Karavan Karel a my - Slovinské finále

(První školní týden za námi, já už jsem si stačila samodiagnostikovat únavový syndrom, a tak přišel ideální čas, vrátit se alespoň v myšlenkách a obrázcích k našemu prázdninovému putování a doplnit palubní deníček o poslední zápis... :-)

Dobýváme Predjamský hrad :-)

Den třináctý

Poslední půl den u moře zpestřujeme dětem malou bojovčičkou, kterou odstartují ranní instrukce nalezené na karavanu. Po té nudnější části jako je hygiena a oblékání konečně přichází na řadu větší vzrůšo. Připravit a přepravit člun. Doplout k bójce. Najít mapu. Vrátit se na břeh. Podle mapy dojít k útvaru v kempu, který jsme překřtili na sopku a tam konečně…dinosauří dárečky!

A tak zatímco potomstvo vykutává fosforeskující potvory ze sádry, já se v duchu loučím s mořem a rozháním chmury, že už se nám to naše putování chýlí k závěru.

Dinosauři jsou venku. Balíme člun a koupací vybavení, jež už nadobro mizí v útrobách zavazadlového prostoru, a poté poskytujeme kempu dobrou čtvrthodinku trvající zábavný program na téma: jak co nejefektivněji na dvacetkrát vyparkovat, pohádat se protože „jak to naviguješ, prosimtě!!!“ a přes půl kempu pod koly karavanu táhnout obří balvan označující číslo kempové parcely.

Právě to je zřejmě poslední kapka, která přesvědčí muže, že příště už jedině s obytňákem, jelikož, jak muž řekl: „s tímhle zasraným debilním obřím krámem už nikam nejedu!!!“ (Tolik k naší nově objevené lásce ke karavaningu ;-)

Mužovo antikaravanové naladění rozhodně nezmírnila ani cesta do přístavu, která se ukázala být asi tak stejně dramatická jako naše noční putování lesemku nocovišti (tentokrát však nebyly úhlavním nepřítelem pobíhající srny, ale protijedoucí auta, traktory (!) a obytňáky a namísto lesního srázu se pod námi rozprostíral strmý mořský útes).

A pak už zase trajektem na pevninu a vzhůru za poslední zastávkou našeho malého rodinného roadtripu.

Zpátky do Slovinska!

Den čtrnáctý

Noc trávíme na parkovišti u Postojnské jeskyně zpět ve Slovinsku.

Původně jsme se tu chtěli stavit už cestou do Chorvatska, ale Velká Bledská hádka nám tak pocuchala nervy, že jsme se jeli raději urychleně zrelaxovat k moři ;-)

A dobře jsme udělali, protože v pobledksém rozpoložení bychom ty olbřímí turistické davy asi jen stěží rozdýchávali.

Ale zpět do karavanu, v noci strategicky umístěnému tak, abychom ráno mohli vyrazit co nejdříve a vyhnout se tak frontám…

Hahaha!

Stejně jako nejsme schopni někam včas dojít, ukazuje se, že nejsme schopni ani včas vstávat.

Když se konečně něco po desáté vykýblujeme k jeskyni, je tu jedním slovem NARVÁNO!

Ale neztrácíme dobrou náladu (zatím) a vyrážíme do podzemí na prohlídku.

Tak jako jo, no, vláček je super, jeskyně monumentální, krápníková výzdoba dechberoucí…ale asi bych musela být větší speleologický nadšenec, abych měla chuť se sem ještě někdy vracet.

To Predjamský hrad, kam se přesouváme místní kyvadlovou autobusovou dopravou mě možná bavil o něco víc. Jasně, zase milion lidí na metr čtvereční, ale milovník příběhů a historie se ve mně prostě nezapře.

U vstupu si půjčujeme každý svého česky mluvícího audioprůvodce a vydáváme se na toulky hradem. Potomstvo je nadšeno a skutečně si dle číselných kódů v jednotlivých místnostech namačkává příslušnou část výkladu, který opravdu poslouchá, a dokonce si z něj ledacos pamatuje. Tenhle styl prohlídek by se mi líbil i v Česku.

