Amálka a duchové

Ať si říká, kdo chce, co chce, trvám si na tom, že kolem nás existuje spousta věcí, bytostí a další havěti, kterou nevidíme. Alespoň většina z nás.

Ovšem děti mají oči zpravidla lepší, smysly čistší a mysl otevřenější.

V autě mi tak Matýsek čas od času hlásí, že s námi jede v autě malý andílek. V lese spolu hledáme skřítky. A sem tam hodíme řeč s nějakým imaginárním kámošem.

Ovšem zatím největší senzibilitu prokázala naše Ami.

V době působení našeho domácího poltergaista jsem ji nejednou přistihla, jak s kýmsi neviditelným živě „konverzuje“ ve dveřích do špajzu nebo u ledničky. A na denním pořádku bylo i její veselé mávání do zdánlivě prázdných rohů.

Nicméně to vše bylo v době, kdy jsme si o tom nemohli dost dobře popovídat, jelikož má neschopnost telepatické komunikace a Amálčina slovní zásoba omezující se na máma, táta a mňam, nám kladla do cesty značné překážky. 

Dnes na tom sice s telepatií nejsem líp, zato Amiška se zlepšuje. Pro konverzaci s ní bych sice nezasvěceným doporučila Amálko-Český slovník, ale mezi námi děvčaty to už obstojně jede. Člověk jen musí být ve střehu, neboť rozpoznání aktuálního významů takových slabik koko, které dle asociace a tóniny, odlišují zhruba sedm různých věcí, vyžaduje pekelné soustředění.

Jsou však věci, které větší překlad nepotřebují.

Z dnešního výletu na Kunětickou horu, kam jsme se vydali s mými sestřenkami, si Amálka přivezla v pravdě silný zážitek. (O čemž svědčí i fakt, že tatínkovi o tom „vykládala“ celou večeři.) Viděla tam totiž strašidlo.

To bylo tak.

Matýsek se sestřenkou Kájou se ochomýtali u jedné obzvláště pěkné mříže zakrývající chodbu vedoucí kamsi pod hrad. A já se rozhodla, trochu si je tam naaranžovat. Přišoupnout k nim Amálku. A všechny je, vybavena pouze mobilním foťákem, pěkně zvěčnit.

Leč sotva se Ami ocitla u mříže, začala vřískat. Marné bylo uklidňování na dálku a instruování těch dvou starších, aby ji chytili za ruku. Ami řvala a řvala a znehybněna sádrou, marně se pokoušela o únik.

Rezignovaně jsem tedy schovala mobil a vzala si uslzené dítě do náručí.

Jen co se Ami trochu zklidnila, začala zběsile gestikulovat, že „tam“ byl „pán“ a dělal „uááá“ a „bububu“. 

Snad Ami viděla ducha, snad hradní strašidlo, nebo se jí jen nechtělo šaškovat před foťákem. Já ovšem dám na instinkt svého potomka a k té mříži už raději nepolezu. Kdo ví, co by ten „pán“ udělal se mnou.

Inkriminovaná mříž