Lekce přítomného okamžiku aneb co mi přinesly školní hory

Máme za sebou první školní výjezd. Zimní, horskou, čtyřdenní výpravu.

Moc ráda bych napsala, že to byla paráda. To slunce, azurová obloha, třpytící se sníh a rozzářené tváře dětí školních i těch mých, které jsem pro nedostatek hlídacích dobrovolníků „vláčela“ s sebou.

Jenže, to bych kecala.

Celé čtyři dny jsem si v duchu, protože nahlas se to mezi dětmi nesluší, opakovala hlášku z filmu Na samotě u lesa, „Chčije a chčije!“ a při představě, že u nás v Polabí se právě počíná probouzet jaro a já si přijela na hory pro dávku hnusného počasí s oblevou, si jen tiše rvala vlasy.

Neboť.

Boty jsem si promáčela už při stěhování zavazadel z auta do chalupy, (stejně jako polovina dětí) a celý pobyt jsem tak strávila s mikrotenovými sáčky na nohou, které však nezabránily tomu, aby se mi při každodenním pobytu venku do půl hodiny neutvořily pod chodidly odporně ledové loužičky (a to i přesto, že mě prodavačka ujišťovala, že „tyhle boty vám, mladá paní nepromoknou! Ty jsou do sněhu dělaný!“).

O čepici jsem byla nucená se dělit, jelikož Mates má jakousi utkvělou potřebu být v neustálém a co nejtěsnějším sepjetí se zemí (zřejmě nějaká kozoroží libůstka), což znamená, že jakmile vyjde ze dveří, vrhá do sněhu v podstatě šipku (stejně jako do trávy, písku, či bláta…v závislosti na lokalitě a ročním období) a tím pádem se stává adeptem na nejzmáchanější dítě výpravy, což jsem se já, jakožto hyperprotektivní matinka, snažila kompenzovat alespoň zapůjčením čepice ve chvílích, kdy Mates vypadal, že tu svou půl dne maceroval v ledové vodě.

Rukavice a šálu jsem si zpravidla zapomínala vzít, protože než člověk oblékne potomstvo vlastní a zkontroluje to školní, už se spěchá ven, aby se nikdo v chodbě nepřehříval a zároveň se nepokoušel utopit v neustále se zvětšující kaluži před chalupou.

A zbytek oděvu jsem na sobě sice měla, nicméně, mokrá a zmrzlá jsem byla furt.

Stejně jako všichni naši malí svěřenci, kteří se po každém návratu z té outdorové sloty svlékli z mokrých svršků v chodbě jako hadi z kůže a my dospělí jsme následující hodinku věnovali ždímání, rozvěšování a rozjímání nad tím, jak co nejefektivněji všechnu tu mokrou garderobu usušit a nezničit přitom přímotopy ani boty, bundy, oteplováky, mikiny, rukavice, čepice, ponožky, legíny a většinou i trenky a kalhotky.

ALE!

Víte, co je na tom skvělé?

Že těm dětem to bylo úplně šumák!

Ony nefrfňaly, nekňouraly, nevztekaly se ani si nestěžovaly. Prostě to braly jako fakt.

Prší? No jo no, tak budem mokrý, ale užijem si to!

Fučí? No jo no, tak nám bude trochu zima, ale užijem si to!

Je mlha? No jo no, tak neuvidíme na krok, ale užijem si to!

Zmáčené od sněhu vespod a od deště svrchu, s igeliťáky v botách a v rukavicích, které prakticky nikdy nebyly stoprocentně suché, si děti i přesto zvládaly zachovat dobrou náladu a vychutnávat si přítomný okamžik. A když pak v chalupě uschly, ani je nenapadlo postesknout si, jakej že to byl venku marast a donekonečna, jako často mi dospělí, vzdychat, že to byl teda děs!

Ne, děti prostě jely dál. Co bylo, to bylo a teď už nemá cenu se tím zabývat….

Byly zkrátka skvělé! A já jim nesmírně děkuju, protože to, co je ve škole můžu „naučit“ já se mnohdy ani zdaleka nevyrovná tomu, co ony učí svou přirozeností mě.

Jak se stane, že vztah vyšumí? A co s tím?

Nejdřív láska jako trám a najednou podivně vyčpělý pseudovztah, ve kterém je nejživějším tématem k rozhovoru takové klišé, jako kdo vyzvedne děti ze školky nebo jak je možný, že jsi ZASE nekoupil aspoň to pitomý pečivo cestou z práce, to toho chci po tobě tak moc? Co mám asi teď dětem namazat k svačině!?

Jak se to stane?

Jak se lidi dostanou od společného snu „a žili spolu šťastně až do smrti“ k takovému odcizení, že otázku „na co teď myslíš?“ vlastně už nenapadne nikoho pokládat, protože odpověď na ni je oběma úplně lhostejná?

Dva soukromé vesmíry v jednom bytě, v jedné ložnici, v jedné posteli.

