středa 5. června 2019

Můžou ještě děti zažívat divoké a dobrodružné dětství?




Slyším ze zahrady podivné zvuky, odkládám vařečku a otevírám dveře. Tam se mi naskytne vskutku mile nemilý pohled. Starostlivá Amálka na jedné straně, povzbuzující Maty na druhé straně a Vili s obličejem od krve uprostřed!
Matka, beroucí do náručí krvavého benjamínka: „Co se stalo???“
Vili, nečekaně klidný na to, že na čele mu raší boule a na bundu odkapává červená z rozraženého rtu:
„Spad jsem…“
Obracím se na své starší ratolesti doufajíc, že z nich vymámím podrobnější verzi.
Maty: „No, víš mamko, ona nešla otevřít branka vzadu na zahradě a Amče a Vildovi se nechtělo jít celou tu cestu okolo hřbitova a hřiště…“
Ami: „Ale Máťovi taky ne! A tak vymyslel zkratku přes hřbitov…“
Maty: „Ale neboj mamko, nehráli jsme si tam, jen jsme se chtěli potichu proplížit…“
Ami: „Jenže Vili, když skákal ze hřbitovní zdi, tak dole nějak zakopnul…“
Maty: „A spadnul tak trochu obličejem na hrob…“
Vili: „Jo. A odteď nemám lád hloby!“
Taková klasická historka z našeho vesnického života…
Z dětí nám tu zkrátka rostou samostatní průzkumníci a já mám vlastně radost, že tomu krásnému, lehce divokému a dobrodružnému dětství ani v dnešní době ještě tak úplně neodzvonilo. Ačkoli, bez té krve bych se samozřejmě obešla.



Ale je to opravdu tak? Můžou dnešní děti zažívat stejně divoké dětství jako naše generace?
Když si vzpomenu sama na sebe, kterak jsme trávili velkou část prázdnin s bratránkem a sestřenicí u našeho taťky, který většinu času vůbec netušil, kde jsme, a že se třeba právě plavíme na vratkém voru někde uprostřed rybníka nebo prolézáme kanály pod silnicí, jsem mu za to vlastně neskutečně vděčná.
Na druhou stranu, když si představím, že naše děti provádějí něco podobného, trochu mě z toho jímá hrůza, protože hodnoceno zpětně mou dospěláckou optikou, občas jsme prováděli fakt šílené věci a je div, že jsme všichni čtyři přežili a krev tekla jen občas.
Přesto mě mrzí, že dnes děti mají stále méně příležitostí zažívat něco podobného, zvlášť ve městech.
Vlastně potom ani není divu, že se raději uchylují k elektronickým hračkám a hrám ve virtuální realitě, protože když už je rodiče pustí, a oni vyběhnou ven, většinou tam na ně nečeká žádná parta kamarádů, všichni jsou totiž na kroužcích a jejich režim podléhá rozvrhu od rána do večera.



Ale kde je volnost a prostor pro objevování světa na vlastní pěst? Kde je čas na prachobyčejnou nudu, ze které často vznikají ty nejlepší nápady?
Sama v tomhle směru stále hledám tu správnou rovnováhu.
Rovnováhu mezi tím, abych nenechávala děti úplně napospas osudu a zároveň tím, abych neměla tendenci být jim neustále za zády a organizovat jim veškeré aktivity.
Obzvláště s tím, jak rostou cítím, že potřebují stále víc času, kdy nejsou pod neustálým dohledem, kdy mohou zakoušet svobodu a samy testovat svoje hranice, řešit vzájemné konflikty, lézt na stromy, brodit se potokem a dělat věci, o kterých bych možná raději ani nevěděla…
A tak mají naše děti minimum kroužků, v naší škole pojímáme odpolední družinu jako čas pro volnou hru a trávíme ji prakticky celou venku, když mají děti chuť jít ven samy, snažím se je v tom podporovat a nebrzdit je svými strachy o jejich bezpečí a na společných výletech a procházkách je mým cílem co nejméně zasahovat a být s nimi víc jako tichý pozorovatel nebo parťak, než jako autorita, která stále prudí výkřiky typu: „Tam nelez, spadneš! Dávej pozor! Opatrně s tou větví! Nenamoč si boty! Neumaž si kalhoty! Neroztrhni si triko!...“
Jistě, občas potom přijdou s prodřenými koleny nebo rozbitou pusou, ale kupříkladu já rozhodně nebyla jiná, a beru to tak, že to k dětství zkrátka patří.



