pondělí 11. prosince 2017

Co právě vzniká pod mým perem?

Jsem veskrze tvůrčí bytost. Na ruce sice trochu levá, ale v hlavě jsem tvořivá tolik, že to ty ruce celkem pěkně vyváží. A protože levé ruce mě limitují v přenášení mých fantazií na velkolepá, romantickoepickáplátna, přešla jsem celkem záhy k uměleckému odvětví spisovatelskému.


Ve třetí třídě jsem napsala první divadelní hru o lesní královně, Zemíkovi a Stromíkovi. Bohužel, k její dramatizaci nikdy nedošlo, neb jsem se těsně před premiérou pohádala se svou nejlepší kamarádkou, která měla hrát lesní královnu, představitel Zemíka dostal angínu, a nakonec to všechno zazdily letní prázdniny.
Jako dospívající jsem si libovala zejména v temných básničkách. Moje nejoblíbenější začínala slovy: Rakev klesá níž a níž, už ho nikdy nespatříš…
Pak jsem přešla na romány. Napsala jsem jich asi deset až patnáct, ale nakonec jsem se vždycky zasekla. Zhruba někde za první úvodní scénou. Ačkoli jeden čítal už dobrých padesát normostran a ani dneska, po letech, mi z větší části nepřijde jako něco, co by se hodilo tak maximálně na podpal v kamnech, a tak si tak říkám, že jednou, možná, až budu mít čas, chuť a s Amálkou začne cloumat puberta, abych si ty emoce trochu oživila, možná se k němu ještě vrátím.


Nicméně, na romány jsem neměla výdrž, a proto jsem přešla na povídky. Ty mě bavily, nezabraly moc času a zpříjemnily mi nejeden odpolední spánek našich dětí. Potíž byla v tom, že kdy už jsem si nějakou postavu, třeba jako Evu z Vánočního přání oblíbila, skončil její příběh dřív, než jsem stihla zjistit, co všechno nosí na dně kabelky, kam by ráda vyrazila na dovolenou a jak by to s ní asi bylo dál, kdybych konečně sebrala odvahu napsat ten román.
Pak jsem na nějakou dobu vyměnila psaní umělecké za psaní „odborné“ a moje po příbězích bažící dušička se musela spokojit se seminárkami na téma „těžko vychovatelné děti“ či „následná péče o propuštěné trestance“.
Ale po bakalářce s názvem Sebepojetí ženy v roli oběti domácího násilí, konečně přišla moje chvíle a já se pustila do psaní příběhu, který mi v hlavě dozrával už pár let, byl tak trochu můj, a tak trochu smyšlený, byl o tom, jak překonávat i těžké životní chvilky s nadhledem a optimismem, byl to zkrátka příběh, který jsem se rozhodla napsat pro své vystrašené, nejisté, a hlavně zbouchnuté devatenáctileté Já. Byla to Copatá máma.




Mazlila jsem se s ní dlouho (a v tištěné podobě to s ní občas dělám i dnes 😉), ale nakonec jsem ji vypustila do světa a v mé hlavě se na nějakou dobu rozlilo zvláštní příběhůprosté prázdno.
Časem se ovšem vynořili zase, příběhy, postavy, dialogy, emoce, zápletky a touha je všechny zachytit, dát jim život a spolu s ním něco ze sebe samé. Touha psát.
A víte jak to dopadlo? Letos o prázdninách jsem napsala první kapitolu. Hlavní hrdinka se jmenuje Ema, ráda kreslí, má manžela, dvě děti a děsně nízké sebevědomí. Emin příběh mi ožívá v hlavě, ale na papír se ne a ne dostat.
Namísto toho jsem objevila dosud netušená zakoutí psaveckého světa. Úřední papíry! Reporty o činnosti! Roční plány! Tematické plány! Zápisy o konzultacích! Zápisy z pedagogických rad! Zápisy o navržených podpůrných opatřeních! Plány pedagogické podpory! Plány výchovného poradce! Vyhodnocování výchovného poradce! Deník výchovného poradce! A jako třešinka na dortu, zprávy výchovného poradce o chování žáka!
Mám z toho osypky a úplně cítím, jak mi při psaní dalšího Reportu o činnosti školního asistenta, řvou mozkové buňky v laloku krásné literatury a centru básnických obratů, hrůzou.


