Změny a přesuny...

Taky vás občas některá, byť banální, rozhodnutí paralyzují natolik, že pak raději neděláte nic?

Já poslední týdny laboruju nad tím, co dál s blogem…

Jako pravá Váha váhám a váhám, ale pomyslné ručičky se přiklánějí k rozhodnutí, a tak to jdu konečně rozseknout.

Nevyléčitelnou optimistku píšu skoro osm let a mám tenhle svůj virtuální koutek, ve kterém jsou uložené vzpomínky na moje mateřské začátky i pokroky, nesmírně ráda.

Jenže časem jsem spoustu svých krátkých postřehů, dojmů a myšlenek přelila na Facebook a Instagram, protože to bývá jednodušší a pro čtenáře přístupnější, zatímco blog se stal občasníkem a nostalgickým deníkem.

K tomu jsem si vytvořila webové stánky s doménou nesoucí mé vlastní jméno a na ní začala prodávat Bojovky s příběhem, umístila tam pár článků a zůstala nerozhodně stát před výše zmíněným rozhodnutím.

Udržovat a psát na obě domény? Nějak to celé sloučit? Psát na každou něco jiného? Strčit hlavu do písku a nedělat nic? :-D

Až jsem se rozhodla, že se přesunu jen na jedno místo a to na www.barborabecvarova.cz a Nevyléčitelnou optimistku pomalu nechám usnout.

Neznamená to tedy, že bych končila s psaním, na to jsem s ním až příliš srostlá, ale nedokážu sedět na dvou židlích najednou a jelikož jsem se pomalu přesunula do fáze, kdy právě bojovky jsou mým zaměstnáním, ráda bych s nimi víc propojila i to své blogování a dělala to pěkně pohodlně na jednom písečku.

Pokud sledujete moje sociální sítě, nic moc se pro vás nemění, stačí vždycky kliknout na sdílený odkaz a vy se zkrátka dostanete na nejnovější článek, pokud o to budete stát.

Pokud jste byli zvyklí nakukovat sem jen tak nahodile… Pokusím se sem dávat nějaký čas případné odkazy na nové články a budu doufat, že pokud vás baví „mě“ číst, najdete si mě i jinde.

Pro zaryté fanoušky, jako třeba moji maminku :-), tu mám ale ještě jednu možnost.

Vyplníte-li svůj mail ve formuláři na konci stránky, budou vám nové články chodit přímo do mailové schránky.

V každém případě vám moc děkuji za přízeň, komentáře, zprávy a váš laskavý přístup, díky kterému jsem měla vždycky pocit, že čtenáři Nevyléčitelné optimistky jsou ti nejlepší čtenáři na světě, protože nehejtují, jsou podporující, když se mnou nesouhlasí, dokáží to napsat slušně a já si vás nesmírně vážím a DĚKUJU!

Chcete články na mail? Klikněte ZDE

Osmý narozeninový dopis pro Amálku

Milá Amálko,

dnes je Ti osm let, a když jsi ráno sfoukla svíčky na svých narozeninových muffinech, kterými jsme Tě přišli s písničkou probudit, a do nového dne se jako vždy vrhla s úsměvem a nadšením, napadlo mě, jak moc si na Tobě vážím právě Tvé neutuchající radosti ze života.

Obdivuju, jak v sobě dokážeš probudit nadšení pro spoustu věcí, jak jsi otevřená novým výzvám a s jakým odhodláním se pouštíš do všeho, co je pro Tebe důležité.

Čím jsi starší, tím intenzivněji vnímám, jak úžasný může vztah mezi mámou a dcerou být a jsem nesmírně vděčná za to, že dáváme prostor jeho opečovávání a dopřáváme si chvilky jen pro nás dvě. Především víkend pro mámy a dcery byl krásně hladivý a otevřel mezi námi zase novou rovinu sdílení a porozumění.

