Sedmý narozeninový dopis pro Amálku

Amálčiny narozeniny proběhly sice v době mého restartu a nemocného útlumu, ale narozeninový dopis jsem napsat zvládla, a tak si ho pro sebe, pro vás, pro Amálku, ukládám i sem…

Milá Amálko,

těžko se mi věří, že z té malé princezničky s krátkými culíčky, co nosila růžové šaty přes maskáče po bráchovi, jsi už stihla vyrůst v úžasnou sedmiletou slečnu s vlastním názorem a citem pro to, co se k sobě hodí, což znamená, že maskáče v kombinaci s tylovou sukní už jsou u tebe naprosto passé.

Občas kromě princeznovské módy společně řešíme i Tvoje princeznovské móresy a někdy si tak říkám, co nás asi čeká v pubertě, ale věřím, že to spolu vyladíme a uchováme si ten kouzelný, speciální a holčičí vztah mámy a dcery napořád.

Ráda bych Ti řekla, že čím dál víc obdivuju Tvou houževnatost, sílu a odhodlání, které by v tak malé těle možná málokdo čekal.

Jsi neuvěřitelně hbitá a miluješ pohyb snad ve všech jeho podobách. Ráda poskakuješ, lezeš po výškách (případně se z těch výšek věšíš, ke zděšení okolních rodičů nejčastěji hlavou dolů), na kole předjedeš i Matyho a po zimním zaujetí bruslením na ledě přišla i vášeň pro brusle kolečkové.

Se stejným odhodláním jako do učení se hvězdy nebo zdolávání překážek se vrháš i do učení čehokoli jiného, jsi bystrá, vnímavá a já smekám před tvou schopností logického a matematického myšlení, věř mi, holčičko, že tohle rozhodně nemáš po mně 😉

Dokážeš okouzlovat svým úsměvem, něžností a vlídností, a i když se občas stydíš, okolí z Tebe a Tvých sklopených řas taje i tak.

Někdy trochu vzdycháš a se slovy: „proč zrovná já musím mít dva bratry!“, se mě nenápadně snažíš udolat k tomu, abych Ti povila ještě vytouženou ségru, ale i přes to, to se svými brášky dokonale umíš. Dokážeš se přizpůsobit Matyho složitějším hrám a být mu rovnocenným parťákem, stejně jako vlídně bereš pod ochranná křídla Vilíka a hraješ si s ním na maminku a miminko.

Je krásné pozorovat, jak jsi čím dál samostatnější a toužíš čím dál častěji roztahovat křídla a vylétávat z bezpečné domácí náruče. Pomalu rozšiřuješ pole působnosti ze zahrady na hřiště u domu, a dokonce i toulky po vesnici a návštěvy u kamarádů, které já znám jen od vidění. Buduješ si vlastní svět a vlastní přátelství a já se učím dávat Ti důvěru, volnost a možnost objevovat okolí na vlastní pěst.

Moc bych Ti přála, aby sis uchovala svou vlídnost, otevřenost a víru v kouzla, dobro a lásku. Abys zůstala veselá a Tvůj smích byl stejně nakažlivý jako teď. Přeju Ti, holčičko, abys měla ráda sama sebe, a stejně tak i svět a lidi kolem a aby sis uchovala radost ze života, která z Tebe tak silně vyzařuje už od malička.

Krásné narozeniny, Málinko, mám Tě nesmírně ráda,

Tvoje maminka

Zrestartovaná...

Jednou za čas, když se zapomenu dost často a intenzivně zastavovat a věnovat se odpočívání a jen sama sobě, upadnu do stavu naprostého odpojení se od světa. Nechci s nikým mluvit, nikoho vidět, sociální sítě ignoruju a jedu v ultra úsporném režimu.

Jako v uplynulých několika dnech.

V takových chvílích si tělo přizve vcelku logicky na pomoc nějakou dostatečně zákeřnou a utlumující nemoc. Dobře poslouží kupříkladu taková výživná žaludeční viróza, což znamená, že kromě introvertních znaků se koná i nejedení, což mě vcelku účinně připoutá k posteli, kde následně prostě jen a pouze JSEM.

Je to jako když restartujete počítač.

Třeba když jede už dlouho bez přestávky, bez vypnutí, začíná se sekat a zpomalovat. Tak prostě zmáčknete tlačítko restart, obrazovka zčerná a pak to všechno pomalu zase naskočí, sem tam i s nějakou aktualizací.

A takhle nějak je to se mnou.

Pár dní jsem jako ta černá obrazovka, nejsem schopná zvedat telefony, odpovídat na zprávy a děti zásadně odkazuju na tatínka, babičky a jiné nárazové pečovatele (díky, bráško), kteří se okolo vyskytnou.

Pak se tělo i hlava dostanu zase trochu do rovnováhy a systém naskočí. Nejdřív začnu zase víc mluvit, odpovím na zprávy, které se dotazují, jestli ještě žiju, když jsem se tak dlouho neozvala, vylezu z postele, a nakonec i ven, mezi lidi...

Lehce přemňouknutá, těžce zrestartovaná a pomalu se vracející do spokojeného soužití se sebou samou, světem a lidmi kolem.

Nemám tyhle svoje útlumy moc ráda, připadám si trochu jako zombie, ale vážím se jejich zvednutého prstu a poselství, která v nich nacházím.

A řekla bych, že to neplatí jen pro mě….

Takže BACHA, když se nebudeme starat v první řadě samy o sebe, těžko se pak můžeme postarat o někoho dalšího.

Tak na sebe mysleme raději preventivně, a ne až ve chvíli, kdy svět kolem zčerná ❤