neděle 25. června 2017

Momentky ze školního výletu

Na dětech je úžasné, jak se pro věci dokážou nadchnout, s jakým zápalem umí objevovat okolní svět a jak samozřejmě dokáží přijímat všechno, co jim život přináší.
Jsou to prostě borci!


A proč mám potřebu to (zase) psát? Protože to vidím každý den u dětí svých a v „práci“ u těch školních. A nesmírně si užívám, že u toho můžu být s nimi.
Jako třeba v uplynulém týdnu.
Ze čtvrtka na pátek jsme se školáčky podnikli školní výlet k nám na zahradu s plánem uvařit si večeři v kotlíku na ohni, přespat ve stanech a užít si trochu indiánského vzrůša navazujícího na Severní Ameriku, do níž jsme se ve škole právě tematicky přemístili.
Tak začátek nám podle plánu vyšel. Vyrazili jsme od školy, první sváču si dali v Tyršových sadech u zámku a pak se trolejbusem přesunuli do Lázní Bohdaneč. Tam jsme v lázeňském parku trénovali indiánské plížení, zašli na svíčkovou do blízké restaurace a lázeňský pobyt zakončili u fontán na náměstí.
Zpočátku opatrně.


Ale nakonec vedro odstranilo všechny zábrany. I oblečení.


Po přesunu na naši zahradu celá škola naskákala pro změnu do bazénu, ze kterého následující dvě hodiny nevylezla.


Dalším bodem programu byla výroba indiánských triček.


A u souseda pak jízda na „indiánském“ poníkovi.




Po návratu nás čekala drobná bojovka za ochrannými prázdninovými amulety.



A pak nám s plány lehce zamávaly přírodní živly.
Namísto rozdělávání ohně jsme se museli urychleně ukrýt v domě a nad námi se rozpoutal bouřkový armagedon.
Ovšem, náladu jsme si zkazit nenechali. Děti se ochotně, ba přímo nadšeně ujaly krájení brambor a párků na buřtguláš k večeři, sypaly, míchaly i kořenily (případně se uchýlily k legu). A i když jsme kotlík místo na oheň usadili na sporák, svoje kouzlo mělo naše vaření i tak.



Po večeři se někteří odvážlivci chtěli přestěhovat do stanu, ale opětovně sílící bouře s vichřicí nakonec odradila i ty nejotrlejší jedince a bylo tedy rozhodnuto, že zakempujeme v pokojíčku.


Po akčním a zážitky nadupaném dni stačilo jen pár stránek z naší rozečtené Pohoršovny a za chvíli už se z podlahy ozývalo jen hluboké oddechování.
Druhý den jsme si pak užili poklidného vegetění mezi hračkami, ráchání v bazénu, výpravy do lesa i domácích palačinek k obědu. A v odpoledních hodinách byly lehce znavené, ale zjevně spokojené děti navráceny rodičům.
Doma to sice zůstalo jako po výbuchu, ale víte co?
Byl to ten nejbáječnější školní výlet, jaký jsem kdy zažila ;-)


neděle 18. června 2017

Jak jsem se přesvědčila o důležitosti otců

V životě dětí mi dlouho připadaly důležitější matky. A nejen proto, že právě skrze ženy se děti na svět rodí, ale i proto, že jsem jejich pouto s dětmi považovala za trvalejší, pevnější a přinášející větší pocit bezpečí a lásky.
Až díky svému muži jsem zjistila, jak nízko jsem sama v sobě onu otcovskou laťku měla díky vlastnímu dětství položenou. A jak úžasní muži-otcové mohou být.
A to i přesto (nebo možná právě proto), že otec našich dětí:

