Den osmý
Jsme v Chorvatsku!
Kolem druhé hodiny ranní si nacházíme místečko ke spaní na Krku, kdesi na
parkovišti u pískovny. Ve vzduchu je cítit moře a cikády cikají o sto šest.
Začíná mořská část našeho putování.
Nicméně Krk se nám tak úplně nezamlouvá, a tak dopoledne vyrážíme do
přístavu na trajekt směr ostrov Cres, kde pro vzpouru posádky toužící smočit
své opocené tělesné schránky do moře, nabíráme bez ohledu na rady a reference směr
na nejbližší kemp.
Volba tak padá na kemp Kovačine, který se se svými třiadvaceti hektary
ukazuje být snad rozlehlejším než hned vedle stojící hlavní město.
Zpočátku se v nás sice znovu ozývají asociální hlásky, ale vedro
otupuje hrany našich požadavků, a tak když objevíme přijatelné místo
s několika olivovníky, vzrostlou borovicí a kamennou zídkou osázenou
oleandry, rozmarýnem a oreganem, námitky upadají v zapomnění a my vděčně
parkujeme Karla s Jožinem do jejich řídkého stínu, abychom konečně mohli hupsnout
do vytouženého moře.
První okamžiky ve slané vodě jsou vskutku úlevně osvěžující.
Voda, to je zkrátka můj živel.
Hory jsou monumentální, velkolepé a
ve vší své mohutnosti magické. Ale moře, to mě zkrátka pořád přitahuje nějak
víc. Svou nekonečností, neustávajícím pohybem, kouzlem a ochotou smýt ze mě
všechno staré, nepotřebné, zbytečné. Stačí se jen položit na hladinu a odevzdat
se tomu pradávnému kolébavému rytmu.
A rázem jenom jsem.
Alespoň na tu malou chvilku, než se
na mě pověsí tři malé chobotnice a stáhnou mě zpátky do reality. A že právě to
ony umějí nejlíp na světě.
Následuje první hodně pozdní oběd nebo možná spíš hodně brzká večeře
s výhledem na moře, kterého se nemůžeme (JÁ!) nabažit, nákup vodních
pistolek a pak nás až do západu slunce z vody nikdo nedostane…
Den devátý
Pozdní ráno, dlouhá snídaně, oběd do krabičky na pláž a neskutečně líný
den u moře s naší novou hračkou, malým nafukovacím člunem, hledání mušlí
v kamíncích, lezení po olivovnících a výskání ve vlnách.
Zapadající slunce nás ovšem přeci jen vytrhává z lenošivého opojení
a my se vydáváme na drobnou procházku po pobřeží směrem k městu Cres.
Stejný nápad mají sice i další desítky kempařů, ale už se nad tím ani
nepozastavujeme. Najít tu místo, kde se v sezóně budeme cítit jako
opuštění Robinsoni je asi stejně pravděpodobné, jako že Mates uloví na svůj
prut z laťky a prádelní šňůry delfína.
Než se přes dětskou touhu utratit tu svůj přidělený obnos kun dostaneme
k večeři, na níž jsme se sem primárně vypravili, je deset. Než se najíme
je skoro jedenáct. A z hlav zvolna klesajících do zapékacích misek od lazaní
je jasně patrné, že po svých už děti nikam daleko nedojdou.
Volíme proto variantu kempového vláčku, který odjíždí za pět minut.
Muž platí a já beru kočár a na něj tři síťky na lovení libovolné havěti,
laťku s prádelní šňůrou, tašku s pěti ručníky, plavkami, kyblíčky a
lopatičkami, Amálčin nový vějíř, Viliho a Matyho nové loďky na baterky, dva
plavací pásky a jeden nafukovací kruh, k tomu tři polospící děti a vyrážím
napřed.
Na zastávku přisupíme s prádelní šňůrou zamotanou do předního
kočárkového kolečka, s věčně padajícími síťkami, laťkami, loďkami a sem
tam i dětmi, funícím mužem v zádech, ale naštěstí včas!
A i když se vším tím hlučným ansáblem a tunou věcí, kterými zabereme celý
vagónek, působíme trochu jako nějaká pofidérní bandička tuláků, hlavně, že
nemusíme jít pěšky.
Do karavanu se tak sice dostáváme až před půlnocí, ale kupříkladu mě
tenhle jižanský denní rytmus naprosto vyhovuje
Škoda jen, že se nedá implantovat do mírného pásma naší české kotliny.
Ale ten pověstný siestový klid a spoustu času na všechno, by asi česká nátura
jen tak nevydýchala ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Váš komentář :-)