sobota 18. března 2017

Jak jsem (ne)napsala recenzi na Originální knihu

Když mi loni na podzim dorazil e-mail s nabídkou, abych „zrecenzovala“ knížku z dílny Originálních knih, měla jsem v úmyslu ho ignorovat jako všechny ostatní nabídky, které si ke mně najdou cestu.
Ale nedalo mi to, klikla jsem a našla knížku přesně pro našeho Matyho!


Ovšem ukázalo se, že nejsem právě spolehlivý recenzent…
Nejdřív jsem nebyla schopná vyzvednout si knížku na poště tak dlouho, až mi ji přímo před nosem poslali zase zpátky k odesilateli. Pak jsem knížku sice vyzvedla, ale tak dobře jsem si ji schovala, že jsem ji našla až na Štědrý den ráno. A nakonec, když si ji Maty rozbalil, nutno podotknout, že s obrovským nadšením, protože obsahovala i Certifikát o vlastnictví pozemku na Měsíci(!) a my si ji hned druhý den ráno přečetli, ztopil ji pro změnu Matýsek.
Minulý týden u nás doma ovšem proběhl generální úklid dětského pokoje, dům opustily tři černé pytle haraburdí a Matějova cesta vesmírem se objevila v Matějově šuplíku pod několika obrázky, šroubky, kaštany, kameny, klubíčkem provázku, kudličkou a (taktéž pohřešovaným) očkovacím průkazem…
Z mé plánované listopadové recenze Matějovy cesty vesmírem se tedy stává recenze březnová a mně nezbývá, než poděkovat paní Miroslavě z Originálních knih za trpělivost a sama si dát na monitor lepítko s nápisem: neber ty nabídky, neber ty nabídky nebo se z toho zblázníš!!!
Každopádně, abych tu recenzi nakonec nezakecala…
Matějova cesta vesmírem je knížka, která Matyho jméno nenese náhodou. Jedná se totiž o personifikovanou knihu, u níž si při objednání můžete navolit spoustu věcí. Jménem hlavního hrdiny a jeho kamarádů počínaje a barvou jeho očí a vlasů konče. (Ostatně na výběr máte příběhů mnohem víc ať už pro děti mladší nebo starší.)
Kromě toho můžete přidat i fotku a věnování, čehož jsem taky ráda využila.

Co se samotného příběhu týče, musím přiznat, že velká očekávání jsem neměla, a proto mě příběh docela příjemně překvapil. Nebudu tu tvrdit, že je to dechberoucím způsobem zpracované vyprávění, ale nebylo to stupidní ani stylisticky krkolomné, dětem se příběh líbil a já byla tak ve výsledku víc než spokojená.
S Matym proto za knížku děkujeme a musím říct, že jako dárek je to skvělá věc! 😉



úterý 7. března 2017

Sezóna rodinných výletů zahájena: Kuks



Se zimou mám jeden problém. Strašně se mi nechce ven a moje fyziologie jako by se spíš podobala medvědům. Jednak si míň holím nohy a hlavně, víc se mi chce spát, pelešit se s knížkou a na bílou zimu se koukat tak maximálně z okna.
Takový luxus mi ale dopřáván není a já jsem nucena i přes zimu vyvíjet větší než malou aktivitu. (Třeba hory rodinné a školní…)
Ale jakmile vzduch provoní mokrá hlína, vykouknou sněženky a slunce začne mít tu správnou sílu, ožívám ze zimní letargie a dostanu chuť migrovat po světě.
Muž ovšem preferuje migraci pouze po krásách okolních, a tak jsme si vyrazili na nefalšovaný rodinný, nedělní, jarní výlet alespoň na Kuks.
Naše „nové“ sedmimístné auto (v němž si já připadám jako královna silnic a které zhodnotil můj nebiotatínek slovy: „hmm, rodinný auto, no…“!), jsme zanechali v obci zvané Žireč a vystoupali k Braunovu Betlému.






Tam jsme odlovili první jarní kešku, dali si první jarní piknik a vydali sena první jarní „tůru“ ke Kuksu.





