pátek 21. dubna 2017

Je agrese OK? A co s ní?


Bitkáááá! Ozve se čas od času ve škole a děti se do sebe pustí v lepším případě polštáři...
Co s tím? Zakazovat úplně jsme nechtěli. A tak nám skoro dřív než řád školní visel ve škole řád bitevní. Ale stejně si s občasnými projevy (přirozené) agrese ne vždy víme rady.
Jak s ní pracovat? Jak ji kultivovat? Jak z ní neudělat děsivého strašáka, ale naši přirozenou součást, kterou dokážeme třeba v případě ohrožení použít?
A doma? No, ne že by se naše děti rvaly furt, ale tak, ze tří potomků jsou dva kluci... To by mohlo mluvit za vše.
Dnes se agresivních projevů až hystericky bojíme. U dětí je potlačujeme, protože řešit něco násilím, to se přece nesmí!!! Jistě, nemělo by se. Ale je správně odsunout agresi do zóny tabu?
Myslím, že ideální to není...
A tak se už těším na prožitkový seminář s provokativním názvem Agrese je OK: Naučte se zacházet s agresí u dětí! na který zvu i vás.
Dnes uzavíráme přihlášky, ale třeba se někomu z Pardubic a okolí trefím do noty...
A co vy, jak se na tohle téma díváte?






neděle 9. dubna 2017

Co mě „žere“?


Měla jsem v plánu napsat optimistický jarní článek o rozkvetlých stromech, prodlužujících se dnech a drobných radostech, které nám z toho plynou.

Ale nejde mi to.

Poslední dobou se ve mně totiž mísí vnitřní pocit spokojenosti a štěstí se sžíravou frustrací.

Myslela jsem si, že práce ve škole mě bude naplňovat, bavit, dávat mi smysl.

A je to tak. Nikdy neříkám, že jdu do práce, protože to vlastně jako práci ani nevnímám (chodím prostě do školy :-). S dětmi mě to nesmírně baví, inspiruje a jsem vděčná za možnost být jim nápomocná při jejich objevování světa.

Jenže to je bohužel jen jedna část mince.

Protože všechno, co s dětmi ve škole dělám a jak to dělám není jen o našich žáčcích, průvodcích a rodičích.

Kdepak.

Daleko větší váhu tu má prosím pěkně systém!

To, jak dobře a v souladu s ŠVP máme vyplněnou třídnici, jestli máme kvalitně zpracovanou koncepci a vyvěšený školní řád... Přesně to zajímá stát. Systém.

Jemu je například úplně šumák, že naši prvňáčci pořád leželi v Mapách a tak jsme se pustili do putování po kontinentech. Ne, on se ptá na to, jak je možné, že děláme něco, co spadá do Rámcového vzdělávacího programu AŽ někde v páté třídě! Co na tom, že děti to zajímá právě teď? A že probírání ročních období a třídění ovoce a zeleniny jim zdaleka tam vzrušující nepřijde, protože to mají v malíku už od školky?



Ač jsme se tomu bránili, byli jsme polapeni systémem. Jsme polapeni systémem. Musíme s dětmi (do určité míry) pracovat v souladu se systémem.

A mě to deptá. Vysává mě to. Bere mi to chuť i energii do práce.

Občas mě přepadne touha na všechno se vykašlat. Stáhnout Matyho do domácího vzdělávání a nechat se víc vzdělávat životem než předžvýkanými „moudry“ někoho, kdo usoudil, že v tomto věku je třeba umět a probrat právě to a to. Dát sama sobě i svým dětem důvěru, že své místo ve světě si najdou i bez všech slavných institucí, z nichž pak vyjdou s oním nezbytným a blahoslaveným „papírem“…

Ale vím, že něco takového každý rodič udělat nemůže. A mně se ty naše po vědění a tvoření bažící školáky zatím opouštět nechce.

Nezbývá mi proto, než se nad věc povznést a zaměřit se raději na ty kvetoucí stromy, prodlužující se dny a chvilky čirého štěstí, které člověk cítí až v konečcích prstů.