Začala jsem poslouchat audioknihu Nevěra, od Paula Coelha. A ten příběh mě nesmírně vytáčí. Nedokážu se na něj naladit. Nedokážu tu ženskou pochopit.

Má na první pohled dokonalý život, skvělého muže, zdravé děti, zajímavou práci. Jenže nic z toho jí nedává smysl. A jediné, co ji z jejího letargického sestupu do hluboké vody depresí dokáže vytrhnout je potenciální milenec. Konečně má o co usilovat, pro co žít.

A já si zase říkám. Jak se to stalo?

Proč necháváme vztahy dojít do takových fází? Proč spolu místo koukání na televizi, honby za povýšením, titulem Nejlepší rodič roku nebo možná touhy po nejlesklejší kuchyňské lince, víc nemluvíme, nesdílíme, nehrajeme hry, nemasírujeme si záda nebo si na důchod neplánujeme cesty kolem světa?

Jsme spolu s mužem jedenáct let.

A jistě, že náš vztah není stejný jako na začátku.

Kdy na mě v pátek odpoledne po příjezdu z Brna čekával před školou. Kdy jsem mu do smsek psala romantické veršíky. Kdy naše telefonní hovory trvaly klidně i celou noc. Kdy jsem ho s pusou opuchlou od líbání a s ufňukaným „bude se mi stýskat“ vyprovázela v neděli večer k vlaku.

Dnes se možná o něco míň líbáme a o trochu víc hádáme. Řešíme, kdo odveze děti do školy a školky a kdo koupí rohlíky.

Ale taky si večer otevřeme víno a skládáme spolu prádlo. Hrajeme Carcassonne. Povídáme si o svých snech. Citujeme si navzájm hlášky z Cimrmana. Děláme si domácí kino. Nehrajeme na tichou domácnost. Plánujeme, jaká místa spolu navštívíme. A pokládáme si otázku „na co teď myslíš?“ a odpověď toho druhého nás opravdu zajímá.

Je právě to důvod, proč jsme spolu pořád rádi a ne ze setrvačnosti? Nebo máme jen štěstí?

Nevím.

Ale včera spaly děti u babičky a muž a já jsme měli čtyřiadvacetihodinové rande. Stihli jsme kavárnu, kino, procházku i víno. Smáli jsme se, povídali si spolu a dopřáli si i každý chvíli pro sebe.

Zkrátka jsme věnovali pozornost našemu vztahu a láskyplně o něj pečovali.

A podle mě právě tohle dělá opravdu hodně…

Tak o svoje vztahy nezapomínejme pečovat. Ani když máme děti, krize nebo nedostatek času. Vždyť randit se dá i po večerech v obýváku ;-)

Nejlepší dárek (nejen) „za vysvědčení“? Společně strávený čas…

Při promazávání fotek v telefonu jsem narazila na několik selfíček, které jsme si s Matym cvakli během našeho nedávného společného odpoledne a trochu jsem sama sebe dojala, když jsem si vzpomněla, jak vzácné a krásné chvilky to pro nás oba byly…

Když se před dvěma týdny rozdávalo u nás ve škole vysvědčení, nikdo to moc neprožíval a kupříkladu Matýsek si naše pracně vypiplané slovní hodnocení stále umanutě plete s diplomem. Ale když jsem mu navrhla, že bychom si mohli u příležitosti vysvědčení zavést tradici darované knížky a rande ve dvou, rozsvítily se mu oči.

Se třemi (a více!) dětmi je to totiž někdy kříž. Člověk se může rozkrájet, ale stejně všem najednou svou plnou pozornost věnovat nedokáže. A i když je společně strávený čas nesmírně obohacující, chvíle, kdy mají děti mámu (nebo tátu) jen samy pro sebe, jsou úžasným způsobem jak zharmonizovat vzájemný vztah a dát dětem pocítit, že nejsou jen součástí sourozenecké smečky, ale především jedinečnou a milovanou bytostí.

Často cítím, že děti svými scénkami a zvýšenou potřebou „lézt okolí na nervy“, jen volají o pozornost. Že je pro ně snazší pošťuchovat, vztekat se a rozbíjet skleničky, než na férovku říct: „Hele, mami, nech už ten počítač, sundej z klína bráchu, přestaň česat ségře vlasy a věnuj mi aspoň hodinku svého času, jo!?“

Od doby, co Maty nastoupil do školy a já tamtéž do práce, spolu sice trávíme celé dva dny v týdnu ve třídě a ve družině, ale kvalita takového času je jiná, než ta mateřsko-synovská.

Začala jsem si všímat, že ztrácíme naše vzájemné vyladění, že Maty není tak úplně v pohodě a svůj.

Najednou byl v roli školáka, toho zodpovědného, velkého kluka, který už by měl spoustu věcí zvládat sám, a on by přitom před tou zodpovědností raději schoval hlavu pod polštář a na veškeré očekávání se zvysoka vykašlal.

Bylo mi z toho smutno. A rozhodla jsem se pro nás oba něco rychle udělat. Než si zavaříme a průšvih.