Máte to podobně? Nebo se na dětství díváte spíš z hlediska bezpečnosti a co největšího snížení rizik?
V každém případě budu ráda, když se o svůj názor třeba v komentáři podělíte a na závěr tu mám 3 tipy, jak dětem trochu toho dobrodružství dopřát nebo je v jeho nalézání a prožívání podpořit, i když bydlíte třeba ve městě a děti se úplně samotné ven pustit bojíte.


Co funguje u nás?

1.       „Neorganizované“ výlety
Přijde mi, že na výlety a procházky se často chodí za nějakým cílem, hernou, hřištěm či jiným animačním programem. Jasně, to je fajn, ale co takhle jít občas prostě „jen“ do lesa…
Tam děti vypustit a nechat je být. Nehonit je, že už musíme jít dál, nebo nestihneme tu prohlídku hradu. Netlačit na ně, že už nás to na jednom místě nebaví a chceme se posunout.
Zkuste si zamknout pusu na zámek a reagovat jen na přímé dotazy, ale jinak nezasahovat.
Já sama žasnu, jak se při našich toulkách dětská fantazie rozehraje…



2.       Nuda
Nechat děti napospas nudě, to se v dnešní době snadných a rychlých řešení v podobě tabletů a celodenního přísunu pohádek na déčku, jeví vlastně zbytečné. A pro rodiče občas i náročnější, protože hláška: „Mamí, já se nudím, co mám dělat?“ opakovaná vytrvale každé dvě minuty, dokáže člověka docela vyprudit.
Nicméně, alespoň jednou za čas se vyplatí vytrvat, nevymýšlet spásný program a nechat zkrátka děti, aby samy přišly na to, co by mohly dělat.
Z nudy se často rodí ty nejlepší nápady a byla by škoda o ně děti připravit.



3.       Bojovky
Jsou dny, kdy se dětem nikam nechce nebo jsou se skupinou kamarádů a potřebují trochu popostrčit, aby se jejich nuda nepřetavila v činnost veskrze destruktivní, případně chvíle, kdy máme chuť dopřát si trochu společného dobrodružství a přesně to jsou okamžiky, kdy přicházejí na řadu bojovky, stopovačky a honby za pokladem.
Můžou děti inspirovat spíš k hraní živých her než těch virtuálních, motivovat je třeba na delší túře k postupu vpřed a celkově jim pomoci rozehrát fantazii a při luštění třeba procvičit i mozek.
Bojovky si snadno připravíte samy, nebo můžete využít některou z těch našich 😉



úterý 21. května 2019

Co nám dal Pobyt pro mámy a dcery?




Sedíme v kruhu tvořeném dvanácti holčičkami přitulenými ke svým maminkám, uprostřed hoří svíčka a ve vzduchu to jiskří emocemi. Hlavně těmi radostnými a veselými, i když občas se vynoří i ty bolavé. Ale i ty tu mají své místo.
S Amálkou se držíme za ruce a mně je moc hezky a zároveň trochu do pláče. Vidím, kolik lásky tu mezi námi je, jak kouzelné a jedinečné jsou naše dcery, a jak úžasné a jedinečné jsme my, jejich mámy, ale zároveň jak často samy sebe v myšlenkách bičujeme, nevěříme si a jsme plné pochybností a strachů, které si na sebe, často pod tlakem vlastních nebo společenských očekáváních, nabalujeme.
A mně je z toho vedle té radosti z úžasného Pobytu pro mámy aminidcery maličko smutno, protože sama vím, jakou bolest na duši si tím způsobujeme a zároveň jak osvobozující je si přiznat, že nejsme dokonalé, ale i přesto jsme právě pro svoje děti ty nejlepší mámy na světě.




Ale abych se vrátila úplně na začátek…
O víkendu jsme s Amálkou vyrazily na ryze holčičí pobyt pořádaný inspirativní a úžasně ženskou ženou Luckou Ratajskou a díky tomu jsme s Ami krásně opečovaly náš vztah, dosytily vzájemnou blízkost i pozornost, které je někdy doma, kde to překypuje tou klučičí hlučnou a bojovnou energií, méně, než bych si přála.
Už cesta na Rusavu, která nám v pátečním provozu zabrala čtyři a půl hodiny (aneb, když vás program tak nadchne, že se někam přihlásíte dřív, než zjistíte, kde se to vůbec koná :-D), se nesla v úplně jiném duchu, než když někam cestujeme s celou smečkou.
S Amálkou jsme si povídaly, pouštěly písničky, zpívaly, dělaly zastávky na čůrání a nanuky a fakt hodně se těšily. A to celé v klidu, bez křiku, dohadování a provokování ozývajícího se ze zadních sedadel. Příjemná změna.



