středa 21. srpna 2019

S Karkulkou na cestách: Slovenská výprava a hlavně hory


Po roce zase s Karkulkou na cestách a řeknu vám, byla to opět jízda.



Původně jsme měli v plánu vyrážet celé jaro na víkendové výlety po krásách českých, jenže muž se pustil do projektu na naší zahradě (nádrže na dešťovou vodu a spousta, spousta trubek 😊), který spolkl všechen jeho čas prakticky na několik měsíců, a tak jsme sice ve dvou někdy v březnu Karkulku pro letošek zasvětili, ale na větší cestu jsme se vypravili až teď.
A kam?
Na Slovensko!
Neměli jsme tentokrát moc času a jelikož moje mořské choutky byly uspokojeny jarním putováním po Španělsku, bylo na čase splnit zase mužovo přání a vydat se někam do hor.
Nabalili jsme tedy Karkulku, dali si královskou snídani v Dobrém kafi a vyjeli jsme.
Bílé Karpaty
První zastávkou se staly Bílé Karpaty, kde jsme přenocovali pod rozhlednou a museli se trochu sžít s tím malým prostorem, kdy se v pěti nacpeme na ty naše improvizované palandy. Ale i přes Matyho brblání, že ho Amálka ve spánku utlačuje a Vildovo okopávání nás rodičů, jsme první noc přežili a ráno jsme si dopřáli dlouhou snídani, kafe do plecháčků a dětské dovádění na louce.






Trenčín
Další rychlou zastávkou měl být Trenčín, tedy hlavně jeho hrad.
Ale na hradě byla výstava lega, sokolníci, možnost střílet z luku, výhled z věže… A tak se rychlá zastávka proměnila v zastávku celodenní, zakončenou výbornou zmrzlinou a slejvákem, který se stal v tom vedru největší dětskou atrakcí.






Když jsme totiž konečně vyjeli z Trenčína, byla už skoro tma. Kdesi u rybníka jsme si uvařili večeři a nastala nejadrenalinovější část dne. Hledání místa, kde přenocujeme.
Spíme-li v kempu, je to pohoda.
Ale na divoko je to vždycky tak trochu sázka do loterie…
V každém případě, ještě jsme trochu popojeli, abychom se přiblížili ke Slovenskému ráji, a nakonec jsme lehce před půlnocí, se spícími dětmi v sedačkách, zahnuli na jakousi polní cestu u lesa.
Vypadalo to na docela pěkné spací místo, když tu muž nečekaně a sprostě zařval.
Přiznávám, lekla jsem se šíleně a už hledala ve tmě chlápka s motorovou pilou, který se nám postavil před auto a jde nás vyvraždit přesně, jako v těch děsných béčkových hororech, kterých jsem v době dospívání zhltla až nezdravě moc…
„Naštěstí“ to bylo „jen“ bláto.
Ale bláto, do kterého jsme zapadli a zadek Karkulky nám v něm začal ujíždět kamsi do podmáčené trávy, ze které by nás vytáhl asi jedině traktor.
Nicméně po několika velice krušných, adrenalinem a nadávkami prosycených, okamžicích Karkulka vyjela, my se přesunuly na pevnější podloží a celí vyklepaní se uložili k zaslouženému spánku.
Slovenský ráj
Ráno jsme se co nejrychleji přesunuly do Bojnice, zašli si do kavárny na snídani, abychom se po té noční blátivé anabázi trochu vzpamatovali, pak na procházku kolem zámku a konečně směr Slovenský ráj a kemp Podlesok.



Kemp Podlesok má velkou výhodu, že přímo od něj vede spousta tras po Slovenském ráji a člověk už z něj nemusí nikam popojíždět.
Muž nám vybral trasu vedoucí přes Prielom Hornadu, prý nejdelší soutěsku Slovenského ráje, přes Kláštorisko a zpět do kempu, kde se nám opět potvrdila zajímavá úměra, kterou jsme s dětmi objevili.
Čím horší a náročnější cesta, tím rychlejší tempo a pochopitelně i větší zábava.
V praxi to pak vypadá tak, že po úhledné rovné cestě se vždycky neskutečně vlečeme a každých pět minut posloucháme stížnosti na bolavé nožičky a požadavky na pití, svačinu nebo přestávku, zato jakmile se před námi objeví kořeny, kameny, potoky, můstky a žebříky, nasadí ta naše trojka tak zběsilé tempo, že jí sotva stačíme.
Ve Slovenském ráji tak děti nadšeně lezly po skalách s řetězy, šplhaly nad potokem po můstcích a já jsem na ně byla jednoduše mateřsky pyšná a zároveň to ve mně otevřelo otázku strachu.