A proč vám to píšu?
Asi proto, abyste věděli, že bych moc ráda svět, vás a všechny budoucí generace obdarovala další skvělou knihou!
Ale nejde to.
Musím jít dopsat Vyhodnocení tříměsíčního pozorování žáků...
Tak mějte prosím strpení, já se o trpělivost taky pokouším, ze svých psaveckých přetlaků se vypisuju alespoň vám tady na blogu a na optimistickém facebooku a věřím, že tahle děsivě netvůrčí fáze jednou skončí. 😉
PS: Pokud byste ještě zatoužili po Copaté mámě, která by neměla chybět pod žádným vánočním stromkem, okolo něhož se vyskytuje ženské pohlaví, můžete si ji u mě ještě ultrarychle objednat! :-)

neděle 10. prosince 2017

O pikosekundách štěstí, na kterých záleží

Mezi okamžikem, kdy nás muž ráno vyložil na Čerňáku a odfrčel si na seminář a tím, kdy si nás vyzvedl v restauraci na Letné, jsem měla asi tak tři sta pětapadesátkrát chuť ty svoje tři „poklady“ čapnout za kapuce a odtáhnout na vlak směr Pardubice. Ale neudělala jsem to. Protože těch milých chvilek, kdy jsme my čtyři společně prostě jen byli, tak trochu ztraceně bloumali a nikam se nehonili, bylo mnohem víc. A takové chvilky jsou mi poslední dobou nesmírně vzácné.


Když muž nahlásil, že v neděli odjíždí na celý den do Prahy, řekla jsem si, že toho využijeme a uděláme si s dětmi výlet. Svého unáhleného rozhodnutí jsem začala litovat přesně v sedm ráno, kdy jsem se snažila dospat hodiny strávené s kamarádkou den předtím na improshow a v baru, a kdy mě muž nelítostně vytáhl z postele (dle mého názoru nevhodně vesele a protivně svěže).
Lítost druhá přišla, když jsme poprvé zabloudili na těch zhruba tři sta metrech mezi obchodním domem Černý most a stanicí metra Černý most. Třetí lítost mě zachvátila během onoho bloudění, když Vili začal kňourat, že mu mrznou „jučičky“ a bolej ho „nožičky“, Amálka, že má hlad a Mates, že už ho to nebaví a chce si jet domů stavět lego. Pak už jsem to přestala počítat.
Nicméně, takhle je to vždycky. Po prvotním těšení se a nadšení z nápadu, podniknout nějakou společnou „výpravu“, přichází krize. Přichází bez varování, v okamžiku, kdy už si člověk říká, že tentokrát to třeba fakt dopadne! Tentokrát to bude růžový a sluníčkový hned od začátku!
Ale ono né.


Taková krize má prověřovací a zocelovací charakter a když jí (tu první z mnoha) člověk překoná, povznese se nad okolnosti a rozhodne se, že si to užije i zmrzlým „jučičkám“ navzdory, pak teprve přichází euforický pocit prazvláštní apatie, v němž pouze přijímáte, co přichází, (pokud možno) adekvátně na to reagujete a těšíte se z každé pikosekundy štěstí, které probleskují mezi mračny kvičení, vztekání, smutnění a hysterčení (ať už dětského nebo vašeho).
Mně se tohoto stavu podařilo dosáhnout až poté, co jsme absolvovali cestu metrem, obhlídku davového vánočního šílenství na Staromáku, vystání čtyř front na děsně nezdravé pochutiny a promenádu Pařížskou ulicí směrem k Letné.
Někde mezi Pradou a Guccim mi došlo, že zase vyšiluju úplně zbytečně, že Viliho ještě nějaký ten kiláček unesu, a že bych se měla párkrát zhluboka nadechnout, doufat, že mráz umořil veškerý pražský smog, a začít s dětmi plynout na jejich klidnější vlně.
A povedlo se.
Letenské sady (místo navigací avizované patnáctiminutovky jsme si to tu protáhli na hodinu a půl…), Zemědělské muzeum s parádními interaktivními expozicemi (zejména ta rybářská a traktory měly úspěch), vyhazov těsně před zavíračkou a zjištění, že venku sněží. 








