neděle 23. října 2016

Jak se křtila Copatá máma? Betonem…

Jak jsem předesílala, o tom, co se bude v pátek večer dít, jsem neměla ani tušení. Skutečnost ovšem předčila má očekávání. 


Celý den jsem strávila ve stavu lehké nervozity, kterou jsem se pokoušela mírnit Bachovými esencemi pro krizové situace, jež mi zůstaly od domácího porodu. Ale zatímco tehdy mi stačila dávka jedna, v pátek jsem si na jazyk vykapala snad půl lahvičky.
V kombinaci s mou neschopností cokoli ten den pozřít a panákem Jamesona, který jsem do sebe hodila těsně před zahájením, jsem celý křest nakonec strávila v natolik povzneseném stavu, že mi ještě pořád přijde lehce neskutečný.
Ale atmosféra byla kouzelně uvolněná, všichni kolem (a že jich bylo dobře přes šedesát!) se usmívali až hystericky smáli (v závislosti na právě se odehrávajícím programu) a já mám pocit, že jsem se těch několik hodin prostě jen vznášela a brečela. Smíchy.
Strýček Hroch a nebiotatínek Áda se totiž uvedení celé akce chopili se vší svou noblesou, extrovertním nasazením a v dámských šatech.


Autorské čtení v jejich podání vrhlo na Copatou mámu poněkud necudné světlo. Kvíz na téma Bára a její úchylky byl proložen svérázným ztvárněním mé pubertálně nejzamilovanější scény z Hříšného tance: Baby nebude sedět v koutě! A velice naturalisticky pojatý porod knihy rozplakal minimálně jednoho přítomného nezletilce.








Následoval samotný křest, kdy byla čerstvě porozená kniha navždy zalita do betonu (protože kniha musí mít kmotra – kmotr evokuje Kmotra – Kmotr zas betonování – no prostě, oslí můstek jak blázen, a mně zůstane na věky věků rozkošné těžítko i s pupeční šňůrou ;-)



Zní-li to vašim uším poněkud bláznivě, můžu vás ujistit, že chyba není na vašem přijímači. Celý večer opravdu bláznivý byl. Ale krásně.
A já moc děkuji svým dvěma mužsko-ženským příbuzným za bezkonkurenční show. Své mamince za ztvárnění kmotry knížky. Kátě Pappové za fotodokumentaci. A kavárně Galerie café za poskytnutí prostoru i občerstvení.
Ale úplně nejvíc vám všem, kteří jste v pátek dorazili a prožili spolu se mnou večer ve znamení Copaté mámy. Děkuju!












pondělí 17. října 2016

Uvidíme se na křtu?

Jsem mistr v oboru: „na poslední chvíli“.
Na poslední chvíli jsem si balila tašky do porodnice, na poslední chvíli jsem noc před odevzdáním dopisovala bakalářku, na poslední chvíli dobíhám vlaky i autobusy, na poslední chvíli chodím čůrat a na poslední chvíli nechávám i důležitá rozhodnutí.
Třeba křest Copaté mámy.
Ale v pátek jsem se takříkajíc hecla a vyhlásila termín. Přesně za týden. 21. října v 17:30 v Galerii café v Pardubicích.

 
Přišlo mi to jako fajn nápad. Dokud mě můj nebiotatínek neupozornil na vážnost situace.
Takový křest, to je událost. Společenská událost. Neměla by se podcenit a neměla by se nechat jen tak vyplynout. Chce to řádnou přípravu, úvodní řeč, kmotra, moderátora…
Po tomto rozhovoru, přiznám se, jsem dostala chuť celou akci zrušit.
Jedné věci, ať dělám, co dělám, se totiž stále nedokážu zbavit. Trémy. Jsem trémista a stresař, tělem i duší. Bolí mě břicho, po zádech mi stéká pot a ruce se mi třesou.
Nicméně, Copatá máma si svůj křest zaslouží a tak se zřejmě přemůžu :-)
Chcete-li tedy vidět mě, pravděpodobně na pokraji nervového zhroucení. Mého nebiotatínka Ádu a strýčka Hrocha, kteří se uvolili stát se pro tento výjimečný okamžik moderátory. A možná i něco dalšího, co zřejmě vznikne, jak jinak, než na poslední chvíli. Budu se na vás těšit už tento pátek v 17:30, v pardubické kavárně Galerie café vynacházející se v zámeckém parku Tyršovy sady.
Jen malé upozornění závěrem. Prosím, neočekávejte důstojnou a seriózní akci. Obávám se, že byste pocítili trpké zklamání ;-)
PS: Pokud to máte do Pardubic trochu z ruky, ale z nějakého důvodu byste mě i přesto rádi na vlastní oči spatřili (což se mi, mimochodem, stále jeví jako nepochopitelná věc), moc ráda vás potkám 3. listopadu v Praze, v Dobrovském na Václaváku. YOLI se totiž rozhodlo, že přeci jen nejsem tak nezajímavá, a že by na akci se mnou mohl i někdo přijít. 
Na 3. listopad v 17 hodin je proto naplánována autogramiáda Copaté mámy, kam vás také srdečně zvu. Protože v Pardubicích bude účast zachraňovat má veliká rodina, v Praze bych ale mohla skončit sama mezi regály. Tak mě v tom prosím nenechte! Děkuju! :-)

úterý 11. října 2016

Když si naplánuju pohodový den...



