neděle 14. května 2017

4 mateřské AHA momenty, které mi usnadňují život


Když jsem před osmi lety našla na počůraném testu dvě čárky, tušila jsem, že můj život se tím nenávratně změní.
Jen jsem netušila, jak moc se tím změním i já sama. A jaká uvědomění mi život v mateřské kůži přinese.
Není jich málo (a každou chvíli by se mi, žít v kresleném filmu, rozzářila nad hlavou malá žárovička signalizující další AHA moment), ale při dnešním svátečním rozjímání my na mysl přišly právě čtyři myšlenky, které si připomínám každý den…
Co mě tedy život mámy naučil?
·         Láska se nedělí, láska se násobí
Ať máte dítko jedno, dvě, tři nebo pět. Pořád máte lásky dostatek.



·         Nebrat se vážně je ohromná úleva
Jakmile se umí matka sama sobě zasmát, má vyhráno a máloco ji rozhází. Protože v opačném případě by její ego ze všech těch rošťáren, legrácek a dobře míněných hlášek asi vybouchlo.
Tak třeba u příležitosti dne matek jsme ve škole hledali rým na slovo maminka.
Největší úspěch měl verš:
Moje milá maminka,
voní jako sardinka.
Prakticky všechny děti nakonec naznaly, že diplomatičtější bude rýmovat maminku s květinkou. Jen Maty si usmyslel, že sardinka je přiléhavější a do přáníčka mi ji na férovku lípnul…


·         Očekávání jsou cesta do pekel
Očekáváte, že se vám narodí spavé a hodňoučké miminko? Blbost! Očekáváte, že vaše dítě se nikdy nebude vzteky válet po zemi na ulici/v obchodě/na poště/nebo aspoň v obýváku? Blbost! Očekáváte, že bude jíst zásadně zdravě a bonbóny bude za všech okolností s díky odmítat? Blbost! Očekáváte, že budete dokonalá matka? Blbost!
Mnohem snazší je, nic neočekávat. Potom vás teprve život s dětmi může příjemně překvapit.



·         Jsem nejlepší mámou, jakou být dokážu…ale ne lepší
To je takový mateřský majstrštyk.
Cílem mateřství totiž není být dokonalou mámou. Srovnávat se s ostatními, pravděpodobně lepšími matkami (vždycky tu v našich očích nějaké takové budou). A stresovat se tím, že toho děláte málo, děláte to hůř, a nebo to (proboha!!!) dokonce neděláte vůbec!
Ne. Abychom si zachovali duševní pohodu, měli bychom věřit, že naše děti si nás vybraly právě proto, jaké jsme, a právě takové nás potřebují. Na nás potom je, žít svůj život co nejlépe a svým dětem jít příkladem.
Shrnuto a podtrženo, stačí zkrátka „dobře“ žít a děti se přidají…



A tak vám tedy, milé maminky, k dnešnímu Dni matek přeji hodně lásky, smíchu, příjemných překvapení a (ne)dokonalosti!

PS: Právě dnes startuje další ročník soutěže MAMAblogroku 2017, kam byla opět nominovaná i Nevyléčitelná optimistka. Je mi ctí a pokud byste pro optimistku nebo jiný ze skvělých mateřských blogů chtěli hlasovat, můžete tak učinit ZDE.
A to každý den jednou až do 1. 6. Stejně jako loni pak můžete díky hlasování vyhrát nějakou tu mastičku na opruzeniny, přesnídávku nebo dokonce přebalovací tašku (jako právě dnes).
Aktuality včetně cen pro daný den, můžete sledovat na facebooku MAMAblogu a já vám bez ohledu na hlasování děkuju za to, že mi už pár let zachováváte blogovou přízeň!


sobota 13. května 2017

Zpátky na světlo...

