čtvrtek 7. června 2018

Když voda a mysl kouzlí…



Když voda a mysl kouzlí…
Tenhle týden se plácám zase v pěkně nepříjemných emocích, rozhovorech a rozhodnutích. Něco graduje a přicházejí změny. A přesto, že vím, že změna je život a všechno je to jen o úhlu pohledu a když se jedny dveře zavřou, další se otevřou a bla, bla, bla… Tak ty průvodní emoce, to je slušný masakr.
Asi poprvé v životě jsem před dvěma dny dorazila domů a jen tak na stojáka ve dveřích špajzky, jsem si dala dva panáky rumu „na uklidnění“, doufajíc, že alkohol zastaví to, co moje střízlivá mysl nedokázala, že zastaví ten kolotoč v hlavě, žaludek na vodě a třesoucí se ruce.
Na chvilku to zabralo, účel to splnilo a já se nesesypala v rohu, ale zvládla jsem přečíst dětem pohádku a být u toho dokonce i veselá, ale že bych se rumovým dostaveníčkům chtěla věnovat častěji, to určitě ne… 😉
Ale dnes jsme se (konečně!) zase dostali k vodě a s tou já jsem si vytvořila mnohem příjemnější rituál než s rychlým panákem (který mi ani nechutná) ve špajzu.
Voda, to je totiž můj živel a vodě já prostě všechno to „svinstvo“ odevzdám.


A tak zatímco děti se popelily na břehu v písku, já jsem doplavala k bójce, lehla si na vodu, zavřela oči a začala „kouzlit“.
Představila jsem si všechny ty strachy, frustrace, smutky, výčitky, nepřijetí, pochybnosti i svou nelaskavost k sobě samé jako špínu, která na mně ulpěla a obalila mě neprostupnou vrstvou, tak trochu jako nějaká lepkavá pavučina. V tu chvíli jsem měla pocit, že ji mám snad i za nehty, zapletenou ve vlasech, a dokonce se mi přes ni i špatně dýchá…
Vzápětí jsem v myšlenkách požádala vodu, aby mi všechen ten hnus pomohla smýt.
A v ten moment jsem úplně cítila, jak se ze mě vrstvičku po vrstvičce odlupuje jedna obava za druhou, jak se všechny ty negativní emoce rozpouštějí a odplouvají pryč ode mě.
Ležela jsem na hladině, broukala si andělskou písničku Terezky Kramerové a nechávala se v mysli vodou očistit od všeho, co jsem vědomě a na úrovni rozumu zpracovat nedokázala.
Když jsem pak vylezla z vody, bylo mi dobře, pocit tíže v žaludku zmizel a já měla konečně zase dojem, že všechno je, jak má být…
A i když to není stav trvalý a jsou situace a dny, kdy bych se uprostřed mělického písáku potřebovala máčet asi každých dvacet minut, stejně jsem nesmírně ráda, že jsem pro sebe tuhle emoční berličku, která mi pomáhá dostat se zpátky do rovnováhy, zbavit se nervozity nebo se jenom uklidnit, našla.
Na mě funguje voda, na někoho možná les, hory, kostel, postel, a nakonec už si člověk vystačí jen se svou vlastní myslí a obrazy, které v ní dokáže vykreslit.
V každém případě je báječné mysl a její obrazotvornost trénovat a umět použít k tomu, abychom v sobě nepříjemné pocity nebo bolesti zpracovali a sami sobě lépe porozuměli.
A co vy? Je to na vás už moc velká „ezoblbina“, jak nedávno pronesl jeden můj pragmatický známý, nebo se sebou taky rádi kouzlíte? 😉

pondělí 4. června 2018

Karkulka: Dodávka, svoboda a první výlet


Svoboda je pocit, možnost, nastavení, způsob života a myšlení, nad kterým v posledních měsících přemýšlím čím dál intenzivněji. A protože já přemýšlím a sním prakticky pořád, ale s realitou mám někdy trochu potíže, byl mi zřejmě shůry seslán dokonale praktický protějšek.



