středa 29. ledna 2014

Školkové drámo

Trochu naivně a s nadějí jsem očekávala, že dnes proběhne Matýskův ranní nástup do školky v pohodě. Konec konců, horší než minulý týden to být nemůže, že jo?

Blbost.
Maty pokňourával preventivně už od včerejšího večera a prorokoval, že se mu bude děsně stýskat. Dokonce i slzama to doprovodil. Nakonec ale usnul a já se jala ukolébávat nadějí, že ráno moudřejší večera a podobně.
Jenže ráno Maty evidentně vstal levou nohou a celé vypravování, včetně cesty autem, se neslo v duchu pohřebního průvodu. No a co se dělo v šatně?
Mateřský horor.
Matýsek prohlásil, že chce domů a na tom tvrdošíjně trval dalších třicet minut. To vše za střídavé přítomnosti jemného poplakávání, srdceryvného pláče a hysterického řevu.
A taky Amálčina vysmátého povykování na ostatní děti a soucitného konstatování, že „Matýsek mutný, nó“, co pět minut.
Jedna maminka mi bodře doporučila, že ho mám předat a neřešit. Jí syna prý v prvních dnech musela odtrhávat učitelka z náručí násilím.
Při té představě jsem se orosila, ale když se blížila třicátá minuta našeho neefektivního vyjednávání vedoucího leda k rychlejšímu sledu lítostivých a hysterických fází, byla jsem už svolná s ledasčím. Moje psychická obrana se totiž začínala hroutit, povzbudivý úsměv mě opouštěl a netrvalo by dlouho a já bych Matyho sama hystericky plačící uchvátila a už nikdy se nevrátila.
Ale těsně před mým zhroucením a potupnou kapitulací se podařilo dojít ke konsenzu. Domluvili jsme se, že na nákup pirátských propriet na karneval půjdeme až po školce všichni společně a učitelka navíc Matymu nastavila hodiny, ukazující dobu mého očekávaného poobědového příchodu.
Pláč i hysterie zmizely a Matýsek vstoupil s pusou a zamáváním do školky. Dle domluvy jsme na sebe mávly ještě přes školkové okno a pak byl Maty pryč.
V tu chvíli jsem potřebovala jen tichý kout a měkké rámě k vyplakání. Volba padla na mou maminku. U ní se mi dostalo obojího a ještě navrch k tomu líčení děsivých školkových nástupů mě samotné.
Vzhledem k tomu, že mě i bráchu museli z maminky, jíž jsme se drželi s klíštěcí vytrvalostí, odtrhávat dvě učitelky prstík po prstíku, nemůžu zkrátka po vlastním dítěti chtít nějaké heroické výkony.
Vždyť se chudák jen pomamil!

Na druhou stranu, prožívat tyhle ranní adrenalinovky ještě pár týdnů, zřejmě z toho ve školkové šatně porodím. Proto v Matýskově i vlastním zájmu doufám, že si brzy zvykne a miminko si k příchodu na svět vybere příhodnější místo i čas.


Velký brácha v obchodním centru...
...vede ségru na tobogán :-)





















(Pro uklidnění své, popřípadě dalších citlivých duší, musím dodat, že po obědě už vypadal Maty  v pohodě a hlásil, že zítra brečet nebude... Tak uvidíme. Nicméně nejvíc mu zvedla náladu konzumní návštěva obchoďáku, tamního tobogánu a nákup pirátského dalekohledu a pásky přes oko. Díky ní si následně v tobogánu způsobil téměř otřes mozku, neboť, vidíc jen na jedno oko, neodhadl vzdálenost své hlavy od klouzací plochy :-)

8 komentářů:

  1. žádné moje dítě nechtělo dobrovolně do školky, ale světě div se - všech kamarádek ano a dokonce tam i chtějí spát, což nechápu:-P Přeji, ať je to den za dnem lepší.

    OdpovědětSmazat
  2. Tak když si vzpomenu na naše školkové období- no děs - syna jsem tahala on lezl málem škarpou- musela jsem ho hned v chodbě školy převlíknout - byl jako čuně protože nechtěl jít a vymetl všechnu špínu po cestě - řval jako tur ,ale já nemohla čekat až přestane- jen jsem předala a musela běžet a až ven jsem slyšela řev řvoucí.....a při příchodu odpoledne vždy visely jeho punčocháče..... sušily se ...víš co to značí...z trucu se vždy počůral a vůbec se nezúčasňoval her - no trvalo to cca 3 týdny a pak se vše zlepšilo,ale školku rád neměl ...pak nakonec řekl, že se tam nudí....školu miloval, tam se naučil plno nového,to mu vyhovovalo...
    přeji ti ať je malej v pohodě - člověk to snáší hůř než ty děti....

