S Karkulkou do Francie - Magické útesy a cesta domů

Den jedenáctý

Probouzíme se u písečné duny a za hukotu moře, vedle nás bivakuje partička francouzských hippíků ve starých Volkswagenech a my opět odvážně oblékáme plavky a vyrážíme na plážovou piknikovou snídani.

Fouká, je zataženo, do vody se nám moc nechce, a tak se spontánně dělíme na holčičí a klučičí partu a stavíme hrady z písku.

Amálka a já máme hrad ozdobný, lehce fantaskní a vysoce ženský.

Maty s mužem mají hrad opevněný, plný střílen a vysoce mužský.

No a Vili si vykopal velkou díru 😊

Do stavění hradů jsme se tak zabrali, že jsme prošvihli těch pár vzácných slunečných minut a když se konečně rozhoupeme, že si skočíme i přes chlad a vítr do vody, abychom se odpískovali, začíná pršet. No, prima, v dešti jsme se tu ještě nekoupali, ale má to své kouzlo.

Když se ovšem jemné mrholení změní v přívalový déšť, kašlem na moře a utíkáme se schovat do Karkulky.

A tady vyvstává jedna z těžkostí cestování dodávkou.

Prší, my jsme mokří, obalení pískem a mačkáme se na našich pěti metrech čtvereční, což znamená, že na každého z nás připadá metr krát metr manipulačního prostoru.

Za chvíli už se ale ručníky i plavky suší na palubní desce a každé myslitelné stěně, děti si vesele zanáší písek do postele a já se vrhám na přípravu oběda.

Může se to zdát jako vopruz, ale (dokud se děti nezačnou neskutečně provokovat), je z toho nakonec taková nečekaná dodávková idylka.

Naštěstí po obědě déšť trochu ustává a jelikož odliv odhalil obří skaliska, která se původně jevila jako nedosažitelný a vlnami omývaný ostrov, vydáváme se na průzkum.

A právě tohle místo se pro mě stává jednou z největších lásek našeho putování.

Šplháme bosky nahoru, kolem burácí vlny a fučí vítr, moře se přelévá z temně šedivé do tyrkysové a útesy i maják v dálce se ztrácejí v cárech mlhy. Je to tu magické a na pár okamžiků, kdy stojíme na vrcholku kopce, který se při přílivu stává ostrovem, my přijde, jako bychom na světě zůstali jen my.

Jen nás pět, semknutých k sobě, držících se za ruce a obdivujících divokou krásu skalisek, mlhy a vlnícího se oceánu. Ve vzduchu sítím slanou vůni a svobodu racků poletujících kolem

Dolů a zpátky se mi vůbec nechce…

Ale pomalu nás čeká cesta domů.

Za znovu sílícího deště dobíháme ke Karkulce, balíme a jedeme.

Měli bychom to už zvolna stáčet k domovu, povinnosti volají…ale cesta nás pořád vábí, a tak se shodujeme, že si ještě užijeme podvečer v pár kilometrů vzdáleném pirátském městě Saint-Malo.

Karkulku necháváme na parkovišti nedaleko starého města a protože pláží, i těch temně šedivých, ještě nemáme dost, vrháme se hned po schodech dolů, mezi strašidelné kmeny, sloužící pravděpodobně jako vlnolamy, a vychutnáváme si místní ponurou atmosféru.

Po pláži dojdeme až k hradbám opevněného starého města, kde je naší první a největší starostí nalezení záchodů a pak už nezbývá, než si vychutnat náš poslední, plně francouzský podvečer.

Nejdřív si tak dopřáváme návštěvu cukrárny s obřími dorty, které u dětí způsobují stejně obří nadšení, později si poslechneme místní námořnickou kapelu a na hradbách si vychutnáme západ slunce, na který se jako zázrakem rozestupují mraky, a nebýt dvou týpků, kteří dle Matyho „odborného“ názoru, k němuž dospěl na základě naší pařížské diskuze, určitě právě obchodují s drogami, byl by to jistě vrcholný zážitek dne 😉

Nakonec se stavujeme ještě na pirátské večeři, kde už dětem pomalu padají hlavy do talířů, a tak bereme Ami a Viliho na záda, Matyho za ruce a vydáváme se do Karkulky.

