Přesně před
týdnem mi bylo 30.
Ale místo toho,
abych tu pateticky rekapitulovala, co jsem za ty tři desítky let zažila a nezažila,
zvu vás na virtuální výlet do Barcelony, protože právě tohle byl ten nejúžasnější
narozeninový dárek, který jsem kdy dostala. :-)
Je to pár let,
co jsem si vysnila, že bych si ke třicátým narozeninám přála romantický
prodloužený víkend v Paříži, jen ve dvou. Jenže v Paříži jsme se stavili s
dětmi, při našem
francouzském putování Karkulkou, a i když jsme viděli vlastně
jen Eiffelovku a s potomstvem v zádech se jednalo spíš o velkou antiromantiku,
tak nějak jsme si Paříž zasunuli do kolonky "navštíveno".
Díky tomu mi
ovšem muž nachystal dokonalé překvapení.
Dostala
jsem termín, který si mám poznamenat v diáři a každý
den jednu nápovědu.
Poletíme na prodloužený víkend někam na jih, do města u moře, kde
jezdí metro i tramvaj.
Vylučovací metodou jsem záhy došla k Barceloně, a v sobotu jsme
konečně odevzdali děti k mé mamince (děkuju!!!) a vyrazili na letiště.
Cestou jsme ze sebe ještě setřásali nahromaděný zářijový stres, ale
když jsme dosedli na barcelonské letiště, dýchl na nás kromě přímořského
vzduchu i pocit báječné svobody.
Žádné přizpůsobování se dětským potřebám, žádný budíček, žádná
večerka, žádné povinnosti.
Místo toho jsme ruku v ruce objevovali a ochutnávali Barcelonu,
koupali se v moři, hodně toho nachodili a najezdili na půjčených kolech,
ještě víc se nasmáli a nebo jen tak mlčeli.
Za tři celé dny jsme toho stihli tak akorát, abychom se nehonili, ale
zároveň si vychutnali a užili všechno, co jsme si naplánovali.
Nejvíc jsme se potulovali pěšky a na půjčených kolech, ale protože
bydlení pře Airbnb jsme měli mimo centrum, využívali jsme i metro a tramvaje,
kde jsem byla neskutečně ráda, že muž má na rozdíl ode mě orientační smysl a já
si můžu dovolit za ním jen tak vlát, protože sama bych se pravděpodobně ztratila
hned po příletu.
A pokud víc než na dojmologii dáte na fakta, tak si tu na památku
odkládám takový náš barcelonský minicestopis.
Den první
Protože jsme přiletěli až odpoledne, neměli jsme jiný cíl než se
ubytovat a zajít na večeři.
Nicméně, když jsme se zapadajícím sluncem v zádech vystoupili z tramvaje
poblíž pláže a měli se rozhodnout, jestli se vydáme rovnou do bytu nebo na
druhou stranu k moři, voda jednoznačně vyhrála.
Vyzout boty, ponořit nohy do písku a nechat se polechtat první vlnou,
která si ke mně najde cestu. Tohle prostě miluju…
Za tmy jsme se pak konečně zašli ubytovat a následovala obhlídka
sousedství, kde to po španělsku vesele žilo, k večeři naše první tapas a
džbánek sangrie a kolem půlnoci do postele, vyspat se na první pořádný
barcelonský den.
Den druhý
Tramvají jsme se přiblížili do města k parku Ciutadella se spoustou
palem, pomerančovníků, s jezírkem plným lodiček, kaskádovitou obří kašnou
a kouzelnými zákoutími. Ten jsme si prošli, zastavili se na vynikající brunch a
vyrazili kolem přístavu na přeplněnou pláž.
Ale moře je moře, a tak jsme neřešili lidi, ale užili si vlny, bosé
nohy v písku, sangrii a to nejlínější odpoledne, které jsme v Barceloně
zažili.
Výšlap na kopec Montjuic, západ slunce nad městem a hrající barevná fontána
Magica pak byli krásným završením dne.
