čtvrtek 31. května 2012

To nejhorší na mateřství?

Dnes jsem, usazena v zubařském křesle, přemýšlela nad otázkou, kterou mi nedávno položila bezdětná kamarádka. „Co ti přijde na tom, být mámou, nejhorší?“
Vzhledem ke svému optimismu, vcelku bezproblémovým dětem i své nechuti prezentovat před lidmi své starosti, bych mohla klidně odpovědět, že NIC. Že být mámou je za všech okolností nádherné, skvělé, ohromující a dechberoucí dobrodružství. A vlastně bych nelhala, protože tohle všechno je pravda.
Mám-li být ovšem upřímná, musím přiznat, že každá mince má dvě strany. Ta temná mince mateřství má docela pestrou škálu položek. Až jsem se lekla, když jsem si je procházela. Člověk si najednou říká, proč já mám vlastně děti? A nejsem masochistický cvok, když sama sebe označuju za šťastnou?
No, posuďte sami.
Tím prvním obyvatelem odvrácené strany mateřství je strach. Strach o vlastní dítě. Ne že bych permanentně myslela na všechno, co se mu může stát. To bych už dávno byla zavřená v nějaké pěkné bílé vypolstrované místnosti, třeba v Kroměříži. Ale i když si to člověk nepřipouští, ten strach pořád někde v hlavě je. Je zalezlý v koutku a číhá na příležitost. To pak stačí aby zpoza zatáčky nečekaně vyjelo auto nebo se objevila horečka a strach vyskočí jako pověstný čertík z krabičky. Někdy je celkem snadné nacpat ho zpět do krabice, ale občas to chvilku trvá, a to jsou pak věru krušné chvilky.
O dost přízemnějším aspektem mateřství je zpravidla únava a nedostatek spánku. Míra spánkového deficitu bývá přímo úměrná počtu dětí, jejich věku a jejich spánkové frekvenci. Na první pohled se to může zdát banální, ale přiznejme si to. Odpovídat tísíckrát dokola na tu samou otázku stále s úsměvem je občas náročné i po osvěžujícím osmihodinovém spánku, natož po probdělé noci (nocích) s plačícím kojencem.
Neexistující osobní prostor nemusí být vnímán negativně, ale když není zóna alespoň deseticentimetrového kruhu „soukromí“ dodržována ani v noci, ani v době vašeho premenstruačního syndromu, může to být už docela náročné.
Nedostatek času na cokoliv není jistě jen doménou matek. Ale do seznamu mateřských negativ zajisté patří. Už proto, že si na něj matky tak často a rády stěžují.
Značně omezený kulturní život. Tak to je věc velice diskutabilní. Bude-li se o ni přít matka samoživitelka s nehlídacími babičkami s matkou zajištěnou a mající chůvu a tři babičky, bude to dost nerovný boj. Ale často je to tak, že do divadla se dostanete až tak ve třech letech svého potomka, kdy s ním zavítáte na loutkové představení o Kašpárkovi. A vrcholem kulturní sezóny pak bude dětská školní besídka.
Negativem, které dnes potrápilo mne, je nedostatek času a prostoru pro vlastní bolístky. Máte chřipku? Smůla. Žádné polehávání, vstávat a jít vařit, vyrazit na procházku a večer z posledních sil převyprávět pohádku, při níž vlkův sípavý hlas ani nemusíte předstírat. Vytrhli vám dva moudráky? Nezájem. Pěkně šup s dětmi domů, na krev valící z pusy nehleďte a nezapomeňte se usmívat a komunikovat. I když při tom možná budete připomínat upíra z Nosferatu.
Možná se najdou ještě další negativní znaky mateřství, ale já se přiznám, že jsem měla trochu problém vyjmenovat alespoň tyhle. Z toho plyne, že i když to může vypadat trochu děsivě a na někoho by článek mohl zapůsobit až antikoncepčně, tak hrozné to není. A neříkám to proto, že mi nic jiného nezbývá.
Být mámou totiž za všechna ta negativa stojí. Protože téměř vždy převažuje to pozitivní. Ať už je to mokrá pusa na tvář, první úsměv, oslovení „maminko“ nebo radost z prvních krůčků. A je mi fuk, že to zní sentimentálně a pateticky, je to prostě pravda.




