čtvrtek 22. února 2018

K čemu je dobrý školní stres? K ničemu


Před třemi lety, kdy vznikl tento článek, jsem byla v mnoha věcech týkajících se školy a vzdělávání lehce naivní, naše Základní škola V Pohybu teprve vznikala a já toho měla spoustu načteno, na vlastních dětech a sobě samé ozkoušeno, ale ve školní praxi naprosto neověřeno. 
Dnes musím konstatovat, že ač mě spousta věcí ve školní realitě překvapila a možná i zklamala, s tím, co jsem napsala o školním stresu, naprosto a beze zbytku souhlasím:
K čemu je dobrý školní stres? K ničemu!
Škola bez známek, zkoušení, písemek a domácích úkolů? Proboha proč? Nepřeskočilo vám? Jo vy je nechcete stresovat! Ale to se přece musí! Jak jinak by si na stres zvykli? V životě na ně přeci nějaký ohledy nikdo brát nebude! Otužovat se musej už odmala!




Výše uvedenou litanii slýchám ve chvílích, kdy se řeč stočí na projekt naší školy V Pohybu, poměrně často.
Stává se vám to taky? A chybí vám palebná síla v podobě vědecky podložené argumentace?
Tak právě pro vás (a pro sebe jako tahák na příští slovní přestřelku) jsem napsala tento článek.
A začneme pěkně zeširoka, abychom si ujasnili pojmy.
Co je to stres?
Stres je stav, kterým jedinec reaguje na nadměrnou zátěž. Výsledkem stresu je pak tzv. stresová reakce, vyvolávající v těle psychické i fyziologické změny.
Jen si představte, jak stojíte před tabulí nebo před šéfem, cítíte se pod tlakem, začínají se vám potit dlaně, rudnout uši a co se znalostí týče, máte najednou totální okno.
Je tohle ideální podhoubí pro proces učení? Dle mého naivního, přecitlivělého názoru, není.
Co není stres?
Abychom si tu ale nehráli na to, že z dětí chceme dělat skleníkové květinky, je třeba podotknout, že přiměřená (školní) zátěž není stres. Dostatek podnětů, mezi nimiž jsou leckdy i ty nepříjemné, naopak děti motivuje. Tyto podněty však zpravidla přirozeně vyplývají z běžného života, a není třeba je uměle vytvářet.
Míněn je zde například přiměřený přísun informací, potřeba naučit se fungovat v kolektivu různorodých povah a temperamentů, nutnost komunikovat i s lidmi, kteří nám nejsou úplně sympatičtí…


Když se propojí učení se stresem
Příroda proces učení podmínila klidem, příjemnými pocity a hravostí.
Stresovou reakci naopak vytvořila proto, aby byl živočich schopen útěku či boje a myšlení, které by ho vlastně jen zdržovalo, příroda v takové chvíli raději zablokovala.
My lidé jsme si to však ve škole trochu zvrhle propojili.
Nutíme děti do učení, stresujeme je známkami, vyvíjíme tlak na výkon…
Problémem je, že když se u dětí stres s procesem učení trvaleji propojí (což ve škole plné písemek, zkoušení, pětiminutovek a přemíry nevstřebatelných informací nemusí trvat dlouho), spustí se vlastně stresová reakce pokaždé, jakmile mozek jen zavětří, že by se musel učit.
Děti tak postupem času školní učení nejenže nebaví, ale často k němu pociťují přímo odpor.
Pracovní versus školní stres
Obhájci školního stresu často operují také tím, že v práci budou děti taky jednou ve stresu. Opomenut je tu ovšem fakt, že mezi učením se něčemu novému (ve škole) a prováděním v podstatě naučených úkonů (v práci) je značný rozdíl.
Při učení se totiž tvoří v mozku zcela nové spoje, zatímco při práci jde o využívání spojů již vytvořených. A tak zatímco vliv stresu při práci tak fatální důsledky nemá, pro učení se je vysloveně škodlivý.



