Den sedmý
Zvedáme kotvy a jede se dál!
Muž je vyparkovávací bůh a díky jeho umu vyvázne Jožin i Karel
z přeplněného kempu bez škrábnutí, (s čímž já mívám problém i při
vyparkovávání z Lidlu) a zdánlivě nic nám proto nebrání vydat se směrem na jih.
Problém se ovšem objevuje již za první serpentýnou. Kinedril ještě
nezabral a můj žaludek se proti jízdě v těchto zásadně nerovných končinách
tvrdě bouří.
Dáváme si proto lehce neplánovanou zastávku u jezera Bled.
A protože na podrážděný žaludek je nejlepší se najíst, zaplácnu ho pro
jistotu polévkou, kávou s kremnou rezinou, což je zdá se, místní cukrářský
majstrštyk a nakonec přidám ještě kokosovo čokoládovou zmrzlinu. Aneb co bych
pro svůj žaludek na vodě neudělala…
Ovšem kinedril konečně zabírá, což znamená, že jsem malátná a chce se mi
spát, děti chtějí na bobovou dráhu nad jezerem a mají hlad, protože polévku
nechaly rodičům, a housky naházely do jezera rybám, muž je nervní
z končícího parkování a vedra a celá tato situace nevyhnutelně vede ke
scéně, která v našem vztahu vejde do dějin jako Velká Bledská Hádka aneb
VBH.
Atmosféra houstne, muž se mračí, já jsem ukřivděná a děti jsou zpruzené,
že bobová dráha nebude, jelikož se na jednu jízdu čeká skoro dvě hodiny a na
něco takového tu nikdo nemá nervy.
Vláčíme se v ponuré atmosféře nahoru na kopec, kde čekají Jožin
s Karlem.
Situace se obrací k lepšímu ve chvíli, kdy potkáváme pekárnu. Hlad
je utišen, ručička náladoměru se zvolna přesouvá z červené do zelené zóny
a my náhle, plni znovu nabitého optimismu (nebo alespoň o něco méně zpruzení)
plánujeme další výletní zastávku.
Je jím soutěska Vintgar, jíž vede stezka po dřevěných chodníčcích nad
vodopády a peřejemi řeky Radovny.
Na místo dorážíme ve chvíli, kdy řeku již všichni turisté opouštějí, a
máme ji tak, zejména na zpáteční cestě sami pro sebe.
Děti, kterým k regeneraci sil stačilo patnáct minut v autě, berou
chodníčky klusem, my s mužem lehce zaostáváme a kocháme se kouzelnými
výjevy.
Kromě toho dochází též k akci vcházející do našich manželských dějin
jako Malé Vintgarské Usmíření, aneb MVU, a po něm již nic nebrání tomu, abychom
se vydali vstříc mořem vonícím dálkám…
Sokrates prý řekl: „Ideální manželství má dva předpoklady, muž musí být
hluchý a žena slepá.“
A jelikož muž zatím nedoslýchavostí netrpí, moje oči jsou také v pořádku
a ani jeden z nás není emoce pevně ovládající světec, občas to mezi námi
bouchne a naše manželství má k dokonalosti daleko. Ovšem dokud si jeden
druhého vážíme, po vychladnutí se sami sobě a celé situaci dokážeme zasmát a
nebrat všechno přespříliš vážně, jsou takové hádky zkrátka jen další level, o
který jsme následným usmířením posunuli náš vztah výš. Aneb použít můžeme i ono
okřídlené rčení: chybami se člověk učí.
Takže díky VBH i MVU, budeme na vás vzpomínat v dobrém ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Váš komentář :-)