Když i matka churaví

Když jsou nemocné děti, je to pech. Člověku je jich líto. Snaží se, seč mu síly stačí, aby dobře navařil, náladu vylepšil a morálku pozvedl. Vymýšlí zábavu, předčítá pohádky, hraje divadlo, zpívá a pokouší se sebe i děti přesvědčit, že nevystrčit pár dní hlavu z domu je vlastně ta nejlepší rodinná teambuldingová akce na světě. 

Když je spolu s dětmi nemocný i rodič, snaží se o jediné. Přežít.

S vícero dětmi pak snaha o přežití nabývá o to adrenalinovější ráz, o co rozmanitější jsou potřeby všech zúčastněných.

U nás v současné chvíli nejstarší propadá záchvatům kašle, jejichž následkem vše v dostřelu jednoho metru ohazuje obsahem svého žaludku. Nejmladší za sebou vláčí provazce nudlí. A zdravá prostřední freneticky pobíhá domem ve snaze přijít alespoň k úrazu, když srážka s bacily nedopadla. 

Přičemž každý z výše jmenovaných by chtěl matku pouze pro sebe, zatímco matka by nejraději zajela k nejbližšímu babyboxu.

Případně předala děti paní na hlídání a zmizela do hotelu. Alespoň na jednu přenádhernou noc, kdy by její spánek narušovaly pouze vlastní záchvaty kašle, postel by byla zcela dětí a jejich sekretů prostá a noční stolek by přetékal kouzelnými chemickými utrejchy proti teplotě, bolesti hlavy a na spaní.

Ale na to všechno jsem ke své smůle matka až příliš hyperprotektivní a sluníčková, a tak si o zmíněných úlevových prostředcích nechávám jen zdát, lezu do svého třiceticentimetrového úseku, který mi v posteli zbyl a z posledních sil sípám Mravenčí ukolébavku.

Naštěstí jsem ta nevyléčitelná optimistka, a tak se konejším nadějí, že možná už zítra nám bude líp. A když ne, pořád ještě existují ty babyboxy ;-)

Zážitková kniha

Naše domácnost se nachází ve stavu nouze.

Maty a já jsme nemocní. Ami je nevyřáděná a hyperaktivní. Vilimu sice teče z nosu, ale ségře zdatně sekunduje. A muž je ochromen svým prvním oparem, který ode mě po devíti letech skalní imunity konečně chytil.

I přesto jsme dnes byli kupodivu trochu produktivní. Ve chvíli, kdy Matymu opadla horečka a Ami se téměř utančila do bezvědomí, což byl dnes jediný okamžik, kdy měli oba starší potomci srovnatelné množství energie, jsme doplnili pár stránek naší Zážitkové knihy. 

Ptáte se, co to je?

Tak to je úžasná věc, kterou jsem si přála mít jako malá, ale pro nedostatek disciplinovanosti jsem ji nikdy neměla.

Jedná se o deník plný nalepených vstupenek, obrázků a zakonzervovaných vzpomínek.

V rámci naší knihy momentálně funguju v roli iniciátora a vrchního pisatele nadpisů. Zbytek už si obstarávají děti. Ami ráda lepí, Mates píše, oba kreslí a kniha se nám pěkně plní.

Výlety, divadla, kina, oslavy, zatmění Slunce, návštěvy, to všechno je materiál hodný zaznamenání. Přidanou hodnotou je pak společně strávený tvůrčí čas, rekapitulace toho, co jsme zažili a zjištění preferencí. Co se komu líbilo. Co koho štvalo. A co musíme zaručeně podniknout znovu.

Tajně doufám, že jakožto zodpovědný dospělák projevím dostatek disciplíny, kterou v ideálním případě nakazím i potomstvo, a kniha se tak dožije i doby, kdy bude zcela v dětské režii.

A jak to máte vy? Taky si lepíte vstupenky a lisované fialky z prvního rande? ;-)

Kosmická výchova v praxi

Částečné zatmění Slunce. O tom se u nás mluví už pár dní.