středa 30. května 2012

Bernie Gingi Bringi

Tak jsme doma usoudili, že máme málo starostí, a rozhodli jsme se, že si pořídíme psa. Koneckonců, k domu na vesnici pes tak nějak patří. Ale když jsme se nastěhovali, bylo spoustu jiné práce, nebyl plot a Amálce nebylo ani šest týdnů. A tak šel čas a vidina pejska se pořád vznášela někde v dáli.
Ale teď už máme plot, Amálka je o kousek starší a nás popadla ta správná pejskařská nálada. Bylo tedy rozhodnuto, že po zkouškovém, tedy na začátku prázdnin, obohatíme naši rodinu o dalšího, tentokrát čtyřnohého, člena.
A tím novým členem se stane...chvilka napětí... border kolií kluk Bernie!

Právě dnes jsme ho byli s dětmi podruhé navštívit. Bernie roste jako z vody a za poslední 2 týdny, kdy jsme ho neviděli, se změnil k nepoznání.
Mám dojem, že to byla zase práce našich andílků tam nahoře, protože jeho současnými páníčky jsou lidé, kteří jsou opravdu výjimeční a našemu pohledu na svět blízcí. Spolu s Berniem nám tedy do života vstoupili inspirující osobnosti, s nimiž doufám zůstaneme v kontaktu.
Teď už tedy nezbývá než se těšit, čekat a připravovat se na Bernieho příchod do naší rodiny.



úterý 29. května 2012

Město mého dětství

V Lomnici nad Popelkou, malém městečku v podkrkonoší, jsem strávila většinu svého dětství než se rodiče rozvedli a pak i značnou část prázdnin a víkendů. Není to žádný skvost mezi městy, ale v mých vzpomínkách je zpravidla spojené s atmosférou letních prázdnin, což jeho atraktivitu podstatně zvyšuje.
Punc výjimečnosti mu kromě skutečnosti, že jsem se tu naučila chodit, poprvé se platonicky zamilovala, ale také přišla o některé jistoty a iluze, dodává i fakt, že jsem tu zcela náhodou při jednom z návratů poznala i svého muže.
Je to zvláštní vracet se na takové místo po dlouhé době. Člověku najednou přijde o onu idealistickou optiku a domy mu přijdou o něco oprýskanější, ulice o trochu špinavější. A všechno, včetně domu, kde jste vyrůstali, se zdá být mnohem menší. A taky smutnější.
A tak jsem si po víkendu z Lomnice přivezla melancholickou, hořkosladkou náladu. Která je trochu příjemná, a trochu smutná. A plná vzpomínek.
Na prababičku, kterou jsem znala krátce, ale zanechala ve mě hodně. Na naši Besinku, zlatou kolii, která nikoho neposlouchala a ráda se toulala. Na procházky na Můstky a poháry v místní restauraci. Výlety na kole, na kterých pro nás mamka vždycky odněkud vykouzlila tatranku.Na hodiny houslí, kterých jsem se trochu bála. Na učitelku Pytelkovou, díky níž jsem z velké části svou školní docházku od první do třetí třídy vymazala z paměti. Na závody na kolečkových lyžích, pořádané na náměstí.
Vzpomínek na okamžiky, které bych si raději nepamatovala. Na náš náhlý odchod z Lomnice. Ale i prázdninové návraty, kdy jsme se sestřenkou a bráchou trávili hodiny a hodiny venku bez dozoru. Kdy babička chodila do dvou samoobsluh, protože se styděla každý den kupovat v jednom obchodě třicet rohlíků, které jsme jakožto děti ve vývinu hravě spořádaly. Vzpomínek na bunkry, které jsme budovaly, i přísahy a sliby, které jsme stvrzovaly div ne vlastní krví. Na mapy plné Žabích zátok a Mrtvých stromů. I strašidelné historky, kterými jsme se navzájem po nocích děsily.
A tak už se tak trochu těším, až se pro mě Lomnice zase zahalí do optimistické mlhy těch veselejších vzpomínek, v nichž pro oprýskané zdi ani nové obchodní řetězce není místo. A moc si přeju, aby moje děti měly jednou taky tolik vzácných vzpomínek, které je přivedou do melancholické nálady a na chvíli je vrátí zase zpátky do bezstarostného dětství.

