pondělí 29. července 2013

Na rozcestí

Za okny nám zuří pořádná bouře. Vichr zdemoloval altánek. A u dětí, které nemůžou spát se s mužem střídáme. 

Tohle počasí jsem mívala ráda jako záminku pro dlouhé nerušené čtení. V takovém nečase po vás totiž nikdo nemůže chtít, abyste byli akční! Zalézt si někam do pohodlného koutku s knížkou je tedy to nejrozumnější, co můžete udělat.

Dřív jsem vyhledávala hororové příběhy, pro něž byly bouřky a stromy ohýbající vítr dokonalou kulisou. Poslední dobou dávám přednost jemnějším příběhům. Jeden takový vám dnes přináším.

Přeji příjemné čtení!


...

Na rozcestí

Doma ve váze mám už skoro týden překrásnou rudou růži. Nádherně voní. Jenže já jsem z ní nervózní. Připomíná mi naši hádku. Jednu z mnoha a přeci tak jinou. Horší.

Dokonce padlo i slovo rozvod. Myslím, že první ho vypustil z pusy Libor. A já se svezla s ním. Pak už jsme si vyhrožovali rozvodem, odchodem a sbalením věcí vzájemně. Ještě teď je mi úzko z toho, co jsme si ve vzteku řekli. Jak staré a zapomenuté křivdy jsme si vyčetli. 

Nakonec na mě zařval, že lituje, že si mě vzal. A vytáhl tu nejhorší a nejbolestivější zbraň. Děti. Ty, které nemáme. Ty, které zřejmě nemůžeme mít. Alespoň ne spolu.

Pak odešel. Prásknout dveřmi si samozřejmě neodpustil.

Vrátil se v noci. Nechtěla jsem s ním mluvit a tak jsem předstírala, že spím. A přitom jsem tajně doufala, že se mě pokusí vzbudit. Že si všechno vyříkáme. Usmíříme se. Pomilujeme se...

Ráno odjel na služební cestu dřív, než jsem se probudila. Na stole po něm zůstala nedopitá káva, rudá růže a u ní lístek s jediným slovem. 

Promiň!

„Na co myslíš?“ 

Trhla jsem sebou a otočila se ke kolegyni.

„Celý týden jen koukáš do blba. Co ti je?“

„Doma jsme se pohádali,“ odpověděla jsem po pravdě a pokusila se soustředit na sloupce čísel na monitoru.
Jana si soucitně povzdechla a nechala mě být. Věděla, že víc jí neřeknu.

Bezmyšlenkovitě jsem na počítači otevřela soukromou emailovou schránku. Tři nové zprávy. Upomínka do knihovny a dvě reklamy týkající se letních dovolených a psích granulí. Všechny jsem vymazala.

Otevřela jsem mail z nedělního večera.

Milá Ireno,
děkuji za váš zájem. Místa na kurzu stále ještě jsou.
Podle toho, co jste mi napsala, usuzuji, že by bylo ideální, abyste přišla společně s manželem. Věřím, že by vám mnohá cvičení a meditace pomohla k harmonizaci vašeho vztahu a odbourání některých vašich konfliktů...

Právě kvůli tomu jsme se pohádali. 

Libor mě podporoval téměř ve všem. Ať už to byly břišní tance, jóga nebo má nejnovější záliba v alternativní medicíně a ezoterických přednáškách. Ale jen do chvíle, než jsem do svých aktivit chtěla zapojit jeho. Svého pragmatického, za všech okolností racionálně uvažujícího manžela, který se na veškeré nemateriální sféry dívá se stejným despektem jako na naši sousedku zaříkávající kolemjdoucí a zamořující svůj (i náš) byt dýmem z kadidelnice a vonných svíček.

Ale já bych vyzkoušela cokoli. Cokoli, co by mi pomohlo vybřednout z toho začarovaného kruhu a pocitu bezvýchodnosti a marnosti. A navíc provinilosti.

Jsem vdaná za báječného chlapa, který má lukrativní zaměstnání. Žiju v krásném bytě s vysokými stropy (a bláznivou sousedkou). Mám práci a každý rok si z dovolené přivážím suvenýry z jiného koutu světa. A přesto mi to nestačí. Jsem nespokojená a chci víc.