Ráno se mi nechtělo vstávat ještě víc než obvykle a celý den jsem se těšila, až děti usnou. Když jsem dostala příležitost, prospala jsem patnáct hodin v kuse. Nechtělo se mi číst. Psát. Připravovat se do školy. Chodit ven. Hrát si s dětmi. Sdílet. A vlastně ani mluvit.
Žila jsem jen ve svojí hlavě, a i když na autopilota jsem fungovala v rámci možností beze změny, měla jsem pocit, že ze mě vyprchala veškerá energie.
Jsem sice tělem i duší optimista, ale i optimisté mají své dny a právě do nich jsem se ponořila v posledních několika týdnech.
Odstartovala to frustrace ze školního systému, vyhrotila školní inspekce a následoval naprostý útlum.
V posledních dnech jsem ale konečně začala pociťovat příliv sil a po dnešku můžu zase říct: Jsem zpátky v sedle, bejby!
Důkaz?
Před osmou ráno jsme vyrazili s kamarádkou na patnáctikilometrovou cestu na kolech do Pardubic. Absolvovali jsme u nás ve škole skvělý seminář Agrese je OK. Zajela jsem si k mamce na oběd, kde jsme se po neskutečně dlouhé době sešli i s bráchou a jen tak ve třech, jako kdysi dávno, jsme na terase probrali všechno, včetně smyslu života. Stavila jsem se na rychlé latté a prošla si poznámky ze semináře. V parku si zase odchytla kamarádku a společný třicátý kilometr jsme pak oslavili na lázeňské zahrádce drinkem.
Teď se mi napouští horká vana a já se do ní chystám ponořit s pocitem, že moje pouť temným údolím je u konce a mě zase na pár týdnů, možná i měsíců čekají slunné vrcholky.
A já jsem za to nesmírně vděčná.
Jak za své temnější dny, tak za ty slunečné.
Protože bez těch smutných, by ty veselé nikdy tolik nezářily. Protože ty temné, mě přivádějí blíž a hloub k sobě samé. Protože když dopadnete na dno svých sil, můžete se od něj už jen odrazit zpátky na světlo.
Někdy na lidi působím jako nevyčerpatelná baterie dobré nálady. Takové optimistické perpetum mobile. Ale není to tak. Jsem úplně normální…
Tak jen si dovolme odžívat i ta méně zábavná období v životě bez výčitek a s vědomím, že i takové prožitky nás posouvají vpřed.
Koneckonců, manuál na šťastný život jsme do rukou nikde nedostali, nezbývá proto než na to jít metodou pokus omyl 😉


úterý 9. května 2017

Třetí dopis Vilíkovi

Před třemi dny Vili oslavil svoje třetí narozeniny a do sbírky tak putuje další narozeninový dopis...


...



Milý Vilémku,

jako každý rok mi nezbývá než si povzdechnout: UŽ!? To už jsi zase o rok starší a o kousek větší, zkušenější, výmluvnější, samostatnější…? To už je z Tebe tříleťák?

Je to takové mateřské klišé, ale vážně to hrozně letí.

A na Tobě to letos vidíme obzvlášť.

Už nejsi batolící se drobeček, ale sebevědomý kluk, který se se svou býčí zarputilostí probíjí do světa a my jen hledíme, jaká silná osobnost se v tom Tvém, stále ještě maličkém těle, ukrývá.

Nebudu Ti lhát, občas je to až k vzteku, protože jsi nesmírně tvrdohlavý a na všechno máš svůj vlastní, neotřesitelný názor. Umíš se vzteknout tak, že staršího bráchu i ségru naprosto hravě strčíš do kapsy a moje veskrze klidná povaha dostává vážně zabrat. Jsi svůj, víš, co chceš (a i když to nevíš, tváříš se, že víš a jdeš si za tím!) a já se rozhodně nebojím, že by ses jednou v životě ztratil.

Když ale večer usínáš, zásadně ke mně co nejpřitulenější, každý hysterák je zapomenut a já vím, že i když je ta naše společná cesta občas trnitá, oba se na ní jeden od druhého nesmírně učíme a já jsem Ti za tyhle lekce vlastně vděčná.

Kromě toho je s Tebou vážně legrace, jsi smíšek, provokatér i malá hérečka. Umíš být kouzelně něžný a pozorný a po Tvém objetí budou holky jednou šílet. Děsně rád pozoruješ skejťáky a hraješ si na „hopikolo“. S Amálkou v šatech tancuješ a s Matym a pistolkou nás rád přepadáváš ze zálohy. Umíš být trpělivý u skládačky a živelný na hřišti. Právě jsi vstoupil do období „Proč?“. A dokonce máš svého prvního hrdinu. Lego Batmana!

Každý den nás překvapuješ a každý den s Tebou je výzva.

Od Tvého narození doma v obýváku až po tu scénu před chvílí, kdy jsi neodbytně trval na tom, že motorová pila je hračka pro Tebe jako stvořená.

Jsi zkrátka svůj a já Ti ke Tvým třetím narozeninám přeju, ať na to nikdy nezapomeneš!

Miluju Tě a děkuju Ti!

Tvá maminka