Nedělní ráno

Neděle je mým nejméně oblíbeným dnem. Ještě pořád ji mám spojenou s podvědomou nechutí vstávat v pondělí do školy, se stresem z nadcházejících písemek a vůbec z celého školního kolotoče. Není proto divu, že když už se u mě usadí trudomyslnost, vybere si k tomu zpravidla neděli...

Ale tentokrát jsem tu mrchu přelstila. Vypsala jsem se z ní.

Jen doufám, že ze vzniklé povídky nepadne trudomyslnost na vás ;-)

...

Nedělní ráno

Dnešní den začal… Prostě začal. Do chodidla se mi zabodla legová žirafa. Došlo máslo. Holky se pohádaly o to, která z nich má delší vlasy. A muž tu zase, nebo možná ještě pořád, nebyl.

Nedělní ráno, za okny sníh a ve mně teskno.

„Madlenko, převlíkni se už!“ obracím se s rutinní frází na svou nejstarší, která právě visí hlavou dolů z gauče a dloube se v nose.

„Ale ty seš taky ještě v pyžamu,“ vpálí mi protivně vnímavé dítě bez okolků a dál se věnuje holubům.

Rezignuju. Má pravdu.

Sedím u stolu v pyžamu, a pokud se z jakési mateřské setrvačnosti nesnažím sekýrovat holky, prostě jen koukám do prázdna.

Včera jsme měli výročí svatby. Desetileté manželství jsme po dvou sklenkách vína zpečetili nezvykle kvalitním sexem.

Stála jsem pak u dřezu a pila vodu přímo z kohoutku. Muž se na mě díval s pobaveně zvednutým obočím.

„Když ti ho kouřím, mám pak hroznou žízeň,“ odpověděla jsem na nevyslovenou otázku provokativně.

„No a proto tě pořád bolí hlava. Protože provozujem málo orálního sexu a ty pak málo piješ.“

Rozesmáli jsme se. Hodila jsem po něm utěrku.

A pak mu přišla ta zkurvená zpráva.

Pořád ještě se smíchem, a se slovy, kdo ti teď může psát, jsem se natáhla pro jeho mobil. Jen proto, že jsem byla blíž. Jen proto, že jsem mu ho chtěla podat.

A právě v tom okamžiku moje bublina šťastného manželství praskla.

„Mami, ty brečíš?“ zeptala se Anežka a nejistě se ohlédla po starší sestře.

Majda se konečně přestala snažit provrtat se ukazováčkem až do mozku a slezla z gauče.

„Tak já se oblíknu, mamko, nemusíš bejt nešťastná.“

Kdyby to bylo tak snadný, holčičko.

„Co si takhle místo oblíkání vlízt ještě do postele a pustit si pohádku?“

Dvojhlasné uširvoucí jóóó, mě zachránilo od vysvětlování.

Vsvětlování…

„Počkej, prosím, já ti to vysvětlím!“

„Nesahej na mě,“ hlesla jsem tiše a zamkla se v ložnici.

Ponížení, vztek, bezmoc, smutek, milion otázek a bolest.

Říká se, že zrada bolí. Vždycky jsem to vnímala jen jako metaforu. Ale najednou se mi někde za hrudní kostí otevřela palčivá svíravá rána, která opravdu fyzicky bolela.

„Otevři! Promluvíme se!“

„Vypadni,“ zašeptala jsem. I tak to určitě slyšel. Přestal se dobývat dovnitř. Rozhostilo se ticho.

A přitom jediné, co jsem si doopravdy přála, bylo, aby vykopnul dveře, vzal mě do náruče, vyznal mi lásku a přesvědčil mě, že to celé je jen hloupé nedorozumění. Že ta zpráva vůbec nebyla pro něj. Že s nikým jiným nespí. Že s nikým jiným nemá orální sex jako se mnou, před pouhými dvaceti minutami.

Zvedl se mi žaludek.

„Hned jsem zpátky, holky.“

Majda s Anežkou ani nezvedly oči. Na obrazovce se právě objevil sněhulák Olaf. Máminy slzy byly zapomenuty.

Kéž bych to taky uměla.