V našem malém školním kolektivu není někdy snadné najít si takovou tu klasickou „nejlepší kámošku“, a já se přiznám, že před Tebou smekám, jak přizpůsobivá v tomhle směru jsi. Jak si dokážeš hrát se stejným zaujetím s kluky, vyměňovat s nimi Pokémony a užívat si jejich pozornost. A na druhé straně jsi velká milovnice růžové, panenek, plyšáků a hraní na princezny s kamarádkami.

Jen někdy je pro Tebe nepříjemné, když to mezi Vámi holkami neklape a já si vážím toho, že se mnou i tyhle svoje smutky sdílíš a díky tomu pak můžeme najít třeba řešení, které Tě zatím nenapadlo, nebo si zkrátka jen postěžovat, jak jsou některé věci nefér.

Za poslední dobu jsi udělala velký krok i ve své ostýchavosti, kvůli níž občas i někteří příbuzní měli pocit, že je ignoruješ, zatímco Ty ses prostě jen styděla a nevěděla si rady.

Ale čím dál častěji sleduju, jak se odhodláváš mluvit i s lidmi, které neznáš, jak se otevíráš i situacím, ve kterých si nejsi úplně jistá a jsem na Tebe opravdu pyšná, protože v tomhle Ti, holčičko, úplně rozumím, a vím že opustit tu bezpečnou skořápku není vůbec jednoduché.

Stejně jako sílíš ve svém sebevědomí a projevu mimo bezpečí rodiny, jsi obdivuhodná i ve své síle fyzické. Na tak malou osůbku v sobě skrýváš nečekaně silný kořínek a jsi to zpravidla ty, kdo strhne i Matyho a Vilíka k novým výzvám, jako je třeba bruslení nebo letos v zimě lyžování.

Když Tě něco nadchne, jsi neúnavná a občas jedeš na nějaké skryté rezervy, což způsobí, že Ti pak tělo vypoví službu a odpočinek si prostě vynutí. Tak na něj ber ohledy, ať pak nemusí volat o pozornost horečkou.

Stejně jako jsi silná, jsi i citlivá, vnímavá a pečující, máš kouzelný, nakažlivý smích, za ty, které máš ráda se dokážeš postavit a často mívám pocit, že jsi napojená „někam nahoru“ a Tvá nevinná moudrost mi mnohdy otevírá oči.

Amálko, moc bych Ti přála, aby sis tohle napojení dokázala uchovat, abys v sobě dokázala vyvážit svou sílu a citlivost, uchovat si víru v dobro, lásku, a hlavně v sebe. Aby pro Tebe byl svět stále tím kouzelným místem plným možností, ve kterém se plní všechna přání, pokud jim dokážeme jít naproti a jsou v souladu s námi samotnými a naší cestou.

Přála bych Ti, abys byla šťastná, abys v sobě dokázala ve správný čas najít pokoru i sílu neustoupit, abys byla zkrátka svá, šťastná a zamilovaná do života, jako jsi dnes.

S láskou,

Maminka

Barcelona jako dárek ke třicátým narozeninám

Přesně před týdnem mi bylo 30.

Ale místo toho, abych tu pateticky rekapitulovala, co jsem za ty tři desítky let zažila a nezažila, zvu vás na virtuální výlet do Barcelony, protože právě tohle byl ten nejúžasnější narozeninový dárek, který jsem kdy dostala. :-)

Je to pár let, co jsem si vysnila, že bych si ke třicátým narozeninám přála romantický prodloužený víkend v Paříži, jen ve dvou. Jenže v Paříži jsme se stavili s dětmi, při našem francouzském putování Karkulkou, a i když jsme viděli vlastně jen Eiffelovku a s potomstvem v zádech se jednalo spíš o velkou antiromantiku, tak nějak jsme si Paříž zasunuli do kolonky "navštíveno".

Díky tomu mi ovšem muž nachystal dokonalé překvapení.

