pátek 27. ledna 2017

Z hodné holky hysterkou aneb dovolte si vypustit emoce ven



Všechno zvládám. Všechno stíhám. Všechno je v pohodě.
A pak bum!
Bublina zdánlivé pohody praskne a já se přistihnu, jak ve čtvrt na deset večer stojím v pyžamu ve stodole a hystericky ječím na muže, který právě nic netuše seká dříví, že už se na všechno můžu vykašlat! Že mi nikdo nepomůže! Že nemám žádný čas pro sebe! Že si ještě musím udělat přípravy na zítra a Vilém stále nespí! A že by taky laskavě někdy mohl aspoň uspat ty děti, abych se já nemusela připravovat do školy mezi desátou a druhou ranní!
Načež jsem (vcelku pochopitelně) nazvána hysterkou a ponechána ve stodole, kde moje hlasité štkaní a bouchání do věcí kolem ruší jen kočku.
Po pětačtyřiceti minutách neutišitelného pláče (až řevu), během nichž jsem si narazila ruku o skříň a totálně jsem zmrzla, mi dochází, že to všude kolem podivně vrže, skřípe a šustí a já sedím sama v temné stodole, za jejíž zdí se nachází hřbitov…
Tak raději vstávám a odcházím brečet domů.
Musím přiznat, že takový hysterický výstup jsem si dovolila poprvé. Podobné věci totiž hodný holky přeci nedělaj! Jistě, můžou si decentně poplakat. Postěžovat si a možná se i pohádat. Ale vlítnout polonahá na chlapa, který navíc v ruce třímá sekyru a začít dštít síru, vlastně jen proto, že ten nebožák je po ruce! To už je trochu přes čáru.
Ale co když ne?
Když jsem ještě ten večer napsala kamarádce, jak jsem vyváděla, připadala jsem si hloupě a provinile.
Kamarádka mi napsala, že bych zasloužila pochvalu! A že přeci mám nárok pustit ty emoce ven. Že jsem taky jen člověk.
A mně se ulevilo.


Někdy se tak urputně snažíme být v pohodě, laskavé a trpělivé, až si začneme myslet, že na všechny ty negativní emoce vlastně nemáme nárok.
Jistě, že se jich jen proto nezbavíme, ale místo, abychom si je dovolily naplno prožít, tak se za ně tak trochu stydíme, skrýváme je nebo jsme za ně na sebe o to víc naštvané. Obzvláště, trpíme-li zrovna premenstruačním syndromem…
Takže jsem se rozhodla, že na sebe přestanu být naštvaná, protože na vypuštění emocí mám nárok (jen tu formu a načasování bych možná mohla vypilovat).
A taky přestanu být ta hodná holka, která se snaží všem vycházet vstříc.
Když mě bolí v krku, tak zkrátka večer pohádku číst nebudu!
Když jsem totálně unavená, tak si prostě přípravu neudělám, půjdu spát a ráno budu improvizovat!
Když chci mít aspoň chvilku pro sebe, přestanu si vyčítat, že bych se měla věnovat dětem a vymíním si jeden večer v týdnu pro sebe!
Když budu potřebovat pomoc s vyzvedáváním dětí a další logistikou, přestanu se za to cítit provinile!
A když budu mít zase potřebu hysterčit a venku bude mínus deset, vezmu si do té stodoly alespoň bundu a kulicha!
PS: Druhý den mi od muže přišla zpráva, v níž navrhoval, abych si večer zašla do sauny. Kdybych zrovna nemusela být až do večera ve škole, hned bych po příležitosti skočila. Ale i tak… Možná můj hysterák přeci jen svůj smysl měl ;-)

A co vy? Taky občas bojujete s rolí hodných holčiček? ;-)

neděle 15. ledna 2017

Kolumbus, spermie a zmrzlinový experiment aneb den ve škole



Jak to funguje v klasické škole si všichni představit umíme. Její absolvování máme koneckonců (s různými výsledky i emocemi za sebou), ale jak to chodí na tzv. alternativách, to už je trochu větší záhada…
Obecně vám toho o takových školách moc nepovím, ale jestli chcete, pozvu vás na jeden povedený den do té naší.
Co třeba minulá středa?
To máme na začátek jeden ranní kroužek, blok s češtinou, která je nutná, ale nemusí být nudná a po svačině vyprávění o Kryštofu Kolumbovi, objevení Ameriky a indiánech, kterým navazujeme na včerejší písmeno i. 