Já jsem u nás doma tedy od toho, abych stavěla vzdušné zámky a muž mi je buď boří, přestavuje, případně, mám-li štěstí, je zkrátka rovnou realizuje.
A tak mi před dvěma týdny v pondělí dopoledne zavolal, že domů sice bohužel dorazí až v noci, ale pokud to klapne, nedorazí sám…
A nedorazil. Přijel totiž s Karkulkou, dodávkou, o které jsme už nějaký čas hypoteticky mluvili, ale kterou jsem tak trochu pokládala za další ze svých „zámků“.
Jenže tentokrát jsme se do toho zámku bláznivě zamilovali oba, nakazily jsme tímhle poblázněním i děti a muž se po hlavě vrhl do práce.
Tímto mu veřejně skládám poklonu, protože to, co za týden v naší Karkulce vykouzlil, jsem vlastně ani nečekala.
Představovala jsem si, že na první výlet pojedeme s několika matračkami naházenými v zádní části auta a na vaření použijeme stanovací propriety. Muž namísto toho stihl po nocích položit na zem „podlahu“ (chybí už jen vrchní vrstva lina), vyhrát si s kuchyňkou do níž koupil i luxusní dvouplotýnkový vařič, a hlavně dát do kupy komfortní dvoupatrové ležení pro celý náš rodinný gang!



Sám ještě zdaleka není spokojen (to on se svým puntičkářským přístupem bývá málokdy), ale zbytek posádky, tedy děti a já, jsme z Karkulčiny přestavby v sedmém nebi.
Co se týče mého aktivního zapojení do kutilských prací, měla jsem jeden zásadní úkol: nepřekážet! Ukázalo se totiž, že daleko praktičtějším pomocníkem je pro muže náš osmiletý Mates, který na rozdíl ode mě pozná i nářadí, jehož název bych si já musela vygooglit, a kupříkladu na to, jak se sklápí sedačky, přišel dokonce dřív než muž.
Ale teď už se zase vracím zpátky k oné svobodě z prvních řádků.
Právě větší míru svobody, minimálně na poli cestovatelském a dobrodružném, si totiž od Karkulky slibujeme a po prvním testovacím výletě můžeme zvolat jen: jooo, to je ono!
V sobotu odpoledne, po posledních Karkulčiných úpravách, jsme si na google mapách píchli prst do mapy u rybníka poblíž Opočna a vyrazili jsme. Vpředu muž a já, vzadu děti a pes a po počáteční fázi „on mě provokuje!“, „ona mi sahá na sedačku!“, „on mi drká do pití!“, „ona se mi posmívá!“, „on se na mě dívá!“, kdy jsme v rámci pudu sebezáchovy udělali někde u pole první zastávku a nechali potomstvo řádně vylítat, už nám v Karkulce panovala jen báječná pohoda.






Prostě jsme jeli, občas zastavili, vyběhli na kopec, porozhlédli se u rybníka, a nakonec jsme kvůli komárům u vody popojeli kousek dál, k lesu. Záhy se sice ukázalo, že, co se komárů týče, moc jsme si nepomohli, čehož budiž důkazem fakt, že moje nohy ještě teď vypadají jako při brutálních neštovicích, ale i tak to bylo ideální místo pro naši zátěžovou testovací první noc.
Obhlédli jsme okolí, dali si večeři, vyčistili zuby, přečetli pohádku, uspali děti a pak jsme si s mužem rozdělali víno, lehli si na deku, koukali na hvězdy a odháněli komáry. Zkrátka idylka.




Jen z toho spaní jsem měla trochu obavy.
Netrpím sice klaustrofobií, zato jsem si po povídkách E. A. Poea prošla pubertálním obdobím hrůzy z pohřbení za živa a, ač to muž jen nerad slyší, naše „palanda“ takovou útulnou širokou rakvičku za tmy trochu připomíná…
Ovšem jen na první pohled. Po vyzkoušení musím konstatovat, že místa kolem i nad sebou máme my dole i děti nahoře dosatatek, Vili s Amálkou se na horní posteli dokonce posadí, takže až pořešíme lepší matrace, než jsou naše stanovací samonafukovačky, nebude mi v noci ke štěstí chybět vlastně nic. Možná jen ty zatemňovací záclonky, kvůli kterým se snad začnu učit šít 😉



Nicméně i bez matrací jsme se vyspali do růžova, dali si velkou snídani s kafem do plecháčků, ze kterých mi chutná vždycky o moc líp a po ranní hygieně u kanystru s vodou jsme se ještě pocourali kolem, složili postele a vyrazili do Opočna. Na zmrzlinu, do parku a kolem zámku.













