středa 15. května 2019

Kdo vyhrál Domácí bojovku?


Pár dní se u nás teď neslo v duchu lehkého lazaretu, jehož chovanci jsme se kromě muže stali všichni, a já skoro litovala, že jsem si Domácíbojovku vyplácala na Viliho narozky, protože teď by se fakt hodila… Pokud by mi tedy zbyla nějaká energie na její realizaci.
Každopádně třem, doufám, že šťastným ženám, brzy balíček s bojovkou dorazí a my jsme si alespoň zpestřili den napínavým losováním.
Vyráběli jsme číslované kartičky, losovali, a taky to všechno natáčeli, takže pokud chcete vidět tři malé losovače v pyžamech přímo v akci, můžete mrknout do Instastories.







A já bych ještě ráda poděkovala bezmála sedmdesáti účastníkům soutěže, kteří na blogu, instagramu nebo facebooku nechali svůj komentář týkající se obdarovávání a dárků, u spousty z nich jsem si i zaslzela dojetím a pokud někdy tápete čím komu udělat radost, schválně si je projděte a třeba vás inspirace cvrnkne do nosu.
Ale teď už k tomu nejdůležitějšímu!
Tam ta da dá!
Balíček s tištěnou Domácí bojovkou poputuje k…
.
.
.
Eva Konečná (facebook)
Ja.juna (Instagram)
Míša Tošovská (blog)
.
.
.
Jupííí.
Tak tedy všem účastníkům ještě jednou děkuju, výherkyním gratuluju a pro všechny, kteří mě sledujete mám malé bojovkové překvápko… Tak když děti neprokašlou noc a zítra už vyrazí do světa, věřím, že budu mít čas vám ho představit. Tipnete si, co by to tak mohlo být? ;-)

středa 8. května 2019

Viliho narozeniny aneb jak jsme testovali Domácí bojovku + SOUTĚŽ


Taky máte doma svoje vlastní malé rodinné tradice? Klasika jsou ty vánoční, možná i velikonoční, mikulášské, ale co narozeninové?
U nás se tak nějak vžilo, že v den narozenin pořádáme malou oslavičku jen v sestavě děti a my rodiče, při které nechybí dort, dárky, a hlavně malá bojovka.
Nejstarší Maty už je nucen luštit mužovi poměrně sofistikované šifry plné čísel, souřadnic a minule přišel na řadu i kompas. Amálka dává přednost čemukoli, kde jsou víly, princezny a jednorožci. A Vilík?
Ten se letos, za vydatné pomoci starších sourozenců, stal čestným „testovacím“ hráčem pirátské verze Domácí bojovky (princeznovskou variantu si schováme zřejmě na Amálčin letní svátek 😉).



Po celém narozeninovém dni, který tak pěkně začal školkovým výletem k hasičům a pokračoval vyzvedáváním po „o“, kinem jen s maminkou, nabráním sourozenců a přesunem domů, na Viliho k večeru čekalo překvápko největší.
Sesedli jsme se v obýváku a já jsem vytáhla pirátskou legendu….
„Hej, vy tam na pevnině!
Hledáme pomocníky pro nelehký úkol. Pomocníky, kteří mají něco v hlavě a jsou dost odvážní, aby se vydali na dobrodružnou výpravu.
Jste to Vy? Ano?
Tak dobře poslouchejte!...“
Začala jsem číst a za chviličku už jsme všichni byli zasvěcení do příběhu o pokladu piráta Rudovouse, útěku před královským námořnictvem, ztracené mapě a námořníkovi Kulhavém Tomovi, který se mapu snaží vypátrat.



Na konci jsme se dočetli, kde hledat první nápovědu a vzápětí vypukla velká honba za pirátským pokladem.
Nejdřív do koupelny k vaně, pak k ledničce, ke knihovně, do krabice s legem…
Podle obrázků to šlo snadno, když ale přišla na řadu křížovka, která děti poslala k věšáku, nebo šifra číselná, v níž vyšla pračka, ujímal se vedení Maty a Vili zdatně sekundoval.