Po opuštění hradu lehce krápe, obloha je šedivá a ani moje nálada není právě nejrůžovější. Je čas vrátit se domů.

V karavanu si dáváme poslední večeři, usazujeme se v Jožinovi a vyrážíme…

Den patnáctý

Nocujeme na odpočívadle kdesi u Vídně neb nás dostihla únava, Vili se dvakrát počůral a mě přestal fungovat kinedril.

Ráno jen rychlé kafe a croissant na benzínce a poslední, nejúnavnější část cesty začíná.

Po přejetí českých hranic to vzdáváme, míra hluku ze zadních sedadel přesahuje únosnou mez, a tak smečku vypouštíme v nejbližší vesnici na hřiště.

Navigace hlásí poslední dvě hodiny cesty.

Ty údajné dvě hodiny jedeme hodiny čtyři, jelikož je prokládáme zevlováním v kolonách a (povinnými) rozcvičkami kolem karavanu, kterými předcházíme touze děti svázat, ucpat jim ústa roubíky a vhodit je dozadu do kufru.

Nicméně, konec dobrý, všechno dobré.

Jsme doma.

Děti se vrhají s nadšením na hračky a my s mužem, se znatelně menším nadšením, na generální úklid karavanu před jeho vrácením.

Večer pak společně sedíme na gauči v našem obrovském obývacím pokoji. Spící děti oddychují na druhém konci domu v ložnici. Všude je spousta prostoru a „krámů“ a my si tak říkáme, k čemu my to všechno vůbec potřebujeme? Opravdu nás to dělá v životě o tolik šťastnější…?

Naše putování s domečkem na kolečkách čítajícím asi jedenáct metrů čtverečních nás v mnohém obohatilo, přineslo nám nejeden AHA moment a my víme, že si to budeme chtít zopakovat. A jednou třeba i na mnohem delší dobu…

Byla to totiž asi ta zážitky nejnadupanější „dovolená“, kterou jsme společně zažili :-)

PS: Především kvůli příslibu pohádek a příběhů jsem před cestou koupila e-book Pohádkové Slovinsko, odkud jsme čerpali tipy na výlety i ony zmiňované legendy, jimiž jsme si zpříjemňovali zdlouhavější přesuny či čekání. Plánujete-li návštěvu Slovinska, zejména s dětmi, tak doporučuju ;-)

Karavan Karel a my - Jak jsme neviděli delfíny

Den desátý

Balíme, máváme „soukromému olivovému hájku“ a oleandru s ještěrkou a jedem zase o kus dál, na ostrov Lošinj.

Volba tentokrát padá na menší kemp Rapoča u městečka Nerezine. Kemp příjemně zastíněný borovým hájem a s výhledem na malebný kostelík (jehož malebnost je ovšem člověku naprosto ukradená, když se v šest ráno ozvou z jeho věže protivné zvony!).

Jakmile vyřešíme parkovací krizi, při níž se krásně projeví karavanovo-obytňáková sounáležitost, s níž nám neznámý Němec a Rakušan (sledující nejprve moje marné pokusy navigovat muže za volantem optimálním směrem) raději pomůžou dostrkat našeho Karla na vytyčenou parcelu ručně, odměňujeme se přesunem na pláž. Vzdálenou asi tak dvacet kroků od dveří karavanu, což je oproti minulému kempu naprostý luxus.

A tak se tak povalujeme, čteme (já), lovíme kraby (Maty), hrabeme se lopatičkou v oblázcích (Vili), hledáme mikromušle (Ami), nebo neděláme vůbec nic (muž).

Prostě si na té své dovolené dovolujem taky jednou jen tak zevlovat a musím říct že nám to jde náramně.

Den jedenáctý.

Zevling pokračuje.

Zvažujeme výlet někam do přístavu a lodí za potenciální možností spatřit delfíny. Ale ráno je na nás moc brzy, v poledne moc teplo, odpoledne se nám nikam nechce a k večeru začínáme být unavení.