Dostala jsem termín, který si mám poznamenat v diáři a každý den jednu nápovědu.

Poletíme na prodloužený víkend někam na jih, do města u moře, kde jezdí metro i tramvaj.

Vylučovací metodou jsem záhy došla k Barceloně, a v sobotu jsme konečně odevzdali děti k mé mamince (děkuju!!!) a vyrazili na letiště.

Cestou jsme ze sebe ještě setřásali nahromaděný zářijový stres, ale když jsme dosedli na barcelonské letiště, dýchl na nás kromě přímořského vzduchu i pocit báječné svobody.

Žádné přizpůsobování se dětským potřebám, žádný budíček, žádná večerka, žádné povinnosti.

Místo toho jsme ruku v ruce objevovali a ochutnávali Barcelonu, koupali se v moři, hodně toho nachodili a najezdili na půjčených kolech, ještě víc se nasmáli a nebo jen tak mlčeli.

Za tři celé dny jsme toho stihli tak akorát, abychom se nehonili, ale zároveň si vychutnali a užili všechno, co jsme si naplánovali.

Nejvíc jsme se potulovali pěšky a na půjčených kolech, ale protože bydlení pře Airbnb jsme měli mimo centrum, využívali jsme i metro a tramvaje, kde jsem byla neskutečně ráda, že muž má na rozdíl ode mě orientační smysl a já si můžu dovolit za ním jen tak vlát, protože sama bych se pravděpodobně ztratila hned po příletu.

A pokud víc než na dojmologii dáte na fakta, tak si tu na památku odkládám takový náš barcelonský minicestopis.

Den první

Protože jsme přiletěli až odpoledne, neměli jsme jiný cíl než se ubytovat a zajít na večeři.

Nicméně, když jsme se zapadajícím sluncem v zádech vystoupili z tramvaje poblíž pláže a měli se rozhodnout, jestli se vydáme rovnou do bytu nebo na druhou stranu k moři, voda jednoznačně vyhrála.

Vyzout boty, ponořit nohy do písku a nechat se polechtat první vlnou, která si ke mně najde cestu. Tohle prostě miluju…

Za tmy jsme se pak konečně zašli ubytovat a následovala obhlídka sousedství, kde to po španělsku vesele žilo, k večeři naše první tapas a džbánek sangrie a kolem půlnoci do postele, vyspat se na první pořádný barcelonský den.

Den druhý

Tramvají jsme se přiblížili do města k parku Ciutadella se spoustou palem, pomerančovníků, s jezírkem plným lodiček, kaskádovitou obří kašnou a kouzelnými zákoutími. Ten jsme si prošli, zastavili se na vynikající brunch a vyrazili kolem přístavu na přeplněnou pláž.

Ale moře je moře, a tak jsme neřešili lidi, ale užili si vlny, bosé nohy v písku, sangrii a to nejlínější odpoledne, které jsme v Barceloně zažili.

Výšlap na kopec Montjuic, západ slunce nad městem a hrající barevná fontána Magica pak byli krásným završením dne.

Den třetí

Prošli jsme si gotickou čtvrť Barri Gòtic, zastavili se na kávu, v jedné z cyklopůjčoven si osedlali dvě červená kola a na nich se vydali po stopách Gaudího.

Objevovat krásy města na kole mi přijde jako skvělá věc, ale s dětmi jsme si na to zatím nikde netroufli.

Ovšem ve dvou to bylo naprosto skvělé. Barceloňané sice jezdí místy dost šíleně, ale město je prošpikované cyklostezkami a z kola má skvělou atmosféru.

Udělali jsme si zastávky u dvou nejslavnějších domů Antoni Gaudího, Casa Batlló a Casa Milà neboli La Pedrera, které jsou architektonicky krásně „bláznivé“ a pak konečně zblízka uviděli budovu nejslavnější.