Nakonec děti čekal vzkaz od Kulhavého Toma.
„Skvělá práce, naši suchozemští společníci!
Doputovali jsme na konec naší cesty a ukázalo se, že v těch svých hlavinkách opravdu něco máte.
Mapa je kompletní, místo, kam Rudovous ukryl poklad je odhaleno a je na čase, aby si každý z nás šel vlastní cestou…
Ale nemějte obavy, na Váš podíl na pokladu jsme nezapomněli.
Svou zaslouženou odměnu naleznete…pod třešní!“
Abychom s mužem měli čas zapálit svíčky, ještě jsme děti trochu vypekli a pod třešeň umístili zprávu od Kulhavého Toma, která je poslala ze zahrady zpátky domů, ale tam už konečně čekal dort s pěti svíčkami a dárky.



Vilík byl spokojen, bojovka nám krásně zpříjemnila oslavu a já bych si troufale přála, aby podobně dobrodružné narozeniny mohly prožít třeba i vaše děti. 😊
A protože u nás se ještě tak trochu jede v módu narozeninového týdne, napadlo mě, že když už jsem v tom obdarovávání našeho benjamínka, trochu svoje pole působnosti rozšířím.


SOUTĚŽ

Chtěli byste získat již vytištěnou a ke hře připravenou Domácí bojovku?

Napište mi do komentáře, jaký narozeninový dárek, který jste kdy sami dostali nebo dětem či někomu jinému darovali, vám udělal největší radost!

A já v pondělí, 13. května, vylosuju tři z vás, kterým tištěnou Domácí bojovku pošlu!



Tak hodně štěstí a hravé dny, přeji. 😊

pondělí 6. května 2019

Pátý narozeninový dopis pro Vilíka


Milý Vilémku,
dnes je to přesně pět let, které uplynuly od chvíle, kdy ses doma v obýváku, jak moc rád dodáváš, narodil a udělal ze mě šťastnou trojnásobnou maminku.
Už tenkrát ses hnal na svět rychle a sebevědomě, a když jsem Ti poprvé hleděla do očí, byla jsem vděčná sobě i Tobě, že jsme mohli Tvoje zrození prožít právě takhle.
Z miminka s moudrým pohledem jsi vyrostl ve veselého chytrého kluka se silnou vůlí. Umíš se zabejčit takovým způsobem, že z Tebe občas trochu šílíme, na druhou stranu nezbývá než obdivovat Tvou vytrvalost a schopnost jít si za svým.
Věřím, že Tvůj vztek často pramení z toho, že nevíš, co si se všemi svými emocemi a touhami počít a jsem moc ráda, že se nám společně daří učit se s nimi zacházet tak, aby to bylo příjemné Tobě, i Tvému okolí.



Moc rád se směješ a děláš legrácky, baví tě rozesmávat ségru i bráchu, a já Vás někdy trochu na tajňačku pozoruju a nestačím koukat, jak vynalézavý jsi komediant. Tvůj smích je zkrátka nakažlivý.
Stejně jako srdečnost, se kterou se vítáš s těmi, které máš rád, a kterou dokážeš odzbrojit i můj nazlobený výraz. Tvoje pohlazení, objetí a časté usínání u mě v náručí je nesmírně láskyplné a já bych Ti moc přála, aby sis tuhle chlapskou něhu dokázal uchovat napořád.
Nedávno jsi spal na vlastní přání poprvé u kamaráda, a když jsme se spolu loučili, Ty jsi mi dal pusu, odběhl za klukama, otočil se, s úsměvem mi zamával a pak už bez ohlédnutí zmizel za rohem, došlo mi, že už opravdu nejsi malý chlapeček, za kterého Tě ještě možná občas mám. Snad proto, že jsi takový náš benjamínek. Ale že se pomalu vydáváš zkoumat svět na vlastní pěst a s oporou v zádech alespoň na skok začínáš opouštět to své bezpečné rodné hnízdečko.
A já bych Ti moc přála, abys do toho šel se svou velkou odvahou, a ještě větším srdcem.