Každopádně po příjezdu nás Lucka vřele uvítala, my jsme povečeřely, ubytovaly se v dvoulůžkovém pokojíčku a pak jsme se sešly s dalšími ženami a holčičkami na prvním společném kruhu.
A od té chvíle už jsme jen plynuly na vlně krásné mateřské a ženské energie, pozorovaly svoje holčičky, sdílely, navlékaly náramky, procházely se, tvořily živou mandalu, zpívaly, pletly věnečky, smály se, občas plakaly a jednoduše byly spolu.
Krásným momentem pak byl hýčkací podvečer, kdy jsme se s holčičkami nejdříve vyřádily při tanci, pak jsme se vzájemně masírovaly, malovaly henou, a nakonec předaly holčičkám dárečky.



Bylo pro mě krásné mít prostor a čas, ze kterého mě nevytrhávali kluci ani domácí povinnosti, v němž jsem mohla Amálku pozorovat a vnímat, jak mi rozkvétá před očima, jak je plná lásky, jak spokojená je v houfu nových kamarádek, jak je vnímavá, moudrá a ve své podstatě dokonalá.
Měla jsem možnost si prožít pocit obrovské pokory a vděčnosti, že právě já můžu být Amálčinou maminkou.
Večerní ženský kruh, tentokrát bez holčiček, v pomyslném červeném stanu pak krásně zapadl do mozaiky celého víkendu. Jsem ráda za možnost takového společného sdílení v bezpečném prostoru, protože vidím, jak léčivé může být a jak ho snad každá z nás potřebuje.
Sdílení, za které nás nikdo neodsuzuje, nevysmívá se. Sdílení prosté nevyžádaných rad, ale plné účasti a pochopení. Sdílení bez hodnocení a srovnávání se. Zkrátka sdílení plné podpory a uzdravující síly ženské pospolitosti.



Moc bych přála každé mamince a dceři, aby si dopřály podobný prožitek, který se může stát krásným pilířem jejich vztahu.
A tak na závěr děkuju Lucce za to, že něco takového jako jsou Pobyty pro mámy a (mini)dcery pořádá.
Děkuju všem ženám a holčičkám za báječnou atmosféru.
A především děkuju Amálce a sobě, za všechno, co mezi námi o víkendu vzniklo, zaniklo, proplynulo a z čeho se budeme ještě dlouho tetelit a nést se na růžovém obláčku vzájemného souznění.
(A příště? Příště už prý na pobyt pro velké holky, kde, jak hned po návratu Amálka informovala tatínku, „už budem moct do červeného stanu a tam si budem povídat o menstuaci!“ 😊.)



středa 15. května 2019

Kdo vyhrál Domácí bojovku?


Pár dní se u nás teď neslo v duchu lehkého lazaretu, jehož chovanci jsme se kromě muže stali všichni, a já skoro litovala, že jsem si Domácíbojovku vyplácala na Viliho narozky, protože teď by se fakt hodila… Pokud by mi tedy zbyla nějaká energie na její realizaci.
Každopádně třem, doufám, že šťastným ženám, brzy balíček s bojovkou dorazí a my jsme si alespoň zpestřili den napínavým losováním.
Vyráběli jsme číslované kartičky, losovali, a taky to všechno natáčeli, takže pokud chcete vidět tři malé losovače v pyžamech přímo v akci, můžete mrknout do Instastories.