Filozofické okénko
Kupodivu jsem se nezaobírala strachem svým, ale obavami některých "spolušplhajících".
Někdo jen obdivně poznamenal, že ty naše děti jsou jak kamzíci. Další prohodil, že to by s dětmi tedy nedal. A jedna paní se s námi na tohle téma pustila do řeči s tím, že by se o děti bála a jak to děláme, že s tím nemáme problém?
Moje odpověď je: důvěra.
Kdybych dětem nebyla schopná tuhle základní důvěru, nejen v lezení po žebřících nad vodopády, dát, asi bych ze strachu o ně zešílela.
Jistě, stát se může cokoli a já odmítám domýšlet, co všechno to může být, ale cokoli se může stát i v případě, že o ně budu mít strach, nic je nenechám zkusit a při všem je budu zběsile jistit.
A tak jim zkrátka raději věřím.



Přála bych si totiž, aby si věřily i ony samy, aby znaly své možnosti, ale i hranice, a aby si (úměrně věku) zakusily i následky svých rozhodnutí a činů. I za cenu nějakého toho odřeného kolene.
Protože věřím, že právě tím se naučí být mnohem opatrnější a zodpovědnější, než kdybych kolem nich stále probíhala jako kvočna.
Když prší…
Výlet ve Slovenském ráji měl u celé posádky ohromný úspěch, ale vzhledem k tomu, že jsme našlapali a našplhali okolo 16 kilometrů, byli jsme taky příjemně unavení, a tak jsme cestou do Vysokých Tater zamířili do termálního koupaliště ve Vrbově a tam strávili upršený den naložení v horké vodě.



K večeru jsme se pak konečně přesunuli pod Tatry, do kempu Rijo ve Staré Lesné, ze kterého je to jen kilometr ke stanici místní električky (tramvaje), která propojuje obce pod Tatrami a díky níž jsme opět z kempu nemuseli vyjíždět Karkulkou a stačilo vyrazit pěšky.
Nicméně první podtatranský den nám celý propršelo a probouřilo a my měli příležitost otestovat rodinnou pospolitost na malém Karkulčině prostoru. Na řadu tak přišly hry, knížky, malování hennou, natáčení videí na Instagram, a nebo třeba výroba popkornu v oboustranné pánvi, kterou jsme nově pořídili a příjemně nám na cestách rozšířila vařící možnosti.





Tatry
Přiznávám, noc před naším výšlapem byla pro mě dost krušná. Byla šílená zima, vlhko, a já pořád kontrolovala děti, spící dokonce i v čepicích, jestli jim není zima, protože já sama se prostě ne a ne zahřát.
Ráno, a s ním konečně i slunce, tak bylo pro mě dočista vysvobozením.
I tak jsme ovšem vyrazili (jako obvykle) s lehkým zpožděním oproti mužovu na minuty propočítanému plánu a električku do Tatranské Lomnice jsme stihli jen tak tak. V Lomnici nás čekal ještě přesun na lanovku s obří frontou a pak už konečně samotné HORY.
Kabinkovou lanovkou jsme vyjeli jsme ke Skalnatému plesu, děti snědly první svačinu a pak přišla ta největší zábava.





Šplhání do kopce, stezky z obřích balvanů, ledové potůčky, a hlavně ty výhledy.
Děti šplhaly jak kamzíci, my s mužem jsme se kochali a vzpomínali na to, jak jsme tudy šli před třinácti lety, kdy mě sem muž vzal na zatěžkávací dovolenou (ve které jsem evidentně obstála…), a i když jsme si pěkně mákli, byla to jedna velká paráda.
Vyšplhali jsme na Velkou Svišťovku, na které jsme se dětem pochlubili, že tenkrát jsme zdolali Jahňací štít, který se tyčil v dálce před námi, a pak přišlo strmé klesání do údolí k Zelenému plesu, okořeněné úsekem přes vodopád s řetězy.