Právě z takových chvil se snažím poskládat si svět a třeba jednou najdu odvahu a sílu i ten systém nějak kulantně opustit ;-)

úterý 4. dubna 2017

Okouzleny kouzelníkem se slovy


V sobotu večer jsem na optimistický facebook napsala:

„Tak jsme s mamkou doklusaly domů z Kluse a nevím jestli usnem... Jsme děsně nabitý a nadšený a vysmátý a vděčný a šťastný :-)
Fantastický zážitek to byl!
A promiň můj drahý a milovaný muži, ale asi mám nový idol. V pubertě mě to minulo, ale dneska mám chuť nalepit si Kluse nad postel ;-) “



A proč tolik povyku?

S mamkou jsme pod vánočním stromečkem našly společný dárek. Lístky na Recyklus. Turné Tomáše Kluse.

Jako správná sluníčkářka Kluse samozřejmě miluju, ale naživo jsem ho poprvé slyšela až teď.

A opravdu to stálo za to!

Ten kluk (nějak se mi příčí psát chlap…promiň Tomáši) fakt svítí. Šíří kolem sebe vlny pozitivní energie, na které si můžete skoro sáhnout. Zpívá tak, že při některých jeho písničkách až mrazí. A jeho improvizované zpěvy jsou (stejně jako jeho písničky) plné kouzelných hrátek se slovy.



Věřím, že pro spoustu lidí, musí být s tím svým úsměvem učiněnou provokací, ale mě se jeho pohled na život nesmírně líbí.

Jen víc takových lidí, kteří na férovku davu lidí řeknou, že tvůrci vlastních životů jsme my sami, že každý z nás je jedinečný a úžasný, nebo že nebrat se tak hrozně vážně je obrovská úleva a skvělá věc.

Žiju si tak trochu v bublině, v níž tyhle věci většina lidí pokládá za samozřejmost. Jenže občas vykouknu ven a zjišťuju, že ono to tak v naší společnosti vlastně vůbec není!

Že se pořád bojíme sami sobě nahlas smát, abychom neztratili něco ze své egem střežené důstojnosti. Že svá malá i velká neštěstí hrozně rádi svádíme na politiky, sousedy nebo špatný počasí. A že svoji jedinečnost zavíráme pod pokličku, jen abychom se mohli pohodlně uvelebit v tom unifikovaném společenském stádečku.

Takže jen víc provokativních Klusů!

Třeba nás jednou z té naší podivné letargie pošťouchnou ven a se světem se pak začnou dít divy ;-)


sobota 18. března 2017

Jak jsem (ne)napsala recenzi na Originální knihu

Když mi loni na podzim dorazil e-mail s nabídkou, abych „zrecenzovala“ knížku z dílny Originálních knih, měla jsem v úmyslu ho ignorovat jako všechny ostatní nabídky, které si ke mně najdou cestu.
Ale nedalo mi to, klikla jsem a našla knížku přesně pro našeho Matyho!


Ovšem ukázalo se, že nejsem právě spolehlivý recenzent…
Nejdřív jsem nebyla schopná vyzvednout si knížku na poště tak dlouho, až mi ji přímo před nosem poslali zase zpátky k odesilateli. Pak jsem knížku sice vyzvedla, ale tak dobře jsem si ji schovala, že jsem ji našla až na Štědrý den ráno. A nakonec, když si ji Maty rozbalil, nutno podotknout, že s obrovským nadšením, protože obsahovala i Certifikát o vlastnictví pozemku na Měsíci(!) a my si ji hned druhý den ráno přečetli, ztopil ji pro změnu Matýsek.
Minulý týden u nás doma ovšem proběhl generální úklid dětského pokoje, dům opustily tři černé pytle haraburdí a Matějova cesta vesmírem se objevila v Matějově šuplíku pod několika obrázky, šroubky, kaštany, kameny, klubíčkem provázku, kudličkou a (taktéž pohřešovaným) očkovacím průkazem…
Z mé plánované listopadové recenze Matějovy cesty vesmírem se tedy stává recenze březnová a mně nezbývá, než poděkovat paní Miroslavě z Originálních knih za trpělivost a sama si dát na monitor lepítko s nápisem: neber ty nabídky, neber ty nabídky nebo se z toho zblázníš!!!
Každopádně, abych tu recenzi nakonec nezakecala…
Matějova cesta vesmírem je knížka, která Matyho jméno nenese náhodou. Jedná se totiž o personifikovanou knihu, u níž si při objednání můžete navolit spoustu věcí. Jménem hlavního hrdiny a jeho kamarádů počínaje a barvou jeho očí a vlasů konče. (Ostatně na výběr máte příběhů mnohem víc ať už pro děti mladší nebo starší.)
Kromě toho můžete přidat i fotku a věnování, čehož jsem taky ráda využila.