  • V zásadě nerozpozná, komu z dětí náleží jaké svršky (bez ohledu na to, že ty klučičí od sebe dělí asi tak čtyři velikosti a holčičí jsou jen jedny…a většinou růžové!)
  • Zapomíná, že zvracející děti by neměly snídat kakao a tvaroháček a dítě se zelenou nudlí u nosu by se taky nemuselo půl dne macerovat v bazénu.
  • Z procházek s dětmi se vrací v čase, kdy už má potomstvo objektivně vzato dávno spát.
  • Pokouší-li se uvařit večeři, končí to totálním zničením mixéru při míchání bramborové kaše, což je zřejmě důvod, proč od té doby teplé večeře v mužové podání tvoří převážně zapečené tousty (nutno podotknout, že po pořízení knihy Kuchařka pro mého muže rozšířil muž svůj repertoár o buřtguláš, zapečené brambory a tiramisu!)
  • Amálce nečeše vlasy a bez ohledu na dobu trvání jeho souvislé plně otcovské péče ji „vrací“ ve stejném účesu jaký jsem jí (včera, předevčírem, předpředevčírem) udělala já.
  • A do svačin dětem na přilepšenou dává spoustu sušenek a pak se diví že mu ty jablka a chleby se sýrem nosí zpátky…
Na druhou stranu vymýšlí ty nejlepší výlety a bojovky, staví s dětmi lego, vláčky i letecké modely, přijímá výzvy k drsným polštářovým či šiškovým bitvám, učí děti rozdělat oheň a zatloukat hřebíky, na hodinovou vycházku do okolí balí proviant na půl dne, a tak nikdy nikdo netrpí hlady, a i když má s dětmi možná o něco menší trpělivost než já, nesmírně je miluje. 
A v neposlední řadě, bez ohledu na to, co jsem napsala výše, se o děti dokáže s přehledem (po chlapsku) postarat!
Můj muž je zkrátka skvělý táta. Ten nejlepší, kterého naše děti můžou mít!
A já mu děkuju i za to, že jsem díky němu zjistila, že otcové se v oné důležitosti v dětských životech, matkám hrdě vyrovnají.



PS: Dnes je Den otců. Aniž bych se na to předem chystala, poskytla jsem vlastně muži skvělý dárek! Celý víkend intenzivního užívání si našich ratolestí (zatímco já se, bohužel zatím dost neúspěšně, kurýruju z oboustranného zánětu spojivek se zákeřně přidruženou virózou)! Ani kdybych chtěla, nevymyslela bych to dopředu líp! ;-)

pondělí 12. června 2017

Fialovo-žlutá a retro

Hned v úvodu na vás mám otázku.
Míříte-li na svatbu, oslavu či jinou zhůvěřilou akci, u níž je na pozvánce zmiňován speciální dresscode, berete to jen jako dobrovolné doporučení nebo okamžitě zmobilizujete všechny kamarádky, oběháte půlku města a den před akcí do noci googlíte účesy abyste dostáli barvě a stylu akce?
Já se řadím spíš do skupiny číslo dvě.  I když je pravda, že s tím obíháním města přeháním, stačil mi jeden obchoďák a pak se stejně ukázalo, že žluté „retro“ baleríny a plastové náušnice (za pět ká čé!) nesežene člověk nikde jinde než u Vietnamců…
Každopádně, jakmile muž oznámil, že svatba jeho kamaráda má být ve stylu 60. let, jakožto přirozeně lehce marnivá žena, která se jak doma, tak v práci obléká ryze baby friendly, jsem po příležitosti, trochu si se svým „zjevem“ pohrát dychtivě skočila.
A tak v sobotu přišel den D. Hlavně tedy pro nevěstu a ženicha, samozřejmě. Ale já byla sama se sebou (po hodině v koupelně) taky nezvykle spokojená.
Fialové šaty s bílými puntíky, konečně ta vytoužená spodnička, velké žluté korále, natupírované vlasy, a dokonce i oční linky (které sice odpovídaly tomu, že jsem si je dělala poprvé v životě, ale usoudila jsem, že k šedesátkám to prostě pasuje…i když trochu křivě).


Celá natěšená na ostatní pestře oděné svatebčany jsem v mužově doprovodu dorazila na obřad a tam se to ukázalo.
Jediné, co bylo na téhle svatbě fialovo-žluté a retro, jsem byla já!
Chvíli jsem dumala nad tím, jestli bych se neměla začít cítit trapně, ale usoudila jsem, že si svou výjimečnost raději užiju.
Na kuráž jsem si dala panáka višňovice a pak už to šlo jako po másle.
S mužem jsme si nostalgicky zavzdychali nad tím, že na stejném místě, ve slatiňanském parku, jsme se téměř před osmi lety brali i my.