Proč má tedy stres ve školách stále své pevné místo?
Je to smutné, ale zdá se, že pedagogika, jakožto věda, nám trošku usnula na vavřínech.
Dle slov Karla Rýdla, prorektora Univerzity Pardubice, který se výzkumem alternativního vzdělávání zabývá od 90. let., se klasické školství novými poznatky o způsobu učení, kupříkladu z oboru psychologie či neurovědy, neřídí.
I přesto, že dnes už lépe rozumíme tomu, jak lidský mozek funguje, a že se lépe a mnohem efektivněji učí v příjemném prostředí bez stresů než pod tlakem, pedagogika to ve svých teoretických východiscích dosud nezohlednila.
A právě proto vzniká tolik „alternativních“, často rodiči iniciovaných, škol.
Jak ustát školní stres?
Asi se všichni shodneme na tom, že chceme-li eliminovat stres, jakým někdy vzdělávací instituce na děti působí, je značně kontraproduktivní nervovat děti školou ještě doma.
V ideálním případě bychom tedy neměli tlačit děti k excelentním školním výkonům, vyžadovat jedničky a trestat za pětky, dvacet tisíckrát za odpoledne připomínat domácí úkoly nebo se dokonce vysmívat dětským školním útrapám.
Když už bezpečné prostředí pro vstřebávání nových informací nevytváří škola, měly by děti nacházet pocit bezpečí alespoň doma.
A to bez obav, že dostanou výprask za poznámku. Že budou nuceni opět si vyslechnout monolog o tom, kterak skončí u lopaty, jestliže si tu známku z matiky nezlepší. Případně že jim bude zakázáno jít ven, dívat se na pohádku či hrát na počítači, jakmile se v žákovské objeví nepřijatelná číslovka.
To všechno dětskou motivaci k učení a vztah ke škole jen zhoršuje. A navyšuje míru stresu, s níž se děti potýkají.
Buďme raději rodiči, kteří mají pro děti pochopení, uvědomují si, že děti by se neměly učit pro známky, a že chyby nejsou zlo, ale ideální způsob, kterak se poučit pro příště. Rodiči, kterým děti důvěřují a před nimiž mohou odhalit své obavy. Rodiči, které bychom sami chtěli mít.




neděle 14. ledna 2018

Vyrobte si model ruky a plic aneb učíme se hrou

 „Báro, co budeme dneska vyrábět? Máš něco vymyšlenýho?“
Tuhle větu od dětí ve škole slýchám pořád. A úplně jí rozumím. Taky jsem si (vlastně nejen) jako dítě všechno chtěla ohmatat a vyzkoušet a je skvělé, že výtvarka nemusí být jen o malování zátiší s hruškou a kolážích z novinového papíru, ale můžeme s ní vylepšit jakékoli téma.
My jsme si tento týden ve škole začali povídat o lidském těle, a tak jsme se s lehce nemocným Matym pustili do příprav, které jsme pak ve škole náležitě zužitkovali.


Protože čím větším počtem smyslů k nám nové informace proudí, tím lépe si je pamatujeme. Ve škole proto s dětmi často vyrábíme, ochutnáváme (joo, asijský týden byl báječný!), posloucháme hudbu, díváme se na videa, vyhledáváme v encyklopediích a na internetu, chodíme do přírody, města, muzea, knihovny, galerie… a já se vlastně často učím úplně stejně jako naši školáci. Učím se dívat na věci z nových úhlů pohledu, přehodnocovat svoje názory a rozšiřovat si obzory.
Tentokrát jsme si připravili kromě pomůcek ve formě skládaček, encyklopedií a interaktivních knížek nebo pracovních listů pro vytvoření knížečky s názvem „Moje tělo“ i dvě „vyráběcí“ aktivity.




Než tu ovšem začnu zasvěceně „poskytovat návody“ ráda bych řekla, že většinou na náměty pro tvůrčí aktivity chodím na Pinterest, kde podobných věcí najdete desítky, nebo na mě vykouknou jinde na internetu, takže ze mě si příklad tak úplně brát nemusíte.
To, co vzejde zpod mých nůžek je totiž většinou velmi amatérské, oblemcané a zubaté a není těžké to zaměnit za výrobky mých drahých školáků (nutno dodat, že někteří jsou na tom možná i lépe než já…ještě že nemám velké umělecké ambice a ego)
A teď už k „modelům“:
Plíce

Nejprve jsme se pustili do plic, na kterých lze fungování dýchacího aparátu pěkně zjednodušeně demonstrovat.
Návod jsem objevila TADY
Na uvedené stránce si můžete stáhnout i šablonu, ti šikovnější si takový plicní průřez jistě dokážou namalovat sami.
Krom papírových plic pak budete potřebovat brčka (ohýbací), lepící pásku, oboustrannou lepící pásku a mikrotenové sáčky (čím menší, tím lepší, protože je skutečně zvládnete na jeden nádech nafouknout a vyfouknout, my jsme měli příliš velké, a tak jsme je o polovinu ustřihli).
Po vystřihnutí „plic“ podle šablony už zbývá jen vše slepit.

