středa 4. října 2017

Šestý dopis pro Amálku

Milá Amálko,

Dnes je Ti šest let. Uf. Přijde mi to jako neúměrně vysoké číslo vůči mému pocitu, že jsi pořád moje malá holčička.

Ale kdo ví, jestli tenhle pocit vůbec někdy zmizí…

I přesto Tě však vnímám jako úžasnou citlivou a silnou osobnost.

Když sleduju, jak místo chůze pořád poskakuješ, když se směješ, když tancuješ a skáčeš v kalužích, když si vybíráš, jaké šaty si dnes vezmeš na sebe, když pečuješ o mladší děti, když se mnou chodíš do školy a překvapuješ mě svým logickým myšlením, když sníš o jednorožcích, když maluješ a hraješ si s panenkami, když se mi vrhneš kolem krku a dáš mi pusu, když vedle mě prostě jen jsi…cítím z Tebe neuvěřitelnou radost ze života, něhu a lásku.


Samozřejmě, že se taky umíš vztekat, ječet, provokovat a házet kolem sebe lehce povýšené a znuděné (pre)pubertální pohledy, ale asi by bylo podezřelé, kdybys nic z toho nedělala ;-)

S tebou odhaluju spoustu ženských bolístek a šrámů někde uvnitř sebe a díky Tobě se mi daří je uzdravovat. Kvůli sobě, i kvůli Tobě, abys pak (když se nám to podaří) nemusela jív v některých mých šlépějích a bojovat s nízkým sebevědomím, neláskou ke svému tělu nebo třeba sklonem rozdat se pro druhé a skoro ztratit sebe sama.

Moc bych si proto přála, aby Ti zůstal ten krásný, čistý pohled na svět, Tvá vnitřní síla, která se občas schovává za Tvou nerozhodností (tu máme, má milá Váho, společnou, ale neboj, dá se s tím žít ;-), Tvé sny a víra, že se můžou splnit.

Zkrátka bych si moc přála, abys v sobě tuhle éterickou šestiletou dívenku uměla kdykoli probudit bez ohledu na svůj skutečný věk a byla šťastná.

Mám Tě ráda.

Maminka

pondělí 2. října 2017

Čtyřiadvacetihodinová manželská terapie



Páteční podvečer, náročný týden za námi. Jedeme v autě, sami dva, bez dětí, slunce právě zapadá a zbarvuje všechno měkkým oranžovým světlem, kulisy pro start našeho manželského výletu už snad ani romantičtější být nemůžou a my…
My se strašně hádáme. Ječíme na sebe kvůli nedodrženým slibům, pozdním příchodům, nepředaným informacím, kvůli nemocným dětem, pracovnímu vytížení a hlavně kvůli nám dvěma.
Konečně můžeme být spolu a zatím to vypadá na hádku roku. Máme chuť to vzdát. Otočit se. Vrátit se domů. Lízat si každý své rány. Vyspat se z toho. Na všechno a zejména na toho druhého se vykašlat.
Když už nemůžeme přijít na nic, co bychom si vzájemně vyčetli, rozhostí se ticho.
Ale není to ticho napjaté, nepříjemné. Je spíš úlevné, vzduch se vyčistil, všechny křivdičky, stresy a frustrace jsme pustili ven. Symbolicky otevírám okno a nechávám vítr ať je odnese pryč.
Pomohlo to.