Možná chci dítě. Možná toužím najít smysl života. A možná jsou tyhle dvě věci ve skutečnosti jedno a to samé.

Z práce jsem odešla s vědomím, že po víkendu budu dohánět resty a zůstávat v kanceláři přesčas. Tohle nebyl dobrý týden. Z běžné hádky bych se takhle nesložila, ale ta nedělní scéna mě zasáhla. Možná má Libor pravdu. Jestli opravdu nemůžu mít děti, bylo by fér od něj odejít. Nechat ho najít si někoho plodného, spokojeného a majícího jiné záliby než navštěvování ezoterických kurzů.

Na druhou stranu dali jsme si slib. V dobrém i ve zlém. V nemoci i ve zdraví. Měli bychom hledat řešení. Ne předstírat, že žádný problém neexistuje.

A že teď naším jediným problémem není moje neschopnost otěhotnět, je po včerejší hádce zřejmé. Možná to ani jediný náš problém nikdy nebyl. Možná je to jen důsledek něčeho, co je nebo naopak není mezi námi...

Koupila jsem si zmrzlinu a přeběhla silnici. Za chvíli jsem byla v parku. Téměř podvědomě jsem se vydala k lavičce pod odkvétající magnólií. Kdysi dávno jsem tu dostala první pusu.

Jmenoval se Pavel a byl to nejhezčí kluk ze třídy. Dneska rozváží pizzu a podvádí svou ženu.
 
Libor historku o mé první puse znal. Stejně jako nespočet dalších. A já zase znala jeho. Věděla jsem, před čím se jako dítě schovával ve skříni. Jak neslavně to dopadlo, když se poprvé opil. I že to jednou dělal v kině, odkud ho nakonec i se slečnou vykázal rozlícený promítač.

Ale poslední dobou jako bychom se navzájem míjeli a ztráceli. Míň si povídáme. Víc se hádáme. A pokud jde o sex, tak z toho se stala pouze ovulací řízená povinnost.

Dostali jsme se na rozcestí. Můžeme se každý dát svou vlastní cestou a těch jedenáct společných let si v lepším případě uchovat jako krásnou vzpomínku. Nebo se pokusíme znovu najít cestu společnou. 

Olízla jsem zmrzlinu stékající po stranách kornoutku a s tím známým bodnutím někde u srdce pozorovala, jak se ke mně blíží dvě ženy s malými dětmi. 

Dva kluci a jedna holčička. Kluci byli blonďáčci ostříhaní na ježka a holčička měla tmavé kudrlinky. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči, dokud mi nezmizeli za rozložitým rododendronem.

Kolikrát za ty tři roky jsem přemýšlela o tom, jak by asi vypadaly naše děti? Byly by zrzavé po mně nebo černovlasé po Liborovi? Měly by jeho dolíčky ve tvářích nebo můj příliš dlouhý nos?

Ten první rok jsme všemu nechávali volný průběh. Měli jsme čerstvě po svatbě. Všichni se ptali, kdy plánujeme rodinu. Ale my po dětech zatím netoužili. Přesto se to zdálo tak nějak logické, pořídit si miminko.
Když to nešlo, nic jsme si z toho nedělali. To až druhý rok. 

Začala jsem se pozorovat, nakupovat těhotenské testy ve velkém a s mírnou závistí si prohlížet kulatící se kamarádky, známé i náhodné kolemjdoucí. Pak přišla řada lékařských vyšetření. Verdikt zněl jasně. Viníkem neúspěchu jsem já.

Během třetího roku, který se pomalu chýlil ke konci, jsme podstoupili snad všechno, co lékařská věda nabízí. Všechno, kromě umělého oplodnění. Libor byl pro, ale já měla pořád pocit, že to musí jít normálně. Přirozeně. Pěkně s láskou doma v posteli. Ne sterilně v laboratoři v Petriho misce.

Zvedla jsem se z lavičky, strčila do pusy zbytek kornoutku a zamířila zpět na rušnou ulici. Magnolii, stejně jako svou nerozhodnost, jsem nechala za zády. 