Milý Vili, věřím, že Ty si svou cestu vždycky najdeš, a když ne, tak si ji prostě prokopeš.
Přeji Ti abys na té cestě nezapomínal, že nikdo není lepší nebo horší než ty, stejně jako ty nejsi lepší nebo horší než ostatní, aby sis uchoval svou schopnost hodně se smát a nebral život ani sám sebe přespříliš vážně a abys byl i dál plný laskavosti a něhy k sobě i lidem okolo.
Děkuji, že jsi se stal mým velkým učitelem trpělivosti a bezpodmínečné lásky a přeji Ti krásné páté narozeniny!
Mám Tě moc ráda,
Maminka

úterý 30. dubna 2019

Španělské dobrodružství – Jak (a proč) jsme se vydali na cestu





Už dlouhý čas mnohem raději než do věcí, investuju do zážitků, vzdělávání a vůbec věcí, na které si sice nemůžu jen tak sáhnout, ale které mě nějakým způsobem posouvají, inspirují nebo zkrátka baví.
A cestování je rozhodně jednou z nich.
Nejde mi ani tak o konkrétní místa, památky nebo exotiku. Nádherně máme i u nás. Jde mi spíš o ten pocit, že když vyjedu za hranice, je to jako bych odklopila pokličku. Jiný jazyk, jiná kultura, jiné jídlo, jiné zvyky, a přece jsou všude "stejní" lidé. Se svými sny, smutky, touhami, problémy...
Líbí se mi, že s dětmi můžeme objevovat svět a učit se prostému lidskému respektu a úctě bez ohledu na kulturu, náboženské vyznání nebo barvu pleti.
Líbí se mi, jak v nás jiné země zanechávají jiné dojmy a každý z nich se může stát zajímavou inspirací nebo zkrátka milým zážitkem.
Líbí se mi, že v nás cestování probouzí malé dobrodruhy, kteří rádi objevují nepoznané, zkouší nové a leckdy nás nutí vykročit za hranice toho, co je nám pohodlné.
A v neposlední řadě mám na cestách ráda tu společnou nevyhnutelnou a intenzivní rodinnou blízkost, kdy vymizí většina domácích starostí a povinností, které nás často pohlcují, a místo nich je tu spoustu času na ono prosté, ale kouzelné SPOLUbytí.




A pokud jde o to, jaký smysl má cestování pro děti a jestli by jim stejně dobře nebylo v lese za domem namísto abychom je tahali kdo ví kam?
Tak jistě, v lese jim bude jistě taky dobře…
Ale musím říct, že naše děti už jsou úplně skvělí cestovatelští parťáci a mě baví objevovat svět s nimi po boku, protože i když si pravděpodobně nebudou (stejně jako já) pamatovat, jak se to kde jmenovalo a zřejmě ani jak přesně to kde vypadalo, tu atmosféru a prožitky si ponesou někde uvnitř s sebou.
A já bych si moc přála, aby si s jejich pomocí vytvořily na svět vlastní názor, nenechaly se zastrašovat tvrzením, že všechno, co je jiné, je podezřelé a nebezpečné, a vnímaly jako svůj domov celou naši kouzelnou planetu…
Ale dost už mých zdlouhavých úvah.
Místo nich vás zvu ke čtení našeho (zdlouhavého) španělského cestovního deníčku. 😊

Den první
Po ranních peripetiích, kdy Vili s Matym zakódovali nový kufr tak, že už jsme se do něj zkrátka nedostali.



