neděle 31. ledna 2016

(Na)mazaná optimistka u Lišek na vinici

Trocha antimateřské zábavy, to je přesně to, co jsem dnes potřebovala.

Děti jeden přes druhého smrkají a kašlou, nálada je po většinu času nevlídná a já ze sebe stále nemůžu definitivně sklepat své krizové období. Nejvyšší čas povolat babičkovskou posilu a vyrazit si alespoň na pozdně odpolední rande.
(Na osmou je ovšem třeba být zpět, jelikož se o mě momentálně při uspávání svádějí líté boje končící zpravidla tak, že si připadám jako královna sardinek. Jedno dítě zprava. Druhé zleva. A třetí mi leží mezi nohama s hlavou na mém břiše. Připomeňte mi někdo prosím, co že to je vlastně ten osobní prostor?)
Každopádně dnešní podvečer byl s mužem, i přes jeho nachlazení a přepracovanost, náš.
Dali jsme si totiž rozkošné degustační rande s Mazanými liškami.
Ve vinárně Lišky na vinici se dnes totiž víno párovalo s delikátními dobrotami Mazaných matek. (Mám dojem, že o jejich miniburgrech s karamelizovanou cibulkou se mi bude dneska i zdát.) 


A jelikož Mazané matky nás okouzlily svým gastronomickým uměním už na Oblaka festu a do Lišek jsem chtěla nakouknout už dlouho, byla to jasná volba. A rozhodně skvělá volba.
Po první sklence vína a jahodě v hořké čokoládě s chilli jsem roztála a dál už si jen pamatuju, jak se usmívám, piju, konverzuju a cpu se miniburgery.
A abych nezapomněla!
Zdá se, že už jsem nějak nebezpečně profláknutá.
Při odchodu a loučení s kamarádkou a jejím mužem alias spolumajitelem Lišek jsem se dozvěděla, že už můj příchod byl doprovázen slovy: „Bacha, to je ta známá blogerka!“
Takže mi opravdu nezbývalo než o dnešním večeru napsat, abych dostála své pověsti ;-)



pondělí 25. ledna 2016

O pochybnostech se školou spjatých

Minulý týden jsme měli ve škole, která vlastně ještě školou v pravém smyslu tak úplně není, den otevřených dveří.




Rozvinula se tam zajímavá diskuze a jejím hybatelem byla jedna neodbytná věc.

Pochybnosti.

A tak jsem na to konto udělala to, co mi jde nejlépe.

Napsala jsem o Pochybnostech v hlavní roli článek.

Protože pochybnosti a palčivé otázky nejsou nic špatného. Právě ony jsou mnohdy tím nejlepším hybatelem, který vyvolává změnu. Jen se v nich nesmí člověk zacyklit a nechat se uvrtat do negativistických depresí. 

A rozhodně to neplatí jen o pochybnostech týkajících se vzdělávání našich potomků ;-)

pondělí 18. ledna 2016

Mistr vzteklina

Odborná literatura, populárně naučné rodičovské příručky i mé zápisky z vývojové psychologie hovoří jasně. Období vzdoru je něco naprosto přirozeného a není třeba si zoufat, promění-li se naše andělské dítko kolem druhého až třetího roku v uvztekaného raracha.
Matýsek proplul tímto období vcelku lehce.
Výraznější scénu ztropil v podstatě jen jednou, kdy se během večeře zcela nečekaně proměnil v pištící příšerku, která sice neví, co chce, ale je odhodlaná nepřestat vřískat, dokud to nedostane.
Trvalo to dvě hodiny vyplněné požadavky na jiné pyžamo, které si vzápětí odmítl obléci, pití, které rozlil, ukolébavku, kvůli níž mi zacpal pusu, tatínka, kterého vzápětí vyhodil… Když už nevěděl co by měl chtít či odmítat, zlostně konstatoval, že chce dnes spát na stropě.
Na mou prostou poznámku, že to nejde, pak reagoval rozkazem, abych tedy obrátila dům vzhůru nohama!
A zatímco já nevěděla co na to říct, muž se tetelil blahem, že náš tříletý syn už pochopil zákony gravitace.