Tak si jen se zapadajícím sluncem v zádech uděláme pár fotek Copaté mámy (kterou speciálně kvůli tomu vláčím z domu a muže s jejím focením prudím už od přejezdu chorvatských hranic, jelikož být se svou knihou vyfocena u moře mi připadá děsně důležitý a marketingově přitažlivý ;-), skočíme do Nerezine na večeři, dáme zmrzlinu a jdem se po tom náročném dni zase trochu prospat.

Den dvanáctý

Zevling pokračuje.

Zvažujeme výlet někam do přístavu a lodí za potenciální možností spatřit delfíny. Ale ráno je na nás moc brzy, v poledne moc teplo… ale odpoledne se konečně hecnem a vyrazíme. Bez Karla za zády se Jožinovi jede o poznání lépe a tak prostě jen tak jedeme a jedeme a kocháme se a hledáme nějaký přístav. Na delfíny to tu jezdí určitě všude.

Nakonec zastavíme v městečku Velký Lošinj a po zjištění, že máme tři hodiny do nejbližší večerní plavby, se zajdeme občerstvit do přístavní pizzerie. Výhled krásný, ale ta voda pod námi je nečekaně zrádná. Což zjišťujeme ve chvíli, kdy do ní zahučí Vildova bota. Vildova nová barefoot bota za třináct stovek.

Vili hystericky brečí, nikoli kvůli jejich ceně (kvůli ní brečí zase muž) ale proto, že si ke svým „žabičkovým“ botám stihl vytvořit velice vřelý vztah, Maty s Ami se dohadují, jestli bude lepší aby se pro záchranu sandálu obětovala skokem do nelákavé přístavní vody matka či otec a já se snažím navázat oční kontakt s kapitány proplouvajících člunů, neboť jsem povahy plaché a řvát na ně se mi příčí.

Nicméně můj pohled je zřejmě natolik pronikavý (asi stejně jako Vildovo kvílení), že má taktika nakonec slaví úspěch a bota je slavnostně zachráněna osobou pohlaví neurčitelného, zato srdce laskavého, která ji pro nás ze svého člunu vyloví.

Aneb drama se dá prožívat na mnoha úrovních ;-)

Dojemné loučení se zachráncem Viliho boty :-)

Po jídle nám stále zbývá ještě dost času na rychlou koupel v pořádných vlnách a pak už, zase poklusem (já nevím, že mi jsme tak nepoučitelní a nemůžem někdy někam přijít na čas nebo dokonce s předstihem!) dobíháme k lodi zvané Delfin, kde se s úlevou usadíme na palubě.

Plavba je to kouzelná a každý si ji užívá dle svého.

Maty se vnutí ke kormidlu (!), které mu mladý Chorvat se slovy „Drž směr“ přenechává a jde se muchlovat se svou přítelkyní (!), muž se s Vildou a Amálkou přetahuje o dalekohled a já se oddávám svému oblíbenému nicnedělání, které se však dá vznešeně nazvat magickým souslovím „intenzivní prožívání přítomného okamžiku.“

A tak ačkoli o delfíny jsme okem ani dalekohledem nezavadili, považuji naši plavbu s přestávkou na koupání a návratem do přístavu při západu slunce, za jeden z nejkrásnějších zážitků našeho putování.

Jistě proto není divu, že mě při následném prohlížení lehce kýčovitých fotek, přepadla melancholicko-filozofická nálada:

Úplná malá Kate Winslet ❤

Kdo ví, kdo jednou bude její Di Caprio?

To rodičovství je stejně zvláštní věc. Člověk by si někdy tak přál, umetat jim v životě cestičky, postarat se, aby jim nikdo neublížil, aby jim nikdo nezlomil srdce...

A pak je stejně jeho rolí být jen tím, kdo stojí opodál, přihlíží všem jejich životním kotrmelcům a jediné, co zmůže, je být přístavem, kam se můžou vždycky vrátit.

Pro pohlazení, objetí, radu... a hlavně, čistou a bezpodmínečnou lásku ❤

Karavan Karel a my - Konečně u moře

Den osmý

Jsme v Chorvatsku!

