čtvrtek 11. července 2013

Amálka a duchové

Ať si říká, kdo chce, co chce, trvám si na tom, že kolem nás existuje spousta věcí, bytostí a další havěti, kterou nevidíme. Alespoň většina z nás.

Ovšem děti mají oči zpravidla lepší, smysly čistší a mysl otevřenější.

V autě mi tak Matýsek čas od času hlásí, že s námi jede v autě malý andílek. V lese spolu hledáme skřítky. A sem tam hodíme řeč s nějakým imaginárním kámošem.

Ovšem zatím největší senzibilitu prokázala naše Ami.

V době působení našeho domácího poltergaista jsem ji nejednou přistihla, jak s kýmsi neviditelným živě „konverzuje“ ve dveřích do špajzu nebo u ledničky. A na denním pořádku bylo i její veselé mávání do zdánlivě prázdných rohů.

Nicméně to vše bylo v době, kdy jsme si o tom nemohli dost dobře popovídat, jelikož má neschopnost telepatické komunikace a Amálčina slovní zásoba omezující se na máma, táta a mňam, nám kladla do cesty značné překážky. 

Dnes na tom sice s telepatií nejsem líp, zato Amiška se zlepšuje. Pro konverzaci s ní bych sice nezasvěceným doporučila Amálko-Český slovník, ale mezi námi děvčaty to už obstojně jede. Člověk jen musí být ve střehu, neboť rozpoznání aktuálního významů takových slabik koko, které dle asociace a tóniny, odlišují zhruba sedm různých věcí, vyžaduje pekelné soustředění.

Jsou však věci, které větší překlad nepotřebují.

Z dnešního výletu na Kunětickou horu, kam jsme se vydali s mými sestřenkami, si Amálka přivezla v pravdě silný zážitek. (O čemž svědčí i fakt, že tatínkovi o tom „vykládala“ celou večeři.) Viděla tam totiž strašidlo.

To bylo tak.

Matýsek se sestřenkou Kájou se ochomýtali u jedné obzvláště pěkné mříže zakrývající chodbu vedoucí kamsi pod hrad. A já se rozhodla, trochu si je tam naaranžovat. Přišoupnout k nim Amálku. A všechny je, vybavena pouze mobilním foťákem, pěkně zvěčnit.

Leč sotva se Ami ocitla u mříže, začala vřískat. Marné bylo uklidňování na dálku a instruování těch dvou starších, aby ji chytili za ruku. Ami řvala a řvala a znehybněna sádrou, marně se pokoušela o únik.

Rezignovaně jsem tedy schovala mobil a vzala si uslzené dítě do náručí.

Jen co se Ami trochu zklidnila, začala zběsile gestikulovat, že „tam“ byl „pán“ a dělal „uááá“ a „bububu“. 

Snad Ami viděla ducha, snad hradní strašidlo, nebo se jí jen nechtělo šaškovat před foťákem. Já ovšem dám na instinkt svého potomka a k té mříži už raději nepolezu. Kdo ví, co by ten „pán“ udělal se mnou.


Inkriminovaná mříž











12 komentářů:

  1. To je opravdu strašidelné, já na to dost věřím, takže mříži se vyhnout... budu si to pamatovat.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Baru, pamatuju! Střež se přistoupiti k mžížoví! :-)

      Smazat
  2. až mě mrazí po zádech. Taky věřím, že tady nejsme "sami" a že obzvláště děti, ještě nepoznamenané je můžou vidět. Přeji ti krásný den.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Veri, díky. Jo, děti na to mají opravdu šestý smysl...

      Smazat
  3. Bojim, bojim...A v Manduce Vám to holky sliší:)!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Marti, děkujem :-) Manduca je neocenitelný pomocník.

      Smazat
  4. Až mi běhá mráz po zádech, na duchy, tajemno hodně věřím...a jsem ráda, že mé dítko k tomu zatím němá žádné sklony, protože bych jí to opravdu věřila a pak měla ztažený zadek :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Simi, tak to přeju, ať se u vaší cácorky žádné okultní sklony neprojeví :-)

      Smazat
  5. Co se týče duchů, tak jsem srab. Asi bych se vyhýbala celému hradu.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem srab. Ale kdekoli jinde než u mříže byl náš radar Amálka v klidu, tak jsem se taky uklidnila :-)

      Smazat
  6. No ty bláho, mám úplně husí kůži. A přivedlo mě to k přemýšlení jestli náš Kájík taky náhodou není senzibil, když má neustále nějaké vidiny a my si jen myslíme, že plácá hlouposti... Ale asi je taky fakt, že čím menší dítko, tím větší senzibil a proto až v srpnu na Kuňku pojedeme, tak se mříži vyhneme - protože Amálce věříme!!!

    OdpovědětSmazat
  7. Kryštof před spaním zamává do určitého rohu v ložnici a řeknou "dobrou papa". Je to trochu děsivé, ale nějak jsem se naučila s tím žít. Občas jde a do prázdna prohodí "čau" a jde dál. Věřím, že děti vidí trochu víc...

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)