Muž se stavil na hvězdárně pro brýle a já strávila včerejší dopoledne pobíháním po městě a sháněním tří polystyrenových koulí různých rozměrů, které bychom mohli použít na model Slunce-Země-Měsíc.

Ukázalo se, že pokud si na koule vzpomenete na jaře, jste docela v háji. Všude jsou jen polystyrenová vejce. Někde mají i zajíce a kuřata. Ale koule? To jste, paní, měla přijít o Vánocích!

Nicméně, nakonec se mi v galanterii, květinářství a papírnictví podařilo sehnat po jedné kouli a večer vypuklo barevné šílenství.

Ami dostala za úkol natřít žlutě Slunce. Maty si vzal na starost Zemi. A mrňavý Měsíc jsme nechali bílý.

Dnes jsme si tak už od rána přehrávali zatmění Slunce na našem modelu. A když to v 10:38 vypuklo naživo, byli jsme již dokonale teoreticky vyzbrojeni.

Ami s Matym se zaujetím každých pár minut kontrolovali jak moc je už Slunce zakryté. Vilimu bylo třeba bránit v ohlodávání hvězdářských brýlí. Muž, který si iniciativně vzal půl dne volna, se pokoušel nebeský úkaz vyfotit. A já vařila oběd, odskakovala si pro sklíčko a měla dobrý pocit z toho, že jsme z dnešního zatmění vytěžili maximální vzdělávací potenciál.

Ale nemějte obavy.

Hned odpoledne jsem ten nebezpečný náběh k přílišnému domácímu intelektualismu zarazila a vzala děti do kina. Tam jsme si nechali propláchnout mozky něžnou dávkou disneyovské romantiky v podobě Popelky a z kina už jsme zase vycházeli jako normální rodinka a ne jako pošahaná skupinka astrovědátorů :-) 

Milovati potomka svého

Je snadné své dítko bezpodmínečně milovat když

• spí

• je zabrané do poklidné nedestruktivní činnosti

• připravuje matce snídani do postele

• vám říká, že jste ta nejskvělejší maminka na celém světě

• si uklidí pokoj

• po vás nic nechce

• známí a kolemjdoucí obdivují, jak máte hodné a skvělé dítě

• vám je dobře a vesele si s dětmi prozpěvujete.

Ovšem milovat svého potomka bezpodmínečně když

• celou noc řve

• je zabrané do hlučné destruktivní činnosti

• si drobí snídani do postele

• na vás ječí, že vás nesnáší

• si odmítá uklidit pokoj

• pořád po vás něco chce

• známí a kolejdoucí kroutí hlavami nad vaším nevychovaným „spratkem“

• vám v hlavě kutá tucet permoníků na extázi a vy máte chuť při jakémkoliv zvuku hlasitějším než dýchání, vyhodit dítě oknem,

to je skutečné umění a pravá mateřská láska :-)

Mě dnes potkali permoníci. A jelikož děti jsem z okna nevyhodila, troufám si tvrdit, že ve zkoušce bezpodmínečné mateřské lásky jsem pro tentokrát obstála. Tak snad mi to vydrží :-)

Naše školková jitra

V ideálním světě by to u nás v den odchodu do školky vypadalo nějak takhle:

V sedm mi zazvoní budík. Sama vstanu, zatímco mí něžní andílci stále podřimují. V klidu se obléknu a použiju všechny lahvičky, krémy a další serepetičky vyskládané u zrcadla. Připravím vydatnou snídani, doprostřed stolu naaranžuju kytici pro navození té správné radostné nálady a vzbudím děti. Ty s úsměvem vyskočí z postelí, dobrovolně a s nadšením se převléknou, nasnídají, vyčistí zuby, učešou, přebalí, obují a naskáčou do auta. To vše v dobrém rozmaru, za láskyplného hovoru a s nekonečnou trpělivostí. V 8:00 vyrážíme, v 8:30 parkujeme u školky, v poklidu se přezouváme a loučíme. Nakonec, spolu s Vilim Matýskovi a Amálce zamáváme a vydáváme se vstříc sluncem zalitému volnému dopoledni.