Na Seči, kam jsme se přesunuli za pokračováním svatební zábavy, jsme si užili romantický západ slunce i tanec do brzkých ranních hodin.
Já jsem zjistila, že abych se nestyděla mluvit anglicky, je nejlepší mít v krvi nějaké to promile, protože to je asi jediný moment, kdy mi je jedno jestli jsem použila správný tvar slovesa být a s úžasnou energickou Američankou, pro kterou je stejně všechno, včetně mojí angličtiny a mých tří nepřítomných dětí, wonderful!, amazing!, crazy!, magic! nebo aspoň lovely!, si popovídám i bez předpřítomného času.
A v neposlední řadě jsem snad nikdy (možná kromě vlastní svatby) nenasbírala za jeden den tolik lichotek, což mi příjemně zvedlo sebevědomí.
Nicméně dnes už jsem zase doma, oděna v pyžamu, s očima jako angorák, s vytrvalou rýmou a bolavým svalstvem, které trpí jednak horečkou a jednak namožením po těch šílených tanečních kreacích, které jsem do půl třetí ráno provozovala. A fialovo-žlutá retro „princezna“ byla uklizena do skříně.

Ale kdybyste někdo plánoval akci v podobném duchu, dejte vědět, ráda ji zase vytáhnu do společnosti ;-)


neděle 4. června 2017

Věříte na náhody?

Benátky, Florencie, Pisa, Toskánské pláže i městečka a nakonec Řím…
To byl náš loňský roadtrip Itálií. Naše zatěžkávací zkouška i důkaz, že i náročnější cestování s dětmi je úžasná věc, které se nemusíme bát.
Občas to byl trochu adrenalin, nastaly drobné krize, ale ve výsledku nám ty necelé tři týdny neuvěřitelně pomohly. Naladit se na sebe, být a užívat si společného času, víc se držet za ruce a míň přemýšlet nad tím, co všechno ještě musíme a co bychom měli.
Nebýt facebooku, který mi posledních pár dní neúnavně každé ráno představuje jednu z mých loňských „vzpomínek“, asi bych se nad tím tolik nepozastavovala, ale takhle se tam vracím alespoň v myšlenkách a po téměř uplynulém školním roce, který byl a je opravdu náročný, je to tak trochu balzám na duši.
Sama sobě svými slovy, která jsem tehdy napsala, připomínám spoustu věcí, které se mi v tom stávajícím kolotoči školy, dětí, domu a tisíce dalších věcí, zakutálely někam hluboko do zákrutů vědomí. A vytahuju je zpátky na světlo.
Obzvláště tuhle fotku se svým komentářem nám asi nalepím na ledničku, do koupelny, nad postel, do pracovny i do auta...


„Věříte na náhody? Nebo spíš věříte, že vaše vlastní myšlenky ovlivňují váš soukromý mikrokosmos? ;-)
Když jsme v Římě prošli kolem Andělského hradu a zamířili s dětmi ruku v ruce k Vatikánu, byla to taková kouzelná chvilka a dokonalá kompozice, že jsem si povzdechla.
"Škoda, ze nás teď nemá kdo vyfotit." 
Jen o dvě minuty později nás doběhl mladý pár a požádal nás o e-mailovou adresu. Že prý při focení Vatikánu náhodou vyfotili naši "amazing" family a rádi by nám foto poslali. 

Někdy zkrátka stačí vyslat myšlenku a Vesmír nám obratem odpoví..."


Tak já jdu zase něco pěkného vyslat a vy vysílejte taky!
Ať se nám tu žije co nejlíp, ať už v Itálii na pláži nebo doma v obýváku! :-)









pátek 2. června 2017

Díky, rodino!

