čtvrtek 3. listopadu 2016

Jak jsme v Praze doplňovali rodinnou nádrž



Vypadnout na chvíli z běžného provozu a prostě spolu zase jen tak být. Bez spěchu, věnovat pozornost jen sobě navzájem. Vidět dětskýma očima věci, které už nám zevšedněly a zešedivěly…
To bylo všechno, co jsme si od prodlouženého víkendu v Praze slibovali.
A klaplo to.


Den první
V pátek ráno jsme s obvyklým hodinovým zpožděním oproti původnímu plánu vyrazili ku Praze a zamířili k Technickému muzeu. Ukázalo se ovšem, že podobný nápad měla ten den půlka Prahy neb fronta se táhla až za roh, proto jsme urychleně vytvořili plán B.
Přesunuli jsme se do parku na Letné.
V bistru jsme si tam dali děsně nezdravý oběd, vyblbli se na hřišti, pozorovali skejťáky (kterým Ami umanutě říká skauťáci), lovili kešky, z mostu u Kramářovy vily sledovali tramvaje, vyšlápli si k zavřenému Hradu (protože vyznamenání…), dali si horkou čokoládu a nečekaně chytli historickou tramvaj, která nás po půlhodinové okružní jízdě centrem vyplivla kousek od auta, jež nás hladové a znavené přepravilo do hotelu.







Den druhý
Po opulentní hotelové snídani jsme zamířili k metru, kteréžto pro naše děti nepředstavuje pouhý dopravní prostředek, ale jeden z vrcholných pražských zážitků a důvodů, proč si Maty přeje přestěhovat se do Prahy (tím druhým jsou tramvaje).
Poznámka pro sentimentální matku, tedy pro mě: Vilík nazývá metro „bububu vak“, přičemž „bububu“ je terminus technikus pro tunel a „vak“ je prostě vlak. Tohle je věc, která asi rozesměje jen mě, ale zapsat si jí musím ;-)
Každopádně metro nás dovezlo až na Staroměstské náměstí, kde jsme si v davu turistů počkali na odbíjející orloj. Čekání na něj jsem se pokusila didakticky využít k převyprávění pověsti o mistru Hanušovi, nicméně mám dojem, že poslouchal spíš japonský páreček turistů za námi než děti konsternované tím, pro vesnici atypickým, shlukem lidí.
Trochu jsme se vyklidnili při lehkém obědě v Maintree a přemístili se do GUDu, galerie umění pro děti. Tam právě probíhá interaktivní výstava „Byl jednou jeden král Karel IV.“, kde jsme vychytali i jeden z tamních workshopů. Skvělá záležitost!
(Mimochodem, potkali jsme tam Lucii z Knihy dětem, kterouž tímto ještě jednou zdravím a děkuju jí, že se ke mně hlásila :-)
No a když už jsme byli didakticky v tom, obrnili jsme se trpělivostí a probili se i přes Karlův most, dali si opáčko na Hrad a tramvají zase zpět do hotelu.
Za poznámku ještě stojí, že Maty překřtil architektonický skvost naší vlasti na chrám svatého Výtahu a obávám se, že tento jeho nedoslýchavostí stvořený klenot, už z hlavy nevymažu, čímž v mém podvědomí lehce utrpěla vážnost celé stavby.









Den třetí
Nasyceni pražskými pamětihodnostmi z předešlého dne, vyrazili jsme si po opuštění hotelu do Stromovky. Začali jsme planetáriem s promítáním pohádky Anička a Nebešťánek. A po zbytek dne jsme se jen tak potloukali, lovili další kešky, hřišťovali, pozorovali západ slunce a někteří k tomu i mrzli (já).
Vzato kolem a kolem, skvělé to bylo. Opět jsme doplnili rodinou nádrž pospolitosti a spolubytí. Přestali jsme alespoň na tři dny dětem i sobě navzájem říkat, „počkej, teď nemám čas, musím to dodělat, uklidit, uvařit, připravit, přebalit…“ a víc jsme si naslouchali, smáli se a drželi se za ruce.
Škoda jen, že jsme kvůli tomu museli až do Prahy…
Můj popražský závazek tedy zní: udělat si VĚDOMĚ prázdninovou pohodu aspoň na patnáct minut denně :-)






PS: Aby to nevypadalo tak sluníčkově, prozradím vám, že přišly i krize. Třeba večer, kdy si děti po večeři ještě na pokoji pochutnaly na horké čokoládě, což v první chvíli vypadalo starosvětsky mile, ovšem ten cukr je tak nabudil, že jsem měla obavu z nuceného vystěhování. Skončilo to tím, že Mates fanaticky pobíhal po temném pokoji se zastávkou na rozsvíceném záchodě, kde v opakujícím se intervalu (a přespříliš hlučně) anglicky počítal dlaždičky.
Před půl jedenáctou už mi ruply nervy, na tom záchodě jsem ho zavřela, rozlíceně zamířila zpět do postele za znovuprobuzeným Vilim a … narvala jsem to v té tmě do zdi.
Boule na čele sice stále bolí, ale připomíná mi, že ztrácet nervy bývá kontraproduktivní ;-)
PPS: Málem bych zapomněla! Do Prahy jedem pro změnu i dnes, tedy ve čtvrtek. Nakladatelství mi tam pořádá autogramiádu k Copaté mámě, tak se stavte! Ráda vás uvidím!


středa 2. listopadu 2016

Co dřív? Práce nebo zábava?