Masochisticky jsem, stále ještě v pyžamu, vylezla na zasněženou terasu. S nadějí, že ledový vzduch možná paralyzuje alespoň můj rozhoupaný žaludek, když ne myšlenky.

„Mluv se mnou,“ opakoval včera přes dveře do ložnice.

Mlčela jsem. Ta čerstvá rána v hrudi bolela tak moc, že jsem nedokázala křičet, nadávat, být sprostá ani nenávistná.

A nenáviděla jsem ho vůbec?

Ne. Protože kdyby ano, určitě by mě jeho zrada tak nebolela.

Myslím, že se omlouval, sliboval, sypal si popel na hlavu a možná mi i vyznal lásku, jak jsem si přála. Ale možná jsem si to jen představovala.

Pořád jsem mlčela. A on odešel.

Slyšela jsem startovat motor a pak světla odjíždějícího auta přejela po zdech ložnice.

Jel za ní? Nebo se opít? Postěžovat si kamarádovi? Přemýšlet? Podat žádost o rozvod?

Holky ráno ani nepřekvapilo, že táta není doma.

Nemělo mě to napadnout už dávno? Kolik z jeho nočních absencí byly opravdu služební cesty a kolik jich strávil mezi jejíma nohama? A chci to vůbec vědět? Kdo je? Kolik jí je? A je v posteli o tolik lepší než já?

Nikdy jsem nebyla žárlivá hysterka. Neměla jsem pocit, že abych mohla někoho milovat, musím ho taky vlastnit. Ale tohle byla rána pod pás.

Bouchly dveře. Vrátil se domů.

Cítila jsem, jak ke mně zezadu přistoupil. Možná i natáhl ruku, ale raději ji nakonec svěsil.

Pořád jsem se dívala do zasněžené zahrady, nohy mě zábly, ale bála jsem se pohnout.

Bude odteď všechno jinak?

„Holky, oblíknětě se. Za chvíli si pro vás přijede babička!“

„Ale my koukáme na Annu a Elzu!“

„Dokoukáte to jindy. Tak šup, zvedejte se!“

„Ale, tati, mamka nám to dovolila!“

Jindy bych se jejich malé slovní přestřelce v duchu zasmála a pak se pokusila diplomaticky zakročit.

Teď jsem bojovala s panikou.

Zůstaneme tu sami!

Ještě včera jsem ho líbala, milovala se s ním a chodila před ním nahá. Dnes mám strach se na něj byť jen podívat.

Majda s Anežkou se s protaženými obličeji vyploužily z ložnice.

Pomohla jsem jim s oblékáním, zabalila náhradní tepláky a ponožky, kdyby se snad ve sněhu zmáchaly a trochu prkenně poděkovala tchýni, že si dnes děti vezme k sobě.

„Promluvíme si?“

Už jsem se mu nemohla vyhýbat. Přikývla jsem a usedla ke stolu. K tomu samému, kde jsme včera…

„Omlouvám se,“ řekl a podíval se na mě s očekáváním.

Nic.

„Vážně, je mi to líto. Nechtěl jsem ti ublížit.“

To jsou ale laciný kecy.

„Skončil jsem to.“

Čeká, že mu poděkuju?

„Řekni něco…“

„Nevím, co teď mám dělat.“

„Promiň.“

Rozbrečela jsem se a nechala se obejmout.

Ale bude to ještě někdy stejné, jako dřív?

...

PS: Tak nějak pro jistotu mám potřebu poznamenat, že se rozhodně nejedná o autobigrafii. (To aby se na chudáka muže nesesypala lavina zášti.) Ale přesto se kolem mě tohle téma poslední dobou přetřásá  nemile často...

Romantická ukázka

Stihli jste dnes prvomájovou líbačku pod třešní? My naštěstí ano, tak snad neseschnu :-)

A jelikož květnové pučení je ideální kulisou pro romantiku, pokusím se vás při dnešním večeru trochu dojmout.

V posledních týdnech se totiž věnuju lehce nepopulární autorské aktivitě, kterou je přepisování a upravování rukopisu mého čerstvého „knižního“ dítka. Někde jsem vyčetla, že první verze se prý hází psům. No nevím, jestli bych byla ochotná svou těžce vypiplanou knížku obětovat na žužlání Berniemu. Byť rozhodně není dokonalá.

