úterý 18. září 2018

Jak jsem se dostala do nové pracovně-životní etapy




Škola a já. To je velké téma. Alespoň pro mě určitě.
Když jsem kdysi řešila, co Maty a první třída, jestli jít do domácího vzdělávání nebo zvolit nějakou alternativu, protože do klasiky jsem ho rozhodně dávat nechtěla, namanula jsem se do skupiny rodičů, kteří smýšleli podobně a společně jsme se rozhodli založit školu „vlastní“.
Po dlouhých schůzkách, běhání po úřadech, hledání prostor a ujasňování si, co vlastně každý z nás od školy chce, vznikla ZŠ V Pohybu. Moje srdcová záležitost a vypiplané školní miminko.
Původně jsem se ve škole, která mi zároveň vyřešila i další z mých dilemat: co budu dělat jako absolventka bez praxe a se třemi dětmi po mateřské?, chtěla být jen takovým pomocným přicmrndávačem.
Dopadlo to ale tak, že jsem se do školy vrhla po hlavě, se školou v hlavě chodila spát, se školou v hlavě se probouzela, přípravy mi vyplňovaly vzácný čas mezi desátou večerní a druhou ranní, ale i přes únavu mě to s naší partou šesti prvňáčků, s nimiž jsem si připadala jak s takovou rodinnou skupinkou domškoláků, opravdu bavilo.
Většina „výuky“ probíhala v kroužku na koberci, kde jsme si četli, studovali encyklopedie, atlasy, globus, společně jsme googlili a dlouze a intenzivně diskutovali. Učili jsme se venku, v parku, na výletech, ve městě. Při projektech jsme tvořili asijské muzeum, na vlastní kůži jsme si zrekonstruovali proces egyptské mumifikace, při bojovce jsme poznávali život amerických indiánů a dramaticky jsme ztvárňovali české pověsti…


Hodně jsme se nechávali vést zájmem školáků a jejich zaujetí a aktivní utváření celého učebního procesu pro mě bylo asi tou největší odměnou.
V druhém roce naskočilo sedm nových prvňáčků a jak trefně poznamenala jedna kolegyně, „do obýváku nám vtrhla škola.“
Spousta věcí nám ve vyšším počtu a s novými individuálními potřebami, temperamenty a charaktery nových školáků najednou nějak nefungovala, objevily se i pochopitelné rodičovské strachy, jestli děti budou umět „všechno, co by umět měly“ a všechno se tak začalo trochu utahovat a institucionalizovat.
Jenže se ukázalo, že ač jsem si myslela, že to je stále ještě v mezích, které jsou pro mě v pohodě, tak moje tělo, dřív než hlava, usoudilo, že v pohodě to není ani trochu.
Ubyla energie, přibylo bolestí břicha, ubylo radosti a přibylo splínů a depčiček.
Nejdřív jsem se pořád snažila sama sebe nakopnout, vylepšit si náladu, hledat štěstí a radost v maličkostech… A ono to pomáhalo. Ale vždycky jen na malou chvíli.
Až jsem usoudila, že takhle to dál nejde.
Ano, miluju práci s dětmi, jejich bezprostřednost, naše společné diskuze, povídání, sdílení, objevování, malování, snění a to, jak mi rozšiřují obzory pomalu ještě víc, než já jim a tohle všechno mě nabíjí.


Ale systém školního vzdělávání, který z mého pohledu bere dětem i mě svobodu, ten je mi zkrátka proti srsti. Sice jsme oproti klasické škole udělali úžasný krok směrem, který je mi blízký, přesto mi za dobu, kdy jsem měla možnost děti při "vyučování" pozorovat, došlo, že pro mě je ta míra svobody pořád malá, a že mým ideálem by byl nejspíš naprostý unschooling. 
Vzpomněla jsem si, jak jsem na začátku chtěla být jen ten zmiňovaný „přicmrndávač“, aby mi zůstalo dost času na rodinu a to, co mě spolu s dětmi naplňuje nejvíc, psaní. Jenže z přicmrndávání se rychle stalo odevzdání se škole, psaní z mého denního rozvrhu téměř vymizelo a po vyučování a dalších konzultacích ve škole jsem svoje děti nejraději viděla spící v posteli…
Tohle jsem si sesumírovala někdy v březnu, kdy jsem napsala i článek O nelehkýchrozhodnutích a hledání světla, kterým jsem ze sebe vypustila a nahlas si přiznala věci, které jsem si dlouho přežvykovala jen sama v sobě.
Teď máme září, já jsem odvezla děti k nám do školy, kde ony jsou zatím spokojené, Vili řádí v lesní školce a já sedím v kavárně a píšu.