Tak přesně takhle začal náš „romantický“ výlet ve dvou. Naše vytoužené a dlouho očekávané manželské dostaveníčko, od kterého jsme si slibovali mnohé, ale jistojistě ne to, že se hned v prvních dvaceti minutách takhle poštěkáme. Ale stalo se.
Jistě, mohli jsme ten nahromaděný stres z náročného startu školního roku ventilovat a zvládnout elegantněji, civilizovaněji, harmoničtěji, zůstat nad věcí a chovat se jako dva rozumní dospělí lidé, kteří si o všem dokážou v klidu promluvit.
A my to tak většinou opravdu děláme. Ale jsou chvíle, kdy nás emoce pohltí tak silně, že už to zkrátka v klidu vyřešit nejde. Není to ideální, ale i takhle je to v pořádku.
Byly doby, kdy jsem se za takové hádkové selhání lynčovala, vyčítala si je, nesnášela se a pachuť z něj ve mně zůstala i dlouhé dny.
Dnes se k sobě chovám vlídněji. Mám pro sebe i muže pochopení.
Vždyť ti dva toho mají teď až nad hlavu, jsou borci, že to vydrželi tak dlouho, že nebouchli před dětmi, že se dokázali ovládnout natolik, aby si slovy zbytečně neubližovali, že se dokázali včas ztišit, všechno to vypustit a začít zase znovu, bez výčitek a pocitu ublíženosti!



Protože i taková hádka s velkým H nás může posunout, pomoct nám vzájemně se pochopit a hlavně, vypustit ven všechno, co v sobě dusíme a vnitřně nás užírá, vypustit na denní světlo i naše temnější stránky, za které se trochu stydíme, z kterých máme strach, nechceme jimi nikoho obtěžovat nebo máme prostě jen pocit, že se to nesluší.
Důležité ovšem je, umět včas přestat, samoúčelně si vzájemně neubližovat, umět si odpustit a když přijde ta správná chvíle, poslat celý ten černý hádkový mrak pěkně oknem ven. A nevracet se k němu jako ke zdroji dalšího kolotoče výčitek a obviňování!
My jsme v pátek ten mrak zdárně nechali rozmetat někde v prachu za koly našeho auta mířícího vstříc té vytoužené manželské romantice.
Zašli jsme si do sauny a vířivky pod hvězdami, dali si výtečnou večeři a pak opustili hotelový luxus, kde jsme na poslední chvíli, kdy nám vyvstalo hlídání, už nesehnali volný pokoj a přesunuli se na louku k lesu. Já jsem si oblékla svoje tři svetry, rozložili jsme si deku, muž mě držel v náručí a když měsíc zašel za les, vlezli jsme si v autě do spacáku.



Ráno jsme si uvařili kafe do plecháčků a hodiny si povídali, smáli se i mlčeli. Jen tak mimochodem jsme našli košík hub, leželi v trávě a vymýšleli, jak si koupíme autobus a přestavíme ho na obytňák a pak budeme hrozně nezávislí a projedeme s dětmi celou Evropu, v autě jsme si zpívali s Country radiem písničky od táboráku a pozdě odpoledne se vrátili domů.
S pocitem, že jsme si zase o kousek blíž, s novými společnými sny a plány a s vděčností za to, že jsme se na tomhle světě našli a můžeme jít životem spolu.
A tak bych přála sobě i vám, abychom se pokud možno nehádali, ale když už to mezi námi přeci jen bouchne, abychom takovou hádku dokázali využít ne k ubližování si, ale k prostému vyčištění vzduchu a pak ji i se všemi těmi bouřlivými emocemi s vděčností poslali do háje a bez výčitek jeli zase dál.
Protože to, že se máme, není samozřejmost, tak si to dělejme hezký! ;-)



sobota 16. září 2017

"Ten pocit totální bezmoci dítěte vůči dospělým..." vzpomínáte si na něj?