Bloudění s vybitým telefonem směrem k restauraci, která měla zavřeno, ukrytí se ve vchodu, z něhož se dle zvonků vyklubal vchod Třeštíkových, které s radostí stalkuju na facebooku, nalezení restaurace náhradní a v ní dobré jídlo, jazzový hudební podkres a hlavně teplo. Šťastné shledání s mužem, kterému jsem s telefonem v posledním tažení poslala rychlou instrukci, kde nás má hledat a doufala, že nás opravdu najde a cesta domů, osvětlenou Prahou, s dětmi unaveně ztichlými a zážitky naplněnými.


I já jsem naplněná. Zejména vděčností za to, že spolu tohle umíme. Být, vyladit se, sdílet, hrát si, mít se rádi, pohádat se, odpustit si a nakonec za to všechno poděkovat a jít spát.
Protože i když se někdy zapomenu a zadoufám si, že se mi v životě začnou dít velké věci spojené s ještě většími zážitky, ve skutečnosti je můj život právě tohle.
Tohle každodenní i svátečně nedělní hledání rovnováhy, užívání si optimistických maličkostí a víra, že můj život se odvíjí tím nejsprávnějším možným směrem.
Kéž by mi tohle vyladění zase na nějaký čas vydrželo 😉

neděle 26. listopadu 2017

O hledání ztracené rovnováhy

Hledání rovnováhy je takový můj celoživotní úděl, který bych snadno mohla svést na skutečnost, že jsem se ve znamení Vah narodila. Ale nesvedu. Nebudu alibista ;-)
Nicméně, poslední týdny až měsíce moje váhové ručičky divoce kmitají a já ne a ne najít ten pokojný, osvobozující a úlevu přinášející střed.
Hledám rovnováhu v mateřství. Hledám rovnováhu ve škole. Hledám rovnováhu v míře životní a osobní svobody. Hledám rovnováhu sama v sobě.
Hledám a nenacházím.
Možná proto, že se snažím až příliš, možná proto, že se nesnažím dost.
Ale s jistotou vím jedno. Potřebuju vystoupit z toho každodenního kolotoče a na všechno se podívat trochu z nadhledu.
To jsem si říkala dlouhé týdny.
A pak přišla nabídka od mé maminky a nebiotatínka. První CELOVÍKENDOVÉ hlídání, po téměř osmi letech rodičovství! (Díky, díky, díky!!!)
Všechno šlo stranou. Přesně to jsme potřebovali. Oba.


Vyrazit si jen ve dvou. Na hory. To pro ten nadhled. A taky vzduch, ticho, sníh a panoramata.
Zhluboka jsme dýchali, pomalu se courali, dobře jedli, střídmě pili, dlouho spali, trochu plavali, lehce se potili v sauně, skoro pořád mluvili, chvílemi sdílně mlčeli a hlavně jsme se hodně a taky nahlas smáli. Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem zvládla takový maraton záchvatů smíchu! (Což možná postřehli vlastníci instagramových účtů, kteří měli tu pochybnou čest spatřit některá z našich autentických instastories…)
Odhodili jsme alespoň na dva dny všechny povinnosti, starosti a těžkosti dospěláckého žití a užívali si prostého pubertálního bytí.
Jen my dva, hory, dobré jídlo a povídání o všem i o ničem.
Báječně jsme se měli.
A i když nemůžu říct, že moje váhové ručičky náhle jako zázrakem přistály na středu ve všech oblastech mého, poslední dobou lehce neurotického života, těší mě, že jejich kmitání se lehce zpomalilo a když budu hodně napínat zrak, možná už konečně někde v dálce před sebou zahlédnu tu vytouženou rovnováhu.
V tomhle směru jsem zkrátka nevyléčitelná optimistka ;-)





středa 4. října 2017

Šestý dopis pro Amálku

Milá Amálko,

Dnes je Ti šest let. Uf. Přijde mi to jako neúměrně vysoké číslo vůči mému pocitu, že jsi pořád moje malá holčička.

Ale kdo ví, jestli tenhle pocit vůbec někdy zmizí…

I přesto Tě však vnímám jako úžasnou citlivou a silnou osobnost.