U plesa občerstvení a osm kilometrů ostrou chůzí zpátky k lanovce, abychom si tu cestu do Tatranské Lomnice trochu zkrátili.
Lanovka končila v sedm, my jsme do ní naskočili s vyplazenými jazyky a uklopýtanýma nohama v 18:50 a byl to dokonale vítězný pocit.
Víc než 7 hodin chůze, 20 kilometrů a naprostá únava.
Naše největší a nejobtížnější túra, kterou jsme kdy s dětmi absolvovali, a kterou děti naprosto úžasně zmákly a znovu mi připomněly, že mají daleko tužší kořínek, než si já, lehce hyperprotektivní matka, občas myslím.








Štrbské pleso
Jelikož následující den se nám počasí zase zhoršilo, zabalili jsme Karkulku a přesunuli se ke Štrbskému plesu. Po včerejším výšlapu byla rovinka kolem jezera dost čajíček, ale vzhledem k tomu, že na mě vlezla teplota a pocit, že už se asi nikdy v životě nezahřeju, byl to vlastně ideální výlet.
Navíc se tu odehrálo jedno nečekané a moc milé setkání.
Najednou ke mně přistoupila paní se slovy, že mě asi zná, protože si ode mě koupila bojovku!
Vzhledem k tomu, že mi bylo fakt bídně, jsem nebyla příliš výřečná, ale rozhodně mi to udělalo nesmírnou radost, takže pokud se někde potkáme, klidně se se mnou dejte do řeči a pokud paní čte blog, moc jí zdravím a děkuju za zpříjemnění dne!




Skanzen v Rožnově
Nicméně, jelikož ze Štrbského plesa nás vyhnal další brutální slejvák, ve kterém jsme pěkně promrzli, rozhodli jsme se, že na Slovensku to balíme a jedem se přiblížit k domovu. Muž se tedy ujal noční jízdy, nechal mě na sedadle spolujezdce pospávat a kolem jedné ráno nás přivezl k přehradě kousek od Rožnova pod Radhoštěm.
Tam jsme strávili noc, ráno se protáhli u přehrady a na hřišti a domluvili se, že když už jsme tady, stavíme se v rožnovském skanzenu.
Jenže to jsme netušili, že se tu zrovna koná Starodávný jarmark a bude tu šíleně narváno.
Naštěstí, všichni byli dole v Dřevěném městečku, a nahoře ve Valašské dědině bylo skoro prázdno, takže jsme měli kam utéct za trochou klidu a dolů jsme se vrátili až k večeru, kdy se městečko trochu vylidnilo.



V každém případě nám návštěva skanzenu udělala takovou pěknou tečku za tím naším letošním karkulkovským putováním a kolem půlnoci už jsme stěhovali spící děti do jejich domácích postelí…
Shrnuto a podtrženo
Naše cesta na Slovensko byla plná naprosto úžasných zážitků jako bylo šplhání ve Slovenském ráji, a hlavně výšlap v Tatrách, a stejně tak momentů, kdy jsem jen tiše fňukala, že je mi zima a chci domů.
Takové cestování v dodávce zkrátka není jen idylka.
Na druhou stranu je to úžasná lekce vděčnosti za všechno, co jinak člověk považuje za samozřejmost (teplou suchou postelí počínaje a splachovacím záchodem konče). Velkou „zkouškou“ kvality rodinných vztahů, ve které jsme naštěstí obstáli. A hlavně, báječným způsobem, jak si vychutnat tu naprostou svobodu v tom, kam jet, jak dlouho tam zůstat a kdy se zase vrátit domů.
A my jsme se sice domů docela těšili, ale už teď vymýšlíme, jakým směrem se vydáme příště a pokud jde o mě, rozhodně hlasuju pro jih! :-D




čtvrtek 8. srpna 2019

Jsem teta a vzkaz novopečeným maminkám

Před pár týdny se ze mě díky tomuhle kouzelnému skřítkovi stala poprvé teta a z mého mladšího brášky táta.



Přiznávám, v prvních dnech mi to trochu pobláznilo hormony, ale teď už jsem opět ve fázi vděčnosti za to, že ty moje vlastní tři poklady už jsou trochu vypiplané a ze mě může být teta, co ráda pohlídá, poňuchá, povozí, ponosí…a vrátí.