Den třetí
Prošli jsme si gotickou čtvrť Barri Gòtic, zastavili se na kávu, v jedné
z cyklopůjčoven si osedlali dvě červená kola a na nich se vydali po
stopách Gaudího.
Objevovat krásy města na kole mi přijde jako skvělá věc, ale s dětmi
jsme si na to zatím nikde netroufli.
Ovšem ve dvou to bylo naprosto skvělé. Barceloňané sice jezdí místy
dost šíleně, ale město je prošpikované cyklostezkami a z kola má skvělou
atmosféru.
Udělali jsme si zastávky u dvou nejslavnějších domů Antoni Gaudího, Casa
Batlló a Casa Milà neboli La Pedrera, které jsou architektonicky krásně „bláznivé“
a pak konečně zblízka uviděli budovu nejslavnější.
Sagrada familia, kolem které se stále tyčí jeřáby a na níž se pořád
pracuje, je barcelonskou klasikou. Dokončená by měla být prý roku 2026, kdy
uplyne sto let od Gaudího smrti, ale když člověk vidí, kolik jim zbývá
nedokončených věží, mají na těch sedm let ještě mraky práce.
Velkoleposti stavby to ovšem nic neubírá, uvnitř vypadá taky úžasně a
já jsem ráda, že jsme se nakonec rozhodli ji navštívit, protože mi opravdu
učarovala.
Snad za to mohlo to zapadající slunce a barvy linoucí se skrz
vitrážová okna, ale i přes ty mraky lidí jsem měla pocit něčeho nadpozemského a
posvátného.
V lehkém pokatedrálovém omámení jsme pak vrátili kola, zašli na
večeři, shlédli flamencové vystoupení a cestou domů stihli i noční procházku
starým městem.
Den čtvrtý
Poslední celý den jsme opět zahájili tramvajovým přesunem do města a
brunchem, jak už se stalo naším barcelonským zvykem.
A protože Barcelona z kola nás bavila, osedlali jsme si je v cyklopůjčovně
znovu a vydali se na kopec do Gaudího parku Güell.
Park má část placenou, toho času místy zakrytou lešením, kde jsou ty
nejznámější architektonické prvky včetně tradičního výhledu na Barcelonu
lemovaného mozaikovou lavičkou, na který se stojí skoro fronta a pak volně přístupnou,
která je ovšem stejně kouzelná.
My jsme si prošli části obě a pak se na kolech vrátili znovu do ruchu
města, zajeli ochutnat pinchos, což jsou takové katalánské jednohubky
nejrůznějších tvarů a chutí. Člověk si je nabere na baru a zaplatí podle počtu
prázdných mističek. Mňam.
Když jsme vrátili kola, trochu nás rozesmutnilo, že už se nám náš
výlet chýlí ke konci, a tak jsme se se stavili na pláži, dali si mojito a za
tmy se vyřádili ve vlnách.
Na hlavní barcelonské třídě La Rambla jsme si pak užili jestě trochu
nočního ruchu, a protože nám díky tomu ujela poslední tramvaj, dorazili jsme do
bytu nad ránem značně vyčerpaní a se smíchem jsme usoudili, že naše
předsevzetí, trochu si tu odpočinout a načerpat síly se sice naplnit
nepodařilo, ale rozhodně jsme si Barcelonu naplno užili a jednou se určitě
vrátíme.
I kdyby jen proto, abychom ukázali dětem všechno, u čeho jsem se
každou chvíli zastavovala s výkřikem: „Jééé, to by se dětem líbilo!“
Den pátý
Návrat ke vstávání s budíkem, rozloučení s mořem chvilku po
východu slunce a cesta na letiště.
Bylo to krátké, ale výživné a já jsem nesmírně vděčná, že muž místo
aby mi moje narozeninové přání jen splnil, tak ho ještě vytunil a my si tak
užili jedny z nejbáječnějších společných chvil, ke kterým se budeme rádi ve
vzpomínkách vracet.
Děkuju!