Když sleduju, jak místo chůze pořád poskakuješ, když se směješ, když tancuješ a skáčeš v kalužích, když si vybíráš, jaké šaty si dnes vezmeš na sebe, když pečuješ o mladší děti, když se mnou chodíš do školy a překvapuješ mě svým logickým myšlením, když sníš o jednorožcích, když maluješ a hraješ si s panenkami, když se mi vrhneš kolem krku a dáš mi pusu, když vedle mě prostě jen jsi…cítím z Tebe neuvěřitelnou radost ze života, něhu a lásku.


Samozřejmě, že se taky umíš vztekat, ječet, provokovat a házet kolem sebe lehce povýšené a znuděné (pre)pubertální pohledy, ale asi by bylo podezřelé, kdybys nic z toho nedělala ;-)

S tebou odhaluju spoustu ženských bolístek a šrámů někde uvnitř sebe a díky Tobě se mi daří je uzdravovat. Kvůli sobě, i kvůli Tobě, abys pak (když se nám to podaří) nemusela jív v některých mých šlépějích a bojovat s nízkým sebevědomím, neláskou ke svému tělu nebo třeba sklonem rozdat se pro druhé a skoro ztratit sebe sama.

Moc bych si proto přála, aby Ti zůstal ten krásný, čistý pohled na svět, Tvá vnitřní síla, která se občas schovává za Tvou nerozhodností (tu máme, má milá Váho, společnou, ale neboj, dá se s tím žít ;-), Tvé sny a víra, že se můžou splnit.

Zkrátka bych si moc přála, abys v sobě tuhle éterickou šestiletou dívenku uměla kdykoli probudit bez ohledu na svůj skutečný věk a byla šťastná.

Mám Tě ráda.

Maminka

pondělí 2. října 2017

Čtyřiadvacetihodinová manželská terapie



Páteční podvečer, náročný týden za námi. Jedeme v autě, sami dva, bez dětí, slunce právě zapadá a zbarvuje všechno měkkým oranžovým světlem, kulisy pro start našeho manželského výletu už snad ani romantičtější být nemůžou a my…
My se strašně hádáme. Ječíme na sebe kvůli nedodrženým slibům, pozdním příchodům, nepředaným informacím, kvůli nemocným dětem, pracovnímu vytížení a hlavně kvůli nám dvěma.
Konečně můžeme být spolu a zatím to vypadá na hádku roku. Máme chuť to vzdát. Otočit se. Vrátit se domů. Lízat si každý své rány. Vyspat se z toho. Na všechno a zejména na toho druhého se vykašlat.
Když už nemůžeme přijít na nic, co bychom si vzájemně vyčetli, rozhostí se ticho.
Ale není to ticho napjaté, nepříjemné. Je spíš úlevné, vzduch se vyčistil, všechny křivdičky, stresy a frustrace jsme pustili ven. Symbolicky otevírám okno a nechávám vítr ať je odnese pryč.
Pomohlo to.


Tak přesně takhle začal náš „romantický“ výlet ve dvou. Naše vytoužené a dlouho očekávané manželské dostaveníčko, od kterého jsme si slibovali mnohé, ale jistojistě ne to, že se hned v prvních dvaceti minutách takhle poštěkáme. Ale stalo se.
Jistě, mohli jsme ten nahromaděný stres z náročného startu školního roku ventilovat a zvládnout elegantněji, civilizovaněji, harmoničtěji, zůstat nad věcí a chovat se jako dva rozumní dospělí lidé, kteří si o všem dokážou v klidu promluvit.
A my to tak většinou opravdu děláme. Ale jsou chvíle, kdy nás emoce pohltí tak silně, že už to zkrátka v klidu vyřešit nejde. Není to ideální, ale i takhle je to v pořádku.
Byly doby, kdy jsem se za takové hádkové selhání lynčovala, vyčítala si je, nesnášela se a pachuť z něj ve mně zůstala i dlouhé dny.
Dnes se k sobě chovám vlídněji. Mám pro sebe i muže pochopení.
Vždyť ti dva toho mají teď až nad hlavu, jsou borci, že to vydrželi tak dlouho, že nebouchli před dětmi, že se dokázali ovládnout natolik, aby si slovy zbytečně neubližovali, že se dokázali včas ztišit, všechno to vypustit a začít zase znovu, bez výčitek a pocitu ublíženosti!