Ale připomnělo mi to, jak křehké to je období.

Jak je pro novopečené rodiče a zejména maminky všechno nové, čerstvé, jak se to všude hemží (dobře míněnými) radami, jak se z hloubi srdce vynořují pochybnosti, strach a emoce jsou jako na houpačce.

A taky jak je to najednou optikou trojnásobné matky vlastně úplná pohoda, mít jen toho jednoho broučka. Jenže taková zkušenost je nepřenosná a každá se k tomu uvědomění musíme asi prorodit.

Nicméně na začátku, s miminkem, co pláče a my nevíme proč, nevyspalé, v pyžamu až do oběda a s prvním jídlem ve tři odpoledne, jsme na tom byly všechny stejně. Nebo alespoň hodně podobně. A když ne pořád, tak občas určitě.

Proto je mi líto, jak jsme my ženy někdy nesolidární. A jak rychle zapomínáme. A soudíme.

A tak bych jen chtěla vzkázat všem novopečeným nebo nastávajícím (a možná i stávajícím) maminkám, aby co nejvíc naslouchaly samy sobě a miminku a co nejmíň tlaku okolí, aby věřily, že pro svoje děti, jsou ty nejlepší mámy na světě a aby se nebály nebo nestyděly říct si o pomoc.


Jo a taky, že to nevyspání, bolení bříška a nemožnost odskočit si, byť jen vyčůrat, aniž by se ozval srdcervoucí pláč, jednou pomine.

Máte taky něco, co byste novopečeným maminkám vzkázaly?



středa 5. června 2019

Můžou ještě děti zažívat divoké a dobrodružné dětství?




Slyším ze zahrady podivné zvuky, odkládám vařečku a otevírám dveře. Tam se mi naskytne vskutku mile nemilý pohled. Starostlivá Amálka na jedné straně, povzbuzující Maty na druhé straně a Vili s obličejem od krve uprostřed!
Matka, beroucí do náručí krvavého benjamínka: „Co se stalo???“
Vili, nečekaně klidný na to, že na čele mu raší boule a na bundu odkapává červená z rozraženého rtu:
„Spad jsem…“
Obracím se na své starší ratolesti doufajíc, že z nich vymámím podrobnější verzi.
Maty: „No, víš mamko, ona nešla otevřít branka vzadu na zahradě a Amče a Vildovi se nechtělo jít celou tu cestu okolo hřbitova a hřiště…“
Ami: „Ale Máťovi taky ne! A tak vymyslel zkratku přes hřbitov…“
Maty: „Ale neboj mamko, nehráli jsme si tam, jen jsme se chtěli potichu proplížit…“
Ami: „Jenže Vili, když skákal ze hřbitovní zdi, tak dole nějak zakopnul…“
Maty: „A spadnul tak trochu obličejem na hrob…“
Vili: „Jo. A odteď nemám lád hloby!“
Taková klasická historka z našeho vesnického života…
Z dětí nám tu zkrátka rostou samostatní průzkumníci a já mám vlastně radost, že tomu krásnému, lehce divokému a dobrodružnému dětství ani v dnešní době ještě tak úplně neodzvonilo. Ačkoli, bez té krve bych se samozřejmě obešla.



Ale je to opravdu tak? Můžou dnešní děti zažívat stejně divoké dětství jako naše generace?
Když si vzpomenu sama na sebe, kterak jsme trávili velkou část prázdnin s bratránkem a sestřenicí u našeho taťky, který většinu času vůbec netušil, kde jsme, a že se třeba právě plavíme na vratkém voru někde uprostřed rybníka nebo prolézáme kanály pod silnicí, jsem mu za to vlastně neskutečně vděčná.
Na druhou stranu, když si představím, že naše děti provádějí něco podobného, trochu mě z toho jímá hrůza, protože hodnoceno zpětně mou dospěláckou optikou, občas jsme prováděli fakt šílené věci a je div, že jsme všichni čtyři přežili a krev tekla jen občas.
Přesto mě mrzí, že dnes děti mají stále méně příležitostí zažívat něco podobného, zvlášť ve městech.
Vlastně potom ani není divu, že se raději uchylují k elektronickým hračkám a hrám ve virtuální realitě, protože když už je rodiče pustí, a oni vyběhnou ven, většinou tam na ně nečeká žádná parta kamarádů, všichni jsou totiž na kroužcích a jejich režim podléhá rozvrhu od rána do večera.



