sobota 13. července 2013

Noční výprava

Za časů prepubertálních a raně pubertálních jsme větší část prázdnin trávili s mou sestřenkou Terčou a bráchou Dejvem v chátrajícím domě u našeho otce. Bývaly to skvělé prázdniny. 

Náš otec nepatří právě k nejzodpovědnějším a zpravidla se moc nestaral o to, kde jsme nebo v kolik se vrátíme domů. A my si tak žili po svém. Domů jsme se chodili jen najíst nebo si nechat ošetřit přespříliš krvácející zranění. Plavili jsme se na voru po rybníce, budovali tajné skrýše a do noci hráli na schovávanou. 

Poslední dobou jsem však o prázdninách v roli naprosto opačné. Mým úkolem je uhlídat ratolesti, aby chodily včas spát, zdravě se stravovaly, vorům a podobným předmětům se vyhýbaly a krvavá i nekrvavá zranění eliminovaly. Ne vždycky jsem stoprocentně úspěšná, ale snažím se.

Ovšem pak přijdou chvíle, kdy se skoro vracím v čase a zase si užívám to plížení tmou a strach z toho, že nás někdo načapá.

Za všechno může Terča. Moje sestřenka, která mě v rámci návštěvy u nás vylákala k jisté noční výpravě. Terča je totiž lovec. Lovec kešek, abych byla přesná. A právě u nás si taky jednu vyhlédla.

Shodou okolností jsme se však k výpravě za keškou celé dny nedostaly. To bylo pořád na hrad, na zámek, do lanového centra a pak přišel poslední večer návštěvy. A poslední šance vyrazit na lov.

Počkaly jsme, až všechna omladina usne, zanechaly děti v laskavé péči ospalého muže a vyzbrojeny navigací, čelovkami a neosvětlenými koly se o půl dvanácté v noci vyplížily před dům.

Poté, co jsem zjistila, že po mém neodborném zásahu světlo na kole svítí stále pouze do korun stromů a nikoli na cestu, jsem vzala světlo raději do ruky. Terča nasadila čelovku. A za štěkotu psů probuzených Bernieho pobíháním jsme jinak tichou vesnicí vyrazily do polí.

Když se cesta změnila z pohodlné asfaltky na polňačku, byly jsme ještě v klidu. Když se ovšem cesta proměnila v brázdy mezi obilím, znervózněly jsme. Navigace ale ukazovala správný směr, já se pokusila vytěsnit z hlavy strašidelné historky o kruzích v obilí a nakonec jsme dorazily k cíli.

Tím byla jakási nazelenalá „bažina“ plná vyder či nutrií. Nutno dodat, že ty pravděpodobně k smrti vyplašil do vody se vrhající Bernie, takže nás nechaly na pokoji.

Podle nápovědy jsme měly hledat statnou vrbu s chorošem.

Jednu jsme objevily. Mezitím se vybila první baterka, Bernie se vyřítil z bažiny a vyděsil nás (spíš mě) k smrti a nakonec nás ještě krásně ohodil páchnoucí vodou. Ale ani po půl hodině jsme nalezení krabičky se zápisníkem nebyly blíž.

Začínala nám být zima, strašně jsme smrděly a žrali nás komáři. Čtyřicet minut lezení po stromě a hrabání pod ním, ale keška stále nikde.

Náhle Terča ve světle další skomírající baterky uviděla další statnou vrbu. A dokonce s chorošem. Nalezení kešky pak bylo jen otázkou několika vteřin. (Ačkoli Terča by jistě ráda dodala, že já bych na ten strom tupě zírala nejspíš ještě teď.)

A takhle tedy vypadají má dospělácká dobrodružství.

Skoro hodinu někde u páchnoucí louže plné kdo ví čeho šaškujete u špatného stromu, abyste se po nálezu toho správného podepsali do notýsku a natěšení na teplou sprchu a čistou postel vyrazili k domovu.

Zkrátka labůžo!

Každopádně díky, Teriku :-)








7 komentářů:

  1. My tohle provozujeme za denního světla, ale asistence dětí z toho občas dělá podobně hororový zážitek ;o)
    Hanka

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Hanko, to věřím :-) Ono stačí už jen ten dětský povyk kolem a dospělácké snažení vše před případnými kolemjdoucími ututlat :-)

      Smazat
    2. Přesně! Plus k tomu trnout kam dokážou vlézt případně spadnout ;o)))
      Hanka

      Smazat
  2. A já si říkala co na tom ti keškaři mají. :oD Ale když čtu jaký to může být dobrodrůžo, tak si snad pořídím gps a taky vyrazíme na lov. :oD

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Handy,gps netřeba, když se dobře vybere keška :-) Ale dobrodrůžo to bývá :-)

      Smazat
  3. Je to labůžo. Návrat do dětství, kdy člověk touží objevovat poklad. Vítej mezi keškaři!
    Handy: Jde to i bez gps. Jen si člověk musí pořádně nastudovat popis místa a mapu.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Žížalko, děkuju :-) Já nejsem žádný keškařský matador, zatím pouze asistuju :-)

      Smazat

Děkuji za Váš komentář :-)