Ideálně nejdřív přilepte pytlíky na brčka (prostě to celé omotejte páskou). Pak brčka k sobě, opět páskou, a nakonec všechno na obrázek plic, zase pomocí pásky. Celou parádu pak doplníte pusou a nosem (přilepte oboustrannou páskou), aby bylo jasné, jaké otvory k dýchání používáme (my jsme si to pak ve škole i náležitě názorně zkoušeli).
A pak už jen foukejte, zkoumejte a hlídejte, ať z toho funění do igelitových pytlíků někdo neomdlí…!
Ruka


Papírová ruka, co se fakticky hýbá a můžete s ní zamávat nebo ukázat jednoduché sprosté gesto, to je věc, kterou jsme s Matym i ve škole prostě museli zkusit!
Z pedagogického hlediska je samozřejmě také užitečná, neb se na ní dá krásně pozorovat systém malých kůstek v prstech a způsob jejich pohybu…
Návodů po internetu koluje (i mnohem sofistikovanějších a propracovanějších!) hodně, my jsme zvolili variantu co nejjednodušší, aby děti potřebovaly co nejmenší dospěláckou asistenci. Jeden z návodů najdete TADY


Potřebovat budete papírovou ruku (obkreslíte svou vlastní a vystřihnete, prsty pěkně od sebe), pět brček, tentokrát nemusí být ohýbací, provázek a naši nejlepší kámošku, lepící pásku.
Brčka nastříhejte, na každý prst potřebujete tři malé článečky a jeden dlouhý, krom palce, který má články pouze dva. Nastříhaná brčka pak přilepte páskou do jednotlivých prstů (ne příliš blízko k sobě, prstíky se pak hůř ohýbají) a nakonec jimi provlékněte pět provázků, které na špičkách prstů opět připevníte páskou.
No a pak už se můžete jen bavit (a učit!) tím, co všechno vaše mechanická ruka po zatahání za provázky umí.
Tak příjemnou zábavu a máte-li v rukávu třeba čůrací močový měchýř nebo jinou super vychytávku, dejte mi vědět, moc rádi si s dětmi rozšíříme obzory!


úterý 9. ledna 2018

Okouzlující Paddington aneb s dětmi v kině

Byl slunečný sobotní den, ideální k vyvenčení celé rodinné smečky.
Ale mělo to jeden háček!
Večer předtím jsme si s dětmi při rodinné předvíkendového plánovací poradě odhlasovali, že se půjde do kina. Na Paddingtona 2.
Naše chyba. Příště se před poradou mrkneme na předpověď počasí. Ale protože sliby se mají plnit i po Vánocích, tak jsme vyrazili místo do lesa do města.
Děti natěšené, rodiče lehce zpruzení, zdálo se, že pro jednou jsme si vyměnili role…