Po nekonečném balení a přebalování do náhradního kufru u mamky.
Po večeři, ze které jsme se na letiště museli nechat dopravit taxíkem, protože autobus už jsme nestíhali.
Po tisíckrát zodpovezené otázce: Kdy už poletíme?
Po dlouhém těšení a čase, kdy jsme se doma až příliš často všichni víc míjeli, než byli společně...
Po tom všem a mnohém dalším nás čeká další cestovatelské dobrodružství.
Letíme do Španělska!
Konkrétně do Alicante, protože nám tam létá nízkonákladový Ryanair přímo z Pardubic, což je pro nás velká úspora času. Ale plány máme mnohem velkolepější, než zůstat dva týdny na jednom místě…
Maty s Amálkou už před pěti lety letěli na Korfu, ale pro Viliho je to letadlová premiéra (na Korfu totiž cestoval ještě v břiše ;-), nicméně cesta je nad očekávání pohodová, nikdo nezvrací, nikdo se nenudí a Vili na poslední půlhodinku dokonce usíná.





Každopádně, kolem půlnoci nás už ovívá středomořské povětří, vyzvedáváme si předem zabookované auto a míříme do centra města k našemu prvnímu, tyrkysovo žlutému, ubytování.
V bytě s balkónkem a výhledem na hrad nás očekává milá slečna, předává klíče a záhy nás ponechává našemu osudu, kterým té noci není už nic jiného než spánek, spánek a zase spánek!
Ovšem na zítřek, na ten se nesmírně těšíme… 😉




čtvrtek 4. dubna 2019

Špatné počasí, nemoci nebo narozeninová oslava? Připravte dětem bojovku!


Dva týdny doma s nemocnými dětmi a všem zúčastněným už dochází dobrá nálada a nápady, jak se nedestruktivně zabavit? Špatné počasí, které venkovnímu dovádění příliš nepřeje, zatímco děti srší energií? Oslava narozenin a dům plný dětí?



Tyhle situace známe asi všichni a ať jste sebeklidnější, možná už jste v podobných okamžicích taky pocítili alespoň na malou chviličku touhu vystřelit děti na Mars…
Já tedy přiznávám, že ano :-D
Ale tahle myšlenka mě vlastně kdysi přes oslí můstek přivedla na skvělý nápad.
Nějakou dobu už se u nás marodilo, ale těsně před tím jsme byli v divadle na dětském představení o popleteném kosmonautovi Milanovi a mně se to v hlavě všechno nějak pospojovalo se vzpomínkou na táborová léta, s mužem jsme dali hlavy dohromady a za chvíli vymysleli bojovku.
Já byla mozek, muž realizoval a výsledek si nakonec užili všichni…



Začalo to po setmění. Seděla jsem s dětmi u pohádky, když tu najednou se ozvala venku za dveřmi rána. Amálka vyběhla, aby zjistila, co se děje. 
Její výkřik hoří! přilákal i Matýska. 
Otevřeli jsme dveře a za nimi ležel „padák“ s kufrem a kolem hořící úlomky „meteoritu“ (kousky pevného podpalovače zveného pepo 😉 )
Děti byly zcela konsternovány. Matýsek se přesto duchapřítomně rozběhl pro svůj hasící přístroj a když bylo nebezpečí požáru zažehnáno, otevřely děti tajemný kufřík a nalezly dopis. 

Ahoj Amálko a Matýsku,
vzpomínáte si na mě? Jsem kosmonaut Milan, viděli jsme se v divadle.
Píšu Vám proto, že se mi stala taková nemilá věc. Však víte, jsem děsný popleta, a tak jsem zase něco pomotal.
Měl jsem za úkol odeslat na Zemi přísně tajný balíček s přísně tajným obsahem. Jenže když jsem zadával do přepravního modulu souřadnice pro přistání, nějak jsem to popletl a místo do střediska v Houstonu jsem ho poslal do Živanic.
Hrůza, co?
No, ale pak jsem si vzpomněl, že v Živanicích bydlíte vy dva a že byste mi možná mohli pomoci. Vytvořil jsem pro Vás mapu, kde je zakreslená pozice, kam modul nakonec přistál. Bohužel při odesílání se balíček s mapou srazil s meteorickým rojem, mapa se potrhala a její kousky přistály kdo ví kde.
Ale snad by se ještě daly najít a poskládat. Zkusíte to, prosím?
Mám dojem, že jeden kousek přistál u Vás v posteli, když jste větrali v ložnici. Možná byste se tam mohli skočit podívat.
Hodně štěstí!
S pozdravem,
kosmonaut Milan