Protože i taková hádka s velkým H nás může posunout, pomoct nám vzájemně se pochopit a hlavně, vypustit ven všechno, co v sobě dusíme a vnitřně nás užírá, vypustit na denní světlo i naše temnější stránky, za které se trochu stydíme, z kterých máme strach, nechceme jimi nikoho obtěžovat nebo máme prostě jen pocit, že se to nesluší.
Důležité ovšem je, umět včas přestat, samoúčelně si vzájemně neubližovat, umět si odpustit a když přijde ta správná chvíle, poslat celý ten černý hádkový mrak pěkně oknem ven. A nevracet se k němu jako ke zdroji dalšího kolotoče výčitek a obviňování!
My jsme v pátek ten mrak zdárně nechali rozmetat někde v prachu za koly našeho auta mířícího vstříc té vytoužené manželské romantice.
Zašli jsme si do sauny a vířivky pod hvězdami, dali si výtečnou večeři a pak opustili hotelový luxus, kde jsme na poslední chvíli, kdy nám vyvstalo hlídání, už nesehnali volný pokoj a přesunuli se na louku k lesu. Já jsem si oblékla svoje tři svetry, rozložili jsme si deku, muž mě držel v náručí a když měsíc zašel za les, vlezli jsme si v autě do spacáku.



Ráno jsme si uvařili kafe do plecháčků a hodiny si povídali, smáli se i mlčeli. Jen tak mimochodem jsme našli košík hub, leželi v trávě a vymýšleli, jak si koupíme autobus a přestavíme ho na obytňák a pak budeme hrozně nezávislí a projedeme s dětmi celou Evropu, v autě jsme si zpívali s Country radiem písničky od táboráku a pozdě odpoledne se vrátili domů.
S pocitem, že jsme si zase o kousek blíž, s novými společnými sny a plány a s vděčností za to, že jsme se na tomhle světě našli a můžeme jít životem spolu.
A tak bych přála sobě i vám, abychom se pokud možno nehádali, ale když už to mezi námi přeci jen bouchne, abychom takovou hádku dokázali využít ne k ubližování si, ale k prostému vyčištění vzduchu a pak ji i se všemi těmi bouřlivými emocemi s vděčností poslali do háje a bez výčitek jeli zase dál.
Protože to, že se máme, není samozřejmost, tak si to dělejme hezký! ;-)



sobota 16. září 2017

"Ten pocit totální bezmoci dítěte vůči dospělým..." vzpomínáte si na něj?

Z deníčku mého třináctiletého já
Umřel mi křeček Jerry. Áda mu udělal rakvičku a já ho na zahradě zakopala. Je to strašnej den!
Ještě k tomu jsem se pohádala s mamkou. Mám pocit, že to s Jerrym je jí úplně jedno. Možná jí křivdím, ale vypadalo to tak. Jako vždycky, když mi není dobře, šla jsem si číst a ona se kvůli tomu na mě rozkřičela, že mám radši umejt nádob,í a že život jde dál. Tak jsem na ni taky zakřičela a pohádala se i s Ádou.
Nevím, jak to mají ostatní, ale já i když mám dobrou mamku a její přítel Áda je taky většinou OK, mám někdy obrovskou chuť zakroutit jim oběma krkem. I když to zní možná dost morbidně, ten pocit totální bezmocnosti dítěte vůči dospělým a rodičům obzvlášť, je hroznej!
Já vím, puberta, řeknete si, ale mně bylo až úzko, když jsem si na svoje tehdejší pocity vzpomněla a uvědomila si, jak často, byť třeba nevědomě a neúmyslně je nechávám prožívat svoje děti.
V jiných situacích, jiných podobách, ale ten základ je stále stejný.
BEZMOC.
My dospělí máme tu výhodu, že jsme větší, silnější, starší a máme dojem, že nejlépe víme, co je pro naše děti dobré, jak by se měly chovat, řešit problémy a mnohdy i to, jak by se měly cítit.