Ale kde je volnost a prostor pro objevování světa na vlastní pěst? Kde je čas na prachobyčejnou nudu, ze které často vznikají ty nejlepší nápady?
Sama v tomhle směru stále hledám tu správnou rovnováhu.
Rovnováhu mezi tím, abych nenechávala děti úplně napospas osudu a zároveň tím, abych neměla tendenci být jim neustále za zády a organizovat jim veškeré aktivity.
Obzvláště s tím, jak rostou cítím, že potřebují stále víc času, kdy nejsou pod neustálým dohledem, kdy mohou zakoušet svobodu a samy testovat svoje hranice, řešit vzájemné konflikty, lézt na stromy, brodit se potokem a dělat věci, o kterých bych možná raději ani nevěděla…
A tak mají naše děti minimum kroužků, v naší škole pojímáme odpolední družinu jako čas pro volnou hru a trávíme ji prakticky celou venku, když mají děti chuť jít ven samy, snažím se je v tom podporovat a nebrzdit je svými strachy o jejich bezpečí a na společných výletech a procházkách je mým cílem co nejméně zasahovat a být s nimi víc jako tichý pozorovatel nebo parťak, než jako autorita, která stále prudí výkřiky typu: „Tam nelez, spadneš! Dávej pozor! Opatrně s tou větví! Nenamoč si boty! Neumaž si kalhoty! Neroztrhni si triko!...“
Jistě, občas potom přijdou s prodřenými koleny nebo rozbitou pusou, ale kupříkladu já rozhodně nebyla jiná, a beru to tak, že to k dětství zkrátka patří.



Máte to podobně? Nebo se na dětství díváte spíš z hlediska bezpečnosti a co největšího snížení rizik?
V každém případě budu ráda, když se o svůj názor třeba v komentáři podělíte a na závěr tu mám 3 tipy, jak dětem trochu toho dobrodružství dopřát nebo je v jeho nalézání a prožívání podpořit, i když bydlíte třeba ve městě a děti se úplně samotné ven pustit bojíte.


Co funguje u nás?

1.       „Neorganizované“ výlety
Přijde mi, že na výlety a procházky se často chodí za nějakým cílem, hernou, hřištěm či jiným animačním programem. Jasně, to je fajn, ale co takhle jít občas prostě „jen“ do lesa…
Tam děti vypustit a nechat je být. Nehonit je, že už musíme jít dál, nebo nestihneme tu prohlídku hradu. Netlačit na ně, že už nás to na jednom místě nebaví a chceme se posunout.
Zkuste si zamknout pusu na zámek a reagovat jen na přímé dotazy, ale jinak nezasahovat.
Já sama žasnu, jak se při našich toulkách dětská fantazie rozehraje…



2.       Nuda
Nechat děti napospas nudě, to se v dnešní době snadných a rychlých řešení v podobě tabletů a celodenního přísunu pohádek na déčku, jeví vlastně zbytečné. A pro rodiče občas i náročnější, protože hláška: „Mamí, já se nudím, co mám dělat?“ opakovaná vytrvale každé dvě minuty, dokáže člověka docela vyprudit.
Nicméně, alespoň jednou za čas se vyplatí vytrvat, nevymýšlet spásný program a nechat zkrátka děti, aby samy přišly na to, co by mohly dělat.
Z nudy se často rodí ty nejlepší nápady a byla by škoda o ně děti připravit.



3.       Bojovky
Jsou dny, kdy se dětem nikam nechce nebo jsou se skupinou kamarádů a potřebují trochu popostrčit, aby se jejich nuda nepřetavila v činnost veskrze destruktivní, případně chvíle, kdy máme chuť dopřát si trochu společného dobrodružství a přesně to jsou okamžiky, kdy přicházejí na řadu bojovky, stopovačky a honby za pokladem.
Můžou děti inspirovat spíš k hraní živých her než těch virtuálních, motivovat je třeba na delší túře k postupu vpřed a celkově jim pomoci rozehrát fantazii a při luštění třeba procvičit i mozek.
Bojovky si snadno připravíte samy, nebo můžete využít některou z těch našich 😉