Kolem druhé hodiny ranní si nacházíme místečko ke spaní na Krku, kdesi na parkovišti u pískovny. Ve vzduchu je cítit moře a cikády cikají o sto šest.

Začíná mořská část našeho putování.

Nicméně Krk se nám tak úplně nezamlouvá, a tak dopoledne vyrážíme do přístavu na trajekt směr ostrov Cres, kde pro vzpouru posádky toužící smočit své opocené tělesné schránky do moře, nabíráme bez ohledu na rady a reference směr na nejbližší kemp.

Volba tak padá na kemp Kovačine, který se se svými třiadvaceti hektary ukazuje být snad rozlehlejším než hned vedle stojící hlavní město.

Zpočátku se v nás sice znovu ozývají asociální hlásky, ale vedro otupuje hrany našich požadavků, a tak když objevíme přijatelné místo s několika olivovníky, vzrostlou borovicí a kamennou zídkou osázenou oleandry, rozmarýnem a oreganem, námitky upadají v zapomnění a my vděčně parkujeme Karla s Jožinem do jejich řídkého stínu, abychom konečně mohli hupsnout do vytouženého moře.

První okamžiky ve slané vodě jsou vskutku úlevně osvěžující.

Voda, to je zkrátka můj živel.

Hory jsou monumentální, velkolepé a ve vší své mohutnosti magické. Ale moře, to mě zkrátka pořád přitahuje nějak víc. Svou nekonečností, neustávajícím pohybem, kouzlem a ochotou smýt ze mě všechno staré, nepotřebné, zbytečné. Stačí se jen položit na hladinu a odevzdat se tomu pradávnému kolébavému rytmu.

A rázem jenom jsem.

Alespoň na tu malou chvilku, než se na mě pověsí tři malé chobotnice a stáhnou mě zpátky do reality. A že právě to ony umějí nejlíp na světě.

Následuje první hodně pozdní oběd nebo možná spíš hodně brzká večeře s výhledem na moře, kterého se nemůžeme (JÁ!) nabažit, nákup vodních pistolek a pak nás až do západu slunce z vody nikdo nedostane…

Den devátý

Pozdní ráno, dlouhá snídaně, oběd do krabičky na pláž a neskutečně líný den u moře s naší novou hračkou, malým nafukovacím člunem, hledání mušlí v kamíncích, lezení po olivovnících a výskání ve vlnách.

Zapadající slunce nás ovšem přeci jen vytrhává z lenošivého opojení a my se vydáváme na drobnou procházku po pobřeží směrem k městu Cres. Stejný nápad mají sice i další desítky kempařů, ale už se nad tím ani nepozastavujeme. Najít tu místo, kde se v sezóně budeme cítit jako opuštění Robinsoni je asi stejně pravděpodobné, jako že Mates uloví na svůj prut z laťky a prádelní šňůry delfína.

Než se přes dětskou touhu utratit tu svůj přidělený obnos kun dostaneme k večeři, na níž jsme se sem primárně vypravili, je deset. Než se najíme je skoro jedenáct. A z hlav zvolna klesajících do zapékacích misek od lazaní je jasně patrné, že po svých už děti nikam daleko nedojdou.

Volíme proto variantu kempového vláčku, který odjíždí za pět minut.

Muž platí a já beru kočár a na něj tři síťky na lovení libovolné havěti, laťku s prádelní šňůrou, tašku s pěti ručníky, plavkami, kyblíčky a lopatičkami, Amálčin nový vějíř, Viliho a Matyho nové loďky na baterky, dva plavací pásky a jeden nafukovací kruh, k tomu tři polospící děti a vyrážím napřed.

Na zastávku přisupíme s prádelní šňůrou zamotanou do předního kočárkového kolečka, s věčně padajícími síťkami, laťkami, loďkami a sem tam i dětmi, funícím mužem v zádech, ale naštěstí včas!