Dětem vyčistit zuby, do pyžam, dát pusu na dobrou noc, zabalit do deky, připoutat a otáčíme to k domovu…

Během následujících dvou dnů znovu projíždíme kolem Paříže a loučíme se alespoň z dálky s Eiffelovkou, vaříme na odpočívadlech, pořád dokola posloucháme Holky z naší školky, přejíždíme do Německa, do České republiky, v Praze si dáváme u Vltavy oběd na stejném místě, kde jsme před dvěma týdny naši pouť začínali, vyzvedáváme si v podkrkonoší u taťky Bernieho a nakonec se unavení, ale zážitky nabití vracíme do naší polabské nížiny s jedinou touhou.

Vykoupat se, vzít si čisté prádlo a jít spát 😊

Naše francouzské putování s Karkulkou bylo náročné, úžasné, vysmáté, uječené, dojemné a hlavně, rodinné.

A asi ho nemůžu uzavřít jinak, než dalším z mých filozofických okenék:

Není to vždycky idyla. Dost často je to naopak trochu psycho.

Děti se provokují, nemůžeme najít místo na spaní, prší, je zima, všichni mají hlad a poslední bageta v nás zmizela těsně potom, co zavřely všechny obchody, v kempu nemají místo a my už nemáme čisté oblečení, není signál, nefunguje navigace, hádáme se a je nám do pláče...

Ale pak jsou tu ty báječné západy slunce, strmé útesy, sbírání mušlí, chytání krabů, hraní na honěnou, otužilecké koupání v moři, hlasité zpívání, rozlámání poslední sušenky na pět kousků, večerní chvilky s mužem a ciderem, vypraná trička, umyté vlasy, hřející slunce, kouzelná místa, a ještě kouzelnější okamžiky...

V dokonalém světě by ten první seznam vůbec neexistoval.

V našem světě nám naopak pomáhá uvědomit si, jaké štěstí pak cítíme při prožívání druhého seznamu ❤

Černá a bílá. Dobro a zlo. Jing a jang. Radost a smutek.

Život je zkrátka o prožívání duality světa a nacházení rovnováhy.

Naše putování nám to zase pěkně intenzivně připomíná a učí nás vážit si každé optimistické maličkosti ❤

Děkuju ❤

Předchozí část cestovního deníčku: S Karkulkou do Francie - Melancholická Bretaň

S Karkulkou do Francie - Melancholická Bretaň

Dem desátý

Deset dní na cestě a konečně nám začíná dovolená!

Po snídani se děti z pyžam převlékají rovnou do plavek a s nadšením se dávají na úprk k bazénu (nicméně lhala bych, kdybych tvrdila, že já se do něj netěším 😉). A tak si dlouho jen tak lebedíme na lehátkách, čteme, skáčeme šipky, plaveme všemi myslitelnými i nemyslitelnými plaveckými styly a je nám dokonale dovolenkově.

Jenže, jídlo v Karkulce došlo, a tak nám zase vyvstává jedna z nejčastějších putovních otázek: kde a co budeme jíst?

Vydáváme se na procházku do městečka Cherrueix a na pláž, kde sice díky obřímu odlivu není moře prakticky vůbec na dohled, ale zato je tu hřiště a restaurace, což nám pro tuto chvíli bohatě stačí.

Děti si (jak překvapivé!) dávají sladké palačinky a my s mužem bretaňské galettes, palačinky z pohankové mouky, podávané zpravidla na slano.

Poté potomstvo s mužem vyráží na průzkum pláže s výzvou dojít až k moři, zatímco já si v restauraci otevírám notebook a pouštím se do posledních příprav nutných pro vypuštění Dračí bojovky do světa.

Ovšem, stejně jako já jsem se většinu času mohla vzteknout nad místním mizerným připojením, zbytek rodiny se po dvou hodinách vrací notně vymrzlý, bahnem obalený a moře nespatřivší, neboť odliv je tu ještě větší, než jsme pokládali za možné.

Zpátky v kempu pak přenechávám muži tu radost a čest uložit naši údernou dětskou jednotku k spánku a sama se uchyluji k přístřešku, kde se srocují závisláci na elektrických zásuvkách a internetovém připojení.

