Karavan Karel a my - Horské drama

Den pátý

Muž si od brzkých ranních hodin hraje na rosničku a spekuluje, zda je dnes opravdu vhodný den na výlet s velkým V. Horskou výpravu do Julských Alp a dobytí vrcholu zvaného Vogel.

Předpovědi na různých serverech se liší, nebe vypadá lehce zlověstně a do karavanu sem tam jemně zabubnuje pár kapek deště, i přesto však balíme svačiny (s povzdechem, že nám chybí nějaká ta rychlá energie v podobě hroznového cukru – tuto mou myšlenku vyslanou do Vesmíru si zapamatujte!), s remcáním oblékáme své bosochodé nohy do ponožek a botasek a vyrážíme. Lepší už to prý v následujících dnech nebude, neochvějně tvrdí muž….

Abychom náš pozdně dopolední start nepřepálili necháváme se vyvézt lanovkou do skiareálu Vogel, dáváme si kávičku, k ní místní štruklje s borůvkami a panoramatickým výhledem, a protože po takové vydatné sváče by nám bylo z lezení po horách akorát tak těžko, necháváme se peciválsky vyvézt další lanovkou ještě o malý kousek výš.

Jsme nahoře. Lanovky došly.

A právě tady, zhruba po první čtvrthodince chůze, začíná to pravé horské dobrodružství.

Horami se rozduní hromy, v dálce se zableskne a spustí se déšť.

Vytahujeme bundy, uklidňujeme Vildu, který neochvějně věří, že právě do něj dnes uhodí blesk a budujeme svačinářské doupě v klečích.

Muž opět vede tichý monolog s meteorologickou aplikací v mobilu, tvrdí, že teoreticky by se nám TO mělo vyhnout (čemuž se po zkušenostech se sečským šlapadlem zdráhám uvěřit) a společně si pokládáme zásadní otázku.

Jít dál či nejít?

Vili hlasuje pro návrat, jelikož dnes zřejmě trpí utkvělou představou, že je hromosvod, zatímco my ostatní hledíme na nebe, kde se objevil kousek modré oblohy, což považujeme za znamení, a svorně proto hlasujeme pro pokračovací variantu.

Vylézáme z houští, já si Vildu přivazuju šátkem na záda (prý ho bolí nožičky, ale možná jen doufá, že ten blesk případně sejme mě) a vzápětí se za rohem vynořují Hroši, pro neobeznámené s naší rodinnou situací, má drahá teta a strýček z Prahy!

Jako jistě, Slovinsko je poměrně malá země, ale až takhle?!

Objímáme se, divíme se, získáváme turistické tipy, neb zatímco my na tůru vyrážíme, Hroši se z ní již vracejí, jsme foceni a od tetičky Janičky dostáváme (a teď to přijde!) dva balíčky hroznového cukru na přilepšenou.

Ano, je to vcelku triviální záležitost, ale na tomhle příkladu lze jasně demonstrovat skutečnost, že myšlenky a přání vyslané do Vesmíru se plní, a často způsobem, na který bychom nikdy nepřišli. No napadlo by vás, že když není při ruce obchod, daruje vám vysněnou energetickou cukrovinku pražská příbuzná, která se z ničeho nic vyloupne ve slovinských horách?

Proto je dobré nepochybovat a neříkat si: to je blbost, to nejde, tohle nemůže vyjít…

Vesmír má totiž svoje vlastní cestičky!

Ale zpět k našemu horskému putování.

Bouře se nám skutečně vyhnula a k velké dětské radosti jsme cestou přelézali spoustu kamení a procházeli kozími cestičkami vedoucími nad strmými srázy. Oproti nudným bezpečným širokým cestám, naprostý dětský ráj a rodičovský děs.

Každopádně, Maty s Ami statečně šlapali, Vili se pohodlně nosi,l a tak jsme stále dobře naladěni konečně došli pod vrchol Vogelu. Dali jsme si slavnostní svačinu, vyfotili rozjásané selfie a zkontrolovali meteorologické aplikace.

Zrada! Blíží se bouře a tentokrát se nám prý už nevyhne.

Nad námi se sice rozprostíralo nebe (skoro) bez mráčku, ale je pravda, že někde v dálce se cosi temného kumulovalo.

Místo finálního výstupu na vrchol jsme proto zahájili urychlený sestup do údolí.

Zprvu jsme se kochali krajinou, která kouzelně měnila svou tvář a přecházela z horských masivů, přes kopcovitou planinu jak v hobitím Kraji po pohádkový les zdobený růžovými kvítky podobnými orchidejím. V půlce cesty ovšem začalo mrholit. A poslední hodinu už jsme kráčeli k cíli v sílícím dešti, větru a zlověstně se přibližující bouři.

Nakonec jsme doběhli do cíle v poslední chvíli, neb za námi se v horách rozpoutal armagedon. Stromy se ohýbaly k zemi, blesky do ztemnělé oblohy vypalovali výhružné vykřičníky a proudy deště měnily cesty v těžko schůdné říčky.

S úlevou jsme se v restauraci u lanovky zhroutili ke stolu a ten pocit, kdy jsme se pustili do horké čokolády se šlehačkou v kombinaci s gulášovou polévkou, ten byl až očistně slastný.

V každém případě jsme borci!

A jedno moudro na závěr: Nečekejte na pochvalu a ocenění zvenčí, taky byste se nemuseli dočkat, raději se rovnou pochvalte sami! Však vy si to zasloužíte ;-)