Bezmoc, vztek a frustrace v akci
Včera děti strávily většinu odpoledne dohadováním se, pošťuchováním se a hádkami. Všichni jsme byli po uplynulém týdnu unavení a nikdo neměl pro nikoho pochopení, křičely děti, křičeli jsme my s mužem a večer to vyvrcholilo scénou při níž Maty strčil Amálku ze stoličky v koupelně.
Vyvlekla jsem ho vztekajícího se a řvoucího z koupelny a měla chuť mu už vážně jednu vrazit. Cítila jsem se bezmocná a frustrovaná a unavená…
A v tu chvíli mi to došlo.
Došlo mi, že Maty se cítí úplně stejně. Že ho taky něco trápí, že má taky důvod k tomu, aby se choval tak, jak se chová, i když z mého dospěláckého pohledu je takové chování naprosto neadekvátní situaci.
Došlo mi, že se cítí bezmocně, protože se ho v tu chvíli vůbec nesnažíme pochopit, ale jen ho z pozice moci peskujeme za to, jak se projevuje.
A vzpomněla jsem si na svůj nedávno objevený deníček.
No a co má takový dítě udělat? Buď ztropí scénu o bezprávnosti a omezování dětí, práskne dveřmi a jde se někam uklidnit. Nebo jen nevraživě kouká a představuje si, jaký by to bylo, shodit danou autoritu třeba ze schodů a nebo prostě soptí jen v duchu a v klidu odejde a radši si začne psát do deníčku.
A nebo taky může dělat od všeho trochu. Jako já.
Ano, to zvládne puberťák, prostě práskne dveřmi, pohádá se nebo uraženě odkráčí.
Maty ve svých osmi letech využíval zase jiné naučené „strategie“ pro dosažení cíle, ne tak přímočaré jako pubescent, a ne tak sofistikované, jaké by se dali očekávat u dospělého, ale zkrátka ty, které odpovídají jeho věku.
Novorozenci pláčou, batolata se klidně vzájemně přetáhnou lopatkou po hlavě a my dospělí zvládáme třeba i strategii vyjednávací. Ale to všechno jsme se museli naučit a stejně jednou za čas sáhneme po těch méně vyspělých způsobech jednání.
U dětí pro to to ale máme pramalé pochopení. Často máme dojem, že nám to všechno dělají naschvál! Jak to, že se nedokážou domluvit, přistoupit na kompromis, logicky argumentovat?
Možná to prostě zatím neumějí a nebo to neumějí tak dobře, aby tak jednali i ve stresu, ve chvíli kdy cítí právě onu naprostou bezmoc… Protože přiznejme si to, ono i když se o nějakou tu argumentaci pokusí, my je leckdy stejně vážně nebereme. Vždyť jsou to přeci teprve děti!
Zkusme si vzpomenout…
Ale jak se to stane, že tak snadno zapomeneme na to, co jsme kdysi jistě sami cítili, jak velká bezmoc s námi lomcovala, když jsme byli konfrontováni se světem dospělých?
A možná to není ani tak o zapomnění, ale spíš o tom, že „já to taky tenkrát musela vydržet, tak si to chlapečku vyžer stejně jako já“?
Nebo nám to prostě jen nedochází?
V tomhle směru se mi moc líbil kurz Katky Králové, Nevýchova, kde mají velký prostor právě audionahrávky, při nichž se můžete dokonale vžít právě do pocitů malého dítěte. Do jeho bezmoci.
Už před lety, když jsem nahrávky poslouchala, to pro mě byl silný zážitek, ale na takové věci se bohužel někdy snadno zapomíná.
Díky deníčku jsem se tentokrát zase rozpomněla.
A místo abych odvlekla Matyho po koupelnové anabázi s Amálkou a stoličkou do pokoje a tam na něj řvala, sedla jsem si k němu a začala mu opravdu naslouchat.
Nakonec jsme brečeli oba. Ale byl to pláč očistný a pomohl nám najít k sobě cestu skrze porozumění a přijetí.
Pocit bezmoci na obou stranách alespoň pro tentokrát zmizel.