Abyste byli v obraze a já mohla přestat odpovídat na dotaz svých známých a přátel: o čem ta tvoje knížka vlastně je? (Protože odpovídání na tento dotaz mi vhání krev do tváří a já pak klopím zrak, drmolím a koktám, nevěda jak se s náhlým zájmem a popularitou vyrovnat.) Tak vám to tedy zcela oficiálně vyklopím.

Knížka se pracovně jmenuje Copatá máma a napsala jsem ji zejména pro své devatenáctileté zbouchnuté já, které mělo obavy z budoucnosti a vůbec si nevěřilo. Je tedy tak trochu příběhem mým, tak trochu smyšleným. Ale zcela určitě je o těhotenství, změnách, které spolu s ním v životě přicházejí a v neposlední řadě o vyrovnávání se s rodinou historií, kterou můžeme, je-li nedořešena, kontaminovat hned v počátcích vlastní rodičovství.

Nicméně v rámci úprav teď jedu druhé kolo a právě jsem se propracovala k mé oblíbené pasáži. Je maličko patetická, romantická i dojemná. Alespoň v mých neobjektivních očích...

…

Seděly jsme s mamkou na zemi v obýváku, poslouchaly soundtrack k filmu Mamma Mia a vzájemně si lakovaly nehty. Vždycky jsme pro sebe byly nejdůležitějšími lidmi na světě. Celých devatenáct let.

Změní se to od zítřka?

S podivně rozechvělým pocitem v žaludku jsem se ohlédla. Na dveřích do koupelny visely na ramínku šaty. Moje svatební šaty.

„Hotovo,“ zavřela mamka lahvičku s perleťově bílým lakem a pohladila mě po noze, „měly bychom jít spát.“

„Počkej, mami,“ zadržela jsem ji, když se začala zvedat.

Svezla se zpátky vedle mě a já ji objala.

Nemusela jsem nic říkat, vysvětlovat. Věděla jsem, že mamka ví.

Vlezly jsme si spolu do velké postele v ložnici. Jako malá jsem tu spávala často. Při bouřce. Když jsem měla noční můry. Po návštěvách u táty. Nebo jen tak.

Dneska jsem tu mohla naposledy spát jako mámina holčička. Od zítřka už ze mě bude vdaná paní.

Teta Nina dorazila přesně v jedenáct, aby mě nalíčila. Po ní nastoupila mamka s kulmou, pinetkami a tunou laku na vlasy. A o půl hodiny později se přiřítila Andrea s věnečkem do vlasů, který spolu s kyticemi a korsáží pro ženicha vyzvedla v květinářství.

Byla jsem ráda, že ostatní svatební hosté se přemisťují rovnou na chatu, kde je vítal Tomáš. Poskytovalo mi to spoustu času na přípravu a poslední hodiny v ryze dámské společnosti.

Převlékla jsem se do šatů. Mamka mi do vlasů připevnila věneček spletený z heřmánku a žlutých blatouchů. Pak mi kolem krku připnula jemný filigránový řetízek, který si kdysi přivezla z Francie, jako něco starého. Andrea vytáhla z kabelky nový modrý podvazek. A Nina mi půjčila luxusní parfém.

Ještě nikdy jsem se necítila tak výjimečně a krásně.

Pohladila jsem Skřítka schovaného mezi záhyby svých vílích šatů, vzala si od Andrey luční kytici a zhluboka se nadechla.

Byla jsem připravená.

Když naše dámská družina dorazila k chatě vyzdobené balónky, spoustou slunečnic a lampionů, začalo mrholit. Nina s Andreou se připojily ke svatebčanům na louce za chatou.

„Prší vám štěstí,“ usmála se na mě mamka a společně jsme se schovaly pod strom, kde jsme měly vyčkat Andreina telefonátu, že vše je připraveno a můžeme vyrazit.

Za chvíli se telefon skutečně ozval. Volala Andrea, že se ztratil farář, ale že děda se ho vydal hledat. Za pět minut zpráva, že farář se našel, ale bez dědy. Za dalších pět minut Andrea vyřizovala od babičky vzkaz, ať se prý na dědu vykašleme a jdeme na to, protože všem sedícím hostům moknou zadky.

„Můžem?“

Přikývla jsem.

