Na rozcestí

Za okny nám zuří pořádná bouře. Vichr zdemoloval altánek. A u dětí, které nemůžou spát se s mužem střídáme. 

Tohle počasí jsem mívala ráda jako záminku pro dlouhé nerušené čtení. V takovém nečase po vás totiž nikdo nemůže chtít, abyste byli akční! Zalézt si někam do pohodlného koutku s knížkou je tedy to nejrozumnější, co můžete udělat.

Dřív jsem vyhledávala hororové příběhy, pro něž byly bouřky a stromy ohýbající vítr dokonalou kulisou. Poslední dobou dávám přednost jemnějším příběhům. Jeden takový vám dnes přináším.

Přeji příjemné čtení!

...

Na rozcestí

Doma ve váze mám už skoro týden překrásnou rudou růži. Nádherně voní. Jenže já jsem z ní nervózní. Připomíná mi naši hádku. Jednu z mnoha a přeci tak jinou. Horší.

Dokonce padlo i slovo rozvod. Myslím, že první ho vypustil z pusy Libor. A já se svezla s ním. Pak už jsme si vyhrožovali rozvodem, odchodem a sbalením věcí vzájemně. Ještě teď je mi úzko z toho, co jsme si ve vzteku řekli. Jak staré a zapomenuté křivdy jsme si vyčetli. 

Nakonec na mě zařval, že lituje, že si mě vzal. A vytáhl tu nejhorší a nejbolestivější zbraň. Děti. Ty, které nemáme. Ty, které zřejmě nemůžeme mít. Alespoň ne spolu.

Pak odešel. Prásknout dveřmi si samozřejmě neodpustil.

Vrátil se v noci. Nechtěla jsem s ním mluvit a tak jsem předstírala, že spím. A přitom jsem tajně doufala, že se mě pokusí vzbudit. Že si všechno vyříkáme. Usmíříme se. Pomilujeme se...

Ráno odjel na služební cestu dřív, než jsem se probudila. Na stole po něm zůstala nedopitá káva, rudá růže a u ní lístek s jediným slovem. 

Promiň!

„Na co myslíš?“ 

Trhla jsem sebou a otočila se ke kolegyni.

„Celý týden jen koukáš do blba. Co ti je?“

„Doma jsme se pohádali,“ odpověděla jsem po pravdě a pokusila se soustředit na sloupce čísel na monitoru.

Jana si soucitně povzdechla a nechala mě být. Věděla, že víc jí neřeknu.

Bezmyšlenkovitě jsem na počítači otevřela soukromou emailovou schránku. Tři nové zprávy. Upomínka do knihovny a dvě reklamy týkající se letních dovolených a psích granulí. Všechny jsem vymazala.

Otevřela jsem mail z nedělního večera.

Milá Ireno,

děkuji za váš zájem. Místa na kurzu stále ještě jsou.

Podle toho, co jste mi napsala, usuzuji, že by bylo ideální, abyste přišla společně s manželem. Věřím, že by vám mnohá cvičení a meditace pomohla k harmonizaci vašeho vztahu a odbourání některých vašich konfliktů...

Právě kvůli tomu jsme se pohádali. 

Libor mě podporoval téměř ve všem. Ať už to byly břišní tance, jóga nebo má nejnovější záliba v alternativní medicíně a ezoterických přednáškách. Ale jen do chvíle, než jsem do svých aktivit chtěla zapojit jeho. Svého pragmatického, za všech okolností racionálně uvažujícího manžela, který se na veškeré nemateriální sféry dívá se stejným despektem jako na naši sousedku zaříkávající kolemjdoucí a zamořující svůj (i náš) byt dýmem z kadidelnice a vonných svíček.

Ale já bych vyzkoušela cokoli. Cokoli, co by mi pomohlo vybřednout z toho začarovaného kruhu a pocitu bezvýchodnosti a marnosti. A navíc provinilosti.

Jsem vdaná za báječného chlapa, který má lukrativní zaměstnání. Žiju v krásném bytě s vysokými stropy (a bláznivou sousedkou). Mám práci a každý rok si z dovolené přivážím suvenýry z jiného koutu světa. A přesto mi to nestačí. Jsem nespokojená a chci víc.

Možná chci dítě. Možná toužím najít smysl života. A možná jsou tyhle dvě věci ve skutečnosti jedno a to samé.

Z práce jsem odešla s vědomím, že po víkendu budu dohánět resty a zůstávat v kanceláři přesčas. Tohle nebyl dobrý týden. Z běžné hádky bych se takhle nesložila, ale ta nedělní scéna mě zasáhla. Možná má Libor pravdu. Jestli opravdu nemůžu mít děti, bylo by fér od něj odejít. Nechat ho najít si někoho plodného, spokojeného a majícího jiné záliby než navštěvování ezoterických kurzů.

Na druhou stranu dali jsme si slib. V dobrém i ve zlém. V nemoci i ve zdraví. Měli bychom hledat řešení. Ne předstírat, že žádný problém neexistuje.