Zprvu tu sedím v houfu týpků s mobily, tablety a notebooky, ale kolem půlnoci se přístřešek vylidňuje a ve tři ráno tu vcelku pochopitelně sedím už jen ve společnosti párku můr poletujících kolem žárovky. Ale stálo to za to, Dračí bojovka je hotová, připravená a já můžu jít konečně spát.

Den jedenáctý

Jsem trochu mimo, jelikož jsem nevyspalá a potřebuju otestovat, že bojovka po zaplacení odchází a vše funguje jak má. Děti jsou tedy odveleny na hřiště, já se vracím na své oblíbené místečko pod přístřeškem a muž připravuje Karkulku k odjezdu.

Hotovo. Bojovka je vyslána prvním předzájemcům. Karkulka je připravena k odjezdu a děti mají zase hlad. Zdá se, že vše je, jak má být.

Jedeme do centra pro něco k jídlu, ale koná se tu nějaká sláva a všude jsou rozložené stánky. Bleší trh!

Prvotní nadšení střídá rozladění. Nemáme hotovost, restaurace jsou plné a nejbližší bankomat je půl hodiny autem po pobřeží…

Schlíple se projdeme mezi stánky, NEkoupíme si žádný krásný mosazný džbán, divnou sošku s kačerem, truhlu, do které bych si dávala něco děsně důležitého, ani pitomou bagetu nebo palačinku a hladoví se vrátíme k autu.

Dneska nám štěstí vážně nepřeje.

Naskakujeme do Karkulky a volíme ten nejlepší možný lék. Prostě jedeme dál. Však ona nás cesta zase někam zavede.

A tak se i stalo. Objevili jsme kouzelné, šedivě melancholické městečko na pobřeží zvané Cancale.

Doplnili jsme hotovost, upíchli se v restauraci, objednali na oslavu dokončení bojovky a taky proto, že byly čtyři odpoledne a my jsme prakticky celý den nejedli (nepočítají-li se sušenky…) celé menu a nálada se nám postupně začala zlepšovat.

Předkrm nás navnadil, hlavní chod potěšil a dezert zalil blaženým pocitem sytosti a ospalosti.

Krom toho jsme si společně s dětmi rozšířili gurmánské obzory, vyzkoušeli šneky, ústřice, mušle i krevety, načež děti usoudily, že francouzi jsou se zálibou v mořských plodech trochu podivíni, a pak jsme se spokojeně courali městem, zkoumali sádky na chov ústřic a nasávali tu lehce pochmurnou blátivou atmosféru.

K večeru jsme se vydali zase dál a našli báječné místo k přespání.

U krásné pláže s útesy, vlnami a divokým přílivem.

Tolik zážitků a jeden jediný den.

Je kouzelné, jak pěkně nám to jde, když věci necháme plynout. Jak se ze dne, který se tváří jako šedivý smolař může stát veselý melancholik. A jak mnohdy stačí jediné, posunout se dál, přijmout co je a otevřít se tomu, co přijde.

A to jak na cestách, tak i v životě…

Předchozí část deníčku: S Karkulkou do Francie - Testujeme Dračí bojovku
Následující část deníčku: S Karkulkou do Francie - Magické útesy a cesta domů

S Karkulkou do Francie - Testujeme Dračí bojovku

Den osmý

Den nám začal trochu neslavně. Napršelo nám do snídaně, Matyho štípla vosa a v Karkulce došla voda.

Ještě, že na dnešek máme naplánováno testování Dračí bojovky, kterou jsem ve spolupráci se svým druhým tatínkem Adolfem Lachmanem, připravila (a vy ji seženete TADY).

Už včera jsme si přečetli úvodní legendu a když déšť trochu polevuje, vyrážejí děti hledat první zprávu s úkolem k rozluštění.

Se zprávou pak rovnou naskakujeme do Karkulky a za doprovodu deště bubnujícícho do střechy, vyrážíme po pobřeží dál.

Občas zastavíme a na každé takové čůrací, svačící nebo hrací zastávce nacházejí děti další úkol, jehož vyluštěním získávají písmeno dračího jména, nebo část zaklínadla.

Kromě toho si dáváme oběd na jednom z kouzelných piknikových stanovišť, kterých je ve Francii všude spousta, a po něm pár kol petanque, který si Maty koupil za přidělená eura.