Vykročily jsme ruku v ruce na zeleně se lesknoucí louku. Uprostřed byla mezi květy kakostu, pryskyřníků a zvonků vysekaná cesta, která se rozšiřovala v paseku se slavobránou spletenou z vrbových prutů. Před ní už na mě čekal Tomáš ve volné bílé košili s rozhalenkou. Děsně mu to slušelo.

Skupina složená z našich přátel spustila svatební pochod. Na příčnou flétnu, housle a kytaru. A mamka mě pomalu odváděla k improvizovanému oltáři.

„Mám tě ráda, holčičko,“ zašeptala mi do ucha a vložila mou ruku do Tomášovy.

Na kratičkou chvíli jsem zpanikařila. Maminko, já nechci!

Tomáš mi přejel palcem po hřbetě ruky. Na vteřinu jsem zavřela oči. Pevně jsem se Tomáše chytila a znovu se zhluboka nadechla. Přesně tady je teď moje místo. Vedle něj.

„Když za mnou tito dva mladí lidé přišli s otázkou, zda je mohu oddat jinde než v kostele, žertem jsem pronesl, že samozřejmě ano, kdekoli, jen ne pod vodou,“ začal svou řeč improvizovaně farář, zatím co ho smáčely kapky deště.

Většina hostů se pobaveně zasmála.

Farář pokračoval a mně přebíhal po zádech mráz. Obraz téhle posvátné chvíle jsem si chtěla uchovat napořád.

„Nyní prosím o vaše vyznání.“

Tom se mi podíval do očí.

„Já, Tomáš, odevzdávám se tobě, Lucie, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě v ničem neopustím. Chci stát při tobě ve zdraví i v nemoci. Budu se snažit o hluboké porozumění tvé duši. Slibuji, že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh.“

Teď byla řada na mně. Rozbušilo se mi srdce.

 „Já, Lucie, odevzdávám se tobě, Tomáši, a přijímám tě za manžela…“ odříkávala jsem stejně jako Tom a s každým dalším slovem jsem cítila, jak se víc a víc usmívám. Při zemi mě v ten povznášející moment držel jen Tomášův pohled. Něžný a majetnický zároveň.

Naše oči, jako by si vzájemně stvrzovaly, že sliby, které jsme právě vyslovily, myslíme opravdu vážně. Odevzdávali jsme se jeden druhému. A já v ten magický okamžik věřila, že je to navěky.

…

 

Mít se ráda

Když je přes den muž doma, je to fajn. Dokonce si můžu odskakovat k psaní, aniž by mi někdo neustále visel na noze a vyzýval mě k hrám. Dožadoval se svačiny. Nebo potřeboval čůrat.

Díky tomu mohla vzniknout i tato povídka.

Je inspirována mou vlastní zkušeností s Amálkou, na kterou nikdy nechci zapomenout, protože mi hodně dala.

Třeba něco přinese i vám.

Příjemné čtení!

...

Mít se ráda

Laura konečně usnula.

Karolína se tiše vyplížila z ložnice a s povzdechem se pustila do úklidu hraček v obýváku. Byla sama. Zase. Vašek byl skvělý chlap. Chtěl jen, aby byli zajištění. Ale znamenalo to, že je v práci od rána do večera.

Věděla, že si nemá nač stěžovat. Spousta ženských na tom byla podobně. Některé ještě mnohem hůř. Ale k čemu jí to je, když si nemá s kým popovídat. Když nemá s kým sdílet obavy, které ji poslední dny přepadají.

„Paní Mrázková, já vás nechci strašit, ale Laura už je váhově opravdu hodně pod průměrem. Jak je na tom s jídlem?“

„Špatně. Vždycky jedla málo, ale přijde mi, že teď už nejí skoro vůbec. Jenže já nevím, co mám dělat. Ráno, když má dobrý den, sní jednu lžičku jogurtu. Svačině se vyhne. V poledne možná lžičku polévky. Pak si někdy zobne kousek ovoce a večer do ní zpravidla nedostanu už nic.“

Jen sladkosti, bonbóny a čokoládu by mohla pořád. Ale to se Karolína styděla doktorce přiznat. Sama z toho měla těžkou hlavu.