Naše rodina je velká a soudružná.
Což je skvělá věc. Ovšem nese to s sebou jisté nesnáze, které člověk objeví zhruba v sedmi letech, kdy má na práci spoustu důležitých věcí, jako je třeba lezení po stromech nebo mazlení babiččiných králíků, ale protože se koná další „rodinná oslava“, je přinucen sedět svátečně oděný u stolu, jíst řízky z králíka, se kterým se mazlil ještě minulý víkend a poslouchat strašně nudné dospělácké řeči.
(Tohle období trvá několik strastiplných dlouhých let, aby člověk nakonec jednoho krásného dne usadil své vlastní, svátečně oděné, potomky k tomu samému stolu, od kterého s takovým potěšením utíkal stavět bunkry a lézt do dřevníku...)
Ale dokonce i ty oslavy zaznamenávají velký pokrok.
A tak už se nescházíme jen kolem stolů s věnečky a kremrolemi, ale třeba i na „vlastních“ dětských dnech (díky strejdo!).
Takových, kde je skákací hrad, na obličej vám namalují jednorožce, batmana i zelenou příšeru s beďary, což jsou věci, kterým se běžně vyhýbáte jako čert kříži. Kde vyhrajete tunu sladkostí, kterou se pak celé tři hodiny pokoušíte dětem nenápadně zkonfiskovat. Kde opět porušíte všechna hubnoucí předsevzetí, která jste si (včera) dali.
Ale hlavně!
Kde se potkáte s lidmi, které máte rádi. Se kterými jste společně „trpěli“ u těch řízků s ukrytými ledvinkami. A kteří jsou tu vždycky pro vás, jako vy pro ně.
Takže díky, rodino, jsem ráda, že vás mám! :-)






PS: Moc děkuju, pokud jste pro Nevyléčitelnou optimistku hlasovali v anketě MAMAblog roku! Já jsem sice zjistila, že na tohle každodenní uhánění hlasů tak úplně nejsem a žádné umístění nepředpokládám, ale vám všem moc děkuju za přízeň a komentáře. Moc si vážím toho, že se ke mně vracíte a moje psaní vám třeba přináší radost. Děkuju! :-)

pondělí 29. května 2017

S vděčností přijímám, co bylo a jdu dál

Když jsem svému taťkovi dávala Copatou mámu, napsala jsem mu do ní věnování se slovy: jsem ráda, že jsme nedopadli jako v knížce…
V knížce totiž Lucčin otec, prvotřídní záporák, (pozor, spoiler!) umře…
Tahle linie vztahu otce a dcery se mi do knížky vloudila tak nějak sama. Vůbec jsem ji neplánovala. Ale byla tak neodbytná, že jsem se jí nechala vést až k závěrečné emotivní scéně velkého odpuštění, kterou jsem při psaní celou probrečela.
A to i přesto, že příběh Lucie a jejího táty nebyl napsaný podle skutečných událostí. Ovšem to podstatné tam zůstalo.
Bolest malé holky, která si se vztahem k vlastnímu tátovi neví rady.
Tyhle emoce jsem si já sama „hýčkala“ od svých devíti let, kdy jsme spolu s mamkou a bráchou jedné lednové noci utekli před taťkou z domu. A už se nevrátili.
Jen díky neuvěřitelné laskavosti mé maminky, kterou by leckdo pochopil a ještě podpořil, kdyby nás od taťky držela dál, jsme si k němu znovu našli cestu.
Když za námi do našeho nového bytu, v novém městě, přijel poprvé, schovali jsme se před ním s bráchou v posteli a plánovali si, že jestli si na večeři, kam nás chtěl vzít, objedná byť jen jedno pivo, okamžitě předstíráme odchod na záchod a utečeme.
Postupem času jsme ho zase přijali. Ale strach, i když hluboko pod povrchem, zůstal. A taky spousta šrámů, které se na první pohled zacelily, ale občas se nečekaně znovu objeví a nám nezbývá, než ty hnisající rány zase vyčistit.
Ale přesto přese všechno jsem se pomalu dostala do fáze, kdy můžu říct:
Děkuju Ti, tati, za to pěkné, co jsme s Tebou prožili, i za všechnu bolest, kterou jsi nám způsobil, protože i ta nám pomohla stát se takovými, jakými dnes jsme. Přijímám to dobré i to špatné s vděčností a věřím, že to mělo svůj smysl, který se mi nemusí líbit, ale který snad dokážu respektovat.
Dnes jsme se loučili po víkendu stráveném v domě, se kterým mám spojené ty nejkrásnější i nejděsivější vzpomínky z dětství, mým dětem se odtamtud vůbec nechtělo, protože „děda Honza“, je správňácký freestylista a já si uvědomila, jak velký kus cesty už jsem ušla.
A že na sebe můžu být hrdá.
Protože střádat v sobě bolest a křivdy, i kdyby byli sebeoprávněnější, s sebou nese jen spoustu vnitřního žalu, hněvu, ublíženosti a dalších sžíravých emocí, kterými ve výsledku otravujeme život zase jen sami sobě. A to je ohromná škoda.
Věřím, že takové malé, velké i obrovitánské vnitřní bolístky má spousta z nás. A vím, že přenést se přes ně není nic jednoduchého. Ale vážně to za to stojí!
Kdybych to kupříkladu nedokázala já, ochudila bych děti o dědu, který tu pro ně sice není často, ale je tu. A právě ony si ho třeba jednou budou pamatovat úplně jinak než já. A tahle „rodová linie“ skončí dřív než se stačí rozvinout a zamořit další generaci bolestí, výčitkami a předsudky…
Moc bych to samé přála nám všem!