Nebudu zastírat, že tohle je moje nejoblíbenější část „výuky“. Povídání s dětmi, vyprávění příběhů, listování v atlasech či encyklopediích. Všechno to vypadá jen jako „zábava“ a přitom na pozadí probíhá neutuchající proces učení.
Nicméně, má to svá rizika.
To se třeba člověk dokonale vžije do mořeplavecké role, vleže na zemi s dětmi nadšeně brázdí vody oceánu na glóbusu, když tu náhle mu před nosem přistane Velká školní encyklopedie.
„Koukej, Báro, co jsem našel! Co to je?“
A tam v rohu, s dojemně pitomým popiskem, se skví „Pohlavní styk v podélném řezu“.
Ano, věděla jsem, že to jednou přijde. Ale proč to musím vychytat zrovna já?
Kolumbus byl samozřejmě zapomenut a všichni se shlukli nad „průřezem“.
„Co to jako je?“
„Takhle se dělaj děti? To nechápu. To jsou do sebe jako zaseknutý loktama? Nebo kolenama?“
„Né, to je přeci penis a kačena!“ osvětlí ostatním jeden z kluků, načež sbírám odvahu a vstupuju do hry.
Za chvíli už se nám vedle Kolumbova jména skví na tabuli i vajíčko s rojem spermií a já si tak v duchu říkám, že tohle mě u nás ve škole vlastně baví nejvíc.


Nemusím tu nikoho okřikovat, že tohle je v osnovách až pro pátou třídu nebo že tohle se učí až na střední. Můžeme to s dětmi probrat hned. V takové míře, v jaké je to právě teď zajímá. (Ať už je to magnetismus, neurony nebo sex.)
A ono je to vlastně v těch sedmi letech zase až tak moc nebere a tak se od rozmnožování zase plynule přesouváme k indiánům a vrháme se na výrobu čelenek a totemů.


Následuje indiánská bitva o území, to už zcela v dětské režii, přesun na oběd, kde si vyžumráme trochu cukru na odpolední experiment a pak už valíme ven do sněhu.
Co napadl sníh, je družina vlastně trochu monotematická. (A já se chtě nechtě otužuju.) Ale i tak se občas objeví něco, co děti od bobování a koulování odláká.
Třeba experimentální výroba zmrzliny, přímo venku, na zamrzlé Chrudimce.
Což je věc, kterou doporučuju k vyzkoušení všem! Přičemž zamrzlá řeka slouží vlastně jen pro efekt, ale rozhodně není podmínkou.
Potřebujete jen dvě mísy (malou a velkou), smetanu, cukr, sůl, sníh a něco na zamíchání.
Poté už se jen můžete, jako my s dětmi, přesvědčit, že přidáme-li do sněhu sůl, jeho teplota prudce klesne (asi na -15 °C), čehož se dá využít kupříkladu tak, že do mísy s osoleným sněhem vložíme misku s (pro změnu) oslazenou smetanou a mícháme tak dlouho (cca 10 minut) dokud nám nevznikne nefalšovaná smetanová zmrzlina!
(Chcete-li znát odbornější názvosloví a taky důvod, proč se v zimě solí silnice, doporučuji toto polopatické video pro badatele začátečníky.)






Experiment se vydařil, zmrzlina zmizela rychlostí blesku a my se vydali na cestu zpět.
Školní den se chýlí ke konci.
Ve třídě a družině rozvěšujeme mokré svršky po topení, děti luxují poslední zbytky ze svačinových krabiček a já jsem prostě a nefalšovaně spokojená.
K tomu sice i unavená, zmrzlá, umluvená a toužící alespoň po deseti minutách hrobového ticha, ale i to k „práci“ ve škole zkrátka patří.
Důležité pro mě je, že mě moje práce baví a dává mi smysl.
A moc bych si přála, aby to stejně vnímaly i děti... 