Zařídila jsem nám rande ve dvou.

Ten den Maty ve škole už od rána vykládal, že ho čeká odpoledne jen s mamkou, a když jsem pro něj po obědě přišla, byl oproti běžnému slimáčímu oblékacímu tempu do minuty na značkách.

Nejdřív jsme zašli do knihkupectví, kde jsme strávili dobrých čtyřicet minut prohlížením, pročítáním, vybíráním a rozhodováním (ten kluk je v tomhle asi po mně…) a nakonec jsme odešli s příběhem z řady Star Wars pro první čtení (z něhož ještě téhož večera polovinu přečetl, ačkoli čtení je to poslední, co ho běžně ve škole zajímá) a krásně zpracovanou interaktivní knížkou Jak fungují stroje.

Pak následovala návštěva restaurace, kde jsme kdysi podobně randili poprvé. Prohlédli jsme knížky, dali si horkou čokoládu a hranolky (taky se vám nad tou kombinací sbíhají sliny? ;-) a za tmy se vydali na cestu k domovu.

Nefalšovaně šťastní, nabití a vyladění.

Bylo to opravdu jako mávnutím kouzelného proutku. Maty zase rozkvetl, dostal se do větší pohody doma i ve škole a naše komunikace přestala připomínat studenou válku. Jeho potřeba pozornosti byla naplněna. Moje potřeba intenzivněji prožitého času s mým prvorozeným též. A břímě očekávání jsme rozpustili v té přeslazené čokoládě se šlehačkou.

Někdy stačí opravdu málo. Trocha času, soustředěné pozornosti a lásky, o které nejen mluvíme, ale kterou dáme najevo právě tím způsobem, který je našim dětem nejsrozumitelnější. A v takové chvíli se začnou se dít zázraky…

Krkonošská expedice aneb dobíjíme baterky

Mám moc ráda hory. V létě.

Ale možná, že jim začínám přicházet na chuť i v době, kdy se po svazích valí mlha, která ve spojení se sněhovou peřinou vytvoří jedno velké bílé neproniknutelné nic. Kdy cesty splynou se sjezdovkami a cedule varující před rolbami tu nejsou jako pěst na oko.

Ve výsledku jsem totiž prostě jen šťastná, že jsme zase opustili naši uspěchanou realitu a vydali se vstříc něčemu novému, společnému a vzrušujícímu.

V létě se okupování chalupy v Krkonoších mé milé tety a strýčka stalo už nedílnousoučástí prázdnin. V zimě jsme tam ale spolu s dětmi vyrazili poprvé (a musím říct, že zpočátku mě napadlo, že i naposledy).

Na chalupu se totiž v zimě člověk rozhodně nedostane autem. Zbývá tedy buď pěškobus, lanovka, sněžný skůtr nebo rolba. Vzhledem k množství členů výpravy i zavazadel, která jsem sice k mužově překvapení a své hrdosti dokázala minimalizovat na maximum, jsme k dobytí chalupy zvolili variantu poslední. Rolbu.

Nicméně, když jsme se po dvouhodinovém čekání na onen ďábelský stroj, během něhož se děti zvládly proměnit ve tři vodníky (fakt dík, oblevo!), konečně vykodrcali k chalupě, vyložili bagáž, psa i potomstvo a pokochali se výhledem, začala nám být fakticky zima.

Slavnostně jsme tedy odemkli chalupu, nasomrovali se do kuchyně a tam to na mě padlo (výše zmíněný pocit, že v zimě na hory s dětmi už nikdy víc! alespoň dokud jim nebude nejmíň patnáct a nebudou dokonale soběstačné!).

V chalupě tři stupně, potomstvo mokré, zmrzlé a hladové a já, nejzimomřivější osoba v rodině, toužila po jediném, vlézt si do té hromady peřin v ložnici a nevystrčit nos až do jara.

Ale hecla jsem se. Muž nanosil dřevo, já zatopila v kamnech a namísto sebe nastrkala do peřin děti. Chalupou se za chvíli rozlilo teplo, všichni pookřáli a já změnila názor. Je tu parádně, kdy vyrazíme zas?

Od té doby už jsme si jen užívali.

Brodili se sněhem, bobovali, těšili se z krátké návštěvy mamky a brášky, naučili děti Prší, hřáli se u kamen, pochutnávali si na polívce z pytlíku, mávali na lidi na lanovce, co nám jezdí nad chalupou, koulovali se, zkusili postavit Matyho a Ami na lyže (to se tak úplně s nadšením nesetkalo neb Matesovi na nich chyběly brzdičky a Ami měla pocit, že plužení je zbytečná věc) a nakonec jsme s krosnami na zádech sjeli na bobech zpátky do údolí.

Ještě teď těmi pocity volnosti a vzájemného rodinného spolubytí žiju a jen doufám, že se mi podaří uchovat si je co nejdéle, protože nový týden právě startuje a žádné leháro to zřejmě nebude ;-)