Každopádně, trochu slunce jsme pochytali cestou od auta do multikina (taky se vám někdy stýská po těch klasických jednosálových kinech bez popkornu a zvuku brček naprázdno sajících poslední zbytky coly?), koupili lístky, pohádali se o to, jestli ten popkorn taky koupíme (ano, přiznávám, děti vyhrály…) a vydali se k sálu č.5, k němuž se, stejně jako k těm ostatním, váže má nedlouhá brigádnická minulost coby trhačky vstupenek a zametačky onoho prokletého popkornu.
Nakonec se ovšem ukázalo, že Paddington nám chybějící slunce dokázal slušně vynahradit. Byl milý, okouzlující, roztomilý, vtipný a naivně dobrosrdečný. Stejně jako poprvé a možná dokonce ještě víc. Tenhle medvídek v Londýně je zkrátka už od prvního filmu naše rodinná srdcovka.
Hledáte-li opravdu milý rodinný film při kterém si nad trapností dialogů či zápletky nebudete mít tendenci rvát hrůzou vlasy nebo alespoň zalézt pod sedadlo a tiše doufat v závěrečné titulky, a který se zároveň bude líbit dětem, Paddington je skvělá volba 😉
Roztomilý medvěd, který v prvním díle přicestoval do Londýna až z nejtemnějšího Peru, zásoben jen svým dobrým vychováním a srdcem a několika sklenicemi pomerančové marmelády, se tentokrát potýká se záporákem v podání šarmantního a (ne)stárnoucího Hugha Granta. Ten v závěrečných titulcích oděn do růžového vězeňského oblečku okouzlil naši Amálku natolik, že tuto scénu považuje za nejlepší z celého filmu. Já sice mezi své favority řadím spíše záběry, na nichž Grant nevypadá jako homosexuální plameňák, nicméně film vám rozhodně doporučuju! (I když trochu s křížkem po funuse, neb v kinech už to tenhle medvěd pomalu balí.)


My jsme si ho nakonec užili dokonale. A to i navzdory skutečnosti, že se Vilda v zápalu boje o Paddingtonovu záchranu z vězení počůral a Amálka cestou z toalety zabloudila do vedlejšího sálu, načež jsem ji uplakanou našla v předsálí, kde mi chuděrka v slzách začala líčit, jak vlezla do sálu a tam byla nějaká kráva!
Nejdřív jsem se vyděsila, že tam Ami narazila na nějakou nerudnou uvaděčku, co mi to mé ubohé dítko tak krutě vyděsila, ale vzápětí se ukázalo, že krávou byl myšlen býk Ferdinand, kterého promítali hned vedle…
V každém případě jsme z kina odcházeli v náladě povznesené a veskrze pozitivní a jako bonus nám na procházku směrem k babičce posvítilo i to zapadající slunce.

pondělí 8. ledna 2018

Ach ti rodiče!

Oficiálně se stáváme rodiči ve chvíli, kdy se nám narodí první potomek. Teoreticky bychom se na něj měli podívat, nechat se zaplavit mateřskou, potažmo otcovskou láskou a od té chvíle vědět, jak na to.
Je to přeci přirozené, je to v nás.
Problém je, že naše přirozená mateřskost je ukrytá pod nánosy našich zkušeností a strachů. Pod vrstvou všech dobře míněných a zpravidla nevyžádaných rad a pouček. Pod hromadou očekávání a představ. A dokonce i pod nezahojenými, ale často umně maskovanými traumátky z vlastního dětství.
Jistá psychoterapeutka zkoumala nejrůznější příčiny problémů, které lidé ve svých životech řeší. Od prostého vlivu rodičů prošla široké spektrum „spouštěčů“, aby se nakonec k rodičovské příčině opět vrátila.
Nakonec všechny složité poučky zredukovala na jednoduchý povzdech.
ACH TI RODIČE!
Zdálo by se, že tím můžeme vlastně skončit ještě dřív, než jsme začali.
Nevím, kdo to řekl, ale tak trochu alibisticky ráda cituji tuhle větu: Ať se budeme snažit sebevíc, naše děti budou vždy mít co říct svému psychoterapeutovi.
Tohle tvrzení by v nás mohlo vzbudit pocit marnosti, frustrace a naprosté rezignaci.
Ale já bych ve vás na následujících řádcích ráda vzbudila pravý opak!
Přála bych si, aby vás toto poznání (stejně jako mě :-), přimělo k tomu, že se budete svou rodičovskou úlohou méně stresovat a více si ji užívat! Budete se brát méně vážně a více se s dětmi smát a dívat se na svět jejich očima.


Protože stát se rodičem pro mě znamená, stát do určité míry znovu na začátku a prožívat objevování světa spolu s dětmi. Protože ony nejsou my a naším úkolem není vysochat z nich za pomoci „osvědčených“ výchovných postupů osobnost, která bude splňovat naše představy.
Cítím, že naším úkolem je být dětem průvodci na jejich vlastní cestě životem. Můžeme jim být oporou, můžeme jim ukazovat, co je podle nás dobré a špatné. Můžeme jim dát do rukou vše, co podle nás budou v životě potřebovat. Ale dál už je to na nich…
Nicméně věřím, že každý z nás je tím nejlepším rodičem právě pro své děti. (Včetně našich vlastních matek a otců.)
A když budeme děti „vychovávat“ jak nejlépe umíme, nemusíme mít žádné výčitky svědomí.
Jak jsem ke „svému poznání“ došla?
Tak přesně o tom je příběh zbouchnuté středoškolačky a její cesty za vědomým mateřstvím, který jsem se s vámi rozhodla sdílet na následujících stránkách.