Naše průměrná rychlost byla dle mužovi chytré aplikace nižší než 2 km za hodinu, jelikož přesně to je minimální rychlost, kterou ona aplikace ještě registruje…a tu naši vůbec v potaz nebrala. Sladěné potomstvo v čapkách a bundičkách den předtím zakoupených se naproti tomu zvládlo zprasit rychlostí blesku. A já si při jediném rychlém pohybu, tedy běhu z kopce, zvrtla kotník a ještě jsem si to zvládla natočit…



Nicméně do Kuksu jsem dopajdala (lehce popuzená tím, jak málo mě zbytek rodiny lituje a za mou výdrž obdivuje) a v cíli jsme se hromadně odměnily výbornou večeří v restauraci Baroque.


Nakonec už zbývalo jen dokulhat k vlaku, za čtyři minuty urazit tu jednu zastávku, co jsme šli celé odpoledne, znaveně se zhroutit do autosedaček a vyrazit k domovu.
"Ty jo, to byl teda výlet! Skvělej, ale náročnej! Asi si budu muset dát zejtra po ránu jógu. Nebo možná spíš meditaci..." zhodnotil naši jarní premiéru osmi kilásky zmožený Mates.
A to chudák ještě netuší, že na příště nám muž plánuje třídenní dobývání Sněžky!
Tedy, až mi splaskne ten kotník, samozřejmě 😉


neděle 26. února 2017

Lekce přítomného okamžiku aneb co mi přinesly školní hory



Máme za sebou první školní výjezd. Zimní, horskou, čtyřdenní výpravu.
Moc ráda bych napsala, že to byla paráda. To slunce, azurová obloha, třpytící se sníh a rozzářené tváře dětí školních i těch mých, které jsem pro nedostatek hlídacích dobrovolníků „vláčela“ s sebou.
Jenže, to bych kecala.


Celé čtyři dny jsem si v duchu, protože nahlas se to mezi dětmi nesluší, opakovala hlášku z filmu Na samotě u lesa, „Chčije a chčije!“ a při představě, že u nás v Polabí se právě počíná probouzet jaro a já si přijela na hory pro dávku hnusného počasí s oblevou, si jen tiše rvala vlasy.
Neboť.
Boty jsem si promáčela už při stěhování zavazadel z auta do chalupy, (stejně jako polovina dětí) a celý pobyt jsem tak strávila s mikrotenovými sáčky na nohou, které však nezabránily tomu, aby se mi při každodenním pobytu venku do půl hodiny neutvořily pod chodidly odporně ledové loužičky (a to i přesto, že mě prodavačka ujišťovala, že „tyhle boty vám, mladá paní nepromoknou! Ty jsou do sněhu dělaný!“).
O čepici jsem byla nucená se dělit, jelikož Mates má jakousi utkvělou potřebu být v neustálém a co nejtěsnějším sepjetí se zemí (zřejmě nějaká kozoroží libůstka), což znamená, že jakmile vyjde ze dveří, vrhá do sněhu v podstatě šipku (stejně jako do trávy, písku, či bláta…v závislosti na lokalitě a ročním období) a tím pádem se stává adeptem na nejzmáchanější dítě výpravy, což jsem se já, jakožto hyperprotektivní matinka, snažila kompenzovat alespoň zapůjčením čepice ve chvílích, kdy Mates vypadal, že tu svou půl dne maceroval v ledové vodě.


Rukavice a šálu jsem si zpravidla zapomínala vzít, protože než člověk oblékne potomstvo vlastní a zkontroluje to školní, už se spěchá ven, aby se nikdo v chodbě nepřehříval a zároveň se nepokoušel utopit v neustále se zvětšující kaluži před chalupou.
A zbytek oděvu jsem na sobě sice měla, nicméně, mokrá a zmrzlá jsem byla furt.
Stejně jako všichni naši malí svěřenci, kteří se po každém návratu z té outdorové sloty svlékli z mokrých svršků v chodbě jako hadi z kůže a my dospělí jsme následující hodinku věnovali ždímání, rozvěšování a rozjímání nad tím, jak co nejefektivněji všechnu tu mokrou garderobu usušit a nezničit přitom přímotopy ani boty, bundy, oteplováky, mikiny, rukavice, čepice, ponožky, legíny a většinou i trenky a kalhotky.