Na ten meditační kurz večer půjdu sama. Potřebuju novou perspektivu. Potřebuju najít svou ztracenou rovnováhu a rozhodnout se, co dál. A kdo ví, jestli konečně právě tohle není něco, co mi změní život?

Doma jsem si dala lehkou večeři, sebrala prádlo a sbalila láhev vody a karimatku. Pro případ, že by Libor dorazil, jsem na stole nechala vzkaz. 

Když jsem znovu vyšla ven, cítila jsem se zvláštně volná. Konečně jsem se rozhodla, že něco udělám sama pro sebe. Ne pro Libora. Ne proto, že chci dítě. Ale zkrátka jen a jen pro sebe. Protože jinde ani začít nemůžu.

V malém sále se zrcadly a velkým Buddhou na stěnách se pomalu scházeli lidé. Pozdravila jsem se s lektorkou a rozložila si karimatku v nejzazším rohu. Nikoho jsem tu neznala, ale jako by všichni byli naladění podobně jako já. Hovor pomalu utichl a lektorka všechny uvítala a objasnila, co se bude dít.

Když ztlumila světla a pustila meditační hudbu, pohodlně jsem se usadila a zavřela oči. V tu chvíli dorazil nějaký opozdilec. Šeptem se omluvil a začal hledat volné místo. Za zavřenýma očima jsem vnímala, že se blíží až ke mně. Pak mi přeběhl mráz po zádech. 

Byl to Libor.

Beze slova jsem se posunula a udělala mu vedle sebe místo. Usmál se. Vypadal rozpačitě a nervózně. Ale byl tady.

Znovu jsem zavřela oči a v meditaci se vydala na cestu. Byla dlouhá, ale zdálo se, že po ní nejdu sama. Rozcestí jsem nechala daleko za sebou.

sobota 27. července 2013

Středověký výletnický epos

 
Výlety, jó to je naše,
o víkendech ponejvíce,
dnes jsme opět zavítali,
na místo zvané Dětenice.

V Dětenicích žije stále,
středověký duch,
u šenkýřky nevíš jistě,
zda nešálí tě sluch.

Ta holka ti klidně tyká,
nazývá tě pakáží,
zdá se, že tvé slušné mravy,
atmosféře překáží.

Nesměle jsme objednali,
naprděnou“ vodu,
k tomu nějaký dobrý „žrádlo“,
a jdi „holoto“ domů.

Z Dětenic jsme zamířili,
na známý hrad Kost,
zde Čarodějná konference,
však byla jako host.

Moc jsme toho neviděli,
jen spoustu zvláštních stánků,
vykladačů snů a karet,
i sedliny z šálků.

Však rytířský turnaj,
náladu nám vylepšil,
děti byly jako v tranzu
a z rytířů pot jen lil.

Matýsek pak zbytek dne,
hrál si na rytíře,
život nám zachraňoval,
v temné skalní díře.

Neb pro pro malé schlazení,
do skal jsme si vyšli,
teď již sláva nazdar výletu,
doma byste nás našli.
 ...







pátek 26. července 2013

Sourozenci

Z jednoho hnízda a přece tak rozdílní. Každý z nich je originál.  

Na koupaliště jsem s dětmi vyrazila v klamné naději, že si užijeme spoustu zábavy a vodních radovánek. Chyba.

Matýsek byl ve vodě ve svém živlu. Skákal, potápěl se a neustále se dožadoval vstupu do velkého bazénu, kde trénoval jakýsi čubičkový plavecký styl. Na tobogánu by nejraději jezdil ještě teď.

Amálka ve vodě vřískala, protože voda byla studená. Protože na ní někdo cáknul. A zkrátka proto, že chtěla na břeh. Na tobogánu se mě držela jako klíště a rozhodně nevypadala, že si užívá nějakou zábavu.

Nebýt mokrá, jsem zpocená až za ušima. Matýsek se vztekal na břehu. Amálka ve vodě. A já se marně snažila uspokojit potřeby a touhy obou svých ratolestí.

Nikdy jsem nečekala, že naše děti budou stejné, ale někdy žasnu nad tím, jak rozdílní jsou. 