Z deníčku mého třináctiletého já
Umřel mi křeček Jerry. Áda mu udělal rakvičku a já ho na zahradě zakopala. Je to strašnej den!
Ještě k tomu jsem se pohádala s mamkou. Mám pocit, že to s Jerrym je jí úplně jedno. Možná jí křivdím, ale vypadalo to tak. Jako vždycky, když mi není dobře, šla jsem si číst a ona se kvůli tomu na mě rozkřičela, že mám radši umejt nádob,í a že život jde dál. Tak jsem na ni taky zakřičela a pohádala se i s Ádou.
Nevím, jak to mají ostatní, ale já i když mám dobrou mamku a její přítel Áda je taky většinou OK, mám někdy obrovskou chuť zakroutit jim oběma krkem. I když to zní možná dost morbidně, ten pocit totální bezmocnosti dítěte vůči dospělým a rodičům obzvlášť, je hroznej!
Já vím, puberta, řeknete si, ale mně bylo až úzko, když jsem si na svoje tehdejší pocity vzpomněla a uvědomila si, jak často, byť třeba nevědomě a neúmyslně je nechávám prožívat svoje děti.
V jiných situacích, jiných podobách, ale ten základ je stále stejný.
BEZMOC.
My dospělí máme tu výhodu, že jsme větší, silnější, starší a máme dojem, že nejlépe víme, co je pro naše děti dobré, jak by se měly chovat, řešit problémy a mnohdy i to, jak by se měly cítit.


Bezmoc, vztek a frustrace v akci
Včera děti strávily většinu odpoledne dohadováním se, pošťuchováním se a hádkami. Všichni jsme byli po uplynulém týdnu unavení a nikdo neměl pro nikoho pochopení, křičely děti, křičeli jsme my s mužem a večer to vyvrcholilo scénou při níž Maty strčil Amálku ze stoličky v koupelně.
Vyvlekla jsem ho vztekajícího se a řvoucího z koupelny a měla chuť mu už vážně jednu vrazit. Cítila jsem se bezmocná a frustrovaná a unavená…
A v tu chvíli mi to došlo.
Došlo mi, že Maty se cítí úplně stejně. Že ho taky něco trápí, že má taky důvod k tomu, aby se choval tak, jak se chová, i když z mého dospěláckého pohledu je takové chování naprosto neadekvátní situaci.
Došlo mi, že se cítí bezmocně, protože se ho v tu chvíli vůbec nesnažíme pochopit, ale jen ho z pozice moci peskujeme za to, jak se projevuje.
A vzpomněla jsem si na svůj nedávno objevený deníček.
No a co má takový dítě udělat? Buď ztropí scénu o bezprávnosti a omezování dětí, práskne dveřmi a jde se někam uklidnit. Nebo jen nevraživě kouká a představuje si, jaký by to bylo, shodit danou autoritu třeba ze schodů a nebo prostě soptí jen v duchu a v klidu odejde a radši si začne psát do deníčku.
A nebo taky může dělat od všeho trochu. Jako já.
Ano, to zvládne puberťák, prostě práskne dveřmi, pohádá se nebo uraženě odkráčí.
Maty ve svých osmi letech využíval zase jiné naučené „strategie“ pro dosažení cíle, ne tak přímočaré jako pubescent, a ne tak sofistikované, jaké by se dali očekávat u dospělého, ale zkrátka ty, které odpovídají jeho věku.
Novorozenci pláčou, batolata se klidně vzájemně přetáhnou lopatkou po hlavě a my dospělí zvládáme třeba i strategii vyjednávací. Ale to všechno jsme se museli naučit a stejně jednou za čas sáhneme po těch méně vyspělých způsobech jednání.
U dětí pro to to ale máme pramalé pochopení. Často máme dojem, že nám to všechno dělají naschvál! Jak to, že se nedokážou domluvit, přistoupit na kompromis, logicky argumentovat?
Možná to prostě zatím neumějí a nebo to neumějí tak dobře, aby tak jednali i ve stresu, ve chvíli kdy cítí právě onu naprostou bezmoc… Protože přiznejme si to, ono i když se o nějakou tu argumentaci pokusí, my je leckdy stejně vážně nebereme. Vždyť jsou to přeci teprve děti!
Zkusme si vzpomenout…
Ale jak se to stane, že tak snadno zapomeneme na to, co jsme kdysi jistě sami cítili, jak velká bezmoc s námi lomcovala, když jsme byli konfrontováni se světem dospělých?
A možná to není ani tak o zapomnění, ale spíš o tom, že „já to taky tenkrát musela vydržet, tak si to chlapečku vyžer stejně jako já“?
Nebo nám to prostě jen nedochází?
V tomhle směru se mi moc líbil kurz Katky Králové, Nevýchova, kde mají velký prostor právě audionahrávky, při nichž se můžete dokonale vžít právě do pocitů malého dítěte. Do jeho bezmoci.
Už před lety, když jsem nahrávky poslouchala, to pro mě byl silný zážitek, ale na takové věci se bohužel někdy snadno zapomíná.
Díky deníčku jsem se tentokrát zase rozpomněla.
A místo abych odvlekla Matyho po koupelnové anabázi s Amálkou a stoličkou do pokoje a tam na něj řvala, sedla jsem si k němu a začala mu opravdu naslouchat.
Nakonec jsme brečeli oba. Ale byl to pláč očistný a pomohl nám najít k sobě cestu skrze porozumění a přijetí.
Pocit bezmoci na obou stranách alespoň pro tentokrát zmizel.