Já vím, už začínám být trochu monotematická…
Nejdřív autorské čtení.
Pak křest.
Následně pražská autogramiáda.


A dnes přicházím s pozvánkou další…
Loni jsem totiž naskočila do kurzu Stáni Mrázkové, Podnikání z pláže.
Předcházel tomu dlouhý telefonát s mou milovanou tetou, která mě přesvědčovala, že to je přesně pro mě. Že takhle svoje psaní můžu poslat ještě dál. A že pro knížku, která tehdy ještě sotva spěla do zdárného konce, to může být ta správná propagační injekce.
Zaujalo mě to. Nadchlo mě to. A pustila jsem se do díla.
Jako naprostý technický neandrtálec, jemuž byly pojmy hosting a doména stejně cizí jako derivace a integrály, jsem na sebe byla opravdu pyšná, když jsem si dokázala vytvořit osobní web, nastavit formuláře a do světa vypustit nejdřív malou sbírku fejetonů a poté i první ukázku z Copaté mámy.
Fungovalo to.
A když se konečně zrodila i Copatá máma, mohla jsem se najednou i já podílet na jejím zviditelněním a zcela přízemně přiznávám, i na jejím (pře)prodeji.
Ale je na tom něco špatného, mít radost z toho, že je něco, co jste stvořili, i oceněno?
Nějakou dobu jsem měla obavy, že je. Že bych neměla své „umění“ poskvrnit uvažováním o zisku.
Jenže pak mi došlo, že o tom to je! Že se nemusím stydět za to, že ke mně proudí (no, upřímně řečeno spíš kapou ;-) peníze za něco, co dělám ráda. Co mě baví. Co je mým koníčkem.
Vždyť někdo s veškerou svou vášní šije a prodává kabelky, jiný peče dorty a stejně tak i já můžu psát a být za to odměněna.
A jednou z těch milých odměn je i umístění se v Plážové výzvě, „soutěži“ projektů, kterou Stáňa opakovaně pořádá.
Copatá máma a já jsme se v tomto klání octli na krásném třetím místě, což nám zajistilo místo na dnešním webináři, jakési online a naživo vysílané talkshow, tentokrát na dokonale padnoucí téma Nejdříve zábava a pak až práce?
Pokud byste i vy rádi byli přitom, registrovat se můžete TADY.
A pokud vás to vůbec neláká, držte mi prosím alespoň pěsti, ať se moc neztrapním ;-)
PS: Děkuju Jani, že jsi mě tenkrát popostrčila!

neděle 23. října 2016

Jak se křtila Copatá máma? Betonem…

Jak jsem předesílala, o tom, co se bude v pátek večer dít, jsem neměla ani tušení. Skutečnost ovšem předčila má očekávání. 


Celý den jsem strávila ve stavu lehké nervozity, kterou jsem se pokoušela mírnit Bachovými esencemi pro krizové situace, jež mi zůstaly od domácího porodu. Ale zatímco tehdy mi stačila dávka jedna, v pátek jsem si na jazyk vykapala snad půl lahvičky.
V kombinaci s mou neschopností cokoli ten den pozřít a panákem Jamesona, který jsem do sebe hodila těsně před zahájením, jsem celý křest nakonec strávila v natolik povzneseném stavu, že mi ještě pořád přijde lehce neskutečný.
Ale atmosféra byla kouzelně uvolněná, všichni kolem (a že jich bylo dobře přes šedesát!) se usmívali až hystericky smáli (v závislosti na právě se odehrávajícím programu) a já mám pocit, že jsem se těch několik hodin prostě jen vznášela a brečela. Smíchy.
Strýček Hroch a nebiotatínek Áda se totiž uvedení celé akce chopili se vší svou noblesou, extrovertním nasazením a v dámských šatech.


Autorské čtení v jejich podání vrhlo na Copatou mámu poněkud necudné světlo. Kvíz na téma Bára a její úchylky byl proložen svérázným ztvárněním mé pubertálně nejzamilovanější scény z Hříšného tance: Baby nebude sedět v koutě! A velice naturalisticky pojatý porod knihy rozplakal minimálně jednoho přítomného nezletilce.








Následoval samotný křest, kdy byla čerstvě porozená kniha navždy zalita do betonu (protože kniha musí mít kmotra – kmotr evokuje Kmotra – Kmotr zas betonování – no prostě, oslí můstek jak blázen, a mně zůstane na věky věků rozkošné těžítko i s pupeční šňůrou ;-)



Zní-li to vašim uším poněkud bláznivě, můžu vás ujistit, že chyba není na vašem přijímači. Celý večer opravdu bláznivý byl. Ale krásně.
A já moc děkuji svým dvěma mužsko-ženským příbuzným za bezkonkurenční show. Své mamince za ztvárnění kmotry knížky. Kátě Pappové za fotodokumentaci. A kavárně Galerie café za poskytnutí prostoru i občerstvení.
Ale úplně nejvíc vám všem, kteří jste v pátek dorazili a prožili spolu se mnou večer ve znamení Copaté mámy. Děkuju!