Všechno zvládám. Všechno stíhám. Všechno je v pohodě.
A pak bum!
Bublina zdánlivé pohody praskne a já se přistihnu, jak ve čtvrt na deset
večer stojím v pyžamu ve stodole a hystericky ječím na muže, který právě
nic netuše seká dříví, že už se na všechno můžu vykašlat! Že mi nikdo nepomůže!
Že nemám žádný čas pro sebe! Že si ještě musím udělat přípravy na zítra a Vilém
stále nespí! A že by taky laskavě někdy mohl aspoň uspat ty děti, abych se já
nemusela připravovat do školy mezi desátou a druhou ranní!
Načež jsem (vcelku pochopitelně) nazvána hysterkou a ponechána ve stodole,
kde moje hlasité štkaní a bouchání do věcí kolem ruší jen kočku.
Po pětačtyřiceti minutách neutišitelného pláče (až řevu), během nichž
jsem si narazila ruku o skříň a totálně jsem zmrzla, mi dochází, že to všude
kolem podivně vrže, skřípe a šustí a já sedím sama v temné stodole, za
jejíž zdí se nachází hřbitov…
Tak raději vstávám a odcházím brečet domů.
Musím přiznat, že takový hysterický výstup jsem si dovolila poprvé. Podobné
věci totiž hodný holky přeci nedělaj! Jistě, můžou si decentně poplakat.
Postěžovat si a možná se i pohádat. Ale vlítnout polonahá na chlapa, který
navíc v ruce třímá sekyru a začít dštít síru, vlastně jen proto, že ten
nebožák je po ruce! To už je trochu přes čáru.
Ale co když ne?
Když jsem ještě ten večer napsala kamarádce, jak jsem vyváděla, připadala
jsem si hloupě a provinile.
Kamarádka mi napsala, že bych zasloužila pochvalu! A že přeci mám nárok
pustit ty emoce ven. Že jsem taky jen člověk.
A mně se ulevilo.
Někdy se tak urputně snažíme být v pohodě, laskavé a
trpělivé, až si začneme myslet, že na všechny ty negativní emoce vlastně nemáme
nárok.
Jistě, že se jich jen proto nezbavíme, ale místo, abychom si je dovolily
naplno prožít, tak se za ně tak trochu stydíme, skrýváme je nebo jsme za ně na
sebe o to víc naštvané. Obzvláště, trpíme-li zrovna premenstruačním syndromem…
Takže jsem se rozhodla, že na sebe přestanu být naštvaná, protože na
vypuštění emocí mám nárok (jen tu formu a načasování bych možná mohla vypilovat).
A taky přestanu být ta hodná holka, která se snaží všem vycházet vstříc.
Když mě bolí v krku, tak zkrátka večer pohádku číst nebudu!
Když jsem totálně unavená, tak si prostě přípravu neudělám, půjdu spát a
ráno budu improvizovat!
Když chci mít aspoň chvilku pro sebe, přestanu si vyčítat, že bych se měla
věnovat dětem a vymíním si jeden večer v týdnu pro sebe!
Když budu potřebovat pomoc s vyzvedáváním dětí a další logistikou,
přestanu se za to cítit provinile!
A když budu mít zase potřebu hysterčit a venku bude mínus deset, vezmu si
do té stodoly alespoň bundu a kulicha!
PS: Druhý den mi od muže přišla zpráva, v níž navrhoval,
abych si večer zašla do sauny. Kdybych zrovna nemusela být až do večera ve
škole, hned bych po příležitosti skočila. Ale i tak… Možná můj hysterák přeci
jen svůj smysl měl ;-)
A co vy? Taky občas bojujete s rolí hodných holčiček? ;-)