S dětmi jako s parťáky
Moc bych si přála, abychom se všichni častěji snažili vcítit do toho, jak se asi děti cítí, proč dělají nebo říkají to, co nám může připadat nevhodné, drzé, neposlušně, agresivní…  Ale abychom i my, rodiče šli v tomhle dětem příkladem a klidně na rovinu řekli, je mi dnes smutno, mám špatnou náladu, jsem šíleně navztekaná, potřebovala bych obejmout, být chvíli sama, jít si zaboxovat…
Buďme k sobě víc upřímní, berme děti opravdu jako partnery a ne jako někoho, koho potřebujeme vmanipulovat tam, kde ho chceme mít.
Večer jsem si šla s mamkou promluvit. Snažila jsem se jí vysvětlit, co cítí dítě, když ho rodič nebo jiný dospělák začne strašně štvát, že i když se jim to nezdá podstatné, dítě to bere úplně jinak. Cítí hroznou bezmoc a ptá se samo sebe, jestli dospělý vážně mají právo terorizovat ho těmi svými mnohdy nesmyslnými požadavky a proslovy. Mluvila jsem v množném čísle, ale vlastně nevím, jestli to ostatní v mém věku mají stejně. Ale řekla bych že jo.
Když jsem mluvila, mamka se mě snažila chápat, ale mám takový pocit, že mi moc nerozuměla, ovšem to jsem tak trochu čekala.
Třeba se jednou vzájemně pochopíme…
Buďme k sobě laskaví
A malé upozornění na závěr!
Pokud nám rupnou nervy a na nějaké pochopení se zvysoka vykašleme, buďme k sobě laskaví! A po odvanutí těch nejsilnějších emocí k sobě přistupujme stejně jako k dětem. S laskavostí, pochopením a upřímnou omluvou.
Kromě toho, ať už se budeme jako rodiče snažit sebevíc, naše děti stejně jednou za čas budou mít příležitost napsat si do deníčku: dneska je strašnej den, naši mě štvou, vůbec nikdo mi nerozumí!
Ale vzdávat předem bychom to, drazí rodičové, stejně neměli!  ;-)



sobota 9. září 2017

Karavan Karel a my - Slovinské finále

(První školní týden za námi, já už jsem si stačila samodiagnostikovat únavový syndrom, a tak přišel ideální čas, vrátit se alespoň v myšlenkách a obrázcích k našemu prázdninovému putování a doplnit palubní deníček o poslední zápis... :-)

Dobýváme Predjamský hrad :-)

Den třináctý
Poslední půl den u moře zpestřujeme dětem malou bojovčičkou, kterou odstartují ranní instrukce nalezené na karavanu. Po té nudnější části jako je hygiena a oblékání konečně přichází na řadu větší vzrůšo. Připravit a přepravit člun. Doplout k bójce. Najít mapu. Vrátit se na břeh. Podle mapy dojít k útvaru v kempu, který jsme překřtili na sopku a tam konečně…dinosauří dárečky!






