Karavan Karel a my - Slovinské finále

(První školní týden za námi, já už jsem si stačila samodiagnostikovat únavový syndrom, a tak přišel ideální čas, vrátit se alespoň v myšlenkách a obrázcích k našemu prázdninovému putování a doplnit palubní deníček o poslední zápis... :-)

Dobýváme Predjamský hrad :-)

Den třináctý

Poslední půl den u moře zpestřujeme dětem malou bojovčičkou, kterou odstartují ranní instrukce nalezené na karavanu. Po té nudnější části jako je hygiena a oblékání konečně přichází na řadu větší vzrůšo. Připravit a přepravit člun. Doplout k bójce. Najít mapu. Vrátit se na břeh. Podle mapy dojít k útvaru v kempu, který jsme překřtili na sopku a tam konečně…dinosauří dárečky!

A tak zatímco potomstvo vykutává fosforeskující potvory ze sádry, já se v duchu loučím s mořem a rozháním chmury, že už se nám to naše putování chýlí k závěru.

Dinosauři jsou venku. Balíme člun a koupací vybavení, jež už nadobro mizí v útrobách zavazadlového prostoru, a poté poskytujeme kempu dobrou čtvrthodinku trvající zábavný program na téma: jak co nejefektivněji na dvacetkrát vyparkovat, pohádat se protože „jak to naviguješ, prosimtě!!!“ a přes půl kempu pod koly karavanu táhnout obří balvan označující číslo kempové parcely.

Právě to je zřejmě poslední kapka, která přesvědčí muže, že příště už jedině s obytňákem, jelikož, jak muž řekl: „s tímhle zasraným debilním obřím krámem už nikam nejedu!!!“ (Tolik k naší nově objevené lásce ke karavaningu ;-)

Mužovo antikaravanové naladění rozhodně nezmírnila ani cesta do přístavu, která se ukázala být asi tak stejně dramatická jako naše noční putování lesemku nocovišti (tentokrát však nebyly úhlavním nepřítelem pobíhající srny, ale protijedoucí auta, traktory (!) a obytňáky a namísto lesního srázu se pod námi rozprostíral strmý mořský útes).

A pak už zase trajektem na pevninu a vzhůru za poslední zastávkou našeho malého rodinného roadtripu.

Zpátky do Slovinska!

Den čtrnáctý

Noc trávíme na parkovišti u Postojnské jeskyně zpět ve Slovinsku.

Původně jsme se tu chtěli stavit už cestou do Chorvatska, ale Velká Bledská hádka nám tak pocuchala nervy, že jsme se jeli raději urychleně zrelaxovat k moři ;-)

A dobře jsme udělali, protože v pobledksém rozpoložení bychom ty olbřímí turistické davy asi jen stěží rozdýchávali.

Ale zpět do karavanu, v noci strategicky umístěnému tak, abychom ráno mohli vyrazit co nejdříve a vyhnout se tak frontám…

Hahaha!

Stejně jako nejsme schopni někam včas dojít, ukazuje se, že nejsme schopni ani včas vstávat.

Když se konečně něco po desáté vykýblujeme k jeskyni, je tu jedním slovem NARVÁNO!

Ale neztrácíme dobrou náladu (zatím) a vyrážíme do podzemí na prohlídku.

Tak jako jo, no, vláček je super, jeskyně monumentální, krápníková výzdoba dechberoucí…ale asi bych musela být větší speleologický nadšenec, abych měla chuť se sem ještě někdy vracet.

To Predjamský hrad, kam se přesouváme místní kyvadlovou autobusovou dopravou mě možná bavil o něco víc. Jasně, zase milion lidí na metr čtvereční, ale milovník příběhů a historie se ve mně prostě nezapře.

U vstupu si půjčujeme každý svého česky mluvícího audioprůvodce a vydáváme se na toulky hradem. Potomstvo je nadšeno a skutečně si dle číselných kódů v jednotlivých místnostech namačkává příslušnou část výkladu, který opravdu poslouchá, a dokonce si z něj ledacos pamatuje. Tenhle styl prohlídek by se mi líbil i v Česku.

Po opuštění hradu lehce krápe, obloha je šedivá a ani moje nálada není právě nejrůžovější. Je čas vrátit se domů.

V karavanu si dáváme poslední večeři, usazujeme se v Jožinovi a vyrážíme…

Den patnáctý

Nocujeme na odpočívadle kdesi u Vídně neb nás dostihla únava, Vili se dvakrát počůral a mě přestal fungovat kinedril.

Ráno jen rychlé kafe a croissant na benzínce a poslední, nejúnavnější část cesty začíná.

Po přejetí českých hranic to vzdáváme, míra hluku ze zadních sedadel přesahuje únosnou mez, a tak smečku vypouštíme v nejbližší vesnici na hřiště.

Navigace hlásí poslední dvě hodiny cesty.

Ty údajné dvě hodiny jedeme hodiny čtyři, jelikož je prokládáme zevlováním v kolonách a (povinnými) rozcvičkami kolem karavanu, kterými předcházíme touze děti svázat, ucpat jim ústa roubíky a vhodit je dozadu do kufru.

Nicméně, konec dobrý, všechno dobré.

Jsme doma.

Děti se vrhají s nadšením na hračky a my s mužem, se znatelně menším nadšením, na generální úklid karavanu před jeho vrácením.

Večer pak společně sedíme na gauči v našem obrovském obývacím pokoji. Spící děti oddychují na druhém konci domu v ložnici. Všude je spousta prostoru a „krámů“ a my si tak říkáme, k čemu my to všechno vůbec potřebujeme? Opravdu nás to dělá v životě o tolik šťastnější…?

Naše putování s domečkem na kolečkách čítajícím asi jedenáct metrů čtverečních nás v mnohém obohatilo, přineslo nám nejeden AHA moment a my víme, že si to budeme chtít zopakovat. A jednou třeba i na mnohem delší dobu…

Byla to totiž asi ta zážitky nejnadupanější „dovolená“, kterou jsme společně zažili :-)

PS: Především kvůli příslibu pohádek a příběhů jsem před cestou koupila e-book Pohádkové Slovinsko, odkud jsme čerpali tipy na výlety i ony zmiňované legendy, jimiž jsme si zpříjemňovali zdlouhavější přesuny či čekání. Plánujete-li návštěvu Slovinska, zejména s dětmi, tak doporučuju ;-)