S Amálkou tato první puberta cloumala trochu víc.
Především v době, kdy extrémně toužila po tom, dělat všechno, co dělá starší brácha. Dokud byla překážkou jen má mateřská nevole, ještě to šlo. Ale když nastoupily limity fyziologické, Amálčin hněv neznal hranic.
Zejména její touha čůrat do záchodu ve stoje si vybrala svou daň v podobě několika šedin na mé vynervované hlavě.

S Vilíkem jsme ale všichni poznali, co to skutečně znamená mít dítě se sklony ke vztekání. A to ještě nedospělo ani do oficiálně vzdorného věku.
Malým mužům prý však kolem roku stoupá hladina testosteronu, což se může (a nemusí, že Maty) projevit na chování.
U Viliho úderem roku nastala skoro děsivá změna osobnosti. Z pohodáře se stal mistr vzteklina.
Sílu jeho hněvu poznala už nejedna sklenička, několik talířů a dokonce i Viliho tělesná schránka. V podstatě jakýkoli šlinc, boule, či modřina je následkem Vilíkova vzteku, při němž se s řevem vrhá k zemi, kde setrvá, dokud není zvednut či ho nezaujme kupříkladu kolem letící motýl.
Z našeho třetího potomka za odměnu se zkrátka stává svérázná osobnost, která odmítá zůstávat pozadu a zdá se, že je jen otázkou času, kdy si vydupe v království dětského pokoje hlavní slovo.



Pozorujete mezi svými dětmi velké rozdíly? Nebo patříte mezi rodiče s dětmi nekolísavé kvality? ;-)

neděle 17. ledna 2016

Nedělní ráno

Neděle je mým nejméně oblíbeným dnem. Ještě pořád ji mám spojenou s podvědomou nechutí vstávat v pondělí do školy, se stresem z nadcházejících písemek a vůbec z celého školního kolotoče. Není proto divu, že když už se u mě usadí trudomyslnost, vybere si k tomu zpravidla neděli...

Ale tentokrát jsem tu mrchu přelstila. Vypsala jsem se z ní.

Jen doufám, že ze vzniklé povídky nepadne trudomyslnost na vás ;-)

...

