Období vzdoru

Odborná literatura, populárně naučné rodičovské příručky i mé zápisky z vývojové psychologie hovoří jasně. Období vzdoru je něco naprosto přirozeného a není třeba si zoufat, promění-li se naše andělské dítko kolem druhého až třetího roku v uvztekaného raracha.

Zpravidla ho to zase přejde. Jen naše nervy dostávají řádně zabrat.

Stresem šedivějící rodiče, pomalu ztrácející rodičovské sebevědomí, pak jistě potěší, že dle profesora Matějčka není vzdorovité chování v tomto věku špatným znamením do budoucna ani naší výchovnou chybou.

Co už je ale plně v našich rukách, je způsob, jakým se se vztekajícím dítětem vyrovnáme. Odborné prameny tvrdí, že minimálně polovina dětských záchvatů vzteku je vyprovokována tím, že my dospělí příliš spěcháme a nemáme čas, chuť či energii se s dítětem bavit, natožpak diskutovat a hledat kompromisy.

Matějček shodně s dalšími odborníky tvrdí, že ideálním stavem je předcházení konfliktům, které vedou v tomto citlivém období k tomu, že se nám potomek vrhá k zemi a se slzami stříkajícími dva metry daleko vyřvává své požadavky.

Což je sice rada pěkná a užitečná, ostatně sama ji často převádím do praxe, ale v oné opomenuté polovině případů naprosto k ničemu. Protože teorie ráda zapomíná na okamžiky, kdy dítko z naprosto pohodového stavu přechází k řevu, slzám případně okopávání všeho k okopávání dokonale nevhodného z neznámého důvodu. Respektive pro nic za nic.

Dosud se nám doma dařilo záchvatům vzteku většinou předcházet. Jednak proto, že Matýsek je vcelku klidné dítě. A jednak proto, že jsem vcelku laxní matka, která mnoho věcí neřeší a stejně jako děti nemá ráda, když se na ni spěchá.

Další část záchvatů byla zažehnána již v počátku. Stačilo nenechat se vyprovokovat k protiútoku („Klidně si křič, já si zatím dočtu kapitolu.“) Nabídnout jinou alternativu („Fajn, vyber si jiné ponožky, ale tyhle okamžitě vytáhni z Bernieho misky.“). Rozptýlit pozornost („Vztekáš se vážně ukázkově, ale viděls ty dvě ploštice? Vypadá to, že právě dělají miminka!“) Případně vyrukovat se Vzteklínkem („Vzteklínku, okamžitě z Matýska slez nebo chudák Matýsek nedostane nanuka!“)

Dnes však Matýsek se Vzteklínkem za krkem perlil. Nejen že se jednalo o záchvat bezdůvodný. Ale ještě ke všemu velice dlouhý. 

A teď Matějčku raď!

Matýsek se těsně před večeří najednou přestal usmívat a proměnil se v pištící příšerku, která vlastně ani nevěděla, co chce, ale nehodlala přestat, dokud to nedostane. S malou přestávkou na večeři se pak Matýsek vztekal, ječel a zmítal téměř dvě hodiny.

Přiznám se, jsem na nás rodiče pyšná. Nevypěnili jsme. Nevybuchli jsme. A situaci jsme, jak jen to jde, když se vám v rukou zmítá zpocený a prskající potomek, zvládli důstojně. Jen nás to trochu vyděsilo. Měli jsme za to, že nás období vzdoru minulo. A ono možná ne. Zdá se, že mělo jen zpoždění.

Na druhé straně je obdivuhodné, že se Matýsek i při tom vřískotu a kopání do postele, nevzdává své logicky uvažující mysli. 

Poté, co se náš synek propracoval přes požadavky týkající se jiného trička na spaní, střídavé odmítání všech členů rodiny, vyžadování jiných kalhot na spaní, odmítání vlézt do postele, odmítání vylézt z postele a dojít se vyčůrat, zakazování ukolébavky a nevybíravé vynucování ukolébavky přišel s požadavkem vskutku nestradičním. Když už nevěděl co by měl chtít či odmítat, zlostně konstatoval, že chce dnes spát na stropě. Na mou prostou poznámku, že to nejde, pak reagoval rozkazem, abych tedy obrátila dům vzhůru nohama...

A zatímco já přemýšlím, jak dlouho bude trvat, než uteču před Matýskovým obdobím vzdoru do lesů či se neudržím a taky začnu ječet. Muž si libuje v tom, že náš tříletý syn už pochopil zákony gravitace.

Jojo, ti moji chlapi jsou si stále podobnější :-)