A tak zatímco potomstvo vykutává fosforeskující potvory ze sádry, já se v duchu loučím s mořem a rozháním chmury, že už se nám to naše putování chýlí k závěru.



Dinosauři jsou venku. Balíme člun a koupací vybavení, jež už nadobro mizí v útrobách zavazadlového prostoru, a poté poskytujeme kempu dobrou čtvrthodinku trvající zábavný program na téma: jak co nejefektivněji na dvacetkrát vyparkovat, pohádat se protože „jak to naviguješ, prosimtě!!!“ a přes půl kempu pod koly karavanu táhnout obří balvan označující číslo kempové parcely.
Právě to je zřejmě poslední kapka, která přesvědčí muže, že příště už jedině s obytňákem, jelikož, jak muž řekl: „s tímhle zasraným debilním obřím krámem už nikam nejedu!!!“ (Tolik k naší nově objevené lásce ke karavaningu ;-)


Mužovo antikaravanové naladění rozhodně nezmírnila ani cesta do přístavu, která se ukázala být asi tak stejně dramatická jako naše noční putování lesemku nocovišti (tentokrát však nebyly úhlavním nepřítelem pobíhající srny, ale protijedoucí auta, traktory (!) a obytňáky a namísto lesního srázu se pod námi rozprostíral strmý mořský útes).
A pak už zase trajektem na pevninu a vzhůru za poslední zastávkou našeho malého rodinného roadtripu.
Zpátky do Slovinska!
Den čtrnáctý
Noc trávíme na parkovišti u Postojnské jeskyně zpět ve Slovinsku.
Původně jsme se tu chtěli stavit už cestou do Chorvatska, ale Velká Bledská hádka nám tak pocuchala nervy, že jsme se jeli raději urychleně zrelaxovat k moři ;-)
A dobře jsme udělali, protože v pobledksém rozpoložení bychom ty olbřímí turistické davy asi jen stěží rozdýchávali.
Ale zpět do karavanu, v noci strategicky umístěnému tak, abychom ráno mohli vyrazit co nejdříve a vyhnout se tak frontám…
Hahaha!
Stejně jako nejsme schopni někam včas dojít, ukazuje se, že nejsme schopni ani včas vstávat.
Když se konečně něco po desáté vykýblujeme k jeskyni, je tu jedním slovem NARVÁNO!
Ale neztrácíme dobrou náladu (zatím) a vyrážíme do podzemí na prohlídku.


Tak jako jo, no, vláček je super, jeskyně monumentální, krápníková výzdoba dechberoucí…ale asi bych musela být větší speleologický nadšenec, abych měla chuť se sem ještě někdy vracet.
To Predjamský hrad, kam se přesouváme místní kyvadlovou autobusovou dopravou mě možná bavil o něco víc. Jasně, zase milion lidí na metr čtvereční, ale milovník příběhů a historie se ve mně prostě nezapře.
U vstupu si půjčujeme každý svého česky mluvícího audioprůvodce a vydáváme se na toulky hradem. Potomstvo je nadšeno a skutečně si dle číselných kódů v jednotlivých místnostech namačkává příslušnou část výkladu, který opravdu poslouchá, a dokonce si z něj ledacos pamatuje. Tenhle styl prohlídek by se mi líbil i v Česku.



Po opuštění hradu lehce krápe, obloha je šedivá a ani moje nálada není právě nejrůžovější. Je čas vrátit se domů.
V karavanu si dáváme poslední večeři, usazujeme se v Jožinovi a vyrážíme…
Den patnáctý
Nocujeme na odpočívadle kdesi u Vídně neb nás dostihla únava, Vili se dvakrát počůral a mě přestal fungovat kinedril.
Ráno jen rychlé kafe a croissant na benzínce a poslední, nejúnavnější část cesty začíná.