    OdpovědětSmazat
  3. A každej to má fakt jinak... Můj synek školku miluje, chodí od září (3 mu byly v dubnu), pravda, jen 3 dny v týdnu, za to tam rovnou spal a spí a většinou naopak byl "naštvanej", že jdu moc brzy a nestihl si pořádně odpoledne pohrát. Doma je taky spokojenej, máme krásný vztahy, ale prostě kolektiv potřeboval a pro mě je to s jeho hyperaktivní povahou úleva a odpočinek, když mám doma jen jedno roční sestřičku. Paní učitelka nám ale říkala, že do měsíce si většina dětí zvykne a že už někoho přijde krize naopak později, většinou druhý měsíc (čímž mi z kraje trochu "vyhrožovala", ale u nás se tak nestalo). Matýsek si taky určitě zvykne a nakonec tam bude chodit rád. A třeba se k němu časem přidá Amálka, ne? :)

    OdpovědětSmazat
  4. ... moc s Tebou cítím i s Matýskem ... Kristýnka, která je dnes už maminkou, starší dcera, chodila do školky jen na dopoledne, neboť jsem byla doma s jejím bratříčkem Honzíčkem. Já si doma udělala vše potřebné a ona si tam pohrála a v 11.hodin už jsem pro ni šla. Honzík byl se mnou doma do 5 let. Nastoupila jsem do práce a nebylo jiné cesty ani volby. Nesl to vcelku dobře, ale podotýkám vcelku. Carolince je 5 let, nejmladší naše dítě. Jsem s ní doma. S odstupem času vidím na dětech, že školka není pro jejich dětství priorita. Vidím, že Honzík, který byl dlouho doma se mnou, dnes je v maturitním ročníku, má doma skutečně kotvu. Kristýnka také, ale je více do světa. Je to prostě na tech dětech znát.Je to na dlouhé povídání, ale já to cítím tak, že paní, která hlídá, učí, stará se o 20 dětí najednou za 15 tisíc měsíčně, dítěti nemůže dát, to, co máma. Kdysi jsem o tom viděla dokument, kde Erazim Kohák říká, že školky přišly až po válce a byl to moment, který nikdy neměl přijít. Kolektivizace ve všech směrech bylo potlačení individuality, zkáza. Ale na druhou stranu, člověk je tvor společenský, kolektiv není na škodu, záleží asi vážně na věku, naturelu a aspektech daného jedince. Držím Matýskovi i Tobě palce, moc. Věrka

    OdpovědětSmazat
  5. Já vím, že ten dětský pláč je hrozný, ale podle zkušeností rodičů i učitelek vím, že děti dělají "komedie" jen před rodiči, potom ve školce už je klid a brečí tam děti opravdu vyjimečně, což potvrdila i moje dcera, která byla na praxi ve školce. :-) Ale také naprosto chápu jako matka, že opustit plačící dítě je hrozné. :-)

    OdpovědětSmazat
  6. Nám takhle brečí přítelova šestiletá sestrička, když jsme na návštěvě a chystáme se domů :) To jsou vždycky vzlyky, smutný oči... těžko se odjíždí. Ale o to víc se tam zase těšíme až přijedeme :)

    http://plysovyslon.blogspot.cz/

    OdpovědětSmazat
  7. Jen jestli si náhodou přesně ten nákup nechtěl vymínit... =D Co jsem vypozorovala, někdy děti řvou jen proto, že řvát chtějí. V létě jsem takhle šla na hodinku pohlídat šestiletou sestřenku, když babička potřebovala někam jet... Mrně si umínilo, že ji pustit nechce. Vztek, řev, brečení, házení věcma... Ale jak babička odjela, do dvou minut byl svatej pokoj. Bez přehánění... ;)

    OdpovědětSmazat
  8. Moc děkuju za povzbudivé komentáře! :-) A další mateřské komorní horory :-)

    Arvari, jasný, děti se vztekaj kvůli ledasčemu. Ale tohle většinou rodiče u dětí poznají. Jestli to je fakt jen afekt ze vzteku "pro nic za nic" nebo jde o emoce, který dítě zkrátka nezvládne...

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)