A já bych ještě ráda poděkovala bezmála sedmdesáti účastníkům soutěže, kteří na blogu, instagramu nebo facebooku nechali svůj komentář týkající se obdarovávání a dárků, u spousty z nich jsem si i zaslzela dojetím a pokud někdy tápete čím komu udělat radost, schválně si je projděte a třeba vás inspirace cvrnkne do nosu.
Ale teď už k tomu nejdůležitějšímu!
Tam ta da dá!
Balíček s tištěnou Domácí bojovkou poputuje k…
.
.
.
Eva Konečná (facebook)
Ja.juna (Instagram)
Míša Tošovská (blog)
.
.
.
Jupííí.
Tak tedy všem účastníkům ještě jednou děkuju, výherkyním gratuluju a pro všechny, kteří mě sledujete mám malé bojovkové překvápko… Tak když děti neprokašlou noc a zítra už vyrazí do světa, věřím, že budu mít čas vám ho představit. Tipnete si, co by to tak mohlo být? ;-)

středa 8. května 2019

Viliho narozeniny aneb jak jsme testovali Domácí bojovku + SOUTĚŽ


Taky máte doma svoje vlastní malé rodinné tradice? Klasika jsou ty vánoční, možná i velikonoční, mikulášské, ale co narozeninové?
U nás se tak nějak vžilo, že v den narozenin pořádáme malou oslavičku jen v sestavě děti a my rodiče, při které nechybí dort, dárky, a hlavně malá bojovka.
Nejstarší Maty už je nucen luštit mužovi poměrně sofistikované šifry plné čísel, souřadnic a minule přišel na řadu i kompas. Amálka dává přednost čemukoli, kde jsou víly, princezny a jednorožci. A Vilík?
Ten se letos, za vydatné pomoci starších sourozenců, stal čestným „testovacím“ hráčem pirátské verze Domácí bojovky (princeznovskou variantu si schováme zřejmě na Amálčin letní svátek 😉).



Po celém narozeninovém dni, který tak pěkně začal školkovým výletem k hasičům a pokračoval vyzvedáváním po „o“, kinem jen s maminkou, nabráním sourozenců a přesunem domů, na Viliho k večeru čekalo překvápko největší.
Sesedli jsme se v obýváku a já jsem vytáhla pirátskou legendu….
„Hej, vy tam na pevnině!
Hledáme pomocníky pro nelehký úkol. Pomocníky, kteří mají něco v hlavě a jsou dost odvážní, aby se vydali na dobrodružnou výpravu.
Jste to Vy? Ano?
Tak dobře poslouchejte!...“
Začala jsem číst a za chviličku už jsme všichni byli zasvěcení do příběhu o pokladu piráta Rudovouse, útěku před královským námořnictvem, ztracené mapě a námořníkovi Kulhavém Tomovi, který se mapu snaží vypátrat.



Na konci jsme se dočetli, kde hledat první nápovědu a vzápětí vypukla velká honba za pirátským pokladem.
Nejdřív do koupelny k vaně, pak k ledničce, ke knihovně, do krabice s legem…
Podle obrázků to šlo snadno, když ale přišla na řadu křížovka, která děti poslala k věšáku, nebo šifra číselná, v níž vyšla pračka, ujímal se vedení Maty a Vili zdatně sekundoval.



Nakonec děti čekal vzkaz od Kulhavého Toma.
„Skvělá práce, naši suchozemští společníci!
Doputovali jsme na konec naší cesty a ukázalo se, že v těch svých hlavinkách opravdu něco máte.
Mapa je kompletní, místo, kam Rudovous ukryl poklad je odhaleno a je na čase, aby si každý z nás šel vlastní cestou…
Ale nemějte obavy, na Váš podíl na pokladu jsme nezapomněli.
Svou zaslouženou odměnu naleznete…pod třešní!“
Abychom s mužem měli čas zapálit svíčky, ještě jsme děti trochu vypekli a pod třešeň umístili zprávu od Kulhavého Toma, která je poslala ze zahrady zpátky domů, ale tam už konečně čekal dort s pěti svíčkami a dárky.



Vilík byl spokojen, bojovka nám krásně zpříjemnila oslavu a já bych si troufale přála, aby podobně dobrodružné narozeniny mohly prožít třeba i vaše děti. 😊
A protože u nás se ještě tak trochu jede v módu narozeninového týdne, napadlo mě, že když už jsem v tom obdarovávání našeho benjamínka, trochu svoje pole působnosti rozšířím.


SOUTĚŽ

Chtěli byste získat již vytištěnou a ke hře připravenou Domácí bojovku?

Napište mi do komentáře, jaký narozeninový dárek, který jste kdy sami dostali nebo dětem či někomu jinému darovali, vám udělal největší radost!

A já v pondělí, 13. května, vylosuju tři z vás, kterým tištěnou Domácí bojovku pošlu!