Po přejetí českých hranic to vzdáváme, míra hluku ze zadních sedadel přesahuje únosnou mez, a tak smečku vypouštíme v nejbližší vesnici na hřiště.
Navigace hlásí poslední dvě hodiny cesty.
Ty údajné dvě hodiny jedeme hodiny čtyři, jelikož je prokládáme zevlováním v kolonách a (povinnými) rozcvičkami kolem karavanu, kterými předcházíme touze děti svázat, ucpat jim ústa roubíky a vhodit je dozadu do kufru.


Nicméně, konec dobrý, všechno dobré.
Jsme doma.
Děti se vrhají s nadšením na hračky a my s mužem, se znatelně menším nadšením, na generální úklid karavanu před jeho vrácením.
Večer pak společně sedíme na gauči v našem obrovském obývacím pokoji. Spící děti oddychují na druhém konci domu v ložnici. Všude je spousta prostoru a „krámů“ a my si tak říkáme, k čemu my to všechno vůbec potřebujeme? Opravdu nás to dělá v životě o tolik šťastnější…?
Naše putování s domečkem na kolečkách čítajícím asi jedenáct metrů čtverečních nás v mnohém obohatilo, přineslo nám nejeden AHA moment a my víme, že si to budeme chtít zopakovat. A jednou třeba i na mnohem delší dobu…

Byla to totiž asi ta zážitky nejnadupanější „dovolená“, kterou jsme společně zažili :-)


PS: Především kvůli příslibu pohádek a příběhů jsem před cestou koupila e-book Pohádkové Slovinsko, odkud jsme čerpali tipy na výlety i ony zmiňované legendy, jimiž jsme si zpříjemňovali zdlouhavější přesuny či čekání. Plánujete-li návštěvu Slovinska, zejména s dětmi, tak doporučuju ;-)

pátek 25. srpna 2017

Karavan Karel a my - Jak jsme neviděli delfíny




Den desátý
Balíme, máváme „soukromému olivovému hájku“ a oleandru s ještěrkou a jedem zase o kus dál, na ostrov Lošinj.
Volba tentokrát padá na menší kemp Rapoča u městečka Nerezine. Kemp příjemně zastíněný borovým hájem a s výhledem na malebný kostelík (jehož malebnost je ovšem člověku naprosto ukradená, když se v šest ráno ozvou z jeho věže protivné zvony!).
Jakmile vyřešíme parkovací krizi, při níž se krásně projeví karavanovo-obytňáková sounáležitost, s níž nám neznámý Němec a Rakušan (sledující nejprve moje marné pokusy navigovat muže za volantem optimálním směrem) raději pomůžou dostrkat našeho Karla na vytyčenou parcelu ručně, odměňujeme se přesunem na pláž. Vzdálenou asi tak dvacet kroků od dveří karavanu, což je oproti minulému kempu naprostý luxus.
A tak se tak povalujeme, čteme (já), lovíme kraby (Maty), hrabeme se lopatičkou v oblázcích (Vili), hledáme mikromušle (Ami), nebo neděláme vůbec nic (muž).


Prostě si na té své dovolené dovolujem taky jednou jen tak zevlovat a musím říct že nám to jde náramně.

Den jedenáctý.
Zevling pokračuje.
Zvažujeme výlet někam do přístavu a lodí za potenciální možností spatřit delfíny. Ale ráno je na nás moc brzy, v poledne moc teplo, odpoledne se nám nikam nechce a k večeru začínáme být unavení.





Tak si jen se zapadajícím sluncem v zádech uděláme pár fotek Copaté mámy (kterou speciálně kvůli tomu vláčím z domu a muže s jejím focením prudím už od přejezdu chorvatských hranic, jelikož být se svou knihou vyfocena u moře mi připadá děsně důležitý a marketingově přitažlivý ;-), skočíme do Nerezine na večeři, dáme zmrzlinu a jdem se po tom náročném dni zase trochu prospat.