A že teď naším jediným problémem není moje neschopnost otěhotnět, je po včerejší hádce zřejmé. Možná to ani jediný náš problém nikdy nebyl. Možná je to jen důsledek něčeho, co je nebo naopak není mezi námi...

Koupila jsem si zmrzlinu a přeběhla silnici. Za chvíli jsem byla v parku. Téměř podvědomě jsem se vydala k lavičce pod odkvétající magnólií. Kdysi dávno jsem tu dostala první pusu.

Jmenoval se Pavel a byl to nejhezčí kluk ze třídy. Dneska rozváží pizzu a podvádí svou ženu.

 

Libor historku o mé první puse znal. Stejně jako nespočet dalších. A já zase znala jeho. Věděla jsem, před čím se jako dítě schovával ve skříni. Jak neslavně to dopadlo, když se poprvé opil. I že to jednou dělal v kině, odkud ho nakonec i se slečnou vykázal rozlícený promítač.

Ale poslední dobou jako bychom se navzájem míjeli a ztráceli. Míň si povídáme. Víc se hádáme. A pokud jde o sex, tak z toho se stala pouze ovulací řízená povinnost.

Dostali jsme se na rozcestí. Můžeme se každý dát svou vlastní cestou a těch jedenáct společných let si v lepším případě uchovat jako krásnou vzpomínku. Nebo se pokusíme znovu najít cestu společnou. 

Olízla jsem zmrzlinu stékající po stranách kornoutku a s tím známým bodnutím někde u srdce pozorovala, jak se ke mně blíží dvě ženy s malými dětmi. 

Dva kluci a jedna holčička. Kluci byli blonďáčci ostříhaní na ježka a holčička měla tmavé kudrlinky. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči, dokud mi nezmizeli za rozložitým rododendronem.

Kolikrát za ty tři roky jsem přemýšlela o tom, jak by asi vypadaly naše děti? Byly by zrzavé po mně nebo černovlasé po Liborovi? Měly by jeho dolíčky ve tvářích nebo můj příliš dlouhý nos?

Ten první rok jsme všemu nechávali volný průběh. Měli jsme čerstvě po svatbě. Všichni se ptali, kdy plánujeme rodinu. Ale my po dětech zatím netoužili. Přesto se to zdálo tak nějak logické, pořídit si miminko.

Když to nešlo, nic jsme si z toho nedělali. To až druhý rok. 

Začala jsem se pozorovat, nakupovat těhotenské testy ve velkém a s mírnou závistí si prohlížet kulatící se kamarádky, známé i náhodné kolemjdoucí. Pak přišla řada lékařských vyšetření. Verdikt zněl jasně. Viníkem neúspěchu jsem já.

Během třetího roku, který se pomalu chýlil ke konci, jsme podstoupili snad všechno, co lékařská věda nabízí. Všechno, kromě umělého oplodnění. Libor byl pro, ale já měla pořád pocit, že to musí jít normálně. Přirozeně. Pěkně s láskou doma v posteli. Ne sterilně v laboratoři v Petriho misce.

Zvedla jsem se z lavičky, strčila do pusy zbytek kornoutku a zamířila zpět na rušnou ulici. Magnolii, stejně jako svou nerozhodnost, jsem nechala za zády. 

Na ten meditační kurz večer půjdu sama. Potřebuju novou perspektivu. Potřebuju najít svou ztracenou rovnováhu a rozhodnout se, co dál. A kdo ví, jestli konečně právě tohle není něco, co mi změní život?

Doma jsem si dala lehkou večeři, sebrala prádlo a sbalila láhev vody a karimatku. Pro případ, že by Libor dorazil, jsem na stole nechala vzkaz. 

Když jsem znovu vyšla ven, cítila jsem se zvláštně volná. Konečně jsem se rozhodla, že něco udělám sama pro sebe. Ne pro Libora. Ne proto, že chci dítě. Ale zkrátka jen a jen pro sebe. Protože jinde ani začít nemůžu.

V malém sále se zrcadly a velkým Buddhou na stěnách se pomalu scházeli lidé. Pozdravila jsem se s lektorkou a rozložila si karimatku v nejzazším rohu. Nikoho jsem tu neznala, ale jako by všichni byli naladění podobně jako já. Hovor pomalu utichl a lektorka všechny uvítala a objasnila, co se bude dít.

Když ztlumila světla a pustila meditační hudbu, pohodlně jsem se usadila a zavřela oči. V tu chvíli dorazil nějaký opozdilec. Šeptem se omluvil a začal hledat volné místo. Za zavřenýma očima jsem vnímala, že se blíží až ke mně. Pak mi přeběhl mráz po zádech. 

Byl to Libor.

Beze slova jsem se posunula a udělala mu vedle sebe místo. Usmál se. Vypadal rozpačitě a nervózně. Ale byl tady.

Znovu jsem zavřela oči a v meditaci se vydala na cestu. Byla dlouhá, ale zdálo se, že po ní nejdu sama. Rozcestí jsem nechala daleko za sebou.