A i když se vším tím hlučným ansáblem a tunou věcí, kterými zabereme celý vagónek, působíme trochu jako nějaká pofidérní bandička tuláků, hlavně, že nemusíme jít pěšky.

Do karavanu se tak sice dostáváme až před půlnocí, ale kupříkladu mě tenhle jižanský denní rytmus naprosto vyhovuje

Škoda jen, že se nedá implantovat do mírného pásma naší české kotliny. Ale ten pověstný siestový klid a spoustu času na všechno, by asi česká nátura jen tak nevydýchala ;-)

Karavan Karel a my - Velká Bledská Hádka

Den sedmý

Zvedáme kotvy a jede se dál!

Muž je vyparkovávací bůh a díky jeho umu vyvázne Jožin i Karel z přeplněného kempu bez škrábnutí, (s čímž já mívám problém i při vyparkovávání z Lidlu) a zdánlivě nic nám proto nebrání vydat se směrem na jih.

Problém se ovšem objevuje již za první serpentýnou. Kinedril ještě nezabral a můj žaludek se proti jízdě v těchto zásadně nerovných končinách tvrdě bouří.

Dáváme si proto lehce neplánovanou zastávku u jezera Bled.

A protože na podrážděný žaludek je nejlepší se najíst, zaplácnu ho pro jistotu polévkou, kávou s kremnou rezinou, což je zdá se, místní cukrářský majstrštyk a nakonec přidám ještě kokosovo čokoládovou zmrzlinu. Aneb co bych pro svůj žaludek na vodě neudělala…

Ovšem kinedril konečně zabírá, což znamená, že jsem malátná a chce se mi spát, děti chtějí na bobovou dráhu nad jezerem a mají hlad, protože polévku nechaly rodičům, a housky naházely do jezera rybám, muž je nervní z končícího parkování a vedra a celá tato situace nevyhnutelně vede ke scéně, která v našem vztahu vejde do dějin jako Velká Bledská Hádka aneb VBH.

Atmosféra houstne, muž se mračí, já jsem ukřivděná a děti jsou zpruzené, že bobová dráha nebude, jelikož se na jednu jízdu čeká skoro dvě hodiny a na něco takového tu nikdo nemá nervy.

Vláčíme se v ponuré atmosféře nahoru na kopec, kde čekají Jožin s Karlem.

Situace se obrací k lepšímu ve chvíli, kdy potkáváme pekárnu. Hlad je utišen, ručička náladoměru se zvolna přesouvá z červené do zelené zóny a my náhle, plni znovu nabitého optimismu (nebo alespoň o něco méně zpruzení) plánujeme další výletní zastávku.

Je jím soutěska Vintgar, jíž vede stezka po dřevěných chodníčcích nad vodopády a peřejemi řeky Radovny.

Na místo dorážíme ve chvíli, kdy řeku již všichni turisté opouštějí, a máme ji tak, zejména na zpáteční cestě sami pro sebe.

Děti, kterým k regeneraci sil stačilo patnáct minut v autě, berou chodníčky klusem, my s mužem lehce zaostáváme a kocháme se kouzelnými výjevy.

Kromě toho dochází též k akci vcházející do našich manželských dějin jako Malé Vintgarské Usmíření, aneb MVU, a po něm již nic nebrání tomu, abychom se vydali vstříc mořem vonícím dálkám…

Sokrates prý řekl: „Ideální manželství má dva předpoklady, muž musí být hluchý a žena slepá.“

A jelikož muž zatím nedoslýchavostí netrpí, moje oči jsou také v pořádku a ani jeden z nás není emoce pevně ovládající světec, občas to mezi námi bouchne a naše manželství má k dokonalosti daleko. Ovšem dokud si jeden druhého vážíme, po vychladnutí se sami sobě a celé situaci dokážeme zasmát a nebrat všechno přespříliš vážně, jsou takové hádky zkrátka jen další level, o který jsme následným usmířením posunuli náš vztah výš. Aneb použít můžeme i ono okřídlené rčení: chybami se člověk učí.

Takže díky VBH i MVU, budeme na vás vzpomínat v dobrém ;-)