úterý 9. července 2013

Období vzdoru

Odborná literatura, populárně naučné rodičovské příručky i mé zápisky z vývojové psychologie hovoří jasně. Období vzdoru je něco naprosto přirozeného a není třeba si zoufat, promění-li se naše andělské dítko kolem druhého až třetího roku v uvztekaného raracha.

Zpravidla ho to zase přejde. Jen naše nervy dostávají řádně zabrat.

Stresem šedivějící rodiče, pomalu ztrácející rodičovské sebevědomí, pak jistě potěší, že dle profesora Matějčka není vzdorovité chování v tomto věku špatným znamením do budoucna ani naší výchovnou chybou.

Co už je ale plně v našich rukách, je způsob, jakým se se vztekajícím dítětem vyrovnáme. Odborné prameny tvrdí, že minimálně polovina dětských záchvatů vzteku je vyprovokována tím, že my dospělí příliš spěcháme a nemáme čas, chuť či energii se s dítětem bavit, natožpak diskutovat a hledat kompromisy.

Matějček shodně s dalšími odborníky tvrdí, že ideálním stavem je předcházení konfliktům, které vedou v tomto citlivém období k tomu, že se nám potomek vrhá k zemi a se slzami stříkajícími dva metry daleko vyřvává své požadavky.

Což je sice rada pěkná a užitečná, ostatně sama ji často převádím do praxe, ale v oné opomenuté polovině případů naprosto k ničemu. Protože teorie ráda zapomíná na okamžiky, kdy dítko z naprosto pohodového stavu přechází k řevu, slzám případně okopávání všeho k okopávání dokonale nevhodného z neznámého důvodu. Respektive pro nic za nic.

Dosud se nám doma dařilo záchvatům vzteku většinou předcházet. Jednak proto, že Matýsek je vcelku klidné dítě. A jednak proto, že jsem vcelku laxní matka, která mnoho věcí neřeší a stejně jako děti nemá ráda, když se na ni spěchá.

Další část záchvatů byla zažehnána již v počátku. Stačilo nenechat se vyprovokovat k protiútoku („Klidně si křič, já si zatím dočtu kapitolu.“) Nabídnout jinou alternativu („Fajn, vyber si jiné ponožky, ale tyhle okamžitě vytáhni z Bernieho misky.“). Rozptýlit pozornost („Vztekáš se vážně ukázkově, ale viděls ty dvě ploštice? Vypadá to, že právě dělají miminka!“) Případně vyrukovat se Vzteklínkem („Vzteklínku, okamžitě z Matýska slez nebo chudák Matýsek nedostane nanuka!“)

Dnes však Matýsek se Vzteklínkem za krkem perlil. Nejen že se jednalo o záchvat bezdůvodný. Ale ještě ke všemu velice dlouhý. 

A teď Matějčku raď!

Matýsek se těsně před večeří najednou přestal usmívat a proměnil se v pištící příšerku, která vlastně ani nevěděla, co chce, ale nehodlala přestat, dokud to nedostane. S malou přestávkou na večeři se pak Matýsek vztekal, ječel a zmítal téměř dvě hodiny.

Přiznám se, jsem na nás rodiče pyšná. Nevypěnili jsme. Nevybuchli jsme. A situaci jsme, jak jen to jde, když se vám v rukou zmítá zpocený a prskající potomek, zvládli důstojně. Jen nás to trochu vyděsilo. Měli jsme za to, že nás období vzdoru minulo. A ono možná ne. Zdá se, že mělo jen zpoždění.

Na druhé straně je obdivuhodné, že se Matýsek i při tom vřískotu a kopání do postele, nevzdává své logicky uvažující mysli. 

Poté, co se náš synek propracoval přes požadavky týkající se jiného trička na spaní, střídavé odmítání všech členů rodiny, vyžadování jiných kalhot na spaní, odmítání vlézt do postele, odmítání vylézt z postele a dojít se vyčůrat, zakazování ukolébavky a nevybíravé vynucování ukolébavky přišel s požadavkem vskutku nestradičním. Když už nevěděl co by měl chtít či odmítat, zlostně konstatoval, že chce dnes spát na stropě. Na mou prostou poznámku, že to nejde, pak reagoval rozkazem, abych tedy obrátila dům vzhůru nohama...

A zatímco já přemýšlím, jak dlouho bude trvat, než uteču před Matýskovým obdobím vzdoru do lesů či se neudržím a taky začnu ječet. Muž si libuje v tom, že náš tříletý syn už pochopil zákony gravitace.