Matýsek má rád svůj klid, je na sebe opatrný a rád v ústraní zkoumá vše, co mu přijde pod ruku. Amálka je dračice, ale taky trochu princeznička, která se do věcí vrhá po hlavě a nebýt toho, že se bráchu snaží ještě pořád napodobovat, zkoumání by bylo zjevně tím posledním, o co by se zajímala.

Matýsek je rád na dobře známé zahradě nebo doma. Amálka dává přednost objevitelským procházkám a z domu mizí, jakmile dostane příležitost.

Matýsek nesnáší, je-li nucen k chůzi po svých a přednost dává odrážedlům či jakýmkoli jiným dopravním prostředkům, které jeho nohy ušetří nežádoucí námahy. Amálka je nadšený chodec, který veškeré přepravní prostředky při první příležitosti opouští.

Matýsek, ačkoli to umí, jen nerad se sám obléká či obouvá. Amálka, ačkoli to neumí, by se sama oblékala a obouvala hrozně ráda.

Matýsek je vodomil po mamince. Amálka má k vodě rezervovanější vztah po tatínkovi.

Matýsek miluje brambory a nesnáší kuskus. Amálka miluje kuskus a nesnáší brambory.

A já mám někdy pocit, že z té snahy vyhovět oběma brzy zešedivím.

Ale pro děti to je skvělý trénink tolerance a schopnosti dělat kompromisy. Učí se, jak někomu udělat radost i přes to, že sami by možná raději něco jiného. Učí se pomáhat a povzbuzovat se navzájem. Učí se respektovat jiný pohled na svět. A učí i mě.

Zřejmě přijde období, kdy se budou nesnášet a hádky budou na denním pořádku. Byl by to zázrak, kdyby pubertou prošly spřízněně ruku v ruce. Ale právě teď kolem s radostným pokřikem profrčely na svých odrážecíh motorkách. A já věřím, že i v budoucnu budou rádi, že se mají. Jako jsem ráda já, že mám svého (úplně jiného) bráchu.



pondělí 22. července 2013

Ze života se sádronožkou

Naše Ami, zvaná v posledních dnech též zlomeninka, sádronožka, či sádrový trpaslík, je konečně zase bez sádry!

Se sádrou jsme strávili tři týdny, během nichž Amálka ukázala svou neskutečnou houževnatost a optimismus. 

První dva dny zůstala sedět tam, kde ji člověk nechal. Třetí den přišla na to, kterak se přemisťovat pomocí prazvláštní techniky pololezu a poloplazu. Po pár dnech přešla ke klasickému lezení po kolenou. Tedy po jednom koleni, to druhé v sádře za sebou udatně vláčela.

Týden stačil k tomu, aby se Amálka postavila a začala chodit. Zpočátku se přitom podobala osobě, nad ránem se potácející z baru. Ale jen za několik dalších dní aby svůj styl vychytala. Od té doby byla k nezastavení.

Jezdila na motorce. Bábovičkovala v písku. Houpala se na houpačce. Lezla do trampolíny i skákacích hradů. Prolézala s Matýskem staré mašinky. Hrála s ním na honěnou. A poslední den před sundáním se dokonce cachtala v bazénu.

Zkrátka nezmar.

Po pravdě, my dospělí si můžeme brát z tak bezprostředního dětského přístupu jedině příklad. Žádné fňukání ani sebelítost. Jen prosté přijetí faktu a smíření se. 

Obdivuhodné. Ale stačilo to :-)





 






Ostříhaná a odsádrovaná Amálka :-)



čtvrtek 18. července 2013

Cyklodovolená

Konečně se mi do rukou, alespoň těch virtuálních, dostala fotodokumentace naší velkorodinné cyklodovolené. S mužem jsme totiž těch pár dní na Moravě ani jednou nevytáhli vlastní foťáky. Raději jsme nechali kolem dětí poskakovat nadšeného bratránka s fotoaparátem lepším, větším a schopnějším.

Letošní dovolená na kolech s dětmi a dalším příbuzenstvem byla již naše třetí. A že se tentokrát opravdu vydařila! Jen na jednu věc bych si ráda postěžovala. Byla moc krátká a hrozně rychle utekla.

První akční den jsme namontovali Matýskovu sedačku na mé kolo. Vozíček pro chromou Amálku zapřáhli za muže. A celá patnáctičlenná výprava vyrazila. Matýsek vesele kibicoval. 