neděle 14. května 2017

4 mateřské AHA momenty, které mi usnadňují život


Když jsem před osmi lety našla na počůraném testu dvě čárky, tušila jsem, že můj život se tím nenávratně změní.
Jen jsem netušila, jak moc se tím změním i já sama. A jaká uvědomění mi život v mateřské kůži přinese.
Není jich málo (a každou chvíli by se mi, žít v kresleném filmu, rozzářila nad hlavou malá žárovička signalizující další AHA moment), ale při dnešním svátečním rozjímání my na mysl přišly právě čtyři myšlenky, které si připomínám každý den…
Co mě tedy život mámy naučil?
·         Láska se nedělí, láska se násobí
Ať máte dítko jedno, dvě, tři nebo pět. Pořád máte lásky dostatek.



·         Nebrat se vážně je ohromná úleva
Jakmile se umí matka sama sobě zasmát, má vyhráno a máloco ji rozhází. Protože v opačném případě by její ego ze všech těch rošťáren, legrácek a dobře míněných hlášek asi vybouchlo.
Tak třeba u příležitosti dne matek jsme ve škole hledali rým na slovo maminka.
Největší úspěch měl verš:
Moje milá maminka,
voní jako sardinka.
Prakticky všechny děti nakonec naznaly, že diplomatičtější bude rýmovat maminku s květinkou. Jen Maty si usmyslel, že sardinka je přiléhavější a do přáníčka mi ji na férovku lípnul…


·         Očekávání jsou cesta do pekel
Očekáváte, že se vám narodí spavé a hodňoučké miminko? Blbost! Očekáváte, že vaše dítě se nikdy nebude vzteky válet po zemi na ulici/v obchodě/na poště/nebo aspoň v obýváku? Blbost! Očekáváte, že bude jíst zásadně zdravě a bonbóny bude za všech okolností s díky odmítat? Blbost! Očekáváte, že budete dokonalá matka? Blbost!
Mnohem snazší je, nic neočekávat. Potom vás teprve život s dětmi může příjemně překvapit.



·         Jsem nejlepší mámou, jakou být dokážu…ale ne lepší
To je takový mateřský majstrštyk.
Cílem mateřství totiž není být dokonalou mámou. Srovnávat se s ostatními, pravděpodobně lepšími matkami (vždycky tu v našich očích nějaké takové budou). A stresovat se tím, že toho děláte málo, děláte to hůř, a nebo to (proboha!!!) dokonce neděláte vůbec!
Ne. Abychom si zachovali duševní pohodu, měli bychom věřit, že naše děti si nás vybraly právě proto, jaké jsme, a právě takové nás potřebují. Na nás potom je, žít svůj život co nejlépe a svým dětem jít příkladem.
Shrnuto a podtrženo, stačí zkrátka „dobře“ žít a děti se přidají…



A tak vám tedy, milé maminky, k dnešnímu Dni matek přeji hodně lásky, smíchu, příjemných překvapení a (ne)dokonalosti!

PS: Právě dnes startuje další ročník soutěže MAMAblogroku 2017, kam byla opět nominovaná i Nevyléčitelná optimistka. Je mi ctí a pokud byste pro optimistku nebo jiný ze skvělých mateřských blogů chtěli hlasovat, můžete tak učinit ZDE.
A to každý den jednou až do 1. 6. Stejně jako loni pak můžete díky hlasování vyhrát nějakou tu mastičku na opruzeniny, přesnídávku nebo dokonce přebalovací tašku (jako právě dnes).
Aktuality včetně cen pro daný den, můžete sledovat na facebooku MAMAblogu a já vám bez ohledu na hlasování děkuju za to, že mi už pár let zachováváte blogovou přízeň!