Den dvanáctý
Zevling pokračuje.
Zvažujeme výlet někam do přístavu a lodí za potenciální možností spatřit delfíny. Ale ráno je na nás moc brzy, v poledne moc teplo… ale odpoledne se konečně hecnem a vyrazíme. Bez Karla za zády se Jožinovi jede o poznání lépe a tak prostě jen tak jedeme a jedeme a kocháme se a hledáme nějaký přístav. Na delfíny to tu jezdí určitě všude.





Nakonec zastavíme v městečku Velký Lošinj a po zjištění, že máme tři hodiny do nejbližší večerní plavby, se zajdeme občerstvit do přístavní pizzerie. Výhled krásný, ale ta voda pod námi je nečekaně zrádná. Což zjišťujeme ve chvíli, kdy do ní zahučí Vildova bota. Vildova nová barefoot bota za třináct stovek.
Vili hystericky brečí, nikoli kvůli jejich ceně (kvůli ní brečí zase muž) ale proto, že si ke svým „žabičkovým“ botám stihl vytvořit velice vřelý vztah, Maty s Ami se dohadují, jestli bude lepší aby se pro záchranu sandálu obětovala skokem do nelákavé přístavní vody matka či otec a já se snažím navázat oční kontakt s kapitány proplouvajících člunů, neboť jsem povahy plaché a řvát na ně se mi příčí.
Nicméně můj pohled je zřejmě natolik pronikavý (asi stejně jako Vildovo kvílení), že má taktika nakonec slaví úspěch a bota je slavnostně zachráněna osobou pohlaví neurčitelného, zato srdce laskavého, která ji pro nás ze svého člunu vyloví.
Aneb drama se dá prožívat na mnoha úrovních ;-)

Dojemné loučení se zachráncem Viliho boty :-)


Po jídle nám stále zbývá ještě dost času na rychlou koupel v pořádných vlnách a pak už, zase poklusem (já nevím, že mi jsme tak nepoučitelní a nemůžem někdy někam přijít na čas nebo dokonce s předstihem!) dobíháme k lodi zvané Delfin, kde se s úlevou usadíme na palubě.
Plavba je to kouzelná a každý si ji užívá dle svého.
Maty se vnutí ke kormidlu (!), které mu mladý Chorvat se slovy „Drž směr“ přenechává a jde se muchlovat se svou přítelkyní (!), muž se s Vildou a Amálkou přetahuje o dalekohled a já se oddávám svému oblíbenému nicnedělání, které se však dá vznešeně nazvat magickým souslovím „intenzivní prožívání přítomného okamžiku.“










A tak ačkoli o delfíny jsme okem ani dalekohledem nezavadili, považuji naši plavbu s přestávkou na koupání a návratem do přístavu při západu slunce, za jeden z nejkrásnějších zážitků našeho putování.
Jistě proto není divu, že mě při následném prohlížení lehce kýčovitých fotek, přepadla melancholicko-filozofická nálada:


Úplná malá Kate Winslet
Kdo ví, kdo jednou bude její Di Caprio?
To rodičovství je stejně zvláštní věc. Člověk by si někdy tak přál, umetat jim v životě cestičky, postarat se, aby jim nikdo neublížil, aby jim nikdo nezlomil srdce...
A pak je stejně jeho rolí být jen tím, kdo stojí opodál, přihlíží všem jejich životním kotrmelcům a jediné, co zmůže, je být přístavem, kam se můžou vždycky vrátit.
Pro pohlazení, objetí, radu... a hlavně, čistou a bezpodmínečnou lásku


středa 23. srpna 2017

Karavan Karel a my - Konečně u moře


Den osmý
Jsme v Chorvatsku!
Kolem druhé hodiny ranní si nacházíme místečko ke spaní na Krku, kdesi na parkovišti u pískovny. Ve vzduchu je cítit moře a cikády cikají o sto šest.
Začíná mořská část našeho putování.
Nicméně Krk se nám tak úplně nezamlouvá, a tak dopoledne vyrážíme do přístavu na trajekt směr ostrov Cres, kde pro vzpouru posádky toužící smočit své opocené tělesné schránky do moře, nabíráme bez ohledu na rady a reference směr na nejbližší kemp.