pátek 25. května 2012

I optimisté mají své dny

Takový parádní den blbec dokáže potrápit i zarytého optimistu.
A někdy ani to pozitivní myšlení nestačí. Všechno nás štve. Každého, kdo se k nám dostane dost blízko bychom nejraději vystřelili minimálně na Mars. A ani ta čokoláda nám náladu nezlepší, jelikož právě ona pravděpodobně může za ten pubertální pupínek na naší bradě.
Ale ať už nám leze na mozek zkouškové nebo rodinné spory. Někdo tam nahoře ví, jak nám připomenout, že kvůli hloupé zkoušce ani uraženým příbuzným se svět nezboří.
A někdy to umí připomenout dost nevybíravě.
Potom se může snadno stát, že sedíte u postele malého trapiče, kterému jste ještě před pár hodinami v duchu spílali za jeho neschopnost či neochotu být chvíli v klidu, a se strachem kontrolujete, jestli se kromě horečky neobjevují další příznaky.



A zase si uvědomíte, že v životě jsou věci důležité a ty méně důležité. A že je fajn, naučit se ty méně důležité hezky odpálkovat a těšit se z toho, že jsme zdraví, máme co jíst a máme kolem sebe lidi, kteří nás i v takových dnech blbcích podrží.

pondělí 21. května 2012

Chtěla bych zhubnout (zase)

Ještě než jsem poprvé otěhotněla, bylo jedním z mých přání (spolu s přáním odmaturovat, napsat bestseller nebo třeba naučit se plést) zhubnout. Zná to snad každá osoba ženského pohlaví. Nemusíte mít právě metrák, ale stejně máte pocit, že pár kilo sem a pár kilo tam a byli byste hned spokojenější, sebevědomější a zajisté též atraktivnější.
Odmaturovat se mi podařilo, plést stále neumím a na bestseller se stále necítím. A hubnutí? To jde v návalech.
Spolu s maturitou přišlo těhotenství a tak se hubnutí odložilo na neurčito a já se vesele cpala. Tedy po tom, co jsem přestala zvracet a hubnout, což bylo zrovna jako na potvoru nežádoucí.
Když se narodil Matýsek, myšlenky na hubnutí se vytratily. Stejně jsem si přes obří prsa na zbytek oplácaného těla neviděla. A tak ze mě brzy byla pěkná holka, krev a mlíko. Ale co, každý to omlouval větou : „Na to, že seš po porodu vypadáš docela dobře,“ a já si se svými proporcemi hlavu nelámala.
Ale to bych nesměla být věčně nespokojená ženská, abych se smířila s tím, jak vypadám. Takže jsem po čase začala chodit na zázračnou zumbu. A světe div se, pár lekcí stačilo a já měla váhu jako před těhotenstvím. Jenže pak to přišlo. Test ukázal další dvě čárky a já byla v tom. Sbohem hubnutí. Vítej slastné přibírání bez výčitek.
Devět měsíců občasných nočních nájezdů na ledničku, čokoládových orgií a posezení se sklenicí kyselých okurek uteklo jako voda a já měla kromě uzlíčku jménem Amálka zase pár nežádoucích kilo navíc. A taky výčitky, že jsem se v těhotenství víc nehlídala.
Ale se dvěma malými dětmi, školou a stěhováním do velkého starého domu jsem neměla tolik času na svou nedokonalou postavu myslet, natož s ní něco dělat. Navíc, když máte dvě děti a jste zhruba sedm měsíců po porodu, jsou běžnou reakcí na jakoukoliv stížnost na vlastní vzhled věty jako: „Prosimtě, co řešíš, vždyť seš po porodu,“ nebo „Na to že máš dvě děti vypadáš celkem dobře.“ A málokdo vás podpoří. Lidi si většinou řeknou, že byste vlastně mohli vypadat mnohem hůř. Což je sice fakt, ale na sebevědomí vám to moc nepřidá.
A tak jsem opět přešla z fáze rezignace do zarputilé touhy zhubnout. Teď jen vyřešit jak. Na organizovanou činnost, jako třeba zumbu, nějak není čas. Kolečkové brusle nemůžu najít. Při běhání si kamarádka odrovnala kolena, tak se mi do něj taky nechce. Když si doma lehnu, že budu dělat aspoň sklapovačky, má Matýsek dojem, že je čas jít si hrát a trochu maminku zmučit. A na kole je to se dvěma dětmi ve vozíku sice dřina, ale kalorie vydané šlapáním, zase na konci cesty rychle dobiju zmrzlinou, či jinou pochutinou, která mě postaví na nohy, abych byla schopná absolvovat i zpáteční cestu. Takže efekt taky téměř žádný.
A když už si řeknu, že je zřejmě na čase začít myslet na to, co jím, naplánuju narozeninovou oslavu s domácími hamburgery a super kalorickým cheescakem a je opět po předsevzetích, že se sladkému a tučnému budu vyhýbat a chroupat budu jen domácí mrkev a ředkvičky.


