pátek 25. srpna 2017

Karavan Karel a my - Jak jsme neviděli delfíny




Den desátý
Balíme, máváme „soukromému olivovému hájku“ a oleandru s ještěrkou a jedem zase o kus dál, na ostrov Lošinj.
Volba tentokrát padá na menší kemp Rapoča u městečka Nerezine. Kemp příjemně zastíněný borovým hájem a s výhledem na malebný kostelík (jehož malebnost je ovšem člověku naprosto ukradená, když se v šest ráno ozvou z jeho věže protivné zvony!).
Jakmile vyřešíme parkovací krizi, při níž se krásně projeví karavanovo-obytňáková sounáležitost, s níž nám neznámý Němec a Rakušan (sledující nejprve moje marné pokusy navigovat muže za volantem optimálním směrem) raději pomůžou dostrkat našeho Karla na vytyčenou parcelu ručně, odměňujeme se přesunem na pláž. Vzdálenou asi tak dvacet kroků od dveří karavanu, což je oproti minulému kempu naprostý luxus.
A tak se tak povalujeme, čteme (já), lovíme kraby (Maty), hrabeme se lopatičkou v oblázcích (Vili), hledáme mikromušle (Ami), nebo neděláme vůbec nic (muž).


Prostě si na té své dovolené dovolujem taky jednou jen tak zevlovat a musím říct že nám to jde náramně.

Den jedenáctý.
Zevling pokračuje.
Zvažujeme výlet někam do přístavu a lodí za potenciální možností spatřit delfíny. Ale ráno je na nás moc brzy, v poledne moc teplo, odpoledne se nám nikam nechce a k večeru začínáme být unavení.





Tak si jen se zapadajícím sluncem v zádech uděláme pár fotek Copaté mámy (kterou speciálně kvůli tomu vláčím z domu a muže s jejím focením prudím už od přejezdu chorvatských hranic, jelikož být se svou knihou vyfocena u moře mi připadá děsně důležitý a marketingově přitažlivý ;-), skočíme do Nerezine na večeři, dáme zmrzlinu a jdem se po tom náročném dni zase trochu prospat.









Den dvanáctý
Zevling pokračuje.
Zvažujeme výlet někam do přístavu a lodí za potenciální možností spatřit delfíny. Ale ráno je na nás moc brzy, v poledne moc teplo… ale odpoledne se konečně hecnem a vyrazíme. Bez Karla za zády se Jožinovi jede o poznání lépe a tak prostě jen tak jedeme a jedeme a kocháme se a hledáme nějaký přístav. Na delfíny to tu jezdí určitě všude.





Nakonec zastavíme v městečku Velký Lošinj a po zjištění, že máme tři hodiny do nejbližší večerní plavby, se zajdeme občerstvit do přístavní pizzerie. Výhled krásný, ale ta voda pod námi je nečekaně zrádná. Což zjišťujeme ve chvíli, kdy do ní zahučí Vildova bota. Vildova nová barefoot bota za třináct stovek.
Vili hystericky brečí, nikoli kvůli jejich ceně (kvůli ní brečí zase muž) ale proto, že si ke svým „žabičkovým“ botám stihl vytvořit velice vřelý vztah, Maty s Ami se dohadují, jestli bude lepší aby se pro záchranu sandálu obětovala skokem do nelákavé přístavní vody matka či otec a já se snažím navázat oční kontakt s kapitány proplouvajících člunů, neboť jsem povahy plaché a řvát na ně se mi příčí.
Nicméně můj pohled je zřejmě natolik pronikavý (asi stejně jako Vildovo kvílení), že má taktika nakonec slaví úspěch a bota je slavnostně zachráněna osobou pohlaví neurčitelného, zato srdce laskavého, která ji pro nás ze svého člunu vyloví.
Aneb drama se dá prožívat na mnoha úrovních ;-)

Dojemné loučení se zachráncem Viliho boty :-)


Po jídle nám stále zbývá ještě dost času na rychlou koupel v pořádných vlnách a pak už, zase poklusem (já nevím, že mi jsme tak nepoučitelní a nemůžem někdy někam přijít na čas nebo dokonce s předstihem!) dobíháme k lodi zvané Delfin, kde se s úlevou usadíme na palubě.
Plavba je to kouzelná a každý si ji užívá dle svého.
Maty se vnutí ke kormidlu (!), které mu mladý Chorvat se slovy „Drž směr“ přenechává a jde se muchlovat se svou přítelkyní (!), muž se s Vildou a Amálkou přetahuje o dalekohled a já se oddávám svému oblíbenému nicnedělání, které se však dá vznešeně nazvat magickým souslovím „intenzivní prožívání přítomného okamžiku.“










A tak ačkoli o delfíny jsme okem ani dalekohledem nezavadili, považuji naši plavbu s přestávkou na koupání a návratem do přístavu při západu slunce, za jeden z nejkrásnějších zážitků našeho putování.
Jistě proto není divu, že mě při následném prohlížení lehce kýčovitých fotek, přepadla melancholicko-filozofická nálada:


Úplná malá Kate Winslet
Kdo ví, kdo jednou bude její Di Caprio?
To rodičovství je stejně zvláštní věc. Člověk by si někdy tak přál, umetat jim v životě cestičky, postarat se, aby jim nikdo neublížil, aby jim nikdo nezlomil srdce...
A pak je stejně jeho rolí být jen tím, kdo stojí opodál, přihlíží všem jejich životním kotrmelcům a jediné, co zmůže, je být přístavem, kam se můžou vždycky vrátit.
Pro pohlazení, objetí, radu... a hlavně, čistou a bezpodmínečnou lásku


5 komentářů:

  1. ...tuž fajně jste to napsala, až do slzava, ten závěr :-)
    pěkný podletí vinšuju
    jarka

    OdpovědětSmazat
  2. Moc krásně popisujete vaši dovolenou, pěkně se to čte. S dětmi máte stoprocentně pravdu, i u mně slza v oku na závěr .....
    Zdraví Blanka

    OdpovědětSmazat
  3. Krásně jsem si s vámi, Karlem a Jožinem procestovala Chorvatsko, díky Baru.
    A těmi dětmi - je to tak, stojíme s mužem takhle opodál třem pořádně již dospělým chlapům...
    Měj se moc hezky.
    Ála

    OdpovědětSmazat
  4. Nádhera, Barunka nám spisovatelsky dospívá. Díky JVJ

    OdpovědětSmazat
  5. Romantické, realistické i filozofické:-)= na 1!!!
    Přeji pohodový nástup do školních poviností:-)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za Váš komentář :-)