Co právě vzniká pod mým perem?

Jsem veskrze tvůrčí bytost. Na ruce sice trochu levá, ale v hlavě jsem tvořivá tolik, že to ty ruce celkem pěkně vyváží. A protože levé ruce mě limitují v přenášení mých fantazií na velkolepá, romantickoepickáplátna, přešla jsem celkem záhy k uměleckému odvětví spisovatelskému.

Ve třetí třídě jsem napsala první divadelní hru o lesní královně, Zemíkovi a Stromíkovi. Bohužel, k její dramatizaci nikdy nedošlo, neb jsem se těsně před premiérou pohádala se svou nejlepší kamarádkou, která měla hrát lesní královnu, představitel Zemíka dostal angínu, a nakonec to všechno zazdily letní prázdniny.

Jako dospívající jsem si libovala zejména v temných básničkách. Moje nejoblíbenější začínala slovy: Rakev klesá níž a níž, už ho nikdy nespatříš…

Pak jsem přešla na romány. Napsala jsem jich asi deset až patnáct, ale nakonec jsem se vždycky zasekla. Zhruba někde za první úvodní scénou. Ačkoli jeden čítal už dobrých padesát normostran a ani dneska, po letech, mi z větší části nepřijde jako něco, co by se hodilo tak maximálně na podpal v kamnech, a tak si tak říkám, že jednou, možná, až budu mít čas, chuť a s Amálkou začne cloumat puberta, abych si ty emoce trochu oživila, možná se k němu ještě vrátím.

Nicméně, na romány jsem neměla výdrž, a proto jsem přešla na povídky. Ty mě bavily, nezabraly moc času a zpříjemnily mi nejeden odpolední spánek našich dětí. Potíž byla v tom, že kdy už jsem si nějakou postavu, třeba jako Evu z Vánočního přání oblíbila, skončil její příběh dřív, než jsem stihla zjistit, co všechno nosí na dně kabelky, kam by ráda vyrazila na dovolenou a jak by to s ní asi bylo dál, kdybych konečně sebrala odvahu napsat ten román.

Pak jsem na nějakou dobu vyměnila psaní umělecké za psaní „odborné“ a moje po příbězích bažící dušička se musela spokojit se seminárkami na téma „těžko vychovatelné děti“ či „následná péče o propuštěné trestance“.

Ale po bakalářce s názvem Sebepojetí ženy v roli oběti domácího násilí, konečně přišla moje chvíle a já se pustila do psaní příběhu, který mi v hlavě dozrával už pár let, byl tak trochu můj, a tak trochu smyšlený, byl o tom, jak překonávat i těžké životní chvilky s nadhledem a optimismem, byl to zkrátka příběh, který jsem se rozhodla napsat pro své vystrašené, nejisté, a hlavně zbouchnuté devatenáctileté Já. Byla to Copatá máma.

Mazlila jsem se s ní dlouho (a v tištěné podobě to s ní občas dělám i dnes 😉), ale nakonec jsem ji vypustila do světa a v mé hlavě se na nějakou dobu rozlilo zvláštní příběhůprosté prázdno.

Časem se ovšem vynořili zase, příběhy, postavy, dialogy, emoce, zápletky a touha je všechny zachytit, dát jim život a spolu s ním něco ze sebe samé. Touha psát.

A víte jak to dopadlo? Letos o prázdninách jsem napsala první kapitolu. Hlavní hrdinka se jmenuje Ema, ráda kreslí, má manžela, dvě děti a děsně nízké sebevědomí. Emin příběh mi ožívá v hlavě, ale na papír se ne a ne dostat.

Namísto toho jsem objevila dosud netušená zakoutí psaveckého světa. Úřední papíry! Reporty o činnosti! Roční plány! Tematické plány! Zápisy o konzultacích! Zápisy z pedagogických rad! Zápisy o navržených podpůrných opatřeních! Plány pedagogické podpory! Plány výchovného poradce! Vyhodnocování výchovného poradce! Deník výchovného poradce! A jako třešinka na dortu, zprávy výchovného poradce o chování žáka!

Mám z toho osypky a úplně cítím, jak mi při psaní dalšího Reportu o činnosti školního asistenta, řvou mozkové buňky v laloku krásné literatury a centru básnických obratů, hrůzou.

A proč vám to píšu?

Asi proto, abyste věděli, že bych moc ráda svět, vás a všechny budoucí generace obdarovala další skvělou knihou!

Ale nejde to.

Musím jít dopsat Vyhodnocení tříměsíčního pozorování žáků...

Tak mějte prosím strpení, já se o trpělivost taky pokouším, ze svých psaveckých přetlaků se vypisuju alespoň vám tady na blogu a na optimistickém facebooku a věřím, že tahle děsivě netvůrčí fáze jednou skončí. 😉

PS: Pokud byste ještě zatoužili po Copaté mámě, která by neměla chybět pod žádným vánočním stromkem, okolo něhož se vyskytuje ženské pohlaví, můžete si ji u mě ještě ultrarychle objednat! :-)

Jednorožci kam se podíváš

Chudák holka, která trpí vážnou nemocí zvanou Akutní nedostatek fantazie, jeden asistenční jednorožec na předpis z lékárny a spousta velkých kouzelných ilustrací.

To je momentálně Amálčina nejoblíbenější knížka.

Justýnka a asistenční jednorožec.

Když jsem ji před pár týdny uviděla v knihkupectví, neváhala jsem ani minutu, i kdyby jen kvůli tomu, jak je knížka krásná na pohled. Ale ono to u kochání vizuálního naštěstí nekončí.

Knížka má totiž i roztomilý a mile vtipný příběh, u jehož čtení jsem se nenudila ani já.

U některých dětských knížek, těch překladových obzvlášť, mám někdy problém s tím, že řeknu-li to bez obalu, jsou napsané tak pitomě a stylisticky zoufale, že si pak při čtení text stejně raději upravuju a vymýšlím…

V tomhle směru ale autorka, Kateřina Maďarková, opravdu zabodovala a ve spojení s ilustracemi Lény Brauner, je to jedno velké dívčí ÁÁÁCH. 

Nicméně u nás se od té doby o jednorožcích čte, jednorožci se malují, jednorožci se vyskytují na oblečení a v posteli dělá Amálce společnost jednorožec plyšový.

Jednorožčímu mámení jsem ovšem neodolala ani já. A tak když jsem u kamarádky, fotografky, ilustrátorky a Matýskovy učitelky výtvarky v jednom, uviděla tyhle rozkošné lněné tašky, hned jsem začala jednu (nebo spíš rovnou dvě, aby mi ji Ami nebrala…) nutně potřebovat.

…

Mimochodem, i v případě, že vás jednorožci vůbec netankují, nenechte si ujít Kátiny instagramové účty papp.ka a Pappeterie (případně facebook Pappeterie) odkud jsem si drze zapůjčila Kátiny fotky, protože na kochání jsou opravdu skvělé a u nás doma se už kromě plátěnek vyjímá i pár zarámovaných skvostů. Třeba tenhle, tak trochu na míru :-)

…

Každopádně, abychom to pro dnešek ukončili, bylo by ještě záhodno dodat, že v posledních týdnech Amálčiny představy o vlastní budoucnosti nabírají nový směr.

Donedávna totiž Amálka považovala za svůj osud stát se princeznou.

Nyní zvažuje variantu, otevřít si spolu s kamarádkou veterinární ordinaci. Pro jednorožce.

Netuším sice, která z nastíněných životních cest nakonec bude tou pravou, ale mám za to, že jestli Amálce něco nechybí, je to fantazie. Tak to asi jednorožce na předpis nedostanem… ;-)