Takže pracuji na zocelení svých nervů a doufám, že se mi podaří zhubnout dřív, než výmluvy na děti přestanou působit přesvědčivě.

čtvrtek 17. května 2012

Babička a dědeček

Jako malá jsem je zbožňovala. V pubertě jsem nad nimi občas obracela oči v sloup. A dnes se ráda a s pokorou vracívám do jejich milující náruče.
Naši staroušci nás dokážou rozesmát. Ať už příhodou s babiččinými ztracenými zuby, které nakonec objevila návštěva v cukřence. Dědovými časopisy s „hambatými“ obrázky, které si prý schovává pod polštářem, což na něho babička žaluje a apeluje na dcery, aby mu takové věci rozmluvily. Nebo třeba příhodou babiččina mobilu zapomenutého v králíkárně.
Naši staroušci nám umí poradit. Babička ví jak na buchty, na slimáky i jak uplést ponožky. Ráda poradí s pěstováním ředkviček i pečením vánočky. Děda ví jak postavit kurník pro slepice i jaká je nejrychlejší cesta do Přelouče. Ví jak se správně kosí kosou i jak ji nabrousit aniž byste si uřízli prst.
Naši staroušci nás dokážou vyděsit. Svými nemocemi i pády. Když se dědeček po fotbale nevrátí domů k babičce a dostaví se až s několikahodinovým zpožděním v lehce podroušeném stavu, jelikož se potkal se starým spolužákem. Když se ani jednomu ze staroušků nemůžeme dva dny dovolat a následná kontrola ukáže, že je neskolil infarkt, jen si zapomněli nabít telefony.
Naši staroušci umí vyprávět. Děda zná všechny pekaře v okolí a umí o pečení chleba vyprávět tak, že ho až člověk slyší praskat v peci a cítí jak voní. Má v zásobě největší množství historek z vojny a je schopen si vybavit všechno, včetně jmen, do nejmenších podrobností.
Naši staroušci jsou plní energie. Chovají králíky, suší seno. Pěstují zeleninu, zavařují výtečná povidla. Na Vánoce pečou 16 vánoček pro naši velkou rodinu. Denně hostí návštěvy a pokaždé mají napečené buchty.
Naši staroušci jsou vzácní lidé. Jsou strážci slušného chování v celé rodině. Jsou příkladnými členy evangelického farního sboru. Jsou milujícími i přísnými rodiči i milujícími a rozmazlujícími prarodiči.
A proto je máme rádi.