Když začalo pršet, zabalili jsme to a popojeli někam dál, kde panovalo slunečno, uvařili si oběd, pojedli v „restauraci U bezu“, na zbytek odpoledne se uklidili k rybníku a domů se nikomu z nás vlastně ještě vůbec nechtělo.





Ovšem, shrnuto a podtrženo, muž byl rád, že jsme za dva dny utratili jen 180 korun za zmrzlinu v Opočně a nanuky u rybníka (ne, že by byl takový škrt, ale vidina lowcost cestování ho velice láká :-D ), já byla nadšená z toho pomalého tempa a společného času a děti?
Děti, jak jsme si už tolikrát ověřily, jsou spokojené prakticky kdekoli. Ze všeho si vezmou to nejlepší, všude najdou něco, čím se zabaví a když jsme při tom ještě navíc pohromadě, je to podle mě vlastně to nejlepší na celé téhle Karkulkovské vizi.
Někdy se totiž vlivem všech těch každodenních faktorů jeden druhému vzdalujeme, ztrácíme se „v překladu“, neposloucháme se a jsme vlastně jen nepřítomně vedle sebe, ale málokdy opravdu spolu.
A právě s tímhle by nám Karkulka mohla pomáhat.
Když se začneme ztrácet a povinnosti, starosti a hádky nás začnou až příliš pohlcovat, zabalíme tašku oblečení, přepravku jídla, naházíme do Karkulky deky a polštáře a vyrazíme. Možná jen o pár kilometrů dál nebo třeba až k oceánu. Ale budeme při tom spolu, a i tu svobodu si nasejeme do zásoby.



K praktickým otázkám:
Protože fotky trochu zkreslují a já navíc nejsem kovaná ve všech těch zdokonaleních, která pro nás muž do Karkulky vymyslel, říkala jsem si, že bych vám, kteří jste se mě na celou dosavadní přestavbu a její výsledek ptali, natočila raději video, takovou virtuální prohlídku… Uvítali byste ji? 😉


pondělí 28. května 2018

Holčičí den s Královnou Kapeskou a Myšákem


V naší pětičlenné domácnosti, se psem a kočkou navíc, je jen málokdy klid a ticho. Zato se tu hodně mluví, směje, křičí, hádá, zpívá, hraje a řádí. Je tu zkrátka živo(t).
Zpravidla na mě mluví dvě až tři děti najednou a každý chce něco jiného. Jeden by si rád povídal, další se mnou chce stavět lego a třetí by šel raději ven. Jeden chce ticho na čtení, další si chtějí udělat diskotéku. Jeden by rád k obědu brambory, druhý těstoviny a třetí nejlíp svíčkovou. Dvě třetiny dětí chtějí k vodě a ten poslední do lesa. Ami by šla na zámeckou výstavu princezen a kluci spíš do vojenského bunkru. Starší děti chtějí pustit Harryho Pottera a Vili Krtečka…



Není to vždycky jednoduché najít řešení (a díkybohu za okamžiky vzácné trojdětné shody a jednomyslných rozhodnutí o tom, co k obědu, kam na výlet a jakou pohádku v posteli přečíst).
Na druhou stranu lepší kurz diplomacie, vyjednávání, sebeprosazení, argumentace, komunikace, ale i respektu, vzájemné úcty a laskavosti, než tohle intenzivní rodinné soužití několika různých povah a temperamentů si neumím představit…
O to báječnější ale je, když se nám podaří vyšetřit si čas jen v sestavě rodič a jedno dítě.
Čas plné pozornosti, tulení, sdílení a otevírání třináctých komnat. Čas pro nás dva. Nebo dvě.
Zatím se mi navzdory vší snaze nepodařilo dát těmhle „ranďátům s maminkou“ nějaký řád a pravidelnost a necháváme je k sobě zpravidla připlouvat podle okolností, příležitostí a potřeby každého z dětí.
A právě tak k nám připlulo rande včerejší. Moje a Amálčino.