PS: Posílám virtuální poděkování Davidu Pixovi, neznámému kolemjedoucímu bruslaři, který se s námi dal na Chrudimce do řeči a jen tak mimochodem nám udělal pár krásných fotek. Děkujem! 




pondělí 9. ledna 2017

7 střípků z bláznivého týdne

Taky znáte ty pendolínové stavy, kdy se na začátku týdne probudíte, naskočíte na kolotoč, a pak si v pátek večer s lehkou závratí odepnete řetízek, a tak trochu nešikovně, ještě skoro za jízdy vyskočíte, s pocitem, že všechny ty uplynulé dny kolem vás profičely v lehce rozmazaném oparu?

Já jo.
A tak teď lovím drobné střípky svých skvělých zážitků a skládám z nich další mozaiku jednoho bláznivého týdne v roli trojnásobné matky, celotýdenně zaskakující učitelky a taxikářky.
Střípek první
Nemám hlídání pro Vildu, takže ho musím vzít do školy. Připravuju dětem pár úkolů a pak už jen tři hodiny hlídám, aby Vilém neházel po dětech křídou, nesnažil se narvat do mrňavé policejní stanice z malého lega obří plastové policejní auto, nevyžíral dětem krabičky se svačinou a nekradl jim z penálů nůžky.



Střípek druhý
Už zase porušuju svůj (anti)krizový plán a nestíhám jíst. Zachraňuje mě mamka se svojí bramboračkou. Tu mi podstrčila spolu s Vilim, kterého mi v době školy hlídala. Bohužel na kulturní stolování není prostor, a tak polívku piju v autě rovnou ze zavařovačky a doufám v červenou, abych mohla na semaforech vyjídat lžící aspoň ty brambory.

Střípek třetí
Po osmi intenzivních hodinách s dětmi ve škole a ve družině míříme s kamarádkou na večeři a do wellnessu, když tu najednou cítím v botě podivné čvachtání. Na mých devítiletých pohorkách se právě odlepila podrážka. Je mínus 12 stupňů a já chvílí šoupaje botou po chodníku předstírám, že jsem na jednu nohu chromá, aby mi podrážka neupadla úplně. Po dvaceti metrech to vzdávám. Podrážka je v tahu a noha zlehka omrzá. Ale co, jdu přeci do sauny, tak se pak vyhřeju…
Střípek čtvrtý
Došla jsem do stádia totální rezignace na vnější vzhled. Děti v rámci družiny už dvě hodiny hoblují zledovatělý dvoumetrový kopeček, střídaje se na jednom „jezdícím zařízení“, a mě je úplně jedno, že jsem uprostřed města v zimní bundě starší než náš Mates, lyžařských kalhotách a naprosto neladících, ostře růžových lyžařských rukavicích. Hlavně, že jsem zatím k tomu kopci nepřimrzla.


Střípek pátý
Ráno jsem od jedné holčičky dostala ve škole obrázek s textem, který mě dokonale dojal.
MILA BARO MAM ŤE MOOC RADA SEŠ NEJLEPŠÍ UČITELKA
Odpoledne jsem tu samou holčičku zapomněla na obědě v restauraci. Když jsem se pro ni o pět minut později vracela s hrůzou, že jsem jí způsobila doživotní trauma, holčička vůbec netušila, že jsme ji tam nechali, neb stále ještě trůnila na záchodě. Uf, pořád mě ma mooc rada.

Střípek šestý
Já a mých sedm svěřenců sedíme v kině. Je tam vedro a my na sobě máme oteplováky a termotrika. Přesto nás film Zpívej do jednoho roztančí a rozradostní.
Poslední družina týdne se vyvedla. Zpocená až…no prostě všude, odevzdávám děti rodičům. Beru za ruku ty dvě vlastní, co my tam zbyly, a s myšlenkou na to, že ty dva kiláky zpátky ke škole, kde máme auto, jsou tenhle týden to poslední, co moje nervy musí vydržet, se ovládnu a trpělivě se usmívajíc odvleču své potomstvo do cíle.
Střípek sedmý
Jedenáct hodin spánku. Klidně bych si přidala, ale čeká nás přespávání u kamarádů se „silvestrovským programem“ (jelikož skutečného Silvestra jsme pro nemoc zrušili), a tak mám službu v kuchyni. Spěchám, protože nás mají každou chvíli vyzvednout a přemýšlím nad tím, jestli jsem v pátek večer z toho kolotoče přeci jen nezapomněla vyskočit…
Jó, ten můj život je prostě jedna velká jízda.
A váš? ;-)