čtvrtek 10. května 2012

Radosti zahradnického začátečníka

Dnes jsme s Matýskem ochutnali naše první letošní ředkvičky. Matýsek sice prskal, že to pálí, ale já jsem na své ředkvičkové dětičky pyšná.


Jsem totiž zahradník teoretik a začátečník.
Stejně jako u všeho, do čeho se pouštím, i u zahradničení začínám v knihovně a knihkupectví. Právě ta přípravná fáze je snad nejvíc vzrušující. Je to tak trochu jako když vám je sedm a nemůžete se dočkat Štědrého dne, který když přijde je super, ale znamená to, že ten další bude až za rok.
Vždycky když se do něčeho zapálím, ať už se jedná o chov křečků nebo přirozený porod, začnu po informacích pátrat v literatuře. A tak naše obří knihovna obsahuje kromě beletrie také poličku zvířecí, kde je kromě křeččí literatury i místo pro publikace morčecí, akvaristické, králičí a psí. Poličku psychologickou a pedagogickou. Poličku tvůrčího psaní. Poličku porodní. Poličku věnovanou výchově dětí. A relativně nová řada knih je na téma zahradničení.
A tak když jsem nasála zahradnického ducha z četby, přišel čas konečně přiložit ruku k hlíně.


Přiznám se, že první rok, nic moc. Skoro všechno padlo za oběť slizkým hnědým obyvatelům mé staronové zahrady. (Do poličky přibyla kniha Jak zatočit se slimáky). Jen ředkvičky se ubránily, pár rajčat taky přežilo a dýně hokkaido se nevzdala, hrdě plodila a dýňovou polévku z jejích hokaiďat vařím ještě teď.
Letos už ve staronovém domě bydlíme, zahradu tedy střežím a slimáci zatím nikde. Tiše doufám, že zmrzli a přeji jim šťastnou reinkarnaci v něco méně odpudivého. Ředkvičky tedy vesele bují, jahody kvetou, hrášky už taky vykoukly a to ostatní je zatím ve stádiu nerozeznatelnosti, jelikož si jako správný chaotik nejsem jistá, co jsem kam zasela.
Všem spoluzahradníkům tedy přeji bohatou úrodu a absenci slimáčích konzumentů!

středa 9. května 2012

Tajemství záhadného balíčku

V pátek u nás zaťukal pošťák s tím, že na moje jméno dorazil balíček na dobírku. Vážil přes tři kila a jeho obsah se skrýval v krabici od ferneta obalené lepící páskou. Jelikož jsem si nebyla vědomá toho, že bych něco objednávala a navíc na dobírku, nechala jsem si záhadný balíček uložit na poště.
A začala jsem pátrat. Prošla jsem maily z nedávné doby, jestli přeci jen nenarazím na něco, co jsem objednala a následně zapomněla, což u mě není nic neobvyklého. Poptávala u muže, zda si něco na mé jméno neobjednal, ale na nic jsme nepřišli.
A tak ubohý balíček ležel na poště celý víkend. Až v pondělí jsem se rýpala s dětmi na zahradě v záhoncích a konečně mě to osvítilo. Sledem absurdních asociací mi konečně došlo, co záhadný balíček obsahuje. Topinambury! Vcelku málo známou, odolnou plodinu, zvanou též židovské brambory a příbuznou slunečnice, kterou jsem si od jednoho pěstitele objednala před pár měsíci a skutečně na ni naprosto zapomněla.