Tak hodně štěstí a hravé dny, přeji. 😊

pondělí 6. května 2019

Pátý narozeninový dopis pro Vilíka


Milý Vilémku,
dnes je to přesně pět let, které uplynuly od chvíle, kdy ses doma v obýváku, jak moc rád dodáváš, narodil a udělal ze mě šťastnou trojnásobnou maminku.
Už tenkrát ses hnal na svět rychle a sebevědomě, a když jsem Ti poprvé hleděla do očí, byla jsem vděčná sobě i Tobě, že jsme mohli Tvoje zrození prožít právě takhle.
Z miminka s moudrým pohledem jsi vyrostl ve veselého chytrého kluka se silnou vůlí. Umíš se zabejčit takovým způsobem, že z Tebe občas trochu šílíme, na druhou stranu nezbývá než obdivovat Tvou vytrvalost a schopnost jít si za svým.
Věřím, že Tvůj vztek často pramení z toho, že nevíš, co si se všemi svými emocemi a touhami počít a jsem moc ráda, že se nám společně daří učit se s nimi zacházet tak, aby to bylo příjemné Tobě, i Tvému okolí.



Moc rád se směješ a děláš legrácky, baví tě rozesmávat ségru i bráchu, a já Vás někdy trochu na tajňačku pozoruju a nestačím koukat, jak vynalézavý jsi komediant. Tvůj smích je zkrátka nakažlivý.
Stejně jako srdečnost, se kterou se vítáš s těmi, které máš rád, a kterou dokážeš odzbrojit i můj nazlobený výraz. Tvoje pohlazení, objetí a časté usínání u mě v náručí je nesmírně láskyplné a já bych Ti moc přála, aby sis tuhle chlapskou něhu dokázal uchovat napořád.
Nedávno jsi spal na vlastní přání poprvé u kamaráda, a když jsme se spolu loučili, Ty jsi mi dal pusu, odběhl za klukama, otočil se, s úsměvem mi zamával a pak už bez ohlédnutí zmizel za rohem, došlo mi, že už opravdu nejsi malý chlapeček, za kterého Tě ještě možná občas mám. Snad proto, že jsi takový náš benjamínek. Ale že se pomalu vydáváš zkoumat svět na vlastní pěst a s oporou v zádech alespoň na skok začínáš opouštět to své bezpečné rodné hnízdečko.
A já bych Ti moc přála, abys do toho šel se svou velkou odvahou, a ještě větším srdcem.



Milý Vili, věřím, že Ty si svou cestu vždycky najdeš, a když ne, tak si ji prostě prokopeš.
Přeji Ti abys na té cestě nezapomínal, že nikdo není lepší nebo horší než ty, stejně jako ty nejsi lepší nebo horší než ostatní, aby sis uchoval svou schopnost hodně se smát a nebral život ani sám sebe přespříliš vážně a abys byl i dál plný laskavosti a něhy k sobě i lidem okolo.
Děkuji, že jsi se stal mým velkým učitelem trpělivosti a bezpodmínečné lásky a přeji Ti krásné páté narozeniny!
Mám Tě moc ráda,
Maminka

úterý 30. dubna 2019

Španělské dobrodružství – Jak (a proč) jsme se vydali na cestu





Už dlouhý čas mnohem raději než do věcí, investuju do zážitků, vzdělávání a vůbec věcí, na které si sice nemůžu jen tak sáhnout, ale které mě nějakým způsobem posouvají, inspirují nebo zkrátka baví.
A cestování je rozhodně jednou z nich.
Nejde mi ani tak o konkrétní místa, památky nebo exotiku. Nádherně máme i u nás. Jde mi spíš o ten pocit, že když vyjedu za hranice, je to jako bych odklopila pokličku. Jiný jazyk, jiná kultura, jiné jídlo, jiné zvyky, a přece jsou všude "stejní" lidé. Se svými sny, smutky, touhami, problémy...
Líbí se mi, že s dětmi můžeme objevovat svět a učit se prostému lidskému respektu a úctě bez ohledu na kulturu, náboženské vyznání nebo barvu pleti.
Líbí se mi, jak v nás jiné země zanechávají jiné dojmy a každý z nich se může stát zajímavou inspirací nebo zkrátka milým zážitkem.
Líbí se mi, že v nás cestování probouzí malé dobrodruhy, kteří rádi objevují nepoznané, zkouší nové a leckdy nás nutí vykročit za hranice toho, co je nám pohodlné.
A v neposlední řadě mám na cestách ráda tu společnou nevyhnutelnou a intenzivní rodinnou blízkost, kdy vymizí většina domácích starostí a povinností, které nás často pohlcují, a místo nich je tu spoustu času na ono prosté, ale kouzelné SPOLUbytí.