Ještě jsem ani nedočetla a děti už běžely do ložnice.
Následující hodinu jsme strávili plněním úkolů, které nás postupně dovedli k sestavení mapy. A mapa k místu, kde jsme za svitu svíček v zavařovačkách nalezli do Houstonu adresovaný balík, pochopitelně opět s „padákem“.



Těžko říct, jestli dětem udělaly větší radost marťanské lentilky, ruční vesmírný fotoprojektor nebo samotná bojovka, každopádně sotva jsme s mužem usedli, abychom si vydechli a poplácali se vzájemně po ramenou, už před námi stála Amálka a dožadovala se dalšího luštění a hraní.
A tak nějak se u nás tedy zabydlela tradice bojovek.
Tvoříme bojovky narozeninové, mikulášské, adventní, dračí, domácí, u moře, na horách, v lese i ve škole 😊

Taky byste si s dětmi rádi užili trochu bojovkového dobrodružství, ale chybí vám nápady nebo čas na jejich vymýšlení?

V tom případě by vás mohla zajímat Dračí bojovka, která je k dispozici buď v tištěné verzi nebo ve formátu PDF, a při které se pustíte do luštění dračího jména a záchrany pohádkového království.






Nebo nejnovější Domácí bojovka, která je připravená na míru právě domácím potřebám.
Výhodou je, že po Domácí bojovce můžete sáhnout klidně OPAKOVANĚ, protože soubor obsahuje 24 míst s více než 140 šiframi, z nichž si můžete sestavit libovolnou trasu.
Součástí bojovky jsou v základu také dvě legendy, Princeznovská a Pirátská.
U té první děti na trase sbírají korálky a pomáhají princezně Malvíně najít cestu domů při jejím útěku od černokněžníka. A v pirátské variantě zase dávají dohromady mapu cesty k pokladu kapitána Rudovouse.
Hru oceníte třeba i v případě, že se svým starším školákem potřebujete potrénovat počty či s předškolákem první písmenka.
Zkrátka a dobře, Domácí bojovka je nesmírně variabilní a záleží jen na Vás, jak těžkou, dlouhou a napínavou ji nakonec dětem připravíte.








Ale ať už se pustíte do přípravy bojovky vlastní nebo využijete některou z těch mých, věřím, že si díky tomu s dětmi užijete skvělou aktivní zábavu.
A jedna otázka na závěr.
Ocenili byste další bojovkové tipy, inspiraci na luštění a nápady k legendám, které děti vtáhnou do hry? Budu ráda, když mi napíšete do komentáře.


pondělí 4. února 2019

Dětské záchvaty vzteku na veřejnosti a čtyři tipy, jak je ustát


Klečím na hlavní nákupní pardubické třídě před knihkupectvím, na mě visí Vilém a řve tak, že ho nejspíš slyší i babička v Hradci, a já v duchu přemítám, jestli se dá za největší Viliho záchvat vzteku považovat scéna dnešní, a nebo ta loňská, v obchodě u mrazáku kvůli zmrzlině.
V tu chvíli ovšem Vilda ve svém zoufalství přitvrzuje a jeho jekot proráží bubínky, přičemž se stále nemůže rozhodnout, jestli do mě má raději bezradně bušit nebo se přitulit a nechat se obejmout, a tak pro jistotu provozuje obojí najednou.
A to je přesně ta chvíle, kdy je nanejvýš jasné, že máme vítěze.
Ve čtvrtek 31.ledna na Třídě míru v Pardubicích absolvoval Vilém svůj nejdokonalejší záchvat vzteku. Možná jste ho viděli. Nebo alespoň slyšeli…