Cestou do kopce volal: „Maminko, pidej! Seš poslední! Moc ti to nejde!“ 

A z kopce zase: „Blzdi, maminko! Jedeš moc lychle! Já se nechci vyboulat a umzít!“

Tempo bylo příjemné. Zastávky pro pivožíznivce vcelku časté. A nebýt úseku proradných písků, které nám připravily krušné chvilky, byla by to idyla. Ale adrenalin musí být. A nakonec jsme ujeli krásných čtyřicet kilometrů.

Den druhý se nesl v podobném duchu. Užili jsme si i kulturní vložku na Strážnickém náměstí, kde se děti předvedly jako vděční posluchači folkových songů. A protože vzrůšo musí být, pro změnu jsme tentokrát trochu zabloudili a nakonec v lese potkali lva na vodítku. 

Prý lvíče, cha!

Matýsek strávil celou cestu do penzionu dumáním nad tím, jaké by to bylo, kdyby ho lvice Mia sežrala a jestli bychom z toho byli smutní. Ze sežraného Matýska bychom samozřejmě smutní byli, ale ze šedesáti ujetých kilometrů jsme měli radost. Tedy já, netrénovaná dýchavičná matka s patnácti kily za zády navíc, určitě.

Shrnuto a podtrženo.

Najeli jsme kolem sta kilometrů (někteří únikáři i víc). Vypili litry piva a vína. Osvěžili rodinné historky. Podlehli gulášovému prokletí, spočívajícímu ve skutečnosti, že kamkoli jsme přijeli, zbývala na našich patnáct hladových krků poslední jedna až dvě porce guláše. Což tížilo zejména mužskou část naší výpravy. 

A konečně, utužili jsme rodinné svazky a to je hodnota zlatem nevyčíslitelná!








středa 17. července 2013

Sportem k trvalé invaliditě...

...jak praví známé pořekadlo.

Asi na tom něco bude.

Jen v poslední době se mi podařilo zneškodnit si na pár dní koleno a kotník při cvičení s Jillian. 

Při běhu jsem si odřela koleno a loket.

Z cyklodovolené jsem si přivezla nejednu krásnou modřinu pokrývající většinu mých končetin. Ještě před pár dny jsem tak vypadala jako fialovo žlutý dalmatin. Přičemž, ne že bych z kola spadla, jen zjevně neumím zacházet s něčím, co má dvě nevyzpytatelné šlapky... 

A konečně včera. Po třech letech jsem s mužem vyrazila na squash.

Až na mužův (tradiční) příjezd na poslední chvíli až pozdě probíhalo vše hladce. Pěkně jsme se rozpinkali. Zjistili, k oboustranné radosti, že nám to nejde až tak zle. A vesele se pustili do hry na body.

První set pro mě dopadl bídně. Prohrála jsem ubohých 1:11 a dostala křeč do zápěstí.

Ve druhém setu jsem dala muži zabrat víc, ale nakonec jsem stejně prohrála. Už to ovšem bylo o fous, 10:12.

No a konečně tu máme osudnou třetí hru. Vedla jsem krásných a zasloužených 8:3, když jsem se ve zběsilém honu za míčkem zhroutila k zemi. Mohl za to zrádce kotník. Po několika minutách bolestného vytí jsem se ovšem vzmužila a poskakujíc po jedné noze set dohrála. Za své vítězství 11:9 vděčím mužově galantnosti.

Kotník se držel až do večera. Pak chudák natekl a přestala s ním být rozumná řeč. Ráno mi teta doktorka po telefonické konzultaci doporučila stáhnout obinadlem, chladit a zůstat v klidu. 

Jo, to by se mi moc líbilo. Leč klidový režim matky na mateřské je spíš parodií dříve řečeného.

A tak si tu tak pajdám. Běhám po zahradě ve snaze ohlídat děti, přičemž Amálka se sádrou je rychlejší než já. A přemýšlím o tom, že začnu držet nějakou drastickou dietu, protože zhubnout sportem mi asi souzeno není.

 ...
Skrytý talent ve mně dřímá,
stačí trocha cviku,
jen všechny kolem hrůza jímá,
jsem-li ve sportovním triku.