A pokud jde o to, jaký smysl má cestování pro děti a jestli by jim stejně dobře nebylo v lese za domem namísto abychom je tahali kdo ví kam?
Tak jistě, v lese jim bude jistě taky dobře…
Ale musím říct, že naše děti už jsou úplně skvělí cestovatelští parťáci a mě baví objevovat svět s nimi po boku, protože i když si pravděpodobně nebudou (stejně jako já) pamatovat, jak se to kde jmenovalo a zřejmě ani jak přesně to kde vypadalo, tu atmosféru a prožitky si ponesou někde uvnitř s sebou.
A já bych si moc přála, aby si s jejich pomocí vytvořily na svět vlastní názor, nenechaly se zastrašovat tvrzením, že všechno, co je jiné, je podezřelé a nebezpečné, a vnímaly jako svůj domov celou naši kouzelnou planetu…
Ale dost už mých zdlouhavých úvah.
Místo nich vás zvu ke čtení našeho (zdlouhavého) španělského cestovního deníčku. 😊

Den první
Po ranních peripetiích, kdy Vili s Matym zakódovali nový kufr tak, že už jsme se do něj zkrátka nedostali.



Po nekonečném balení a přebalování do náhradního kufru u mamky.
Po večeři, ze které jsme se na letiště museli nechat dopravit taxíkem, protože autobus už jsme nestíhali.
Po tisíckrát zodpovezené otázce: Kdy už poletíme?
Po dlouhém těšení a čase, kdy jsme se doma až příliš často všichni víc míjeli, než byli společně...
Po tom všem a mnohém dalším nás čeká další cestovatelské dobrodružství.
Letíme do Španělska!
Konkrétně do Alicante, protože nám tam létá nízkonákladový Ryanair přímo z Pardubic, což je pro nás velká úspora času. Ale plány máme mnohem velkolepější, než zůstat dva týdny na jednom místě…
Maty s Amálkou už před pěti lety letěli na Korfu, ale pro Viliho je to letadlová premiéra (na Korfu totiž cestoval ještě v břiše ;-), nicméně cesta je nad očekávání pohodová, nikdo nezvrací, nikdo se nenudí a Vili na poslední půlhodinku dokonce usíná.





Každopádně, kolem půlnoci nás už ovívá středomořské povětří, vyzvedáváme si předem zabookované auto a míříme do centra města k našemu prvnímu, tyrkysovo žlutému, ubytování.
V bytě s balkónkem a výhledem na hrad nás očekává milá slečna, předává klíče a záhy nás ponechává našemu osudu, kterým té noci není už nic jiného než spánek, spánek a zase spánek!
Ovšem na zítřek, na ten se nesmírně těšíme… 😉




čtvrtek 4. dubna 2019

Špatné počasí, nemoci nebo narozeninová oslava? Připravte dětem bojovku!


Dva týdny doma s nemocnými dětmi a všem zúčastněným už dochází dobrá nálada a nápady, jak se nedestruktivně zabavit? Špatné počasí, které venkovnímu dovádění příliš nepřeje, zatímco děti srší energií? Oslava narozenin a dům plný dětí?



Tyhle situace známe asi všichni a ať jste sebeklidnější, možná už jste v podobných okamžicích taky pocítili alespoň na malou chviličku touhu vystřelit děti na Mars…
Já tedy přiznávám, že ano :-D
Ale tahle myšlenka mě vlastně kdysi přes oslí můstek přivedla na skvělý nápad.
Nějakou dobu už se u nás marodilo, ale těsně před tím jsme byli v divadle na dětském představení o popleteném kosmonautovi Milanovi a mně se to v hlavě všechno nějak pospojovalo se vzpomínkou na táborová léta, s mužem jsme dali hlavy dohromady a za chvíli vymysleli bojovku.
Já byla mozek, muž realizoval a výsledek si nakonec užili všichni…



Začalo to po setmění. Seděla jsem s dětmi u pohádky, když tu najednou se ozvala venku za dveřmi rána. Amálka vyběhla, aby zjistila, co se děje. 
Její výkřik hoří! přilákal i Matýska. 
Otevřeli jsme dveře a za nimi ležel „padák“ s kufrem a kolem hořící úlomky „meteoritu“ (kousky pevného podpalovače zveného pepo 😉 )
Děti byly zcela konsternovány. Matýsek se přesto duchapřítomně rozběhl pro svůj hasící přístroj a když bylo nebezpečí požáru zažehnáno, otevřely děti tajemný kufřík a nalezly dopis. 