Realita:

Úterý

Vilík se budí před šestou. Strašně se mi nechce vstávat, ale Vilda dost zapáchá, hlasitě volá máma a leze mi po hlavě. Navíc už probudil i Matese s Ami. Na spánek můžu zapomenout.

Ploužím se z postele a v režimu autopilota zaopatřuju ranní agendu. Děti jsou převlečené, nasnídané a zabrané do stavění z lega. Amálka má na hlavě dva úhledné culíčky. V koupelně se snažím probrat a používám většinu kosmetických vychytávek položených na zrcadle. 

Dvě hodiny uplynuly, aniž bych ve své ranní latentní fázi zaznamenala jak. Je 8:00, nejvyšší čas opustit stanoviště a přesunout se do auta.

Děti můj požadavek ignorují a dál si staví z lega. Vilík vije, jelikož je nedospalý a dal by si svou dopolední dávku odpočinku. Já zmateně pobíhám po domě a přemýšlím, kde mají děti šusťáky a kam jsem si položila mobil.

V 8:30 startujeme a těsně před devátou vrážíme do školky. Stihli jsme to jen tak tak.

Středa

Budík zvoní v sedm. Vstávám a všichni ostatní se mnou. Na soukromé koupelnové soaré můžu zapomenout. 

Po půl hodině má Mates stále pyžamo a jednu ponožku, Amálka usedla pouze v kalhotkách k puzzlím a Vilík, kterého jsem převlékla sama, se pozvracel. V 8:00 jsou všichni oblečení a já se dostávám k tomu, abych použila alespoň řasenku položenou u zrcadla, zatímco děti snídají. 

O čtvrt hodiny později sprchuji a znovu převlékám Vilíka, který si do klína vyklopil jogurt a s vášní sobě vlastní si ho vmasíroval do vlasů a uší. Na Amálčiny culíčky není čas, použijeme alespoň sponku.

Moji výzvu k odchodu v 8:30 všichni okatě ignorují.

Díky citovému vydírání se mi daří nalákat všechny zúčastněné do auta. V 8:35 vyrážíme, abychom to za rohem otočili a mohli se domů vrátit pro dudlík a čepice. Šlápnu na to a v devět jsme ve školce. Bylo to o fous.

Čtvrtek

Budík nezvoní. Zřejmě jsem ho před hodinou v polospánku zamáčkla, protože když zaostřím na hodiny, zjišťuji, že už je 8:00. Potomstvo, vyčerpané logistikou předchozích dvou dnů, stále spí.

Startuju z postele, a jelikož se mi děti nedaří probrat, jedno po druhém přenáším do obýváku a v polospánku převlékám. V koupelně u zrcadla se zastavím, jen abych si opláchla obličej. Místo kartáčku dnes musí stačit žvýkačka. 

Vilík se pozvracel. Strkám mu za bodýčko látkovou plenu, aby ho to nestudilo, a stěhuju ho do autosedačky. K snídani dostává do ruky kukuřičnou křupku.

Maty s Ami jsou na tom líp. Ve špajzu jsem objevila kinder čokoládky od babičky a do kelímků s brčkem jim zavírám kakao. Holt se „nasnídají“ v autě.

Amálce prsty uhladím vlasy a raději je schovám pod čepici. V 8:40 naše auto smykem opouští náves před domem. Děti zhltnou čokoládu a remcají, že mají hlad. Odkazuji je na školkovou svačinu a doufám, že to na mě ve školce neprásknou.

Něco po deváté vbíháme do šatny. Zjišťuju, že Amálka nemá kalhotky a Mates čepici. No co, nepřítomnost spodního prádla snad nikdo neodhalí a ven si Maty narazí kapucu. 