Odpovídám na dotazy a krásné zpětné vazby, které mi chodí k Dračí bojovce, pracuju na nové bojovce adventní, dělám si poznámky ke knížce, která se mi už nějakou dobu líhne v hlavě a snažím se pochytat všechny tvůrčí nápady, které kolem mě krouží.
A jsem ráda, že jsem se zase posunula dál.
První dva zářiové týdny jsem se totiž ještě pěkně naplno smočila ve školním prostředí a byla denně se školáky ve výuce, za což jsem byla moc ráda, ale zároveň mě to utvrdilo v rozhodnutí, že tohle v tuhle chvíli dělat nechci.
A jak to tedy se mnou a se školou letos bude?
Dvě odpoledne v týdnu budu trávit se školáky ve družině a zbytek času bude patřit mému psaní a bojovkám, mé rodině a mně samotné.


Co mi to přinese a jak to bude dál vůbec netuším, ale teď a tady jsem spokojená.
A to vnímám jako to hlavní.
Život je zkrátka cesta se spoustou vrcholů, údolí, slepých uliček a zatáček, u kterých netušíme, co se za nimi ukrývá. A já se učím po té cestě jít, nelpět na tom, co bylo a co bude a zkrátka jen tak plynout, přijímat, otevírat se možnostem a být přitom co nejvíc v souladu se sebou samou.
Tak kéž se to co nejlépe daří nám všem 



pondělí 3. září 2018

S Karkulkou do Francie - Magické útesy a cesta domů



Den jedenáctý
Probouzíme se u písečné duny a za hukotu moře, vedle nás bivakuje partička francouzských hippíků ve starých Volkswagenech a my opět odvážně oblékáme plavky a vyrážíme na plážovou piknikovou snídani.







Fouká, je zataženo, do vody se nám moc nechce, a tak se spontánně dělíme na holčičí a klučičí partu a stavíme hrady z písku.
Amálka a já máme hrad ozdobný, lehce fantaskní a vysoce ženský.
Maty s mužem mají hrad opevněný, plný střílen a vysoce mužský.
No a Vili si vykopal velkou díru 😊








Do stavění hradů jsme se tak zabrali, že jsme prošvihli těch pár vzácných slunečných minut a když se konečně rozhoupeme, že si skočíme i přes chlad a vítr do vody, abychom se odpískovali, začíná pršet. No, prima, v dešti jsme se tu ještě nekoupali, ale má to své kouzlo.
Když se ovšem jemné mrholení změní v přívalový déšť, kašlem na moře a utíkáme se schovat do Karkulky.
A tady vyvstává jedna z těžkostí cestování dodávkou.
Prší, my jsme mokří, obalení pískem a mačkáme se na našich pěti metrech čtvereční, což znamená, že na každého z nás připadá metr krát metr manipulačního prostoru.
Za chvíli už se ale ručníky i plavky suší na palubní desce a každé myslitelné stěně, děti si vesele zanáší písek do postele a já se vrhám na přípravu oběda.
Může se to zdát jako vopruz, ale (dokud se děti nezačnou neskutečně provokovat), je z toho nakonec taková nečekaná dodávková idylka.




Naštěstí po obědě déšť trochu ustává a jelikož odliv odhalil obří skaliska, která se původně jevila jako nedosažitelný a vlnami omývaný ostrov, vydáváme se na průzkum.
A právě tohle místo se pro mě stává jednou z největších lásek našeho putování.
Šplháme bosky nahoru, kolem burácí vlny a fučí vítr, moře se přelévá z temně šedivé do tyrkysové a útesy i maják v dálce se ztrácejí v cárech mlhy. Je to tu magické a na pár okamžiků, kdy stojíme na vrcholku kopce, který se při přílivu stává ostrovem, my přijde, jako bychom na světě zůstali jen my.
Jen nás pět, semknutých k sobě, držících se za ruce a obdivujících divokou krásu skalisek, mlhy a vlnícího se oceánu. Ve vzduchu sítím slanou vůni a svobodu racků poletujících kolem
Dolů a zpátky se mi vůbec nechce…
Ale pomalu nás čeká cesta domů.