foto z http://www.bigmenu.cz/

foto z http://www.bigmenu.cz/
Topinambury jsme poprvé ochutnali na jednom kurzu tvorby ekozahradních společenstev, kde jsme se několik dní stravovali makrobioticky. Přiznám se, samotné nás chuťově neohromili, ale je to zajímavá plodina, od níž si slibuji zpestření jídelníčku. Pokud my je tedy bude někdo doma ochoten konzumovat. Topinambury je možné propašovat jako syrové do salátů. Vařené do zeleninové polévky, dají se také smažit, zapékat, dusit...
Moudré zdroje též uvádějí, že topinambury jsou ideální plodinou pro diabetiky jelikož obsahují značné množství inulinu, který ač sladký, tak nezvyšující hladinu krevního cukru. S tím souvisí i jeho vhodnost pro „milovnice“ diet a hubnutí, pro něž jsou nízkokalorické topinambury ideální.
Naše topinambury naštěstí přežily jak transport, tak neplánované ubytování na poště. Přežily i Matýskovo neodborné sázení. A teď už zbývá jen doufat, že nám z nich něco vyroste.


čtvrtek 3. května 2012

Feminismus můžu, ale vocaď pocať

Hned v úvodu bych ráda poznamenala, že si vážím všeho, co dnes díky emancipovaným ženám minulosti i dneška považujeme v podstatě za samozřejmost. Ať už se jedná o volební právo nebo možnost vysokoškolského vzdělání. Vlastní rozhodování o sobě samých i svém majetku. Aktivní účast v politickém dění nebo naopak ochranu mateřství.
Jsem ráda, že žiju ve světě, kde se ženy nemusí bát prezentovat své názory. Kde mohou rozhodovat o svém těle, stejně jako o svém kontě. Kde se nemusí nechat týrat svými manžely. A kde jim, pokud si dobře vybrali, manžel ochotně „pomůže“ jak s dětmi tak s domácími pracemi.
Na druhou stranu mívám dojem, že stejně jako se dnes spekuluje o tom, že muži ztrácejí v naší společnosti svou mužnost, svou původní roli lovce a ochránce, ztrácíme my ženy svou ženskost. Nedovolujeme si dávat najevo svou jemnou stránku. Nechceme být tím slabším pohlavím. Protože jsme přece moderní ženy. A moderní ženy jsou nezávislé, samostatné, často feministicky smýšlející a nebýt reprodukce a onoho fantaskního citu jménem láska, muže vlastně nepotřebují.
Taky se považuju za moderní ženu.
Ale asi jen do určité míry. Protože se musím přiznat, že jsem hrozně ráda tou ženskou ženou. Tou, která nosí sukně a šperky. Tou, která se klidně přizná, že neumí vyměnit kolo u auta a ani se to netouží naučit, protože doufá, že se ještě vyskytují gentlemani, kteří jí to kolo pomohou vyměnit.
Nestydím se za svou slabost a jsem ráda, že navzdory radiakálně feministickým teoriím o naprosté rovnosti, mohu požádat manžela aby mi otevřel sklenici okurek aniž by to ranilo mou hrdost. Jsem ráda tou něžnější částí páru. Ráda si nechám podržet kabát i dveře a ráda se nechám pozvat na večeři.
Jsem ráda matkou a nemám pocit, že mi ujíždí vlak. Cítím se být poctěna tím, že můžu přivést na svět nového člověka a věnovat mu svou něžnou náruč. Svou mateřskou lásku i s tím občasným zašišláním nebo mateřským plurálem. Těší mě, že ty první roky života smím být průvodcem toho nového člověka, i když to znamená dělit se s ním o svá prsa, svou postel i svůj osobní prostor.
Jsem prostě ráda ženou, která si je vědoma své ženskosti a nepotřebuje se srovnávat s muži. Jsou totiž věci, které jim velice ráda přenechám.

středa 2. května 2012

Zoo Chleby

Konečně se někdo tam nahoře rozhodl, že nám dopřeje krásné počasí a tak rodinná rada, čítající manžela a mne, rozhodla, že je zas jednou vhodný čas vyrazit na výlet.
Volba padla na zoologickou zahradu, konkrétně na ZOO Chleby, kterou mi doporučila kamarádka. Je to taková malá zoo v zapadlé vesničce u Nymburka, kde jsme neobjevili ani hospodu. A která (stejně jako náš dům) sousedí se hřbitovem.