Takhle nám naše odpolední cesta rychle uteče a k večeru už parkujeme na krásné vyhlídce u zálivu, v němž se nachází Mont-Saint-Michel, přílivový ostrov s klášterem, který je i spolu s celým zálivem zapsaný na seznamu Světového dědictví UNESCO.

A lepší kulisy pro bojovku jsme si nemohli přát.

Děti tu nacházejí poslední dvě zprávy a krásně nám to vyšlo, že jedna z nich, umístěná v trávě u vody, která díky přílivu rychle stoupá, je od jezerní panny 😊

Při západu slunce konečně zjišťujeme, jak zní drakovo jméno a skládáme zaklínadlo, kterým nakonec draka uspíme. Ale na to si počkáme do zítřka, protože začíná pršet a děti navíc usoudily, že Mont-Saint-Michel je právě TEN zámek z legendy a ostrůvek opodál je ve skutečnosti hlava obřího spícího draka, čímž samy sebe solidně vystrašily.

Zajímavé je, jak je jejich představivost velká a hranice mezi realitou a fantazií tenká.

Už od začátku vědí, že bojovku jsem vymyslela já a „děda Ádík“ k ní namaloval obrázky, ale stejně se během celého dne navzájem přesvědčují, že je to celé skutečné, že zprávy jim opravdu podstrkují čarodějové, víly, jednorožci a skřítkové.

Mysl je zkrátka mocná čarodějka.

Den devátý

Ráno, i když v našem případě to znamená spíš poledne, protože co jsme s Karkulkou vyjeli, chodí děti spát kolem jedenácté a vstávají mezi devátou a desátou (Ami cestou dokonce pokořila i svůj domácí chřipkový rekord, svým vyspáváním do půl dvanácté), dohráváme bojovku.

Na útesech nacházíme dračí podobiznu a o kus dál i Dračí past. Do ní umístíme zaklínadlo, obraz draka, chytneme se za ruce a za skučení větru, které děti přisuzují dračímu sténání, zaklínadlo třikrát zopakujeme…

V tu chvíli vítr prožene přes záliv a nad našimi hlavami obří černý mrak, v němž děti okamžitě vidí dračí duši letící do říše spánku.

A je to!

Bojovka dohrána, drak na dalších tisíc let uspán a já jsem přešťastná, že se bojovka líbila.

Za odměnu děti nalézají děkovný dopis od krále a k dotvoření i Řád spícího draka (což je součástí celé bojovky). Jako bonus je pak v dětském balíčku i hroznový cukr a pro každého sešit s luštěnkami, aby byl při přejezdech v Karkulce zase na chvíli klid.

Ale teď už je nejvyšší čas vydat se na lov něčeho k snědku, protože zásoby z posledního nákupu jsme dojedli už včera, a hladový Muž je silně nevrlý muž.

Chvíli zvažujeme, že už to vydržíme do kempu, který máme dnes v plánu, ale kemp je přeplněný, stejně jako všechna parkoviště u Mont-Saint-Michel a tak zase úplně měníme plány.

Na Mont-Saint-Michel si prozatím, než se do Francie zase vrátíme, uchováme vzpomínku jen zdálky a místo toho si dáme piknik, potkáme kouzelný větrný mlýn, kam si kluci skočí na prohlídku a my holky si zatím dáme holčičí chvilku s vitím věnečku, a nakonec popojedeme ještě kousek, čímž se ocitáme v Bretani, v městečku Cherrueix.

Tam nás sice v prvním kempu odmítají pro plnou obsazenost, ale v druhém nalézáme útulné útočiště se zázemím ve starém kamenném zámečku, a dokonce i s bazénem!

A tak jdeme zase po dlouhé době spát pěkně čisťoučcí, voňavoučcí a dokonce s příslibem, že ráno si budeme moct na recepci vyzvednout čerstvé bagety a croissanty. Hotová slast…

Je zajímavé, jaké běžné maličkosti najednou člověku přijdou vzácné a milé a taky s jak málo věcmi si vlastně vystačí.

Putování v Karkulce je zkrátka obohacující na mnoha úrovních.

Předchozí část deníčku: S Karkulkou do Francie - Vylodění v Normandii

Následující část deníčku: S Karkulkou do Francie - Melancholická Bretaň