Za znovu sílícího deště dobíháme ke Karkulce, balíme a jedeme.
Měli bychom to už zvolna stáčet k domovu, povinnosti volají…ale cesta nás pořád vábí, a tak se shodujeme, že si ještě užijeme podvečer v pár kilometrů vzdáleném pirátském městě Saint-Malo.
Karkulku necháváme na parkovišti nedaleko starého města a protože pláží, i těch temně šedivých, ještě nemáme dost, vrháme se hned po schodech dolů, mezi strašidelné kmeny, sloužící pravděpodobně jako vlnolamy, a vychutnáváme si místní ponurou atmosféru.




Po pláži dojdeme až k hradbám opevněného starého města, kde je naší první a největší starostí nalezení záchodů a pak už nezbývá, než si vychutnat náš poslední, plně francouzský podvečer.
Nejdřív si tak dopřáváme návštěvu cukrárny s obřími dorty, které u dětí způsobují stejně obří nadšení, později si poslechneme místní námořnickou kapelu a na hradbách si vychutnáme západ slunce, na který se jako zázrakem rozestupují mraky, a nebýt dvou týpků, kteří dle Matyho „odborného“ názoru, k němuž dospěl na základě naší pařížské diskuze, určitě právě obchodují s drogami, byl by to jistě vrcholný zážitek dne 😉








Nakonec se stavujeme ještě na pirátské večeři, kde už dětem pomalu padají hlavy do talířů, a tak bereme Ami a Viliho na záda, Matyho za ruce a vydáváme se do Karkulky.
Dětem vyčistit zuby, do pyžam, dát pusu na dobrou noc, zabalit do deky, připoutat a otáčíme to k domovu…



Během následujících dvou dnů znovu projíždíme kolem Paříže a loučíme se alespoň z dálky s Eiffelovkou, vaříme na odpočívadlech, pořád dokola posloucháme Holky z naší školky, přejíždíme do Německa, do České republiky, v Praze si dáváme u Vltavy oběd na stejném místě, kde jsme před dvěma týdny naši pouť začínali, vyzvedáváme si v podkrkonoší u taťky Bernieho a nakonec se unavení, ale zážitky nabití vracíme do naší polabské nížiny s jedinou touhou.
Vykoupat se, vzít si čisté prádlo a jít spát 😊
Naše francouzské putování s Karkulkou bylo náročné, úžasné, vysmáté, uječené, dojemné a hlavně, rodinné.



A asi ho nemůžu uzavřít jinak, než dalším z mých filozofických okenék:
Není to vždycky idyla. Dost často je to naopak trochu psycho.
Děti se provokují, nemůžeme najít místo na spaní, prší, je zima, všichni mají hlad a poslední bageta v nás zmizela těsně potom, co zavřely všechny obchody, v kempu nemají místo a my už nemáme čisté oblečení, není signál, nefunguje navigace, hádáme se a je nám do pláče...
Ale pak jsou tu ty báječné západy slunce, strmé útesy, sbírání mušlí, chytání krabů, hraní na honěnou, otužilecké koupání v moři, hlasité zpívání, rozlámání poslední sušenky na pět kousků, večerní chvilky s mužem a ciderem, vypraná trička, umyté vlasy, hřející slunce, kouzelná místa, a ještě kouzelnější okamžiky...
V dokonalém světě by ten první seznam vůbec neexistoval.
V našem světě nám naopak pomáhá uvědomit si, jaké štěstí pak cítíme při prožívání druhého seznamu
Černá a bílá. Dobro a zlo. Jing a jang. Radost a smutek.
Život je zkrátka o prožívání duality světa a nacházení rovnováhy.
Naše putování nám to zase pěkně intenzivně připomíná a učí nás vážit si každé optimistické maličkosti
Děkuju




Předchozí část cestovního deníčku: S Karkulkou do Francie - Melancholická Bretaň

pátek 31. srpna 2018

S Karkulkou do Francie - Melancholická Bretaň




Dem desátý
Deset dní na cestě a konečně nám začíná dovolená!
Po snídani se děti z pyžam převlékají rovnou do plavek a s nadšením se dávají na úprk k bazénu (nicméně lhala bych, kdybych tvrdila, že já se do něj netěším 😉). A tak si dlouho jen tak lebedíme na lehátkách, čteme, skáčeme šipky, plaveme všemi myslitelnými i nemyslitelnými plaveckými styly a je nám dokonale dovolenkově.