Nedělní ráno

Dnešní den začal… Prostě začal. Do chodidla se mi zabodla legová žirafa. Došlo máslo. Holky se pohádaly o to, která z nich má delší vlasy. A muž tu zase, nebo možná ještě pořád, nebyl.
Nedělní ráno, za okny sníh a ve mně teskno.
„Madlenko, převlíkni se už!“ obracím se s rutinní frází na svou nejstarší, která právě visí hlavou dolů z gauče a dloube se v nose.
„Ale ty seš taky ještě v pyžamu,“ vpálí mi protivně vnímavé dítě bez okolků a dál se věnuje holubům.
Rezignuju. Má pravdu.
Sedím u stolu v pyžamu, a pokud se z jakési mateřské setrvačnosti nesnažím sekýrovat holky, prostě jen koukám do prázdna.
Včera jsme měli výročí svatby. Desetileté manželství jsme po dvou sklenkách vína zpečetili nezvykle kvalitním sexem.
Stála jsem pak u dřezu a pila vodu přímo z kohoutku. Muž se na mě díval s pobaveně zvednutým obočím.
„Když ti ho kouřím, mám pak hroznou žízeň,“ odpověděla jsem na nevyslovenou otázku provokativně.
„No a proto tě pořád bolí hlava. Protože provozujem málo orálního sexu a ty pak málo piješ.“
Rozesmáli jsme se. Hodila jsem po něm utěrku.
A pak mu přišla ta zkurvená zpráva.
Pořád ještě se smíchem, a se slovy, kdo ti teď může psát, jsem se natáhla pro jeho mobil. Jen proto, že jsem byla blíž. Jen proto, že jsem mu ho chtěla podat.
A právě v tom okamžiku moje bublina šťastného manželství praskla.
„Mami, ty brečíš?“ zeptala se Anežka a nejistě se ohlédla po starší sestře.
Majda se konečně přestala snažit provrtat se ukazováčkem až do mozku a slezla z gauče.
„Tak já se oblíknu, mamko, nemusíš bejt nešťastná.“
Kdyby to bylo tak snadný, holčičko.
„Co si takhle místo oblíkání vlízt ještě do postele a pustit si pohádku?“
Dvojhlasné uširvoucí jóóó, mě zachránilo od vysvětlování.
Vsvětlování…
„Počkej, prosím, já ti to vysvětlím!“
„Nesahej na mě,“ hlesla jsem tiše a zamkla se v ložnici.
Ponížení, vztek, bezmoc, smutek, milion otázek a bolest.
Říká se, že zrada bolí. Vždycky jsem to vnímala jen jako metaforu. Ale najednou se mi někde za hrudní kostí otevřela palčivá svíravá rána, která opravdu fyzicky bolela.
„Otevři! Promluvíme se!“
„Vypadni,“ zašeptala jsem. I tak to určitě slyšel. Přestal se dobývat dovnitř. Rozhostilo se ticho.
A přitom jediné, co jsem si doopravdy přála, bylo, aby vykopnul dveře, vzal mě do náruče, vyznal mi lásku a přesvědčil mě, že to celé je jen hloupé nedorozumění. Že ta zpráva vůbec nebyla pro něj. Že s nikým jiným nespí. Že s nikým jiným nemá orální sex jako se mnou, před pouhými dvaceti minutami.
Zvedl se mi žaludek.
„Hned jsem zpátky, holky.“
Majda s Anežkou ani nezvedly oči. Na obrazovce se právě objevil sněhulák Olaf. Máminy slzy byly zapomenuty.
Kéž bych to taky uměla.
Masochisticky jsem, stále ještě v pyžamu, vylezla na zasněženou terasu. S nadějí, že ledový vzduch možná paralyzuje alespoň můj rozhoupaný žaludek, když ne myšlenky.
„Mluv se mnou,“ opakoval včera přes dveře do ložnice.
Mlčela jsem. Ta čerstvá rána v hrudi bolela tak moc, že jsem nedokázala křičet, nadávat, být sprostá ani nenávistná.
A nenáviděla jsem ho vůbec?
Ne. Protože kdyby ano, určitě by mě jeho zrada tak nebolela.
Myslím, že se omlouval, sliboval, sypal si popel na hlavu a možná mi i vyznal lásku, jak jsem si přála. Ale možná jsem si to jen představovala.
Pořád jsem mlčela. A on odešel.
Slyšela jsem startovat motor a pak světla odjíždějícího auta přejela po zdech ložnice.
Jel za ní? Nebo se opít? Postěžovat si kamarádovi? Přemýšlet? Podat žádost o rozvod?
Holky ráno ani nepřekvapilo, že táta není doma.
Nemělo mě to napadnout už dávno? Kolik z jeho nočních absencí byly opravdu služební cesty a kolik jich strávil mezi jejíma nohama? A chci to vůbec vědět? Kdo je? Kolik jí je? A je v posteli o tolik lepší než já?
Nikdy jsem nebyla žárlivá hysterka. Neměla jsem pocit, že abych mohla někoho milovat, musím ho taky vlastnit. Ale tohle byla rána pod pás.
Bouchly dveře. Vrátil se domů.
Cítila jsem, jak ke mně zezadu přistoupil. Možná i natáhl ruku, ale raději ji nakonec svěsil.
Pořád jsem se dívala do zasněžené zahrady, nohy mě zábly, ale bála jsem se pohnout.
Bude odteď všechno jinak?
„Holky, oblíknětě se. Za chvíli si pro vás přijede babička!“
„Ale my koukáme na Annu a Elzu!“
„Dokoukáte to jindy. Tak šup, zvedejte se!“
„Ale, tati, mamka nám to dovolila!“
Jindy bych se jejich malé slovní přestřelce v duchu zasmála a pak se pokusila diplomaticky zakročit.
Teď jsem bojovala s panikou.
Zůstaneme tu sami!
Ještě včera jsem ho líbala, milovala se s ním a chodila před ním nahá. Dnes mám strach se na něj byť jen podívat.
Majda s Anežkou se s protaženými obličeji vyploužily z ložnice.
Pomohla jsem jim s oblékáním, zabalila náhradní tepláky a ponožky, kdyby se snad ve sněhu zmáchaly a trochu prkenně poděkovala tchýni, že si dnes děti vezme k sobě.
„Promluvíme si?“
Už jsem se mu nemohla vyhýbat. Přikývla jsem a usedla ke stolu. K tomu samému, kde jsme včera…
„Omlouvám se,“ řekl a podíval se na mě s očekáváním.
Nic.
„Vážně, je mi to líto. Nechtěl jsem ti ublížit.“
To jsou ale laciný kecy.
„Skončil jsem to.“
Čeká, že mu poděkuju?
„Řekni něco…“
„Nevím, co teď mám dělat.“
„Promiň.“
Rozbrečela jsem se a nechala se obejmout.
Ale bude to ještě někdy stejné, jako dřív?