Někde četla, že děti si přemírou sladkostí kompenzují nedostatek lásky.

Ta myšlenka ji pořád pronásledovala. Copak se Laura může cítit nemilovaná? Nedávám jí dost najevo, že ji mám ráda? Co víc ještě můžu dělat?

Nevěděla. Už tak měla pocit, že své dvouleté dceři věnuje veškerý čas.

A teď ještě tohle. 

Doktorka odebrala Lauře krev, výsledky byly v naprostém pořádku. Laura je veselá. Živá, někdy až moc. Jen strašně drobná. A nejí.

Pokud se žádný váhový přírůstek neobjeví, přijde na řadu hospitalizace. A spousta vyšetření.

Karolíně při představě její malé holčičky napojené na kapačky a obklopené nemocniční sterilitou vstoupily do očí slzy.

Přitiskla k sobě Lauřinu panenku, kterou se právě chystala dát do krabice a rozbrečela se.

Byla na pokraji sil. 

Každý den se děsila chvíle, kdy přijde doba jídla. Z každého takového okamžiku se totiž stával boj. A Karolína ho pokaždé prohrála.

Vašek tvrdil, že si to moc bere. Že to moc řeší. Podívej, vždyť Laurinka je v pohodě! Je zdravá! Co by za to jiní rodiče dali.

Měl pravdu. Snad. Ale on nemusel poslouchat káravá slova doktorky. Navíc, vždycky nesnášela tohle srovnávání.

Podívej, jak chudé jsou děti v Africe a kolik ty máš hraček! Přeci nebudeš dělat scény, že jsi nedostala barbínu. Sousedům vyhořel dům a ty se tu hroutíš, protože ses rozešla s nějakým klukem, to přeci nic není. Takových ještě bude.

Jistě, v obecném měřítku na tom je vždycky někdo hůř. Ale copak tohle vědomí pomůže? Zmenší to moje trápení? Hájila v duchu své právo na smutek Karolína a bylo jí z toho ještě hůř.

Měla dojem, že její život se smrskl jen na to, jak Lauru donutit, aby začala jíst. Aby do sebe dostala aspoň ten zatracený jogurt. Nebo banán. Chce snad tak moc?

Bylo jí jasné, že čím víc Lauru do jídla tlačí, tím víc ona ho odmítá. Ale co má sakra dělat? Má to dítě nechat umřít hlady? Nebo poslat do nemocnice, aby z ní udělali pokusného králíka a pak s největší pravděpodobností stejně řekli, že problém je psychického rázu a Laura je fyzicky naprosto zdravá?

Naházela zbytek hraček do krabic, sebrala prádlo a poklidila v kuchyni. Vašek ještě nedorazil.

Neměla sílu na něj čekat. Vlezla do postele a sledovala Lauru, jak klidně oddychuje. Byla jako andílek.

Blonďatá holčička s dolíčkem na bradě, veselým úsměvem a k tomu drobounká jak nějaká éterická víla.

Všichni se nad ní vždycky rozplývali. Kromě doktorky.

Ráno u snídaně se zase strhla bitva. Laura zarputile opakovala  „neci, neci“ a snažila se dostat od stolu.

Karolína to nevydržela. Začala na dceru ječet. Ještě nikdy před ní tak nevybuchla. Styděla se. Připadala si neschopná.

Laura se rozbrečela. A Karolína taky. Vzala dceru do náručí.

„Musíš papat, broučku. Jinak z toho budeš nemocná a paní doktorka tě bude muset poslat do nemocnice,“ šeptala Lauře do vlásků a dusila v sobě strach z toho, že je špatná matka.

Když Lauře oschly slzy, vrhla se s radostí na hračky. Jako by se nic nestalo.

Kdybych taky uměla nad vším takhle mávnout rukou, napadlo Karolínu. 

Ze zvyku dala Lauře na misku nakrájené jablko a piškoty, ale už ani nečekala, že něco z toho zmizí. Pak se ozval telefon.

Máma.

Volali si denně. Máma věděla, že Laura není zrovna jedlík, ale netušila nic o doktorčiných výhružkách ani o tom, že posledních několik dní, možná už týdnů, její vnučka nejí prakticky vůbec.

Karolína se za to styděla. Považovala to za vlastní selhání. Ale teď potřebovala od mámy malou pomoc.

