pátek 23. září 2016

Libo-li jednu Copatou mámu?

Volejte sláva a tři dny se radujte!

Copatá máma spatřila světlo světa :-)



Moje knižní děťátko se podle mých posledních informací z nakladatelství mělo sice na svět vykulit až dnes, ale k mému převelikému údivu mě včera přepadla kamarádka s prosbou o podpis.

Uvažovala jsem chvíli, co za nepodepsané lejstro nám ve škole ještě chybí, jelikož poslední dobou nepodepisuju nic jiného než papíry s jezdícím domečkem. Ale kamarádka překvapila a pod nos mi strčila zbrusu novou, neosahanou a ještě z tiskárny voňavou COPATOU MÁMU!

Přiznám se vám, cítila jsem se trochu ukřivděně, že se o vylíhnutí mého čtvrtého potomka dozvídám až jako poslední, ale ta radost, ta byla mnohem větší.

A abych se o ni mohla podělit i s vámi, kteří odoláte touze (já neodolala ;-) běžet ihned do knihkupectví a svůj výtisk si tam vlastnoručně ulovit (mimochodem, nechoďte pro ni do pardubického Kosmasu, mám dojem, že tam jsme ji už včera vykoupili), vrhla jsem se střemhlav na dlouho odkládané úpravy na stránkách, do čtyř ráno se v nich vrtala a nakonec usnula s hlavou v klávesnici…
Po mě na gauči zůstalo úhledné doupě z posmrkaných papírových kapesníčků, na stolku několik upatlaných koleček a na webu speciální prodejní stránka, na níž si můžete objednat Copatou mámu i s podpisem!
Kromě toho jsem pro vás s kamarádkou a ilustrátorkou Kateřinou Pappovou  (které vděčím i za nový webový kabátek) připravila dárek v podobě dosud nepublikované povídky Jitka a její tajné přání, která vám dorazí na mail a pomůže tak zkrátit čtenářsky úmorné čekání na onen Copatý skvost ;-)
Takže, nemáte-li ještě doma svou Copatou mámu, objednávejte a já se budu třást nedočkavostí až mi napíšete, jak se vám líbila!
Hezký den a moc děkuju za vaši čtenářskou přízeň :-)

středa 14. září 2016

Až přijde ten správný čas...



Pocit, že jsi v prdeli,
ten znaj všichni dospělí,
proto drž si, co to jde,
v sobě duši dítěte! 

Tak tahle rýmovačka se mi zrodila v hlavě před pár měsíci, ale v posledních dnech se k ní vracím stále.
Naše škola je báječná věc, ale nebudu kecat. Ten rozjezd není žádný med. Kdybychom si řešili jen vlastní náplň času s dětmi, je to paráda. Ale než se k ní člověk přes všechnu administrativu prokouše…




Už, už jsem si začínala zoufat, jak to všechno zvládnu skloubit. S dětmi, se svým psaním a knížkou, mužem i domem... Když mi naše ani ne pětiletá Ami ukázala, že všechno má prostě svůj čas. Stačí Tomu zkrátka věřit.
Jako Amálka.
Před rokem se během několika minut naučila jezdit na kole. Půl dne jezdila. Pak slezla, prohlásila, že se bojí a začne zase jezdit, až bude velká. Od té chvíle se z ní stala zarputilá anticyklistka.
Ovšem před pár dny nastal zlom. Ami se ráno probudila a oznámila, že dnes přišel ten správný čas a že chce jít na kolo hned teď.
S lehkou nedůvěrou jsme ze stodoly vytáhli onen obávaný stroj, Ami nasedla a naprosto bez problémů se rozjela.
Od té chvíle jezdí pořád, naprosto nebojácně a s radostí.



Ptala jsem se, co tak najednou?
A Ami mi dala kouzelnou odpověď.
„Víš, mamko, já mám v sobě dvě nádrže. Jedna je na báto a druhá na nebáto,“ chvíli mi trvalo, než jsem vydedukovala, že báto je odvozeno od slova bát se a tudíž nádrž číslo jedna je na strach a druhá vlastně na odvahu.
„No a ta nádrž na báto byla pořád plná,“ pokračovala Amálka, „až dneska ráno jsem se tam podívala a zjistila, že je úplně prázdná a plná je teď nádrž na nebáto. A tak jsem konečně mohla začít na tom kole jezdit.“
Trochu mi svou logikou vyrazila dech, ale rozhodně si z ní vezmu příklad.
Není nutné tlačit na pilu a chtít všechno umět a udělat hned teď. Někdy to chce zkrátka nechat věcem volný průběh a s důvěrou vyhlížet ten správný čas.
Takže já si jdu překontrolovat svoje báto a nebáto nádrže a věřím, že když nebudeme trvat na tom, že musíme mít všechno dokonalé hned od začátku, postupně se všechno pěkně usadí.
A na to už se fakticky těším ;-)

pondělí 5. září 2016

Dělat práci, která mě bude bavit – splněno


Po necelých sedmi letech strávených na mateřské se zase vracím zpátky do školy.
Ale tentokrát v roli opačné. Rozhodně nechci říkat učitelské, neboť na to jednak nemám papír, má funkce se jmenuje asistent pedagoga a vychovatelka školní družiny, a jednak u nás ve škole vlastně učitele ani nemáme.
U nás jsou totiž místo žáků prostě děti a místo učitelů průvodci, kterým se říká jménem.
Tenhle koncept se mi vážně líbí, jelikož z dospěláka se tu může klidně stát mrknutím oka student, protože my se od dětí učíme minimálně tolik, co se jim snažíme „předat“.
Ale dost filozofování a stáhneme to trochu na zem.
Jelikož naše „paní učitelka“ je zároveň i ředitelkou, což obnáší kvantum papírování, z něhož mi naskakuje kopřivka, byla mi přenechána výsada vymyslet, co se bude dít první školní den.
Funkce vrchního plánovače mi střídavě přinášela pocity rozkoše i silné nevolnosti (hned zkraje bych ráda upozornila, že NEjsem těhotná, což by některým pojem nevolnost ihned mohl evokovat ;-), ale nakonec jsem byla se svým plánem spokojena.
Vpředvečer 1. září jsem zapřáhla muže i jeho maminku do vybarvování a vystřihování, dala si dva panáky (to abych umlčela ten žaludek) a šla spát s vědomím, že můj poslední den na rodičovské dovolené je u konce.