Ahoj Amálko a Matýsku,
vzpomínáte si na mě? Jsem kosmonaut Milan, viděli jsme se v divadle.
Píšu Vám proto, že se mi stala taková nemilá věc. Však víte, jsem děsný popleta, a tak jsem zase něco pomotal.
Měl jsem za úkol odeslat na Zemi přísně tajný balíček s přísně tajným obsahem. Jenže když jsem zadával do přepravního modulu souřadnice pro přistání, nějak jsem to popletl a místo do střediska v Houstonu jsem ho poslal do Živanic.
Hrůza, co?
No, ale pak jsem si vzpomněl, že v Živanicích bydlíte vy dva a že byste mi možná mohli pomoci. Vytvořil jsem pro Vás mapu, kde je zakreslená pozice, kam modul nakonec přistál. Bohužel při odesílání se balíček s mapou srazil s meteorickým rojem, mapa se potrhala a její kousky přistály kdo ví kde.
Ale snad by se ještě daly najít a poskládat. Zkusíte to, prosím?
Mám dojem, že jeden kousek přistál u Vás v posteli, když jste větrali v ložnici. Možná byste se tam mohli skočit podívat.
Hodně štěstí!
S pozdravem,
kosmonaut Milan

Ještě jsem ani nedočetla a děti už běžely do ložnice.
Následující hodinu jsme strávili plněním úkolů, které nás postupně dovedli k sestavení mapy. A mapa k místu, kde jsme za svitu svíček v zavařovačkách nalezli do Houstonu adresovaný balík, pochopitelně opět s „padákem“.



Těžko říct, jestli dětem udělaly větší radost marťanské lentilky, ruční vesmírný fotoprojektor nebo samotná bojovka, každopádně sotva jsme s mužem usedli, abychom si vydechli a poplácali se vzájemně po ramenou, už před námi stála Amálka a dožadovala se dalšího luštění a hraní.
A tak nějak se u nás tedy zabydlela tradice bojovek.
Tvoříme bojovky narozeninové, mikulášské, adventní, dračí, domácí, u moře, na horách, v lese i ve škole 😊

Taky byste si s dětmi rádi užili trochu bojovkového dobrodružství, ale chybí vám nápady nebo čas na jejich vymýšlení?

V tom případě by vás mohla zajímat Dračí bojovka, která je k dispozici buď v tištěné verzi nebo ve formátu PDF, a při které se pustíte do luštění dračího jména a záchrany pohádkového království.






Nebo nejnovější Domácí bojovka, která je připravená na míru právě domácím potřebám.
Výhodou je, že po Domácí bojovce můžete sáhnout klidně OPAKOVANĚ, protože soubor obsahuje 24 míst s více než 140 šiframi, z nichž si můžete sestavit libovolnou trasu.
Součástí bojovky jsou v základu také dvě legendy, Princeznovská a Pirátská.
U té první děti na trase sbírají korálky a pomáhají princezně Malvíně najít cestu domů při jejím útěku od černokněžníka. A v pirátské variantě zase dávají dohromady mapu cesty k pokladu kapitána Rudovouse.
Hru oceníte třeba i v případě, že se svým starším školákem potřebujete potrénovat počty či s předškolákem první písmenka.
Zkrátka a dobře, Domácí bojovka je nesmírně variabilní a záleží jen na Vás, jak těžkou, dlouhou a napínavou ji nakonec dětem připravíte.








Ale ať už se pustíte do přípravy bojovky vlastní nebo využijete některou z těch mých, věřím, že si díky tomu s dětmi užijete skvělou aktivní zábavu.
A jedna otázka na závěr.
Ocenili byste další bojovkové tipy, inspiraci na luštění a nápady k legendám, které děti vtáhnou do hry? Budu ráda, když mi napíšete do komentáře.