Co se samotného příběhu týče, musím přiznat, že velká očekávání jsem neměla, a proto mě příběh docela příjemně překvapil. Nebudu tu tvrdit, že je to dechberoucím způsobem zpracované vyprávění, ale nebylo to stupidní ani stylisticky krkolomné, dětem se příběh líbil a já byla tak ve výsledku víc než spokojená.
S Matym proto za knížku děkujeme a musím říct, že jako dárek je to skvělá věc! 😉



úterý 7. března 2017

Sezóna rodinných výletů zahájena: Kuks



Se zimou mám jeden problém. Strašně se mi nechce ven a moje fyziologie jako by se spíš podobala medvědům. Jednak si míň holím nohy a hlavně, víc se mi chce spát, pelešit se s knížkou a na bílou zimu se koukat tak maximálně z okna.
Takový luxus mi ale dopřáván není a já jsem nucena i přes zimu vyvíjet větší než malou aktivitu. (Třeba hory rodinné a školní…)
Ale jakmile vzduch provoní mokrá hlína, vykouknou sněženky a slunce začne mít tu správnou sílu, ožívám ze zimní letargie a dostanu chuť migrovat po světě.
Muž ovšem preferuje migraci pouze po krásách okolních, a tak jsme si vyrazili na nefalšovaný rodinný, nedělní, jarní výlet alespoň na Kuks.
Naše „nové“ sedmimístné auto (v němž si já připadám jako královna silnic a které zhodnotil můj nebiotatínek slovy: „hmm, rodinný auto, no…“!), jsme zanechali v obci zvané Žireč a vystoupali k Braunovu Betlému.






Tam jsme odlovili první jarní kešku, dali si první jarní piknik a vydali sena první jarní „tůru“ ke Kuksu.





Naše průměrná rychlost byla dle mužovi chytré aplikace nižší než 2 km za hodinu, jelikož přesně to je minimální rychlost, kterou ona aplikace ještě registruje…a tu naši vůbec v potaz nebrala. Sladěné potomstvo v čapkách a bundičkách den předtím zakoupených se naproti tomu zvládlo zprasit rychlostí blesku. A já si při jediném rychlém pohybu, tedy běhu z kopce, zvrtla kotník a ještě jsem si to zvládla natočit…



Nicméně do Kuksu jsem dopajdala (lehce popuzená tím, jak málo mě zbytek rodiny lituje a za mou výdrž obdivuje) a v cíli jsme se hromadně odměnily výbornou večeří v restauraci Baroque.


Nakonec už zbývalo jen dokulhat k vlaku, za čtyři minuty urazit tu jednu zastávku, co jsme šli celé odpoledne, znaveně se zhroutit do autosedaček a vyrazit k domovu.
"Ty jo, to byl teda výlet! Skvělej, ale náročnej! Asi si budu muset dát zejtra po ránu jógu. Nebo možná spíš meditaci..." zhodnotil naši jarní premiéru osmi kilásky zmožený Mates.
A to chudák ještě netuší, že na příště nám muž plánuje třídenní dobývání Sněžky!
Tedy, až mi splaskne ten kotník, samozřejmě 😉


neděle 26. února 2017

Lekce přítomného okamžiku aneb co mi přinesly školní hory



Máme za sebou první školní výjezd. Zimní, horskou, čtyřdenní výpravu.
Moc ráda bych napsala, že to byla paráda. To slunce, azurová obloha, třpytící se sníh a rozzářené tváře dětí školních i těch mých, které jsem pro nedostatek hlídacích dobrovolníků „vláčela“ s sebou.
Jenže, to bych kecala.