Právě jste si přečetli úvod k Optimistickému průvodci mateřstvím a v ideálním případě byste se měli začít šíleně těšit na to, až bude celá tahle „knížka“ na světě. V tom méně ideálním případě je vám to sice úplně jedno, ale to mi zase tolik nevadí.
A víte proč?
Protože jsem zjistila, že když píšu, musím to dělat hlavně pro sebe. Když jsem psala Copatou mámu, měla jsem neustále před očima své „zbouchnuté“ a nejisté devatenáctileté já. A psala jsem pro něj.
Optimistický průvodce mateřstvím bude další mé papírové alterego. Tentokrát ale bez příkras a beletristických kliček.
A bude pro mě, stejně jako pro každou mámu, která občas tápe, ale ví, že spásu nemůže hledat v dokonalých návodech, kurzech či příručkách, ale jen sama v sobě.
Tak tedy sama sobě přeju, abych to nevzdala a psala a psala a psala...
Protože přesně to je můj záměr pro rok 2018 😉

A jaký je ten váš?


neděle 31. prosince 2017

Osmý dopis pro Matýska

Milý Maty,
Dnes je Ti osm let a celý svět bude za pár hodin slavit konec starého a příchod nového roku stejně, jako tenkrát, když jsi mi jako právě narozené miminko ležel v náručí a já měla pocit, že celý svět oslavuje nás dva. Novopečenou nejistou ale šťastnou mámu a jejího novorozeného chlapečka s moudrýma očima.
 Z toho baculatého miminka jsi vyrostl v úžasného kluka, který si přeje být vědcem nebo vynálezcem (a nebo možná popelářem, prý ještě uvidíš 😉), který nás často překvapuje svými moudrými myšlenkami a který umí být nesmírně pozorný, laskavý a vtipný.


Miluješ objevování a rozebírání věcí, v nářadí se už dávno vyznáš mnohem líp než já a Lego Technic Ti musíme pořizovat s nápisem minimálně: pro děti 10-14 let, protože to pro osmileťáky je to pro Tebe až příliš jednoduché. Obdivuji, jakou máš trpělivost, s jakou touhou a zapálením přicházíš věcem na kloub a jak dokážeš hodiny a hodiny něco skládat, rozkládat, zkoumat nebo vyrábět.
Jen málokdy Tě člověk potká bez šroubováku, nůžek, lepící pásky, kalkulačky, tužky nebo nějaké stavebnice. Už se těším, až mi jednou vyrobíš ten samovysávací koberec nebo automatický skládač prádla, jak jsi mi nedávno slíbil.


Mrzí mě, že to poslední dobou mezi námi občas skřípe, ale ve vztahu rodičů a dětí jsou asi i taková období potřebná a mně nezbývá než věřit, že nás i ty nepříjemné chvilky něčemu naučí a někam nás posunou.
Právě teď za to nejspíš může můj nedostatek trpělivosti a Tvá potřeba dělat si všechno po svém.
Slibuju, že se budu snažit být zase trpělivější a víc Ti naslouchat a Tobě bych ráda řekla, že vědět co chceš a jít si za tím, to je úžasná věc a já bych si přála, aby sis tuhle schopnost uchoval, nejlíp navždycky. Ale prosím, pamatuj, že někdy můžeš svým jednáním, třeba i neúmyslně ubližovat lidem kolem sebe, nejčastěji právě těm, které máš rád. Nezapomínej proto ani na ohleduplnost a k ostatním se chovej tak, jak by sis přál, aby se oni chovali k Tobě.
Protože nikdo není horší ani lepší než Ty, stejně jako Ty nejsi horší ani lepší než ostatní.
Moc bych Ti přála, aby sis napořád uchoval svou zvídavost a otevřenou mysl, citlivost a vnímavost, se kterou mě často přijdeš obejmout, když vytušíš, že mi není do zpěvu, vědomí, že dokážeš cokoli, co si jen budeš přát, budeš-li ochotný tomu věnovat dostatek času a pozornosti…
Přála bych si pro Tebe spoustu věcí, ale nakonec je jen na Tobě, jakou cestou se v životě vydáš a jaká rozhodnutí na ní učiníš.
Tak snad jen, buď šťastný a v souladu se sebou samým!
Mám Te moc ráda,

Tvá maminka 


čtvrtek 28. prosince 2017

Co mě naučily moje nejhorší Vánoce?