Sagrada familia, kolem které se stále tyčí jeřáby a na níž se pořád pracuje, je barcelonskou klasikou. Dokončená by měla být prý roku 2026, kdy uplyne sto let od Gaudího smrti, ale když člověk vidí, kolik jim zbývá nedokončených věží, mají na těch sedm let ještě mraky práce.

Velkoleposti stavby to ovšem nic neubírá, uvnitř vypadá taky úžasně a já jsem ráda, že jsme se nakonec rozhodli ji navštívit, protože mi opravdu učarovala.

Snad za to mohlo to zapadající slunce a barvy linoucí se skrz vitrážová okna, ale i přes ty mraky lidí jsem měla pocit něčeho nadpozemského a posvátného.

V lehkém pokatedrálovém omámení jsme pak vrátili kola, zašli na večeři, shlédli flamencové vystoupení a cestou domů stihli i noční procházku starým městem.

Den čtvrtý

Poslední celý den jsme opět zahájili tramvajovým přesunem do města a brunchem, jak už se stalo naším barcelonským zvykem.

A protože Barcelona z kola nás bavila, osedlali jsme si je v cyklopůjčovně znovu a vydali se na kopec do Gaudího parku Güell.

Park má část placenou, toho času místy zakrytou lešením, kde jsou ty nejznámější architektonické prvky včetně tradičního výhledu na Barcelonu lemovaného mozaikovou lavičkou, na který se stojí skoro fronta a pak volně přístupnou, která je ovšem stejně kouzelná.

My jsme si prošli části obě a pak se na kolech vrátili znovu do ruchu města, zajeli ochutnat pinchos, což jsou takové katalánské jednohubky nejrůznějších tvarů a chutí. Člověk si je nabere na baru a zaplatí podle počtu prázdných mističek. Mňam.

Když jsme vrátili kola, trochu nás rozesmutnilo, že už se nám náš výlet chýlí ke konci, a tak jsme se se stavili na pláži, dali si mojito a za tmy se vyřádili ve vlnách.

Na hlavní barcelonské třídě La Rambla jsme si pak užili jestě trochu nočního ruchu, a protože nám díky tomu ujela poslední tramvaj, dorazili jsme do bytu nad ránem značně vyčerpaní a se smíchem jsme usoudili, že naše předsevzetí, trochu si tu odpočinout a načerpat síly se sice naplnit nepodařilo, ale rozhodně jsme si Barcelonu naplno užili a jednou se určitě vrátíme.

I kdyby jen proto, abychom ukázali dětem všechno, u čeho jsem se každou chvíli zastavovala s výkřikem: „Jééé, to by se dětem líbilo!“

Den pátý

Návrat ke vstávání s budíkem, rozloučení s mořem chvilku po východu slunce a cesta na letiště.

Bylo to krátké, ale výživné a já jsem nesmírně vděčná, že muž místo aby mi moje narozeninové přání jen splnil, tak ho ještě vytunil a my si tak užili jedny z nejbáječnějších společných chvil, ke kterým se budeme rádi ve vzpomínkách vracet.

Děkuju!

Co nám přinesl pobyt pro mámy a syny?

Co znamená a obnáší být máma syna?

Tohle téma se jako červená nit táhlo naším ženským sdílením na pobytu pro mámy a kluky. A odpověď nám dala už samotná dynamika celého společného víkendu.

Pro některé z nás je to snazší, pro některé obtížnější, ale pokud z našich synů mají vyrůst muži, které bychom ve svých životech samy rády potkávaly, musíme je pustit. A to mnohem dřív než holčičky.

Moc se mi líbí přirovnání, že my mámy jsme jako přístav, zatímco naši malí průzkumníci jsou lodě vydávající se do světa.

Nemůžeme je věčně držet v přístavu, je potřeba nechat je vyplout, ale s vědomím, že kdykoli potřebují, můžou se do přístavu vrátit, protože tam čeká otevřená náruč jejich milující maminky, která pofouká odřená kolena, pohladí, a pak je zase nechá jít…

Ale abych se vrátila úplně na začátek.