Chceš-li rozesmát Boha, řekni mu o svých plánech.
Tak kupříkladu já dnes měla v plánu takový poklidný, lehce odpočinkový a návštěvou obohacený den.

Dopoledne to ještě vypadalo slibně. Ale poté, co jsem Ami vysadila u kamarádky Ivči a s Vilim, který dle plánu usnul hned za cedulí ohlašující konec naší obce, jsme vyjeli pro Matyho, se všechno poněkud zvrtlo.
Maty si ve škole při honičce uhnal lehký otřes mozku, takže místo přejezdu na výtvarku následovala návštěva ordinace.
Následně jsem našemu benjamínkovi málem vypíchla oko klíčem od auta. (Než na mě zavoláte sociálku, ráda bych se ospravedlnila upřesněním: byl to sám Vilda, jehož obličej je právě v oné nebezpečné výšce mé volně svěšené ruky, kdo na klíč připravený k odemykání auta nešťastně, nicméně samostatně, naběhl.)
A v závěru dne mi pak došlo, že vlastně zítra vyrážím do Prahy na natáčení pořadu Literarum talentum regionální televize Regina, (kterou sice vůbec neznám, ale v jejím okupování to mně ani Copaté mámě nebrání ;-) a pro tuto specifickou příležitost nemám co na sebe.
Vzhledem k tomu, že Maty nejevil žádné z děsivých projevů, jejichž pozorováním mě pověřila naše teta doktorka (například mdloby, zvracení nebo výtok mozkomíšního moku z ucha), vyslal mě muž, který výjimečně s mým posouzením obsahu skříně souhlasil, do města.
Takže po dni plném dětských úrazů, řevu, stresu a strašidelných představ, v nichž se zpravidla vyskytoval právě mozkomíšní mok, jsem byla přinucena podniknout ještě lov na šaty…
Ale další známá hláška praví: Všechno zlé, je pro něco dobré.
A tak jsem si jako poradní hlas pozvala svou milou maminku a nakonec jsme si nečekaně příjemně zašopovaly. Díky tomu mám šaty na zítřejší natáčení a jako bonus ještě jedny, jimž jsem následně přisoudila premiéru ve čtvrtek při autorském čtení v pardubické knihovně, kam vás tímto nenápadně zvu ;-)


PS: Fotku tentokráte volím jen vzdáleně ilustrační neb už třetí týden jsem díky své blbosti a nekoordinovaným pohybům bez foťáku v mobilu, kterýžto skrze tisíce drobných prasklinek poskytuje jen velice chabý odraz reality… Jestli proto chcete vidět mé nové šaty, sledujte Reginu nebo doražte na autorské čtení :-)

úterý 4. října 2016

Narozeninové přání pro Amálku

Milá Amálko,

když ses měla narodit, až do posledního dne před porodem jsme pro Tebe neměli definitivně vybrané jméno.
Mně sice Amálka stále přicházela na mysl (asi mateřsko-plodová telepatie), ale tatínkův protiargument, že ve školce Ti jednou budou říkat „análko“ mě poněkud roztrpčoval.
Přišla ale poslední kontrola a s ní nemilé ultimátum. Buď se do druhého dne narodíš, nebo Tě budou z bříška vyvolávat…
Poněkud zkroušeně jsem tenkrát opustila ordinaci a přemýšlela o tom, jak Tě z břicha vykouříme a jestli náhodou nečekáš, až Ti konečně zvolíme to správné jméno, když ke mně dolehla melodie z čekárny pediatra.
V televizi tam právě po špičičkách trav tančila kreslená víla Amálka.
Usoudila jsem, že je to znamení, možná dokonce od Tebe a rozhodla se, že poneseš jméno Amálie.
Ulevilo se mi a hned v  noci ses pak, naše malá vílo, začala klubat na svět.
A lepší jméno jsi dostat nemohla…



Na první pohled by se mohlo zdát, že jsi „jen“ křehká květinka.
Ve skutečnosti jsi ale malá rebelka a moje velká učitelka, za což Ti nesmírně děkuji.



Věřím, že sama nejlíp víš, co je pro Tebe nejlepší, ale stejně tu mám pár věcí, které bych si pro Tebe moc přála.
Holčičko, moje, přeju Ti, aby sis stále uchovávala svoje jiskřivé kouzlo i sílu.
…abys měla ráda sama sebe, protože právě Ty jsi pro sebe ten nejdůležitější člověk na světě.
…aby sis věřila a stále si připomínala, že dokážeš všechno, co si budeš přát.
…aby sis stále pamatovala, že nemusíš být „ta hodná holčička“, která plní očekávání ostatních (ani ta moje, kdybych náhodou někdy sklouzla k tomu, že nějaká budu mít!)
…abys nezapomínala, že nikdo není lepší než ty, ale ani ty nejsi lepší než ostatní.
Zkrátka bych si moc přála, abys byla svá, sebevědomá a laskavá k sobě i druhým. A to jak dnes, kdy je Ti „pouhých“ pět, tak třeba i v době, kdy Ti bude padesát, což si možná ještě ani neumíš představit… ;-)
Mám Tě ráda!