Bylo mi devět a byly to ty nejhorší Vánoce na světě.
Taťka se opil. Zase. Ale tentokrát si to nenechal na večer, až budeme spát, aby si to pak „odskákala“ jen mamka.
Seděli jsme na chodbě v křesle, brácha a já u mamky na klíně, a tiše, nebo možná i nahlas, brečeli. Taťka rázoval kolem a řval a vyhrožoval a…
Z těch Vánoc si nic dalšího nepamatuju. Ani stromeček, ani dárky. Nic. Jen tu dětskou úzkost a strach.
O pár dní později, po mnohem děsivější scéně, jsme jednou v noci utekli. Pryč od taťky, z domu, ze školy, z města…


Od té doby jsem prožila dalších osmnáct Štědrých dnů a svátků, které byly krásné, dojemné, radostné, sentimentální, vzrušující, těhotné, první dětské, druhé dětské, třetí dětské a kdo ví jaké ještě. Ale vždycky jsem je prožívala s mamkou, i za cenu toho, že si kvůli tomu posuneme Štědrý den. V tomhle zimním vánočním čase pro mě byla víc než kdy jindy přístavem bezpečí a příslibem, že ať se děje cokoli, „všechno bude zase dobrý“.
Letos to ale bylo jinak. Letos jsem poprvé trávila Vánoce bez mamky.


Ano, je mi osmadvacet, jsem vdaná a mám tři děti. Ale tohle mě vzalo.
Racionálně jsem to chápala, mamka s nebiotatínkem totiž odletěli do Thajska za bráchou, ale emocionálně jsem se ocitla zase na úrovni té vyděšené devítileté holky.
Naštěstí ne na dlouho. I když je pravda, že Štědrý den (pro mě) nebyl úplně nejveselejší. Připadalo mi, že nás pět je pořád nějak málo, že Vánoce by člověk přeci měl slavit s rodinou…
Hned na první svátek vánoční jsme ovšem prostředí změnili i my. Sice jen o pár kilometrů, zato do hotelu (Jezerka na Seči), kde jsme se nemuseli dívat na domácí neumytá okna, šuchrat po všech těch koutech naší domácnosti, které by tak akutně potřebovaly debordelizovat a fungovat ve vyježděných domácích kolejích.


Místo toho jsme prostě jen byli, procházeli se, povídali si, drželi se za ruce, dováděli v bazénu, jedli, snili a nimrali se v sobě (tedy, posledně jmenované aktivitě jsem se věnovala zřejmě jen já). A tak jsem došla k dalšímu ze svých oblíbených AHA momentů.
Vždycky si tak nějak myslím, že minulost už mám „vyřešenou“, že už jsem v ní identifikovala a „uzdravila“ všechny kostlivce, kteří mě z v ní jako dítě chodívali strašit. Ale jednou za čas se ukáže, že jsem své zvědomovací schopnosti zase přecenila. Že je tu ještě něco, co je třeba vytáhnout na světlo, oprášit, opečovat, někdy odpustit, jindy prostě jen přijmout a pak to zase vrátit zpátky do minulosti, ať si to plyne, kam má.