...

PS: Tak nějak pro jistotu mám potřebu poznamenat, že se rozhodně nejedná o autobigrafii. (To aby se na chudáka muže nesesypala lavina zášti.) Ale přesto se kolem mě tohle téma poslední dobou přetřásá  nemile často...

neděle 10. ledna 2016

Dovolit si být na dně...

Mám s bilancováním trošku zpoždění, ale pořád jsme ještě na začátku nového roku a tak se ta trocha ohlížení do roku minulého snad snese.

Kdybych to měla brát v globále, mohla bych se poplácat po rameni.

Dopsala jsem Copatou mámu a začala ji nabízet nakladatelstvím. Dala jsem dohromady e-book 10 optimistických fejetonů aneb Co se ve skutečnosti skrývá pod pojmem mateřská "dovolená". Podařilo se nám rozjet projekt školy V Pohybu. A ve většině dní bych dokázala najít spoustu maličkostí, které dělají můj život krásnějším.

Nicméně finále roku bylo vážně náročné. Dokonce mám dojem, že nedokážu najít vhodný a výstižný eufemismus a jsem svým svědomím nucena napsat, že jsem byla vážně v prdeli.

S energií, s náladou, s časem na sebe sama, se svou mateřskou rolí … s optimismem. A to už je co říct.

První krok k nápravě bylo připustit si to a především DOVOLIT si to.

Dovolit si cítit se pod psa. Dovolit si nebýt za každou cenu a za všech okolností ta usměvavá, milující, laskavá a chápající. Dovolit si toužit utéct od všeho a od všech. Dovolit si nic nedělat. Dovolit si postěžovat.

Zní to trochu směšně, ale pro mě to vážně byla chvílemi fuška.

Nejenže jsem byla se silami na dně, ale ještě jsem trpěla výčitkami z toho, že se na tom dně rochním a nehledám místo toho aktivně žebřík.

Až ve chvíli, kdy jsem se na tom dně pěkně uvelebila, někam nahoru vyplázla jazyk a řekla si, že na všechno prostě kašlu, že odmítám být ta hodná a sebeobětujcí se holčička, začalo se konečně blýskat na lepší časy.

V mé hlavě i v mé realitě.

Do nového roku jsem tak mohla opět vstoupit s vděčností a radostí. A taky se slibem sama sobě, že si dovolím cítit i věci, které nejsou příjemné, a hlavně se za ně nebudu pranýřovat. Protože pak je ta pomyslná “prdel“ ještě temnější a hlubší...


Novoroční selfie na Kunětické hoře :-)


Tak tedy s lehkým zpožděním krásný a optimistický nový rok, přeju! :-)