Sportem k trvalé invaliditě...

...jak praví známé pořekadlo.

Asi na tom něco bude.

Jen v poslední době se mi podařilo zneškodnit si na pár dní koleno a kotník při cvičení s Jillian. 

Při běhu jsem si odřela koleno a loket.

Z cyklodovolené jsem si přivezla nejednu krásnou modřinu pokrývající většinu mých končetin. Ještě před pár dny jsem tak vypadala jako fialovo žlutý dalmatin. Přičemž, ne že bych z kola spadla, jen zjevně neumím zacházet s něčím, co má dvě nevyzpytatelné šlapky... 

A konečně včera. Po třech letech jsem s mužem vyrazila na squash.

Až na mužův (tradiční) příjezd na poslední chvíli až pozdě probíhalo vše hladce. Pěkně jsme se rozpinkali. Zjistili, k oboustranné radosti, že nám to nejde až tak zle. A vesele se pustili do hry na body.

První set pro mě dopadl bídně. Prohrála jsem ubohých 1:11 a dostala křeč do zápěstí.

Ve druhém setu jsem dala muži zabrat víc, ale nakonec jsem stejně prohrála. Už to ovšem bylo o fous, 10:12.

No a konečně tu máme osudnou třetí hru. Vedla jsem krásných a zasloužených 8:3, když jsem se ve zběsilém honu za míčkem zhroutila k zemi. Mohl za to zrádce kotník. Po několika minutách bolestného vytí jsem se ovšem vzmužila a poskakujíc po jedné noze set dohrála. Za své vítězství 11:9 vděčím mužově galantnosti.

Kotník se držel až do večera. Pak chudák natekl a přestala s ním být rozumná řeč. Ráno mi teta doktorka po telefonické konzultaci doporučila stáhnout obinadlem, chladit a zůstat v klidu. 

Jo, to by se mi moc líbilo. Leč klidový režim matky na mateřské je spíš parodií dříve řečeného.

A tak si tu tak pajdám. Běhám po zahradě ve snaze ohlídat děti, přičemž Amálka se sádrou je rychlejší než já. A přemýšlím o tom, že začnu držet nějakou drastickou dietu, protože zhubnout sportem mi asi souzeno není.

 ...

Skrytý talent ve mně dřímá,

stačí trocha cviku,

jen všechny kolem hrůza jímá,

jsem-li ve sportovním triku.