Kolem půl desáté opouštím školku a otírám pot z čela. Je na čase vyrazit do města a obstarat Vilimu náhradu za zapomenutý dudlík a k snídani něco výživnějšího než křupku. Po pár metrech zjišťuji, že si vykračuju ve školkových návlecích. Strkám je pod kočárek a jsem ráda, že školku máme jen třikrát týdně. Čtvrtý den bychom asi dorazili v pyžamech :-)

Zítra nám začíná další kolo… A jak to po ránu probíhá u vás? Máte vychytaný systém nebo ranní výpravy považujete za rodičovský očistec? :-)

Sluneční vyprošťovák

V sobotu jsme byli s mužem, poprvé od naší proměny v rodiče, na plese. Kromě toho, že se nám podařilo vyhrát první cenu v tombole a domů jsme si tak přinesli údajně superskvělý multifukční hrnec (a jen tak tak se vyhnuli druhé ceně v podobě obřího, stále ještě chlupatého divočáka), jsme si taky trochu zatančili a hodně se unavili.

Tím nechci říct, že bychom snad byli na noční zábavy staří, ale bohužel nejsme pány svého času. Což se ukázalo ve chvíli, kdy nám po šesté ráno začali po třeštících hlavách křepčit potomci. Muž byl kavalír a nechal mě dospat alespoň noční kojící pauzy, ale i tak se pro nás stala vidina nedělního dne stráveného s našimi milovanými ratolestmi, poněkud nelákavou.

 

Naštěstí nás zachránilo slunce. Díky němu jsme nebyli nuceni ploužit se znaveně domem, ale mohli jsme načerpat trochu té solární energie venku.

Nakonec jsme venku i obědvali, svačili, sestavili poděděný domeček pro děti, zaseli semínka, předvedli Vilíkovi kouzlo jízdy na tatrovce, postavili pár bábovek a hradů z písku a vůbec byli nečekaně produktivní.

Přesto si myslím, že lepší bude, nechat náš návrat do spárů noční zábavy na dobu, až budou děti v pubertě, a všichni se budeme svorně scházet ráno rovnou k obědu :-)

Vilíkovy desetiměsíčniny

Pro dnešek přeskočíme hořekování nad tím, jak strašně rychle to zas uteklo a půjdeme rovnou k věci.

Tedy k Vilíkovým pokrokům, úskokům a vůbec všem novinkám v synkově repertoáru.

A hned v úvodu si posvítíme na Viliho slovní zásobu, kteroužto jsme v předchozích sumarizacích trestuhodně opomíjeli.

V současné době vládne Vilík rozkošnou plejádou dvojslabičných obratů. Mezi ty nejběžnější patří precizní  gaga, kaka, papa a baba. Ale co je úplně nejlepší, objevilo se už i mama. V tomto směru Vilíka velmi podporuji, často mu slabiky mama výrazně artikulujíc opakuji a na oslovení mama ihned reaguji. To má za následek, že mama vyvolává Vilík skoro nonstop a já se cítím dokonale nepostradatelná.

V rovině motorické tu máme také pár novinek. Nedlouho po svých osmiměsíčninách Vili konečně přišel na kloub lezu po čtyřech, který poslední dva měsíce systematicky vylepšoval a momentálně v něm dosahuje obdivuhodné rychlosti. Peláší jak tryskomyš, rozkošně při tom funí a zvládá u toho i „mluvit“. 

Nadále také pokračuje v tréninku vzpřímeného postoje obohaceného momentálně o úkroky stranou kolem nábytku a od minulého týdne též kroky vpřed. Při snaze o chůzi poslouží nejlépe židle či Amálčin kočárek, což slečna sestra nelibě snáší.

Co se sedu týče, zdá se, že se k němu zvolna schyluje, ale zatím si Vilík vystačil s klekem.

Nyní můžeme přejít k psychickému a emočnímu rozpoložení našeho oslavence. 

Stručně řečeno, je dobré. Vili je i nadále pohodářem po všech stránkách. Rád se mazlí, směje a zbožňuje pozornost svých sourozenců. Tak trochu ho podezírám, že jen se mnou se dost nudí.

Několik poznámek na závěr:

Vili se pyšní stále pouze dvěma dolními jedničkami.

Nemá rád houpačky a když se Ami s Matym hádají.

Rád oslintává okna při pozorování psa, kočky a tatínka.

Na hlavě mu roste parádní čupřinka ve tvaru pankáče.

A i nadále je prostě k zulíbání :-)