pátek 18. srpna 2017

Karavan Karel a my - Velká Bledská Hádka

Den sedmý


Zvedáme kotvy a jede se dál!
Muž je vyparkovávací bůh a díky jeho umu vyvázne Jožin i Karel z přeplněného kempu bez škrábnutí, (s čímž já mívám problém i při vyparkovávání z Lidlu) a zdánlivě nic nám proto nebrání vydat se směrem na jih.


Problém se ovšem objevuje již za první serpentýnou. Kinedril ještě nezabral a můj žaludek se proti jízdě v těchto zásadně nerovných končinách tvrdě bouří.
Dáváme si proto lehce neplánovanou zastávku u jezera Bled.
A protože na podrážděný žaludek je nejlepší se najíst, zaplácnu ho pro jistotu polévkou, kávou s kremnou rezinou, což je zdá se, místní cukrářský majstrštyk a nakonec přidám ještě kokosovo čokoládovou zmrzlinu. Aneb co bych pro svůj žaludek na vodě neudělala…


Ovšem kinedril konečně zabírá, což znamená, že jsem malátná a chce se mi spát, děti chtějí na bobovou dráhu nad jezerem a mají hlad, protože polévku nechaly rodičům, a housky naházely do jezera rybám, muž je nervní z končícího parkování a vedra a celá tato situace nevyhnutelně vede ke scéně, která v našem vztahu vejde do dějin jako Velká Bledská Hádka aneb VBH.
Atmosféra houstne, muž se mračí, já jsem ukřivděná a děti jsou zpruzené, že bobová dráha nebude, jelikož se na jednu jízdu čeká skoro dvě hodiny a na něco takového tu nikdo nemá nervy.
Vláčíme se v ponuré atmosféře nahoru na kopec, kde čekají Jožin s Karlem.
Situace se obrací k lepšímu ve chvíli, kdy potkáváme pekárnu. Hlad je utišen, ručička náladoměru se zvolna přesouvá z červené do zelené zóny a my náhle, plni znovu nabitého optimismu (nebo alespoň o něco méně zpruzení) plánujeme další výletní zastávku.
Je jím soutěska Vintgar, jíž vede stezka po dřevěných chodníčcích nad vodopády a peřejemi řeky Radovny.


Na místo dorážíme ve chvíli, kdy řeku již všichni turisté opouštějí, a máme ji tak, zejména na zpáteční cestě sami pro sebe.
Děti, kterým k regeneraci sil stačilo patnáct minut v autě, berou chodníčky klusem, my s mužem lehce zaostáváme a kocháme se kouzelnými výjevy.
Kromě toho dochází též k akci vcházející do našich manželských dějin jako Malé Vintgarské Usmíření, aneb MVU, a po něm již nic nebrání tomu, abychom se vydali vstříc mořem vonícím dálkám…





Sokrates prý řekl: „Ideální manželství má dva předpoklady, muž musí být hluchý a žena slepá.“
A jelikož muž zatím nedoslýchavostí netrpí, moje oči jsou také v pořádku a ani jeden z nás není emoce pevně ovládající světec, občas to mezi námi bouchne a naše manželství má k dokonalosti daleko. Ovšem dokud si jeden druhého vážíme, po vychladnutí se sami sobě a celé situaci dokážeme zasmát a nebrat všechno přespříliš vážně, jsou takové hádky zkrátka jen další level, o který jsme následným usmířením posunuli náš vztah výš. Aneb použít můžeme i ono okřídlené rčení: chybami se člověk učí.

Takže díky VBH i MVU, budeme na vás vzpomínat v dobrém ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)