středa 23. srpna 2017

Karavan Karel a my - Konečně u moře


Den osmý
Jsme v Chorvatsku!
Kolem druhé hodiny ranní si nacházíme místečko ke spaní na Krku, kdesi na parkovišti u pískovny. Ve vzduchu je cítit moře a cikády cikají o sto šest.
Začíná mořská část našeho putování.
Nicméně Krk se nám tak úplně nezamlouvá, a tak dopoledne vyrážíme do přístavu na trajekt směr ostrov Cres, kde pro vzpouru posádky toužící smočit své opocené tělesné schránky do moře, nabíráme bez ohledu na rady a reference směr na nejbližší kemp.


Volba tak padá na kemp Kovačine, který se se svými třiadvaceti hektary ukazuje být snad rozlehlejším než hned vedle stojící hlavní město.
Zpočátku se v nás sice znovu ozývají asociální hlásky, ale vedro otupuje hrany našich požadavků, a tak když objevíme přijatelné místo s několika olivovníky, vzrostlou borovicí a kamennou zídkou osázenou oleandry, rozmarýnem a oreganem, námitky upadají v zapomnění a my vděčně parkujeme Karla s Jožinem do jejich řídkého stínu, abychom konečně mohli hupsnout do vytouženého moře.




První okamžiky ve slané vodě jsou vskutku úlevně osvěžující.
Voda, to je zkrátka můj živel.
Hory jsou monumentální, velkolepé a ve vší své mohutnosti magické. Ale moře, to mě zkrátka pořád přitahuje nějak víc. Svou nekonečností, neustávajícím pohybem, kouzlem a ochotou smýt ze mě všechno staré, nepotřebné, zbytečné. Stačí se jen položit na hladinu a odevzdat se tomu pradávnému kolébavému rytmu.
A rázem jenom jsem.
Alespoň na tu malou chvilku, než se na mě pověsí tři malé chobotnice a stáhnou mě zpátky do reality. A že právě to ony umějí nejlíp na světě.
Následuje první hodně pozdní oběd nebo možná spíš hodně brzká večeře s výhledem na moře, kterého se nemůžeme (JÁ!) nabažit, nákup vodních pistolek a pak nás až do západu slunce z vody nikdo nedostane…




Den devátý
Pozdní ráno, dlouhá snídaně, oběd do krabičky na pláž a neskutečně líný den u moře s naší novou hračkou, malým nafukovacím člunem, hledání mušlí v kamíncích, lezení po olivovnících a výskání ve vlnách.
Zapadající slunce nás ovšem přeci jen vytrhává z lenošivého opojení a my se vydáváme na drobnou procházku po pobřeží směrem k městu Cres. Stejný nápad mají sice i další desítky kempařů, ale už se nad tím ani nepozastavujeme. Najít tu místo, kde se v sezóně budeme cítit jako opuštění Robinsoni je asi stejně pravděpodobné, jako že Mates uloví na svůj prut z laťky a prádelní šňůry delfína.




Než se přes dětskou touhu utratit tu svůj přidělený obnos kun dostaneme k večeři, na níž jsme se sem primárně vypravili, je deset. Než se najíme je skoro jedenáct. A z hlav zvolna klesajících do zapékacích misek od lazaní je jasně patrné, že po svých už děti nikam daleko nedojdou.
Volíme proto variantu kempového vláčku, který odjíždí za pět minut.
Muž platí a já beru kočár a na něj tři síťky na lovení libovolné havěti, laťku s prádelní šňůrou, tašku s pěti ručníky, plavkami, kyblíčky a lopatičkami, Amálčin nový vějíř, Viliho a Matyho nové loďky na baterky, dva plavací pásky a jeden nafukovací kruh, k tomu tři polospící děti a vyrážím napřed.
Na zastávku přisupíme s prádelní šňůrou zamotanou do předního kočárkového kolečka, s věčně padajícími síťkami, laťkami, loďkami a sem tam i dětmi, funícím mužem v zádech, ale naštěstí včas!
A i když se vším tím hlučným ansáblem a tunou věcí, kterými zabereme celý vagónek, působíme trochu jako nějaká pofidérní bandička tuláků, hlavně, že nemusíme jít pěšky.
Do karavanu se tak sice dostáváme až před půlnocí, ale kupříkladu mě tenhle jižanský denní rytmus naprosto vyhovuje

Škoda jen, že se nedá implantovat do mírného pásma naší české kotliny. Ale ten pověstný siestový klid a spoustu času na všechno, by asi česká nátura jen tak nevydýchala ;-)


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)