S dětmi jako s parťáky
Moc bych si přála, abychom se všichni častěji snažili vcítit do toho, jak se asi děti cítí, proč dělají nebo říkají to, co nám může připadat nevhodné, drzé, neposlušně, agresivní…  Ale abychom i my, rodiče šli v tomhle dětem příkladem a klidně na rovinu řekli, je mi dnes smutno, mám špatnou náladu, jsem šíleně navztekaná, potřebovala bych obejmout, být chvíli sama, jít si zaboxovat…
Buďme k sobě víc upřímní, berme děti opravdu jako partnery a ne jako někoho, koho potřebujeme vmanipulovat tam, kde ho chceme mít.
Večer jsem si šla s mamkou promluvit. Snažila jsem se jí vysvětlit, co cítí dítě, když ho rodič nebo jiný dospělák začne strašně štvát, že i když se jim to nezdá podstatné, dítě to bere úplně jinak. Cítí hroznou bezmoc a ptá se samo sebe, jestli dospělý vážně mají právo terorizovat ho těmi svými mnohdy nesmyslnými požadavky a proslovy. Mluvila jsem v množném čísle, ale vlastně nevím, jestli to ostatní v mém věku mají stejně. Ale řekla bych že jo.
Když jsem mluvila, mamka se mě snažila chápat, ale mám takový pocit, že mi moc nerozuměla, ovšem to jsem tak trochu čekala.
Třeba se jednou vzájemně pochopíme…
Buďme k sobě laskaví
A malé upozornění na závěr!
Pokud nám rupnou nervy a na nějaké pochopení se zvysoka vykašleme, buďme k sobě laskaví! A po odvanutí těch nejsilnějších emocí k sobě přistupujme stejně jako k dětem. S laskavostí, pochopením a upřímnou omluvou.
Kromě toho, ať už se budeme jako rodiče snažit sebevíc, naše děti stejně jednou za čas budou mít příležitost napsat si do deníčku: dneska je strašnej den, naši mě štvou, vůbec nikdo mi nerozumí!
Ale vzdávat předem bychom to, drazí rodičové, stejně neměli!  ;-)



sobota 9. září 2017

Karavan Karel a my - Slovinské finále

(První školní týden za námi, já už jsem si stačila samodiagnostikovat únavový syndrom, a tak přišel ideální čas, vrátit se alespoň v myšlenkách a obrázcích k našemu prázdninovému putování a doplnit palubní deníček o poslední zápis... :-)

Dobýváme Predjamský hrad :-)

Den třináctý
Poslední půl den u moře zpestřujeme dětem malou bojovčičkou, kterou odstartují ranní instrukce nalezené na karavanu. Po té nudnější části jako je hygiena a oblékání konečně přichází na řadu větší vzrůšo. Připravit a přepravit člun. Doplout k bójce. Najít mapu. Vrátit se na břeh. Podle mapy dojít k útvaru v kempu, který jsme překřtili na sopku a tam konečně…dinosauří dárečky!






A tak zatímco potomstvo vykutává fosforeskující potvory ze sádry, já se v duchu loučím s mořem a rozháním chmury, že už se nám to naše putování chýlí k závěru.



Dinosauři jsou venku. Balíme člun a koupací vybavení, jež už nadobro mizí v útrobách zavazadlového prostoru, a poté poskytujeme kempu dobrou čtvrthodinku trvající zábavný program na téma: jak co nejefektivněji na dvacetkrát vyparkovat, pohádat se protože „jak to naviguješ, prosimtě!!!“ a přes půl kempu pod koly karavanu táhnout obří balvan označující číslo kempové parcely.
Právě to je zřejmě poslední kapka, která přesvědčí muže, že příště už jedině s obytňákem, jelikož, jak muž řekl: „s tímhle zasraným debilním obřím krámem už nikam nejedu!!!“ (Tolik k naší nově objevené lásce ke karavaningu ;-)