Narazily jsme totiž na upoutávku na muzikál Královna Kapeska a Ami se už do ukázek zamilovala. Tak jsme zabookovali vstupenky, domluvili hlídání pro kluky, protože muž se tento víkend družil na kolech s kamarády, a Amálka dva týdny odpočítávala, kolikrát se ještě vyspíme a vyrazíme na to naše holčičí rande.
Včera konečně nastal den D.
Odvezli jsme kluky k babičce a vyrazili.
Nejdřív na nákup bot ladících Amálce k šatům a pak už na vlak do Prahy.
První zastávkou v Praze se stal Obecní dům, kam jsme si před představením skočily na rychlý pohár a pak už naproti do divadla Hybernia na muzikálovou KrálovnuKapesku nebo-li Královnu Přírodních Sil, KPS.



Já mám muzikály ráda, i ty lehce kýčovité, a tak jsem si tady i já přišla na své. V Kapesce je několik výrazných melodií, které z hlavy nemůžu dostat ještě teď, milé výkony dětských herců, a dokonce i ekologicko výchovný apel. Ale největší zážitek pro mě bylo Amálčino nadšení se kterým celý muzikál hltala a po jeho skončení začala žumrat, že by chtěla jít ještě jednou a nejlépe hned teď.
Návštěvu Královny Kapesky tak za nás můžu jen doporučit, my z ní byly nadšené a CD s písničkami nám tu nějaký čas evidentně pojede nonstop. (Do prázdnin už zbývá jen několik málo repríz, všechny v neděli v 11 a v 15 hodin.)




No, a protože po Kapesce jsme byly ještě pořád nedostatečně vyranděné, zašly jsme si do cukrárny Myšák, kousek od Václavského náměstí, kterou jsem už nějaký čas měla na seznamu podniků, které bych v Praze ráda omrkla.
A zklamané jsme rozhodně nebyly.
Ami si svým princeznovsko vílím vzhledem hned po příchodu „vysloužila“ balónky, spolu s jídelním lístkem nám přinesli omalovánku s pastelkami a limonády, věneček, chlebíček a na pohled i chuť dokonalé latté nás spolu s krásným interiérem opravdu okouzlilo.




Skutečnost, že nám nesmírně milá slečna servírka přišla jen tak říct, že nám to s Ami moc sluší a je na nás od baru krásný pohled, byla už jen třešničkou na dortu našeho holčičí energií prodchnutého dne.
Ve vlaku jsme si pak ještě vychutnaly poslední chvilky jen ve dvou, hrály slovní fotbal a hru „Hádej, kdo jsem?, kterou jsme si koupily na nádraží v obchůdku Tiger, „posvačily“ croissanty, které jsme jako pozornost podniku dostaly při odchodu z Myšáka a zkrátka se jen radovaly z toho, že jsme spolu.



Bylo to nejpovedenější rande, které jsme zatím s Amálkou zažily. Plné ryze holčičí energie a mnohem jemnější, něžnější a růžovější energie, než jakou zažíváme v přítomnosti našich kluků.
Já jsem měla na jeden den jedináčka a Amálka maminku sama pro sebe.
A to samé bych moc přála každému dítku a jeho rodičům.
Alespoň čas od času prostor jen pro vás dva, který vám pootevře dvířka k tomu, co možná bývá mezi sourozenci v dětech tak trochu ukryto, a který vás může krásně dosytit a doplnit „pohár vzájemné lásky“, který se občas v tom každodenním shonu a snaze vyhovět všem a zároveň si urvat trochu času pro sebe, pro partnera a pro cokoli dalšího, vybryndá…



A co vy, randíte s dětmi?

čtvrtek 24. května 2018

Karkulka a my


Kdybych si už konečně někam sepsala seznam svých snů a přání, mohla bych si teď odškrtnout jednu báječnou položku.
Dodávku, kterou jsme na první pohled ještě v inzerátu pokřtili Karkulka, která se stala nejnovějším členem rodiny a s níž máme skromné i velkolepé cestovatelské plány.



