Jak jsem
předesílala, o tom, co se bude v pátek večer dít, jsem neměla ani tušení.
Skutečnost ovšem předčila má očekávání.
Celý den jsem
strávila ve stavu lehké nervozity, kterou jsem se pokoušela mírnit Bachovými
esencemi pro krizové situace, jež mi zůstaly od domácího porodu. Ale zatímco
tehdy mi stačila dávka jedna, v pátek jsem si na jazyk vykapala snad půl
lahvičky.
V kombinaci
s mou neschopností cokoli ten den pozřít a panákem Jamesona, který jsem do
sebe hodila těsně před zahájením, jsem celý křest nakonec strávila v natolik
povzneseném stavu, že mi ještě pořád přijde lehce neskutečný.
Ale atmosféra
byla kouzelně uvolněná, všichni kolem (a že jich bylo dobře přes šedesát!) se
usmívali až hystericky smáli (v závislosti na právě se odehrávajícím programu)
a já mám pocit, že jsem se těch několik hodin prostě jen vznášela a brečela.
Smíchy.
Strýček Hroch a
nebiotatínek Áda se totiž uvedení celé akce chopili se vší svou noblesou, extrovertním
nasazením a v dámských šatech.
Autorské čtení
v jejich podání vrhlo na Copatou mámu poněkud necudné světlo. Kvíz na téma
Bára a její úchylky byl proložen svérázným ztvárněním mé pubertálně
nejzamilovanější scény z Hříšného tance: Baby nebude sedět v koutě! A
velice naturalisticky pojatý porod knihy rozplakal minimálně jednoho přítomného
nezletilce.
Následoval
samotný křest, kdy byla čerstvě porozená kniha navždy zalita do betonu (protože
kniha musí mít kmotra – kmotr evokuje Kmotra – Kmotr zas betonování – no prostě,
oslí můstek jak blázen, a mně zůstane na věky věků rozkošné těžítko i s pupeční
šňůrou ;-)
Zní-li to vašim
uším poněkud bláznivě, můžu vás ujistit, že chyba není na vašem přijímači. Celý
večer opravdu bláznivý byl. Ale krásně.
A já moc děkuji
svým dvěma mužsko-ženským příbuzným za bezkonkurenční show. Své mamince za
ztvárnění kmotry knížky. Kátě Pappové za fotodokumentaci. A kavárně Galerie café za poskytnutí prostoru i občerstvení.
Ale úplně
nejvíc vám všem, kteří jste v pátek dorazili a prožili spolu se mnou večer
ve znamení Copaté mámy. Děkuju!