Mužovo antikaravanové naladění rozhodně nezmírnila ani cesta do přístavu, která se ukázala být asi tak stejně dramatická jako naše noční putování lesemku nocovišti (tentokrát však nebyly úhlavním nepřítelem pobíhající srny, ale protijedoucí auta, traktory (!) a obytňáky a namísto lesního srázu se pod námi rozprostíral strmý mořský útes).
A pak už zase trajektem na pevninu a vzhůru za poslední zastávkou našeho malého rodinného roadtripu.
Zpátky do Slovinska!
Den čtrnáctý
Noc trávíme na parkovišti u Postojnské jeskyně zpět ve Slovinsku.
Původně jsme se tu chtěli stavit už cestou do Chorvatska, ale Velká Bledská hádka nám tak pocuchala nervy, že jsme se jeli raději urychleně zrelaxovat k moři ;-)
A dobře jsme udělali, protože v pobledksém rozpoložení bychom ty olbřímí turistické davy asi jen stěží rozdýchávali.
Ale zpět do karavanu, v noci strategicky umístěnému tak, abychom ráno mohli vyrazit co nejdříve a vyhnout se tak frontám…
Hahaha!
Stejně jako nejsme schopni někam včas dojít, ukazuje se, že nejsme schopni ani včas vstávat.
Když se konečně něco po desáté vykýblujeme k jeskyni, je tu jedním slovem NARVÁNO!
Ale neztrácíme dobrou náladu (zatím) a vyrážíme do podzemí na prohlídku.


Tak jako jo, no, vláček je super, jeskyně monumentální, krápníková výzdoba dechberoucí…ale asi bych musela být větší speleologický nadšenec, abych měla chuť se sem ještě někdy vracet.
To Predjamský hrad, kam se přesouváme místní kyvadlovou autobusovou dopravou mě možná bavil o něco víc. Jasně, zase milion lidí na metr čtvereční, ale milovník příběhů a historie se ve mně prostě nezapře.
U vstupu si půjčujeme každý svého česky mluvícího audioprůvodce a vydáváme se na toulky hradem. Potomstvo je nadšeno a skutečně si dle číselných kódů v jednotlivých místnostech namačkává příslušnou část výkladu, který opravdu poslouchá, a dokonce si z něj ledacos pamatuje. Tenhle styl prohlídek by se mi líbil i v Česku.



Po opuštění hradu lehce krápe, obloha je šedivá a ani moje nálada není právě nejrůžovější. Je čas vrátit se domů.
V karavanu si dáváme poslední večeři, usazujeme se v Jožinovi a vyrážíme…
Den patnáctý
Nocujeme na odpočívadle kdesi u Vídně neb nás dostihla únava, Vili se dvakrát počůral a mě přestal fungovat kinedril.
Ráno jen rychlé kafe a croissant na benzínce a poslední, nejúnavnější část cesty začíná.


Po přejetí českých hranic to vzdáváme, míra hluku ze zadních sedadel přesahuje únosnou mez, a tak smečku vypouštíme v nejbližší vesnici na hřiště.
Navigace hlásí poslední dvě hodiny cesty.
Ty údajné dvě hodiny jedeme hodiny čtyři, jelikož je prokládáme zevlováním v kolonách a (povinnými) rozcvičkami kolem karavanu, kterými předcházíme touze děti svázat, ucpat jim ústa roubíky a vhodit je dozadu do kufru.


Nicméně, konec dobrý, všechno dobré.
Jsme doma.
Děti se vrhají s nadšením na hračky a my s mužem, se znatelně menším nadšením, na generální úklid karavanu před jeho vrácením.
Večer pak společně sedíme na gauči v našem obrovském obývacím pokoji. Spící děti oddychují na druhém konci domu v ložnici. Všude je spousta prostoru a „krámů“ a my si tak říkáme, k čemu my to všechno vůbec potřebujeme? Opravdu nás to dělá v životě o tolik šťastnější…?
Naše putování s domečkem na kolečkách čítajícím asi jedenáct metrů čtverečních nás v mnohém obohatilo, přineslo nám nejeden AHA moment a my víme, že si to budeme chtít zopakovat. A jednou třeba i na mnohem delší dobu…

Byla to totiž asi ta zážitky nejnadupanější „dovolená“, kterou jsme společně zažili :-)


PS: Především kvůli příslibu pohádek a příběhů jsem před cestou koupila e-book Pohádkové Slovinsko, odkud jsme čerpali tipy na výlety i ony zmiňované legendy, jimiž jsme si zpříjemňovali zdlouhavější přesuny či čekání. Plánujete-li návštěvu Slovinska, zejména s dětmi, tak doporučuju ;-)