Volba tak padá na kemp Kovačine, který se se svými třiadvaceti hektary ukazuje být snad rozlehlejším než hned vedle stojící hlavní město.
Zpočátku se v nás sice znovu ozývají asociální hlásky, ale vedro otupuje hrany našich požadavků, a tak když objevíme přijatelné místo s několika olivovníky, vzrostlou borovicí a kamennou zídkou osázenou oleandry, rozmarýnem a oreganem, námitky upadají v zapomnění a my vděčně parkujeme Karla s Jožinem do jejich řídkého stínu, abychom konečně mohli hupsnout do vytouženého moře.




První okamžiky ve slané vodě jsou vskutku úlevně osvěžující.
Voda, to je zkrátka můj živel.
Hory jsou monumentální, velkolepé a ve vší své mohutnosti magické. Ale moře, to mě zkrátka pořád přitahuje nějak víc. Svou nekonečností, neustávajícím pohybem, kouzlem a ochotou smýt ze mě všechno staré, nepotřebné, zbytečné. Stačí se jen položit na hladinu a odevzdat se tomu pradávnému kolébavému rytmu.
A rázem jenom jsem.
Alespoň na tu malou chvilku, než se na mě pověsí tři malé chobotnice a stáhnou mě zpátky do reality. A že právě to ony umějí nejlíp na světě.
Následuje první hodně pozdní oběd nebo možná spíš hodně brzká večeře s výhledem na moře, kterého se nemůžeme (JÁ!) nabažit, nákup vodních pistolek a pak nás až do západu slunce z vody nikdo nedostane…




Den devátý
Pozdní ráno, dlouhá snídaně, oběd do krabičky na pláž a neskutečně líný den u moře s naší novou hračkou, malým nafukovacím člunem, hledání mušlí v kamíncích, lezení po olivovnících a výskání ve vlnách.
Zapadající slunce nás ovšem přeci jen vytrhává z lenošivého opojení a my se vydáváme na drobnou procházku po pobřeží směrem k městu Cres. Stejný nápad mají sice i další desítky kempařů, ale už se nad tím ani nepozastavujeme. Najít tu místo, kde se v sezóně budeme cítit jako opuštění Robinsoni je asi stejně pravděpodobné, jako že Mates uloví na svůj prut z laťky a prádelní šňůry delfína.




Než se přes dětskou touhu utratit tu svůj přidělený obnos kun dostaneme k večeři, na níž jsme se sem primárně vypravili, je deset. Než se najíme je skoro jedenáct. A z hlav zvolna klesajících do zapékacích misek od lazaní je jasně patrné, že po svých už děti nikam daleko nedojdou.
Volíme proto variantu kempového vláčku, který odjíždí za pět minut.
Muž platí a já beru kočár a na něj tři síťky na lovení libovolné havěti, laťku s prádelní šňůrou, tašku s pěti ručníky, plavkami, kyblíčky a lopatičkami, Amálčin nový vějíř, Viliho a Matyho nové loďky na baterky, dva plavací pásky a jeden nafukovací kruh, k tomu tři polospící děti a vyrážím napřed.
Na zastávku přisupíme s prádelní šňůrou zamotanou do předního kočárkového kolečka, s věčně padajícími síťkami, laťkami, loďkami a sem tam i dětmi, funícím mužem v zádech, ale naštěstí včas!
A i když se vším tím hlučným ansáblem a tunou věcí, kterými zabereme celý vagónek, působíme trochu jako nějaká pofidérní bandička tuláků, hlavně, že nemusíme jít pěšky.
Do karavanu se tak sice dostáváme až před půlnocí, ale kupříkladu mě tenhle jižanský denní rytmus naprosto vyhovuje

Škoda jen, že se nedá implantovat do mírného pásma naší české kotliny. Ale ten pověstný siestový klid a spoustu času na všechno, by asi česká nátura jen tak nevydýchala ;-)