„Mami, chtěla jsem tě poprosit o kontakt na toho homeopata a léčitele, co sis ho pochvalovala. Už totiž nevím co s Laurou a tím jejím nejedením a doktorka říkala, že homeopatika by třeba pomohly.“

„Pošlu ti zprávu s číslem. A neboj, však ona Laurinka hlady neumře.“

„Dobře. Díky moc mami.“

Máma poslala číslo obratem. Karolína ho hned vytočila. 

Doktor měl příjemný hlas a našel si pro ně v diáři místo ještě do konce týdne. Karolíně se ulevilo.

V pátek odpoledne přišel Vašek dřív z práce a k doktorovi je odvezl. Karolína řídila nerada. Obzvlášť tam, kde to neznala. Vysadil je před starou oprýskanou budovou u malého náměstíčka a odjel hledat parkovací místo.

Karolína byla nervózní. Laura jako by její náladu nasála a cestou po schodech do druhého patra zůstávala nezvykle potichu.

U dveří s cedulkou Mudr. Dvořák, Centrum alternativní medicíny, se Karolína zhluboka nadechla a zaklepala.

Ozvaly se kroky. Karolína zvedla dceru do náručí a čekala.

Otevřel jim pohledný chlap, za kterým by se na ulici klidně otočila. Měl sytě modré pronikavé oči a tmavé vlasy svázané do culíku.

„Dobrý den, pojďte dál, dámy,“ vyzval je a přitom se povzbudivě usmál na Lauru, která se matce schoulila v náručí.

Místnost ani v nejmenším nepřipomínala ordinaci. V jednom rohu byla veliká matrace s orientálním přehozem. Na stěnách police s knihami a obrázky s mandalami a pod oknem gauč, na který je doktor usadil. Sám si sedl na židli u velkého psacího stolu hned vedle.

Pak Karolínu vyzval, aby mu popsala jejich problém. Načež se sám doptával na všechno od těhotenství, přes porod až po situaci, která je přivedla k němu.

„Určitě můžu vaší dceři předepsat nějaká homeopatika, ale kdybyste měla zájem, můžeme vyzkoušet ještě meditaci. S vámi. Víte, rodiče to ne vždycky rádi slyší, ale většina problémů u takhle malých dětí s rodiči velice úzce souvisí. Děti zkrátka často zrcadlí rodičovské touhy nebo obavy a podobně.“

„Ale já se opravdu snažím, abych na Lauru v ničem netlačila a neprojektovala si do ní žádné svoje představy,“ ohradila se Karolína.

Doktor měl pravdu. Že za problém své dcery může zřejmě ona sama, to se neposlouchalo hezky. Ale měla-li být sama k sobě upřímná, musela připustit, že už ji to taky napadlo. 

Nebyla ve věcech alternativní medicíny, meditací a podobných záležitostí úplným nováčkem. Ale pořád si namlouvala, že Laura nejí, protože ji jídlo zdržuje od hraní. Že by stačilo jen trochu povzbudit její chuť k jídlu.

„Já vás samozřejmě nechci do ničeho tlačit a Lauře možná opravdu postačí homeopatika. Je to jen na vás, jak se rozhodnete, jestli budete chtít po příčinách zapátrat trochu hloub.“

Souhlasila. Doktor na ni působil důvěryhodně. A jestli může Lauře pomoct tím, že se bude chvíli pitvat sama v sobě, udělá to.

Zavolala Vaškovi, který se procházel kolem, aby si vyzvedl Lauru. Když zůstali v ordinaci sami, lehla si na vyzvání doktora na matraci a zavřela oči.

Nejdřív si připadala nepatřičně. Zdálo se jí to celé až příliš intimní. Potemnělá místnost, zapálená svíčka, ona bezbranně ležící a doktor nad ní. Ale postupně se začala uvolňovat.

Tichý mužský hlas ji vedl a ona ho následovala.

Hluboce dýchala a nořila se stále hlouběji a hlouběji do sebe. Obklopovalo ji ticho a připadala si lehká a vznášející se jako v černočerném vesmíru bez hvězd.