A nejinak tomu bylo i tentokrát.
Zase jsem proto vzala opatrně do rukou několik vzpomínek a poslala si do nich tolik lásky a přijetí, kolik jsem jen dokázala. A pak jsem je jako balónky naplněné heliem vypustila k nebi a nechala je doletět až tam, kam patří. Do mého kousek po kousku se prosvětlujícího dětství, nad kterým ještě docela nedávno visel velký černý mrak, který ovšem po každém takovém láskyplném zásahu slábne, rozpouští se a mizí. Možná jednou zmizí úplně. A možná taky ne…


Ovšem teď další řetízek svazující mě s bolavou minulostí praskl a já se zase cítím o něco svobodnější, lehčí a méně závislá na rozhodnutí a chování lidí okolo mě. Včetně rozhodnutí našich, odletět na svátky do Asie 😉
Protože ovlivnit, jak se budeme cítit a jak budeme věci kolem sebe vnímat, můžeme jen my sami. Přestože vinit z našich negativních emocí druhé bývá tak lákavé.
Tak se tedy při hledání štěstí, libých pocitů a úlevy obracejme raději do sebe, než abychom čekali, že nám je přinesou ostatní. Tam to totiž všechno je! I když někdy aby to člověk lupou pohledal… 😊






pondělí 18. prosince 2017

Časopis, škola i já, všichni jsme V Pohybu


Ve druhé třídě jsem se v noci počurávala hrůzou z matematických pětiminutovek, na gymplu jsem zvracela při představě zkoušení z fyziky a po obdržení titulu Bc. se dvěma dětmi a třetím na cestě jsem si řekla: Konec! Se školním vzdělávacím systémem už nechci mít nic společného.
Ale jak praví otřepaná fráze: Nikdy neříkej nikdy.
Nějak jsem si tenkrát neuvědomila, že škole neuteču. Ne se třemi, jednoho dne, školou povinnými dětmi.
Ale představa, že je svěřím někomu, jako byla má hrůzu nahánějící paní učitelka Pytelková z 1.A, mě spolu s vnitřním přesvědčením, že to přeci musí jít i jinak, přinutila hledat cesty nové.
Na začátku svého hledání jsem napsala článek: Proč nepošlu děti doklasické základky? Tenkrát jsem si kladla spoustu otázek a vůbec netušila, kam mě tahle nová cesta dovede.
Po roce od napsání článku se daly věci do pohybu, vesmír odpověděl, a já se stala součástí skupiny rodičů, kteří se pro své děti rozhodli založit „ideální školu“.
Byli jsme plní ideálů a možná trochu naivní. Já tedy určitě.
Přesto se nám povedla úžasná věc a pod rukama nám vyrostla Základní školaV Pohybu, škola, která jde s dětmi.
Nejsem si tak úplně jistá, jestli tady moje cesta za touhou po svobodnějším a přirozenějším vzdělávání končí. Možná tu teprve začíná…
Ale jsem si stoprocentně jistá, že tenhle projekt vykoupený mnoha prodiskutovanými hodinami, probdělými nocemi, popsanými a podepsanými lejstry i nezanedbatelnými financemi mnoha z nás, kteří jsme se s velkými sny, plány a snad i iluzemi začali před lety scházet po hospodách či hřištích, měl a má ohromný smysl.
A já jsem ráda, že jsem toho mohla být od počátku součástí, že ve škole můžu fungovat jako průvodce, a že možná víc, než můžu děti naučit já, učí naši školáci mě.
Děkuju! Vážím si toho.


Sobecky možná i proto, že až díky spoluzaložení „vlastní“ školy jsem si splnila jeden dlouholetý sen, podpořený sledováním Gilmorových děvčat a dosud neuskutečněný pro bezbřehou neprůbojnost, nesebevědomost a tak trochu zbabělost mého náctiletého já…
Vždycky jsem tajně snila o psaní do školního časopisu, ale nesebrala na to odvahu.
Letos mi evidentně sebevědomí konečně stouplo, protože nejen, že jsem do školního časopisu ve svých osmadvaceti začala psát, ale já ho se svým nebiotatínkem v roli grafika dala dohromady prakticky celý! S velkou dětskou ilustrativní pomocí a především inspirací. 
Časopis bude k zakoupení na akcích školy a premiérově na zítřejším Vánočním jarmarku, takže pokud jste z Pardubic, jste srdečně zváni! (Samozřejmě i pokud z Pardubic nejste, ale zase bych ráda předešla zklamání nadšenců, kteří by k nám vážili cestu přes půl republiky, tak velkolepé to u nás zase není… 😉)





PS: Toto měl být stručný text k fotce školního časopisu na facebooku. Ale asi jsem vážně šílený grafoman! Nebo mi to psaní prostě jen bytostně schází...