Když jsme loni v létě cestovali s vypůjčeným karavanem Karlem, upřímně jsme se zamilovali. Jednak do Slovinska, a především do svobody, kterou „dům na kolech“ skýtá. Kam jsme dojeli, tam jsme dojeli, spící děti jsme přehodili do postelí a přespali v lese, na poli nebo v kempu. Nicméně karavan se ukázal být poněkud nepraktickým při parkování, v menších uličkách a v příkrých kopcích a mužovy nervy tak byly vystaveny nejedné zatěžkávací zkoušce.
Začali jsme proto snít o dodávce, kterou si vytuníme dle vlastních představ, a se kterou se konečně jednou sebereme, přestaneme se „vymlouvat“ na děti, školu, práci a jiné závazky a vyrazíme. Nejdřív na víkend, pak třeba na čtrnáct dní a až přemluvím muže, tak možná i na měsíc až dva 😉
A o čem sníte vy? 

neděle 20. května 2018

Cesta do středověku aneb hravá škola v přírodě


Týden bez signálu, bez sociálních sítí, bez spojení s okolním světem a bez odpočinku.
Ale taky týden se školáky, se spoustou her, příběhů, povídání (upřímně řečeno, často jsem začala mluvit kolem sedmé ráno a skončila dlouho po půlnoci…) a s dobrým pocitem z toho, že děti i mě to baví.
I tak by se dala shrnout naše škola v přírodě.
Ale taky by se o ní dalo říct spoustu jiných věcí.



Tak třeba…
První den jsme našli zprávu na propáleném „pergamenu“ od středověké princezny Krasomily z Krasnice, sestavili stroj času a odcestovali do roku 1018, abychom zde osvobodili krasnické království od nadvlády hrůzu nahánějícího Drakodlaka, čaroděje měnícího svou podobu (chvíli drak, chvíli vlkodlak).







Hledali jsme kousky mapy, abychom odhalili místo, kde se čaroděj ukrývá, přišli jsme o Kačku, naši asistentku, která druhý den zmizela a my museli kromě princezny pátrat ještě po ní, luštili jsme zprávy, chodili na výpravy, poznávali stromy, stavěli skřítčí domečky, kreslili draky, vyráběli meče, pořádali rytířské souboje a plnili rytířské „bobříky“.







Na závěr jsme si uspořádali středověký bál, sestavili mapu, zneškodnili Drakodlaka, zachránili Kačku, získali odměnu v podobě pokladu a těsně před odjezdem jsme se ještě díky stroji času vrátili zpátky do roku 2018.
Bylo to intenzivních pět dní, ve kterých jsem hodně těžila z báječných letních táborů v Prorubkách u Starého mlýna, kam jsem patnáct let jako dítě i praktikantka jezdila, a ve kterých jsem se zase přesvědčila o tom, jaký způsob trávení času s dětmi, ale také „vzdělávání“, dává mně osobně obrovský smysl.
Líbilo se mi, jak se v našem komorním počtu můžeme večer slézt na jednom pokoji a číst dětem pohádku, že každý tu má prostor vyjádřit se, že mezi námi panuje skoro rodinná atmosféra, kdy nás děti oslovují jménem a často se přijdou svěřit s trápením i radostí.
A i když bych se moooc ráda obešla bez nočních překvápek jako je třeba pozvracená postel, chodba i koupelna, jsem za prožití uplynulého týdne vděčná a navzdory nemalé únavě jsem si ho skvěle užila.
Je povznášející kamarádit se s dětmi 😊



Praktické inspirační okénko:
Letos jsem pro bojovky s dětmi začala využívat jednu skvělou věc, aplikaci na telefonu měnící hlas. Stáhla jsem si první, na kterou jsem narazila, ale jsem s ní zatím nadmíru spokojená.
Jedná se o Modifikátor hlasu.
Člověk díky tomu nemusí na všechno psát pro děti zdlouhavé zprávy nebo je jen suše informovat, ale může zapojit hlas skřítků, víl nebo robotický hlas, kupříkladu pro palubní počítač ve stroji času. Zprávu člověk může nahrát na poslední chvíli a využít tak aktuálního dění a děti to nesmírně baví, i když valná většina tuhle hru samozřejmě záhy prokoukne 😉

...

A když už jsme u toho, napadlo mě, zda byste třeba na léto ocenili nějakou inspiraci na hravou bojovku pro děti, s „legendou“ a tipy na zprávy, šifry a podobně? Pokud ano, budu ráda, když mi dáte vědět do komentářů.


neděle 6. května 2018

Čtvrtý dopis pro Vilíka


Milý Vili,
dnes se nějak nemůžu přestat dojímat a pořád myslím na to ráno před čtyřmi lety, kdy jsi mi těsně před svítáním vklouzl u nás doma do náručí. Tvoje narození je pro mě jeden z nejsilnějších prožitků a já Ti děkuju, že jsme ho mohli společně zažít.
Ty časy, kdy jsi byl bezbranné miminko se ale zdají být tak vzdálené, obzvlášť teď, když Tě pozoruju, s jakým nadšením a vervou zkoušíš svůj nový narozeninový dárek, Tvůj první skateboard, o kterém jsi mluvil alespoň rok.