„Nyní se vydejte ke svému Já, ke své nejniternější podstatě. Vaše Já je plné světla. Je to vaše síla, vaše útočiště.“

Představila si veliké žhnoucí slunce, které se před ní zvolna vynořovalo ze tmy. Blížila se k němu a cítila jeho příjemné teplo. Jako by ji hřálo na prsou.

„Teď si zkuste odpovědět na otázku, která vás trápí. Vaše Já zná všechnu moudrost světa. Hluboko v sobě máte odpovědi na všechny své otázky. Stačí jen naslouchat.“

Zaplavila ji nejistota. Jak to mám sakra vědět? Netuším, proč Laura nejí.

Chvíli tápala. A najednou se odpověď sama vynořila v její mysli. 

 

„Můžu za to já!“

Řekla to nahlas. Zpod zavřených víček jí vyklouzla slza.

„A v čem je problém?“

S již větší důvěrou se ponořila ještě blíž ke svému vnitřnímu slunci.

„Sebepřijetí. Nemám se ráda. Nemám ráda vlastní tělo. Chtěla bych být hubenější. Měla bych být hubenější. Laura si to vzala za své. Proto nejí.“

Bože, to je tak povrchní, posteskla si a byla ráda, že se může vznášet v té černotě svého nitra a nemusí se podívat svému průvodci do očí. Ale mužský hlas dál klidně pokračoval.

„Představte si, jak z vašeho nitra proudí energie lásky. Má zlatavou barvu a celou vás obklopuje. Cítíte ji na temeni hlavy i špičkách prstů u nohou. Hřeje vás a hýčká.“

Bylo to těžké. Zprvu ze sebe nedokázala dostat ani paprsek láskyplné energie. Ale postupně cítila, jak něco uvnitř povoluje a najednou se zlatá záře vyvalila jak voda z protržené hráze. Schoulila se do živoucího zlatého světla a vnímala, jak se jí po celém těle skutečně šíří teplo a příjemné mravenčení.

Byla doslova obklopená láskou. Láskou sama k sobě.

„Vybavte si svou dceru, Lauru, a nechte energii své lásky proudit až k ní. Stejně jako sebe zahalte i ji zlatým světlem. Nyní si představte zlaté vlákno, které vás spojuje, a nechte lásku, aby jím i nadále procházela. V tomto naladění zůstaňte tak dlouho, jak bude potřeba. Potom se můžete začít zvolna vynořovat ze svého nitra.“

V duchu viděla svou malou holčičku. Usmívala se. Ale smutně.

Vyslala svou lásku k ní. Toužila ji zaplavit energií ze svého nitra a ukázat jí, jak ji miluje. Že jí nezáleží na tom, jak vypadá. Že ji přijímá takovou jaká je. A vždycky bude.

Laura se v její představě začala usmívat mnohem veseleji. Celá zářila.

Nechala pouto mezi nimi pulzovat. Přála si, aby Laura její lásku cítila v každém okamžiku.

Potom začala stoupat. Bylo to, jako by se odrazila ode dna a postupně se vynořovala nad hladinu. Naposledy se zhluboka nadechla a otevřela oči.

V místnosti bylo šero. Přesto měla pocit, že jí do očí bodá světlo. Pomalu se posadila. Doktor si tiše psal něco u stolu. Nechával ji, aby se probrala a vše vstřebala vlastním tempem.

Cítila se malátná a pořád vnímala teplo a jemné mravenčení po celém těle.

Když se Karolína s doktorem rozloučila a poděkovala mu, vydala se za Vaškem a Laurou. Nemohla se své holčičky dočkat. Dcerka jí radostně skočila do náručí.

„Jaký to bylo?“ zeptal se Vašek.

„Silný,“ odpověděla mu po pravdě a společně se vydali k autu.

Druhý den ráno snědla Laura k snídani půlku jogurtu a k večeři dokonce několik lžic bramborové kaše. Karolína tomu nemohla uvěřit. Celé jí to připadalo jako kouzlo.

Za měsíc volala doktorce, že malá přibrala.

Všem se ulevilo. 

Karolíně však nejvíc. Věděla, že má před sebou ještě dlouhou cestu. Nechce své dceři předávat poselství obsahující nenávist k sobě samé. K vlastnímu tělu. Ale tohle byl rozhodně dobrý začátek.