Zátiší gibonů s místním kostelem
 
Vzhledem k velikosti čítající skromných 8000 metrů čtverečních, tu na slony, žirafy ani na jiná velká zvířata nenarazíte. Stejně tak by byl zklamán někdo, kdo by čekal velkou exotiku. Ale pro milovníky ptáků a pro děti je zoo naprosto ideální.
Hned u pokladny si můžete kromě vstupenek koupit také speciální pytlíček zvířecích křupek, z čehož byl pochopitelně nadšený hlavně Matýsek. Jen si nechtěl nechat vysvětlit, že zatímco kozy křupky konzumovat můžou, on by si to měl odpustit.
Prvním zajímavým tvorem na našem putování zoo byli lemuři, následovali orli, kteří sice zaujali tatínka, ale Matýsek dal přednost velkým suchozemským želvám a morčatům, k nimž si mohl vlézt do výběhu. A pak přišlo to nejlepší. Krmení ovcí a lam s krásnýma očima. A hlavně koz s kůzlátky, k nimž si opět nejen děti mohou vlézt.

Místní kozy jsou drzé, ochočené a kromě křupek nám snědli i papírový sáček ve kterém jsme je koupili. A s pověstným kozím apetitem se vrhli i na naše svršky, batůžky a pochopitelně i Matýskovu svačinu. Zkrátka by nám ke spokojenosti zřejmě stačila výlučně kozí zoo.
Nejraději bych si taky nějakou tu rohatou Lízu pořídila, ale náš seznam živočichů plánovaných k brzkému pořízení už obsahuje psa a slepice, kterým muž musí vybudovat kurník. A řekla bych, že když po něm budeme s dětmi v nejbližší době žádat ještě postavení kozího chlívku, nejspíš nás opustí. Takže zatím nám musí stačit kozy chlebské.

Ale zpět do zoo.
Když jsme se nabažili kozí společnosti, byl pomalu čas na zastávku a svačinu, a tak jsme se usadili na malém dětském hřišti s kolotočem, skluzavkou a pískovištěm. K našemu velkému překvapení se tam k nám přidalo i malé černé prasátko, které, jak jsme vydedukovali, je doma po celém areálu zoo. A ačkoliv si Matýsek prasátko oblíbil a moc rád by se k němu přidal i při koupání v blízkém jezírku, musím říct, že mě jeho špinavá krása tak úplně neokouzlila. Takže  alespoň žádosti o zbudování prasečího chlívku se naše hlava rodiny obávat nemusí.

Po nakojení mladšího a nasycení staršího potomka jsme se vydali na obchůzku zbývající části zahrady. Poté co jsme minuli ptáky, ptáky, ptáky a ptáky, kteří nepatří k Matýskovým topten zoologickým obyvatelům, dorazili jsme k opicím, gepardovi (který vše prospal) a alpakám. Ač zajímavá a krásná zvířata, svou přitažlivostí kozy nepředčila, a poté co Matýsek zjistil, že ani klokana neuvidí, jelikož podřimuje u hřbitova, vrátili jsme se ještě jednou k mečícím „všežravcům“.

Odtud už jsme pomalu zamířili k východu, s malou zastávkou u akvária sladkovodních ryb. A poté, co se Matýsek s tatínkem proplížili na hřbitov, aby si alespoň odtud prohlédli spícího klokana, jsme hladový a příjemně unavení tříhodinovým couráním po malé chlebské zoo vyrazili k domovu.
Co říci závěrem? Zoo Chleby je příjemným výletním cílem pro rodiny s dětmi i prosté zvířomilce, kteří nebaží po klasické zoo fauně. A pokud to nemáte do vesničky u Nymburka přes celou republiku, určitě se vyplatí malou zoo u hřbitova navštívit.