávat horské krásy. A že ty stojí za to, když už se člověk nahoru vyšplhá. I když nutno podotknout, že na Matýska neudělaly dojem ani tak hory samotné, jako rolby zaparkované u horských chat.


Každopádně když už je člověk na vrcholu, ta námaha se už tak zbytečná nezdá. Zejména, je-li kromě okouzlujícího výhledu k dispozici i zmrzlinový pohár.
A občas dokonce zbude energie i na filozofování. Třeba o tom, že tohle zdolávání kopců je člověku už zkrátka vlastní. Ať už to jsou Krkonoše, Himaláje nebo strmé životní výzvy. I když se proklínáme, stejně pořád lezeme nahoru a pak se kocháme výhledem a hledáme další kopec, který bychom mohli pokořit. Protože naše životy by bez těch kopců byly vlastně docela nudné. Stejně jako krajina.
Jen těm dětem je zatím jedno jestli se batolíme v Polabí nebo v Krkonoších, hlavně, že tam mají maminku s tatínkem.


sobota 11. srpna 2012

Krkonošská odyssea

Krkonoše sice nejsou Řecko, na které se mé zimomřivé tělo celý rok těšilo. A ledový horský bazének ani vzdáleně nepřipomíná vyhřáté moře. Ale to neznamená, že jsme si horskou dovolenou užili míň.
Díky laskavosti mé tety Hrošice, čímž v žádném případě nenarážím na její tělesnou konstituci, ale pouze na přezdívku, kterou její rodině už asi nikdy nikdo neodpáře. Jsme mohli strávit týden na chalupě uhnízděné v jednom z Krkonošských svahů. Tímto tedy znovu virtuálně děkuji svým hroším příbuzným!
Týden to byl krásný a domů jsme se vrátili značně vyčerpaní. (Dovolená by se po této dovolené hodila.)
Ale zato s vypracovanými svaly od tahání kočárku a dětí do kopců. S vůlí prověřenou mnoha překážkami, průtrží mračen počínaje a  umanutým dětským kňouráním konče. A se psem, z něhož se stal naprosto fanatický aportér ochotný přinášet cokoliv, včetně dudlíků a smetáků.
Nachodili jsme krásných 24 kilometrů, což se zavilým horským turistům nemusí zdát mnoho. Leč pro nás, nížinné zakrnělce obtěžkané dětmi, to byl výkon vcelku uspokojivý. Nalokali jsme se trochu čerstvého vzduchu, jehož zásoba by nám měla vydržet do příští dovolené. A já jsem překonala sama sebe, když jsem  smočila své teplomilné tělo v horském bazénku, jehož teplota činila něco kolem 5 ˚C.
Ačkoliv mnoho odpočinku nám dovolená neposkytla, svůj účel splnila. Přivezli jsme si z ní spoustu zážitků, nových vrásek od smíchu a tři tašky špinavého prádla.
Už se těšíme na další!





čtvrtek 2. srpna 2012

V sedle

Jízda na koni, to je jeden ze zážitků, na který se nezapomíná. Z koňského sedla se hned zdá všechno o trochu menší, o něco vzdálenější a možná i malichernější. Když se tak člověk na koni nese, na všechny a všechno kouká svrchu, hned musí dát tvrzení, že „nejkrásnější pohled na svět, je pohled z koňského sedla“ za pravdu. Jen ten zadek z toho trochu bolí.
Na koni jezdit neumím, koně nemám, ale o to víc si každé vzácné koňské setkání užívám. A možnosti projet se, v mém případě spíše nechat se povozit, ráda využívám. Ačkoliv takové ambice jako moje sestřenka při oněch „vyjížďkách“ nemám.
Ta totiž, sedíc na koni poprvé, v moudrosti svých sedmi let pronesla: „Mýho koně mi nikdo řídit nebude! Pojedu sama!“. Čímž provozovatele „koňské atrakce“ natolik odzbrojila, že ji skutečně nechal jet vytyčenou trasu samotnou, za což v rodině sklidila obdiv a úctu. (Od své maminky tedy spíš promluvu do duše za drzost a sebevražedné sklony.) A tato historka byla zanesena do rodinného vypravěčského archivu.
Včera se nám, díky bráškově kamarádce, opět naskytla příležitost vychutnat si jízdu koňmo a tentokrát si poprvé výhled ze sedla užil i Matýsek. A nebyl ošizený ani o tu správnou výšku. Místo poníka, který byl původně v plánu, mu byl totiž přiveden pořádný kus koně, který se do poníkovských měr vejde jen tak tak.
Matýsek se ovšem ukázal být nebojácným jezdcem a s výrazem suverénního lorda denně objíždějícího své vzkvétající panství absolvoval bez zaváhání celou projížďku.
Já jsem zase měla radost, že jsem si neutrhla ostudu, na koně se zvládla vyšplhat svépomocí aniž by mi musela být potupně přistavena rampa. A tejně tak jsem zvládla z koně slézt a nikoliv spadnout.
Všichni jsme tedy farmu opouštěli spokojení a můj muž začíná mít obavu, že začnu toužit po koni.


A jaké jsou vaše koňské zážitky? Umíte jezdit? Přiznám se, že já bych to umět chtěla. (Stejně jako umět znakovou řeč, umět létat rogalem a umět šít :-)