Jsi u nás doma sice nejmladší, ale přesto často kraluješ dětskému pokojíčku a přivádíš nás tak trochu k šílenství. Máš obdivuhodně silnou vůli, rád si na věci přicházíš sám a tlačit na Tebe se rozhodně nevyplácí.
Nemáš rád rychlé změny a spěch, potřebuješ na všechno svůj vlastní čas, ale když se pro něco rozhodneš, nebo se do něčeho pustíš, nestačíme koukat.
Obdivuju Tvou vnitřní sílu a zároveň něhu, se kterou se tak rád přicházíš přitulit, pohladit mě a obejmout a moc bych Ti přála, aby sis tuhle kouzelnou kombinaci mužské a ženské energie dokázal v sobě uchovat, protože z toho jednou půjdou všechny Tvoje holky do kolen 😉
Děkuju Ti, za lekce trpělivosti, které mi každý den poskytuješ, za to, jak mě učíš, jak by to mělo vypadat, když člověk druhému sděluje prosté a sebevědomé NE i za bezpodmínečnou a upřímnou lásku, kterou mi projevuješ bez ohledu na to, jak dramatické chvilky v našem soužití právě probíhají.



Vilémku, ke Tvým čtvrtým narozeninám Ti přeju, aby sis uchoval svou silnou osobnost, ale zároveň se naučil přijímat i svoje chyby, aby sis uchoval svou veselou povahu a umění dělat si legraci ze všeho včetně sebe samotného a abys i nadále kráčel životem s odvahou, vášní a laskavostí.
A taky, aby nad Tebou Tvoji strážní andělé drželi ochranou ruku, protože Tvoje touha vrhat se do věcí po hlavě a zkoušet všechno na vlastní kůži, je leckdy pro citlivější mateřské povahy děsivá!
Mám Tě moc ráda, můj malý skejťáčku,
Tvoje maminka


středa 2. května 2018

Matky sobě aneb Čas pro sebe jako mateřská terapie



Jsou věci, které člověk nejvíc ocení, pokud je dlouhodobě nemá na dosah. Po těžké noci to může být ranní svítání, po zimě jarní teplo a po mateřské dovolené pořádné osobní volno.
Já jsem dlouho po čase bez dětí vlastně ani netoužila.
Bylo mi dobře, když jsem měla všechna svoje kuřátka na dosah a mohla si je pěkně schovat pod křídla. Ne snad ze strachu, ale z mé i jejich potřeby být si nablízku, moci se navzájem stulit do náručí a usínat se společně zpívanou ukolébavkou.
Naplňovalo mě být mámou, chodit na neskutečně pomalé procházky, dívat se na svět udivenýma batolecíma očima a taky kojit a kojit a kojit. Ostatně posledně jmenované aktivitě jsem se bez přerušení věnovala sedm let.
Nebyla to pro mě oběť, ale smysluplný čas, za který jsem neskonale vděčná, a v němž mi k osobní spokojenosti vcelku stačilo odskakovat si po večerech ke psaní, na rande s mužem nebo na kafe s kamarádkou.
Ale čím víc jsem přestávala být středobodem dětského vesmíru, tím víc ve mně dozrávala touha být víc SAMA SE SEBOU. Ne jako maminka, ne jako manželka a milenka ale prostě jen jako Bára.
A tak jsem v sobě tuhle myšlenku nechala bez výčitek klíčit, dokud se neproměnila v tu nejlepší možnou realitu. V můj výlet do ráje s báječnou kamarádkou.



A to jsme my. Bára a Lenka. Mámy tří dětí, které se rozhodly, že je načase věnovat pozornost jen sobě samým. A protože, když už změnu, tak pořádnou, rozhodly se, že nevykročí jen ze svých mateřských rolí, ale i z naší často poněkud negativistické české krabice a vyrazí na jih, za sluncem, mořem a dlouhými poledními siestami. Vyrazí do Španělska…



Přiznám se, že jsem od naší akce Matky sobě čekala hodně. I přesto realita má očekávání naprosto předčila.
Už od výstupu z letadla jsem byla ve stavu permanentního euforického vytržení. K dětinským projevům bezzudného nadšení mě přiváděl pohled na každou palmu, hotelový pokoj, výhled z balkonu a hlavně moře!