Ale abych se vrátila na začátek.
Již tradičně chodíme za vysvědčení kupovat knížky, a tak jsme, tentokrát společně s mou maminkou, vyrazili i ve čtvrtek.
V prvním obchodě si vybral Vili knížku Kdo vyleká velkého zlého vlka?, protože vysvědčení nevysvědčení, i u školkáčka se dá oslavit konec prvního pololetí, načež jsme se přesunuli do inkriminovaného obchodu číslo dvě.
Vybral si Maty, vybrala si Ami a vybrala jsem si i já, když tu se Vili sekl, že tu první zakoupenou knížku vlastně nechce a chce jinou, o přírodě, bez které si život prostě neumí představit. Vysvětlili jsme a dobrý. Jenže pak cestou k pokladně uviděl knihu o vlacích, a to už začalo přituhovat.
Jelikož vím, že kombinace Vildovy únavy a býčí tvrdohlavosti umí být nevypočitatelná, s vysvětlováním jsem ho čapla a deportovala k pokladně, kde však uviděl pohledy se psy (!!!), které ho dorazily.
A dostavil se pláč, řev a mám dojem, že mezi vzlyky jsem zaznamenala i nějaké to sprosté slovíčko.
Přesunula jsem nás tedy před obchod, abych ušetřila alespoň nebohé knihkupkyně, dřepla si před Viliho, tiše vysvětlovala, poslouchala a čekala, až se mu podaří dostat vztek pod kontrolu. Ovšem když už to začalo vypadat nadějně, vyšel Matěj s Amálkou a babičkou a v rukou si nesli dárky (!!!), co z nějakého důvodu dostali ke knížkám.



No a pak už vadilo všechno. Já, čepice, brácha, knížky, ségra, nudle, babička, kapesník, lidi, zima….
Ve Viliho životě zkrátka nastal ten zcela zásadní moment, kdy se proti vám spikne celý svět, nikdo vás nechápe, nemáte ani knížku s rychlovlaky, ani pohled se psy a brácha se ségrou ještě dostanou baťůžky!
Když se snažím hodně vcítit, vlastně ho chápu. Ale ustát to v klidu, to chce hodně hlubokých nádechů.
Ale i když mám v ten moment zlost, je mi trapně a když popustím uzdu fantazii mám chuť nacpat tomu malému zlosynovi do pusy roubík, dovláčet ho k autu a zamknout ho tam, ideálně do kufru, vím, že by to bylo k ničemu.
Že bych v tu chvíli ulevila velice krátkodobě svojí frustraci, ale Vilda by se dost pravděpodobně vztekal dál. I v tom zamčeném kufru.
Jako mnohem náročnější, ale užitečnější se mi tedy jeví: vydržet.
Vysvětlovat, dát najevo pochopení, nastavit hranice a nabídnout náruč.
Minimálně Vilík se mi do té náruče totiž dřív nebo později vždycky stulí, schová se před tím hrozným světem, se kterým si ještě tak úplně neví rady, přestane řvát a přes tiché vzlykání se nakonec dostaví úleva.
No a za pět, deset minut už vlastně (na rozdíl ode mě a zbytku Pardubic) neví, že se něco dělo.



A přesně tak to bylo i tentokrát. Vili se uklidnil, zašli jsme si společně na večeři a když jsme odcházeli, servírka prohodila: „To je úžasný, vy máte tak hodný děti!“
S prodavačkami v knihkupectví by se asi neshodli, ale i tak to potěší…
Z legrace říkám, že Vili se mi narodil proto, abych si o sobě nemyslela, kdo ví jak nejsem skvělá matka, když s Amálkou a Matym bylo vždycky možné se v klidu domluvit. Protože to evidentně nebylo mým zazračným respektujícím přístupem, ale zkrátka jejich povahou.
Mám teď pro rodiče s dětmi válejícími se v supermarketu po zemi daleko větší pochopení.