ALE!
Víte, co je na tom skvělé?
Že těm dětem to bylo úplně šumák!
Ony nefrfňaly, nekňouraly, nevztekaly se ani si nestěžovaly. Prostě to braly jako fakt.
Prší? No jo no, tak budem mokrý, ale užijem si to!
Fučí? No jo no, tak nám bude trochu zima, ale užijem si to!
Je mlha? No jo no, tak neuvidíme na krok, ale užijem si to!
Zmáčené od sněhu vespod a od deště svrchu, s igeliťáky v botách a v rukavicích, které prakticky nikdy nebyly stoprocentně suché, si děti i přesto zvládaly zachovat dobrou náladu a vychutnávat si přítomný okamžik. A když pak v chalupě uschly, ani je nenapadlo postesknout si, jakej že to byl venku marast a donekonečna, jako často mi dospělí, vzdychat, že to byl teda děs!
Ne, děti prostě jely dál. Co bylo, to bylo a teď už nemá cenu se tím zabývat….
Byly zkrátka skvělé! A já jim nesmírně děkuju, protože to, co je ve škole můžu „naučit“ já se mnohdy ani zdaleka nevyrovná tomu, co ony učí svou přirozeností mě.





pondělí 20. února 2017

Jak se stane, že vztah vyšumí? A co s tím?



Nejdřív láska jako trám a najednou podivně vyčpělý pseudovztah, ve kterém je nejživějším tématem k rozhovoru takové klišé, jako kdo vyzvedne děti ze školky nebo jak je možný, že jsi ZASE nekoupil aspoň to pitomý pečivo cestou z práce, to toho chci po tobě tak moc? Co mám asi teď dětem namazat k svačině!?
Jak se to stane?
Jak se lidi dostanou od společného snu „a žili spolu šťastně až do smrti“ k takovému odcizení, že otázku „na co teď myslíš?“ vlastně už nenapadne nikoho pokládat, protože odpověď na ni je oběma úplně lhostejná?
Dva soukromé vesmíry v jednom bytě, v jedné ložnici, v jedné posteli.
Začala jsem poslouchat audioknihu Nevěra, od Paula Coelha. A ten příběh mě nesmírně vytáčí. Nedokážu se na něj naladit. Nedokážu tu ženskou pochopit.
Má na první pohled dokonalý život, skvělého muže, zdravé děti, zajímavou práci. Jenže nic z toho jí nedává smysl. A jediné, co ji z jejího letargického sestupu do hluboké vody depresí dokáže vytrhnout je potenciální milenec. Konečně má o co usilovat, pro co žít.
A já si zase říkám. Jak se to stalo?
Proč necháváme vztahy dojít do takových fází? Proč spolu místo koukání na televizi, honby za povýšením, titulem Nejlepší rodič roku nebo možná touhy po nejlesklejší kuchyňské lince, víc nemluvíme, nesdílíme, nehrajeme hry, nemasírujeme si záda nebo si na důchod neplánujeme cesty kolem světa?
Jsme spolu s mužem jedenáct let.



A jistě, že náš vztah není stejný jako na začátku.
Kdy na mě v pátek odpoledne po příjezdu z Brna čekával před školou. Kdy jsem mu do smsek psala romantické veršíky. Kdy naše telefonní hovory trvaly klidně i celou noc. Kdy jsem ho s pusou opuchlou od líbání a s ufňukaným „bude se mi stýskat“ vyprovázela v neděli večer k vlaku.
Dnes se možná o něco míň líbáme a o trochu víc hádáme. Řešíme, kdo odveze děti do školy a školky a kdo koupí rohlíky.
Ale taky si večer otevřeme víno a skládáme spolu prádlo. Hrajeme Carcassonne. Povídáme si o svých snech. Citujeme si navzájm hlášky z Cimrmana. Děláme si domácí kino. Nehrajeme na tichou domácnost. Plánujeme, jaká místa spolu navštívíme. A pokládáme si otázku „na co teď myslíš?“ a odpověď toho druhého nás opravdu zajímá.
Je právě to důvod, proč jsme spolu pořád rádi a ne ze setrvačnosti? Nebo máme jen štěstí?
Nevím.
Ale včera spaly děti u babičky a muž a já jsme měli čtyřiadvacetihodinové rande. Stihli jsme kavárnu, kino, procházku i víno. Smáli jsme se, povídali si spolu a dopřáli si i každý chvíli pro sebe.
Zkrátka jsme věnovali pozornost našemu vztahu a láskyplně o něj pečovali.
A podle mě právě tohle dělá opravdu hodně…
Tak o svoje vztahy nezapomínejme pečovat. Ani když máme děti, krize nebo nedostatek času. Vždyť randit se dá i po večerech v obýváku ;-)