Moře a vlny, to je moje osobní přírodní dobíječka.
A tak jsme ještě v jednu ráno po příletu a příjezdu na hotel vyrazily na pláž.
Zula jsem si boty, zabořila nohy do písku a došla až k místu, kde se přese mě přelila první ledová vlna. V tu chvíli se mi chtělo brečet a smát zároveň. Radostí, vděčností a láskou k sobě samé a celému světu.
A pak jsem se začala smát nahlas, cákat a poskakovat, celá jsme se zmáčela a v podstatě tím předurčila i dění všech dní následujících, kdy jsem využila každou příležitost k tomu, abych se alespoň symbolicky „smočila“.


Co se našich „turistických“ aktivit týče, první den jsme si vyšláply na hrad Santa Barbara a procouraly alicantské uličky, předposlední den jsme se přesunuly na pláž San Juan, ale jinak jsme si dokonale vystačily s blízkým okolím našeho ubytování, protože jsme se shodly na jednom. Nechceme se honit za památkami, ale jen za vnitřní spokojeností.

Hrad Santa Barbara

Uličky v podhradí...




A tak jsme celé čtyři dny hodně a dlouze jedly, především paeullu na všechny možné způsoby, pily jeden džbánek sangrie za druhým, anglicko-španělsko-pantomimicky si povídaly s každým, kdo se na nás usmál, trochu flirtovaly (promiň muži, ale bylo to ve vší počestnosti, fakt, a našemu sebevědomí to krásně prospělo), procházely se po pláži, zíraly do vln, všemu a všude se smály, ztrácely se, a přitom nacházely kouzelná zákoutí, povídaly si a občas i družně mlčely.

Nebylo dne bez džbánku....či dvou...sangrie :-)

Palmy, slunce...ach :-)

Překonala jsem svou nechuť k mořským obludkám a mile mě překvapily :-)

Bez chvíle na čtení by to nebyla ta správná idyla :-)

Můj kabelkový kámoš, Pásovec Pepa, kterého jsem si těsně před odletem ulovila u  sestřenky na Flerjarmarku :-)

Svou rodinu miluju, ale ve Španělsku mi došlo, že jsem tenhle pohádkový pocit svobody, volnosti a čas tak intenzivně věnovaný jenom sobě samé, vlastně téměř nikdy nezažila.
Nelituju ani jediné minuty, ani jediného rozhodnutí, ale pravdou je, že než jsem nečekaně ve svých devatenácti a těsně před maturitou otěhotněla, nějak jsem to bydlíc u rodičů nestihla a pak už jsem zase najednou skočila rovnou do role manželské a mateřské.
Snad i proto pro mě byl čas strávený ve Španělsku tak opojný, ale s o to větší vděčností jsem se na všechny ty uplynulé roky dívala.
Na to, jak jsem se posunula v roli maminky i ženy, jak jsem díky dětem dospěla, a přitom se mi podařilo uchovat si v sobě i tu malou Barunku, co si ráda zahrabává nohy do písku a vleze i do šíleně studeného moře jen aby se tam mohla hlasitě řehtat a skákat ve vlnách, na vydanou knížku, rozjetou školu a všechny ty malé i velké sny, které jsem si splnila.


Mými nejintenzivnějšími španělskými pocity tak bylo totální nadšení a neskonalá vděčnost.
Nadšená jsem byla z místní atmosféry a pohodově pomalého tempa.
Z toho, že si s Lenkou myšlenkou přitáhneme vždycky všechno, co chceme, ačkoli na specifikaci „vesmírné objednávky“ musíme ještě zapracovat.
Z toho, že jsme se nakonec svezly i na lodi a zašli si do baru zatancovat.


Z toho, že si dokážu skoro tři hodiny v angličtině povídat s chlapíky z Amsterodamu a vůbec neřeším, že zapomínám na „s“ ve třetí osobě a čas používám prakticky jen přítomný.
Z toho, že všude rostou palmy a v zahradách citróníky.