Aby nevznikla mýlka...tu loď kreslil můj nebiotatínek, já pouze závěrečně kolorovala ;-)

Do školy jsem ráno přifrčela v dobrém rozmaru, ale na rozdíl od řediteloučitelky Lenky, která se bála, že bude dojetím brečet, já trnula hrůzou, že budu nervozitou zvracet.
Nicméně nálada, která v náš první den zavládla, byla tak uvolněná, že i můj žaludek se umoudřil a tak jsme si to já, i mé orgány, užili v naprosté pohodě.
Zvládli jsme se nalodit na společnou plavbu za poznáním, pasovat se vzájemně na školáky, rodiče i průvodce V Pohybu a dokonce i premiérově posvačit. (Podrobnější reportáž na školním webu)







A den druhý?
Krása střídá nádheru :-)



A já si říkám, že si můžu na svém pomyslném seznamu přání odfajfkovat další položky.
Najít nebo se podílet na vzniku ideální školy – splněno

Dělat práci, která mě bude bavit – splněno

Být po většinu času šťastná – splněno :-)

Autem nebo autobusem,
v létajícím balónu,
vyjedeme, vyletíme.
nad moře i pustinu.

Nastoupíme do letadla,
naskočíme do vlaku,
a pak lodí vydáme se,
až do země zázraků…



středa 31. srpna 2016

Velká změna...

Život je změna. Život je vývoj. Život je cesta…
Všechna ta slovní spojení trvají na tom, že v životě se člověk zkrátka nemůže natrvalo zaseknout na jednom místě. Děti vyrostou, názory se změní, jedna etapa střídá druhou.
Sedím v naší školní „kanceláři“, připravuju se na zítřek a chvílemi naslouchám malému, ustrašenému hlásku uvnitř svojí hlavy, který vyděšeně piští:
„Co to děláš?! Hned se seber a vrať se domů, k dětem. Do práce přeci ještě nemusíš, ani na ty dva dny! Už dost na tom, že Maty jde do první třídy. Proč chceš ten náš krásně zaběhlý stereotyp narušovat ještě ty!!!“
Ten hlásek chápu, má strach. Vážně nás od zítřka čeká velká změna a jednoduché to asi vždycky nebude.
Ale na druhou stranu se nesmírně těším.
Moje role full time mámy na mateřské je u konce, ale spoustu dalších lákavých věcí mám před sebou…
Děkuju vám všem, kteří jdete, byť jen malý blogový kousek cesty se mnou.Vážím si toho a dělá mi to radost!
PS: A když jsme u těch změn, jistě jste nějaké zaregistrovali i na blogu. Doufám, že i ty se vám líbí…a líbit budou :-)





sobota 27. srpna 2016

Jak jsem se ve spisovatelích mýlila


Kdysi jsem si představovala, že spisovatelé jsou takoví prazvláštní rozevlátí bohémové, kteří žijí jednou nohou ve světě svojí fantazie a tou druhou se, trochu marně, snaží udržet krok s realitou. 
Že nad kritiku se dokáží povznést, pokud ji vůbec vezmou na vědomí, a co si o jejich dílech kdo myslí je jim vlastně jedno, jelikož píší hlavně proto, že musí. 
Že je něco uvnitř pudí a nenechá je v klidu spát, dokud nezasednou k postaru klapajícímu psacímu stroji a nevdechnou život novým světům a postavám, do kterých se pak já, jako čtenář znovu a znovu nadšeně nořím.
Jak je vidět, žádného spisovatele jsem tehdy neznala.
Napsala jsem knížku, za necelý měsíc se ocitne na pultech knihkupectví a najednou bych i já mohla patřit do té bohémské partičky, kterou jsem si vysnila.


Jenže, jsem to pořád jenom já.
Trochu trhlá matka tří dětí, která mezi přemýšlením o další knížce utírá dětem zadky, vaří večeře a snaží se nezapomenout na žádné narozeniny, svátky ani výročí. Žena, která miluje svého muže a randí s ním v obýváku plném lega a hromady neposkládaného prádla. Holka, která se štítí pavouků, má plnou hlavu nejrůznějších snů a na to, aby zhubla, nemá dost pevnou vůli.
I když bych si to přála, není mi jedno, co si o mě i mojí knížce kdo myslí a už teď pátrám po nějaké psychologické fintičce, která mi pomůže ustát kritiku.
A stejně tak, když někdo o knížce napíše hezky nebo o ní vůbec napíše, vyšiluju z toho ještě dva dny.
Včera se ke mně kupříkladu dostal článek Zářijové knihy, kterých se nemůžeme dočkat. A víte co? Byla tam. Copatá máma tam byla ve společnosti nového Hercula Poirota a, to se podržte, osmého Harryho Pottera!
Pořád mám pocit, že se to všechno děje jen ve snu.
Ale on je to fakt.
Jen já jsem vlastně pořád stejně obyčejně neobyčejná a moje představa o té bohémské partičce spisovatelů se pomalu rozplývá…