V pátek jsme s nejstarším Matym hodili na záda krosny a bez očekávání, zato s velkou zvědavostí a nadšením, jsme se vydali na cestu.

Nejdřív nás kamarádka hodila na zastávku, pak jsme se MHDéčkem přemístili na nádraží, nejdelší úsek absolvovali vlakem, pak autobusem a poslední dva kiláčky na Rusavu pěšky.

Po několika na první pohled zdlouhavých, ale ve skutečnosti spíš dobrodružných hodinách, jsme dorazili mezi dalších patnáct synů s maminkami a jakmile se kluci chopili balónu a klacků, bylo nad slunce jasné, že tohle bude naprosto jiná záležitost, než jemný a hladivě ženský víkend s dcerami, který jsme na jaře absolvovaly s Amálkou.

Kluci opanovali venkovní prostor energií malých bojovníků, dobrodruhů a průzkumníků divočiny.

Zatímco mámy utvořili ženské povídací hloučky a téma odlišnosti mezi pobytem s holčičkami rezonovalo u každé z nás, která zažila ten mámodcerovský.

Bylo zajímavé sledovat to prolínání mateřských a klučičích energií a já si moc vážím úžasné Lucky Ratajské, že se do téhle výzvy pustila. A že vytvořila bezpečný prostor, kde se kluci mohli společně vyřádit a pak zase na chvíli vplout do trochy té jemnosti v podobě tvoření z hlíny, tancování nebo vzájemného masírování nohou s maminkami.

My mámy jsme tu nebyli za Amazonky (pokud jsme samy nechtěly), které s kluky bojují a lezou po stromech, nesnažili jsme se vstupovat do jejich klučičího světa a suplovat mužské role. Právě naopak, mohli jsme tu být právě tak jemné a ženské, jak je každé z nás přirozené a umožnit klukům vidět tyhle ženské kvality, které k maminkám patří a tvoří protipól jejich mužské síle a energii.

Kromě toho to byl zkrátka krásný čas jen pro nás dva s Matym. Bez sourozenců, povinností a běžných provozních témat.

A mě zase naplno došlo, v jak úžasného malého muže Maty vyrůstá.

Že už to není chlapeček, který potřebuje, abych se starala o jeho komfort, umetala mu životní cestičku a snažila se ho ušetřit všech nepříjemností.

Právě naopak, začíná to být on, kdo mi u snídaně přinese čaj, zeptá se, jestli mi není zima a nechci z pokoje donést mikinu, a když se ujistí, že jsem v pohodě, odběhne objevovat svět.

Vzpomínám si na chvíle, kdy se ode mě jako mrňousek nechtěl hnout, a kdy já jsem nás oba svazovala možná až příliš pevně ve strachu, aby mu někdy někdo neublížil, abych jako máma dělala všechno správně nebo aby mu ten velký svět nezpůsobil nějaké trauma.

Dnes už vím, že to jinak nejde. Že ten velký svět ho asi párkrát v životě na lopatky položí a mým úkolem není ho před tím ochránit, ale být mu v takové chvíli právě tím přístavem a oporou. Místo strachu jsem v sobě nechala rozkvést důvěru a je kouzelné pozorovat, jak v jejím světle Maty sílí…

Když jsme pak zpáteční cestu narvaným vlakem proseděli na zemi u záchodků, hráli karty, smáli se a vzpomínali na ty nejlepší víkendové chvíle, zalila mě nesmírná vlna vděčnosti za to, že jsem nám tenhle společný čas dopřála, a že o něj téměř desetiletý Maty ještě pořád stojí.

Protože to není samozřejmost a já si užívám každou chvíli, kdy ještě můžu být tak důležitou součástí Máťova života.

A co znamená pro vás, být mámou syna?