Celé čtyři dny jsem si v duchu, protože nahlas se to mezi dětmi nesluší, opakovala hlášku z filmu Na samotě u lesa, „Chčije a chčije!“ a při představě, že u nás v Polabí se právě počíná probouzet jaro a já si přijela na hory pro dávku hnusného počasí s oblevou, si jen tiše rvala vlasy.
Neboť.
Boty jsem si promáčela už při stěhování zavazadel z auta do chalupy, (stejně jako polovina dětí) a celý pobyt jsem tak strávila s mikrotenovými sáčky na nohou, které však nezabránily tomu, aby se mi při každodenním pobytu venku do půl hodiny neutvořily pod chodidly odporně ledové loužičky (a to i přesto, že mě prodavačka ujišťovala, že „tyhle boty vám, mladá paní nepromoknou! Ty jsou do sněhu dělaný!“).
O čepici jsem byla nucená se dělit, jelikož Mates má jakousi utkvělou potřebu být v neustálém a co nejtěsnějším sepjetí se zemí (zřejmě nějaká kozoroží libůstka), což znamená, že jakmile vyjde ze dveří, vrhá do sněhu v podstatě šipku (stejně jako do trávy, písku, či bláta…v závislosti na lokalitě a ročním období) a tím pádem se stává adeptem na nejzmáchanější dítě výpravy, což jsem se já, jakožto hyperprotektivní matinka, snažila kompenzovat alespoň zapůjčením čepice ve chvílích, kdy Mates vypadal, že tu svou půl dne maceroval v ledové vodě.


Rukavice a šálu jsem si zpravidla zapomínala vzít, protože než člověk oblékne potomstvo vlastní a zkontroluje to školní, už se spěchá ven, aby se nikdo v chodbě nepřehříval a zároveň se nepokoušel utopit v neustále se zvětšující kaluži před chalupou.
A zbytek oděvu jsem na sobě sice měla, nicméně, mokrá a zmrzlá jsem byla furt.
Stejně jako všichni naši malí svěřenci, kteří se po každém návratu z té outdorové sloty svlékli z mokrých svršků v chodbě jako hadi z kůže a my dospělí jsme následující hodinku věnovali ždímání, rozvěšování a rozjímání nad tím, jak co nejefektivněji všechnu tu mokrou garderobu usušit a nezničit přitom přímotopy ani boty, bundy, oteplováky, mikiny, rukavice, čepice, ponožky, legíny a většinou i trenky a kalhotky.


ALE!
Víte, co je na tom skvělé?
Že těm dětem to bylo úplně šumák!
Ony nefrfňaly, nekňouraly, nevztekaly se ani si nestěžovaly. Prostě to braly jako fakt.
Prší? No jo no, tak budem mokrý, ale užijem si to!
Fučí? No jo no, tak nám bude trochu zima, ale užijem si to!
Je mlha? No jo no, tak neuvidíme na krok, ale užijem si to!
Zmáčené od sněhu vespod a od deště svrchu, s igeliťáky v botách a v rukavicích, které prakticky nikdy nebyly stoprocentně suché, si děti i přesto zvládaly zachovat dobrou náladu a vychutnávat si přítomný okamžik. A když pak v chalupě uschly, ani je nenapadlo postesknout si, jakej že to byl venku marast a donekonečna, jako často mi dospělí, vzdychat, že to byl teda děs!
Ne, děti prostě jely dál. Co bylo, to bylo a teď už nemá cenu se tím zabývat….
Byly zkrátka skvělé! A já jim nesmírně děkuju, protože to, co je ve škole můžu „naučit“ já se mnohdy ani zdaleka nevyrovná tomu, co ony učí svou přirozeností mě.