Jojo, ti moji chlapi jsou si stále podobnější :-)

14 komentářů:

  1. Nám tohle Matýsek dělá, když je přetažený. Únavou sebou málem pere u zem, ale vzteká se nepřetržitě kvůli čemukoliv a je na něm vidět, jak už má dost a potřebuje spát, ale to nejde, když se vzteká. Příští týden slaví 6 let, ale stále musím tyto stavy hlídat, bývá to vypětí pro celou rodinu. Ovšem spát na stropě ještě nechtěl :-)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám dojem že i našeho Matýska zmohlo "jen" přetažení. ALe pevně doufám, že se nebude "přetahovat" moc často :-)

      Vymazat
  2. A ted si vem, že mí dva autíci tohle dělají běžně stokrát denně snad od narození. Když k tomu přidáme období vzdoru nebo pubertu, mám chuť se jít zahrabat sto metrů pod zem. A o prázdninách, kdy mám všechny tři děti doma, je to ještě zajímavější.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Amélie, o to víc před tebou smekám! :-)

      Vymazat
  3. Jako bych to psala já... do puntíku! :-)až na jediný rozdíl, Annu chytil amok ráno a že jsem se ji rozhodla natočit na mobil, aby mi někdo věřil, ji ještě víc popudilo :-)...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přemýšlím, co je horší, jestli amok ranní nebo večerní. Ale pro mě by byl horší asi ten ranní, po probuzení bývám už preventivně špatně naložená a nemusela bych být tak klidná ;-)

      Né, taky míváme ranní záchvatovky, především, když se někam spěchá a obzvláště když máme být někde v předem určený čas :-)

      Vymazat
  4. Já bych asi občas potřebovala trochu té laxnosti, protože nesnáším kamkoliv dojít pozdě, takže odvádět pozornost zvládám jen do určité doby. Pak nastoupí moje nekompromisní já a dítko dostane na výběr mezi uklidněním se nebo vláčením proti jeho vůli kamkoliv mám namířeno:)
    Nicméně i to "vláčení" zvládám s ledovým klidem, ale zato když začne dítě kňourat, skočí na krk Vzteklínek mně a je malér:o)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to gratuluju k ledově klidnému vláčení, to svede málokdo :-)
      A kňourání? To je kapitola sama pro sebe. Chápu, že je to někdy nadlidský výkon, bez vzteku to ustát :-)

      Vymazat
  5. ...sedí moucha na stěně, sedí a hajinká, potvůrka malinká...:-)
    Jo to se mi to dnes už zpívá. Ze 3 dětí to jedno zkoušelo a to festovně, prvorozené. Nezvládala jsem ho.Odnesla jsem si však poznatky pro výchovu dvou následujících. Utípnout hned v prvopočátku, absolutním nekompromisním chováním z mé strany, zabralo to. Ale hlavním faktorem jsem přesvědčena, je povaha dítěte.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je fakt. Holt temperamentní dítě nemůže být andílek, který si jednu kvíkne a jakmile se maminka zamračí přestane :-)
      Doufám, že se taky výchovně poučím :-)

      Vymazat
  6. u nás to bylo a je někdy stejné.syn byl hyperaktivní a pro učitelský sbor to byla pohroma.ted mu bude 16 a je to pravý opak.jsem ráda,když se mi vůbec ukáže.tráví hodiny a hodiny v posilovně.dělá sport,který ho nadobro uklidnil.někdy až moc.tak hlavu vzhůru a buď ráda za to hemžení,ono se to strašně rychle mění.krásný pohodový den

    OdpovědětVymazat
  7. Bára aj ja som pozorovala na svojich deťoch tzv. prvú pubertu alebo vzdorovitosť, ale okrem občasného plaču sme to zvládli na jednotku. Našťastie ani žiadne hádzanie o zem. A čo sa týka Matějčeka, má výbornú odbornú tvorbu. &Lenka

    OdpovědětVymazat
  8. Období vzdoru...ano...už aby bylo pryč! Někdy mám vážně co dělat, abych to ustála...

    OdpovědětVymazat
  9. To jsem se po ránu velmi pobavila :D. Známe, moc dobře. Speciálně tyhle večerní záchvaty, kdy je Matyášek unavený. Ale tedy máš jedničku s hvězdičkou, že jsi vydržela. U nás to ze strany rodičů občas až tak idylické není. (Tak mě napadá, že bych konečně mohla dokončit ten seriál o období vzdoru, co jsem slíbila už kdovíkdy ...).

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš komentář :-)