A na závěr pro vás mám čtyři tipy, jak ustát (nejen) veřejné scény, které se osvědčily mně:

11.     Nekoukám se na lidi kolem!
Naučila jsem se dřepnout si k malému vzteklínovi a soustředit se jen a jen na něj, případně na zpacifikování těch starších dvou. Nezvedám hlavu, nerozhlížím se, kdo se na nás dívá a neřeším, co si kdo myslí. Není to brnkačka, ale pomáhá to a je to pro mě základní pravidlo scén na veřejnosti.

22.      Mluvím klidně a tiše.
Osvědčilo se mi nepřilévat olej do ohně mým vlastním křikem a na vzteklína mluvit klidně. Snažím se trpělivě vysvětlit co, proč a jak, případně nabídnout způsoby, jak můžeme situaci vyřešit bez řevu. Zvát k hledání řešení samotného vzteklína v amoku většinou úplně nefunguje…

33.      Uznávám, že má právo cítit se, jak se cítí.
I když mě většinou vytáčí, kvůli jakým malichernostem se Vilém ve vzteklína mění, uznávám, že na to má právo. Má právo cítit se rozčileně, naštvaně i zoufale, protože ten nanuk právě teď prostě hrozně chce. A na mně je, pomoct mu se i s těmi neveselými emocemi naučit pracovat. Ale bez toho, aby tím ubližoval svému okolí.

44.      Nabízím náruč, chovám a tulím.
I když jsem rozčilená, snažím se dát vzteklínovi najevo, že ho mám ráda i v tuhle chvíli, a když neví co se sebou, může se třeba vybrečet u mě v náručí.



Na závěr bych jen ráda dodala, že nejsem světice a často doma taky vybouchnu, řvu, vyhrožuju, bouchám dveřmi a na nějakou trpělivost a klidný tichý hlas zvysoka kašlu. Ale i přesto vím, že když vydržím, vždycky se to vyplatí.
Ale jsme lidi, ne stroje, máme svoje vlastní emoce, bolístky, PMS, únavu, stres a nejsme dokonalí.
A tak si jen můžu gratulovat ke scénám, které ustojím a namísto sebemrskačství k sobě být vlídná, když to neustojím.
A vám přeji to samé!
...

Co vy a veřejné vzteklé scény? Znáte nebo vás jich děti ušetřily? 😉

středa 30. ledna 2019

Videorozhovor o mateřství, přijetí a odpuštění


Když mi Míša z blogu Hrajeme si jinak napsala, že když už pojedu do Prahy kvůli besedě o alternativách ve vzdělávání, ráda by z toho vymáčkla maximum a natočila se mnou svůj (i můj) premiérový videorozhovor, trochu jsem se při té představě orosila...
Ale poměrně rychle jsem se na tuhle novou zkušenost začala těšit, protože Míša mi byla po sítích moc sympatická, a když jsme se konečně potkaly naživo, měla jsem pocit, jako bych se sešla s kamarádkou, kterou jsem jen dlouho neviděla
Zřejmě proto jsem pak v rozhovoru byla dost otevřená a namísto nervozity jsem si ho užívala.
Míše proto moc děkuju za pozvání a zajímavé otázky.
A vás zvu k poslechu našeho povídání o tom, jak vznikla "nevyléčitelná optimistka", co pomáhá při zpracovávání dětských bolístek, o mateřství, dětech, odpuštění a třeba i o tom, na co se mě občas někdo zeptá...
"Je ta příběhová linie o tátovi v Copaté mámě napsaná podle skutečnosti?"
A pokud jste Copatou mámu, knížku o dívce, která se pod vlivem nečekaných těhotenských okolností mění v ženu a nebojí se to s ironií sobě vlastní komentovat, ještě nečetli a chtěli byste, tak mrkněte SEM.