Z toho, že i když s Lenkou oplýváme naprostým nedostatkem orientačního smyslu a evidentně i neschopností vyznat se ve španělských jízdních (pseudo)řádech, vždycky se nakonec dostaneme, kam potřebujeme.
A v neposlední řadě i z toho, že nám pořád někdo říká, že jsme „so beautiful“ a, že z nás srší pozitivní energie…


Vděčná jsem za svého muže, který mi dal prostor tenhle dokonalý výlet absolvovat, a který vzal v době mé nepřítomnosti děti na dvoudenní čundr kolem Karlštejna, abych pak zážitky nesdílela jen já.
Vděčná jsem za Lenku, moji spřízněnou duši a úžasnou kamarádku.
A vděčná jsem i sama sobě a svému rozhodnutí dopřát si čas jen pro sebe.
Akce Matky sobě byla prostě a jednoduše jednou z nejlepších v mém životě a já už se těším, že si ji zase někdy zopakujeme.


Co, Leni? Jen to finále, kdy jsme si dělaly legraci z toho, že kdyby nám uletělo letadlo, mohly bychom tu zůstat ještě o pár dní déle, načež nás vesmír vyslyšel a opravdu nám letadlo málem uletět nechal, zatímco my jsme se hnaly letištní halou s drncajícími kufry, za doprovodu udivených pohledů a povzbuzujícího potlesku, a především za zvuku naléhavého španělského hlasu, který už naše jména vyvolával k poslední výzvě letištním rozhlasem, tak tohle finále bych si pro příště klidně nechala ujít.
Ale zbytek, ten bych si ihned a se stejným nadšením zopakovala!


Praktické okénko:

Kde přesně jsme byly a jak jsme se tam dostaly?
Byly jsme ve španělském městě Alicante. A to ani ne tak proto, že právě tohle místo by nás nějak extrémně fascinovalo, ale jednoduše proto, že od nás z Pardubic tam začala létat nízkonákladová letecká společnost Ryanair. Z letiště jsme se pak do hotelu přesunuly taxíkem a při zpáteční cestě na letiště zase místním autobusem (který ovšem v noci při příletu nejezdil).
Radnice Alicante (pohled z lodi v přístavu:-)



Promenáda Explanada de España



Jak se nám líbilo Alicante?
Pro naše omezené časové možnosti bylo tohle místo naprosto dokonalé. Městská pláž byla čistá a příjemná, historické centrum tak akorát, všude palmy… Takže my jsme byly nadmíru spokojeny, ačkoli při delším pobytu bychom se určitě rády popojely podívat i dál po pobřeží.





Co ubytování?
S dětmi zpravidla volíme variantu ubytování přes Airbnb, je to pro nás pohodlnější a příjemnější. S Lenkou jsme si to ovšem chtěly užít opravdu se vším všudy, včetně rozmazlujících snídaní a servisu pokojové služby, takže jsme nakonec zvolily hotel v centru s výhledem na moře.
Leni, díky, že jsi mě k hotelu ukecala, už jen ten zážitek nonstop servisu a opečovávání byl povznášející!



První ranní výhled z okna :-)

Poslední ranní výhled z okna :-)

Jak to doma zvládl muž s dětmi?
Muž není žádný sváteční tatínek, a tak je plně uzpůsoben a připraven na celodenní i vícedenní péči o naše potomstvo 😉
S dětmi se rozhodl vyrazit na dvoudenní čundr, který si všichni užili, děti mou nepřítomností nijak nestrádaly a řekla bych, že všem tohle malé odloučení prospělo. S dětmi jsme se na sebe o to víc těšili a muž si zase trochu zocelil nervovou soustavu.
(Foto musím vyšťourat od muže ;-)

A na závěr už jen malé pošťouchnutí…
Chápu, že pokud máte ještě maličké děti, od nichž si, byť jen dvoudenní odloučení, neumíte představit, je pro vás podobná akce zatím nerealizovatelná, ale ať už jste v jakékoli fázi své mateřské cesty, moc ráda bych vás povzbudila v jednom:
Dopřávejte si čas pro sebe!
A pokud to potřebujete slyšet ještě jednou, pusťte si moje video, které jsem pro vás celá natěšená ve Španělsku amatérsky natočila 😉