Jenže, jídlo v Karkulce došlo, a tak nám zase vyvstává jedna z nejčastějších putovních otázek: kde a co budeme jíst?
Vydáváme se na procházku do městečka Cherrueix a na pláž, kde sice díky obřímu odlivu není moře prakticky vůbec na dohled, ale zato je tu hřiště a restaurace, což nám pro tuto chvíli bohatě stačí.
Děti si (jak překvapivé!) dávají sladké palačinky a my s mužem bretaňské galettes, palačinky z pohankové mouky, podávané zpravidla na slano.
Poté potomstvo s mužem vyráží na průzkum pláže s výzvou dojít až k moři, zatímco já si v restauraci otevírám notebook a pouštím se do posledních příprav nutných pro vypuštění Dračí bojovky do světa.



Ovšem, stejně jako já jsem se většinu času mohla vzteknout nad místním mizerným připojením, zbytek rodiny se po dvou hodinách vrací notně vymrzlý, bahnem obalený a moře nespatřivší, neboť odliv je tu ještě větší, než jsme pokládali za možné.



Zpátky v kempu pak přenechávám muži tu radost a čest uložit naši údernou dětskou jednotku k spánku a sama se uchyluji k přístřešku, kde se srocují závisláci na elektrických zásuvkách a internetovém připojení.
Zprvu tu sedím v houfu týpků s mobily, tablety a notebooky, ale kolem půlnoci se přístřešek vylidňuje a ve tři ráno tu vcelku pochopitelně sedím už jen ve společnosti párku můr poletujících kolem žárovky. Ale stálo to za to, Dračí bojovka je hotová, připravená a já můžu jít konečně spát.



Den jedenáctý
Jsem trochu mimo, jelikož jsem nevyspalá a potřebuju otestovat, že bojovka po zaplacení odchází a vše funguje jak má. Děti jsou tedy odveleny na hřiště, já se vracím na své oblíbené místečko pod přístřeškem a muž připravuje Karkulku k odjezdu.
Hotovo. Bojovka je vyslána prvním předzájemcům. Karkulka je připravena k odjezdu a děti mají zase hlad. Zdá se, že vše je, jak má být.
Jedeme do centra pro něco k jídlu, ale koná se tu nějaká sláva a všude jsou rozložené stánky. Bleší trh!
Prvotní nadšení střídá rozladění. Nemáme hotovost, restaurace jsou plné a nejbližší bankomat je půl hodiny autem po pobřeží…
Schlíple se projdeme mezi stánky, NEkoupíme si žádný krásný mosazný džbán, divnou sošku s kačerem, truhlu, do které bych si dávala něco děsně důležitého, ani pitomou bagetu nebo palačinku a hladoví se vrátíme k autu.
Dneska nám štěstí vážně nepřeje.
Naskakujeme do Karkulky a volíme ten nejlepší možný lék. Prostě jedeme dál. Však ona nás cesta zase někam zavede.



A tak se i stalo. Objevili jsme kouzelné, šedivě melancholické městečko na pobřeží zvané Cancale.
Doplnili jsme hotovost, upíchli se v restauraci, objednali na oslavu dokončení bojovky a taky proto, že byly čtyři odpoledne a my jsme prakticky celý den nejedli (nepočítají-li se sušenky…) celé menu a nálada se nám postupně začala zlepšovat.
Předkrm nás navnadil, hlavní chod potěšil a dezert zalil blaženým pocitem sytosti a ospalosti.



Krom toho jsme si společně s dětmi rozšířili gurmánské obzory, vyzkoušeli šneky, ústřice, mušle i krevety, načež děti usoudily, že francouzi jsou se zálibou v mořských plodech trochu podivíni, a pak jsme se spokojeně courali městem, zkoumali sádky na chov ústřic a nasávali tu lehce pochmurnou blátivou atmosféru.







K večeru jsme se vydali zase dál a našli báječné místo k přespání.
U krásné pláže s útesy, vlnami a divokým přílivem.
Tolik zážitků a jeden jediný den.






Je kouzelné, jak pěkně nám to jde, když věci necháme plynout. Jak se ze dne, který se tváří jako šedivý smolař může stát veselý melancholik. A jak mnohdy stačí jediné, posunout se dál, přijmout co je a otevřít se tomu, co přijde.
A to jak na cestách, tak i v životě…