Karavan Karel a my - Z palubního deníčku

Den první 

V jednu ráno, kdesi v poli u Mikulova, jsme se rozhodli využít výhodu cestování karavanem a uložili se k spánku.

Naši cestu pojímáme jako naprostý slow traveling, bez honičky, bez nutnosti dojet tam, kam jsme si naplánovali, bez očekávání a s myšlenkou, že i samotná cesta může být cíl.

Kéž by nám tahle životní filozofie vydržela i po návratu domů…

Miluju cestování s karavanem!

Den druhý

Rakousko, Slovinsko, oběd na dálničním odpočívadle, večeře u řeky Sávy a pak cesta nočním lesem na vytipované nocoviště kdesi v kopcích. Chytrá mobilní aplikace nám našla místo k povolenému přespání a chytrá mobilní navigace nás k němu měla dovést.

Navzdory tomu se silnice mířící k našemu cíli po několika kilometrech proměnila v prašnou lesní cestu. Z jedné strany čněla strmá skála, druhá spadala kolmým srázem kamsi dolů a v přímé úměře ke zhoršujícímu se stavu „vozovky“, zhoršoval se též mužův slovník.

Poté, co jsme kvůli oslněné rodince srnek zastavili a nad srázem se kymácející Karel nás na pár děsivých, pod koly auta prokluzujících okamžiků, uvěznil na místě, jsme to vzdali. Na jedničku jsme se doplazili k nejbližší lesní odbočce, auto s Karlem v závěsu otočili a sjeli nad vesnici, kde sice nocování rozhodně povoleno nebylo, ale člověk se cestou k němu alespoň nepokoušel o hromadnou sebevraždu.

Muž nesnáší cestování s karavanem!

Den třetí

Ráno nás rodiče odměnilo za noční nervy kouzelným výhledem a děti lesní louží plnou pulců, kvůli níž jsme k mužové nelibosti ranní odjezd posunuli téměř na poledne, zato jsme se k mé libosti naživo poučili o všech stádiích vývoje žáby.

Poté se Jožin (auto) s Karlem (karavan) konečně statečně vyšplhali do hor.

To jsou výhledy, kluci, co?

Člověku hned přijde vedle těch velikánů všechno tak malinkaté. Asi bych alespoň jeden takový monument potřebovala na zahradu, aby mi vedle něj všechny ty často zdánlivé těžkosti a životní peripetie připadaly jen jako zrníčka písku, na které je nejlepší vrhnout se s kyblíčkem, lopatičkou a trochou dětské hravosti…

Se zastávkou u řeky jsme k večeru doputovali k prvnímu bodu ze seznamu našich cestovních destinací. K jezeru Bohinj.

Příroda nádherná, jezero magické, hory monumentální … a turistů jak blázen.

Do kempu jsme se nevešli, a tak jsme opět na černo přenocovali na blízkém parkovišti s lehkým rozčarováním, že to tu není taková idylka, jak jsme si vysnili.

Den čtvrtý

Probojovali jsme se do kempu Zlatorog na břehu jezera a snažíme se odmyslet si ty nahečmané obytňáky, karavany a lidi. Docela se nám daří a vžíváme se do role ostřílených kempových karavanistů.

V tomto rozpoložení, nás zastihla vzácná návštěva.

Tetička se strýčkem Hrochem z Prahy! V Čechách se potkáváme málo, tak si musíme dát spicha ve Slovinsku :-)

Ale abychom jen nezevlovali po kempu, vybrali jsme z vytipovaných výletů nenáročnou cestu k vodopádu Savica. Jako správní asociálové jsme si sice neodpustili povzdech nad tou spoustou lidí, ale tentokrát již s humorem.

Ovšem přeci jen je tu jedna věc, která nám naše putování znepříjemňuje. Tou nevítanou “společnicí“, která mi drásá nervy, a ostatním uši, je (pánové prominou, ale do palubního deníčku to zkrátka pro dokreslení atmosféry patří ;-) má "protivná" premenstruační fáze…

Někdy je lepší nemluvit a jen se dívat. Nejlépe srdcem ❤

Tak na to, Barboro, furt nezapomínej!!!

Obzvláště v období premenstruační tenze…